autor: Izzap
Sny a překvapení
Noc se rychle přiblížila. Nebe potemnělo a objevily se hvězdy, zářící jako diamanty na téměř černém pozadí oblohy. Zšeřilo se a rodiny se usadily doma, zamkly dveře a zatáhly žaluzie. Připravily se na to přijmout noc a uložit se k spánku. Pro většinu lidí byla tahle denní doba časem odpočinku, pro někoho ale den právě začal. Byli lidé, kteří žili pro noc, jejich prostředím byly stíny a užívali si soukromí, které jim noc poskytovala. V temnotě noci se nemuseli bát, že je někdo chytí, jako by tomu bylo za denního světla. Oči těch, kterých se nejvíce obávali, byly zavřené, dotyční byli zachumlaní v přikrývkách a nechávali noční tvory svobodně dýchat pod ochranou temnoty.
Dredatý chlapec čekal u dveří své ložnice, nohy přitažené k hrudi a ucho přitisknuté proti dveřím, jak naslouchal matčiným tichým krokům po huňatém koberci. Žena dělala svou noční rutinu. Světla v pokoji byla zhasnutá a kolemjdoucímu poskytovala iluzi, že je Tom v posteli a na půli cesty ke spánku. Ale na rozdíl od dalších dětí jeho věku on byl tou výjimkou žijící v noci.
Teď, když tmavý závoj noci přikryl domy a města a jeho matka i sestra se odebraly do říše snů, byl Tom svobodný. Jakmile se s tichým klapnutím zavřely dveře mámina pokoje, počkal pár minut, pak otevřel dveře a už ťapkal po schodech, kde se téměř dokonale vyhnul několika vrzajícím místům, u nichž si pamatoval přesnou pozici.
Seběhl dolů, rychle a tiše, a vyrazil pryč hlavním vchodem. Zavřel za sebou a zamkl – aby byly dveře v takovém stavu, v jakém je zanechala Simone. Ani se neohlédl na dům za sebou, schody na zahradě vzal po dvou a už se řítil po trávníku.
Tohle nebylo poprvé, kdy utekl uprostřed noci. Dělal to tak, kdykoliv potřeboval, poslední tři nebo čtyři měsíce. Bylo riskantní opouštět domov v tuhle noční dobu a nedostatek spánku se na Tomovi podepisoval, ale to, co získal, za ten boj stálo.
Už jdu, Bille, pomyslel si a rychle se rozhlédl napravo a nalevo, než se rozeběhl ulicí. Kdybyste Tomovi před rokem jen naznačili, že bude uhánět za svým milovaným chlapcem z roku 1908, řekl by vám, že jste naprostí blázni. Ale někdy se život zkrátka neubírá tou cestou, kterou očekáváme.
Tom si takovou budoucnost rozhodně nepředstavoval.
Doběhl k zapomenuté části parku na místo, kam kvůli ošklivosti už nikdo nechodí. Cítil, že jeho srdce buší stále rychleji – ne kvůli běhu, ale protože Tom myslel na to, co na něj čeká v cíli. Usmál se nad tou představou.
Bill.
Jeho Bill.
Jeho… láska.
Cítil, jak mu trochu zčervenal krk a jeho srdce se tím uvědoměním dmulo. Miloval Billa, o tom nebylo pochyb. A zdálo se, že každé tajné setkání s ním je intenzivnější než to předchozí a způsobuje, že Tom víc a víc dychtí po návratu a je čím dál zvědavější.
Dorazil na obvyklé místo v parku a zazubil se, když jeho zrak padl na starou zapomenutou vodní pumpu. Během zdolal zbytek cesty a postavil se přímo před pumpu. Minutu nechal svoje tělo odpočinout si od běhu. Jakmile dostal dech pod kontrolu, dotknul se zrezivělého objektu před sebou. S poslední připomínkou Billovy usměvavé tváře, jež mu proběhla myslí, Tom omotal prsty kolem držadla způsobem, na jaký byla jeho ruka už zvyklá. Usmál se a zahýbal držadlem jako vždycky, přičemž očekával, že ucítí sílu toho podivného větru.
Ale ono se nic nestalo.
