autor: B-kay
Tak jdeme na to! K povídce se vyjádřím později, ale dnes jsem ze sebe dostala všechno, co jsem měla na srdci :). Jsem spokojená a opravdu moc si přeju, abychom sdíleli stejné pocity. Ať už vás povídka zaujme nebo ne, ať už se vám bude líbit nebo ne, přeji krásné počtení!
Po dlouhé chvíli neustálého převalování se, ve snaze najít si co možná nejpohodlnější pozici, svou snahu vzdal. Posadil se, tlustou knihu si složil do klína, ignoruje soustavné chvění svých rukou, husí kůži na zápěstí i třes vlastních zběsilých výdechů. Tohle zvládne. Byl si tím víc než jistý. Taková hloupost, pomyslel si a rychle zavrtěl hlavou, jako by bylo v jeho moci odehnat tok myšlenek, které si postupně přivlastňovaly veškerou jeho soustředěnost. Všechno kolem něj se otáčelo kolem své vlastní osy a možná bylo všechno stoické, všechno kromě něj. Cítil mírnou nevolnost, ale nepřikládal tomu žádný význam a pokračoval ve vytrvalém zíraní do knížky, kterou si půjčil ze školní knihovny asi před třemi týdny, a jejíž obsah znal již dávno zpaměti.
Zhluboka se nadechl a rychle zamrkal ve chvíli, kdy se mu složité chemické rovnice začaly slévat do nesrozumitelné spleti písmen a číslic. Vyděsilo ho to. Něco podobného se mu ještě nikdy předtím nestalo. Nebylo na tom přeci nic složitého.
Nešťastně zakňučel a lehce se pleskl po tváři v naději, že se jeho mysl okamžitě vzpamatuje a začne pracovat tak, jak by měla. Že se opět bude dívat pouze jedním směrem a všechno ostatní půjde bokem, beze slov ustoupí do pozadí. Přesně jako poddaní před svým vládcem. Rovnice, čísla, vzorce, náročné propočty. To byl jeho svět. Tohle byly součásti života, který si vybral. On byl vládcem tohohle světa a ty hloupé myšlenky poddanými, kteří ale z nějakého důvodu poprvé odmítali poslouchat. Začínala se u něj projevovat panika.
„No tak,“ šeptl prosebně a dlaní si bezmocně vjel do vlasů. Několik neposedných tmavých pramínků mu pomalu sklouzlo do tváře a zabránilo mu ve výhledu. Roztržitě si je zastrčil za ucho a pokračoval ve snaze pochopit smysl reakce, která mu nikdy předtím nedělala problémy. Nádherný příklad substituce, jednoduché výměny funkčních skupin a on najednou ničemu nerozuměl.
„Teď nemysli na hlouposti. Rozumíš tomu. Jen se musíš soustředit. To je všechno,“ opakoval si tiše, aby neprobudil Beth spící vedle něj. Maličká se převalila na záda, její medové lokny se rozprostřely po polštáři a vábily k pohlazení. I ze snu se jemně usmívala a tiskla k sobě malou hadrovou panenku. Bill spočinul pohledem na její tváři a jemně se pousmál. Byla tak překrásná. Drobná, zranitelná a jistě hodně osamělá. Uvědomil si smutnou skutečnost. I přesto, že jim v žilách kolovala rozdílná krev, byli úplně stejní. Byla jeho dětskou dívčí verzí, a když se jí díval do očí, měl pocit, že hledí do nejhlubších a nejopuštěnějších zákoutí svého nitra. Zvláštní hrou osudu a náhod se jejich podivné duše setkaly a Bill si náhle vůbec nebyl jistý, jestli si ta její neměla najít raději někoho vhodnějšího.
Dal by jí všechno. Snesl by jí i modré z nebe. Byl by schopen těch největších šíleností pro jediný úsměv toho malého děvčátka, ale to, po čem jistě toužilo, to, čeho se bude dožadovat každým dalším rokem víc a víc, jí dát nedokázal. Tom by se teď jistě zasmál, hodil by po něm papírovou kuličku a vyčítal by mu, že si dělá starosti s něčím, co přijde tak za pět nebo deset let, možná vůbec. Pokusil by se rychle změnit téma a vymýšlel by jednu hloupost za druhou přesně tak jako pokaždé, když si s Billem nevěděl rady, až dokud by na své starosti úplně nezapomněl.
