autor: B-kay
Vím, že jste dnes zřejmě očekávali jiný průběh příběhu, a proto doufám, že nebudete příliš zklamáni tím, co jsem si pro vás na dnes připravila. Věřte mi, všechno chce svůj čas, a když nakonec nadejde, bude to magické :). Bylo pro mě hodně těžké přepnout se ze školního režimu opět do role B-kay a vymyslet pokračování příběhu tak, aby dělal radost nejen mně, ale hlavně vám. Neumím posoudit, jestli se mi to podařilo, proto bych tuhle část nechala na vás. Ze srdce děkuji za vaši podporu a přeji krásné čtení 🙂
„Mám z toho trošku zvláštní pocit,“ ozvala se Simone po dlouhé chvíli ticha a naklonila hlavu na stranu, aby si mohla lépe rozčesat svou divokou hřívu. „Ty ne?“ zeptala se a očkem hodila po Gordonovi sedícím u okna.
„Myslím, že není důvod. Mně připadalo všechno v pořádku,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od knihy.
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si, odložila kartáč stranou a natáhla se po pleťovém krému. „Asi to opravdu přeháním. Já jen… mám pocit, že k sobě měli kdysi blíž. Andreas s nimi prakticky vyrůstal a teď se chovají, jako by minulost vůbec neexistovala. Cožpak zapomněli na všechno, co společně prožili? Vím, že se toho hodně změnilo a ze srdce jim přeji všechno, čeho dosáhli, jen nechci, aby zapomínali na to, odkud pocházejí a kým kdysi byli.“
Gordon se pokoušel vyvolat dojem, že se právě nachází uprostřed hodně zajímavé části knihy a tak Simone hned neodpověděl. Ve skutečnosti se ale snažil přijít na to, co by ji měl vůbec říct.
Zamyšleně krčil obočí a kousal se do rtu, nevšiml si dokonce ani toho, že mu brýle sklouzly na špičku nosu a slova se před jeho očima začala rozmazávat. Její obavy byly na místě. I on si všiml, že je něco jinak, a to už je co říct, protože mu obvykle takové souvislosti unikaly, ale tentokrát měl tušení, že něco uniklo Simone. S Andreasem se předtím setkal jen několikrát, častěji během posledních dvou let, kdy trávil hodně času s Billem. Sám byl párkrát svědkem jejich rozhovorů. Bill se pokaždé choval naprosto bezprostředně, působil možná trošku smutně, ale neměl problém s tím svěřit se Andreasovi s tím, co ho zrovna trápilo, smát se, když se jej pokoušel rozveselit a nechat se obejmout ve chvílích, kdy se ho Andreas pokoušel utěšit. V Billových očích vždy viděl důvěru a vděčnost. Byl si jistý, že mu v té době nahradil Tomovu blízkost a možná se je pokoušel i udobřit. Během večeře si ale všiml několika základních faktů. Prvním bylo, že pokud bude mluvit, mluvit a mluvit, Simone bude natolik zaneprázdněna konverzací, že si vůbec nevšimne, kolik toho spořádal, což sice nebylo tak důležité jako to ostatní, ale rozhodně prospěšné, protože se po dlouhé době cítil spokojeně a příjemně unaven.
Co však bylo do očí bijící, byla změna v Billově chování. Znal svého nevlastního syna dost dobře na to, aby věděl, že pokud během večeře vysloví méně než dvě slova, něco nebude v pořádku. Nenápadně ho sledoval a několikrát se mu dokonce podařilo zachytit Billův pohled. I přesto, že se okamžitě jemně pousmál, Gordon věděl, že ho něco trápí. V očích už neměl důvěru a vděčnost, vlastně se na Andrease odmítal dívat, a když se náhodou naklonil pro sůl, Bill sebou vždy trhl. Tom působil skoro tak jako obvykle až na to, že se také vyhýbal Andreasovu pohledu a každou odpověď procedil skrz zaťaté zuby.