Tom zvedl hlavu a rozhlédl se.
Park zůstal stejný jako v přítomnosti.
Žádný poryv větru se nekonal, byl cítit jen lehký vánek pozdního jara.
Tom se nejistě zasmál a zavrtěl hlavou nad svou hloupostí. Rozhodně nezahýbal držadlem dost. Napomenul se, aby nevyšiloval, znovu omotal prsty kolem držadla a stiskl ho pevněji než předtím. Zadržel dech, zahýbal s ním, a když se stále nic nedělo, násilně s ním zalomcoval.
„Co to kurva?“ zeptal se světa kolem sebe a ustoupil o pár kroků od pumpy. Podíval se na ni, svraštil obočí a pak se znovu rozhlédl kolem, doufal, modlil se za to, aby se za ním magicky objevil obrovský dům Trümperových.
Ale park v dezolátním stavu zůstával na svém místě.
Tom polkl a podíval se na pumpu. Jeho natěšený výraz se změnil v ustaraný a ustrašený.
„Ne, to nemůže být…“ zašeptal, nevěřícně potřásl hlavou a znovu se natáhl po držadle.
Popadl ho a vší silou jím zahýbal, zatímco se tiše modlil, aby to fungovalo. Myslel na první den, kdy se dostal do styku s tímhle zařízením a vzpomněl si, jak do něj kopnul, aby fungovalo.
Nakopl pumpu… bez výsledku.
Tahal, kopal, lomcoval, ale nic se nezměnilo. Noc kolem něj zůstala tichou, klid rušil jen sem tam vzdálený zvuk projíždějícího auta. Kdesi se ozval klakson – jako připomínka toho, že stroj na cestování časem nefunguje. Tom byl stále v roce 2008.
Zaklel a ještě jednou nakopl pumpu. Ozvalo se dunivé zařinčení, které jenom částečně odráželo bolest, která projela Tomovou nohou.
„Kurva, ne, funguj, ty kráme!“ zašeptal téměř zoufale a znovu zalomcoval držadlem.
Ale čas odmítal plynout jakýmkoliv jiným směrem než dopředu.
Překvapený vysokým pisklavým zvukem, který stará pumpa vydala, pustil držadlo a ustoupil. Držadlo se vrátilo do své původní polohy a pumpa vypadala jako neužitečný kus železa, který kdysi dávno čerpal vodu ze země.
„To nemůže být pravda…“
Tom padl na zem, přitáhl si kolena k hrudníku a zíral s vyvalenýma očima na pumpu. Dech se mu zadrhl v hrdle a pocítil něco pro něj neobvyklého – slzy, které se mu začínaly tvořit v koutcích očí a hrozily, že se mu každou vteřinou začnou kutálet po tvářích.
„Ne, ne, ne, ne, ne,“ mumlal, třepal hlavou ze strany na stranu a snažil se popřít realitu. Sklonil hlavu, opřel si ji o ruce a schoval se v bezpečí svých paží a kolen. Seděl na zemi stulený do klubíčka a oči silou držel zavřené, jako by tohle všechno byla nějaká nepovedená hra na schovávanou.
Zůstal tak pár minut a ze rtů mu létala jedna nadávka za druhou. Pak zvedl hlavu a podíval se přímo na pumpu, mrkal na ni mírně zamlženým pohledem. Zhluboka se nadechl, vzduch prošel jeho nozdrami a znělo to, jako když se někdo snaží pár popotáhnutími zadržet slzy. Už tak vlhkým předloktím si přejel přes oči. Pocit bez moci mu začal bublat v žaludku, zatímco pořád sledoval pumpu kousek před sebou. Ta emoce rostla a sílila, adrenalin mu koloval v žilách, jak Tom myslel na minulost a na možnost, že už nikdy Billa neuvidí. Zatnul čelist i pěsti. Odmítal odejít. Aniž by cokoliv řekl, vstal a měřil si pumpu pohledem jako nepřítele, který se připravuje na útok. Neviděl jinou možnost. Rozběhl se k pumpě, čapnul držadlo a tahal za něj vší silou, které byl schopný. Zapomněl, že tahle metoda jen před pár minutami selhala. Lomcoval a kopal a pak držadlo pustil a frustrovaně se rozbrečel. Zbědovaně zavřel oči.