Hlasitě si povzdechl a vzdal se veškerých pokusů o studium, nejistým pohybem zavřel knihu a odložil ji na noční stolek s vědomím, že se z toho vyspí a do rána bude zase všechno v pořádku.
Možná na to do rána zapomenu, pomyslel si smutně a zlehka si přejel špičkou jazyka po spodním rtu. To neměl dělat. Ten drobný nepatrný dotek, hebká struktura a jemná nevtíravá chuť, v něm oživily vzpomínku na moment, od kterého jej dělila necelá půlhodina, takže se možná ještě nestačil proměnit v opravdovou vzpomínku.
Ať už to byla vzpomínka nebo ne, donutila jej vyskočit z postele a zběsile lapaje po dechu, přiběhnout k oknu. Sklonil hlavu, horké čelo opřel o chladný sklený povrch, hladovějíc po uvolnění. Silně dýchal nosem, soustředil se pouze na zběsilý tlukot svého srdce a třes nohou, ve kterých cítil podivnou slabost. Silně stiskl rty a modlil se, aby měl schopnost vrátit čas. Od začátku věděl, že to nebude dobrý nápad. Věděl, že s tím klukem budou akorát potíže. Věděl to, jen si nebyl jistý tím, co ty potíže způsobí. Počítal se vším, ale o tom, že bude součástí těch potíží i on sám, se mu ani nezdálo.
Hloupý Tom! To on za všechno mohl. Byl tím nejhorším, co jej mohlo potkat. Nebyl snad jeho život už tak dost komplikovaný? Musel to všechno udělat ještě těžší? Jak si vůbec mohl dovolit něco takového?! Hned na začátku si stanovili pravidla. Měl se jich držet, to byla přeci jediná podmínka. Chtěl mu pomoct a on se mu takhle odplatí? Zahrával si s ním. Přesně jako kočka s myší, ale dělal to opravdu sofistikovaně. Nenápadně, nenuceně se mu dostával pod kůži, vyvolával v něm dojem, že je všechno naprosto v pořádku a ve chvíli, kdy mu Bill téměř uvěřil, udělá něco takového. Proč?
Zvedl hlavu, otevřel oči a pohled soustředil na nebe za oknem. Na krásně temnou, mystickou oblohu plnou zářících hvězd. Nesoustředil se na jednotlivá souhvězdí, nepokoušel se připomenout si vše, co kdy o hvězdách a o vesmíru přečetl. Jen se díval a ve chvíli, kdy očima utkvěl na pětici jasně zářících bodů vytvářejících písmeno W, se silně zachvěl.
Nebylo to tak dávno, co se na hvězdy dívali společně. Bill mu ukazoval jednotlivá souhvězdí, vyprávěl mu o hvězdách a o vesmíru a Tom poslouchal. Usmíval se, zdálo se, že se snaží zapamatovat si všechno, co mu říká, vstřebat každou novou informaci a Bill byl rád. Už to nebylo takové jako na začátku. Nestyděl se před ním mluvit. Neměl z něj strach. Tom si jej sice ještě pořád rád dobíral, protože ještě pořád nedokázal přijít na to, jak se mu do hlavy vejde tolik informací, aniž by se tam zamíchaly a on na některé z nich zapomněl. Házel mu do vlasů lístky, když byli venku, vevnitř zase z Billových učebních plánů dělal papírové kuličky a společně s Beth soutěžili o to, kdo jej trefí víckrát, ale bylo to příjemné. Cítil, že se mezi nimi pomalu vytváří jisté pouto. Možná dobré přátelství a odmítal se tomu bránit i přesto, že si slíbil, že mu nikdy nedovolí dostat se k němu natolik blízko, aby se stal neoddělitelnou součástí jeho života, aby mu jeho odchod způsobil bolest.
Smutně se pousmál. Tom nežádal o svolení. Surově jej vyrval z jeho bezpečí, ze světa, ve kterém jej nemohlo nic překvapit. Z míst, kde rozhodovala přesnost a předem daná pravidla a vrhl jej do úplně nového světa. Do světa, kterému nerozuměl, ve kterém tápal a kde se mu i vlastní myšlenky a pocity zdály naprosto cizí. I on sám si tak najednou připadal. Netušil, co se to s ním děje. Nedokázal zatřídit své myšlenky a vyvodit z nich reálné závěry. Nadešla chvíle, které se tolik bál a ve kterou nikdy příliš nevěřil. Všechny získané tituly, skvělé výsledky a miliony prostudovaných knih byly nyní naprosto zbytečné. V téhle chvíli nebyl tím starým dobrým Billem. Nebyl chodící wikipedií, jak jej nepříliš lichotivě nazvali spolužáci a okolí. V téhle chvíli byl člověkem.