Simone měla pravdu, i když jen poloviční. Ano, něco se rozhodně změnilo. Kluci už si nebyli tak blízcí jako předtím, ale jejich kariéra s tím neměla nic společného. Andreas jim ublížil, tím si byl jistý. A soudě dle jejich chování, jim musel opravdu hodně ublížit.
„Gordone?“ Nesoustředěně hleděl před sebe, přemýšleje nad tím, co mohlo zničit tak silné přátelství. „Gordone!“ Simone mírně zvýšila hlas, a když její muž zděšeně poskočil a obrátil se k ní, spokojeně tleskla. „No konečně. Nad čím přemýšlíš, miláčku?“ zeptala se jemně a přesunula se do postele.
Gordon se nervózně poškrabal na bradě. „Nic důležitého. Jen mě trošku trápí to auto. Jistě sis všimnula, že není úplně v pořádku.“
„Vydává divné zvuky, ale nemyslím si, že to bude něco vážného,“ usmála se na něj a láskyplně pohladila prázdné místo vedle sebe. „Možná by ses o tom mohl zítra poradit s Tomem. Je neuvěřitelný, už jako dítě mi uměl pomoct se vším ohledně auta. Alespoň v něčem jsou s Billem rozdílní,“ přitiskla si dlaň k ústům, aby tím ztlumila svůj tichý smích.
„Nedivil bych se, kdyby měl ty divné zvuky na svědomí právě on,“ řekl Gordon se smíchem, zavřel knihu a pomalu vstal.
„Co si myslíš, že dělají?“ ozvala se Simone s úsměvem a Gordon na její tváři postřehl upřímný zájem.
„To nevím. S největší pravděpodobností skončili u televize, baví se u nějakého filmu a ty se strachuješ úplně zbytečně,“ řekl a vzápětí svých slov litoval. V okně totiž spatřil obrys tmavé shrbené siluety, která opouštěla jejich dům. Měsíční světlo dopadalo na Andreasovy světlé vlasy, které mu vítr rozfoukal na všechny strany. Svými rychlými, tvrdými kroky vzbuzoval dojem, že by se k němu raději neměl nikdo přibližovat, jinak vybouchne.
„Možná bych se na ně měla jít podívat. Víš, abych zjistila, jestli jim něco nechybí. Chci, aby se tady Andreas cítil příjemně, hlavně teď, když je na tom jeho maminka tak špatně.“
„To je od tebe milé, ale myslím, že to není třeba. Jsou velcí, pokud jim něco bude chybět, vědí, kde to najdou a krom toho,“ odlepil se od okna a zamířil k posteli, nespouštěje pohled z nachových líček své ženy. „Ty nikam nepůjdeš, protože tady máš jisté povinnosti,“ zavrněl a jedním velkým skokem se snažil napodobit kočku. Jeho přistání však nebylo tak ladné a vzrušující, jak očekával a tak se Simone místo rozkoše svíjela v záchvatech smíchu, když dopadl do úzkého prostoru mezi postelí a nočním stolkem.
Za jiných okolností by se cítil hloupě a rudý od hlavy až k patě zalezl pod přikrývku, ale v tuhle chvíli mu to výjimečně nevadilo. Andreasovým odchodem mu ze srdce spadl těžký kámen, břemeno, o kterém ani netušil, že tam je, až dokud nezmizelo. Konečně se mohl zhluboka nadechnout a připojit se k Simone, která se smála tak, až jí z očí stékaly slzy.
„Ty jsi blázen,“ kvílela lapajíc po dechu a okamžitě zapomněla na svůj původní plán, jít zkontrolovat kluky. Místo toho se vyklonila z postele a pomohla Gordonovi vylézt na postel, kde se dalších několik minut svíjela v záchvatech smíchu, když ji Gordon svými přesně mířenými doteky šimral na místech, kde byla nejcitlivější.
Nakonec ji přitiskl k sobě a dlouze ji políbil.
„Miluju tě,“ šeptl s úsměvem, utápěje se v jejích panenkovských očích a opět, jako již mnohokrát, se v její blízkosti cítil dokonale šťastný. Tak moc si přál, aby i Bill s Tomem poznali ten pocit.