„Ne!“ zakřičel a otevřel víčka.
Ztuhl.
Už nebyl v parku.
Uvolnil svalstvo. Uvědomil si, že má nehty zaryté v dlaních. Rozhlédl se. Posadil se a zmateně zíral do temného pokoje.
Těžce dýchal a měl pocit, jako by mu srdce bušilo v hlavě místo v hrudníku. Dredy měl úplně rozcuchané, přikrývka se mu lepila k nahé horní polovině těla, byla mokrá od potu. Tom ji ze sebe rychle stáhl a odhodil ji kamsi na stranu postele. Polkl a podíval se ještě jednou po svém pokoji. Pak shlédl na svoje dlaně, v nichž objevil stopy po zaťatých nehtech. Zhluboka a ztěžka dýchal a snažil se uklidnit zběsilé tempo svého srdce, ale bez úspěchu.
Opřel se o čelo postele, zvrátil hlavu dozadu, zavřel oči a nechal srdce, ať se vrátí k normálnímu tempu, a dech, ať se pomalu zase zklidní.
„Oh můj bože,“ zašeptal. Jeho hlas opustil jeho rty a zahynul v tichu místnosti. Tomovi zamrazilo v páteři, zatímco se mu v hlavě přehrával sen, a v žaludku se mu usazoval zvláštní pocit. Skoro jako by mu bylo špatně. Jako kdyby se podíval do reality a uvědomil si, jak bláznivý je celý nápad s cestováním v čase. A čím víc přemýšlel o možnosti, že se zasekne na jedné straně časové osy, oddělený od Billa, pocit v žaludku zesílil a rozšířil se do každé buňky Tomova těla.
Rozbušilo se mu srdce. Než se nadál, vyskočil z postele, natáhl na sebe džíny a tričko a rozběhl se po schodech směrem k hlavním dveřím, aniž by se staral, jestli není příliš hlasitý a nevzbudí náhodou celé sousedství.
Opustil dům, práskl za sebou dveřmi a doslova seskočil ze schodů na verandě. Rozběhl se do parku. Kalhoty mu padaly z boků a tričko, které si na sebe jen tak halabala hodil, za ním vlálo. Ale na ničem z toho teď nezáleželo. Tom sprintoval ulicí – podobně jako ve snu. Jeho tenisky pleskaly o asfalt a ten zvuk rezonoval tichou nocí. Chlapec dokázal myslet jenom na jedinou věc – na Billa.
Bill se ze spaní zavrtěl. Nevědomky svraštil obočí a otočil se na bok. Jeho sluch zaznamenal tiché klepání, které už začínalo být otravné. Nejdřív si Bill myslel, že to musí být nějaké noční zvířátko, nebo dokonce jenom větev mlátící vzpurně proti větru ve větru, který sužoval zdejší kraj celý večer. Ale zvuk přetrvával. Bill už nemohl ten hluk dál ignorovat.
Otevřel oči do temnoty své ložnice. Ze stínu vystupovaly obrysy nábytku ozářené měsíčním světlem. Stín větve tančil na podlaze, to jak s větví hýbal vítr. Na vteřinu si Bill myslel, jestli si ten zvuk jenom nepředstavoval, jelikož zvuk utichl, sotva otevřel oči, ale pak se najednou ozvalo další klepání, které Billa přimělo zavrtat se do přikrývek. Byl to tichý zvuk, ne hlasitější než cinknutí skleniček, ale ať už to bylo cokoliv, nehodlalo to přestat.
Ozvalo se to znovu a Bill zkusil ušima ten zvuk stopovat. Skončil u okna. Asi na minutu bylo ticho. Bill zíral do temnoty a neviděl nic než stíny. Pak se zase ozvalo ťuknutí čehosi o okenní tabuli.
Téměř okamžitě byl Bill kompletně vzhůru a přeběhl pár metrů od postele k oknu. Ani se nepodíval k zemi, aby spatřil příčinu nočního vyrušení, hned okno otevřel – unavený a vzteklý.
