autor: Muckátko :o*
Bill houpavou chůzí scházel ke kuchyni, překvapený, že se tam ještě svítilo. Ne že by bylo bůhví jak pozdě, ale v tuhle dobu byli už všichni většinou zalezlí ve svých pokojích, kam přesouvali i svoji večerní zábavu. Počítal s tím, že najde u stolu Seta, o to víc byl překvapený, když v místnosti u jídelního stolu seděli jeho rodiče před kupou papírů.
„Ahoj,“ pozdravil překvapeně. „Co vy tu tak pozdě?“ zeptal se a přešel k lednici. Měl chuť na sklenici pomerančového džusu.
„Ááále,“ mávla Simone rukou a dál zírala do různých lejster. Bill si podával ze skříně čistou skleničku a po očku sledoval oba u stolu. Moc se jim do mluvení očividně nechtělo. Buď něco tajili, nebo byli do těch papírů tak zabraní, že zapomněli i mluvit.
„Já nevím, Gordone, co ty si o tom myslíš?“ zeptala se Simone polohlasem. Byla už unavená. Nejen z celého odpoledne, kdy museli poslouchat starostu a jeho bezkonkurenční argumenty, proč na jeho nabídku kývnout, ale také ze svých myšlenek, které se točily kolem prodeje domu a kolem všeho, co jim starosta během dne nacpal do hlavy.
„Těžko říct. Pokud mluví pravdu, bylo by to pravděpodobně to nejlepší řešení, ale bohužel nejsem odborník. Nevím, jestli tady v těch papírech náhodou není nějaký dodatek zformulovaný tak odborně, aby nás donutil myslet si, že je něco tak, ačkoli je to úplně naopak,“ pokrčil Gordon rameny.
„Můžu vám svým názorem přispět do diskuse?“ zeptal se Bill lísavě, zatímco se nakláněl nad stolem se svým džusem.
„Ty jdi raději dál s tou sklenicí, než z těch bílých papírů uděláš oranžové,“ poznamenala Simone. Bill zakroutil očima, ale sklenici raději přece jen odložil stranou.
„Tak o co jde?“ přisedl si vedle Gordona a přeletěl očima tu papírovou spoušť na stole. „Mimochodem, co to bylo za můru, která Tomovi vtrhla do pokoje s tím, že hledá koupelnu?“ vzpomněl si Bill.
„Cože?“ vzhlédl Gordon.
„Ta Aneta.“
„Anita,“ opravila jej Simone.
„To je jedno,“ mávl Bill rukou, ale pokračoval, „zjevila se v Tomově pokoji, a když jsem se jí zeptal, co tam chce, začala nám vykládat, že si spletla dveře. Mířila prej do koupelny, ale ten dům je taaaak obrovskej, že tam netrefila,“ zaparodoval.
„Já jsem říkal, že je na nich něco divnýho. Ti sem stoprocentně přijeli čmuchat,“ bouchl Gordon do stolu.
„Počkej,“ zadržela jej Simone v ukvapených závěrech. „Vypadala zaskočeně?“
„To nevím, když jsem přišel do pokoje, tak už tam byla, ale Tom později říkal, že vešla bez klepání a spíš jen dovnitř strčila nos,“ parafrázoval Tomova slova.
„Zvláštní,“ zamyslela se Simone. „Já nevím. Nezdá se mi to, ale když to dáme na posouzení někomu kompetentnímu, budeme muset za ten posudek vysolit další peníze a jsem si jistá, že to nebude nijak malá částka,“ vydechla Simone.
„A co teda vůbec chtěli?“ nenechával se Bill odbýt.
„Starosta nám dnes v zastoupení přišel nabídnout, že od nás koupí tenhle dům a navrch ještě zaplatí veškeré poplatky spojené s dědictvím, které jsme dosud museli zaplatit.“
„Ten teda nemá zrovna hluboko do kapsy. No a teď ty háčky,“ pídil se Bill po příčinách, proč se jeho máma tváří tak nerozhodně.
