Lost to be found 35.

Bill se po návratu zpět do Schallbachu dostal do domu jako první. Proletěl chodbami a zavřel se ve svém pokoji, aby nemusel nikomu čelit.

„Občas to s ním vážně není lehké,“ povzdechla si Simone, zatímco čekala, až za sebou Set zavře dveře, aby auto mohla zamknout. Oba se podívali na rozražené dveře otevřené dokořán.

„Je mladý. V jeho věku je těžké rozhodnout se, co člověk chce. Zvlášť když se jedná o lásku,“ chlácholil ustaranou Simone.

„Asi máte pravdu. Půjdeme?“ ukázala na dům.

„Můžeme. Všechno mám,“ pozvedl sáček se dvěma krabičkami léků, a tak Simone namířila klíčem na auto a na dálku jej zamknula.

„Jsme zpátky!“ zahalekala na celý dům a za oběma zamkla domovní dveře.

„Věř nebo ne, už se tudy prohnal tornádo Bill, takže o vás víme,“ houkl Gordon ze salonku. Simone ještě celá oblečená došla do místnosti, kde předtím všichni seděli, a prohlédla si oba muže.

„Za to vy vypadáte, že jste se ani nepohnuli,“ rozepnula si svůj kabátek a opřela se o futra.

„Tu a tam na záchod ano,“ ušklíbl se Gordon. Simone zavrtěla pobaveně hlavou a došla si pro polibek na přivítanou sama, protože její manžel nevypadal, že by se chtěl zvedat. Na to se mu sedělo příliš pohodlně.

„Co to neseš?“ nakukoval Gordon přes opěradlo na tašku v ruce své manželky.

„Vedle lékárny byl malý supermarket, tak jsme se tam stavili. Hledala jsem inspiraci na dnešní večeři.“

„A našla jsi ji?“

„Hodím do trouby hranolky a udělám k tomu salát?“ navrhla.

„Proč ne. Hranolky jsme už dlouho neměli.“

„Tak fajn. Půjdu se převléct a nachystat to. Je už docela pozdě,“ oznámila a vytáhla z tašky nějaké časopisy pro Gordona, které výjimečně kupoval, a nějaké sušené ovoce pro Toma, kterému ještě řekla, že kdyby mu nechutnalo, kobylka Bill se jistě postará o zbytky.

„Měl bych jít za Billem?“ zeptal se Gordona, ačkoli jej nechtěl rušit při listování jeho oblíbenými časopisy.

„To bych nedělal. Nech jeho přijít k tobě. Očividně má zase jednu z těch svých nálad. Kdyby ne, určitě by si našel čas, aby se zastavil a pozdravil nás, když už se vrátili.“ Tom slabě přikývl.

„Půjdu trochu uklidit do kuchyně, než se paní Simone připraví,“ zvedl se od stolu a naskládal na tác veškeré nádobí, které už nebude potřeba.

„Já ti pomůžu,“ zvedl se Gordon, šoupl si časopisy pod paži a pobral zbytek věcí, které se Tomovi už nevešly na tác a neměl je jak odnést.

Uklidili vše do dřezu, aby se nic neválelo kolem a sklidili i to, co se válelo na lince nebo na jídelním stole. Tom krátce zauvažoval, že po večeři umyje nádobí, protože po zašpinění dalších talířů a příborů už bude ušpiněného nádobí poměrně dost, tak aby to tam nezůstalo do dalšího dne.

Simone se v kuchyni objevila krátce na to, oblečená zpět do domácího oblečení, připravená pustit se do přípravy večeře, se kterou jí Tom tentokrát ochotně pomohl, i když se nejednalo o nic velkého.

*

Bill ze sebe v pokoji shodil koženou bundu i mikinu a vše nechal ležet na posteli. Na stůl odložil mobil a peněženku, které měl s sebou, a na chvíli sebou plácl na přikrývku. Nohy mu visely dolů z matrace a dotýkaly se země, ale on neměl v plánu takhle zůstat dlouho. Jen se chvíli zrelaxuje a pak vstane a půjde si dát sprchu. Dolů mezi ostatní už jít neplánoval, i kdyby měl usínat o hladu. V žádném případě už dnes nechtěl vidět ani mámu ani Seta, a už vůbec ne Toma, kvůli kterému to dneska schytal ze dvou stran. Dobře. Tak ne kvůli Tomovi, ale jistou část v tom taky hrál.