„Miluju tě,“ odpověděla Simone s roztomilým úsměvem děvčátka a nezvykle plaše se naklonila pro polibek. Gordon jí omotal ruce kolem pasu a převrátil si ji na sebe ve stejné chvíli, kdy ten samý pohyb udělali Tom s Billem. Pocit dokonalého štěstí jim byl v tu chvíli mnohem blíž než by si Gordon mohl myslet.
Bill se ale okamžitě převrátil opět na záda a strhl Toma na sebe. Chtěl, aby byl na něm, aby jej cítil, aby mu tíha jeho těla vryla do srdce tu nádhernou skutečnost. Aby tomu všemu konečně uvěřil. Obklopen Tomovou vůní, čerpal energii z každého jednoho polibku, z každého pohlazení či kradmého pohledu. Tom byl sluncem, které se mu hodně dlouho ukrývalo za mraky, a když se temnota konečně rozplynula a ozářilo Billa jasným světlem, Bill měl pocit, že to horko neunese. Bylo to víc, než byl schopen zvládnout. Líbal Toma stejně divokým tempem, jakým si on podroboval jeho rty. Ze zoufalství pramenící z jejich polibků měl pocit, že se nedožijí zítřka. Že je to jejich poslední den a proto jsou jejich reakce na blízkost toho druhého tak zběsilé a bezprostřední. Okolní vzduch byl nabit elektřinou, zmocnila se dokonce i jejich těl, a i když už nestačili s dechem, nedokázali se přestat líbat, zapleteni jeden do druhého vášnivě proplétali jazyky, byl to boj, v němž nejsou vítězové ani poražení. Boj, který nikdy neskončí a každou vteřinou sílí. Boj dvou duší a jednoho živlu. Živlu, který je ovládal jako loutky a pohrával si s nimi podle svých pravidel.
Tom se odtrhl od Billových úst a zoufale se přisál k bělostné kůži jeho krku. Okusoval ji a vzápětí po ní jemně přejížděl jazykem, hladil ji, ochutnával prostřednictvím hladových polibků a odmítal přestat. Veškeré vzpomínky se mu začaly slévat dohromady a vytvořily masu nesplněných snů a bolesti. Myslel na chvíli, kdy jej tímhle způsobem líbal naposled. Bylo to v den Riiných narozenin a zdrogovaný neuvěřitelně sladký Bill se mu tehdy naprosto odevzdal. Možná právě ten polibek odstartoval sled reakcí, které je dovedly až sem. Zavrtěl hlavou, pootevřenými rty sklouzl níž a polaskal vystouplou klíční kost. Odměnou mu byl plachý sten opouštějící Billova ústa, aniž by si to on sám všiml. Zvedl hlavu, prsty odsunul látku Billovy košile i ramínko tílka a hladově se přisál k jemné kůži pod nimi. Chutnala sladce, byla hladká, skoro jako kůže dítěte a Tom ji líbal tak dlouho, dokud nad ním ten pocit naprosto nevyhrál. Opět myslí bloudil ve vzpomínkách a před očima měl obraz noci, kdy si Riu přetvořil do Billovy podoby. Stačil jen svit měsíce, ticho a vůně, kterou byl nasáklý ten drobný kousek látky. Svlékl z ní jeho tričko, líbal sněhobílá ramena stejně jako teď, ale tentokrát nechtěl, aby zůstalo ticho. Chtěl ho slyšet. Zoufale potřeboval slyšet jeho hlas, protože teď to bylo skutečné.
Jednu ruku mu omotal kolem boků a druhou sklouzl mezi jejich těla. Položil ji na Billovo stehno a stiskl.
„Tome,“ zasténalo jeho dvojče a v obranné reakci vzalo jeho ruku do své.
Tehdy se od sebe poprvé odtrhli, procitli a překvapeni nečekaným zvratem situace hleděli do tváře toho druhého.
„Omlouvám se, jestli jsem udělal něco-“ nesouvisle vrtěl hlavou. Nebyl schopen dokončit myšlenku. Cítil, že na něj mělo jejich líbání nečekaný dopad a opravdu doufal, že si toho nevšimne i Bill. Nechtěl jej vyděsit.
