autor: Izzap
Hořkosladké shledání
Tom přešel od otevřené skříně zpět ke své posteli v hostinském pokoji, přičemž kontroloval, zda nepřehlédl nějaké zapomenuté věci, které by unikly jeho pozornosti při minulé kontrole. Zastavil se před postelí a podíval se na svoji stále z poloviny otevřenou tašku. Dopnul ji, zvuk zipu protnul ticho. Pak zvedl tašku z matrace a položil ji ke dveřím, opřel ji o nohu lůžka. Ohlédl se zpět na matraci a pohled mu padl na jeden předmět, který zapomněl dát do svého zavazadla, předmět, u něhož by opravdu litoval, kdyby ho tu nechal.
Tom shrnul pokrývky na stranu a vzal do rukou knihu v koženém obalu. Zvedl ji. Než začal ráno balit, položil knihu na postel, kde ji poté očividně pohřbila cestovní taška.
Tom shrnul pokrývky na stranu a vzal do rukou knihu v koženém obalu. Zvedl ji. Než začal ráno balit, položil knihu na postel, kde ji poté očividně pohřbila cestovní taška.
Obrátil ji v dlaních a mírně se usmál. Deník mu přivolal tisíc vzpomínek na různé události.
Bylo divné dozvědět se předem, co se stane, z pohledu člověka, který ani nežije v současnosti. Tom si přečetl o své budoucnosti, o Billově budoucnosti vyprávěné starším a zralejším Jamesem. Rozkryl budoucnost skrz sporadická setkání, zjistil, že nastanou chvíle, kdy on a Bill ztratí někdy spojení s minulostí na několik měsíců, a dokonce i na celý rok. Když nad tím Tom tak přemýšlel, nikdy nevěděl, jak se ohledně toho cítit. Přišlo mu nesprávné myslet na všechny události jako na budoucnost, když už byly všechny zaznamenány v něčem z minulosti.
Nicméně žádná z těch zaznamenaných událostí se ještě nestala, bez ohledu na to, jak moc se zdály být vytesány do kamene. Stále se mohly změnit. Tom jen doufal, že to, o čem si přečetl, se stane.
Bylo divné dozvědět se předem, co se stane, z pohledu člověka, který ani nežije v současnosti. Tom si přečetl o své budoucnosti, o Billově budoucnosti vyprávěné starším a zralejším Jamesem. Rozkryl budoucnost skrz sporadická setkání, zjistil, že nastanou chvíle, kdy on a Bill ztratí někdy spojení s minulostí na několik měsíců, a dokonce i na celý rok. Když nad tím Tom tak přemýšlel, nikdy nevěděl, jak se ohledně toho cítit. Přišlo mu nesprávné myslet na všechny události jako na budoucnost, když už byly všechny zaznamenány v něčem z minulosti.
Nicméně žádná z těch zaznamenaných událostí se ještě nestala, bez ohledu na to, jak moc se zdály být vytesány do kamene. Stále se mohly změnit. Tom jen doufal, že to, o čem si přečetl, se stane.
Nechtěl to jinak.
A James v dopise řekl, že co se má stát, to se stane.
Vše, co teď Tom musel udělat, je naplnit osud a nenadělat v něm velký nepořádek.
To by mělo být snadné, ne?
Ano, snadné, správné, jednoduché – pro všechny kromě Toma.
Tom si povzdechl, odsunul myšlenky na to, co se má později dít, do nejtemnějšího koutu své mysli, a schoval deník do kapsy džínů. Překvapivě, jak si všiml, byla kniha natolik malá, aby se mu vešla do kapsy – nebo ta kapsa byla dostatečně velká na to, aby se v ní schoval průměrně velký deník.
Tak jako tak do ní pasoval a Tom byl šťastný za to, že ho může mít u sebe – jako určitý druh odkazu. Ale nemohl si pomoct, připadal si jako dítě, co se snaží propašovat tahák na test. Jako by měl znát to, co v deníku je slovo od slova, jako by to měl cítit v srdci. Přestože deník nemohl poskytnout odpovědi na všechny otázky, byl pro něj průvodcem všemi nejistotami. Pokud Tom bude průvodce následovat, věděl, jaký bude výsledek.