„Promiňte, ale máte ponětí, kolik je hodin? A co tu u všech čertů provádíte?“ zasyčel nerudně. Snažil se zůstat tak tiše, aby nevzbudil celý dům. Ale jakmile se vyklonil, aby zahlédl toho ničemu, neviděl nic – jen opuštěný pozemek. „Oh, takže nyní se schováváte?“ prohlásil se skřípajícími zuby.
Zašustilo listí a z křoví u domu obezřetně vystoupilo čísi tělo.
„Tome!“ zvolal šeptem černovlásek, skoro zapomněl kontrolovat sílu svého hlasu, když spatřil v zahradě dredatého chlapce, který k němu vzhlížel s neklidným úsměvem. „Co zde děláš?“
„Potřebuju tě vidět,“ odpověděl měkce Tom.
Billovo srdce se zatřepetalo, nicméně chlapec si nemohl pomoct, zeptal se: „Nemohlo to počkat do rána?“
„Ne. Můžu jít nahoru?“
Bill si vsál spodní ret a mrknul přes rameno do svého pokoje. Myslel na rodiče spící v místnosti přes chodbu. Otočil se zpět k oknu a tiše řekl: „Není tu nic, po čem bys mohl vyšplhat, obávám se.“
Tom se zasmál a nad tím nápadem zavrtěl hlavou. „Mohl bych prostě proklouznout hlavními dveřmi?“ zeptal se měkce. Ruce měl v kapsách a v očích se mu zračila naděje.
„Jen jestli budeš tiše. Nechci vzbudit matku nebo otce,“ opáčil Bill a zmizel od okna, než mu Tom stihl odpovědět. Za chvilku se ale ozval zvuk otvíraných hlavních dveří domu Trümperových.
Hlavní vchod byl temný a Tom tiše a rychle vstoupil. Zul si boty a ťapkal po podlaze bosý.
„Bille?“ zasyčel, když vstoupil do domu tak tiše, jak bylo možné, a ocitl se v hlavní hale.
Odpovědí mu byl stín pohnuvší se na schodech. Tom se usmál a ten stín následoval. Bral schody po dvou a zadržoval dech, dokud nebyl v bezpečí Billovy ložnice a dveře se za ním bezpečně nezavřely. Pokoj byl tmavý, jediným zdrojem světla byl svit měsíce na obloze pronikající sem skrz okno.
„Co zde děláš?“ zeptal se zvědavě stín, o němž Tom předpokládal, že je to Bill.
Než Tom dokázal cokoliv odpovědět, zrušil vzdálenost mezi nimi a ovinul paže kolem svého společníka v pevném, milujícím objetí. Držel ho tak dobrou minutu, čelo si opřel o Billovo a děkoval bohu, že dostal šanci znovu se sem vrátit, že to nebylo jako v jeho snu.
Nad tou vzpomínkou se zachvěl. Bylo to tak reálné, nemohl si pomoci, cítil se dost vyděšeně.
„Co se děje?“ zeptal se tiše černovlásek, všiml si dle Tomova objetí, že je něco špatně.
Tom se zhluboka nadechl a pak nahlas vydechl nosem. Cosi se mu sevřelo v hrdle, a jak myslel na svůj sen, v očích se mu hromadily slzy. „Měl jsem vážně špatný sen,“ zašeptal roztřeseně a ještě víc upevnil sevření kolem Billa. „Chtěl jsem tě vidět a pak… ta zatracená puma nebo časový portál nebo co to vlastně je… prostě… bože, já nevím! Nefungovalo to! Nebylo to nic víc než starej kus železa stojící v parku a… já… ty… nemohl jsem k tobě…“ dokončil bez dechu a i když šeptal, hlas se mu zlomil.
Bill pevněji Toma obejmul a pak se odtáhl, aby se mu mohl podívat do tváře, nicméně dál se oba chlapci drželi.
Bill studoval v temnotě Tomův obličej, skrz stíny málem neviděl skoro neviditelné slzy, které mu padají z očí, ale nakonec zaznamenal slané potůčky, jež se zatřpytily v měsíčním světle, zatímco putovaly po Tomových tvářích.
