Blue Bird 25. (1/2)

„Geo?“

„Babi?“

„Co blbneš? To jsem já.“

„Kdo já?“

„Tom,“ ozvalo se na druhé straně telefonu pobaveným hlasem.

„Neznám žádného Toma,“ tichá slova byla následována dlouhým hlasitým zívnutím.

„Geo, nedělej si ze mě legraci, mám jenom chvilku, tak mě prosím poslouchej,“ Tom si přitiskl mobil k uchu tak, aby ho v případě nouze mohl jednoduše zakrýt dlaní a ostražitě hleděl na zavřené dveře. „Posloucháš mě?“

„Poslouchám, babi,“ zamumlal Georg nesrozumitelně.

„Přestaň mi konečně říkat babi. A když už si mě chceš s někým plést, mohl bys mě prosím oslovovat klučičím jménem?“ zeptal se se smíchem a snažil se rozeznat zvuky v pozadí. „Co vlastně děláš?“

Chvíli trvalo, než se ozvala tlumená odpověď. „Je šest ráno, idiote. Co si asi myslíš, že dělám?!“

Tom se spokojeně usmál. Nebyla to nejpříjemnější reakce, ale zdálo se, že basák konečně začal vnímat, a to bylo hlavní. Nebyl si jistý, kolik má času, a proto musel jednat rychle. Nebyl čas na zbytečné rozjímaní, tomu se můžou věnovat později, ale nyní bylo nejdůležitější rychle vyřídit to, co potřeboval a před Billem se tvářit, jakoby nic.

„Vím, že je trošku brzo, ale-„

„Trošku brzo?“ Georg do sluchátka otráveně zamručel. „Je sobota šest hodin ráno. Tome, to je zatraceně brzo!“

„Dobře, omlouvám se, ale musím s tebou mluvit.“

„Omluva se přijímá,“ ozval se Georg nakonec a trošku pookřál. „Tak co potřebuješ?“

„No, vlastně jsem tě chtěl požádat… co se stalo?“ zeptal se Tom zděšeně, jakmile na druhé straně linky zaslechl tlumený výkřik následovaný hlasitým štěkáním.

„Právě jsi vzbudil i mého kámoše a ten ti to tak snadno neodpustí.“

Tom nevěřícně zavrtěl hlavou. Takhle neskončí ani do oběda. „Jak jsem ho mohl já probudit?“

„Vlastně jsem ho trošku přilehl, ale je to stejně tvoje vina. Rušíš nás během spánku.“

„Geo, kolikrát jsem ti říkal, abys ho nebral do postele?“ zeptal se Tom pobaveně a vzápětí ztichl. Zezdola zaslechl zvláštní zvuky a opravdu se začínal modlit, aby to nebyl Bill. Potřeboval ještě alespoň pět minut. Jen pět minut, víc ne.

Basák nespokojeně odfrkl. „Tvůj pes s tebou spí pořád,“ lamentoval.

„Můj pes je skoro stejně velký jako já, nepřilehnu ho, ani kdybych chtěl,“ namítl, vyskočil z postele a rychle přiběhl ke dveřím. Slyšel, že Georg něco říká, ale nevěnoval mu pozornost. Opatrně pootevřel dveře.

„Co jsi říkal?“ zeptal se a nenápadně vystrčil hlavu z pokoje.

„Že jsi idioot,“ zazpíval Georg a Tom postřehl, že mu označování ho idiotem výrazně zlepšilo náladu. Jak jinak. Říkali si tak téměř pořád, ale přesto si byl Tom jistý, že pokud by se měl na někoho skutečně spolehnout a nazvat někoho opravdovým přítelem, byl by to on. Popřípadě Gustav, ale s tím si zase mnohem víc rozuměl Bill. Už jenom při pomýšlení na bratra ucítil v podbřišku podivné chvění, žaludek měl jako na vodě a svíravý pocit na hrudi mu dovoloval dýchat jen tolik, jak bylo nutné.

„Geo, poslouchej, už nemám moc času. Potřebuju, abys pro mě něco zařídil.“

„Ano zlato, Tom nás probudil a my ho nemáme rádi, ale neboj se, on ti to vynahradí. Přinese ti pořádnou kost. Přesně tu, kterou jsi viděl ve výloze a která se ti tak líbila.“

Tom poraženě svěsil ramena, pobaveně zakroutil hlavou a tiše za sebou zavřel dveře. S telefonem u ucha došel k oknu a posadil se na parapet, dívaje se na probouzející se život za okny. Vždy to měl rád. Slunce a měsíc, světlo a temnota v neustálém koloběhu, všechno kouzelné svým způsobem.

