Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 8.

Být potřebným…

Objetí… jedna z těch nejobyčejnějších věcí, které člověk může udělat. A přece tak krásný vynález! Umí vyjádřit lásku, vděk, radost a mnoho dalšího. Je objetí něžné i majetnické, dravé i jemné. A každé je zcela jiné. Nejkrásnějším druhem objetí je ale to, při kterém cítíte, jak se vám tělem rozlévá krásné teplo. Vaše srdce buší rychleji, dech se vám zadrhává v hrdle. Tisknete k sobě druhou osobu s pocitem, který jste ještě neokusili. Je to nádherná emoce podobná rychlému letu divokého ptactva. Šílená, zmatená, ale přesto cílevědomá. I když je váš cíl leckdy nejasný, víte, že tam nějaký je. A víte, jak moc ho chcete dosáhnout…
A v tu chvíli, se obvykle něco změní… něco, co ve vás zůstane dřímat ještě hodně dlouho po ukončení objetí…

„Tak tohle mi tedy vysvětli hezky od začátku!“ založila si Samantha ruce v bok a propalovala mě pohledem očí, jež nabraly nebezpečnou barvu bouřkové oblohy.
„Co je na tom nepochopitelného…?“ povzdechl jsem si a stočil jsem pohled k lákavému prázdnému hřišti.
Po tom, co jsem s Billem v náručí usnul, se toho událo víc, než bych sám chtěl. Ráno jsem byl černovláskem vyburcován. Nick se vrátil zpátky a neměl zrovna dobrou náladu, takže jsem musel bezpodmínečně vypadnout. Bill mě tajně propašoval ven z bytu a bez rozloučení za mnou zabouchl. Jediné, co mi dal, byl malý lístek papíru. Doma jsem si ho rozbalil. Bylo tam pouze telefonní číslo a skoro prosebná věta: ‚Ozvi se co nejdřív.‘. Ano, chtěl jsem se hned ozvat, ale… nějak mi to nevyšlo.
Jakmile jsem dorazil domů, čekal mě místo úlevného uvítání rozezlený pohled od obou rodičů. Kladli mi dost otázek, ale já byl připravený, takže jsem odříkal to, co jsem si v hlavě nacvičil. Vytvořil jsem si v mysli kamaráda. Naplánoval jsem si vše: vzhled, povahu, výšku, rodinný stav… takže mi to sežrali.

Užuž jsem chtěl Billovi brnknout, když si to k nám přirázovala Samantha a pustila se do mě. Byla vzteky bez sebe. Soptila tak, že jsem se až bál, aby mě nepoplivala lávou. Odtáhla mě ke mně do pokoje k oknu a začala mě vyslýchat. Už ani nekomentovala bordel, který jsem tu měl. Já sám jsem se během jejího prvotního řvaní díval z okna na hřiště, na které jsem rád chodil a které mě nesmírně lákalo…
Když jsem se nakonec rozhlédl kolem, připadalo mi všechno, co jsem prožil v bezejmenné čtvrti jen jako sen. Jako bych tu byl neustále… a přesto mi to tady přišlo cizí. Místo, kde jsem dosud žil, bylo o něco temnější, než jak jsem si ho pamatoval…
Můj pokoj byl v druhém patře. Měl jsem ho teprve krátce. Rodičům totiž teprve před rokem došlo, že jsem už dost starý na to, abych si zřídil vlastní pokoj, a to se vším všudy. Nebyli mým výběrem nadšení, ale když už mi to jednou nabídli, nemohli couvnout.
Zvolil jsem si tmavé barvy. Strop a stěny nesly temný odstín noční modři a ještě tmavly směrem ke stropu. Po zemi se plazil černý chlupatý koberec a všechny skříně a skřínky (kterých bylo hodně) byly z tmavšího, leštěného dřeva. Postel v rohu místnosti pod oknem měla šedé povlečení a skla v okně byla pokryta samolepkami draků a tygrů ze žvýkaček. Vždycky jsem měl úchylku na žvýkačky a v jednu dobu jsem byl schopný jich vyžvýkat i sto denně, i když moje zuby tím moc nadšené nebyly…

Jediné, co v místnosti bylo světlé, byly malé žluté samolepkové hvězdičky na stropě, které ve tmě zářily jako skutečné hvězdy. Vždy když jsem nemohl usnout, tak jsem pouze ležel s pohledem upřeným na tu nádheru. Představoval jsem si, že se vznáším… že vzlétám a mířím kamsi do vesmíru. Nechávám za sebou všechnu tu zkaženost našeho světa a mířím vstříc novým zítřkům… Ale teď… teď už jsem nechtěl letět… nebo jsem minimálně nechtěl letět sám…

