autor: Saline A.
11. října 2007, Magdeburg
Šílenství. Jestli nějaké slovo mohlo vystihnout, jak se cítil, tak právě tohle. Znovu seděl v autě se svým třídním učitelem. Tentokrát ale nebyli na očích. Byli v nějakém ohromném areálu, který údajně sloužil Anisovu nevlastnímu otci jako gigantické skladiště „starých“ aut, k nimž měl Anis samozřejmě k dispozici klíče. Jen co přijeli na místo, šokovanému Billovi vtiskl do dlaně malý svazek dvou klíčů a ukázal na starší auto se slovy, že si má vlézt za volant.
A tak tam seděl. Vyděšený jako nikdy, zoufale zíral na Anise. „Bille, uklidni se. Co ti říkal učitel, že máš dělat jako první?“
„Rozsvítit světla. Strčit klíč do zapalování a pootočit, zkontrolovat kontrolky na palubní desce. Nastartovat. Zařadit jedničku a pomalu pouštět spojku. Pak zrychlit, přeřadit na dvojku a pak trojku postupně. Při řazení vždycky sešlápnout spojku a pak pomaleji pouštět.“
„Teorii zvládáš dobře,“ s úsměvem Anis spokojeně přikývl. „Tak teď to uděláme takhle. Ty budeš dělat přesně to, co jsi mi teď řekl, dobře? S řazením ti pomůžu, ať se tam nemusíš dívat. Vždycky ti nachystám prsty, aby se ti řadilo lépe, je to malý trik.“
„Dobře,“ zamumlal Bill, v obličeji bílý jako smrt.
„Hej,“ Anis ho konejšivě chytil za ruku s jemným úsměvem. „Jsme na odlehlém místě, a já ti pomůžu. Není se čeho bát.“
Bill měl sto chutí políbit ho samou vděčností, ale naštěstí mu jen věnoval úsměv. Zhluboka se nadechl a udělal přesně to, co mu Anis řekl. Při každém řazení se ochotně nechal vést za ruku, snažíc se zapamatovat si jednotlivé hmaty. Ani si neuvědomil, že po čtvrt hodině kroužení kolem dokola už řídil sám. Až když mu jemně řekl, ať zaparkuje a Bill bez problémů pokyn splnil, v šoku na Anise pohlédl. „Já řídil sám!“ vyhrkl.
„A šlo ti to skvěle!“ přitakal Anis s úsměvem. „Nevím, proč jsi z toho byl tak ve stresu, očividně s tím nebudeš mít žádné problémy.“
„Když s tebou je to tak jednoduché! Lektor na mě pořád vražedně zíral a ty jsi byl úplně v pohodě,“ frustrovaně našpulil rty. „Nemůžeš být můj lektor ty?“
Anis se krátce zasmál. „Myslím, že bude lepší, když zůstaneš u svého lektora. Ale klidně s tebou můžu čas od času jezdit, aby sis nabral zkušenosti a sebedůvěru. Na učitele si ale musíš bohužel zvyknout. Jestli tě to ale utěší,“ s úsměvem se k němu naklonil. „My všichni jsme extrémní pitomci a čumíme jako kreténi nejvyššího levelu.“
„Tak s tím zásadně nesouhlasím,“ odfrkl chlapec pobaveně. „Ty nejsi pitomec a už vůbec se netváříš jako kretén,“ pousmál se, pohledem sklouzl na jeho tetování. „Když jsem byl na tetování,“ vzpomněl si náhle, „ten muž říkal, že tě zná. Viděl jsem na zdi fotku tohohle,“ naklonil se a jemně prstem přejel přes velké B na krku. „Bushido.“
„Bushido,“ přimhouřil oči.