Bill by zralý tak akorát na večerní očistu, zalézt do postele a dělat, že v domě vůbec není.

Vyšvihl se do sedu, skopnul z nohou boty a zavřel se v koupelně. Sám před sebou předstíral, že se stoprocentně soustředí na všechno, co právě dělá. Že ví o tom, v jakém pořadí svlékl své oblečení, kterou nohou vstoupil do sprchového koutu, nebo která ruka otočila kohoutkem, aby pustila vodu. Ledová sprcha přišla okamžitě a doslova. Z jeho zamyšlení jej opravdu probrala až ledová voda, která vystříkla z hlavice namísto teplé, protože Bill byl příliš zamyšlený na to, aby se ujistil, že poslepu nahmatal špatný kohoutek.

„Brrr!“ oklepal se a na chvíli se vrátil do reality. Odstoupil zpod sprchy co nejvíce stranou, protože tušil, že jakmile pustí teplou, stejně ještě bude chvíli dolů padat studená voda, a natáhnul se po kohoutku s červeným lemováním. Nastavil příjemnou teplotu a teprve pak se vrátil pod proud vody. Úlevou vydechl, a dokonce mu nadšením a tím dobrým pocitem na chvíli naskočila husí kůže. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a ztratil se v šumění vody, lehkém dunění, jak kapky dopadaly na dno sprchového koutu, a zapřemýšlel, jak dlouho by musel pod vodou stát, než se by se kompletně rozpustil, ale zrovna dnes nebyl ten den, kdy to chtěl zkusit. Přitáhl si k sobě z poličky všechny přípravky, které bude potřebovat. Pohladil se po těle a trochu se zamračil. Původně měl v plánu použít jen sprchový gel a šampon na vlasy, ale se všemi těmi věcmi kolem Toma zjistil, že se zapomněl věnovat některým částem svého těla, která, ač to Bill nesnášel, se bez delší péče začala vracet do svého původního přírodního stavu. Proto se kromě sprchového gelu a šamponu natáhl ještě po pěně na holení a žiletce, která nebyla určená na jeho tvář.

Doufal, že to dneska půjde rychle, ale vypadalo to, že tu opět stráví minimálně půl hodiny, než ze sebe znovu udělá člověka. Opravdu to nesnášel, když se sešlo všechno najednou. Sprchování, mytí vlasů a holení. Někdy když byl hodně líný a věděl, že nepůjde pár dnů do společnosti, byl schopný to všechno dělat na třikrát. Jeden den sprcha a vlasy, druhý den sprcha a holení podpaží, třetí den sprcha a holení intimních míst. Byl zatraceně vděčný za to, že nebyl holka, protože kdyby si měl holit ještě k tomu všemu nohy, nejspíš by i obě nohy rozdělil na dva dny. V pondělí pravou, levou až v úterý, aby toho v jeden den neměl moc.

Byl by ale vážně hloupý, kdyby byl duchem nepřítomen zrovna ve chvíli, kdy po jeho kůži sjíždělo několik ostrých nožů, takže se snažil dávat pozor na to, co dělá, aby si ještě ke všemu neublížil. Nadšený z opět hladké kůže ze sebe spláchl zbytky pěny na holení, díky krátkým vlasům bylo mytí hlavy během pár minut taky minulostí, takže už jen zbývalo namydlit své tělo, spláchnout a jako nový člověk vyjít ven a vklouznout do pyžama, na což se Bill těšil už od té doby, co přijeli z nemocnice. Dnes měl nachystané bílé tričko s krátkým rukávem a šedé spací kalhoty z velmi tenké látky. Nohavice byly sice široké a v noci se mu převalováním většinou vyhrnuly až nad kolena, ale byly pohodlnější než normální tepláky, které když si pod sebou sroloval, tak jej tlačily. Zauvažoval, jestli by si pod kalhoty neměl vzít ještě spodní prádlo, protože… no… díky drobným záhybům bylo vidět jeho všechno, jak tenká látka kopírovala každou vybouleniny, nebo byť jen konturu jeho pozadí. On se ale přece už nechystal nikam jinam než do postele a tu určitě nijak pohoršovat nebude, takže nad tím mávl rukou a naučeně vklouzl do nohavic. Nejdřív pravou, pak levou. Nikdy ne obráceně. Jednou si to uvědomil, až už měl levou nohu uvnitř kalhot a málem se přizabil, jak zavrávoral, protože si spletl nohy. Musel se svléct a chybu napravit, jinak by měl nejspíš zkažený celý den, protože by se v kalhotách zkrátka necítil.