Natáhl třesoucí se ruku a dotkl se Tomova obličeje konečky prstů, setřel z tváří vlhké cestičky. „Tomi,“ začal smutným šepotem. „Byl to jen sen, Tomi…“
„Já vím,“ odpověděl dredáč, ačkoliv v jeho odpovědi nebyla ani stopa po upřímnosti. „Já vím,“ řekl znovu, jako by se sám ujišťoval. Jednu ruku zvedl ke své tváři. Chytil Billovu ruku do své a zastavil její pohyby, omotal prsty kolem Billovy hebké dlaně. Přitáhl si tu ruku ke rtům a umístil malý polibek na pokrčené prsty. Jeho rty přejížděly po Billově kůži s láskou a péčí. „Já vím,“ prohlásil do třetice. „Ale… Nikdy tě nechci ztratit, alespoň ne takhle.“
Bill se napjal při připomínce ztráty. Tom mu slíbil, že o něj nikdy nepřijde. Nikdy. Ale co by Tom mohl dělat, kdyby se k němu ani nedostal?
Černovlásek odhlédl od Toma a zaměřil se na jinou část pokoje, zatímco se mu hlavou míhaly myšlenky. V jeho nitru budovala svou sílu nová obava. Nikdy ho nenapadlo, že by je s Tomem mohlo rozdělit něco tak hloupého jako pumpa na vodu, ale… na pumpě jako takové vlastně nezáleželo. Byla to síla času a celý zázračný svět, s nímž všechno souviselo.
Že je rozdělí matka?
Ano, to bylo možné.
Že je rozdělí čas?
Na to nikdy předtím nepomyslel.
Ale navzdory šílenosti celé víry v cestování časem a tomu, jak předtím, než poznal Toma, byl toho názoru, že lidé tvrdící, že se pohybují v čase, jsou nic než blázni, nikdy ho ani nenapadlo, že čas je jeho protivník.
Ucítil další Tomovy polibky na konečcích svých prstů a pak jednu pusu na dlani. Zvedl pohled a setkal se s tím Tomovým. Slzy v Tomových očích se teď odrážely i v Billových.
„Neztratíš mne,“ prohlásil tiše černovlásek a v hlase byla patrná rozhodnost, ačkoliv byla smíšená s nejistotou.
Tom se zamračil nad tím nedostatkem jistoty v Billově tónu a do tváří obou chlapců se vepsala starost. Jako by chtěl vrátit svůj klid, udělal Bill pár kroků dopředu a přitiskl své rty na Tomovy v měkkém polibku. Pak omotal paže kolem dredáčových zad v dalším potřebném objetí. Položil hlavu na Tomovu hruď a hlasitě dýchal. Zavřel oči a v těle se mu rozléval pocit ochrany. Tom mu sevření oplatil a položil ruce na spodní část jeho zad.
Bill si tiše povzdechl a přikázal své mysli, aby se přestala obávat. Měkce se ujistil: „Byl to jen sen.“
Bill a Tom kráčeli o pár dní později po louce ruku v ruce. Tahle cesta jim nebyla neznámá, už tu jednou byli – toho deštivého dne před pár měsíci. Tenkrát si užívali společnost toho druhého a byli ničím víc než přáteli, ale pak do jejich vztahu zasáhla ta bouřka.
„Kam mě to bereš?“ zeptal se Tom nejméně popáté od té chvíle, co opustili dům Trümperů. Cestou po louce zaostával za Billem o pár kroků. Připadalo mu to tu trochu povědomé, ale aby byl upřímný, Bill už Toma zatáhl na tolik tajných míst, že si je nemohl pamatovat všechny.
„Uvidíš, až tam budeme,“ odpověděl černovlásek, ohlédl se přes rameno a zazubil se na chlapce táhnoucího se za ním. Vypadal jako dítě, co za sebou na špagátu tahá hračku.
„Je to překvapení?“ pídil se Tom škádlivým hlasem, pohnul se dopředu a omotal paže kolem Billova pasu, zatímco kráčel stále za ním. Tiskl ho ke svému tělu v pevném objetí, aby mu neutekl. Bill hravě zapištěl, jakmile ucítil, že Tom atakuje jeho krk jemnými pusinkami. „Mám rád překvapení,“ zamumlal dredáč. Jeho hlas polechtal Billa na kůži.