Poprvé v životě nedokázal bojovat se svými city. Cítil toho tolik a netušil, jak to má vyjádřit. Třásl se, srdce mu v hrudi zběsile tlouklo a čím víc odkládal vzpomínku na jejich polibek do pozadí, tím silněji se drala do popředí, dávajíc najevo, že odmítá být přehlížena a zapomenuta.
Věnoval obloze poslední smutný pohled předtím, než přivřel víčka a propadl se do propasti, ze které nebylo úniku. Zvedl ruku a konečky zkřehlých prstů si zlehka přejel po rtech. Možná blouznil, možná si to jen zoufale přál, ale zdálo se mu, že ještě pořád cítí chuť Tomových úst. Vybavil si hořkost, kterou mu předával prostřednictvím svých polibků přesně tak, jako je ve fyzice předáváno teplo chladnějšímu tělesu. Byl on tím chladným elementem? Nebyl z něj snad Tom kdysi právě z tohohle důvodu tolik zoufalý? Neříkal mu, že když bude takhle pokračovat dál, zůstane úplně sám?
Znenadání si vzpomněl na slova profesora Higginse.
„Tvorba chemické vazby je definována jistými osobitými vlastnostmi. Konstituenty téhle vazby, kterými jsou myšleny atomy případně jednodušší molekuly, ztrácejí svou chemickou individualitu, takže chemický jedinec vzniklý jejich sloučením může mít zcela jiné vlastnosti než složky, z nichž vzniknul.“
On byl tím atomem, který přišel o svou individualitu. To on se stal součástí něčeho mnohem většího, bez možnosti úniku. Bez cesty zpět. Jen dva měsíce poté, co si danou poučku společně se zbytkem třídy poslechl na jedné z přednášek, pro Billa náhle ta slova získala zcela jiný význam.
Byl natolik pohroužen do svých myšlenek, že málem vyskočil z kůže, když bylo ticho narušeno jen o něco hlasitějším klepáním. Kousl se do rtu a váhavě vyšel z pokoje. Zakroutil se do teplého vlněného svetru, který měl přehozený přes ramena, a než došel ke dveřím, přemýšlel, kdo by to mohl být. Možná Georg, pomyslel si, ale vzápětí se neubránil tichému zachichotání. Že by se v něm náhle probudila dlouho utajovaná slušnost? To sotva.
Nahlédl do kukátka a zalapal po dechu.
Co tady dělá? Proč se vrátil? Nemůže mu jen tak otevřít uprostřed noci, ne po tom, co se před chvílí stalo. Nebo může?
Zatímco jeho mysl pracovala na plné obrátky, postava za dveřmi zřejmě vycítila jeho nejistotu a zaklepala rázněji.
„Bille, otevři,“ dolehlo k němu tlumené mumlání. „Prosím, musíme si promluvit.“
Billovo srdce tlouklo jako o život. Měl pocit, že se neudrží na vlastních nohou. Už jen z toho hlasu se mu točila hlava. Nebyl si jistý, jestli se mu opět zvládne podívat do očí. Ne teď, když zničil veškerou jeho jistotu a popletl mu hlavu. Ne teď, když ví, jak sladké bylo cítit jeho rty na svých a naprosto se odevzdat tomu okamžiku.
„Jdi pryč,“ pípl poněkud nepřesvědčivě. Byl si jistý, že se Tom za dveřmi pobaveně usmívá a kroutí přitom hlavou jako pokaždé, když se mu snažil nacpat do hlavy složité poučky.
„Bille, nech toho,“ zahuhlal se smíchem. „Nebo zaskočím za Georgem a vezmu si náhradní klíč. Takže se dovnitř dostanu tak jako tak.“
„Jediný, kdo má povolení vstupovat sem bez povolení, je Georg. Takže se to bude počítat jako vloupání a já na tebe můžu klidně zavolat policii.“ Jen co to vyslovil, měl chuť vzít svá slova zpět. Odkdy se vyjadřuje jako dítě? Co to s ním proboha provedl?
