Pohár z půli prázdný 2.

Bill se po snídani odebral do svého pokoje, kde se hodnou chvíli věnoval zkrášlování svého zevnějšku. Česal si vlasy, které následně ztvrdil silným lakem. Oči si jako vždy černě zvýraznil. Oblékl se do tmavých džínů, černého trika a přes něj si přehodil bíločernou koženou bundu. Pomalu přistoupil k plochému zrcadlu, které se na jedné stěně jeho pokoje táhlo od země až do výšky dvou metrů. V pokoji měl dál psací stůl, na němž se všemožně povalovaly různé věci, které potřeboval, mobil, notebook, pár sešitů s poznámkami, kam si poznamenával svoje náhlé nápady a postřehy. Chvilku bojoval s nutkáním sdělit prázdným stránkám papíru o tom klukovi, kterého brzy ráno spatřil, ale nakonec to neudělal. V jeho životě to přece nehrálo žádnou roli, byl to jenom náhodný kolemjdoucí, který si ke svým výletům volil trochu zvláštní dobu, ale nic významného to nebylo.

Ty sešity si brával na svoje sezení s psychiatry. Každý sešit měl pro něco jiného, zelený byl pro dobré poznámky, světlé chvilky a šťastné okamžiky, modrý měl na svoje sny, nepříjemnosti a strachy, a červený měl na něco, co mezi to nedokázal zařadit, byl pro jeho nerozhodnost, která v něm vyvolávala smíšené pocity, které pak byl nucen vysvětlovat. Kdyby se rozhodl, že zapíše pohled na toho chlapce, určitě by ho zařadil to toho červeného. Neznal ho, nepřišel mu nijak nebezpečný, že by z něj měl strach, ale ani mu nepřišlo, že by ho mohl zařadit mezi ty dobré chvilky.

Postel mě přistrčenou ke stěně hned vedle psacího stolu. Noční stolek s několika šuplíky, které obsahovaly už skoro zapomenuté předměty z jeho dětství, stál mezi postelí a psacím stolem. Ke stolu patřila měkká modrá židle s nastavitelnou výškou a možností otáčení. Barvou se hodila ke stěnám, jejichž barva připomínala šeřící se oblohu. Vždy chtěl mít modrý pokoj, ale světlá barva mu přišla až moc studená a připomínající neúprosný a štiplavě studený led. Zvolil tedy tmavší odstín, který mohl připomínat i neproniknutelnou hloubku oceánu. Někdy přemýšlel nad tím, že by se do těch neznámých hlubin vrhl a zkusil, jaké to je neslyšet všechen ruch, nevidět všechny ty pohledy. Být prostě někde dočista sám, v totálním tichu, kde ho nemůže rušit ani dětský pláč. Nechat se unášet vlnami, mít pod sebou temno a nad sebou hladinou vody zkreslené světlo dne. Nacházet se na pomezí té mrtvé temnoty a živoucího světla.

Po celém pokoji se povalovalo jeho oblečení. Bylo to kvůli tomu, že mu vždy delší dobu trvalo, než si vybere, co si vezme na sebe a pak se mu to všechno vyházené oblečení nechtělo sbírat a rvát do skříně. Jeho matka mu to dost často zazlívala, jelikož ona všechno možné žehlila, a když to pak ještě nepoužité našla zmuchlané ve skříni nebo povalující se na zemi, přišlo jí, že si toho vůbec neváží. On ale nikdy u žehličky nestál, netušil, proč je z toho tak znechucená.

U jedné stěny stála velká šatní skříň, kde měl všechno oblečení, pokud se tedy neválelo na zemi. Kožené bundy měl pověšené na ramínkách, bez toho, aby je nějak zvlášť řadil. Trika a kalhoty měl různě poházené ve spodních prostorách a horních poličkách. Ve třech větších šuplících si schraňoval různé doplňky. Někde byly tlusté kovové prsteny, které mu dokonale padly a vytvářely tak dojem nebezpečného drsňáka, jinde měl zase silné řetězy na krk nebo kožené náramky. Piercingy si neměnil, neměl k tomu důvod.

