Žhavé prohlášení

Zdravím =)
Tak jelikož měl můj minulý veršovaný příběh nečekaný ohlas, rozhodla jsem se zase jednou ponocovat a vytvořit ještě něco =D Je to překvapivě ještě delší než minulá báseň =D
Snad se bude líbit =)

Mé štěstí je uvězněné v propadlině minulosti,
ano, já sám dobře vím, že je to k zlosti,
nicméně ho okusila pouze moje rodina,
a té už dávno odbila poslední hodina.

O svou matku jsem přišel při bouračce,
a otec dostal infarkt při jedné rvačce,
zůstal jsem sám se svým bráškou,
cítil jsem se jako sele před porážkou.

Já vím, taky je to můj příbuzný,
ale názor na tohle je různý,
protože my nejsme bratři,
tak, jak se doopravdy patří.

Nenávidíme jeden druhého,
každý si hledíme více svého,
pouze žijeme v jednom domě,
chodíme na brigády a žijeme skromně.

Jsem hodně na pravidla a nařízení,
a vždy mi krev v žilách doslova pění,
když sleduji Toma – moje ‚milované‘ dvojčátko,
co je tak zkažené a tváří se jako neviňátko!

Zajímalo by mě, kdy už to okolí dojde,
tomuhle grázlíkovi vždycky všechno projde!,
a na mě je pak házena veškerá ta špína,
sváděna je na mě všechna jeho vina.

Dvojče si člověk zřejmě nevybere,
ale stejně se vztek z mého nitra dere,
hlavně teď… v téhle blbé situaci,
ten pitomec si snad dělá jen legraci!

„Nekecej tu blbosti, ty jeden lháři!“
mračím se a vztek mám ve tváři,
„Já nekecám!“ nezní mile,
už se netváří ani trochu roztomile.

„Už to nikdy neopakuj!“ mám chuť mu rozbít makovici,
to něco takového musí vytahovat zrovna tady na ulici?!
„Ale já mluvím pravdu!“ řekne celkem přesvědčivě,
ale mě jeho slova stejně znějí silně lživě.

„Prostě jsem gay, tak mi to nezakazuj!,
laskavě si svoje srdce sám zrazuj!“,
vypadá jako by mi chtěl vymlátit duši,
je jako divočák… měl jsem si koupit kuši!

„Nemůžeš být gay, to je pěkná ptákovina!,
určitě se ti jenom bouří hormony… těch je to vina!“
přesvědčuji ho s rukama založenýma v bok,
a raději honem zrychluji svůj krok.

Nechci takovéhle věci řešit zrovna na cestě ze školy,
radši si o nich promluvíme doma, i když jsem chtěl dělat úkoly.
Jak mohl vůbec vyřknout natolik odvážné prohlášení?
Copak snad nechápe, že takhle vtipkovat slušné není?

Prostě přišel a místo pozdravu mi řekl, že je na stejné pohlaví,
jako by to snad byla úžasná věc, která se nějak slaví,
je opravdu hrozně nezodpovědný… jako malé dítě,
smrt našich rodičů ho asi poznamenala a lapila do sítě.

Do sítě naivní dětinskosti,
pořád vyžaduje jemnosti,
ale já ho nemám rád,
a nemohu mu něhu dát.
Neustále prohlašuje kraviny,
svět neslyšel větší hovadiny,
než ty co říká on každý den,
ať už je doma, nebo jde ven.

Dožene mě a mračí se jako sama bouře,
jako temná postava z ohně a kouře,
zatím mlčí, ale já vím, že doma budou spory,
a na konci si zase řekneme to svoje ‚sorry‘.

Už se těším, až nebudeme žít u tety,
ujala se nás před těmi několika lety,
z dobré vůle nám poskytla bydlení,
udělala to hned a bez prodlení.

Ale někdy už jí z nás rupají nervy,
a řve na nás, že jsme bídní červi,
dokážeme být horší než pekelníci,
jsme pak jako kojoti běsnící.

S povzdechem projdu kolem malého stromku,
a vejdu do drobného, ale pěkného domku,
v předsíni se zuji a jdu do pokoje,
kde obvykle probíhají tyto ‚nepokoje‘.

Odložím si batoh a sednu si na kraj postele,
jsem tím jedním z nás, kdo si po ránu ustele,
za chvilku už je v pokoji i můj ulhaný bráška,
a blíží se víc a víc našich názorů srážka.

Já: „Tak co, stále si za tím stojíš?“
On: „Samozřejmě… ty se mě snad bojíš?“
Já: „Proč bych se tě měl jako bát?“
On: „A co kdybych ti řekl, že tě mám rád?“

Chvíli jenom zírám, pak se začnu křenit,
nehodlám na své nedůvěře cokoliv měnit,
„Jasně, jen mě provokuj,“ neuhýbám pohledem,
celé to beru jen jako vtip… s nadhledem.
„Já si nedělám srandu!“ stojí si za svým,
„Tohle je vážně originální šprým!“
směji se od ucha k uchu,
mezitím se napětí stupňuje ve vzduchu.

„Bille, já tě miluji!“ řekne neochvějně,
ale já se směji pořád stejně,
nedokážu tohle brát jako skutečnost,
vidím v tom jen další jeho podlost.

Udělá krok vpřed a pevně mě obejme,
a tím smích mi ze rtů sejme,
chci se ho zeptat, co najednou šílí,
ale on nechá unést se tou chvílí.

Nestačím nic říct a můj první polibek je v prachu,
melu sebou a začínám propadat hysterii a strachu,
„Miluji tě…“ pošeptá mi po odtáhnutí,
jeho ruce mě však na místě zůstat nutí…

„Co šílíš?!“ rozkřiknu se a třesu se rozrušením,
mé tělo je mimo… možná i vzrušením?

„Co to tady vyvádíte?“ ve dveřích stojí tetička,
z ruky jí právě hlučně vypadla žehlička,
nejspíš nám šla pro oblečení na žehlení,
ale tahle situace všechno trochu mění.

„Neboj se, teto, sex budeme mít až v noci,“
směje se Tom… tomu psychopatovi není pomoci!
„Jenom jsem ho učil, jak se to dělá,
ta jeho pusinka je totiž tak nesmělá…“

Mám pocit, že vyletím z kůže,
jak tohle říct vůbec může?!
Nejsme náhodou rodina?!
Tohle je fakt hovadina!

„Hej, Tome…“ zkusím se ozvat, ale hlas se mi chvěje,
on se nakloní blíž a pořád se ještě směje,
nevšímá si tety a přiblíží se víc. „Ach ty moje dvojčátko…,
… jsi tak hrozně roztomilý, když máš barvu jako rajčátko!“

Zrudnu ještě víc a srdce mi rychle buší,
jeho blízkost můj vnitřní klid ruší,
společně s faktem, který mi dochází,
že má nenávist vlastně z lásky pochází…

autor: Ann