„Něco mi na tom prostě nesedí. Chtějí to mít vyřízené co nejdřív kvůli financím z evropské unie. Ještě úplně není jisté, co by s tím domem vůbec provedli, ale koupit ho prostě chtějí.“
„Tak s domem ať si dělají pak, co chtějí, ale ví ten napakovanej starosta, že původní majitelka bručí do hlíny pár kroků od domu? Ať už tady z toho udělají cokoli, bude divný chodit po něčím hrobě, pokud ovšem neplánují, že by ji po koupi domu nechali vykopat a přemístit,“ podotkl Bill.
Simone se mírně zděsila.
„Vždyť Bill má pravdu. O tom, že je Alinda pohřbená na pozemku nepadlo ani slovo a v těch papírech se o tom taky nikde nepíše.“
„Vědět to ale starosta musí. Na takovou věc musíš mít dnes už povolení, jinak by se mrtví pohřbívali, kde by lidi napadlo, a pokud už od začátku věděli, že ten dům budou chtít koupit, proč vydali povolení, že může být Alinda pohřbená tady?“ uvažoval Gordon.
„Mně se to prostě nelíbí. Ano bylo by fajn, kdyby se to tak rychle vyřešilo a my dostali zaplaceno opravdu všechno a i něco navíc, ale za takových pochybných podmínek? Protože s tím možná ten starosta počítá, že nás bude tlačit čas, proto na jejich nabídku kývneme, aniž bychom si to pořádně prošli,“ hrábla Simone do rozložených papírů a začala je skládat do sebe, aby stůl poklidila.
„A co ten právník, co vyřizoval to dědictví? Ten by nám nemohl poradit?“ navrhoval Bill.
„Bude za to chtít určitě peníze.“
„Tak mu zavolej, že se chceš jen informovat, kolik by stála kontrola tady té půlky lesa,“ ukázal na hordu zbytečně potištěných papírů a jak zjistil, ještě jen z jedné strany. Šetření lesů jim tady asi nic neříkalo.
„No… to by vlastně šlo. Stejně se nám nabízel, jestli nechceme ještě nějak pomoct. Navíc je to ještě poměrně čerstvá záležitost,“ mumlala Simone.
„Zítra mu zkusíme zavolat a uvidíme. Dneska už v tom asi nic nevykoukáme,“ uzavřel Gordon celé jejich sezení a zvedl se. „Tom už spí?“ uvědomil si, že se tu kolem nikde nemotá druhý mladý muž.
„Jo. Přesunuli jsme se ke mně do pokoje, že mu přečtu nějaké zajímavosti ze světa na svém laptopu a on u toho usnul,“ ušklíbl se Bill.
„Asi jsi ty zajímavosti ze světa nečetl dostatečně zajímavě,“ šťouchl Gordon do svého nevlastního syna.
„Haha!“ odfrkl si Bill. „Myslím, že to bylo kvůli té náně odpoledne. Přijde mi, že je po kontaktu s někým novým vždycky citově vyčerpaný nebo tak.“
„To je pochopitelné. Začleňování do společnosti je obtížné pro malé děti, co pak pro dospělého člověka, který nic z toho před tím nezažil. Ani se nedivím, že to Toma tak vyčerpává,“ pokyvoval Gordon.
„V každém případě, kdybyste mi něco chtěli, tak dneska přespím u Toma v pokoji, protože Tom si zabral celou moji postel a já ho nechci budit.“
„Bereme na vědomí.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“
„Sladké sny, zlatíčko.“
Bill hmátl po nevypitém džusu, který předtím postavil stranou, a vyšel z kuchyně. Cestou k Tomovi se zastavil ve svém pokoji, aby přes Toma alespoň přehodil deku, protože usnul na ustlané posteli. Sice v oblečení, ale tělo ve spánku chladne a i když Bill ve svém pokoji topil víc než Tom v tom svém, stejně přes něj opatrně a starostlivě přehodil deku, kterou mu přitáhl až pod bradu. Kdyby chtěl, na kousíček matrace by se k Tomovi přeci jen vešel, zvlášť pokud by se jako obvykle omotal kolem jeho těla, to by bylo místa pro oba dost, ale bál se, že jakmile se kolenem dotkne matrace, prohnutí blízko Tomova těla by muže probudilo, takže jen přikryl to spící klubko a zase vypochodoval z místnosti ven.