„Ne, to ne,“ Bill jej něžně pohladil po tváři. „Já jen,“ povzdechl si a svalil se na záda. Děkoval Bohu za volné tepláky ale i tak byl nervózní při pomyšlení, že by si Tom všiml, jak zoufale reaguje jeho tělo na jeho doteky.
„Ještě jsme o tom nemluvili,“ šeptl a očima vyhledal Tomův pohled.
Tom se na něj jemně usmál, svalil se vedle něj a loktem si podepřel hlavu tak, aby se na něj mohl dívat.
„O čem?“ zeptal se tiše, zcela okouzlen Billovou zjevnou krásou. V pruhu jasného světla, obklopen stíny místnosti, vypadal nadpozemsky. Měsíc proměnil jeho kůži v ještě bělejší, tmavé vlasy získaly modrý lesk, naběhlé ševelící rty neslyšně prosily o další polibky.
„O hranici,“ odpověděl Bill stejně tiše. Atmosféra byla až příliš intimní na to, aby to zvláštní tajemno porušil. Místnost se proměnila v maličký kousek vesmíru, v nekonečno, kde jim bylo dovoleno všechno.
Tom zmateně pozdvihl obočí. To slovo neměl rád. Zejména když se jednalo o hranici mezi ním a Billem. Na místě, kde žádná být neměla.
„O jaké?“ zeptal se a naklonil se nad Billa.
Bill se roztřeseně nadechl, zvedl ruku a konečky prstů pohladil kůži kolem Tomova monoklu. Zjištění, že je otok o něco menší, mu vykouzlilo na rtech jemný úsměv. Brzy bude všechno tak, jak má být. Nyní si tím byl jistý.
„Tome,“ začal, překvapen nesmělostí, s níž bratrovo jméno vyslovil. „Víš, že tě miluju?“
Tomův obličej se rozzářil. „To doufám, protože jinak by tohle všechno nedávalo smysl.“
„A ty… ty miluješ mě,“ pípl Bill ještě nesměleji, prsty sklouzl na Tomovu bradu a jemně se mu prohrabával vousy.
Tom se čelem přitiskl proti Billovu. „Miluju,“ zasténal mu do vlasů a jemně kývl hlavou.
„Ale i přesto, jak nádherně se s tebou cítím, oba víme, že náš vztah nikdy nebude takový jako ostatní. Teď se líbáme, ale… polibky nám za chvíli nebudou stačit. A já chci vědět, co všechno…“ zalapal po dechu a na okamžik odvrátil pohled. Tomovy oči byly temné, obvyklá něha byla nahrazena ryzí vášní a Bill nebyl schopen ten pohled déle snášet. Cítil, jak se mu kroutí vnitřnosti a jak mu splašeně bije srdce. Celým tělem se mu již opět rozlévalo vzrušení. O hranici mluvil zcela zbytečně. Žádná neexistovala a oba to věděli.
„Chceš vědět, co všechno si můžeme dovolit? Kam až můžeme zajít?“ zeptal se Tom šeptem.
Bill horlivě kývl hlavou. „Chci vědět, jestli je nějaká hranice, kterou nesmíme překročit.“
Tom se pousmál nad jeho roztomilostí, ale vzápětí zvážněl. „Myslím, že jsme ji dávno překročili, Bille. To, co děláme, co cítíme, to všechno je za hranicí. Já… myslím si, že jsem se tě nikdy nedotýkal jako bratr. Nikdy jsem se na tebe nedíval tak, jak bych měl. Vždy jsi byl víc. Jen jsem to v té době neuměl správně pojmenovat.“
Bill cítil, jak se mu do očí derou slzy. Rychle zamrkal. „A já jsem zase nikdy nechtěl, aby ses na mě díval jako na bratra. Vždy jsem chtěl být víc,“ přiznal slabým hláskem.
Tomův pohled vyslal vlnu chvění, která se šířila každým milimetrem jeho těla, až dokud si jej zcela nepodmanila. Zhluboka se nadechl doufaje, že mu to pomůže zklidnit rozbouřené srdce, ale bylo to marné.