„Fajn, vzdávám to s tebou, mohl bys probudit Gustava a dát mi jej rychle k telefonu?“

„Ten šel nakoupit,“ odpověděl Georg sladkým hláskem, který mu zůstal po šišlání ke svému mazlíčkovi.

„Jak to víš? Vždyť ses před chvílí probudil,“ řekl Tom s pohledem upřeným na mohutnou korunu staré lípy. Něco se mu nezdálo.

„Dělá to každý den. Každý den chodí v šest ráno nakupovat. Znáš Gustava a ty jeho rozvrhy. Když je nedodržuje, je nervózní. Je jako autista,“ řekl Georg se smíchem.

„Dobře, tak poslouchej. Jsme s Billem v Německu a rádi bychom vás dnes přijeli navštívit. Všechno ti vysvětlím později, ale teď mě poslouchej. Byli byste s Gustavem schopni uspořádat takovou malou oslavu?“

Georg odložil veškeré otázky týkající se jejich návratu na později. V některých chvílích uměl být neuvěřitelně praktický. „Oslavu? Narozeniny máte až v pondělí. Nebo jsem zas mimo?“

„Ne, máme je až v pondělí, všechno ti pak vysvětlím, ale prosím, mohli byste to pro mě udělat?“ zeptal se Tom, nespouštěje oči z jejich dřevěného domečku.

„Tak dobře… ale definuj pojem oslava.“

Tom se zhluboka nadechl. „Gustav by mohl upéct ten skvělý čokoládový dort, ale musí na něm být marcipánový kvítky. Jo a budeme potřebovat balónky.“

„Balónky?“ zeptal se Georg nevěřícně. Doufal, že jeho přítel žertuje.

„Jo, hromadu balónů. Rozvěste je po celém domě a taky musíte sehnat ty legrační kloboučky.“

„Děláš si ze mě legraci? A kolik svíček má být na tom dortu? Pět nebo šest?“

„Prosím, jen to udělejte,“ šeptl Tom a konečně přišel na to, co se mu od začátku nezdálo. V malém okně spatřil tmavou siluetu. Nejprve si myslel, že se jedná pouze o stín větvě, ale ten by se rozhodně nepohyboval.

„Můžu se alespoň pořádně ožrat?“ zeptal se Georg zoufale.

„S kloboučkem na hlavě můžeš dělat cokoliv,“ řekl Tom povzbudivě, pomalu míříc ke dveřím. „Můžu se na vás spolehnout? Má to být překvapení pro Billa.“

„No jo, dobře. Zní to šíleně, ale pokusím se to zařídit. Jdu zase spát.“

Tom se spokojeně usmál. „Jo, běž. Uvidíme se později.“

„Tome?“

„Ano?“

„Nezapomeň tu kost,“ upozornil jej Georg vesele a položil to, aniž by čekal na odpověď.

Tom strčil mobil do zadní kapsy kalhot a s divoce bijícím srdcem se hnal po schodech dolů. Cítil radost a vzrušení a opravdu se nemohl dočkat chvíle, až spatří Billův rozzářený obličej. Zatím všechno vycházelo podle jeho plánů. Přípravy první ze tří oslav byly právě spuštěny a jemu nezůstávalo nic jiného než doufat, že Georg nic nepoplete.

…

Ten obraz měl před očima tolikrát. Mohl si na něj zvyknout, uzavřít se, vnitřně se vůči těm pocitům obrnit a být natolik silný, aby jej ustál, ale on to nedokázal. Nikdy to nevěděl. Billovo trápení bylo od narození i jeho trápením. Bolest třímající křehké tělo jeho bratra byla vždy společnou bolestí a stejně tak i slzy stékající porcelánově bledou tváří. Tom to nerozlišoval. Byli jedním celkem, pokud byl smutný jeden, automaticky byl smutný i ten druhý a stejně tak to bylo i s radostí. Nemohl by se radovat s vědomím, že jeho bratr trpí. Proto jeho dobrá nálada zmizela v zapomnění, jen co spatřil Billa, jako už tolikrát předtím; shrbeného ve tmavém rohu jejich tajného úkrytu před světem, přesně v místech, kam nedosáhly sluneční paprsky a kde jeho bratr splýval s tmavými stíny.

