autor: B-kay
Když se obloha zatemní, má mysl je konečně otevřená. Tak jako obvykle i dnes přišla společně s deštěm a ponurým počasím značná dávka inspirace, která mě po dlouhé době dohnala ke psaní. Tenhle díl je jen jakýmsi dodatkem k tomu předchozímu, ukončení, které mu právem patří a vám taky :). Další drobný úlomek příběhu, další krůček, kterým jsme se opět o něco přiblížili k tomu finálnímu. Zůstává nám opravdu už jen pár kroků, tak si je pojďme užít společně.
Přeji krásné čtení 🙂
„Slyšels to?“
„Ne, nic jsem neslyšel.“
„A teď?“
„Co mám slyšet?“
„Ty divné zvuky. Jako by se někdo plížil zahradou.“
„Neslyším žádné divné zvuky, protože jak jsi správně řekl, jsme na zahradě.“
„Může to být kdokoliv, nikdy nevíš, co-„
„Billee,“ zaúpěl Tom zoufale a obrátil se ve svém spacáku tak, aby byl k bratrovi tváří. Bill, který se se svým spacákem tisknul co nejtěsněji k Tomovým zádům, se mírně odtáhl, aby měl Tom dost místa, ale odmítal se mu podívat do očí. Z jediného prostého důvodu. Styděl se. Bylo mu jedenáct a on se pořád choval jako malé dítě, které se bojí všeho, co nezná a nepovažuje za bezpečné. Tom byl jiný. Měl mnohem dobrodružnější povahu, v Billových očích byl i přes svůj nízký věk silný a nebojácný. Pokud by se Billa v té době někdo zeptal, jak si představuje superhrdinu, jeho odpověď byla jasná. Tak moc chtěl být Tomovi podobný a tak moc mu chtěl udělat radost, až vymyslel tu největší hloupost na světě a ještě ke všemu i tu zkazil. Když přišel za Tomem s nápadem, že by mohli strávit noc ve stanu v nedalekém lese, Tom byl sice víc než překvapený, ale nadšeně souhlasil. Kdyby věděl, co všechno je čeká, hodně rychle by si to rozmyslel.
„Ještě se zlobíš?“ zeptal se tenkým hláskem, oči utkvělé na Tomových rukou, které si pohrávaly s obalem od čokoládové tyčinky. S malou dušičkou se díval, jak obal zmuchlal do kuličky a odhodil za sebe. Bál se toho, co mělo přijít. Tom se na něj ještě nikdy nezlobil, tedy ne tak opravdově.
„Bille,“ k uším mu dolehl Tomův povzdech. Neznělo to naštvaně, a tak se odvážil zvednout tvář a podívat se bratrovi do očí. Jejich pohledy se střetly ve stejné chvíli, kdy Tom zvedl ruku a něžně se dotkl jeho čelisti.
„Nezlobím se,“ odpověděl tiše. „Jen jsem si dnešní večer představoval trochu jinak.“
„Já vím, mrzí mě to. Příště to určitě zvládnu.“
Tom se tlumeně zasmál a pobaveně zakroutil hlavou. Nemyslel si, že to Bill příště zvládne. Nemyslel si, že to vůbec někdy zvládne. Když si vzpomněl, jak dlouho jim trvalo, než konečně našli vhodné místo a rozložili stan, a jak rychle se museli sbalit a vrátit zpátky, když Bill zaslechl vzdálené vytí, nedokázal se ubránit úsměvu. Možná se tehdy chvíli zlobil, ale rozhodně ne na něj. Zlobil se na sebe. Mělo mu dojít, že to Bill nedělá z vlastní iniciativy. Že se jen snaží udělat něco, čím by mu udělal radost. Bylo to svým způsobem milé a on se rozhodl, že to nebude víc komentovat. Vrátili se k dědečkovi, na zahradě již po druhé v ten večer rozložili stan a Tom byl relativně spokojený. Ne však na dlouho. Jeho spokojenost vyprchala hned poté, co Bill do stanu přivlekl jedno z prasat a rozhodl, že bude stanovat s nimi.
