autor: Izzap
„Jak ti je?“ zeptal se Tom následujícího večera. Na krajinu už padl soumrak a na tmavé obloze se začaly ukazovat hvězdy, jež zářily s touhou po pozornosti lidí na Zemi pod nimi.
Bill se pohnul proti Tomovu tělu, pevněji se k němu přitulil, převrátil se na bok a pravou nohu přehodil přes Tomovy. Hlavu si opřel o dredáčův zdvihající se hrudník a zavřel oči.
„Jsem unavený,“ zamumlal tiše sotva slyšitelným hlasem. Zase se zavrtěl, nemohl najít pohodlnou polohu. Ale uvolnil se, jakmile mu Tom položil ruku na ramena a přitáhl si ho blíž.
„To věřím,“ opáčil dredáč a vtiskl malou pusu na vršek Billovy hlavy. Když se odtáhl, uhladil pár neposedných havraních pramenů a přitiskl si Billovu hlavu ke své tváři. Spokojeně vydechl a uvolnil se. Podíval se na noční nebe a pohled mu padl na zářící hvězdy. Mírně se usmál a přitiskl si Billa ještě blíž. Na odhalené části svých těl cítili chlapci polibky chladného vánku.
Leželi v zadní zahrádce u domu Trümperových. Navzdory blízkosti rezidence se k sobě kluci tulili mnohem víc, než by bylo v téhle době běžné u přátel. Ale byli spolu, schovaní ve stínu vysoké trávy, tak sami, jak jen mohli v tomto čase být. Nicméně nebyli hloupí. Nezkusili by dělat nic víc tady na otevřeném prostranství, vystaveni zbytku světa.
Jejich oblečení zůstalo na svém místě, jejich rty byly rozdělené, a to nejvíc, co si dovolili, bylo objetí. Objetí dvou chlapců, kteří nechtěli nic víc než sdílet svou lásku se světem.
Ale to nemohli.
Alespoň ne s tímhle světem. Většina by nerozuměla a v očích téhle většiny je jejich láska skandál. Je to něco, co by mělo vždycky zůstat pouhou fámou a nikdy nezajít dál než do něčí představivosti. Taková láska je pro většinu lidí hříchem a něčím, co má zůstat jenom ve vyprávěných příbězích.
Bill to nenáviděl. Vždycky se v téhle době cítil tak nemístně. Žil a pohyboval se ve společnosti lidí, kteří nikdy úplně nepochopí jeho pravé já, člověka, jenž se schovává před zbytkem světa, člověka, jenž je v soukromí něčím jiným. Nezáleželo na tom, jak moc se nutil do toho chovat se tak, jak po něm chtěli ostatní. Nikdy se to, co dává najevo navenek, nespojí s tím člověkem, jenž žije uvnitř něj. Mohl si vzít oblek a chodit do školy a s potěšením se dívat na překrásné dívky jako zbytek chlapců jeho věku. Ale ve skutečnosti byl jiný. Byla to jenom přetvářka, která měla potěšit ostatní.
Mohl dívkám věnovat téměř koketní úsměvy a kdokoliv by řekl, že se zajímá o slečnu, na kterou takhle reaguje, ale pro Billa to nebylo nic víc než úsměv. Pro Billa za tím úsměvem nebyly žádné emoce, bušení srdce nebo něco podobného.
Ne… Emoce a splašené srdce a zpocené dlaně přicházejí jenom s úsměvem, jenž je určený Tomovi. Jak krutý byl osud… Zamiloval se do chlapce z jiné doby. Neštěstí, chyba ve hvězdách, říkejte tomu, jak je vám libo, ale zkrátka Billa s Tomem dělilo sto let a byli spojení mrzáckou vodní pumpou, která zastupuje nějaký druh časového portálu, pokud to tak chcete nazývat.
Být spolu vypadalo jako jednoduchý koncept.
A mělo by to tak být.
Bill by měl být schopný utéct a připojit se k Tomovi v budoucnosti, kde by žili šťastně a svobodně. Bill by už nebyl společensky nepřijatelný kvůli tomu, co cítí – alespoň ne tak jako tady. Byli by volní jako ptáci, spolu. Mohli by dělat, cokoliv by chtěli, mohli by se milovat bez překážek – tak, jak touží.
Ale… Bill patřil do roku 1908, nebo ne?
Neuměl si představit, že by nazýval dvacáté první století svým domovem. Bylo tak bizarní s tím bláznivým oblečením a splašenými auty a budovami a… a… všemi zařízeními, která se zapnou jenom stisknutím knoflíku a reagují na dotek prstu. A jak se všechny hlasy a nástroje dostanou do těch malých sluchátek… nebo jsou v té malé krabičce, které Tom říká iPod? Nebo ty pohyblivé obrázky… všichni ti malí lidičkové přece nemůžou žít ve všech těch bednách!