Čisťoučký, vymydlený, oholený, skoro jako připravený na nějakou „akci“, zhasl v koupelně světlo a vešel do pokoje. Hupsl na postel, schoval dolní polovinu těla pod přikrývku, uvelebil se a natáhl se po svém mobilu, aby zkusil pohnout s tou hrou, kde ptáci zabíjeli prasata, než se rozhodne, že je čas jít spát.

*

„Och aua!“ usykla Simone a tak tak stihla velký plech se zlatavými hranolkami hodit na sporák, než jí spadne na zem. Sundala z levé ruky chňapku a zamračila se nad červeným flíčkem na své dlani.

„Co se stalo?“ zeptal se Gordon.

„Uch! Zapomněla jsem, že je ta levá chňapka na jednom místě rozpáraná. Trochu jsem se spálila,“ pofoukala si postižené místo. „Mám si to ochladit studenou vodou?“ zeptala se.

„To bys skákala bolestí ještě hodinu. V lékárničce by měl být ten sprej na popáleniny,“ vstal Gordon od stolu a začal se hrabat v různých lécích, mastičkách a lahvičkách, než našel sprej, který hledal. „Tady, ukaž,“ sundal plastový vršek a natáhl se pro levou ruku své manželky. Nastříkal na popáleninu trochu kapek ze spreje, které jakmile dopadly na kůži, okamžitě začaly pěnit a na dlani vytvořily bílý chomáček.

„Štípe to,“ postěžovala si Simone.

„To je nic oproti tomu, co bys cítila, kdybys to strčila pod ledovou vodu. Zkus dávat pozor, abys to někde neotřela, než se to samo vstřebá,“ rozdal lékařské rady a sprej uklidil.

„Já to udělám,“ nabídl se Tom a popadl černou obracečku, aby mohl hranolky rozdělit na připravené talíře.

„Děkuji, Tome,“ usmála se Simone a alespoň druhou rukou roznesla na stůl mističky se zeleninovým salátem. „Kdyby chtěl někdo přidat salátu, tak je ještě nějaký v lednici,“ oznámila všem a podívala se na Billovo prázdné místo. Teď už věděla, proč Tomovy oči tak často utíkaly ke vchodu do kuchyně. Čekal, že se tam zjeví Bill.

„Pan Trümper mladší bude potřebovat písemnou žádost, aby se dostavil k večeři, nebo jak to bude?“ ucedil Gordon z legrace.

„Já mu tu večeři odnesu,“ povzdychla si Simone a vzala mističku se salátem, kterou se předtím chystala postavit na stůl, kde její syn sedával.

„Proč by nemohl přijít sem?“ podivil se Gordon.

„To je na dlouho,“ odbyla jej jeho žena a na poslední prázdný talíř postavila nejdřív salát a teprve pak nechala Toma, aby zbytek plochy zaplnil hranolkami.

„Mám mu to odnést já?“ zeptal se Tom.

„To je dobré. Běž se najíst,“ pohladila mladého muže po rameni a namířila si to ven z kuchyně.

Vůbec nebyla překvapená, když nakoukla do Billova pokoje a našla jej v pyžamu trucovat v posteli.

„Co bude s večeří, Bille?“ zajímala se, přičemž se snažila talíř skrýt za zády.

„Nemám hlad,“ odpověděl Bill.