„Cesta bojovníka,“ vzhlédl k němu Bill, na rtech stydlivý úsměv. „Neměl jsi to jednoduché, viď?“
Anis se pousmál, sklopil pohled. „Nemáš ani ponětí,“ hlesl. „Ale co to tvoje?“ natáhl se pro jeho ruku, prsty hladil zdobná písmenka. „Proč zrovna svoboda?“
„Znamená pro mě všechno,“ zašeptal Bill. Opřel si hlavu o opěrku, sleduje, jak ho Anis hladí. Zcela se mu oddal. „Je toho spousta, co bych chtěl od života, ale jednu věc chci nejvíc. Svobodu. Svobodu volně dýchat, říkat co chci. Mít možnost rozhodnout se, s kým a kde budu žít, aniž by mě za mé rozhodnutí někdo odsoudil. Chci být volný…“
Anis mu ruku povzbudivě stiskl. „Jednou to všechno budeš mít.“
~
12. října 2007, Magdeburg
„Děkuju, že jsi mě odvezl domů. Znovu,“ Bill s úsměvem vystoupil z auta. Bylo mu jasné, že matka stojí za dveřmi a všechno zuřivě sleduje, připravená na scénu. „Uvidíme se zítra ve škole.“„Hezky se vyspi,“ Anis mu oplatil úsměv.
Bill se uculil s ruměncem na tváři, a zamířil domů. Jen co vstoupil na cestu, dveře se otevřely. S rozzuřenou matkou mezi nimi. „Kdo to je? A jak to, že si na tebe stěžoval učitel z autoškoly? Kde jsi celé odpoledne byl?“ syčela naštvaně.
„Cože si na mě,“ s pozvednutým obočím se zastavil na druhém schůdku před domem. „Stěžoval?“
„Říkal, že jsi byl drzý,“ zamračila se matka.
„Protože mi pořád sahal na stehno!“ Bill zoufale vykřikl. Co je špatného na tom, že toho starého mizeru okřikl, když už si potřetí (!) spletl řadicí páku s jeho stehnem? Měl mu snad vlézt na klín? To sotva.
„Volal a říkal, že jsi byl drzý. A že pokud příště zažije stejně hroznou hodinu jako dneska, vyhodí tě z kurzu. Prý ses choval arogantně. Tak takhle jsem tě vychovala?“
„Ehm,“ kdosi za nimi odkašlal. Po otočení se Bill s hrůzou zjistil, že je to Anis. Kolik toho slyšel? „Omlouvám se, že ruším, já jen… V autě ti u mě vypadl zápisník, Bille a já ti ho chtěl vrátit,“ pozvedl notes na důkaz.
„Takže s ním ty ses celý den tahal?“ zamračila se matka na Billa, než svůj pohled přesměrovala na Anise. „Co jste zač?“
„Anis Ferchichi,“ napřáhl k ní ruku. „Billův třídní učitel,“ samolibě se usmál, když z chlapcovy matky vyšlo pouze rozpačité Oh. „Strávil jsem s vaším synem odpoledne. Potkal jsem ho ve městě a jako jeho třídnímu učiteli se mi velice zželelo jeho smutné tváře, když mi sdělil, že měl příšernou hodinu v autoškole, a že mu to vůbec nešlo. A protože mám místo i prostředky, vzal jsem ho na jízdy. Musím říct, že váš syn je velice šikovný a pokorný. Nevěřím, že by se choval jinak, pokud by ovšem k tomu neměl dobrý důvod. Bill je velice milý, paní Kaulitzová. Za žádných okolností nebyl hrubý ani ke mně, ani k nikomu z mých kolegů a myslím, že my se s ním setkáváme častěji než lektor z autoškoly,“ s mírným úsměvem na Billa mrknul, než se znovu otočil na jeho matku. „Bohužel teď už musím jít, paní Kaulitzová, ale kdykoliv o svém synovi budete mít pochybnosti, neváhejte se na mě obrátit,“ potřásl jí rukou téměř až násilně vzhledem k její konsternovanosti, a otočil se k odchodu.
„Doprovodím vás!“ vyhrkl Bill, spěšně vyrážeje za ním. Musel mu poděkovat.