V jeho pokoji nechyběla ani knihovnička, v níž měl chaoticky naskládané různé knihy. Značnou část z toho tvořili učebnice a studijní materiály, zbytek toho by se dal zařadit do odborné literatury na psychické poruchy a nespavost, včetně různých návodů a vysvětlování příčin špatných snů. Sem tam se ještě vyskytla nějaká knížka z jeho dřívější četby. Měl tam knížky od Dickense nebo staré Shakespaerovy tragédie. Nedokázal si vysvětlit proč, ale zdálo se mu, že nějakým způsobem daleko víc rozumí tomu, co je v těch knihách psáno, než v těch odborných příručkách a tak. Když to probírali ve škole, učitelka se jim snažila vysvětlit skrytý smysl všech těch tragédií, povídala si s nimi o alegoriích, ale jemu to nepřišlo správné. Před celou třídou řekl, že s tím nesouhlasí a v téměř ve všem vidí jiný smysl. Když se s nimi o to podělil, nezískal si moc podpory. Učitelka se mu to snažila rozmluvit a přivést ho na tu svoji správnou verzi. Když poté v písemce měl vysvětlit jednotlivé verše, dostal nedostatečnou kvůli tomu, že to prý špatně pochopil. Když se o tom snažil mluvit s psychiatry, říkali mu, že ne všechno má jen jednu stranu a on by se měl naučit respektovat pohled jiných lidí, stejně tak i ta učitelka, ale ve výsledku to k ničemu nevedlo. Jeho zvláštní pojetí toho všeho, většině nedávalo smysl. Rozuměl tomu, ale jiným způsobem, což ho v očích ostatních posouvalo na tu hranu vůbec nechápajících.

Do červenočerné kožené tašky přes rameno si naskládal všechny tři sešity a blok, v němž měl poznamenané časy, kdy se mu sen zdál. Vzal si klíče a ještě jednou se prohlédl v zrcadle. Navoněl se jenom lehce, pak si ze stolu vzal mobil, napojil ho na sluchátka, náhodně zvolil skladbu a sešel dolů.

„Nejdeš nějak brzy?“ Jeho matka vzhlédla od pračky, do níž právě vkládala modré oblečení.

„Chci se ještě trochu projít a popřemýšlet o tom snu a tak,“ odvětil.

„Kolikrát jsi to už dělal?“ nespokojeně zakroutila hlavou. „Možná by ti víc pomohlo, kdyby ses na to prostě snažil zapomenout a nesoustředil na to všechen svůj čas.“

To se snadno řekne. Ta slova ho pálila na jazyku, ale udržel se. „Určitě se mi podaří přijít na ten smysl, proč to tak je.“ Netušil, proč se jí o tom snaží přesvědčit, když tomu ani on sám nevěřil. Možná to dělal proto, že měl za chvíli maturovat a osamostatnit se. Nemohl se zdržovat něčím takovým, jako je jeden stále se opakující zlý sen.

„Tak se měj,“ rozloučil se s ní a houkl i na otce, který se nejspíš nacházel v jídelně, i když si nebyl jistý, jestli ho uslyší.

A pak bez jediného ohlédnutí odešel. Zvýšil hlasitost skladby a pomalým šouravým krokem se vydal už tak dobře zažitým směrem, že by tam trefil i za nejhlubší noci. I když matce řekl, že bude přemýšlet nad snem, pravda byla ale jiná. Nešlo o to, že by se nesnažil, ale jeho myšlenky se prostě samovolně rozutíkaly a soustředily se na něco jiného. Musel usoudit, co z toho je nejzajímavější a nechtěně se vrátil zpět k tomu klukovi. Psychiatři mu říkali, že ke člověku musí přistupovat jako k něčemu výjimečnému. Každý člověk byl v bolestech přiveden na svět a na výchovu i zabezpečení mu bylo poskytnuto hodně starosti, péče a jiných prostředků. Neměl soudit podle vzhledu, i když ten dost často odrážel stav duše, pokud se nejednalo o kamufláž nebo přetvářku. S odstupem a bez prvotního souzení se měl na každého podívat a zhodnotit jeho nejlepší vlastnosti i postavení. Rozumem soudit, jak by se daný člověk zachoval v různých situacích a po delším zkoumání, kdy by došel k závěru, že daná osoba není nebezpečná, by se mohl pokusit o navázání kontaktu. Bill ale neměl čas ani příležitost, aby takhle postupoval s každým novým člověkem ve svém životě. Teď měl prostor na přemýšlení o tom chlapci a přemýšlel, co asi znamená to volné oblečení a kšiltovka. Čeho je znakem ta neustále sklopená hlava a zničené tenisky. Proč…

Tohle slýchal moc často. Ptali se ho na to všichni. A proč se ti to zdá? A proč se maluješ a lakuješ si nehty? Nejsi nemocnej? Proč se tak tváříš? Proč…? Proč…? Proč?!

Cesta netrvala tak dlouho, jak plánoval. Ač nešel nijak rychle a každý svůj krok se snažil dělat s klidem, došel k zašedlému domu dřív, než si v hlavě mohl udělat nějaký kompletní obrázek toho kluka.