„Odkdy?“ povytáhla obočí.

„Dneska.“

„No tak dobře. Tak já ty hranolky zase odnesu dolů, jak myslíš,“ pokrčila rameny lhostejně a natáhla se po klice, že dveře zase zavře.

„Počkej!“ odpíchl Bill záda od polštáře a nakukoval, kde měla jeho máma talíř ukrytý.

„Dojdeš si proto, nebo co bude?“

„Uhm?“ naklonil Bill hlavu k pravému rameni, nasadil štěněčí oči a natáhl ruce k Simone. Nechtělo se mu vylézat z toho tepla, které obalovalo jeho nohy.

„Ty hranolky nemají nožičky,“ upozornila jej Simone.

„Ale ty jo,“ zaculil se Bill jako sluníčko.

„Kouzelné slovíčko?“

„Abrakadabra? Au!“ odtáhl se, když jej máma jemně pleskla po hlavě. „Oh mňami,“ zasvítily mu oči. „Dík, matko,“ ucedil a zasmál se, když jeho máma zanadávala.

„Bille! Víš, že nesnáším, když mi říkáš ‚matko‘.“

„Promiň, matko,“ zasmál se Bill a strčil si dva hranolky do pusy.

„Takže trucuješ?“

„Cože?“ zabručel, jako by přesně nevěděl, o čem Simone mluví.

„Víš, že tohle schovávání nic nevyřeší,“ ujišťovala se.

„Ale dá mi to čas navíc, abych si věci ujasnil.“

„Jo, to možná ano, ale doufám, že si ty věci nebudeš ujišťovat až do té doby, kdy budeme odjíždět,“ řekla a otočila se k východu. „Možná ti to ujišťování pomůže urychlit fakt, že Tom celou dobu nespustil oči ze dveří do kuchyně, jak čekal, že se tam objevíš. Přemýšlej o tom. Dobrou noc, Bille,“ popřála synovi a nechala jej samotného.

Na ty hranolky se Bill opravdu těšil a jeho drahá máma znovu zasáhla mozek v části, která upřednostnila řešení problému před hladem. Každé další sousto, které si Bill vložil do úst, nemělo žádnou chuť. Požitek z toho nezdravého jídla odplul někam do dáli, za to do jeho vědomí připlaval Tom. Opět. Bylo mu to trochu líto, protože Toma jeho chování očividně trápilo. Chtěl to vyřešit, ale asi neměl odvahu za Billem přijít, aby se o to pokusil. Zatím Billa nezažil v takové situaci a nevěděl, jak se k němu chovat. Pustil by jej k sobě? Nadával by mu a vyhodil jej, protože v takové chvíli nechce být nikým rušen? Těžko říct. Tak jako tak se Bill cítil pod tlakem, protože si chtěl uvědomit, co chce. A to rychle, protože Tom si takové chování nezaslouží. Zaslouží si, aby se k němu lidé chovali hezky a podle všeho teď Tom neví, na čem je a Bill mu nechtěl ukazovat svoje stinné stránky. Ne teď. Na to bylo ještě příliš brzy.

*

Celý dům už dávno spal. Všechny místnosti i chodby byly zahalené ve tmě. Jen v Billově pokoji se svítilo. Malá lampička na nočním stolku zářila přímo do prázdného talíře od jeho večeře, zatímco se Bill už hodiny a hodiny rozčiloval nad pitomou hrou v mobilu, která byla jen zástěrkou pro jeho vztek. Ve skutečnosti mu byla nějaká hra naprosto ukradená. Byl naštvaný, protože nemohl spát, jelikož měl pořád o čem přemýšlet. Hodiny, které byly umístěny v pravém horním rohu na displeji, se mu vysmívaly s každou další minutou do obličeje, kdy zůstával vzhůru. Minuty se pomalu sbíhaly s minutami a hodiny s hodinami.

Bylo jen něco málo po půlnoci, ale Bill měl pocit, jako by nespal minimálně měsíc. Ústa se mu otevírala a přece tušil, že by neusnul, ani kdyby se o to snažil. Poslední pták, kterého měl k dispozici na zabití dvou prasat, přišel vniveč, když špatně namířil a pták odletěl úplně stranou. Naštvaně aplikaci ukončil a hodil mobil vedle sebe.

