Live my life 6.

(Tom)

Netuším, jak se to tátovi povedlo. Ale z auta mě nějakým způsobem dostal až do pokoje, aniž by mě vzbudil, a probudil jsem se jen v trenkách a tričku. Převalil jsem se na záda a spokojeně zamručel. Ležel jsem dál se zavřenýma očima a promítal si včerejší setkání. No, vlastně jsem se přistihl, že si přehrávám hlavně tu část na pláži s Billem. Byl tak zvláštní. Něco mě k němu táhlo. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale považoval jsem to za jakési nalezenecké pouto. Vlastně jsem si vždycky přál sourozence a nikdy mi to nebylo dopřáno. Teď jsem si přišel, jako kdybych ho konečně dostal. Můj malý, zranitelný, citlivý bráška. Musel jsem se nad tou představou pousmát. Ačkoli byl stejně starý jako já, automaticky jsem se přiřadil do role staršího ochránce.

Bylo to praštěné. Nejvíc nervózní jsem byl ze setkání právě s ním, ani tak jako s biologickými rodiči. A nakonec mi přišlo, že s ním to budu mít nejlehčí. Uvědomil jsem si, že ho chci znovu vidět. Dnes. Zítra. Potřebuju být s ním a zjistit o něm co nejvíc. Trávit čas u něj doma a naopak ho taky pozvat k nám. Každý jsme teď měli dva domovy. To jsem bral jako hotovou věc.

Když máte nejlepšího kamaráda, pořád je to pro rodiče cizí člověk, kterého si sice můžou hodně oblíbit, ale nikdy to nebude jako součást rodiny. Kamarád musí mít povolení od rodičů, aby u vás mohl spát. Je blbé brát ho na společné výlety, nákupy, nebo oslavy… V tomhle se Bill významně lišil a já věděl, že u nás bude vždy vítaný. Nebude to host. Bude něco mnohem důležitějšího.

Přemýšlel jsem, jaké to bude, až třeba pojedeme na společnou dovolenou. Rodiče byli samozřejmě fajn, ale mít s sebou vrstevníka byl úplně jiný level. Něco jako komplic. Vehnalo mi to úsměv do tváře a já otevřel oči. Podíval jsem se na mobil a zjistil, že jsou dvě odpoledne. Panečku, to jsem si teda pěkně zdřímnul. Ale cítil jsem se skvěle a to bylo hlavní. Shodil jsem ze sebe zbytek oblečení a zapadnul do sprchy. Příjemně vlažná voda byla skvělé osvěžení. Vykonal jsem obvyklou hygienu, hodil na sebe něco pohodlnýho a seběhl dolů. Rodiče byli pryč, podle vzkazu na nákupu. Přemýšlel jsem nad kompromisem oběda a snídaně a dospěl jsem k názoru, že vafle budou ideální kombinací. Od té doby, co na to máma koupila speciální mašinku, jsem se jich mohl užrat ještě víc než kdy dřív. A dokonce jsem byl ochotný si je i sám dělat. Jako právě teď. Radši jsem je nepočítal, ale byly všechny výborný. Potěšeně jsem zamlaskal a naskládal nádobí do myčky.

Lehnul jsem si na pohovku v obýváku a vyndal mobil. Chvíli jsem dumal, jestli mám Billovi zavolat, nebo napsat. Vzhledem k tomu, že jsem si nebyl jistý, jestli už je vzhůru, jsem nakonec zvolil smsku a doufal, že ho v případě spánku nevzbudí a já si nevysloužím pár nadávek.

„Spíš, bráško?“

Možná to bylo trochu troufalé oslovení, a doufal jsem, že si to nevezme nijak špatně, ale líbilo se mi to a přál jsem si, aby byl naladěný na stejnou vlnu jako já. Nehodlal jsem brát naši výměnu jako tragédii. Tohle nebyla žádná hra od Shakespearea. Byl to život. Nikdo už na tom nemohl nic změnit.

Doteď jsem vyrůstal s milující rodinou, a to podle mě bylo něco, co je vzácné. A mít dvě milující rodiny… bylo vlastně požehnání. A k tomu jsem získal jako bonus takové svoje dvojčátko. Vlastně až teď jsem si uvědomil, jak jsme si docela podobní. Tedy vzhledem ke svalovému obdaření jsem na tom byl samozřejmě líp, ale stejná barva očí, podobné rysy tváře a to, že jsme měli oba černé vlasy, bylo vlastně celkem paradoxní a zábavné.

Chytil jsem se, jak nervózně poklepávám nohou. Dělal jsem to vždycky, kdy jsem očekával rychlou odpověď, na které mi moc záleželo. Samotného mě překvapilo, jak moc si přeju, aby mi už odepsal a nejlíp s tím, že je připravený mě tak za 10 minut vidět. Přemýšlel jsem nad tím tak usilovně, až jsem se lekl, když mi mobil doopravdy zavrněl v ruce. Dychtivě jsem otevřel konverzaci.

(Bill)

Když jsme toho večera dorazili domů, byl jsem tak strašně zvláštně utahaný a nabuzený zároveň, že jsem si musel ještě dát vanu, abych se trochu zklidnil. Noha vystrčená ven sice stála za houby, ale horká lázeň mě příjemně ukolébala. Natáhl jsem se do postele a nachumlal si k sobě peřinu, že jsem ji v podstatě objímal jako člověka. Skousl jsem si ret a červenal se do tmy, když jsem myslel na něj. Nemohl jsem si pomoct. Bylo na něm zkrátka něco magického.

Ani nevím přesně v jakém momentu, ale usnul jsem hlubokým, leč bezesným spánkem. Když jsem se konečně probral, mohutně jsem zívl a praly se ve mně dva stejně silné pocity. Prvně ten, že se asi dneska vůbec nevyhrabu z postele a nechám se obsluhovat. Druhé ovšem bylo neuvěřitelně silné nutkání vidět Toma.

Nahlas jsem zafuněl do prázdnoty pokoje. Uvědomil jsem si jeho včerejší slova, že se mi ozve. V tom případě nebylo moc na místě ho otravovat jako první. Nechtěl jsem vypadat jako nedočkavec. To mi ovšem připomnělo, že jsem si dal mobil na tichý režim a měl bych si ho zkontrolovat. Bylo něco málo po půl třetí. Nová zpráva! Prosím, prosím, prosím. Připadal jsem si jako malé dítě, co rozbaluje Kinder vajíčko. A našel svou vytouženou hračku.

Napsal mi.

Pozastavil jsem se nad tím, jak mě nazval. Bráško. Vlastně to bylo celkem logické. Tak takhle to cítil? Proto mne včera tak objímal? Vlastně to bylo nádherné pouto. Nepopíral jsem, že jsem toužil po nějakém tom dalším dítěti od našich. Ať starším, nebo mladším. Tohle byl určitý způsob, jak přijít k sourozenci. Sice dost neobvyklý, ale byl.

Převalil jsem se na posteli na břicho a naťukal krátký text.

„Právě jsem vstal. Co s tím uděláme, bratříčku?“

autor: Neilinka