Nechci si víc přát… jenom mě měj rád! 5.

autor: Ann

Sice to docela trvalo, ale trpělivost přináší růže, a proto je k této povídce až nyní vytvořen úvodní obrázek =D Velký dík za něj patří mé kamarádce Artemis, které tu chci veřejně poděkovat =) Já sama bych si s tím neporadila… photoshop není moje silná stránka, jak jsem zjistila =D
Toť vše, víc na srdci nemám =D =)
Přeji příjemné počtení =)

Druhá polovina mého srdce

Lidé jsou velmi majetnická stvoření. Jsme bytosti, které musí něco vlastnit, jinak si nepřipadají úplné. Peníze, láska, život… musíme mít vše, na co si vzpomeneme, jinak si připadáme opuštění a ztracení. Ale proč? Proč jsme vlastně tak sobečtí? Proč toužíme jen po naplnění vlastního prázdného nitra a nemyslíme na ostatní?
Nikdy jsem nechápal, jak může někdo vůbec říct, že někoho vlastní. Připadalo mi to tak zvířecí… Prohlásit o někom, že je váš a sobecky si ho nárokovat. Dělat z něj věc…
Ano, vskutku jsem tomu nerozuměl. Můj mozek odmítal něco takového zpracovat. Prostě mi to nešlo do hlavy. A ani jsem nechtěl, aby mi to do ní šlo. Každopádně… časy se mění a stejně tak i my. Z člověka, který opovrhoval majetnictvím, se stala jedna z nejvíce majetnických osob.
A ten, jenž byl mým majetkem, stál na dosah ruky…

Chvilku jsem jen zaraženě stál na místě a snažil se zpracovat jeho ne zrovna přívětivý pozdrav. Takové chování jsem od něj nečekal. „Hlavně klid,“ zvedl jsem ruce v obranném gestu. „Já se ti pouze snažil pomoci, Bille…“
„Odkud znáš moje jméno?!“ vyjel zostra.
„Jsi tu očividně hodně populární. Prostě jsem si ho zjistil…“ mile jsem se na něj usmál ve snaze odlehčit situaci a uklidnit ho. I když důvod toho, proč se ke mně takhle choval, jsem nechápal.
Povzdechl si a opřel se zády o zeď vedle sebe. Nějakou dobu mlčel, než na mě pohlédl a také se trochu pousmál. „A když ty víš, jak se jmenuji, smím i já znát tvoje jméno?“
Ulevilo se mi, že se uklidnil. Podal jsem mu ruku. „Jsem Tom,“ představil jsem se. Najednou mi moje jméno připadalo tak nějak omšelé a nudné… ani jsem nevěděl proč.
„Rád tě poznávám, Tome,“ stiskl mi ruku a mně naskočila husí kůže. Napůl za to mohlo to, jak na konci zopakoval moje jméno, a napůl jeho chladná ruka. Měl ji jako led.

„Není ti zima?“ zeptal jsem se okamžitě, a místo abych jeho dlaň pustil, tak jsem si ji přiložil ke rtům a začal jsem na ni dýchat.
Prudce se mi vytrhl. „Ne, je mi dobře,“ posunul se podél zdi kousek dál.
„Promiň. Nechci ti ublížit, nemáš se čeho bát, dobře?“ konejšil jsem ho.
„Co jsi zač?!“ vyhrkl místo odpovědi a měřil si mě zvláštním pohledem. Byla v něm nejistota, odhodlání, zdrženlivost i zvědavost.
„Jak to myslíš, co jsem zač?“ nechápavě jsem ho pozoroval.
„Proč mě sleduješ?!“ chytl se za hlavu a ještě víc se odsunul. „Proč mě nenecháš na pokoji?! Tohle už nemůže být náhoda! V tom parku, v autobuse a teď tady! Ty mě normálně stalkuješ!“ obvinil mě. „Proč to děláš? O co ti jde? Co tím sleduješ?“ trochu se přikrčil a těkal pohledem sem a tam. Zněl i vypadal tak sklíčeně, až se mi z toho sevřelo srdce.
„Bille…“ přistoupil jsem k němu blíž a položil jsem mu ruku na rameno. „Podívej se na mě, ano…?“ vyzval jsem ho tiše a druhou rukou jsem mu zvedl bradu.
Pohlédl mi do očí. Ty jeho byly plné zmatku a nejistoty.
„Už jsem ti to řekl jednou v autobuse: zajímáš mě,“ usmál jsem se na něj.
„Zajímám? Jak jako zajímám?“ ptal se dál.