„Bille,“ šeptl bezradně a po čtyřech se připlazil blíž. Přál si vědět, co by měl říct. Přál si být někým jiným. Umět jej utěšit, povědět přesně to, co Bill potřeboval slyšet.

„Stalo se něco?“ zeptal se.

Bill jemně zavrtěl hlavou, ale neodpověděl. Se zavřenýma očima se opíral o chladnou dřevěnou zeď, svým tělem zakrýval díru, z níž před chvílí vytáhl malou bílou krabičku. Tu měl položenou na klíně a odmítal jí věnovat pozornost. Nevěděl, jak by se měl cítit. Byl rozpolcený, ztracený ve vlastních myšlenkách i pocitech. Na jedné straně byla radost a oddanost balancující pod tíhou výčitek a lítosti. Kdyby jen nebyl tak hloupý. Kdyby tehdy dovolil Tomovi, aby mu to vysvětlil nebo jen otevřel tu hloupou obálku… všechno mohlo být jinak.

Na dlani ucítil jemné pohlazení a očima následoval hřejivé prsty, které se jej dotýkaly nezvykle plachým způsobem. Zhluboka se nadechl a zvedl pohled k jeho tváři. Jejich pohledy se setkaly a Billovi ten okamžik vyrazil dech. Podruhé v životě se bláznivě zamiloval. A opět do té samé osoby. Chtěl se usmát. Byl šťastný, protože měl po svém boku člověka, kterého miloval a pro kterého by byl schopen všeho na světě, ale ústa se mu z nějakého důvodu nechtěla zkřivit do úsměvu. Neplakal, jen cítil přítomnost slz v očích. Viděl Toma rozmazaně, ale přesto byl tím pohledem uchvácen, a dřív, než si stačil uvědomit, co se děje, se Tomova nejasná tvář začala přibližovat. Byl mu pořád blíž a blíž, jeho horký dech mu zahříval pootevřená ústa, Bill byl schopen rozeznat každičkou řasu lemující Tomovy překrásné oči a jen chvilku předtím, než to stihl udělat, zavřel ty své a hlubokým polibkem spolkl všechny nevyslovené otázky. Vydechl mu do úst, přitiskl se na něj celým tělem a vůbec nepostřehl, kdy krabička proklouzla mezi jejich těla a přistála na podlaze. Cítil, že se od něj Tom odsouvá, plánuje ukončit polibek připraven dozvědět se důvod Billova podivného chování, ale Bill se ho odmítal pustit. Pevně mu omotal ruce kolem krku, vylezl na Tomův klín a šimral jej na tváři svými neposlušnými vlasy. Nechtěl mluvit. Nechtěl nic vysvětlovat ani poslouchat žádná vysvětlení. Chtěl jenom žít. Užít si tu chvíli všemi smysly. Naslouchat Tomově blízkosti, vidět ji, cítit, vnímat a dotýkat se jí. Víc nežádal. Po ničem jiném netoužil.

Tom překvapeně vydechl, jakmile se o něj bratr začal zlehka třít. Nebyl si jistý, jestli si toho je Bill vůbec vědom. Líbaje Billa stejnou silou, pootevřel zdravé oko, aby se na něj podíval, ale bylo to zbytečné. Byli si tak blízko, jejich tváře se o sebe téměř otíraly a on by nepostřehl vůbec nic zvláštního, ani kdyby chtěl. Chtěl si s Billem promluvit, dozvědět se původ jeho slz, ale Bill měl zřejmě náladu na něco jiného a Tom si nebyl jistý, jak dlouho se mu bude schopen bránit, pokud vůbec. Nechtěl, aby jednal unáhleně, aby se do něčeho tak hlubokého a intimního pouštěl jen ze zoufalství, ale když se jemné tření proměnilo v rytmické přirážení proti Tomovu klínu, Tomova mysl byla najednou úplně prázdná. Takového Billa neznal. Vždy byl plachý a nesmělý; když si společně před lety povídali o intimních stránkách života, po celou dobu se červenal a nebyl schopen poskládat srozumitelnou větu, a najednou to bylo on, kdo se pouštěl do něčeho tak riskantního. Tom jej nechtěl odmítnout, sám po něm toužil tak, že by byl schopen servat z něj oblečení a pomilovat jej přímo tam, na podlaze jejich bunkru. Možná by to nebylo špatné. Ta myšlenka se mu vlastně docela zalíbila. To místo bylo přeci plné tajemství a pokladů, nebylo by krásné obohatit jej o další?