„Pět minut.“ Ozvalo se další zaklepání. „Prosím.“
Billova ramena poklesla stejně rychle jako jeho vzdorovitost. Sklonil hlavu a zíraje na špičky svých pantoflí, otevřel dveře, aniž by pohlédl na chlapce před sebou. V krku cítil velkou překážku. Bál se promluvit, i samotné dýchání mu způsobovalo potíže.
Zhluboka se nadechl. „Pět minut. A zůstaneš tady,“ rozevřenou dlaň mu přitiskl na hrudník ve chvíli, kdy se Tom pokusil vstoupit dovnitř a odtlačil jej zpátky na chodbu. Málem se neubránil zasténání. I přes látku Tomova trička cítil jeho pevnou horkou kůži a začínal se za své myšlenky stydět a nenávidět zároveň. Odkdy si začal všímat takových hloupostí? Žije, dýchá, jeho tělem pulzuje teplo. Proto je horký, proto byl ten dotek příjemný, není v tom nic jiného. Omlouval své chování sám před sebou a každou vteřinou se cítil hůř.
„Bille?“
Nereagoval. Netušil, jak by měl reagovat.
„Podívej se na mě.“
Byla to prosba. Prosba o jeden pohled. Co se může stát? Podívá se na něj, vyslechne si ho, společně uzavřou věc s tím, že na to zapomenou a už nikdy se to nebude opakovat. Jejich životy se vrátí do starých kolejí, všechno bude takové jako předtím.
Roztřeseně se nadechl a nato konečně zvedl hlavu. Chvíli očima bloudil všude kolem, vyhýbaje se Tomovu obličeji, nakonec však zabodl pohled do jeho hlubokých očí. Zacouval. Měl chuť otočit se a okamžitě za ním třísknout dveřmi. Nedokázal to. V jeho očích viděl něco něžného a teplého. Způsob, jakým jej sledoval, rozechvíval každou částečku jeho těla. Když natáhl ruku a bříška prstů otřel o jeho čelist, nebránil se. Pořád se na něj díval. Když nesměle vzal jeho tvář do dlaní, neutekl. Reagoval zcela přirozeně, aniž by se nad svým chováním jednou zamyslel. Opřel se do toho doteku, přivřel víčka a nasával vůni, která byla tou nejnebezpečnější chemikálií, s jakou se kdy setkal. Dráždila jeho smysly, hrála si s jeho myslí, naprosto jí podléhal. Jen matně vnímal, jak je Tomovým tělem tlačen dovnitř a vzápětí přitisknut na tvrdý povrch dveří. Jen matně vnímal, kdy si jeho třesoucí se ruce našly cestu na široká ramena a naléhavě sevřely látku trička.
Když se jejich pootevřené rty setkaly a Tom hlubokým polibkem spolkl jeho roztřesený sten, měl pocit, že to nevydrží. Že se rozletí na milion kousků nebo exploduje.
Jak jsme se dostali až sem? Pomyslel si zoufale, opláceje každý z těch nádherných polibků. Panebože, jak?
„Tvorba chemické vazby je definována jistými osobitými vlastnostmi. Konstituenty téhle vazby, kterými jsou myšleny atomy případně jednodušší molekuly, ztrácejí svou chemickou individualitu, takže chemický jedinec vzniklý jejich sloučením může mít zcela jiné vlastnosti než složky, z nichž vzniknul.“
Profesor se otočil k tabuli a v rychlosti na ni načmáral několik vzorců. Vzápětí dramaticky zvedl prst do vzduchu a pokračoval ve výkladu učiva s ještě větším zapálením. Ve tváři byl celý červený, na čele mu vystupovaly krůpěje potu, jak divoce šermoval rukama, předváděje vznik chemické vazby mezi dvěma atomy.
„Bum!“ vykřikl na celou třídu a sevřenými pěstmi naznačil spojení dvou prvků.
Tom se kousl do rtu a pobaveně kroutil hlavou, raději pohlédl z okna. Ze všech vtipných věcí, které na té školy byly, mu hodina s profesorem Higginsem připadala nejvtipnější. Několikrát dokonce přemýšlel nad tím, jestli se pan Higgins neminul povoláním a neměl raději studovat herectví. Jeho divoké pohyby a teatrální grimasy byly na téměř profesionální úrovni. Avšak ani přes svou zapálenost do dané problematiky a pestrobarevnými oblečky, které byly samy o sobě dostatečným poutačem pozornosti, nedokázal zaujmout víc jak jednoho posluchače.