„To je od tebe hezké,“ Anis se pousmál. „Ale děkovat mi nemusíš.“
„Tak se chci alespoň omluvit,“ s povzdechem Bill zastavil vedle dveří řidiče, rozpačitě přešlápl. „To, jak k tobě moje matka mluvila…“
„Je naprosto v pořádku,“ skočil mu Anis do řeči, jemně ho pohladil po paži. „Ještě neměla příležitost se seznámit se mnou, takže pochopitelně jsem se jí nezdál.“
„Nechápu proč…“
„Protože už od pohledu nejsem typický němec, Bille,“ s úsměvem se opřel loktem o auto. „Žádná matka nechce, aby se její dítě toulalo s mužem, co vypadá jako terorista.“
Bill protočil očima. „Ani v nejmenším nevypadáš jako terorista. To, že jsi snědý, máš strniště a spoustu tetování, z tebe nedělá teroristu. Moje matka blbě kouká na všechny, když je s nimi předem neseznámím. A ty jsi dokonce byl i neohlášený.“
„Takže říkáš, že bych příště měl být ohlášený?“ Anis se rozesmál. „Dobře, budu na to myslet.“
Bill k němu s pobaveným úsměvem vzhlédl a přikývl. „Raději ale půjdu, jinak bude zase spousta řečí. Děkuju za zápisník a za všechno, co jsi o mně matce řekl. Vím, že jsem často na zabití, takže o to víc si toho vážím.“
„Není zač, Bille,“ Anis mu lehce stiskl bok, než nasedl do auta. „Víš,“ ještě na něj pohlédl skrze okénko. „Všechno, co jsem řekl, je pravda. Ještě ale, což už jsem říct nemohl, jak moc krásný mi připadáš,“ pousmál se, s tichým popřáním dobré noci odjížděje.
Bill v šoku sledoval jeho auto, až dokud nezmizel v zatáčce. K hrudi si tisknul zápisník. Co měly všechny ty Anisovy narážky znamenat? Vždyť je jeho učitel, podobné poznámky přeci nemůžou být v pořádku… Tak proč ho ale všechno, co řekl, tolik rozechvívalo?
Proč v každém rozhovoru vyhledával sebemenší náznaky toho, že by se snad Anisovi mohl opravdu líbit? Vztah učitele s žákem se všeobecně považoval za zakázaný, ale kdyby měl být Bill upřímný, slovo „zakázaný“, se v jeho slovníku při pomyšlení na Anise čím dál méně. Samozřejmě, moc dobře věděl, že… nesmí. Ale dokud o tom nebude nikdo vědět, zas tak špatné to být nemohlo.
„Hej, Bille?“ houkl na něj Tom z okna svého pokoje. „Já vím, že v Loitsche zas tolik aut nejezdí, ale jestli na té silnici budeš stát ještě chvíli, stoprocentně pojede nějaké, které tě, s tvým štěstím, srazí. Takže se koukej probrat a pojď za mnou.“
Bill se zmateně ohlédl, zprvu nechápal, co vlastně po něm jeho bratr chce. Sotva ale zaslechl motor auta, došlo mu to. Bleskově vběhl domů a vyhýbaje se matce, popadl kousek koláče. Schody bral po dvou, jak moc chtěl být v bezpečí bratrova pokoje. Možná mu bylo osmnáct, ale to neznamenalo, že přestane utíkat za svým starším dvojčetem, když se bude cokoliv dít.
„Co se děje?“ vzhlédl Tom, sotva Bill vrazil do dveří.
„Jsem v průšvihu,“ odvětil Bill s plnou pusou. „Asi se mi líbí můj třídní učitel.“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
jo tak to sem moc zvědavá, co mu Tom na to řekne 😀 hmhm neumim si to nějak představit, ale každopádně je to sladký 🙂 děkuju za dílek ^^
Anis je uzasny chlap, mmm. Jak hezky zaridil Billovi jizdy. Naprsto nechapu, jak si na nej to hovado z autoskoly mohlo jeste stezovat, kdyz ho osahaval. Prasak hnusnej. Treba si priste na jeho stehno najde cestu Anisova rucka, to by bylo jine kafe 😀
To, jak reagovala Simone bylo trochu drsne. To Billovi tak malo veri? Ale Tom snad bude na braskove strane. Aspon v to doufam.