Černovlásek se zahihňal, a zatímco Tom sjížděl rty až ke klíční kosti, odpověděl roztřeseně: „Ano, Tomi, je to překvapení!“ poslední slovo málem zakřičel. Musel se smát, jelikož Tom objevil lechtivé místo na jeho krku a začal ho škádlit jazykem.
„A pane Kaulitzi,“ začal Bill klidným hlasem a použil Tomovo příjmení, aby získal jeho pozornost. „Pokud je ti známo něco o přek-překvapeních… pak bys měl vě-vědět, že ti je ne-nemohu…“ dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu, zatímco Tom sál jeho kůži těsně nad klíční kostí a dráždil ho tam jazykem. „Měl bys vědět,“ začal Bill znovu a položil ruce na Tomovo předloktí, aby tak upevnil jeho sevření kolem svého pasu, „že ti nemohu říct, co za překvapení to je.“
„Bude se mi to překvapení líbit?“ zeptal se dredáč a naklonil hlavu na stranu. Mírně odtáhl ústa od Billova krku.
„Já… já myslím, že ano.“
„Ooh, dáš mi nějakou nápovědu?“
„Ne.“
„Hmm,“ zamudroval tiše Tom, zavrtěl hlavou a vrátil rty na krk svého milého, lehce se přisál k té hebké pokožce.
Bill vydechl a nepřítomně hladil prsty Tomovo předloktí. Naprosto si ten dotek užíval, ale pak tiše zavyl: „Tomiiii… No tak, uděláš mi tam další značku lásky.“
„Ale já tě miluju,“ opáčil Tom do Billova krku skoro nesrozumitelně.
Bill se pro sebe usmál. „Já vím, že ano, ale mohl by sis odpustit ty značky? Prosím? Já… Já bych tam vážně rád došel, Tomi, přestaň.“
Tom se trochu odtáhl a ztěžka vydechl. „Můžu si tě označkovat někdy v budoucnu?“ zeptal se. Věděl, že je Bill trochu upjatý ohledně čehokoliv, co má co dočinění s odhalením jejich vztahu veřejnosti.
„Ano, můžeš,“ odpověděl Bill a v Tomově objetí se otočil, takže Tomovy paže byly teď omotané kolem spodní části jeho zad. „Jen… ještě ne,“ dokončil s úsměvem a v očích se mu zablesklo, když pohlédl do Tomových tmavě hnědých kukadel.
„Ještě ne?“ zopakoval dredáč a zvědavě naklonil hlavu na stranu.
„Ano, ještě ne. Ale jestli se dostaneme k tomu překvapení…“ nedokončil druhý chlapec a koketně se ušklíbl.
A Tom to rychle pochopil. Položil dlaně na Billovy boky, nahnul se a zlehka ho políbil na rty. „Myslím, že se mi to překvapení bude líbit,“ zamumlal šťastně, když se odtáhl a nechal Billa zase jít. Spojili ruce a Tom se tentokrát zařadil vedle Billa – místo toho, aby se držel vzadu.
„To doufám,“ řekl Bill tiše a otočil hlavu před sebe, zatímco se rozešel stejným směrem, kterým kráčel před pár minutami.