Tom potlačil zívnutí a pokusil se najít si pohodlnější polohu, pokud to vůbec na starých vysokoškolských dřevěných židlích bylo možné. Neuvěřitelně jej bolela záda a dlouhé hodiny sezení na přednáškách všechno ještě výrazně zhoršovaly.
„Chemická vazba má vlastnost nasycení. Umí mi někdo říct, co to znamená?“
Tom mu opět na chvíli věnoval pozornost a viděl, jak úplně vepředu vylétla do vzduchu bledá ruka. Nic jiného ani nečekal a všiml si, jak se třídou ozval jednotný otrávený povzdech. Zřejmě to čekali všichni. Ten kluk byl jako Hermiona Grangerová v příbězích o mladém kouzelníkovi. Neexistovala otázka, na kterou by neznal odpověď.
Ruka ve vzduchu zaváhala a mírně poklesla. Nespokojenost davu byla nepřehlédnutelná. Dřív, než ale stačila zmizet úplně, profesor s vlídným úsměvem požádal jejího majitele o odpověď a on odpověděl tak tiše, že Tom neslyšel jediné slovo. Odpověděl však správně, protože obličejem pana Higginse prošla radost obohacená dávkou hrdosti.
„Velmi dobře. Velmi dobře,“ překřížil si ruce na velkém pivním břiše a odkráčel k tabuli. To byla další z jeho charakteristických vlastností. Moc rád opakoval věty.
„Pro lepší pochopení, bychom si mohli společně vypočítat pár příkladů. No tak“, ozval se živým hlasem a rozhlédl se po třídě. „Najde se mezi vámi dobrovolník, který by nám vypočítal hodnotu stabilizační energie vazby dvou atomů vodíku?“
Tom sklouzl na židli o trochu níž, pohled zabodl do prázdné stránky sešitu a úpěnlivě se modlil, ať nevybere právě jeho. Nejenže nevěděl, jaký vzorec by měl použít, ale vůbec netušil, co to stabilizační energie vlastně je. Téměř celou přednášku totiž zíral na světlou hřívu jejich spolužačky, a kdyby byl vyvolán k tabuli a znemožnil se přímo před ní, nepřežil by to. Ona však vypadala stejně vyděšeně jako většina jeho spolužáků a Tom neměl ani nejmenších pochyb o tom, že o řešení příkladu ví zřejmě tolik, co on. Byla ale krásná, takže nedostatek talentu pro chemii se v jejím případě nepokládal za důležitý.
Tentokrát se třídou rozhostila úleva, když do vzduchu opět vylétla bledá ruka.
Tom se nervózně kousal do rtu a uvolnil se teprve ve chvíli, kdy z lavice vystoupila shrbená postava a se skloněnou hlavou došla k tabuli. Sledoval záda hubeného chlapce, dlouhé prsty divoce tančící po tabuli, i čísla, která za sebou zanechávala, a měl chuť jít mu po hodině jménem celé třídy poděkovat. Nebýt jeho, zažíval by veřejné ponížení pokaždé, kdy by byl náhodně vyvolán k tabuli. Výsledek byl na tabuli za méně než třicet vteřin. Černovlásek si zlehka oprášil prsty od nánosu křídy a vrátil se na své místo teprve poté, co profesor kývl hlavou na znamení, že je všechno v pořádku. Jak jinak.
„Ten kluk je chodící wikipedie,“ zaslechl Tom u ucha Andreasův pobavený hlas.
Zavrtěl hlavou. „Mluví z tebe závist,“ šeptl a hravě jej šťouchl perem do ramene.
Vůbec netušil, proč jej s sebou nosí. Poznámky si zásadně nedělal a většinu dne trávil zíráním na Mandina okouzlující záda. Na té holce totiž bylo okouzlující úplně všechno.
„Závist?“ Andreas očima vyhledal tmavou hřívu a vystřihl znechucenou grimasu. „Co bych mu měl závidět?“
„Jeho zjevnou inteligenci,“ podotkl Tom tiše a opět zamířil pozornost na Mandy. Skláněla se nad zrcátkem a nenápadně si nanášela na rty průsvitný lesk.