A Tom ten výsledek chtěl, chtěl, aby se to, co studoval a o čem četl uplynulé čtyři noci, stalo realitou. Hlásek někde vzadu v jeho hlavě ho však neustále ponoukal, říkal mu, že nestudoval dostatečně pečlivě.
Tom z toho byl paranoidní. Tak paranoidní, že si nemohl pomoct, ale cítil se, jako by se chystal zkazit ten nejdůležitější test v životě. Zavrtěl hlavou, aby se té paranoie na chvíli zbavil, urovnal přikrývku a poté popadl svou tašku a zamířil po schodech do přízemí, kde na něj čekala máma i s prarodiči. Když se dostal na poslední schod, trochu se usmál. Snažil se ze všech sil odehnat pochmurné myšlenky a vrátit se na pár minut zpět do reality.
Tak jako tak do ní pasoval a Tom byl šťastný za to, že ho může mít u sebe – jako určitý druh odkazu. Ale nemohl si pomoct, připadal si jako dítě, co se snaží propašovat tahák na test. Jako by měl znát to, co v deníku je slovo od slova, jako by to měl cítit v srdci. Přestože deník nemohl poskytnout odpovědi na všechny otázky, byl pro něj průvodcem všemi nejistotami. Pokud Tom bude průvodce následovat, věděl, jaký bude výsledek.
A Tom ten výsledek chtěl, chtěl, aby se to, co studoval a o čem četl uplynulé čtyři noci, stalo realitou. Hlásek někde vzadu v jeho hlavě ho však neustále ponoukal, říkal mu, že nestudoval dostatečně pečlivě.
Tom z toho byl paranoidní. Tak paranoidní, že si nemohl pomoct, ale cítil se, jako by se chystal zkazit ten nejdůležitější test v životě. Zavrtěl hlavou, aby se té paranoie na chvíli zbavil, urovnal přikrývku a poté popadl svou tašku a zamířil po schodech do přízemí, kde na něj čekala máma i s prarodiči. Když se dostal na poslední schod, trochu se usmál. Snažil se ze všech sil odehnat pochmurné myšlenky a vrátit se na pár minut zpět do reality.
„Oh, Tome, už jsi tady.“ Matka se usmála na svého syna. „Máš všechno?“
Tom kývl, když si uvědomil, že otázka byla směřována jemu, a hraně se zasmál. Pořád mu hlavou probíhalo tolik myšlenek.
I tak se přinutil projít skrz rituál loučení, a zastavil se, když přišlo na rozloučení s trochu shrbeným dědečkem. Dredatý teenager si položil k nohám tašku, aby měl volné ruce, narovnal se a spočinul pohledem na starším muži před sebou.
Dědeček se zazubil, jeho zuby se na vteřinu blýskly ve slunečním světle. „Přestaň se strachovat,“ řekl tichým ujišťujícím hlasem. Vypadalo to, že vidí Tomovi do hlavy.
Chlapec se zhluboka nadechl, přikývl a snažil se uklidnit svoje nervy. „Já vím, já vím,“ odpověděl měkce tak, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Zkouším to.“
Tom kývl, když si uvědomil, že otázka byla směřována jemu, a hraně se zasmál. Pořád mu hlavou probíhalo tolik myšlenek.
I tak se přinutil projít skrz rituál loučení, a zastavil se, když přišlo na rozloučení s trochu shrbeným dědečkem. Dredatý teenager si položil k nohám tašku, aby měl volné ruce, narovnal se a spočinul pohledem na starším muži před sebou.
Dědeček se zazubil, jeho zuby se na vteřinu blýskly ve slunečním světle. „Přestaň se strachovat,“ řekl tichým ujišťujícím hlasem. Vypadalo to, že vidí Tomovi do hlavy.