Bill najednou ležel na zádech s Tomem na sobě, lapaje po dechu pokaždé, když se Tom hladově zakousl do jeho krku a vzápětí po citlivém místě přejel jazykem. Otočil hlavu na stranu a díval se, jak se Tom nadzvedl a vytáhl zpod sebe malý předmět, který odložil stranou. A pak ztuhl a zůstal zaraženě zírat na bílou krabičku s fialovou mašlí, která byla pořád elegantní a nádherná přesně jako v den, kdy ji kupoval. Váhal, jestli by mu neměl dárek zabalit sám, aby Bill viděl, jak moc si na tom dal záležet, ale nakonec si to rozmyslel a poprosil o pomoc odborníka. Nechtěl, aby taková hloupost jako nemožná mašle zkazila jejich společný večer.

Zalapal po dechu, ale tentokrát to nebylo způsobeno vzrušením. Slezl z Billa a opatrně vzal do rukou dárek, který nedržel celé dva roky a který měl být podle Billových slov na dně popelnice společně s obálkou, která byla pohozená na místě, kde Bill ještě před chvílí seděl. Nestávalo se často, že by jej něco dohnalo k slzám, ale nyní cítil v očích neznámé vlhko.

„Říkal jsi, žes ho vyhodil,“ vydechl tiše a pootočil hlavu, aby se mohl podívat na Billa, který se k němu přisunul blíž a hlavu si opřel o Tomovo rameno.

„Já vím,“ připustil stejně tiše.

„Proč jsi lhal?“

„Chtěl jsem ti ublížit,“ přiznal Bill chvějícím se hlasem a Tom věděl, že nemá daleko k tomu, aby se opět rozbrečel. Pochopil důvod Billových slz, aniž by cokoliv řekl.

„Chtěl jsem… chtěl jsem, abys cítit alespoň zlomek té bolesti. Chtěl jsem ho vyhodit, ale nedokázal jsem to. Odjel jsem domů a všechno schoval tak, abych neměl pokušení otevřít to. Myslel jsem, že je konec. Nikdy by mě nenapadlo… Tome, nikdy by mě nenapadlo-“ nebyl schopen dokončit větu. Vzlykl a cítil, že mu z očí stékají další a další slzy. Chtěl být silný, opravdu chtěl, ale nešlo to, a když se k němu Tom otočil a ponořil jej do svého objetí, Bill měl chuť omluvit se mu za každičkou ošklivou myšlenku, za každou pochybnost, kterou vůči němu kdysi přechovával.

„Ššš, všechno bude dobré. Nezáleží na tom, co bylo předtím. Záleží jen na tom, co máme teď,“ vydechl a rukávem svetru opatrně utíral Billovy vlhké tváře. I jemu bylo do pláče, ale nedovolil si podlehnout návalu emocí. Musí být silný. Vždy byl tím silnějším. Pro Billa.

„Měl bys mě nenávidět,“ vzlykl Bill a tváří se přitiskl proti Tomově.

Tom se smutně pousmál. „Myslíš, že je možné nenávidět něco milovaného?“ zeptal se a vzal Billovu tvář do dlaní, vpíjel se do uplakaných studánek plných neznámé podmanivé magie. „Víš, co mě vždy zajímalo?“

Bill, zcela omámen Tomovou bytostí, zapomněl plakat a jen beze slova zavrtěl hlavou. Nevěděl.

Tom bříškem prstů přejel po Billově obočí, zmapoval dokonalou linii jeho nosu a přistál na rtech, které obkroužil a vzápětí jemně políbil. I přesto, že byla dvojčata, měl Bill v sobě něco, co Tomovi chybělo a nikdy po tom ani netoužil. Věděl, že to něco mohl mít v sobě pouze jeho bratr. Narodil se s tím, vyvíjelo se to v něm a Toma to pomalu, kousek po kousku dostávalo přesně tam, kde ho to chtělo mít.

Rychle zamrkal a roztřeseně nasál vzduch nosem.

„Zajímalo mě, kde se v tobě bere to kouzlo? Díky čemu je tvůj úsměv zářivější než všechny ostatní? Co způsobuje jiskru a zář ve tvých očích?“

Billa bodlo u srdce. Věnoval Tomovi smutný úsměv předtím, než natáhl ruku a láskyplně přejel po jeho líci. „Jsi tak hloupý, Tomi. Svou odpověď máš celý život na dosah rukou. To sis toho opravdu nikdy nevšiml?“

Tom neodpověděl. Přitiskl svou tvář proti Billově a zoufale vdechoval vůni jeho bledé slané kůže.