Dům byl ponořený do ticha, takže nepředpokládal, že by se někdo coural po chodbách, protože taky nemohl usnout, přesto ta myšlenka zkřížila jeho mysl ve chvíli, kdy začal uvažovat, zda je Tom vzhůru. Bylo ale pravděpodobnější, že buď právě usnul, nebo se už několik hodin nacházel v hlubokém spánku, protože pokud slyšel dobře, veškerý pohyb v domě ustal kolem půl deváté, když jeho rodiče na chodbě přáli Tomovi dobrou noc, když pokračoval kolem Billova pokoje k tomu svému.

V ten moment seděl Bill v napětí na matraci a hypnotizoval desku dveří. Možná čekal, že se otevřou, nebo že na ně Tom zaťuká, ale nestalo se ani jedno. Dokonce ani nemohl říct, jestli třeba Tom nějakou dobu nepřešlapoval před prahem a neváhal, zda zaklepat, nebo ne, protože na chodbě nebyla žádná prkna, která by zavrzala a nerozhodnou osobu stepující na jednom místě prozradila.

Touha zjistit, jestli má Tom klidné spaní i po tom, co Bill předváděl, byla však silnější. Musel se ujistit, že se Tom celou věcí netrápí natolik, aby jej to okrádalo o spánek, protože Bill moc dobře věděl, jaké to je probouzet se nevyspalý a především mrzutý. Znal sebe. Odhodil přikrývku stranou a lampičku zhasl. Nechtěl, aby světlo vycházelo ven z pokoje, když otevře dveře. Vyšel na chladnou chodbu a zavřel za sebou dveře. Rozhlédl se do obou směrů a teprve pak zamířil bosýma nohama k Tomovu pokoji. Jako obvykle vztáhl ruku, aby zaklepal, ale v tom jej trklo, že pokud Tom spí, asi by neocenil, kdyby jej Bill probudil klepáním jen proto, aby zjistil, zda Tom spí nebo ne, proto vzal opatrně za kliku a co možná nejtišeji ji táhl dolů, dokud dveře nepovolily a nevytvořily malou škvíru, díky které si Bill mohl gratulovat, že zvládl otevřít. Stejným způsobem dveře zase zavřel. Na krátko zauvažoval, proč si je nenechá otevřené, když hned odejde, aby nemusel absolvovat celý otvírací a zavírací proces znovu a znovu, ale nechtěl, aby chladno z chodby vnikalo do vytopeného pokoje déle, než bylo nutné.

Strčil soustředěním vypláznutý jazyk zpět do úst a jako baletka našlapoval po podlaze. Tom jako naschvál ležel zády ke dveřím, tudíž musel Bill postel obejít. Kdyby se rozhodl zvolit rychlejší způsob – tak, že by přešel k Tomovým zádům a naklonil se nad něj, s jeho šikovností by ztratil balanc a na Toma by přepadl. Takže tahle varianta nepřipadala v úvahu. Po špičkách se sunul k druhé straně postele a obával se každého prudšího nadechnutí. Už tak měl pocit, že tlukot jeho srdce musí být slyšet na celou vesnici, ale byl to jen jeho pocit díky naprostému tichu všude kolem.

Přešel až k úplnému kraji postele. Jeho kolena se téměř dotýkala okraje matrace, jak blízko byl. Jeho oči si díky bohu tmě již přivykly a celou situaci mu usnadňoval i měsíc, který sice nebyl v úplňku, ale tu a tam vykoukl zpoza mraků a poslal své stříbrné paprsky do Tomova okna, které nebylo zatáhnuté, což Bill dost dobře nechápal. On jej zatahoval stále, i když se celá věc se vznášejícím se světélkem v zahradě vysvětlila. Ten pohled do černoty byl zkrátka pořád děsivý. Zvlášť když byl v pokoji sám.