„Je to zvláštní,“ Tom se zahleděl do prázdna, mezi prsty proplétal Billovy vlasy. „Máme stejné myšlenky. Cítíme to samé. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, co všechno máme.“
„Je to šílené,“ řekl Bill s úsměvem.
„Jednou se mi zdálo,“ začal Tom a jemně Billa zatahal za jeden z provizorních copánků, které vytvořil, „žes mi ještě před narozením ukradl srdce. Držels je obě v rukou. V jedné to tvé a ve druhé to mé. Pomíchals je a pak jsi mě požádal, abych si jedno z nich vybral. Nevěděl jsem, komu patřilo to, které jsem si vybral, ale vůbec mi na tom nezáleželo.“
„Možná sis vybral správně. Byl to přeci tvůj sen,“ usmál se na něj Bill, naklonil se a láskyplně jej políbil do koutku úst.
„Nemyslím si.“ Tom opětoval Billův úsměv, vzal jeho tvář do dlaní a přitáhl si ji k té své. Dýchali si na rty, jejich roztřesené výdechy splývaly v jeden a vzápětí se opět stávaly jedním nádechem, možná i jejich srdce tloukla stejným tempem.
„Bille?“
„Ano?“
„Nechci, aby mě od tebe ještě někdy dělila nějaká hranice. Už jsem unavený z toho, nemít tě celého a pořád nablízku.“
Bill jej palcem pohladil po líci, nosem pomalu obkresluje křivku jeho čelisti. „Už žádné hranice, Tomi,“ vydechl a zvedl ústa k jeho uchu. „Chci, abys mě měl pořád,“ zasténal, a když Tom omámeně pootevřel rty a silně stiskl víčka, dodal: „Celého.“
Tom si jej prudce strhl na klín a přitiskl svá usmívající se ústa na ta Billova.
„Dost! Přestaň!“ pištěl Bill, zatímco jej Tom za stálého šimrání převalil na záda a položil se na něj. „Prosím, už dost,“ kvílel stejně jako před malou chvílí Simone, svíjel se smíchy a neúspěšně natahoval ruce ve snaze oplatit Tomovo trýznění. Billův smích se rozléhal do všech koutů místnosti a každičkou malou skulinku, každé prázdné skryté nebo zapomenuté místo, naplnil životem a radostí. A Tom se cítil stejně. Dokázal by jej šimrat klidně celé hodiny, vtom okamžiku žil pro Billův úsměv a štěstí, které nalezl v jeho očích. Byl poutníkem a Bill cílem jeho dlouhé a osamělé cesty. Obraz, který měl před sebou, měnil vzpomínky v něco bezduchého, v něco, na čem už víc nezáleželo.
„A teď spát,“ hravě Billa plácl po zadku a ukradl si ještě jeden dlouhý polibek. „Musíme totiž skoro vstávat. Rád bych vyrazil už kolem sedmé.“
Bill se opatrně posadil a překvapeně vykulil oči. „My někam jedeme?“ zeptal se zvědavě.
Tom tajnůstkářsky přikývl, vklouzl pod přikrývku a spokojeně vydechl, jakmile se k němu Bill zboku přitulil a hlavu si položil na jeho rameno. Zavřel oči a zhluboka vdechl vůni Billových vlasů.
„Kam jedeme?“ vyptával se, ukazováčkem dloubaje do Tomovy klíční kosti.
„To je překvapení,“ šeptl Tom a bavil se Billovou bezmocností.
„Tomi, dej mi alespoň nápovědu.“
„Ne.“
„Tak počet slov,“ škemral.
„Ani náhodou.“
„A co takhle první písmeno?“
„Bille,“ řekl Tom se smíchem a láskyplně ho plácl po čele. „Je to jedno z narozeninových překvapení.“ Jen co to vyslovil, cítil, jak se Bill zachvěl a věděl, že se usmívá. Nemusel ani otvírat oči. Štěstí, které lomcovalo tím křehkým tělíčkem, bylo přímo hmatatelné. Dotýkalo se Toma na těch správných místech a tiše mu děkovalo.