A černovlásek vážně doufal, že se bude jeho společníkovi připravené překvapení líbit. Přemýšlel o něm posledních pár týdnů. Od chvíle, co mu Tom řekl novinky o letních plánech. Dva nebo tři měsíce odloučení… Bill na to nechtěl ani myslet, ale věděl, že když bude tuhle skutečnost ignorovat, pak bude litovat, že nezkusil strávit ve zbývajících týdnech s Tomem tolik času, kolik je jen možné. Samozřejmě že byl Bill smutný, když mu Tom sdělil novinky, ale kdo by nebyl smutný, kdyby něco takového slyšel? Nejsvobodnější část roku přichází a oni ani nedostanou šanci strávit ji spolu. Černovlásek si přál, aby si prostě mohl sbalit věci a cestovat s Tomem – byl by jejich páté kolo u vozu. Ale věděl, že by to nešlo. Jeho matka by ten nápad shledala víc než podivným a Tom se chystal k prarodičům. Bill je nechtěl vyděsit stejně, jako se to stalo s Tomovou matkou, když se na něj podívala a předpokládala, že je její dávno ztracený příbuzný. Každopádně pointou bylo, že se nemohl sebrat a na léto odjet – bez ohledu na to, jak by si přál opak. Pro někoho možná vypadá logicky utéct, následovat svou lásku a opustit rodinu. Pro Billa tahle představa ale nebyla tak jednoduchá jako pro ostatní. Miloval svou rodinu, navzdory přísnosti rodičů, a nemohl ji tu jen tak nechat. A právě teď chtěl prostě strávit s Tomem co nejvíc času. Než je rozdělí letní měsíce.
Bill opravdu o tomhle překvapení přemýšlel už nějakou dobu. Myšlenky na tu záležitost mu bloudily hlavou celé týdny, lomcovala jím zvědavost. Ačkoliv byl mladý a neměl tušení, jak to chodí mezi dvěma kluky, chtěl to zkusit. Byl tak nervózní, že nemohl myslet ani vyslovit správné slovo. Rozhodl se nazývat svoje překvapení pouhým „to“.
Všechno, co věděl, bylo, jak moc miluje Toma, že ho miluje víc, než by asi měl. Pokud by mohl, utekl by a žil v nějaké chatrči, jenom aby mohl sdílet zbytek svého života s Tomem, kdyby to znamenalo, že už navždy budou mít jeden druhého.
„Dobře,“ začal Bill a zastavil se. Tom udělal to samé a otočil se na něj. „Jsme zde.“
Tom kráčel většinu cesty s hlavou skloněnou a teď se poprvé podíval před sebe. Jeho oči se rozzářily nad tím, kde se kluci nacházejí. Před nimi stála zchátralá bílá dřevěná chatrč.
Tom se usmál a stiskl černovláskovu ruku. „Bille,“ vyslovil měkce. Všechny vzpomínky se mu při pohledu na chaloupku vrátily. Každý pohyb, rozechvělý nádech, každý dotek, všechny polibky… Jeho srdce bilo čím dál rychleji.
Bill nijak nereagoval, pouze popošel dopředu a Tom ho okamžitě následoval. Černovlásek otevřel dveře do chatrče. Ty se pohnuly s hlasitým zavrzáním a bouchly o zeď.
Bill se podíval na svého společníka a sladce se usmál. Oba vstoupili dovnitř, stále ruku v ruce – stejně jako před několika měsíci.
Chatrč byla pořád prázdná – kromě pár zapomenutých kousků nářadí, stejně jako tomu bylo předtím. Byla zde trochu cítit zatuchlina, to jak se dešťová voda usadila ve dřevě. Struktura kůlny byla pořád vratká, ve dřevě byly díry, kterým vnikal dovnitř sluneční svit, jenž ozařoval prkennou podlahu. Mezi prkny sem tam vykukovala tráva a podlaha byla trochu špinavá, zřejmě od zvířat, která tuhle chatrč během všech těch let využívala jako domov.
I přes špínu a potřebnou přestavbu nemohla být chaloupka pro Toma i Billa lepší.
„To je to překvapení?“ zeptal se Tom tiše bez jakékoliv nelibosti v hlase, jen se zvědavostí a menší dychtivostí než předtím. Zachytil Billův pohled a usmál se. Druhý chlapec mu zazubení oplatil.
Bill se nervózně kousl do rtu a kývl. „To je ono,“ začal a úzkostlivě stiskl Tomovu dlaň.
Zhluboka se nadechl, snažil se nabrat dost kyslíku pro své splašené srdce. Myšlenky se mu míhaly hlavou a pojily se ve změť zmatených slov, která se mu drala na jazyk.
Tom se podíval na strop a pak obrátil svou pozornost zpět na svého společníka. Mírně ho zamrazilo nervozitou v páteři.
