Pohár z půli prázdný 6.

Bill se celou noc nespokojeně převaloval v posteli, jako by s ním někdo proti jeho vůli házel. V hlavě se mu míhaly nesmyslné obrazy ukazující pomatenost jeho mysli. V jednu chvíli viděl maličké kloučky, jak se přetahují o dudlík, a ve chvíli druhé pohlížel na osamělého černovlasého chlapce sedícího na houpačce. Tomu chlapci po tvářích stékaly černě zbarvené slzy poukazující na jeho nespokojenost. Několik desítek vteřin přihlížel vlastnímu pláči, když mu bylo asi patnáct. Tu chvíli si moc dobře nepamatoval, v jeho životě nastalo tolik plačtivých okamžiků, že už to ani nepočítal.

Pak se obraz zase změnil, viděl dredatého kluka, jak bezcílně bloudí ulicemi zapadlého města a v duchu ho k sobě volá. Slyšel přímý hluboký hlas s nádechem jemnosti, jak k němu tiše promlouvá. Myslí mu ta slova rezonovala stále dokola. Kdo jsi? Proč jen jsi tím, kým jsi? Úpěnlivě prosím, i když to vůbec nemám v povaze, řekni, že nejsi ten, jehož jméno je napsané na papíře přede mnou. Stále se opakující slovosled se mu vyrýval do paměti, že by byl schopný to mnohokrát za sebou zopakovat, aniž by si to musel připomínat. Šlo to beze změny významu až do té doby, než sám svou mysl donutil soustředit se na něco jiného.

Teď zase viděl paní Drescherovou zmáčenou v dešti, jak s blaženým úsměvem ve tváři objímá dlouhovlasou blonďatou ženu. Jejich objetí skrývalo ale víc než obyčejný důvěrný stisk přítelkyň. Bill si byl naprosto jistý, že tahle situace je mnohem víc prosycená citem. V pozadí tohoto obrazu stál svalnatý zrzek s výhružným pohledem a neskrývanou touhou. Ale po čem?

Ještě naposledy mu myslí proběhl obraz chlapce ve volném oblečení, kšiltovkou a dredy, než se pod náporem třasu probudil.

Nebyl schopný otevřít oči, měl pocit, že mu hlava exploduje. Cítil neustupující horko násobící se s každou vteřinou. Třásl se, když z něj někdo serval deku. Víčka měl ztěžklá natolik, že věřil, že jsou něčím zatížena. Tělem nebyl schopný pohnout, v uších mu zvláštním způsobem hučelo a v hlavě měl zmatek.

Jako z velké dálky slyšel hlas matky, jak k němu promlouvá, ale nebyl schopný rozlišit žádná slova nebo význam. Přišel si jako zajatec v horku, třesoucí se zimou.

Připadalo mu, že se nachází v ničemné temnotě, která jeho tělo spaluje, zatímco každičký závan vzduchu zapříčiňuje třas jeho těla. Jeho tělo orosil studený pot, pod jehož náporem se třásl znovu a znovu. Přímo hořel bolestí a zmateností, aniž by se mohl pohnout. Jeho srdce jako by sevřela chladivá ruka nekončícího strachu. Sevření se zdálo být každou vteřinou silnější, zatímco jeho srdce bilo daleko rychleji, než bylo ve skutečnosti možné. Krví prosycená část těla se stala vězněm zběsile kopajícím kolem sebe ve snaze vymanit se z neúprosné a stále se stahující klece, jejíž chladivý kov v něm vyvolával jenom další pocit chladu v horkem prosyceném těle.

Ztrácel jakoukoli oporu. Nenacházel se na ničem, nestál na zemi, neležel ani neseděl, prostě jenom padal. Stále hlouběji a hlouběji do té ničemné a bolestné temnoty. Nic kolem nebylo, dokonce i ticho zmizelo pod náporem jeho vlastního a hrůzou ovládaného křiku. Jako by měl navždy přestat existovat, jako by odcházel v nenávratnu, loučil se a pykal za všechno, co za těch necelých osmnáct let svého života stihl.

Pak, aniž by se cokoli stalo, přestal všechno vnímat a ztratil se.

V Billově pokoji stála matka, která původně přišla, aby mu dala jasně najevo, že tak pozdě vstávat nebude, ale když viděla, jak vypadá, dostala strach.

Bill ležel v posteli, tváře měl rudé, jako by právě uběhl maraton, dech zněl přerývavě a zrychleně. Něco tiše mumlal, než začal bolestně naříkat a křičet. Nevnímal její přítomnost ani slova, žil si ve svém bolestném světě a na nic nabral ohledy.