S rozvážným zaklepáním vešel dovnitř. Ocitl se na úzké tmavé chodbě, kde ho okamžitě udeřil charakteristický zápach nepříjemné hloubkové inteligence, jak to občas nazýval jeho otec, který sezení sice platil, ale upřímné nadšení z toho všeho neměl.

„Jméno?“ štěkla na něj bez pozdravu rozvalitá žena sedící za proskleným okénkem. Vídal ji tak často, že by si ho už mohla zapamatovat. Vždyť sem nechodí první rok ani dva. Už několik let navštěvoval tohle místo s planou nadějí, že se mu bude krásně a beze strachu usínat.

„Bill Kaulitz,“ odpověděl rozmrzele jako pokaždé. „Jdu za paní Drescherovou,“ oznámil jako vždy.

„Tak jdi,“ pokynula hlavou a věnovala mu další z jejích obvyklých nepříjemných pohledů. Zaznamenala si něco do notesu a zvedla sluchátko, aby mohla paní Drescherovou upozornit na jejího pacienta.

Bill prošel temnou chodbou a vystoupal po přímém schodišti několik pater nahoru. Výtah tu sice byl, ale chtěl jít hezky v klidu a pomalu, aby si mohl ještě užít chvilku se svojí myslí, o níž se většina zdejších lidí domnívala, že je nenávratně chorá.

Schodiště ho dovedlo do další chodby, jejíž stěny byly nepříjemně brčálově zelené. Došel až na její konec, kde byla na dveřích připevněná cedulka hlásající: Odborná psychiatrie. A pod tím bylo drobnějším písmem uvedeno jméno: Agata Drescherová. Na dveřích dále visel papír, který všem oznamoval, že je přítomna dle objednaných pacientů. Nikdy se mu nelíbilo to označení, že i on sám je pacient. Připadal si pak skutečně nemocný, i když o sobě mohl s jistotou prohlásit, že je naprosto normální. I když je pravda, že blázen se taky ke svému bláznovství jen tak nepřizná.

Opatrně zaklepal na dveře a počkal na pokyn, že může vstoupit. Klidnými pohyby stiskl kliku a vešel do světle modré místnosti, jejíž barva se spíš nacházela na pokraji bílé a modré. Přesně ta ledová modrá, kterou tolik neměl v lásce.

„Dobrý den,“ pozdravil a přiblížil se ke stolu, za nímž seděla žena, jež ho po těch několika let s trpělivostí vyslýchala. Tmavé vlasy měla nakrátko střižené, nedosahovaly jí ani do poloviny krku. Hnědé upřímné oči, do nichž tak často zíral, se na něj znovu upřely. Na sobě měla šedý pruhovaný kostýmek. Připomínala spíše právničku než specialistku přes pomatené mozky. Na krku měla jako vždy světlý kruhový medailonek s nepřesným vyobrazením letícího ptáčka. Na okrajích značně černal, nemohl být z kvalitního kovu.

„Ahoj Bille,“ obdařila ho svým úsměvem, který mohl být upřímný stejně jako falešný. „Za chvíli už budeš dospělý, viď?“ popíchla ho. „To ti budu muset už vykat, ne?“

„Nevím, zda to mému místu bude náležet,“ odtušil bezmyšlenkovitě a bez vyzvání si sedl naproti ní.

„Tak je něco nového?“ Z jejího hlasu zmizela veškerá laškovná nálada a přešla do vážného tónu.

„Byla jste u kadeřníka,“ konstatoval. „Máte kratší a tmavší vlasy,“ řekl.

„Ty sis všiml?“ Téměř neznatelně sebou trhla. Odvodil si z toho, že si toho její kolegové nejspíš nevšimli.

„Minule se vám vlasy zamotávaly do toho řetízku,“ vysvětlil. „Neustále jste si ho přerovnávala a vlasy z něj nenápadně vytahovala,“ objasnil jí.

„Jsi všímavý čím dál víc.“ Netušil, jestli je to lichotka nebo ne. U ní člověk nikdy nevěděl.

„Ten řetízek vám dal někdo, na kom vám hodně záleží,“ pokračoval. „Mít s ním tolik trápení a navíc vědět, že není nijak moc cenný, jen nějaká cetka…“ na chvilku se odmlčel. „Ta osoba vám chybí, že? Doufáte, že se znovu shledáte?“

„Nejsme tady, abychom se zabývali mnou,“ mávla nad tím rukou. „V těchto chvílích si říkám, že bys klidně mohl stanout na mém místě. Určitě nemáš problém s hlubším přemýšlením.“

„Myslíte, že by mi moji rodiče platili, abych si sedl před zrcadlo a bavil se sám se sebou? Kladl si otázky, vyprávěl, hodnotil a odpovídal? Finančně bych na tom asi nebyl moc špatně, co?“

autor: SakuraUchihaHaruno13