Na chodbě si povzdychl. Nebyl pranic unavený. Vlastně se cítil naprosto vzhůru a spánek se mu teď jevil jako naprostá ztráta času, ale co dělat? Jen co za sebou zavřel dveře od druhého pokoje, slyšel, jak se i jeho rodiče odebrali do ložnice, takže se předpokládá, že už bude v domě klid, což Billa prakticky uvěznilo mezi 4 zdmi.
Posadil se na okraj Tomovy postele a odložil sklenici s džusem na noční stolek. Rozhlédl se kolem a oklepal se, když pohledem spočinul na antickém krasavci, kterého si tu Tom ponechal.
„Dneska to tady budeme muset zvládnout sami,“ pronesl k soše a ušklíbl se. „Tak snad z tebe nebudu mít infarkt,“ zamumlal Bill, krátce uvažuje, že by mohl sochu třeba obléct do nějakého Tomova oblečení, kdyby se v noci probudil, ale rozespalý by sotva poznal, že je to Tomovo oblečení, takže by mu to pravděpodobně stejně přivodilo nějaký šok.
Nechal rozsvícenou jen malou lampičku, která zvládla ozářit sotva celou postel, jak se světlo rozběhlo po místnosti, ačkoli nejzářivěji svítilo pouze na polštáře, odkud pomalu bledlo, až se z něj stala tma v nejvzdálenějším koutě pokoje.
Bill se usmál, když se podíval na poličku, kde byly vyskládány Tomovy poklady z dětství, které tam pečlivě seřadil hned první den, kdy se nastěhoval do pokoje. Bill prstem přejížděl přes opravdu tlusté encyklopedie, které Toma podle jeho vlastních slov hodně naučily. Jednu z nich povytáhl, aby si mohl přečíst její název a pobaveně se ušklíbl, když na přebale stálo velkým písmem ‚Knigge’*. To jméno přímo nesnášel, protože když něco ve škole provedl, učitelka jej velmi ráda posílala do knihovny, aby si raději smočil nos v základech slušného chování, než v malérech, které se spolužáky vymýšlel. Další encyklopedie byly už většinou zaměřené všeobecně. V jedné knize se tak člověk mohl dovědět spoustu informací o vesmíru, zvířatech, rostlinách nebo lidském těle, a to všechno na jednom místě. Tom měl takových encyklopedií hned několik, pokaždé od jiného autora. Možná aby mohl některé věci porovnat, nebo se ujistit i u jiných autorů, že opravdu platí.
Pohledem a následně i dotykem se Bill pomazlil s několika plyšáky, kteří seděli opření o dřevěnou poličku, a s úsměvem jim zabořil nos do měkkého bříška. Bylo vidět, že si Tom svých hraček vážil, protože i když je dostal jako malý klučina, zub času se na nich téměř nepodepsal. Vypadaly stále jako nové, což jedině nasvědčovalo tomu, že Tom nebyl jeden z těch rozmazlených fracků, kteří si ničeho neváží. O své věci se staral a dával si na ně pozor, aby mu vydržely co nejdéle.
Bill pohladil medvídka po měkkém plyšovém oušku a posadil jej zpět na jeho místo. Nešikovně však předloktím zavadil o poměrně tlustou knížečku, která mu díky jeho rychlému reflexu spadla do nastavené náruče, než stihla s hlukem dopadnout na desku psacího stolu.
Vypadala jako deník. Stoh hnědých listů papíru byl svázán v hřbetu vazby a zabalen do hnědého koženého obalu, na jehož povrchu byl vtištěn obtisk kompasu se světovými stranami. Aby se kožený obal sám od sebe nerozevíral, byl opatřen medovou šňůrkou, která byla propletena hřbetem deníku do křížků, a na jejím konci se nacházel kovový přívěsek kormidla, který sloužil jako závaží, aby se zamotaná kniha samovolně nerozvázala. Věc jako stvořená pro námořníka nebo cestovatele, který si dovnitř mohl zapisovat své zážitky z cest, proto Bill úplně nechápal, proč se něco s tak jednoznačným designem nachází v Tomových věcech, protože on byl sotva nějaký cestovatel, který si své dojmy z cest mohl někam zapisovat. V jeho případě nebylo co, protože žádná dobrodružství, která by stála za to vtisknout je do slov, neprožil.