Pro Billa bylo všechno obrovsky fascinující, o většině věcí nikdy předtím neslyšel. Ačkoliv něco bylo samozřejmě vynalezeno už v devatenáctém století nebo na začátku dvacátého, rozdíly mezi tím, jak vypadaly věci, třeba auta, v těchhle dobách a v roce 2008 byly více než patrné. Bill může cestovat do jedenadvacátého století (jak je to možné, to pořád nikdo neví) znovu a znovu, ale pořád pro něj tenhle svět bude cizí. Nezáleželo na tom, kolik znalostí o nových technologiích získá, stejně mu to v hlavě nebude dávat smysl.
Budoucnost mu nikdy nepřipadala jako místo, které by mohl nazvat domovem.
Ačkoliv by si přál, aby se to jednou změnilo.
„Bille, jsi ještě vzhůru?“ zeptal se Tom tiše, očividně předpokládal, že Bill už usnul.
Ale Bill nespal. Otevřel oči, vytržený z přemýšlení, a zvedl hlavu, aby se podíval Tomovi do obličeje. Usmál se, unaveně a líně, a snažil se protáhnout.
„Jsem stále vzhůru, pane Kaulitzi,“ zašeptal.
Tom se rozesmál a pak si k sobě Billa víc přivinul, když ucítil, jak se kvůli chladnému vzduchu zachvěl. „Pane Kaulitzi?“ zopakoval skepticky. Zajímalo ho, proč ho Bill pořád nazývá příjmením.
„Hm,“ zareagoval Bill se smíchem a zabořil hlavu do dredáčova hrudníku. Zavřel oči a víc se přitulil. Ruce měl zkroucené směrem k vlastní hrudi a opřené o Tomův bok. Polkl a unaveně si olízl rty. Znovu trochu změnil pozici. Zazíval a pak se opravil: „Tomi.“
Tom se usmál a krouživě hladil Billovo rameno. Pevně chlapce objímal a vzhlížel k téměř černé obloze. Světlo mizelo, opouštělo nebe a jeho místo zabrala temnota, kterou občas prosvítily hvězdy osvětlující každé místo, jež to potřebovalo. Měsíc byl skoro v úplňku, ačkoliv mu zbývalo ještě pár dní. Zářil do noci a nejistě shlížel na Zemi.
„Musíš toto léto odjet, Tomi?“ zeptal se Bill měkce, jeho hlas Toma trochu překvapil.
Dredatý chlapec odhlédl od hvězdné oblohy a shlédl do nyní otevřených očí kluka ve své náruči. Nepohodlně se usmál.
„Navštívím tě.“
„Vážně?“
Tom vtáhl spodní ret mezi zuby. Tiše odpověděl: „Zkusím to.“
Bill si povzdechl, ale přiměl se mírně uculit. „Přeji si, abys mohl-“ začal, ale přestal mluvit v okamžiku, kdy v uších obou chlapců zazněl ostrý hlas.
„Wilhelme! Wilhelme, jsi tu někde?“
Bill ztuhnul pod vlivem matčina hlasu ozývajícího se od domu. Svoje oči spojil s Tomovými. Oba v nich měli zklamání.
„Wilhelme?“
Tom na Billa kývl, aby mu naznačil, že je v pořádku jí odpovědět.
Bill neslyšně vydechl a posadil se. Otočil hlavu směrem k domu a spatřil matčinu siluetu v matném světle vycházejícím od zadních dveří.
„Wilhelme, tvůj otec řekl, že tě viděl spěchat-„
„Ano, matko, jsem tady,“ zavolal Bill nazpět.
„Oh, bože dobrý, Wilhelme,“ opáčila žena a otočila se směrem, z něhož přicházel hlas jejího syna, ale ve slabém světle neměla moc dobrý výhled. Všechno, co viděla, byly tajemné stíny stromů. „Co děláš venku v tuto hodinu? Zítra jdeš do školy, takže si pospěš a ať už jsi uvnitř. Nepotřebuji od tvé vyučující poslouchat, jak jsi opět usnul během hodiny-„
„Dobře, matko, už jdu!“ zavolal na ni Bill hlasitěji, než bylo nutné, ani se neobtěžoval skrýt svoje podráždění.
Žena začala cosi mumlat, ale chlapec už obrátil pozornost k Tomovi.
„Hádám, že se pro teď musím rozloučit, pane Kaulitzi,“ řekl tiše, hlas na hranici šepotu.