„Příště raději zůstaneme uvnitř, ano?“ navrhl, čímž nenápadně narážel na malou růžovou věc, kroutící se mezi jejich spacáky, ze které se nelinul zrovna nejpříjemnější zápach. Opět zvedl oči k Billovi a ucítil tupou bolest někde kolem žaludku.
Bill se taky díval na malé prasátko; rukou jej láskyplně hladil za ušima a usmíval se, jako by měl před očima sedmý div světa. Tom plaše odvrátil tvář. Je možné, že se stejným pohledem díval na něj?
„Není miloučká?“
„Kdo?“ zeptal se Tom mírně vyveden z míry.
„Marta,“ odpověděl Bill s úsměvem. Nezdálo se, že by mu zápach nebo tlumené chrochtání vadilo. Najednou jako by zapomněl i na svůj strach z neznámých zvuků. Zvedl oči k Tomovi a obličejem se přitulil k jeho ramenu.
„Kdo je Marta?“ Tom trochu znejistěl. Snažil se zhluboka dýchat a nedávat svůj vnitřní neklid příliš najevo, ale ještě nikdy nebylo tak těžké zachovat si chladnou tvář, jako ve chvíli, kdy jej malý Bill hladil špičkou nosu po bradě a vydával u toho rozkošné spokojené zvuky.
„Tomi, Marta je prasátko.“
Přesně tohohle se Tom bál. Byl si vědom Billovy silné lásky ke zvířatům, i on je zbožňoval, ale prasatům se z jistých důvodů vyhýbal. Nesnažil se je mít rád, nedával jim jména a nemazlil se s nimi, protože znal svého dědu. On nechoval prasata pro zábavu, nehledal v nich mazlíčky, sloužila mu jen jako potrava a Tom si toho byl vědom. Nechtěl se později trápit, proto si raději držel odstup. Ale při pohledu na Billa si nebyl úplně jistý, jestli to vnímají stejně.
„Bille,“ opatrně vyslovil jeho jméno. „Ani nevíš, jestli je to holka. A krom toho, nemůžeš jim dávat jména.
„Proč ne?“ zeptal se Bill tiše a Tom věděl, že odpověď dobře zná.
„Ty víš proč,“ řekl jemně a zlehka jej pohladil ve vlasech.
Bill si povzdechl, zamlel se a přitiskl se svým tělem ještě víc na Tomův hrudník. Nelíbil se mu pocit, že je mezi nimi nějaká překážka, i když se jednalo pouze o vrstvu látky spacáku. Mlel sebou tak dlouho, dokud to s ním Tom nevzdal. Rozepnul svůj obří spacák po tátovi a pohledem Billovi naznačil, aby přelezl k němu.
Nadšeně vyskočil ze svého spacáku a byl připraven vecpat se k Tomovi, když se najednou zasekl a s polovinou těla uvnitř na něj nejistě pohlédl. „Opravdu můžu?“ Rozkmital prsty u nohou a nevědomky tím Toma pošimral na břiše.
Tom opět ucítil ten podivný tlak a pokusil se zhluboka nadechnout. Nešlo to. „Jen když mi slíbíš, že se víc nebudeš soustředit na okolní zvuky.“
„Slibuju,“ Billův obličej se rozzářil a ve spojení se září měsíce, tlumeně doléhající do jejich stanu skrz malé střešní okýnko, působil jako z porcelánu.
Tom se ještě pokusil o hluboký nádech, než to vzdal, pousnul se ke kraji a udělal vedle sebe místo pro bratra, který se obtočil kolem jeho těla a spokojeně vydechl. Tom jej k sobě stydlivě přivinul, bradou se opřel o Billovu hlavu s nosem zabořeným do divokých vlasů. I přesto, že nejen celý stan, ale i oni dva byli cítit chlívem, Billovy vlasy zůstaly nedotčené. Jejich vůně byla uzamknutá v hustých zdravých pramenech a otevřela se pouze Tomovým čichovým buňkám. Zavřel oči, vdechoval medové tóny Billova šampónu, cítil, že na něj pomalu přichází spánek.