Bill si skousl spodní ret a podíval se na zavřené dveře, jako by se obával, že Tom každou chvíli vejde do svého pokoje a načapá Billa, jak sahá na jeho věci bez dovolení. Kdyby držel v ruce kteroukoli z naučných knih, bylo by to něco jiného, ale u tohoto deníku měl Bill pocit, že drží v rukách něco daleko osobnějšího. Byl si téměř jistý, že kdyby deník otevřel, bylo by mu dovoleno nahlédnout až na dno duše osamělého chlapce, který pomalu rostl v muže, a nyní spal v Billově posteli.
Nutkavá touha poznat Toma ještě víc hnala Billa kupředu. Nabádala jeho prsty, aby uvolnil kovovou ozdobu a kožené desky rozvázal. Kdyby Tom nechtěl, aby se někomu ten deník dostal do rukou, nenechával by jej tak snadno přístupným, nebo ano? Kdyby nechtěl, aby jej někdo četl, nebo byť jen potěžkal v ruce, mazlíc se s hladkým povrchem kůže, ukryl by jej na místo, o kterém by se nedalo pochybovat, že se jedná o skrýš. I kdyby byla nedokonalá. Kdyby deník ležel mezi Tomovým spodním prádlem, bylo by jasné, že Bill nemá povoleno nahlédnout dovnitř, protože už jen to, že se hrabe v jeho spodním prádle, by nebylo tak úplně košer.
S touto omluvou pro své chování udělal Bill několik kroků pozadu, dokud zadní stranou svých stehen nenarazil na okraj postele, kam se posléze posadil, nespouštěje oči z deníku v jeho dlaních. Ještě jednou pro jistotu zkontrolovat dveře a pak prsty uvolnil šňůrku, která držela obal deníku pohromadě. Rozevřel jej a podíval se na první poměrně hustě popsanou stranu. Písmo se mu zdálo povědomé, tudíž usoudil, že Tomův rukopis to být nemohl, protože Toma ještě psát nevidět. S touhou zjistit, čí písmo bylo zvěčněno na čestném místě první strany tehdy ještě úplně nového deníku, se začetl do následujících řádků.
Schallbach, pátek 1.9. 1995
stejně jako moudrost dozrává až časem, i Ty budeš schopen ocenit tyto řádky až v pozdějších létech svého života. Daruji Ti k Tvým šestým narozeninám tento deník, abys do něj mohl zaznamenat vše, o čem si myslíš, že je třeba vtisknout do těchto stránek. Myšlenky, kresby, přání, sny i zážitky.
Vím, že pro Tvůj život prozatím nejde použít slovo dobrodružství jako to správné synonymum, ale jsem si více než jista, že jednou – až přijde ten správný čas, se Ti dostane všeho, co si zasloužíš a čeho se Ti zatím nedostává. Dej na tento deník dobrý pozor, protože jednou, až přijde můj čas, budou tato slova to jediné, co Ti po mně zbyde, a ať je budeš číst za pět let, deset nebo dvacet, budou stále stejná jako v tento den, kdy je má ruka vepisuje na tuto stránku. Budou Ti vzpomínkou na tento den a zároveň památkou na celý život.
Mám Tě moc ráda, chlapečku, a přeji Ti překrásné šesté narozeniny.
Bill se neubránil posmutnělému úsměvu. Ačkoli ze slov nemohl mít šestiletý Tom ještě vůbec rozum, přesto bylo od Alindy moc pěkné, že mu napsala takové přání někam, kde zůstane navždy, soudě podle skutečnosti, že měl Tom deník stále u sebe, i když už se jej mohl dávno zbavit, protože podle ostatních lidí je divné, když si dospělý muž vede deník. Všichni to považují za holčičí věc a kdekdo by se Tomovi možná dokonce i vysmál.
Otočil stránku s věnováním a spočinul pohledem na obrázku postavičky, která měla nejspíše znázorňovat člověka. Byla to spíš taková čmáranice odpovídající schopnostem a jemné motorice šestiletého chlapce. Kdyby měl Bill kresby z doby, kdy jemu bylo šest let, byl si jistý, že by byly obrázky velmi podobné, protože dětská kresba se s vývojem a růstem jedince vyvíjí pokaždé stejně a u každého dítěte je možné vypozorovat stejné rysy malůvky.