„Raději budu hloupý, než takový outsider jako on,“ zaslechl Andreasovo mumlání, nedokázal mu však věnovat plnou pozornost. Záviděl dívce, vedle které Mandy seděla. Být na jejím místě, nespustil by z ní pohled ani na jedinou vteřinu. Byla tak krásná.
„Pro něj jsme outsideři my dva. Jen se podívej na naše výsledky. Můžeme být rádi, že nás ještě nevyhodili.“
„Tím chceš říct, že jsme tady všichni pod jeho úroveň? To proto s nikým nemluví?“
Tom trhl ramenem. Měl Andrease rád, ale někdy trávil až příliš času mluvením o ničem. V tuhle chvíli by velmi rád přijal přítomnost jejich podivného spolužáka, který vydržel být zticha celé hodiny. Pouze se svými myšlenkami. Kdyby seděl vedle něj, Tom by se mohl nerušeně dívat na Mandy a představovat si, zda jsou její vlasy stejně tak jemné, jak vypadají, jak asi voní, a snít o tom, co asi v tuhle chvíli říká a na co asi myslí.
„Víš, co jsem zaslechl?“
Tom protočil očima a odtrhl pohled od své vysněné dívky, aby se mohl otráveně zadívat na svého přítele. „Jistě je to hodně zajímavé.“
„Lidé si o něm začínají myslet, že není člověk. Greg má podezření, že je to robot.“
Tom se tiše uchechtl. Připadal si jako ve školce, kde se děti vzájemně pomlouvají a vymýšlejí si nesmyslné přezdívky. Doufal, že na vysoké z toho většina z nich vyroste, ale zřejmě se spletl. Takovou kravinu mohl opravdu říct jen ten nejhloupější člověk pod sluncem a jejich spolužák Greg by i toho svou hloupostí překonal. Ty steroidy mu zřejmě začínali lézt na mozek. Tom si byl jistý, že nepotrvá dlouho a neprojde dveřmi.
„Andreasi, mohli bychom se raději bavit o něčem normálním?“
Ale Andreas si jej nevšímal. „Slyšel jsem, že se ho chystá zmlátit jen proto, aby se přesvědčil, že mu z nosu poteče krev a nevylezou mu z něj měděný drátky.“
Tom se chtěl v první chvíli rozesmát, ale vzápětí mu došel smysl těch slov. „Doufám, že je natolik inteligentní, aby to neudělal.“
„Greg je šílenec. Nikdy nevíš, co od něho můžeš čekat.“ Andreas se pobaveně ušklíbl a kreslil si do sešitu nesmyslné tvary.
„Tobě to přijde vtipné? Podívej se na něj. Je snad o sto kilo těžší, než on. Může mu opravdu ublížit.“ Pohledem zabloudil k přední lavici a poprvé ignoroval dívku sedící přesně za ním.
„Tome, nám to může být jedno. Ať si s ním dělá, co chce,“ odpověděl Andreas se smíchem a vzápětí nadšeně vyskočil na nohy, rychlým krokem opouštěje třídu. Tom překvapeně zamrkal. Vůbec nepostřehl, že přednáška skončila a profesor s poslední připomínkou, týkající se výběru chemických projektů, opouštěl třídu.
„Sakra,“ vydechl ve chvíli, kdy si vzpomněl, že si zatím s Andreasem ještě nevybrali žádné téma. Musí mu to připomenout, nebo je oba vyhodí.
Myšlenka na projekt mu však vyfučela z hlavy hned, jakmile si všiml, že se Mandy dívá jeho směrem. Nervózně si prohrábl vousy a se zatajeným dechem zíral do prázdného sešitu. Cítil horkost ve tváři a taky že pomalu červená. Uvolnil se teprve ve chvíli, kdy pohroužena do rozhovoru se svou spolusedící opouštěla třídu, škádlivě si otáčejíc pramínek zlatých vlasů kolem prstu.
Tom pomalu vstal, vzal si své věci a předtím, než vykročil, si přes rameno přehodil svůj vak a zasténal bolestí. Možná by měl zajít na masáž. Ty bolesti začínaly být čím dál horší.