„Teď pozorně poslouchej,“ vyzval jsem ho a zhruba na půl minuty jsem se odmlčel, než jsem znovu spustil: „Teď, když nad tím tak uvažuji, tak mi to taky připadá postavené na hlavu, ale to bude asi tím, že jsem se hlavou v tomhle ohledu neřídil. Víš, já jsem se poslední dobou cítil ztracený. Ztracený v tomhle světě, v lidech kolem i sám v sobě. Obklopuje nás tolik pravidel, kterými se musíme bezpodmínečně řídit, a to mě deptalo. Představa, že jsem pouze jedinou figurkou na šachovnici světa a že můžu kdykoliv dostat mat, pokřivila můj pohled na svět. Na celé širé okolí jsem hleděl skrz pavučinu lží. Některé byly skutečné, ale jiné jsem si pouze vymyslel, abych mohl dál bloudit bez možnosti úniku. Zpětně si jsem vědom toho, že jsem se asi choval až příliš pesimisticky, ale to už je teď jedno. Tenkrát, když jsem šel načerpat novou sílu do parku, kam chodím za klidem, jsem zaslechl tebe. Jen tak jsem si lehl do trávy a najednou ke mně dolehla tvoje píseň,“ pustil jsem ho a rozhodil jsem rukama. „Nic takového jsem ještě nikdy neslyšel! V tu ránu mi bylo jasné, že musím znát osobu, které ta píseň patří. Protože každé to tiché slovo, které jsi zazpíval… každá slabika i písmenko… všechno to dokonale pasovalo ke mně. Všechna ta samota, ztracená naděje, smutek i zoufalá touha topící se v moři tmy… prostě jsem se v tom našel,“ položil jsem si dlaň na srdce a jako bych se celý rozzářil.

„V ten večer jsem ožil. Ožil jsem, protože jsem konečně našel důvod pro svůj život. Tím důvodem jsi ty. Člověk, který je na tom natolik stejně jako já. Asi nebudeme zcela stejní, ale v tomhle si podobní jsme. Cítím to. Cítím to hluboko ve svém srdci. Je to jako povodeň, která smete všechno, co jí stojí v cestě. Má to sílu bouře a nenápadnost stínu. Celé noci jsem přemýšlel nad tím, kdo jsi. Ležel jsem na posteli, hleděl jsem do tmy a představoval jsem si tvoje oči. Oči, které byly tím jediným, co jsem ten večer spatřil. Hledal jsem v nich cestu i cíl. A čím dál víc jsem tě chtěl najít. Ta touha rostla. Chodil jsem každý večer do parku s nadějí, že tě tam znovu zaslechnu, ale tys tam bohužel nikdy nepřišel. A pak jsem tě potkal v tu nejméně očekávatelnou chvíli na tom nejméně očekávatelném místě!“ zasmál jsem se. „Hned, jak jsem tě v tom buse uviděl, mi bylo jasné, že jsi to ty. Tvoje oči jsem nemohl nepoznat. Když ses přiblížil, v duchu jsem jásal. ‚Konečně!‘ říkal jsem si. ‚Konečně ho budu moct poznat!‘ Tys mi ale bohužel nedal tu možnost. Tvou zdrženlivost chápu, neznals a neznáš mě a já byl dost dotěrný. Chtěl jsem se tě zeptat na spoustu věcí, jenže jsem nedostal šanci. Vystoupil jsi moc brzy. Ale proklouznout mezi prsty jsem si tě opravdu nechtěl nechat. Proto jsem vyběhl z autobusu za tebou. Na neznámé místo a do neznámého prostředí, kde jsem nikdy dřív nebyl. Ale nelitoval jsem. Nelituji. A litovat nebudu. Protože teď jsem tě znovu našel. A i když to bude pro tebe asi znít dost děsivě: Znovu už tě utéct nenechám!“ odhodlaně jsem semkl rty k sobě a zadíval jsem mu do očí.