„Jsi to ty. Usmívám se a zářím, jen když jsem s tebou. Ve skutečnosti jsi ty tím výjimečným. To, co ti tehdy řekl, nebyla pravda. Nikdy to nebyla pravda. Ty jsi moje všechno. Ty jsi to světlo a já stín, který čeká, až si ho všimneš a dovolíš mu zazářit.“

„Bože, ty tak krásně mluvíš,“ vydechl Tom s úsměvem a Bill se i přes slzy v očích tiše zasmál.

„To proto vymýšlím většinu textů a ty melodie. Každý máme talent na to své, a teprve spojením to všechno dává smysl,“ něžně jej plácl po čele a políbil kůži nad jeho monoklem. Tmavě fialová barva postupně přecházela v bledě modrou až zelenou a Bill věděl, že nepotrvá dlouho, než se zbarví do žluta a nakonec zmizí úplně.

„Bille?“

„Ano?“

Tom plaše sklonil tvář a očima utkvěl na škatulce. „Líbí se ti?“

Bill nejprve nepochopil, co tím myslí, ale když si všiml, na co se dívá, rozzářil se. „Je nádherný,“ šeptl dívaje se, jak Tom pomalu otvírá krabičku a vyndává z ní stříbrný prstýnek.

„Je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsi mi kdy dal.“

Tom jej chvíli držel před očima, než mu došel význam Billových slov a zasmál se.

„Je milé, že to říkáš, ale přiznejme si to, moje dárky byly vždycky hotovou katastrofou, takže nebylo vůbec těžké překonat je.“

Bill si hravě skousl ret. „To není pravda. Už jako dítě jsi byl hodně kreativní.“

Tom odfrkl a stáhl si Billa na klín. „Snažil jsem se, ale někdy jsem raději mohl být méně kreativní, vzít tě do obchodu a prostě ti koupit to, co se ti líbí.“

Bill se tiše zachichotal. Věděl, že oba myslí na to samé. Na obrázek, který mu daroval před víc jak deseti lety. Bill měl na něm velkou hlavu, drobné končetiny a modré vlasy. Vzápětí Tom zvážněl.

„Víš,“ začal a Bill postřehl jemné zachvění jeho hlasu. „Dal jsem ho vyrobit už měsíc před našimi narozeninami. Nemohl jsem se dočkat, až ti ho budu moct dát. Pořád jsem ho kontroloval a ukrýval ho na ta nejšílenější místa. Jednou jsem dokonce zapomněl, kam jsem ho schoval. Trvalo mi téměř týden, než jsem ho našel.“

Bill jej láskyplně políbil do koutku úst a hlavu položil pod Tomův krk. Naklonil ji na stranu a nosem se otřel o místo, kde byla jeho vůně nejintenzivnější.

„Měl jsem plány. Těšil jsem se.“

Bill zkřivil tvář a rychle zamrkal předtím, než mu stihly z očí vyklouznout další slzy. „Já taky.“

„Musím se ti s něčím přiznat,“ začal Tom tiše, ruce, kterými objímal Billovy boky, se mu roztřásly.

Bill je zachytil těmi svými a pohladil na znamení toho, že poslouchá, Tom ale nic neříkal. Jen naprázdno otevíral a zavíral ústa. Bylo tak strašně těžké proměnit pocity ve slova a vkládat je do vět, vytvořit smysluplný celek. Chtěl mu povědět o všem, co v minulosti cítil. Přiznat se, jak těžké pro něj bylo spávat ve vedlejším pokoji, s osobou, ke které nikdy nic necítil, po svém boku. Chtěl mu říct o tom, že se s ní nikdy nemiloval střízlivý, že jejich vztah nebyl ani zdaleka takovým, jak si Bill představoval, a to z jediného důvodu. Jen kvůli němu. Byl všude. Měl jeho obličej pořád před očima, slyšel jeho hlas, cítil sladkou vůni, a každým dalším dnem to šílenství narůstalo. Vkrádal se mu do snů a způsoboval, že se z nich Tom nechtěl probouzet. Chtěl je proměnit ve skutečnost, která byla v té době pochmurná a prázdná.

„K čemu, Tome?“ U ucha zaslechl tichý hlásek.

„K tomu, že nás čeká skvělý víkend,“ řekl nakonec, sklonil tvář a líbnul Billa do havraních vlasů. Cítil, jak se Bill zachvěl a radostně zapištěl.