Když procházel kolem přední lavice, černovlásek byl ještě pořád na místě. Skláněl se nad hustě popsaným textem a pracoval na nějakém grafu. Greg byl taky ještě pořád ve třídě, obklopen partou svých idiotských přátel. Tvářil se, že je zaujat textem na tabuli, ale Tom věděl, že se nemůže dočkat okamžiku, kdy všichni opustí třídu a on se bude moct pustit do křehkého chlapce.
Možná bych ho měl varovat, pomyslel si, ale vzápětí nad tou myšlenkou zakroutil hlavou. Andreas měl pravdu. Mělo by mu to být jedno. Není to jeho věc. Nejsou přátelé, téměř se neznají.
Naposled se na něj podíval a měl v plánu jít dál, užít si zbytek přestávky, možná někde zpovzdálí sledovat Mandy. Když míjel přední lavici, překvapeně zamrkal, jakmile černovlásek zvedl hlavu a na vteřinku zabodl pohled přímo do jeho očí předtím, než ji opět rychle sklonil a vrátil se ke svému grafu.
I ten krátký moment však stačil k tomu, aby se Tom vrátil na své místo a až po zbytek přestávky mu zůstal na blízku. Je přeci hezké udělat dobrý skutek, nebo ne?
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 37
Prekrásny začiatok… úplne som sa zase zamilovala do ďalšej Tvojej poviedky. Ten úvod sľubuje nádherné zbližovanie Toma a Billa. Strašne sa teším, že sa Ti tento príbeh zrodil v hlave a ďakujem, že si ho sprístupnila aj nám♥
B-Kay, další povídka od Tebe? 🙂 Přála bych Ti vidět můj úsměv na rtech, když jsem tady objevila tuhle novou povídku! Jsem ráda, že jsi inspiraci získala tak brzy a dala se do psaní, protože Tvoje povídky mi vždycky dělají ohromnou radost!
A první díl se mi jako vždy, strašně líbí a moc mě navnadil na další čtení! Bill a Tom jako studenti chemie? Tak to je pro mě zase něco nového! 🙂 Při čtení té definice a všeho ohledně chemie jsem se jen pochechtávala, protože jsem si prošla něčím podobným jako Tom, když jsem se na univerzitě schovávala a dělala, jako že ve třídě ani nejsem, jen abych nemusela k tabuli počítat něco, čemu jsem za boha nemohla porozumět. 😀 Ale tuším, že Tom na tom s chemií bude asi líp než já. Kupodivu jsem se ale relativně trochu držela a věděla, o čem je řeč, z čehož jsem sama překvapená. 😀 Každopádně jsem ráda, že už takové stresy zažívat nemusím, takže přeji Tomovi pevné nervy při studiu, protože Bill vypadá, že je na tom s chemií více než dobře! 😛
Každopádně ten začátek mě maličko zmátl. Původně jsem si myslela, že je to minulost, ale pak jsem pochopila, že to asi velice těžko. Takže buď to bude jen nějaká Billova představa, sen a nebo že by budoucnost? To by bylo moooc hezké! 🙂
Rozhodně se nechám překvapit dalším dílem a jsem strašně zvědavá, jak se kluci seznámí blíže. A hlavně doufám, že se Billovi nic nestane. Od Toma je hezké, že se jej snaží bránit, i když o tom Bill ani neví a Tom sám netuší, proč chce pomáhat někomu, koho ani nezná.
Mooooc děkuji za další povídku, B-Kay! Věřím, že to bude stejný skvost, jako všechny povídky od Tebe!!! ♥
[2]: Mischulko moc děkuji za krásný komentář! Začátek, který tě tolik zmátl, byl pohledem do budoucnosti 🙂
Krásný začátek povídky, už se moc těším. Všechny tvoje povídky jsou dost emotivní, takže si jdu koupit zásobu kapesníků. 😀
Pořád mě překvapuje, jak můžou být někteří lidé tak stupidní, jako ten řečený Georg. Jak se takový neandrtálec mohl dostat na vysokou? 😀
Díky za další povídku, určitě to bude zážitek.
[3]: Jéé, děkuji moc za objasnění! 🙂 Jsem nadšená z toho, že je to pohled do budoucnosti a ne jen nějaká Billova vysněná představa! Těším se moc na tu cestu, která kluky dovede až sem! 🙂
Krása!!! Ďakujem 🙂
Doufám že Billovi nikdo neublíží a Tom mu pomůže.
Och, to je dokonalý začiatok. Už teraz túto poviedku milujem.