Zaostřil do Tomova obličeje a snažil se rozeznat alespoň hrubé obrysy jeho tváře. Čelisti, rty, nos, obočí. Moc detailů neviděl, ale že byly Tomovy oči zavřené, to bylo více méně jasné. Kdyby nebyly a kdyby nespal, jistě by se Billa zeptal, co dělá v jeho pokoji uprostřed noci. Nic takového se ale nestalo. S každým mrknutím se Tomova tvář zdála jasnější, snadněji rozpoznatelná. Bill čekal, že bude jeho tvář uvolněná, ale z nějakého důvodu byla podivně zachmuřená. Jako by upadal do nějakého ne příliš příjemného snu.

Zůstával stát u postele a prohlížel si spícího muže v ní. Bylo mu líto, že se na celý zbytek odpoledne zavřel v pokoji a už nevyšel. Pár pitomých hodin a Tom mu chyběl. Chybělo mu mluvit s ním a být v jeho přítomnosti, ať už s polibky nebo bez nich. Najednou měl chuť jej sobecky probudit a mluvit s ním. Ne o tom, co se mezi nimi děje. O čemkoli jiném. I kdyby to měla být zoufalá konverzace o počasí, na kterou přijde řada, když už docházejí normální témata. Tiše si povzdychl, cítil se jako naprostý idiot.

Lekl se, když přikrývka zašustila, jak Tom sevřel v pěsti okraj a nadzvedl dostatečně proto, aby Bill, který se mu vkradl do pokoje, pochopil, co mu tím chce naznačit. Držel cíp peřiny ve vzduchu, neotevíraje oči ani na chvilku. Bill byl paralyzován už jen tím, s jakou samozřejmostí Tom celý pohyb vykonal. Bylo to jasné, účelné a plánované. Žádné ospalé pohyby. On nespal. Pravděpodobně vnímal Billovu přítomnost od otevření dveří a už po jeho zastavení se u postele, ale nic neřekl, protože nevěděl, co Bill zamýšlel. Možná si myslel, že se na něj přišel jen podívat a hned zase odejde, ale to, že nějakou dobu stál na stejném místě, Toma utvrdilo jen v tom, že odejít nechce, proto to udělal. Nadzvedl pokrývku a čekal, kdy se k němu druhý muž připojí, a ačkoli to vypadalo, že díky Billovu překvapení bude ruku držet ve vzduchu dlouho a pouštět si tak chladný vzduch k vyhřátému tělu, nakonec ucítil vstřícný krok kupředu, když se Bill vyšplhal nahoru po všech čtyřech, poskládal své tělo do spící polohy rovnoběžně s tím Tomovým a přisunul se tak blízko k němu, že když Tom pokládal část přikrývky zpět, zakryl Billovo tělo tak, aniž by mu byť jen kousíček zad čouhal ven. Pustil cíp peřiny a položil si ruku na svůj přikrytý bok, víčka stále tiskl sobě. Nechtěl dát Billovi najevo, že na něj čekal. Že tajně doufal, že přijde, i kdyby mu měl jen rozpačitě popřát dobrou noc a zase odejít. I jemu chyběl. Prakticky celý den s ním nestrávil déle než několik minut u snídaně a oběda. Billova přítomnost mu chyběla víc než kdy jindy, protože jakmile už si zvyknete mít Billa kolem sebe, ta náhlá samota se stane nesnesitelnou. Tom byl výborný, co se zvládání samoty týče, ale tohle byla tak pohlcující samota, že si alespoň musel představovat, že je Bill u něj. Mluví, máchá rukama i nohama, dělá zbytečné a nepotřebné zvuky a je prostě Bill. Proto doufal, že když už byly jeho prosby vyslyšeny a Bill se skutečně v jeho pokoji přece jen objevil, přijme i nabídku, aby s ním strávil noc. V tu chvíli to bylo odlišné od obou nocí, které s ním Bill strávil v posteli. Poprvé jej vedle sebe ani nevnímal. Šlo jen o to sdílet teplo a podruhé mu to bylo jedno, protože byl ještě mírně opilý a navíc mu bylo špatně, ale teď to bylo jiné. Teď po jeho přítomnosti doslova toužil. Uvědomoval si jej vedle sebe, vnímal jeho tělo tak blízko u svého.