Chlapec se zhluboka nadechl, přikývl a snažil se uklidnit svoje nervy. „Já vím, já vím,“ odpověděl měkce tak, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Zkouším to.“
„No, bylo krásné vás tady mít – jako vždy,“ řekl dědeček hlasitěji, aby ho slyšeli všichni, a poté svého vnuka pevně objal. Zůstal v té pozici déle, než je obvyklé, věděl, že Tom teď nejvíc potřebuješ jistotu. Na okamžik ještě upevnil sevření, naklonil se k Tomovu uchu a téměř šeptem vyslovil: „Přivez ho na návštěvu.“
Když od sebe odstoupili, jeho vnuk přikývl a jeho ruka nevědomky přejela po vyboulené kapse u kalhot, instinktivně nahmatala skrz džínovinu obrysy deníku. „Přivedu, slibuju,“ řekl s upřímným úsměvem na tváři.
Když od sebe odstoupili, jeho vnuk přikývl a jeho ruka nevědomky přejela po vyboulené kapse u kalhot, instinktivně nahmatala skrz džínovinu obrysy deníku. „Přivedu, slibuju,“ řekl s upřímným úsměvem na tváři.
Věděl, že to udělá.
James to tak napsal.
Po posledních slovech rozloučení, po objetí a zamávání skrz okýnko auta se tři lidé rozjeli po cestě, nechávajíce dům prarodičů v dáli.
Tom si opřel čelo o chladivé sklo bočního okna stále pokryté tenkou vrstvou ranní mlhy a klouzal pohledem po stromech venku. Ztěžka vydechl. Jak tak jeho oči míjely přehlídku zeleně, mladík se váhavě ponořil do svých myšlenek, v nichž zůstal ztracený po zbytek cesty domů.
Domů.
Tohle slovo přivolávalo do Tomova žaludku pocit štěstí a pocit tepla šířící se celým jeho tělem. A úsměv na tváři. Tom znovu zaměřil pozornost na stromy, najednou zastavil svoje myšlenky, aby mohl sledovat listy třepotající se ve větru. Úsměv na jeho rtech rostl, jelikož mu tahle scenérie cosi připomněla.
Při pohledu na stromy, které míjeli, si chlapec vzpomněl na jednu krásnou zahradu. Jako by v ní znovu byl, rozhlédl se po ní, překvapený tím, jak opečovávané jsou rostliny v ní, a byl najednou vyrušený rozčileným hlasem jistého mladého muže.
Otočil se a pohlédl do andělské tváře orámované havraními vlasy. Výraz v chlapcově obličeji byl nejdřív rozzlobený a poté udivený, mladík byl zaražený Tomovým oblečením z 21. století, sto let v minulosti naprosto nevídaným. Samozřejmě – jejich první setkání, když se Tom objevil na pozemku Trümperovic rezidence, bylo matoucí pro oba chlapce.
Tom se teď usmíval ještě víc, šťastný, že našel rozptýlení, když reálný čas utíkal tak pomalu, a vzpomínal na Billa.
Při pohledu na stromy, které míjeli, si chlapec vzpomněl na jednu krásnou zahradu. Jako by v ní znovu byl, rozhlédl se po ní, překvapený tím, jak opečovávané jsou rostliny v ní, a byl najednou vyrušený rozčileným hlasem jistého mladého muže.
Otočil se a pohlédl do andělské tváře orámované havraními vlasy. Výraz v chlapcově obličeji byl nejdřív rozzlobený a poté udivený, mladík byl zaražený Tomovým oblečením z 21. století, sto let v minulosti naprosto nevídaným. Samozřejmě – jejich první setkání, když se Tom objevil na pozemku Trümperovic rezidence, bylo matoucí pro oba chlapce.
Tom se teď usmíval ještě víc, šťastný, že našel rozptýlení, když reálný čas utíkal tak pomalu, a vzpomínal na Billa.
Navzdory úzkosti z toho, co by zbytek dnešního dne mohl jemu a Billovi přinést – z toho, co o dnešní noci ví z deníku, nemohl popřít, že cítí vzrušení z toho, že konečně Billa uvidí.
Po dvou dlouhých měsících se znovu setká s tím stydlivým červenajícím se mladým mužem.
Konečně ho bude moct obejmout a nadechnout se unikátní Billovy vůně, kterou ani nemohl přesně popsat. Zkrátka to byl Bill.
Konečně bude moct přejet prsty po teplých karmínových tvářích, které vídal ve snech.