Moc hezka kapitola, dekujiiii :*
Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je strašně důležité, jaký je instruktor v autoškole. Když je v pohodě, ani si neuvědomím, že řídím nějaké auto, ale když je to kretén, nejsem schopná ani nastartovat. 😀 Nicméně člověk si musí za volantem zvykat na stresové situace, takže to musím přetrpět. 😉
Maminečka byla pěkně nakvašená, co? Pan učitel ji pěkně zchladil, to se mi líbilo.
Lekce jízdy s Anisem byla dobrá 🙂 Tady je skvěle vidět, že to, co se člověk ve (auto)škole naučí, záleží v první řadě na učiteli. 🙂 Hrozně mi teď připoměl jednoho matykáře, který nás učil na základce a ten vždycky říkal, že není pro učitele větší ostuda, než když musí dát žákovi špatnou známku. Protože to pak znamená, že ho nedokázal nic naučit. Ale to jsem trochu odbočila 🙂
Reakce Simone mě vůbec nepřekvapila, rodiče už jsou takoví, co řeknou učitelé je svaté a já myslím, že s tím ten prasák z autoškoly počítal. Ovšem Anis to zabil 🙂 Je hezké, že se Billa zastal ale možná by měl být kapku opatrnější. To by musela být Simone úplné pitomá, kdyby jí to nezačalo šrotovat v hlavě až se vzpamatuje z prvotního šoku. Minimálně do maturity by se měli držet zpàtky. Proč zbytečně riskovat? Líbí se mi to pomalé tempo, které Bill s Anisem nasadili, kdyby to takhle vydrželi do konce roku, tak už by to mohlo být všem šumafuk. Ale tak jednoduché to asi nebude, že?
[4]: PS: Jenom prosím, ať Tom neradí Billovi, ať se s Anisem vyspí… Víš doufám, na co narážím ? 😀
[1]: Tom … bude prostě Tom :DD
[2]: Nemyslím si, že s Anisem to bude až tak rychlé, i když… Kdo ví? 🙂 Třeba nás překvapí a skočí do toho naplno!
Simone je prostě starostlivá matka, tuplem když Billovi skončí autoškola a on se ještě někde dalších pár hodin fláká, aniž by reagoval na telefon. To bych ho zabila i já. 😉
[3]: Souhlasím, také jsem byla nešťastná, když jsem se učila parkovat s jedním hrozným morousem, ale sotva jsem byla se svojí učitelkou, klíďo píďo jsem si při řízení zpívala, i když mi nešlo ani řízení, ani zpívání. 😀
[4]: Však tak by to mělo být! Každý učitel by se měl soustředit nejvíc na to, aby žákovi něco předal – a Anis si dává zatraceně záležet! ^^
Co se jeho chování týče, postupem času zjistíme, že je hodně citově založený člověk, který moc nepřemýšlí, než něco vypustí z pusy (nebo naopak přemýšlí až moc a vyleze z toho nějaký paskvil), takže se od něj dočkáme spousty nepromyšlených akcí a reakcí, které mu možná i zavaří, ale má také další skvělou vlastnost – zahlazovat stopy!
A Tom? 😀 Haha, Tom je starý prasák, ale ukáže se jako správný chápavý bráška. 🙂
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI ZA KOMENTÁŘE!!! ♥
To je krásna povídka moc se mi líbilo co řekl Anis Billovi matce.
Povídka se mi moc líbí, slova, která řekl Bushido Billově mámě na mě opravdu silně zapůsobila a dlouho jsem je vydýchávala.. 🙂 V dobrém, samozřejmě.. 🙂 Těším se na další díl.. 🙂