„Hej, dredatá hlavo!“
„Hm?! Jo, jasně… promiň…“ vrátil jsem se myšlenkami zpátky k rozhovoru. „Hele, klidně ti to řeknu, ale musíš mi slíbit, že to nevyzradíš rodičům! Nebyli by tím zrovna nadšení…“ rozhodl jsem se pro ústupek.
Vztek z její brunátné tváře zvolil taktiku postupného odchodu. „Umím držet tajemství, neboj se. Slibuji,“ položila si ruku na srdce. „A teď mluv!“ štěkla, když jsem se neměl k okamžité odpovědi.
Zasmál jsem se její netrpělivosti a spustil jsem. Vzal jsem to postupně. Začal jsem poslechem Billovy písně a skončil jsem u svého ‚odchodu‘. Nevynechal jsem nic. Dokonce ani to, jak jsem Billa objal a s ním v náručí usnul. Potřeboval jsem se o to s někým podělit, sice jsem sám nevěděl proč, ale musel jsem se s tím někomu svěřit a ona byla asi jediným člověkem, u kterého jsem se k tomu odhodlal.

„Páni!“ hvízdla obdivně. „A já měla za to, že láska na první pohled neexistuje!“
Zamračil jsem se. „Kdo tady mluví o lásce, sakra?! Je to kluk!“ vyjel jsem na ni naštvaněji, než bylo nezbytně nutné.
„No a co jako?“ mávla přezíravě rukou, jako by to bylo jedno či co.
„Nevím, jestli sis toho už všimla, ale mezi klukama a holkama je pár zásadních rozdílů…“ řekl jsem nabroušeně. Ze mě nikdo gaye dělat nebude!
„Jako jakých?“ provokativně se usmála. Bylo vidět, jak je šťastná. Konečně se jí podařilo mě naštvat.
„Třeba pohlavní orgány? Nebo rysy tváře?“
„Pche!“ obrátila oči k nebi. „Takovými drobnostmi se nezabývej. Vždyť jsi z něj úplně hotovej…“
„Drž hubu!“
„Proč? Nechceš si snad přiznat pravdu…?“ sladce se usmála.
„Není co si přiznávat!“ rozhodil jsem rukama. „Dobře si s ním rozumím a jsem rád v jeho blízkosti, ale pouze jako vedle kamaráda, jasný? Nemám v úmyslu s ním zkoušet chodit nebo podobně…“

„No jo, no jo… vždyť už mlčím…“ povzdechla si a přešla ke stolu v rohu místnosti, na kterém jsem měl hromady rozházených sešitů, a pustila se do jejich urovnávání. Dělala to tak vždy, takže se zdálo, že se vše už vrátilo do normálu. „A nechtěl bys mu tedy zavolat? Když už ti dal to telefonní číslo, měl bys…“ připomněla mi.
„Chtěl jsem to udělat hned po příchodu, ale neměl jsem možnost,“ řekl jsem kysele.
„Tak mi promiň, že se o tebe zajímám!“ vyjela.
„Takhle jsem to zase nemyslel…“
„Nechme to být,“ ukončila debatu na tohle téma. „Raději se mu už ozvi,“ pobídla mě. „Určitě je z toho chudáček nervózní…“
„Chudáček?“ zopakoval jsem. „Snad ses do něj skrz moje vyprávění nezamilovala!“
„Copak? Žárlíš snad?“ našpulila rty.
Něco jsem nesrozumitelně zamumlal a vytáhl jsem z kapsy mobil a papírek s Billovým číslem. Vzpomněl jsem si na ten jeho zastaralý mobil a musel jsem se usmát. „Musíš u toho být taky?“ podíval jsem se na Samanthu.
„Ano!“ řekla důrazně. „Chci si o tom tvém chráněnci zjistit víc…“ skutečně jí to velmi zajímalo.
„Fajn, takže píšu SMSku!“ vyplázl jsem jazyk a sedl si na parapet pod oknem. Uložil jsem si tanečníkovo číslo a otevřel novou konverzaci. Mobil už jsem si stihl nabít během výslechu od rodičů.