Po dvou dlouhých měsících se znovu setká s tím stydlivým červenajícím se mladým mužem.
Konečně ho bude moct obejmout a nadechnout se unikátní Billovy vůně, kterou ani nemohl přesně popsat. Zkrátka to byl Bill.
Konečně bude moct přejet prsty po teplých karmínových tvářích, které vídal ve snech.
Bude moci zabořit prsty do vlasů, jež tolik postrádal, až bude Billa líbat na přivítanou.
S těmito plány v hlavě zapomněl na strach z budoucnosti.
Zapomněl na obavy z toho, že to pokazí.
Zapomněl na deník.
Zapomněl na všechno.
Jediná myšlenka, jež mu zůstala, byla ta na Billa.
***
Tom pospíchal po schodech do svého pokoje v ruce se zavazadlem, které následně hodil na svou postel. To tiše plesklo o matraci, která trochu zavrzala pod náhlou tíhou.
Chlapec na okamžik zaváhal, než se pohnul, rozhlédl se po ložnici, v níž nebyl přes dva měsíce. Byla taková, jakou ji zanechal, nic se nezměnilo – ne, že by Tom čekal něco jiného.
Podíval se na nevybalenou tašku s oblečením a všemi osobními nezbytnostmi.
Místo aby využil šance konečně si po návratu domů vybalit, otočil se a zamířil pryč z místnosti, nechávaje zavazadlo nedotčené.
Taška zůstala ležet na posteli, jako by čekala, až ji někdo vezme někam jinam.
Chlapec na okamžik zaváhal, než se pohnul, rozhlédl se po ložnici, v níž nebyl přes dva měsíce. Byla taková, jakou ji zanechal, nic se nezměnilo – ne, že by Tom čekal něco jiného.
Podíval se na nevybalenou tašku s oblečením a všemi osobními nezbytnostmi.
Místo aby využil šance konečně si po návratu domů vybalit, otočil se a zamířil pryč z místnosti, nechávaje zavazadlo nedotčené.
Taška zůstala ležet na posteli, jako by čekala, až ji někdo vezme někam jinam.
***
Slunce bylo vysoko na obloze, den stále v rozpuku, zatímco se Bill vracel do své ložnice poté, co si připravil pozdní oběd. V domě bylo ticho, znak samoty. Navzdory tomu, jak moc mladík miloval čas, kdy byl sám, nyní mu v těle koloval spíš pocit naprosté osamělosti. V takových chvílích ticha se jeho mysl uchylovala k představám, jež vedly stále na stejné místo – přesněji řečeno ke stále stejnému člověku.
Bill vešel do pokoje, posadil se na kraj matrace a ztěžka vydechl.
Obezřetně se rozhlédl po místnosti. Věděl, že ho nečeká nic vzrušujícího, co by mohl dělat.
Bylo stále léto a v tuhle dobu by Bill obvykle dělal nějakou práci kolem domu, kdyby už býval všechnu neudělal. Jednoho rána se nedokázal kontrolovat poté, co měl velmi živý sen zahrnující Toma. Musel něco dělat, aby na něj přestal myslet.
Nicméně v důsledku toho zůstal dneska s prázdnýma rukama a jen se svou představivostí.
Když nepřišel na jinou možnost trávení času, osamělý teenager si povzdechl a uvelebil se na polštářích tak, aby se o ně mohl opřít hlavou. Uvolnil svaly, snažil se odehnat ze svého těla ztuhlost a jeho oči začaly studovat nevýrazný strop.
Bill vešel do pokoje, posadil se na kraj matrace a ztěžka vydechl.
Obezřetně se rozhlédl po místnosti. Věděl, že ho nečeká nic vzrušujícího, co by mohl dělat.
Bylo stále léto a v tuhle dobu by Bill obvykle dělal nějakou práci kolem domu, kdyby už býval všechnu neudělal. Jednoho rána se nedokázal kontrolovat poté, co měl velmi živý sen zahrnující Toma. Musel něco dělat, aby na něj přestal myslet.
Nicméně v důsledku toho zůstal dneska s prázdnýma rukama a jen se svou představivostí.