Několik dalších stran bylo pomalováno jen obrázky. Postavičky střídaly pokusy namalovat domek, zvířata nebo auta. Bill nechtěl být ani trochu škodolibý, ale už tehdy muselo být jasné, že Picasso by z Toma nikdy být nemohl, protože ty obrázky byly opravdu spíše úsměvné než vydařené, ale to mohla Alinda malému Tomovi sotva říct, aby nebyl smutný. Jak znal dospělé, bylo mu jasné, že Alinda Tomovi obrázky vychválila až do nebe, prosíc jej, aby něco namaloval jen pro ni, aby si to mistrovské dílo mohla nechat zarámovat. Jistě nechtěla ranit jeho dětskou duši, když jí přinesl obrázek pejska, který ale spíše vypadal jako nějaký mutant kočky, koně, prasete a žirafy. Bill na tom v tom samém věku jistě nebyl o nic lépe, ale řekl by, že jeho kreslící schopnosti se v době dospívání trochu vytříbily, a když se hodně snaží, dokáže namalovat i něco, na co se dokonce dá i koukat.
Usmíval se nad Tomovými pokusy namalovat pravidelné kolo k červenému autíčku, ale nakonec namaloval jen hodně zdařilou šišku. Legrační byla i Tomova představa zahrady, kde obyčejná květina – podle zvolených barev nejspíš pampeliška nebo narcis, byly větší než vzrostlý strom. Obě rostliny se tyčily o hodně výš, než byla střecha domku, který stál s hnědým plotem hned vedle zahrady.
Když se Bill konečně dostal přes mnoho stran s různými obrázky, nad kterými se musel usmívat, došel ke stranám, kde malý Tom nejspíš cvičil psaní, protože na dalších zhruba deseti stránkách byla bez nějakého řádu rozeseta různá písmenka. Některá dokonce několikrát, když se Tomovi nedařilo napsat je správně. Malé tiskací E se Tomovi například nejdřív dařilo psát jen obráceně, než přišel na to, jak jej napsat správně. O pár stránek dál až byla z písmenek poskládána jednoduchá slova, až se Bill dostal k té části deníku, kde už Tom uměl nejen psát, ale i myslet a myšlenky formulovat do slov a následně do vět. Vzal do ruky všechny stránky deníku a rychle jimi zalistoval. Zjistil, že velká část stran je popsána a noc byla příliš krátká na to, aby stihl přečíst vše, nehledě na to, že by nevydržel zůstat vzhůru celou noc až do rána, protože čtení jej vždy uspávalo. Zároveň ale věděl, že dnešní noc je jeho jediná možnost, kdy se může do deníku začíst, protože jindy nebude mít šanci. Tom se zítra vrátí do svého pokoje a Bill nebude mít příležitost zůstat v jeho pokoji sám, aby mohl čtení dokončit. Ani nepřicházelo v úvahu, že by deník ukryl ve svém pokoji a po večerech jej četl. To nešlo. Tom neměl na polici tolik věcí, aby si nevšiml, že tam něco chybí.
Navzdory tomu, že byl Bill nesmírně zvědavý, stále se cítil trochu špatně, že šňupe v Tomových věcech bez jeho svolení, když stačilo Toma jen požádat, zda se může podívat. Za tu dobu, co Toma znal, bylo více méně jasné, že by deník sám sundal z police a s úsměvem by jej vtiskl Billovi do dlaní.
Díky moderní technice ale Bill přišel na jednodušší způsob. Sáhl po svém mobilu, který měl v kapse mikiny, a začal fotit stránku po stránce, aniž by se zajímal o obsah. Než půjde spát, může zápisky číst přímo z deníku, ale později bude muset vše vrátit na své místo a spolehnout se jen na ofocené stránky.
Nakonec mu focení zabralo skoro hodinu, protože každý snímek kontroloval, aby nebyl rozmazaný, nebo kus nechyběl, a když se tak náhodou stalo, musel stránku vyfotit znovu, protože jinak by mu později chyběla. Bez ohledu na to, jak moc se chtěl pustit do čtení, při focení posledních zhruba dvaceti stran začal konečně zívat, takže když svoji nepovolenou činnost dokončil, vrátil Tomův deník na původní místo a zaplul do postele, než si to jeho ospalost rozmyslí a znovu zmizí. Zavrtal se do Tomových peřin a rozněžněle se usmál, když jej zároveň obklopila i Tomova vůně.