„Tomi, ještě nejsem unavený a ty?“
Rychle otevřel oči, a když se k němu Bill otočil tváří, obdařil jej svěžím úsměvem. „Ani já ne.“
Bill natáhl ruku a z batohu vytáhl malou černou baterku. Položil se na záda, namířil baterku na střechu stanu a rozsvítil ji. Malé prase mezitím přelezlo přes Billa a usídlilo se mezi jejich těly. Chvíli unaveně přecházelo očima z jednoho na druhého, převalovalo se, hledajíc nejvhodnější polohu, a když ji konečně objevilo, spokojeně zavřelo oči.
„Co kdybychom si zahráli na hádanky? Já budu ukazovat a ty budeš hádat, jaké zvíře se snažím napodobit.“
„Tak začni,“ Tom jej jemně dloubl do ramene, opatrně se převalil na záda, ale prostor byl až příliš těsný, museli se dotknout. Jejich těla byla propletena a oba šokováni tím, jak nervózní najednou začali být. Ještě nikdy předtím je něco tak přirozeného, k jejich životu potřebného, nerozladilo. Bill se silně nadechl, zvedl ruku do vzduchu a snažil se hrou světla a stínů vytvořit na střeše stanu napodobeninu nějakého zvířete.
„Pes?“
Bill se sladce uculil a zavrtěl hlavou. „Hádej.“
„Nebo by to mohl být zajíc,“ Tom přimhouřil oči, naklonil hlavu na stranu, zkoumaje stín nad hlavou. „Ale musel bys mu dát delší uši, takhle,“ zvedl ruku a zezadu ji přitiskl k té Billově. Skrčil prsty, jen ukazováček a prostředník držel vyrovnaně. Když se teď zahleděl na stín, spatřil tam dokonalého zajíce.
„Byl to zajíc,“ šeptl Bill a pootočil hlavu k Tomovi. Usmíval se. „Vidíš, nedokážu bez tebe ani takovou hloupost.“
Tom neodpověděl. Ruku, kterou pořád držel ve vzduchu, rozevřel, prsty propletl s těmi Billovými a stiskl. Srdce se mu roztlouklo o poznání rychleji.
„Podívej,“ šeptl mu do vlasů. „Není to sice zvíře, ale je to-„
„Krásné,“ doplnil jej Bill. Jeho ruka se v Tomově sevření rozechvěla, zeslábla a on ji neudržel déle ve vzduchu. Dopadla na Tomovy líce, věnujíc mu měkké pohlazení. Dvojčata se k sobě opět otočila tvářemi.
„Je pozdě,“ začal Tom chvějícím se hlasem. „Měli bychom jít spát.“
Bill z něj nespouštěl pohled, očima se vpíjel do Tomova starostlivého pohledu a nerozuměl, co se to děje. Bylo to tak zvláštní. Mohl se v nich utopit, vpíjely jej do sebe a on se jim vůbec nebránil. Chtěl být jejich součástí. Součástí toho laskavého nekonečna. V těch očích viděl celý svět. Viděl hvězdy a slunce, viděl sám sebe a důvod, pro který žil. Cítil, že se mu o něco hůř dýchá. Chtěl od něj utéct. Chtěl utéct před vším, co cítil, protože se ve svých pocitech nevyznal a na něco takového nebyl zvyklý. Věděl však, že kdyby se rozběhl, kdyby se opravdu dal na útěk, nohy by jej stejně přivedly k Tomovi. Utíkal by, a přitom by se nehnul z místa.
„Dobrou noc,“ naklonil tvář a vtiskl drobný bratrský polibek na Tomovy pootevřené rty. Otočil se k němu zády a natiskl se na Tomův hrudník. Tom pochopil. Omotal kolem něj ruce a s jemným úsměvem zdobícím jeho rty, zašeptal do noci.
„Dobrou noc, Bille.“
Nyní měl před očima stejný obraz. Přimhouřenýma očima hleděl před sebe, kochal se při pohledu na místa, kde na zdi docházelo ke střetu záře měsíce a stínů jejich propletených rukou. Mezi tichými steny střídavě lapal po dechu, snažil se soustředit na výjev z minulosti, krásnou vzpomínku, na moment, kdy si víc než kdy jindy uvědomoval, že je k bratrovi poután něčím mnohem silnějším. Z pootevřených úst mu unikaly i poslední zbytky vzduchu. Bezmocně lapal po kyslíku, ale jediné, čeho se mu dostávalo, byla vůně Tomovy nahé kůže tisknoucí se zezadu na jeho tělo. Zahaleni rouškou tajemství, poprvé okusili dotek intimity. Bylo jim dovoleno nahlédnout na místa, kam se díky tomu druhému mohou dostat a možná ještě dál.