Když nepřišel na jinou možnost trávení času, osamělý teenager si povzdechl a uvelebil se na polštářích tak, aby se o ně mohl opřít hlavou. Uvolnil svaly, snažil se odehnat ze svého těla ztuhlost a jeho oči začaly studovat nevýrazný strop.
Zavřel víčka jen na dvě minutky – alespoň tak mu to připadalo, když tu ho najednou vyrušily tři tupé údery přicházející zezdola.
Bill vystřelil do sedu, vyděšený tím zvukem. Snažil se chytit dech, srdce mu bušilo rychleji, než by mělo. Chlapec se zaposlouchal a konečně si uvědomil, že údery nebyly nic jiného než ťukání na vchodové dveře. Pro sebe se usmál, pobaveně zavrtěl hlavou a přehodil nohy přes okraj lůžka, aby mohl zamířit do přízemí.
Schody pod jeho nohama mírně vrzaly navzdory koberci, který je kryl.
Když došel Bill k hlavním dveřím a sáhl po klice, klepání jako na povel ustalo. Černovlásek si toho nicméně nevšiml a otevřel, s úsměvem na tváři připraveným pro neočekávaného hosta.
Úsměv mu povadl, když za dveřmi nespatřil nic jiného než scenérii zahrady.
Bill vystřelil do sedu, vyděšený tím zvukem. Snažil se chytit dech, srdce mu bušilo rychleji, než by mělo. Chlapec se zaposlouchal a konečně si uvědomil, že údery nebyly nic jiného než ťukání na vchodové dveře. Pro sebe se usmál, pobaveně zavrtěl hlavou a přehodil nohy přes okraj lůžka, aby mohl zamířit do přízemí.
Schody pod jeho nohama mírně vrzaly navzdory koberci, který je kryl.
Když došel Bill k hlavním dveřím a sáhl po klice, klepání jako na povel ustalo. Černovlásek si toho nicméně nevšiml a otevřel, s úsměvem na tváři připraveným pro neočekávaného hosta.
Úsměv mu povadl, když za dveřmi nespatřil nic jiného než scenérii zahrady.
Bill udělal krok na verandu, rozhlédl se ze strany na stranu, hledal místo, kam by se návštěvník mohl schovat, ale nic nenašel. Veranda byla prázdná, pozemek také, a nikde nebyly známky nějakých dětí utíkajících po příjezdové cestě. Bill se zamračil, otočil se a zavřel za sebou dveře. Přemýšlel o tom, jestli si to klepání jenom nepředstavoval.
Ale jakmile se jeho chodidlo dotklo prvního schodu, připravené na cestu nahoru do ložnice, ozvalo se další zaklepání.
Bill zavzdychal a obrátil se zpět ke dveřím. Otevřel je a znovu neviděl nic jiného než prázdnou verandu.
Zatnul zuby, opřel se o futro s pažemi založenými na hrudi a rozhlédl se. „Pokud potřebuješ mou pozornost, jsem zde,“ procedil skrz zuby. Odpovědí mu bylo jen ticho prázdného pozemku.
Několik sekund váhal, ale pak se otočil, zavřel za sebou a zastavil se. Ozval se zvuk malého kamínku, nejspíš oblázku, jenž se odrazil od dřevěných dveří. Bill znovu otevřel a podíval se na hozený objekt.
Zašklebil se. Před jeho prahem opravdu ležel kamínek. A vedle něj bílý karafiát. Jeho stonek byl poničený a se zbytky hlíny, květina byla očividně před chvilkou utržená na zahradě. Bill podrážděně zavrčel, sehnul se a sebral rostlinu i kámen. Obě věci sevřel v rukou a podíval se znovu na prázdný pozemek, v němž se, jak Bill věděl, schovával nezvaný host.
Ale jakmile se jeho chodidlo dotklo prvního schodu, připravené na cestu nahoru do ložnice, ozvalo se další zaklepání.
Bill zavzdychal a obrátil se zpět ke dveřím. Otevřel je a znovu neviděl nic jiného než prázdnou verandu.