‚Ahoj Bille, omlouvám se, že jsem ti nenapsal dřív, ale musel jsem své zmizení vyřídit s rodinou.‘ Napsal jsem a několikrát jsem si to po sobě přečetl. Váhal jsem, jestli je to dostatečně dobré. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a klikl na tlačítko ODESLAT. Tak a je to…
„Nemůžu se alespoň podívat, co jsi napsal?“ hodila po mně Samantha štěněčí pohled.
Zamyslel jsem se. Nevěděl jsem, jestli je to zrovna dobrý nápad. Ale… co bych mohl zkazit? Byla to jen nevinná konverzace. „Tak fajn.“
„Super!“ zaradovala se a oči se jí rozsvítily jako malému dítěti při pohledu na dárky pod vánočním stromečkem. Přeběhla ke mně a sedla si vedle mě zrovna ve chvíli, kdy přišla odpověď:
‚Ahoj. Samozřejmě chápu, že jsi to měl doma složité, takže se nemusíš vůbec omlouvat. Jsem rád, že ses ozval.‘
Samantha se zazubila. „Teď bys měl napsat něco svůdného! Jako třeba: ‚Musel jsem se ozvat, přece si nenechám utéct někoho tak úžasného.‘„
„Víš co? Drž už tu hubu!“
„Tss…“ zatvářila se uraženě.
Raději jsem se věnoval odpovědi: ‚Proč bych se neměl ozývat? Jsem rád, že si můžeme psát.‘
‚To já taky. Ale setkáme se ještě někdy, že jo?‘ odepsal ihned.

„Ten po tobě jede, Tome!“
„Zalez si někam!“ zavrčel jsem.
‚Jistě! Ale musíme si to nějak naplánovat. Kdy máš čas?‘
„To zní jako pozvánka na rande!“ nedala si pokoj moje spolužačka.
Už jsem raději její výrok ani nevnímal.
‚To je různé. Mám nepravidelné směny.‘
‚Dobře. A co takhle přespříští sobotu večer?‘
‚To by šlo!‘
Musel jsem se usmát. S tím vykřičníkem to znělo nadšeně. Rád bych viděl, jak se zrovna tvářil…
‚Budu se moc těšit. A jak to vůbec dopadlo s Nickem? Nebyly nějaké problémy?‘ Bál jsem se o něj.
‚Všechno proběhlo v pořádku, neboj se. Jenom byl nepříjemný, nic víc.‘
‚Neřekl ti něco zlého?‘

„Tohle je tak sladký!“ lepila se na obrazovku Samantha.
„Dej mi trochu osobního prostoru, magore!“ odtáhl jsem se od ní.
„Ale když vy jste jako milenecký pár, jak si tak píšete! Určitě z vás bude krásná dvojice!“ rozplývala se.
„Neměl jsem ti to ani říkat…“ povzdechl jsem si.
„To bych o moc přišla! A hele, nová SMS! Otevři ji!“
Neměl jsem problém s tím ji uposlechnout.
‚Jenom pár drobností, ale na to jsem už zvyklý. Ale o tomhle nechci mluvit, prosím.‘
‚Jistě, žádný problém, neměl jsem to vytahovat. O čem tedy bude naše debata? Pokud máš ještě zájem si psát.‘
Samantha otevřela ústa, ale já jí zpražil takovým pohledem, který ji umlčel ještě předtím, než se stačila vyjádřit.
‚To je hloupá otázka! Rozhodně si chci psát! A co se týče tématu, tak bych ti rád hrozně moc poděkoval.‘

Podvědomě jsem se usmál. ‚A za co?‘
‚Za všechno, co jsi pro mě udělal. Musím se ti omluvit za to, jak jsem se předtím choval a že jsem před tebou utíkal. Nevěděl jsem, že jsi tak hodný. Asi nemám dobrý odhad na lidi. Ale chci ti poděkovat za to, jak jsi mě zachránil v té uličce, za to, jak jsi mi naslouchal, když jsem mluvil, a jak jsi mě v noci utěšil. Velmi si toho vážím a nikdy ti to nezapomenu. Nevím, jestli to nezní až moc hloupě, ale opravdu mi na tobě záleží, i když se moc neznáme. A chci tě poprosit, abys ke mně byl vždy upřímný a nikdy mi nelhal. Ano?‘
Úsměv se mi ještě rozšířil. Tohle mě zahřálo u srdce. Užuž jsem se chystal k odpovědi, když se vyjádřila moje sousedka. Její hlas ale nezněl škádlivě jako předtím. Byla v něm starost a výrazná prosba:
„Tome… ten kluk tě potřebuje. Nezklam ho…“

autor: Ann