Tom se usmál a natáhl ruku, aby zastrčil pár zbloudilých havraních pramenů Billovi za ucho. „Ty a ta tvoje řádná sbohem,“ opáčil se zasmáním.
„Nuže, co jiného bych měl říct?“
„Ne říct, udělat.“
Černovlásek pobaveně zavrtěl hlavou, ale pak se zeptal: „Dobře, co bych měl udělat, Tomi?“
Tom na něj pár okamžiků intenzivně zíral, hlavu mírně nakloněnou na stranu a spodní ret vtažený mezi zuby.
Poťouchle se usmál a odpověděl: „Polib mě.“
Bill otevřel pusu, aby vyjádřil nesouhlas. Takové rozloučení by bylo nevhodné, že? Ale než mohl promluvit, jeho rty byly zajaté v jemném, ale vášnivém polibku.
Byl krátký a jednoduchý, jasný. Jak rychle začal, tak rychle skončil. Bill se přistihl, jak na Toma zírá s otevřenou pusou a nemůže se nadechnout.
„Wilhelme, myslela jsem, že jdeš?“
Obvykle by se Bill přikrčil pod matčiným striktním tónem, ale teď se jenom pořád usmíval na Toma, připitoměle se zubil. Postavil se a ukázal palcem směrem k domu, přičemž nepřestával sledovat překrásného dredatého chlapec, jenž pořád seděl na zemi. „Já… měl bych jít,“ zašeptal bez dechu.
Tom přikývl a mírně se usmál.
Bill se pozadu rozešel k domu, odmítal se otočit, aby se díval, kam jde. Pořád sledoval svou lásku, od které se vzdaloval.
Tom rty naznačil Miluju tě. Bill ta slova navzdory mdlému světlu zachytil.
Také tě miluji z jeho úst ihned následovalo.
Černovlásek se naposled usmál, pak se otočil a doběhl k zadním dveřím domu, odkud zaslechl netrpělivé matčino zakašlání. Na posledních schodech vedoucích domů zpomalil a proklouzl dovnitř po matce.
„Cos tam venku dělal?“ zeptala se žena zvědavě a zavřela za svým synem dveře.
„Oh, jenom… jsem se díval na hvězdy.“
„Díval ses na hvězdy?“ Matka se srdečně rozesmála a zavrtěla hlavou. Položila ruku na chlapcova záda a směřovala ho dál do domu. „Nu, venku je zima, nerada bych, aby ses nachladil.“
„Matko, prosím tě,“ opáčil Bill se zachechtáním.
„Wilhelme, jsem tvoje matka. Moje práce je se starat.“
„Ale staráš se příliš často, matko.“
„Nu, musím svou práci dělat dobře, že?“ opáčila žena s úsměvem. „A nyní se jdi umýt a alou do postele, je pozdě.“ Poplácala svého syna po zádech a postrčila ho kupředu. Stanuli pod schodištěm vedoucím do patra.
„Dobře, dobře, dobrou noc, matko,“ řekl tiše Bill.
Byl v půlce schodů, když se za ním znovu ozval matčin hlas, jenž zastavil jeho kroky.
„Stále kulháš,“ prohlásila žena. „Mám zavolat doktora-„
„Ne,“ přerušil ji chlapec okamžitě a ohlédl se přes rameno. „Jsem v pořádku, matko, jen jsem… spadl a zvrtnul si kotník, jak jsem ti včera říkal, vzpomínáš?“
„Ano, vzpomínám si, jen si dělám starosti, mohlo by to být něco vážného. Stále to bolí?“
Bill si povzdechl a otočil se, aby pokračoval v cestě po schodech, přičemž se snažil o co nejnormálnější chůzi. Ale nemohl si pomoct. Pořád ho bolel zadek. „Hojí se to,“ odpověděl rychle poté, co došel do patra.
Rychle a tiše překonal zbývající vzdálenost do své ložnice, ignoroval nutkání bolestí pajdat.
Jistě, pořád to štípalo a bylo to nepříjemné, ale on by nikdy nelitoval toho, co s Tomem udělali.