„Chceš mi snad prozradit to překvapení?“ zeptal se s nadějí v hlase i přesto, že odpověď dobře znal. Tom byl na rozdíl od něj nejen trpělivý, ale i dostatečně tvrdohlavý, aby odolal Billovým pokusům a udržel tajemství.

„Pak by to nebylo překvapení.“ Tom se zády pohodlně opřel o dřevěnou zeď a pobaveným pohledem sledoval vrásku nad Billovým čelem. Jeho bratr zřejmě úpěnlivě přemýšlel.

„Nic mě nenapadá,“ poraženě svěsil hlavu mezi ramena, zády se opřel o Tomův hrudník a chvíli pátral rukou vedle sebe. Když konečně ucítil chladný kus kovu, sevřel jej mezi prsty a přidržel ho proti slunci. Bříškem ukazováčku pohladil obrys ptačích křídel.

„Chci ho nosit,“ šeptl a láskyplně si prohlížel vygravírovaný nápis.

Tom překvapeně zamrkal. Nečekal to. Ten prsten byl možná hezký, ale zároveň byl ztělesněním všeho ošklivého, co se jim v minulosti stalo. Bál se, že by pohled na něj v Billovi vyvolával jen nepříjemné pocity. Nechtěl, aby si pokaždé představil Riu a velkou hrubou zeď dělící jejich pokoje.

„Je tvůj. Je na tobě co s ním uděláš,“ vydechl a rozhodl se to tak skutečně nechat.

„Nasadíš mi ho?“ Na tváři ucítil jemné zašimrání, když k němu Bill pootočil hlavu a pohlédl mu do očí.

Tom se na něj usmál, jednou rukou držel prstýnek, zatímco tou druhou k sobě přibližoval Billovu pravou ruku.

„Hotovo,“ šeptl, jakmile Billovi nasadil prsten a propletl jejich prsty.

Bill spokojeně vydechl. Natáhl ruku ke slunci a prohlížel si malý kroužek, který se v ostří slunečních paprsků proměnil v tekoucí záplavu třpytek. Zavřel oči, zklidnil své dýchání a přizpůsobil jej tempu Tomova dýchání. Byl si jistý, že i jejich srdce poháněl stejný rytmus. Najednou mu vůbec nezáleželo na tom, co za překvapení si pro něj Tom připravil. Byl ochoten počkat těch pár hodin. Konec konců, co je pár hodin ve srovnání s několika dny? A co je několik dní ve srovnání se dvěma lety?

Nic, jen maličká část mučivého nekonečna, přesně ta, o níž víte, že uteče jako voda. Už se víc neptal. Užíval si jejich malé nekonečno v ještě stísněnějším prostoru, kde na ně ze všech stran dýchala minulost. Bill to měl všechno před očima. Viděl dva malé chlapce s rozzářenýma očima hledět na své dílo. Viděl sám sebe usmívat se, plakat, trápit se i zářit. Viděl se jako dítě i v průběhu dalších let a Toma viděl vždy po svém boku. Když se usmíval, smál se s ním, když plakal, byl on tím, kdo jej držel v náručí tak dlouho, dokud bolest neztratila veškerý význam a zcela nepominula. Ten strom byl svědkem jejich radosti i bolesti, rostl, vyvíjel se a formoval společně s jejich city vůči tomu druhému a Bill se při té myšlence nedokázal přestat jemně usmívat. Slunce mu zahřívalo tvář, do očí mu padaly neposedné pramínky vlasů, které si odmítal jakkoliv upravovat a cítil, jak z něj každou vteřinou unikají i poslední zbytky bolesti. Už nebylo nic, kvůli čemu by měl plakat. Už nebylo nic nevypovězené. Všechna tajemství vyšla na světlo a byl to zatraceně krásný pocit.

„Tomi?“ zeptal se, aniž by otevíral oči.

„Ano?“

„Jak dlouho tady zůstaneme?“

„Ještě chvíli a budeme muset vyrazit,“ odpověděl Tom šeptem, oči zavřené a mysl otevřená, čerpající z toho okamžiku maximum.

Bill pobaveně zakroutil hlavou. „Myslel jsem, jak dlouho zůstaneme tady, v Německu.“

Tom neodpověděl. Jen k sobě Billa přitiskl ještě víc a políbil jej do vlasů. Když znovu nastavoval tvář slunci, spokojeně se usmíval. Věděl, že se rozhodl správně. Do Ameriky se už nevrátí. Nikdy.

autor: B-kay