Udělal dva kroky dopředu a pustil Billovu ruku. Místo toho Billa objal kolem pasu.
Usmál se a přitáhl si černovlasého chlapce blíž. Opřel si čelo o to jeho. „A co přesně tady budeme dělat, pane Trümpere?“ zeptal se šeptem.
Bill se pořádně nadechl a sladce se usmál. Spojil pohled s Tomovým.
Nechal srdce, ať řídí jeho slova, a roztřeseně vyslovil: „Přemýšlel jsem. A je tady něco, co chci, abychom udělali, než budeš muset odjet…“
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Hrozba, že jednou (v ten nejméně vhodný okamžik, samozřejmě) se přenos v čase nepodaří, je stále reálná a nedivím se, že z toho může být tak děsivá noční můra.
Naštěstí to tentokrát skutečně byl jen sen. Právě si můžou užívat jeden druhého.
Díky, moc se těším na pokračování.
Tenhle dílek byl dost zajímavý, jsem strašně ráda, že to byl jenom sen, i když to působilo dost realisticky.
Doufám, že to klukům vyjde a prázdniny nebudou moc dlouhým odloučením nebo tak.
Děkuji za překlad a už se těším na další díl!:)
Ještě že to byl sen.
Ta noční můra byla děsivá a vypadala tak reálně, že se Tomovi nedivím, že tak vyšiloval…
A teď už se moc těším na ty Billovy plány 🙂
Tak presne toho som sa bála celý čas aj ja – že jedného dňa ten "časostroj" prestane fungovať. Dúfam len, že ak sa aj niečo také stane, tak to bude až vtedy, keď už budú spolu. No a tá druhá polovica – uááááá! Toto bude ešte ozaj zaujímavé! Teším sa na ďalšiu časť! Moc s teším a som moc zvedavá, :-p
Můžu se zeptat, kolik ještě bude cca dílů? 🙂
jinak krásná povídka, nádherně napsaná, těším se na další díly 🙂
Uf, ja som sa tak príšerne vydesila, ale dúfala som, že aj keď sa na Tomovej strane tá vec pokazila u Billa bude fungovať a ten časom príde, keď sa Toma nedočká. Našťastie to bol len sen, ale bol hnusný. Nedivím sa, že Tom okamžite musel bežať za Billom.
Billove prekvapenie… tak to je krásne a odvážne. Verím, že to bude pre oboch zážitok na ktorý budú spomínať celý život. Som zvedavá ako to dopadne, dúfam, že dobre a ten Tomov sen nebola nejaká zlá predzvesť. Ďakujem za kapitolu:)
[6]: Celkem má povídka 31 dílů 🙂 Takže ještě 14 🙂
Snad to neskonci tak, jak se Tomovi zdálo… chudak, nedivim se mu, ze po takove mure letel za Billem. Jsem opravdu zvedava, jak toto bude pokracovat, muhehe 😀 taky totiz chci, aby neco udelali nez bude muset Tom pryc! 😀
Teda ten sen byl ale opravdu hrozný! Tak strašně reálný! Já se opravdu bála, že je to skutečnost a už jsem pomalu začala vyšilovat, protože jsem nechtěla smutný díl. 😀 Tak moc se mi ulevilo, když se Tom jen probudil z noční můry. A jeho následné vyšilování naprosto chápu! Jsem ráda, že šel hnedka za Billem, aby si maličko ulevil a uklidnil se. 🙂 Ale stejně, vždycky jse se trochu bála, že by se tohle mohlo stát, ale po tom snu je to ještě horší. Doufám, že k tomuhle nikdy nedojde, protože ani nechci pomyslet na to, jak špatně by to kluci brali. 🙁 A já taky!! 😀
Ale druhá část, kde už byli kluci spolu, byla nádherná! Ty jejich společné chvíle si úplně užívám. 🙂 A Bill mě tedy pořádně překvapil. 🙂 pokud je jeho překvapení takové, jaké si myslím, že je, pak se máme opravdu na co těšit! 😛 A hlavně bych tohle zatím od Billa nečekala, ale rozhodně jsem překvapena mile. 🙂
Moc děkuji za parádní překlad a budu se těšit zase na další díl! ♥