Přitáhl si přikrývku až k nosu a vdechuje vůni svého přitažlivého přítele, pomalu usínal.
*Adoplh Knigge – jméno, které je spojováno především s problematikou etikety, Knigge vydal roku 1788 příručku s názvem „Jak jednat s lidmi“ a „Knigge“ v Německu dodnes představuje příručku slušného chování. Českým ekvivalentem je Ottův slovník naučný.
Ráda jsem rozšířila vaše obzory. 😉
M. :o*
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Mně se líbí, jak Bill umí argumentovat sám se sebou, když chce udělat něco, co není až tak docela… správné. 😀
Jen doufám, že naše rodinka přijde na to, že dům je plný starožitností a že je che starosta natáhnout.
Díky, těším se na pokračování.
Zvědavec Bill 😀 Ale já ho chápu, jsem úplně stejná… A právě teď jsem strašně zvědavá, co si to tam Tom zapisoval. Snad se to brzy dozvím.
A věřím tomu, že Simone s Gordonem jsou dost chytří na to, aby se nechali tak okrást a pokud jim pomůže i ten právník, tak má pan starosta smůlu 🙂
Je dobře, že po té nabídce hned tal neskočili a přemýšlejí o tom, protože jinak na tom prodělají. Snad to sobře dopadne a nenaletí. Bill je vážně, jak umí argumentovat sám sobě a vše si dostatečně odůvodnit. Je to zlatíčko. Jsem také zvědavá, co si tam Tom psal, ale na druhou stranu by do toho Bill neměl strkat nos… Díky za dílek.
Bill je podarený ako si sám sebe potvrdil, že ten denník je tam práve preto aby si ho prečítal:) Som zvedavá čo v ňom bude. Tie kresby ma pobavili:)
ďakujem za kapitolu:)
Simone s Gordonem vypadají, že po nabídce jen tak neskočí, ale nechají si čas na rozmyšlenou, tak snad to nakonec skončí dobře! 😉
Jinak Tomův deník mě strašně zajímá! 🙂 Já jsem strašná zvědavka a být na Billově místě, netuším, co bych dělala. Cítila bych nutkání si vše přečíst, ale zároveň bych z toho byla vylekaná, protože nemám ráda, když se někdo hrabe ve věcech jiných lidí, obzvláště denících. 😀 Bill je ale liška podšitá, jak si to vyfotil na mobil. Upřímně, mě to vůbec nenapadlo. 😀 Když bych se už rozhodla si dení přečíst, pravděpodobně bych zmýšlela jak se k němu nějak často dostat, ale mobil by mě ani za boha nenapadl. 😀
Každopádně jsem zvědavá, jak s tím Bill nakonec naloží a jestli si ty stránky přečte i bez Tomova dovolení. Teda já si velice MOC přeju vědět, co si tam Tom tak zapisuje. Hlavně od té doby, co potkal Billa. 😀 A ty dětské kresby a zkoušení psát, bylo strašně roztomilé. Je hezké, že Tom deník používal už od mala, protože teď mi to řpijde strašně nostalgické vidět vývoj Toma alespoň takhle, když už ne jinak. 🙂
Moc děkuji za další parádní díl! 🙂
Jsem zvědava co vše se dozví Bill z deníku.
Bill je poriadny zvedavec! 😀 Ale páči sa mi, ako dokáže argumentovať sám sebou, či to je správne alebo nie. A ako sa nakoniec presvedčil, že by mu Tom aj tak dovolil si ho prečítať a keby nie, tak by ho schovával inam 🙂
A aj keď na jednej strane sa mi nepáči, že sa Bill takto rozhodol prečítať Tomov denník bez dovolenia, tak na druhej som strašne zvedavá, čo tam Tom písal.
A ešte tá kúpa domu – zatiaľ to vyzerá dobre, keďže Simone s Gordonom tým papierom úplne neveria a Bill poukázal na zaujímavý fakt. Dúfam, že celý ten starostov podvod prekuknú.
Ďakujem za časť.