Zíral na mě jako bych mluvil neznámou, dosud neobjevenou řečí. V jeho tváři se zračilo tolik věcí, že jsem je ani nedokázal rozlišit. Slévaly se do jediného nepopsatelného výrazu. Po delší době si odkašlal a značně nervózně přešlápl. Zahleděl se mi upřeně do tváře. „Řekni mi o sobě víc, prosím,“ jeho tón byl pevný a odhodlaný.
„Tak se ptej,“ pobídl jsem ho. „Ale budu ti odpovídat pouze pod podmínkou, že pak ty odpovíš na otázky mně.“
„Odpovím, neboj se,“ přikývl souhlasně a se zájmem po mně pokukoval. Asi na něj můj dlouhý proslov zapůsobil. Ostatně to byla asi nejdelší řeč mého života. „Kolik ti je?“ začal tím nejzákladnějším.
„Šestnáct. A tobě?“ rozhodl jsem se obracet otázky ihned i na něj. „Mimochodem: Nepůjdeme se projít?“ nechtělo se mi jen tak stát na místě.
Okolí už zcela potemnělo. K zemi se snesla mlhavá tma a zakryla všechna místa, na která se dostala, do černého závoje noci. Jen občasně tmu proťala jedna z mála fungujících lamp nebo neonový nápis na pár klubech. Takhle pozdě to tu nevypadalo až tak strašidelně jako ve dne. Ale možná to byla jenom iluze…
„Ale jistě, pojď,“ zamířil ven z uličky a já ho následoval. Sice jsem nevěděl, kam přesně jdeme, ale z nějakého důvodu jsem mu věřil natolik, že jsem šel i do neznáma.

„Je mi stejně jako tobě,“ odpověděl teď na mou otázku. „Kde vlastně bydlíš?“
„Asi deset kilometrů odtud. Asi nemá smysl ti říkat přesnou adresu,“ pokrčil jsem rameny. „A ty žiješ tady, jo?“
„Ano, bohužel žiji,“ povzdechl si.
„Proč bohužel? Nemáš to tu rád?“ chytil jsem se jeho slov.
Zavrtěl posmutněle hlavou. „Nemám. Je to odporné místo, jak už sis určitě všiml. Všechno se tu točí ještě víc kolem peněz, než je normální…“
„Všiml jsem si,“ zamračil jsem se. „Ale ty nějaké peníze dostáváš, ne? Viděl jsem tě tancovat v Regyho klubu.“
„Ano, nějaké prachy dostávám, ale ty pokrývají tak akorát to, co platím Nickovi.“
„Kdo je Nick?“ pokračoval jsem ve výzvědách. Konečně mi odpovídal a já jsem toho hodlal patřičně využít.
„Neměl jsem se náhodou ptát já tebe?“ nadhodil se smíchem. „A Nick je muž, který mě u sebe ubytovává,“ odpověděl mi přesto. „Ale není zrovna dvakrát příjemný spolubydlící, to tedy ne.“
„Co dělá? Je nepříjemný?“
„Ano, to tedy je,“ zatvářil se kysele. „Je to silný kuřák a alkoholik, a to už mu pořádně zkreslilo pohled na svět. Je hrozně náladový,“ postěžoval si.

Ještě víc jsem se zachmuřil. „A proč u něj tedy bydlíš?“
„Nemám jinou možnost,“ rozhodně nezněl vesele. „On je tady tak asi jediný, komu věřím natolik, abych u něj mohl bydlet. U jiných bych se bál, že mě zmlátí, zabijí nebo znásilní.“
„Cože?! To je to tady až tak hrozné?!“ zhrozil jsem se.
„Jo. Vítej u nás, nováčku,“ šťouchl do mě loktem.
„Hele… a ty nemáš rodinu nebo tak?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ne, jsem nalezenec. Moje rodina mě asi nechtěla, nebo neměla peníze na to mě živit. V téhle čtvrti nic nového…“ nezaujatě se rozhlížel. Mně ale neunikla bolest skrývající se za tou flegmatickou maskou.
„Aha… chápu,“ raději jsem to už víc nerozváděl, nechtěl jsem mu zbytečně způsobovat bolest. „A proč si vlastně nepronajmeš vlastní byt?“
Pár dlouhých vteřin to vypadalo, že ani neodpoví, ale nakonec jsem se reakce přece jenom dočkal: „Nesměj se mi, prosím, ale já prostě nedokážu žít sám. Jsem asi příliš společenský, ale samota mě děsí. Je jako provaz, který se pomalu stahuje kolem krku odsouzence…“
Natáhl jsem ruku a pohladil ho po vlasech. Neodolal jsem. Musel jsem to udělat. „Mám to stejně, takže se ti smát nebudu, žádný strach,“ ubezpečil jsem ho.

Zničehonic položil svoji dlaň na hřbet mé ruky, která stále spočívala na jeho hlavě, pořád byl stejně ledový. Jeho oči se v tu chvilku naplnily životem. Kolem zorniček mu vířila temná, zelená mlha, postupně se prohlubující do hnědých propastí, spadajících až kamsi do zákoutí jeho nitra. „Jednu věc ti teď mohu říct s jistotou, Tome,“ jeho hlas byl tichý, ale zvučný a překypoval něhou stejně jako jeho další hřejivá slova, jež mě naplnila krásným pocitem: „Ať už je to sebevíc naivní, tak tě začínám mít rád…“

autor: Ann