Bill žasl nad kouzlem toho okamžiku. Tím, že Tom neotevřel oči, ani nic neřekl, udělal celý ten okamžik naprosto magickým. Nadzvedl přikrývku a mlčky Billovi sděloval, že mu sice trvalo přijít, ale přesto se Tom nezlobí natolik, aby jej odmítl pustit k sobě. Tím jednoduchým gestem pověděl Billovi tolik, kolik by do slov nikdy nevetkl. Tentokrát činy opravdu předčily slova. Zdálo se, že Tom je vděčný už jen za to, že vedle něj leží, ale Billovi to bylo málo. Leželi sice vedle sebe, a když se jeden z nich zhluboka nadechl, mohl se lehounce otřít o hrudník toho druhého, ale jinak si Tom držel odstup. Byl si jistý, že ani takhle nebude schopný usnout. Ani když Tom leží vedle a dosud byl vždycky jeho čarovným uspávacím lékem. Potřeboval zdvojnásobit látku, aby mohl usnout, proto se přisunul k Tomovi ještě blíže, srazil jejich hrudníky a pod přikrývkou omotal levou paži kolem Tomova pasu. Opřel se čelem o horké čelo druhého muže a tiše vydechl. Po jeho prvním kroku, Tom pohnul pravou paží a přes povrch peřiny ji sunul k Billovu tělu, přes které se přeplazil a objal Billa stejným způsobem jako on jeho, jen s tím rozdílem, že si jej k sobě tiskl přes přikrývku, která dávno hřála Billovo tělo. Bill se jemně usmál a z vlastní vůle se tiskl na druhé tělo, jak jen mohl, cítil, že čím víc se on sunul k protějšímu hrudníku, tím úžeji si jej Tom přitahoval k sobě, aby zůstal přesně tak blízko, odkud se bude moct přiblížit o další kousek, pokud to tak bude cítit. Ani milimetr zpět. O to se byla Tomova dlaň na Billově těle ochotna postarat.

Dlouhou chvíli se pohybovali proti sobě. Tiskli se, vrtěli, hledali polohu, ve které by do sebe nejpohodlněji zapadli, a zároveň se snažili vypořádat se vší tou intimitou, kterou najednou sdíleli, aniž by se mezi nimi stalo cokoli vážnějšího. Bill miloval, jak při každém nepatrném chvění cítil Tomovo tělo, jeho dech na tváři, když vydechl přes pootevřená ústa a tu zoufalou blízkost, která z nich obou přímo čišela. Snažil se držet ruku, která byla vtisknuta mezi jejich těly v klidu, aby nezačala sjíždět po Tomově hrudníku a nehladila jej, k čemuž ji horkost přímo sváděla. To objetí bylo tak lehké, váhavé a zdrženlivé. Jeden z nich mohl kdykoli toho druhého odstrčit a vyprostit se, ale ani jeden po tom netoužil. Jen vyčkávali, který z nich udělá ten poslední krok a semkne je k sobě.

Překvapivě to byl Bill, kdo už nemohl snést tu myšlenku, že něco úžasného leží na dosah jeho ruky a on se zdráhá po tom hmátnout. Proto se vrhl do Tomovy náruče, násilně se natlačil do jeho objetí a sám uvěznil jeho tělo ve smrtelném sevření jeho paží, které si chránily něco, co už nechtěly pustit. Tom úlevně vydechl. Celou dobu byl v napětí, kdy se Bill odtáhne a řekne, že to nemůžou, že to nejde, ale nestalo se, proto Billa objal a pravou rukou vjel do jeho voňavých vlasů, aby si jej za hlavu přidržel u sebe.

Oněměle vydechl, když na jeho suchých pootevřených rtech přistál měkký polibek, mlčky přející dobrou noc a hned na to se Billova tvář natiskla co nejvíce na tu Tomovu.

Teprve v tu chvíli byl opravdu čas jít spát.

Prázdné místo v Tomově srdci a posteli bylo rázem zaplněno.

autor: Muckátko :o*