Zatnul zuby, opřel se o futro s pažemi založenými na hrudi a rozhlédl se. „Pokud potřebuješ mou pozornost, jsem zde,“ procedil skrz zuby. Odpovědí mu bylo jen ticho prázdného pozemku.
Několik sekund váhal, ale pak se otočil, zavřel za sebou a zastavil se. Ozval se zvuk malého kamínku, nejspíš oblázku, jenž se odrazil od dřevěných dveří. Bill znovu otevřel a podíval se na hozený objekt.
Zašklebil se. Před jeho prahem opravdu ležel kamínek. A vedle něj bílý karafiát. Jeho stonek byl poničený a se zbytky hlíny, květina byla očividně před chvilkou utržená na zahradě. Bill podrážděně zavrčel, sehnul se a sebral rostlinu i kámen. Obě věci sevřel v rukou a podíval se znovu na prázdný pozemek, v němž se, jak Bill věděl, schovával nezvaný host.
„Oh, jak milé,“ řekl dost nahlas na to, aby ho návštěvník mohl slyšet. „Nejdříve zaťukáte a utečete, poté trháte květiny na naší zahradě, házíte nám na dům kameny a nyní odmítáte ukázat svou tvář! To jsou tedy způsoby,“ hartusil a otočil se, aby zamířil zpět do domu. Už už za sebou zavíral, když uslyšel něco, co ho zarazilo v půli kroku.
„Bille, počkej.“
Bill zamrzl nad zvukem hlasu za ním, jenž se rozplynul v letním vánku.
Ten hlas znal.
Ten hlas miloval.
Jeho srdce vynechalo pár úderů, dech se zrychlil, krev se mu nahrnula do tváří a do očí mu vhrkly slzy z toho, že slyšel ten hlas. Několikrát zamrkal, aby odehnal mlhu před očima, a bylo mu jedno, že si slané potůčky razily cestu z koutků jeho očí směrem k tvářím.
„Tome?“ zeptal se přihlouple, zíraje přímo na dredatého chlapce, který trápil jeho mysl více než dva měsíce.
Dredatý chlapec kývl hlavou v odpověď, na rtech mu pohrával pobavený úsměv.
Nic víc Bill nepotřeboval k tomu, aby se dal do běhu, seskočil několik schodů na verandě a natiskl se k Tomovi tak silně, až jejich těla vydala zvuk, jakmile se srazila.
Bill zabořil hlavu do ohbí Tomova krku a zhluboka se nadechl. Usmál se, když ho v nose zalechtala Tomova úžasná vůně. Zavřel oči, ignoroval slzy stále unikající zpod jeho víček a máčející Tomovo tričko ze silné látky. Málem už by zapomněl na strukturu toho divného materiálu, tak odlišného od látky jeho oblečení.
„Bille, počkej.“
Bill zamrzl nad zvukem hlasu za ním, jenž se rozplynul v letním vánku.
Ten hlas znal.
Ten hlas miloval.
Jeho srdce vynechalo pár úderů, dech se zrychlil, krev se mu nahrnula do tváří a do očí mu vhrkly slzy z toho, že slyšel ten hlas. Několikrát zamrkal, aby odehnal mlhu před očima, a bylo mu jedno, že si slané potůčky razily cestu z koutků jeho očí směrem k tvářím.
„Tome?“ zeptal se přihlouple, zíraje přímo na dredatého chlapce, který trápil jeho mysl více než dva měsíce.
Dredatý chlapec kývl hlavou v odpověď, na rtech mu pohrával pobavený úsměv.
Nic víc Bill nepotřeboval k tomu, aby se dal do běhu, seskočil několik schodů na verandě a natiskl se k Tomovi tak silně, až jejich těla vydala zvuk, jakmile se srazila.
Bill zabořil hlavu do ohbí Tomova krku a zhluboka se nadechl. Usmál se, když ho v nose zalechtala Tomova úžasná vůně. Zavřel oči, ignoroval slzy stále unikající zpod jeho víček a máčející Tomovo tričko ze silné látky. Málem už by zapomněl na strukturu toho divného materiálu, tak odlišného od látky jeho oblečení.