„Jedno? Takže jich bude víc?“ Bill nadšeně pohodil hlavou, a když zjistil, že Tom pomalu usíná, něžně ho kousl do brady. „Narozeniny máme až v pondělí. Tak dlouho nevydržím.“
„Až v pondělí? Jsou to jen tři dny, Bille. Jsi horší než dítě,“ uchechtl se a pod přikrývkou omotal ruce kolem hubených boků. Teplo jemné kůže ho pomalu ukolébávalo ke spánku.
„Bude se mi to líbit?“ zeptal se Bill vesele a zkroutil se kolem Tomova těla jako malé kotě.
„Myslím, že budeš šťastný,“ odpověděl Tom jemně, políbil Billa do vlasů a pomalu podléhal příjemné únavě. Nakonec ten večer nedopadl tak strašně, jak si původně myslel.
Bill se přitulil k Tomovu hrudníku. Zavřel oči a usmál se do prázdna. „To už jsem, Tomi.“
Nevěděl, jestli ta slova skutečně vyslovil, nebo na ně jen pomyslel, ale to už nebylo důležité. Usínal, očekávaje sen o dvou malých dvojčatech, která si ještě před narozením vymění srdce.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Gordon je vnímavější než Simone tahle kapitola byla nádherná cela povídka je krásna.
Sú úžasní. Strašne sa mi páči ako sa vedia úprimne rozprávať ako cítia všetko takmer rovnako a ako sa k sebe nádherne správajú.
Ten sen o srdciach je zvláštny a krásny nápad:)
Gordon ma prekvapil, obvykle bývajú vnímavejšie ženy, ale Simone je umelkyňa a umelci majú hlavu v oblakoch, tak možno preto si nevšimla čo sa medzi chalanmi deje. Je fajn, že Andreas odišiel a nedokázal už nič pokaziť. Veľmi pekne ďakujem za ďalšiu prekrásnu kapitolu:)
opět mam skoro z některých částí slzy v očích :') ani pomalu nevím co říct <3 jako vždy si mi vzala všechna slova! :3 jsem moc zvědavá, co Tom vymyslel 🙂 děkuju hrozně moc za celou tuhle povídku :3 mam jí moc ráda ^^
Pomalu a jistě mi opět dochází všechna slova. Každá věta je naprosto úžasná a já se po každém novém dílu vznáším na obláčku. I přes některé ošklivé věci, co se klukům dějí, jsem ráda, že jsou spolu takhle šťastní. Poslední díly mě vždycky strašně potěší a zlepší mi náladu! ♥
Gordon mě v tohle díle skutečně mile překvapil. Vůbec bych do něj neřekla, že by si všiml Billovy změny chování, protože jak už psaly holky, chlapi si strašně málo všímají takových věcí. O to víc u mě teď Gordon stoupl v ceně a to jsem jej měla vždycky moc ráda. 🙂 Jsem ráda, že alespoň on tuší, že za tím vším bude nějaká Andreasova zrada a byla jsem ráda, že Simone neřekl, že jej viděl odcházet, protože bych řekla, že by tu situaci chtěla Simone hnedka řešit.
Co mě ale z tohohle dílu dostalo nejvíc, byl Tomův sen o výměně srdcí! ♥ Ta představa mě úplně fascinovala a nechápu, jak jsi na něco takového mohla vůbec přijít. Ačkoli se to může jevit trochu morbidní, tak to má v sobě skryté neuvěřitelné kouzlo a mě to jednoduše přijde magické. ♥
Nemluvě o jejich debatě o zrušení hranic. Bylo to milé. 🙂
A stejně jako Bill se už i já nemůžu dočkat toho, co pro něj má Tom přichystané. Já jsem stejný zvědavec jako Bill a když mi někdo řekne, že pro mě má překvapení, dokáže mě to akorát tak naštvat, protože se pak pořád jen vyptávám a musím přemýšlet nad tím, co by to tak mohlo být. 😀
Moc děkuji za pokračování! ♥