Vstoupil do pokoje, zavřel a sebou dveře a přešel k oknu. Podíval se do zahrady a snažil se prohlédnout skrz stíny a zjistit, jestli tam Tom pořád stojí, nebo už je na cestě domů. Po minutě Bill usoudil, že je jeho milenec už pryč, a odvrátil se od okna. Rozhlédl se po ztemnělém pokoji ozářeném jen světlem měsíce. Očima těkal od jednoho předmětu ke druhému. Zarazil se, když se podíval na postel. Ne proto, že by toužil po spánku. Ani se nedíval na horní část postele. Jeho zrak padl na malý prostor mezi matrací a dřevěnou podlahou. Přispěchal k lůžku a klekl si, aby rychle vlezl pod postel. Nadzvedl přikrývky a natáhl se do skrytého prostoru. Mírně se usmál, když volnou rukou nahmatal schovaný předmět, tajemství, jež bylo skryto každému, kdo by vešel do místnosti. Pustil přikrývky, skopl boty a vyšplhal na matraci. Připlazil se až do rohu, do prostoru mezi polštář a zeď, a pohodlně se posadil. Přitáhl si kolena k hrudníku a objal předmět ve svých rukou. Byla to stará vlněná deka z předchozího dne. Bill do látky zabořil nos a zhluboka se nadechl.
Nahořklá vůně udeřila na jeho smysly a chlapec šťastně vydechl, zavřel oči a objal deku stejným způsobem, jakým dítě svírá plyšového medvídka, u kterého hledá ochranu a lásku, jíž se mu momentálně nedostává z lidského kontaktu. Je to ta druhá nejlepší věc.
Bill se znovu nadechl a zavrtal se do polštáře, pomalu se vzdaloval od zdi a pokládal se na bok, přičemž zůstával v rohu. S jeho smysly si pohrávaly rozličné odéry, jež ho zároveň vtahovaly a vzdalovaly od spánku. Deka mu bude vždycky připomínat to speciální setkání z minulého dne. Ten čas, na který nikdy nezapomene. Ale nebyly to vůně včerejška, díky kterým se Bill usmíval. Nebyla to tahle vůně, která ho nutila svírat přikrývku a schovávat ji pod postelí pro noci, jako je tahle. Byla to vůně, která se mixovala se všemi ostatními, schovaná, a přesto patrná. Byla to vůně, jež útočila na jeho čichové buňky a zarývala se mu do podvědomí. Vytrhla by ho i z nejhlubšího spánku. Je to nezaměnitelná vůně, kterou si Bill během uplynulých měsíců naprosto zamiloval.
Tomova vůně.
Bill sevřel deku pevněji a propadl se do říše snů.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Já jsem tak netrpělivá jak to skončí věřím že dobře.
Bill nám začíná uvažovat o tom, že doba, ve které zije není tak úplně jeho. To je dobre pro nas i pro Toma. Ovšem svoje rodiče i brášku miluje, tak uvidíme 🙂 ta schovaná deka byla sladká, aspoň nějak překlene období prázdnin.
Děkuji za překlad 🙂
Závidím Billovi deku vonící Tomem! 🙂
Bill určitě ve své době není jediný, kdo má pocit, že tam nepatří. Ale zřejmě jako jediný má možnost to změnit. Tak šup šup, na co čekáš, Bille! 🙂
Moc bych si přála, aby se Bill rozhodl odejít s Tomem. Ale chápu, že je těžké navždy opustit rodinu a vydat se do neznáma.
Díky, těším se na pokračování.
Mně bylo při tomhle díle nějak podivně smutno. Nevím, možná to bylo tím nádechem, kdy Bill uvažoval, že tenhle svět sice není pro něj, ale že si neumí představit, že by měl být někdy s Tomem v jeho století, protože je to pro něj tolik cizí. Nemám vůbec tušení, jak tohle jednou dopadne a abych byla upřímná, tak se konce děsím číl dál více, i když pokud si dobře pamatuju, tak bude konec ještě relativně za dlouho. 😉 I tak je ale pro mě povídka poměrně náročná, protože se s klukama strašně nervuju. Děsím se okamžiku, kdy se to dozví Billova matka, děsím se toho, že to kluci nestihnou a Bill opravdu umře a děsím se toho, že spolu nikdy nebudou. Pokaždé strašně trhnu.
Ale je pravda, že mi to zase vynahrazují ty kouzelné okamžiky, kdy jsou kluci a jen a jen spolu. Jsou spolu sladcí a v tyhle chvilky prostě vím, že musí být spolu i kdyby co bylo! ♥
Moc děkuji za parádní překlad, Allko! ♥
Spoločná chvíľka, keď pozorovali hviezdy, ležiac v tráve, bola krásna, ale Billove myšlienky, že by mohol byť s Tomom v jeho dobe, boli smutné. Ale keď ho rodičia, ktorých bude určite ťažké opustiť, začnú nútiť do ženenia, určite si bude musieť vybrať medzi láskou Toma alebo láskou rodičov, ktorí ho nútia vzdať sa šťastia… potom už to rozhodovanie sa bud asi jednoznačnejšie aj keď nemyslím, že jednoduchšie…