Neuvědomil si, že regulérně pláče, dokud hlasitě nepopotáhl a Tom mu nezačal dávat měkké, ujišťující polibky na vršek hlavy.
„Ššš, Bille, jsem tady,“ zašeptal dredáč, rty stále schované v Billových vlasech, paže silně omotané kolem Billova štíhlého těla. Upevnil sevření, zavřel oči a poslouchal roztřesené vzlyky unikající z úst chlapce v jeho náručí.
Bill se pomalu uklidňoval a jeho tělo se přestávalo chvět neovladatelným pláčem. Uvědomil si, že tentokrát se mu to nezdá.
„Ššš, Bille, jsem tady,“ zašeptal dredáč, rty stále schované v Billových vlasech, paže silně omotané kolem Billova štíhlého těla. Upevnil sevření, zavřel oči a poslouchal roztřesené vzlyky unikající z úst chlapce v jeho náručí.
Bill se pomalu uklidňoval a jeho tělo se přestávalo chvět neovladatelným pláčem. Uvědomil si, že tentokrát se mu to nezdá.
Tentokrát je to opravdové.
Tentokrát je Tom opravdu tady.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
To byl pěkně roztomilý dílek, samozřejmě až na Tomovy způsoby, jak jinak.:D Řekla bych, že kluci budou muset dohánět tu dobu, kdy se neviděli a taky si snad něco převypráví.
Děkuji za překlad i zveřejnění. 🙂
Sa divím Tomovi, že mal výdrž tak Billa naťahovať, chúďatko:) Ale som rada, že sú konečne zase spolu. Teraz sa už snáď na tak dlho nerozídu. Veľmi sa teším na pokračovanie:) Ďakujem za preklad.
Krásna kapitolka už jsou konečně spolu.
Teda, tak Billa zlobit! Ale jsem moc ráda, že jsou konečně zase spolu. A moc se mi líbí ta žádost Tomova dědečka, aby Billa přivedl 🙂
Jak jinak, než že jsem se zase NIC nedozvěděla!:-D Trochu jsem doufala, že alespoň ten dopis od Jamese bychom si mohli přečíst spolu s Tomem, ale nééé. I když zase chápu, že bychom pak přišli o všechna překvápka. Takhle, když nic nevíe, tak se máme na co těšit. 😉 Ale i tak! 😀 Má zvědavá dušička mi nedá, no. 😀
Jinak jsem strašně moc ráda, že je Tom zpět!Hnedka mě napadlo, že ten, co klepe na Billovy dveře a neukázal se, bude Tom. Ale divím se, jak dokázal Billa natahovat, já bych to nevydržela a hnedka bych si musela Billa přitáhnout do náručí. Stejně bylo strašně moc krásné, jak se Bill rozplakal, že Toma konečně vidí. Taky jsem měla na krajíčku! 😀 Už se mi stýskalo po chvilkách, kdy jsou spolu a 2 měsíce jsou sice nic, ale ve vztahu, kdy se dva nevidí, je to vždycky téměř jako rok! Úplně živě si je dokážu představit, jak ta stojí a objímají se. Nádhera! 🙂
Děkuji za báječný překlad, Allko! 🙂
Tak konečně! Bála jsem se, že se v době, kdy jsou od sebe, stane něco zásadního a něco se pokazí. Naštěstí to zvládli, i když Bill musel unikat své skoro-nastávající. Když nad tím tak přemýšlím, tak ta holka je svou dobu dost moderní. Vždyť de facto požádala ona o ruku Billa. 😀 Škoda, že svou odvahu promarnila na někoho, kdo nemá zájem.
Díky, moc se těším na pokračování.
Nádhera, konečně jsou spolu! 🙂
Vzdy useknute v nepravy cas… 😀 ale je sladke, ze jsou konecne zase spolu 🙂
Tých posledných pár častí to je poriadny zvrat. Zvlášť keď bolo niekde na začiatku písané, že James označoval svojho brata za čiernu ovcu rodiny alebo tak nejak. Ale je to super. Len by ma zaujímalo, čo všetko sa Tom dozvedel z tých denníkov, keď sa teraz tak bojí, že všetko pokazí. Super poviedka, ďakujem za skvelú prácu! 😛