Nečekala ani vteřinu a zavolala doktora. Byl to její přítel z dětství, který ji dost často kontroloval kvůli jejím srdečním potížím. Chvíli se zdráhal, jelikož byla středa a on právě musel pracovat ve své ordinaci, ale když mu sípavě popsala, v jakém je její syn stavu, doslova vystřelil ze své doktorské židle a mířil k autu. Po telefonu ji zatím naváděl, co má dělat. Podle všeho to vypadalo na silnou horečku.

Matka se snažila Billovi změřit teplotu, což bylo značně obtížné, ale nakonec se to podařilo. Billova tělesná teplota překročila 41°C.

Doktor dorazil asi po patnácti minutách, kdy u Billa probíhal studený zábal. Jeho matka byla bílá jako stěna, ruce se jí při všem třásly. Měla o něj děsný strach. Dokonce si vyčítala, že ho nechala blbnout venku v dešti, z čehož to nejspíš celé vzniklo.

„Potrvá to nejspíš několik dní,“ sdělil jí svou prognózu Albert Vogel. „Co vlastně dělal, že mu je takhle špatně?“

„Včera večer byl v dešti venku,“ zdráhavě odpověděla, aniž by spustila svůj ustaraný pohled od Billova zarudlého obličeje.

***

Dredáč se usadil v černém koženém křesle, které bylo na mnoha místech potrháno, až se ven drala vycpávka. Nacházel se právě v malé místnosti, jejíž značnou část zabíral laciný stolek z výprodeje. Už na první pohled to byl kus, který nikdo nechtěl. Jeho design působil nepěkně zastarale s nepřívětivými prvky a řezbou. Na stole leželo několik stohů papírů, špinavá sklenice s vodou a popelník s nedopalky.

V místnosti byl téměř nedýchatelný vzduch kvůli všudypřítomnému nikotinovému kouři. Jediné okno v této místnosti bylo napevno zatlučené, čerstvý vzduch se sem mohl dostávat jedině dobrounkými škvírkami mezi prkny nebo z chodby.

Na jedné ze čtyř bílých, zašpiněných a otlučených stěn visela mapa Německa. Na několika místech bylo jasné propálené místo. Blonďák nepochyboval, že to bylo způsobeno cigaretami, které si Amalia Freudová s velkou oblibou dopřávala kdykoli měla možnost. Byla na nich závislá, až to bylo doslova hnusné. On sám taky kouřil, ale vždy jen pár za den, zatímco ona kouřila třeba krabičku za den, někdy i víc.

Ta propálená místa na mapě znamenala již dobytý a uskutečněný cíl. Teď před ním ležel další, přímo v tomhle zapadlém městě, kam se dostal teprve včera kolem jedné hodiny ranní. Pak několik hodin bloudil po městě, aby se seznámil s nynějším prostředím. Zkoumal všechny zapadlé uličky, nouzové zkratky, spoje, volná prostranství i skrýše.

Musel uznat, že mu tohle město dost vyhovuje. Tmavých a opuštěných ulic tu bylo víc než dost, pár rozpadlých barabizen, kde by se mohl v případě nouze skrývat, tu bylo taky.

„Takže,“ začala Amalia sebevědomým a zvučným hlasem, v němž se značně odrážel chrapot za všech těch cigaret, které už v životě vykouřila. V tu chvíli taky jednu svírala v prstech a přimhouřenýma očima sledovala mapu. Několikrát dlouze popotáhla, až se cigareta značně smrskla a pak žhavý konec zabodla do místa nedaleko Frankfurtu. „Takže,“ začala znovu pohled stále upírajíc na zčernalé místo na mapě. „Tohle bychom měli,“ znatelně se pousmála a přešla ke stolu. Posadila se na hnědé kožené křeslo podobné tomu černému, na němž seděl dredáč. Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Nikdo si toho nevšiml, zmizeli jsme jako nic, žádné podezření, prostě paráda. Všichni museli být úplně natvrdlí,“ pobaveně se rozchechtala. „Zvlášť ten chlápek, jak říkal, že se nám to nepovede!“ Pořádně se nadechla a nechala vybublat svůj potrhlý smích. „Teď už to může vyprávět jenom pánu bohu,“ škodolibě se zasmála a živě si představovala, jak se jeho zděšeným výrazem prohnala kulka.

„Potřebovala jste mě?“ s notnou dávkou netrpělivosti se ze svého místa ozval kluk s piercingem ve rtu. Tohle slyšel už tolikrát, že by dal snad cokoli, aby to nemusel poslouchat stále dokola. Pokaždé to bylo stejné, vždy se škodolibě radovala, když vzpomínala na všechny, které připravila o život, i když to ve většině případů ani nebyla nutnost, jen její pobavení.