Billovo srdce tlouklo jako splašené, volnou dlaní silně drtil prostěradlo, ale začínalo to být příliš málo. Věděl, že musejí být hodně potichu, že to, co právě dělali, bylo až příliš křehké, že stačilo málo a všechno se mohlo zřítit s lehkostí domečku z karet. A to on nechtěl. Nechtěl, aby byli prozrazeni, zároveň ale nedokázal ovládat reakce svého těla, které se třáslo a podléhalo Tomovu sevření. Proměnil se v dřevěnou loutku, jemně se pohupující dopředu a dozadu ve stejném rytmu, jakým se Tomova ruka houpala v jeho klíně. Nikdy nevěřil, že zajdou až takhle daleko, ale teď když ho cítil, doopravdy
cítil, nevěřil, že vydrželi čekat až tak dlouho. Tom zesílil svůj stisk, zrychlil pohyby a Bill postřehl zoufalý sten, který se Tom snažil ztlumit v jeho nahé pokožce. Teprve v té chvíli si uvědomil, že se o něj Tom rytmicky tře, že přiráží proti jeho tělu, a i když se jej Bill ještě pořád nedotkl, zřejmě se mu dostávalo patřičného uspokojení, protože se chvěl, svíjel a do vlasů mu tiše mumlal něco, čemu Bill nerozuměl. Chtěl se otočit. Chtěl se mu ocitnout tváří v tvář, poprvé si jej skutečně prohlédnout, očima vyjádřit vše, co nebylo vyslovené, ale ještě pořád nenašel odvahu. Bál se, že pokud udělá jediný pohyb, probudí se ze snu a ocitne se zpět v kruté realitě. Ve světě, v němž mu nejlepší přítel vzal to nejcennější, co má.
Usykl a málem se převalil dopředu, ale Tom jej držel až příliš pevně. Bylo to k nevydržení. Z pootevřených úst mu vycházely neslyšné výkřiky, střídavě zavíral a otevíral oči. Ve stavu největšího zoufalství pustil Tomovu ruku, se kterou do té doby proplétal prsty, a hladově ji přitiskl na tu, která ponořena v jeho klíně, vytvářela něco tak magického a vytouženého, až nemohl popadnout dech.
„Tome,“ zasténal. „Tome, já už-„
Před očima měl ohňostroj barev, věděl, že už je tam. Že stačí málo a barvy se rozletí na miliony drobných jiskřiček, zatemní Billovu mysl a na chvíli jej unesou mimo realitu. Vzrušení pomalu přecházelo v bolest, v břiše cítil mravenčení. Věděl, že se déle potichu neudrží a ve chvíli, kdy se chystal vykřiknout úlevou, Tom popadl jeho tvář a hladovým polibkem zachytil vše, co mělo zůstat skryto uším jejich dvou spoluhráčů. Na ruce i na stehnech, svírajících Billovy boky, ucítil vzápětí něco teplého, ale on jej nepouštěl a nepřestával pumpovat, až dokud mu nedal všechno, co měl. Až dokud v jeho náručí neochabl a nedal tím prostor jeho vlastnímu vyvrcholení. Stačilo ještě párkrát naléhavě přirazit proti útlým sněhovým bokům a jeho tělo se vzápětí napnulo stejně, jako to Billovo. Dopadli na postel vedle sebe, zpocení, ulepení a příjemně unaveni.