„Nebuď hned tak otrávený,“ napomenula ho přísně. „Musíme si vážit našich úspěchů!“

„Protože za chvíli pominou a všichni skončíme v kriminále?“ Z každého jeho slova odkapával jasný a přímočarý sarkasmus. „Nebo si snad myslíte, že budeme mít štěstí vždy?“

„Kušuj!“ odbyla ho. „Máme už další plány, a tohle zaručeně vyjde taky!“

„Kde berete tu jistotu?“ Tohle dělal vždy. Pokaždé se předem snažil v plánu najít trhliny a byl nenapravitelně skeptický.

„Nemá to chybu,“ informovala ho. „Je to dokonalé,“ úlisně se usmála a podala mu složku s několika důležitými papíry.

„Odedneška,“ přešla k teatrálnímu hlasu jako vždy, když mu sdělovala podobnou informaci, „jsi Tom Engel, jasné?“ Dredáč si od ní složku převzal a prostudoval její obsah. Uvnitř bylo několik nezbytností jako občanka, karta pojištěnce, rodný list, záznamy o studiu a tak dále. Vše bylo samozřejmě falešné a mělo mu to posloužit asi tak na rok, než svůj úkol splní a pojede do dalšího města.

„Budeš studovat místní maturitní ročník, pocházíš z Kolína nad Rýnem, jsi obyčejný student a tak dále, zbytek máš ve složce. Pořádně si to nastuduj, za chvíli končí prázdniny a ty nestupuješ do školy.“

„Tom Engel,“ převracel tato dvě slova v ústech, jako by za sebou táhla jakousi nechutnou pachuť. „Docela ironické, co myslíte?“ pousmál se. „Vždyť já mám k andělům strašně daleko,“ poznamenal suše.

„Alespoň jméno budeš mít nevinné,“ odvětila.

„A cíl?“ zeptal se znovu netrpělivě. Měl rád, když se nic dlouho neprotahovalo. Všechno rychle a úspěšně. Žádné chyby, žádné váhání.

„Bude to trochu jiné než dřív,“ upozornila ho a podala mu další složku, zatímco se znovu natáhla pro cigaretu.

Nynější Tom Engel převzal další papíry, kde se měl nacházet jeho úkol. Zvědavě do složky pohlédl a vzápětí v duchu zaklekl. Pokud si myslel, že tenhle úkol bude složitý, pak se mýlil. Přišel na to, že to bude katastrofální.

„Vždyť je to blázen,“ zakroutil nespokojeně hlavou, ale stejně věděl, že se tomu nevyhne.

„Jak to myslíš?“ zajímala se Amalia. „Jeho rodiče mu sice platí dost drahé a několika týdenní návštěvy u psychiatra, ale není nijak zvlášť psychicky nemocný,“ sdělila mu.

„To si jen myslíte,“ kousavě podotkl. „Vždyť jsem ho před pár minutami viděl, jak polonahý tancuje na zahradě v dešti,“ podělil se s ní o svůj zážitek. „Jestli to není blázen, tak proč to teda dělal?“

„Třeba bude snáz manipulovatelný,“ zadoufala a pomalým krokem v závanu cigaretového dýmu opustila místnost, aby měl Tom čas na to zpracovat všechny informace.

Tom se znovu vrátil ke složce a pozorně si prohlédl fotografii kluka, kterého znal od vidění a mimoděk se pousmál. Jeho pěstěné černé vlasy rámovaly jemné rysy hladkého obličeje. Linky kolem očí jasně zvýrazňovaly jejich krásu a lehoučce zvlněné rty nenápadně sváděly k polibku. Nemohl se splést, byl to stoprocentně on.

Vedle fotky stálo: Bill Kaulitz Trümper. Pak tam byly další informace o jeho datu narození, o jeho studiích, psychiatrických sezeních a tak dále. Byla tam spousta fotek i z minulosti. Tom stačil poznat, že si vždy potrpěl na extravagantní vzhled a přitahování cizí pozornosti.

Nechtěně uznal, že jeho pozornost zaujal také. A to víc, než bylo v tomto případě zdrávo. Ještě jednou zaklekl, než tomu klukovi v mysli poslal tichá slova, aniž by vlastně doufal, že se k němu dostanou.

Ještě naposledy zaklel, než se donutil opustit místnost a studovat všechny potřebné materiály pro splnění daného úkolu.

autor: SakuraUchihaHaruno13