Bill se plaše kousl do rtu, zhluboka se nadechl a pomalu se otočil k bratrovi tváří. Tom se natáhl za sebe a společně s tichým kliknutím se pokoj zalil matným světlem malé stolní lampy. Bill měl tendenci zakrýt své intimní partie, skrýt se před Tomovým zvědavým pohledem, ale vzhledem k tomu, co se právě odehrálo, mu to přišlo naprosto zbytečné, a tak se jen díval a dovolil, aby se Tom díval na něj. Plachýma očima mapovali tělo toho druhého, seznamovali se s každým milimetrem, a když už nebylo víc co poznávat, zvedli pohled k tomu druhému. Nemluvili. Protentokrát chtěli zůstat tiše a plnými doušky si vychutnat sílu prožitého okamžiku. Prostřednictvím hlubokého očního kontaktu si vzájemně poděkovali. Věděli, že od této chvíle je všechno jinak. Bill se k Tomovi naklonil stejně jako v tu noc a vtiskl mu drobný bratrský polibek na pootevřená ústa.
„Dobrou noc,“ šeptl se slzami v očích. Otočil se k němu opět zády a natiskl se na jeho hrudník. Tom se pousmál. Přehodil přes oba přikrývku, zhasnul světlo a omotal ruce kolem Billova útlého pasu. S jemným úsměvem zdobícím jeho rty zašeptal do noci.
„Dobrou noc, Bille.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Úžasný diel výbornej poviedky! Ďakujem 🙂
Konecne se kluci dostali taky ke trose telesneho uspokojeni? Parada 🙂 opet hrozne citove zalozeny dil. Bezkonkurencni bylo prasatko ve stanu 😀 nejak si nejsem jista, jestli bych s nejakym seletem sdilela spaci prostor.
Moc hezky dil, dekuji za nej ^^
Krásny díl Povídka je krásně a citlivě napsaná.
Prasiatko ktoré Bill dovliekol do stanu ma pobavilo:D Tom je tak úžasný, že urobí všetko aby bol Bill šťastný, ale Bill sa snažil tiež, len mu to chúďatku prekazili tí vlci:)
Milujem flasbacky ktoré sú v tejto poviedke. Je v nich úžasná neha a láska.
A súčasnosť… milovanie Billa s Tomom v Tvojom podaní vždy berie dych.
Ďakujem za krásnu kapitolu.
Vím, že to opakuju stále dokola, ale ty flashbacky! ♥ Ty mě pořád dostávají a pokaždé se u nich strašně usmívá, jak roztomilé to je. Bill mě strašně pobavil, když si do stanu s sebou vzal i malé prasátko. 😀 Já zvířata miluju, ale prasátko by si s sebou do stanu nevzala, nějakým způsobem ve mně tyhle zvířata vzbuzují strach. 😀 Každopádně to by nebyl Bill, aby nebyl v něčem krásně výjimečný. A přesně pro tohle jej Tom miluje. 🙂 A taky proto mám tohohle povídkového Billa tolik ráda. 🙂
Tahle povídka mi jednoduše bere dech! Neuvěřitelně ráda se do ní zas a znova ponořuji, proto doufám, že bude mít ještě spousty dílů!
A za tenhle moc děkuji! ♥
jednoduše geniální <3 díky maturitě to čtu se zpožděním, ale počkat si se vyplatilo <3 je to nádhera..ta scéna v tom stanu :3 krása! už se moc těším na další dílek a myslím, že nemluvím jen za sebe, když řeknu, že až tenhle příběh skončí, bude mě to mrzet :'3 ale budu číst pořád dokola ^^
Moc krásný příběh. Jenom kdyby kluci tolik nepřemýšleli a víc spolu mluvili, ušetřilo by jim to spoustu zbytečného trápení. Ale líbilo se mi, jak Tom vyběhl s Andreasem dřív, než stihl vypustit další lži. Zase by jim jen ublížil.
Děkuji a těším se na další kapitolu.
Chcela som tentoraz kapitolu okomentovať tu, ale netuším, čo napísať 😀
Ja mám pocit, že sa už neustále opakujem a nenapadá ma nič nové, ako popísať tie pocity, ktoré mi tvoje poviedky dávajú.
Ti dvaja sú proste tak dokonalý pár. A ten flashback… Bill bol zlatý, ako tam dotiahol to prasiatko a ako chcel ísť stanovať najmä kvôli Tomovi, ale príliš sa v noci v lese bál 🙂
Proste to bola opäť raz nádherná kapitolka a ja sa teším na ďalšie.