autor: Muckátko :o*
Gordon seděl u konferenčního stolku vedle své manželky, která měla u pravého ucha přitisknutý mobil a čekala, až volaný hovor přijme. Mezitím se probírala papíry, které ležely před ní bez ladu a skladu, a občas se podívala na svého muže, když se ve sluchátku ozvalo další zazvonění, ale stále se na druhé straně nikdo neozýval. Zavrtěla krátce hlavou, aby dala najevo, že to nemá cenu a chtěla hovor ukončit, když ve sluchátku na poslední chvíli luplo a ozval se hlas, který oba dva potřebovali.
„Právní kancelář Lenz&Müller, u telefonu Alfred Müller,“ představil se právník.
„Dobrý den. Tady Simone Trümperová z Schallbachu, vyřizoval jste moje dědictví,“ připomněla se. Nebylo to sice nijak dávno, co u nich byl právník naposled, ale nechtěla spoléhat na to, že by si někdo jako on mohl v paměti uchovávat každého klienta, se kterým jedná.
„Dobrý den, paní Trümperová, samozřejmě. Je něco v nepořádku?“
„Ne, to přímo ne. Jen bychom se potřebovali s někým o něčem poradit a nejsme si úplně jisti, na koho se obrátit, tak jsme doufali, že byste nám mohl pomoct vy. Neruším vás?“
„Ani v nejmenším. Omlouvám se, že jsem přijal váš hovor po tak dlouhém vyzvánění, ale měl jsem tu klienta a moje asistentka před pár dny onemocněla, ale zpět k vaší záležitosti. O co se jedná?“
„No, abych byla upřímná, tak jsme vlastně plánovali, že bychom vám po telefonu celou věc jen nastínili, a pokud byste měl volný termín, zastavili bychom se osobně ve vaší kanceláři.“
„To nebude problém, a pokud byste měli čas už dnes, měl bych na vás celé odpoledne, ale pro teď mi řekněte, co byste ode mě potřebovali, abych zjistil, jestli jsem vůbec natolik kompetentní, abych vám pomohl. Byla by škoda, kdybyste za mnou vážili cestu a já zjistil, že vám nemohu být nijak nápomocen.“
„Jde o to, že jsme dostali nabídku k prodeji domu. Byla nám předložena spousta různých dokumentů, výpočtů a výhod a nám tu některé věci úplně nesedí. Kupující na prodej poměrně spěchá a my nechceme prodej zbytečně prodlužovat, ale rádi bychom, aby se na tu nabídku podíval někdo, kdo podobné smlouvy pročítá téměř denně,“ naznačila Simone.
„Ano, rozumím. Bohužel, kupní smlouvy nejsou přímo můj obor, a ačkoli všeobecný přehled mám, bylo by lepší, kdyby se vám na to podíval jiný právník. Pokud chcete, můžete mě tak jako tak dnes navštívit a já zavolám své kolegyni, která se věnuje kupním a darovacím smlouvám, aby se k našemu jednání připojila,“ navrhl Müller.
„To by bylo od vás velice milé. Je tu ještě jedna věc – rádi bychom s manželem věděli, kolik nás bude ta konzultace, popřípadě vypracování odborného posudku stát.“
„V tomto ohledu se nemusíte bát. Částky za posudek nebývají nikterak závratné. Většinou se pohybují do sta euro, ale neděste se, prosím. Záleží na tom, jaké dokumenty budete chtít zkontrolovat, kolik jich je a do jaké míry jsou odborné, takže může být v konečném výsledku částka i mnohem nižší. Konzultace s právničkou u mě v kanceláři bude samozřejmě nezávazná a až po té, co bychom viděli ty dokumenty, by byla provedena celková kalkulace posudku a na vás by pak bylo, zda přijmete, nebo ne.“
„To zní dobře. Bylo by teda možné se s vámi sejít řekněme dnes kolem třetí hodiny?“
„Třetí hodina je naprosto v pořádku. Budu vás očekávat.“
„Děkujeme moc. Zatím na shledanou.“
„Nemáte zač. Na shledanou.“
Simone zmáčkla červené tlačítko a mobil odložila stranou.
„Takže bychom sebou měli trochu mrsknout, co se oběda týče.“
„Hlavně v klidu. Nic nám neuteče.“
„Dal ti nějaký předběžný odhad?“
„Říkal, že ty ceny se pohybují zhruba do sta euro, ale záleží na tom, co jim tam doneseme za papíry, protože je asi rozdíl dělat posudek na tři papíry a na sto papírů.“
„To je pochopitelné.“
„No nic. Půjdu udělat oběd a dnes budeme jíst zkrátka o trochu dříve než obvykle.“
Až na to, že se u stolu všichni sešli o chvíli dříve, než byla obvyklá doba oběda, si nikdo nestěžoval. Na první pohled vypadalo všechno jako vždycky. Bill pomohl Simone s prostíráním, konverzoval a komentoval všechna témata, která byla při jídle nadhozena, a tvářil se naprosto normálně, což se ovšem nedalo říct o Tomovi. Byl zamlklý, nos málem zabořený v horké polévce, jen aby se nemusel s nikým setkat pohledem. Zdržoval se jakéhokoli podílu na okolním dění a jen pohledem občas nenápadně zašilhal po Billovi, který si něco broukal a ještě u toho zvládal jíst. Vypadal, že je všechno tak, jak má být, ale Tom cítil, že nebylo. Ani zdaleka. Za tu dobu, co Billa znal, mohl říct, že v jeho chování bylo něco umělého. Něco, co předstíral, aby na sobě nedal najevo, že je něco špatně, a Tom se cítil mizerně, protože věděl, že je to především jeho chyba, že se Bill musí snažit předstírat, aby nikdo nepoznal, že mezi nimi něco není úplně v pořádku. Pro tuhle chvíli s tím ale nemohl nic udělat. Potřeboval přemýšlet, být sám, aby k něčemu dospěl, ale měl strach, že když se teď Billovi bude stranit, druhého muže to bude mrzet, nebo si dokonce začne myslet, že nic z toho, co spolu dosud dělali, už kvůli nepovedenému ránu nechce, což nebyla pravda. Chtěl Billa nechat, aby mu všechno ukázal, aby ho všechno naučil, protože ať Bill udělal cokoli, Tomovi to bylo příjemné.
Po obědě se oba kluci odebrali do svých pokojů. Tom očividně zrychlil krok, aby se chodbou prohnal jako první, a byl vděčný, že se Bill ještě na okamžik zastavil v kuchyni a nenásledoval jej. Bill houkl na mámu, aby nádobí od oběda nechala být, že ho přijde za chvilku umýt. Simone děkovně přikývla a nechala svého syna zmizet.
„Uhm slyšel jsem, že se chystáme do Freiburgu?“ nakousl Set.
„Ano, potřebujeme se zastavit za právníkem. Potřeboval jste něco?“ zeptala se Simone, protože v Setově hlase zaznamenala nějakou prosbu.
„Napadlo mě, jestli bych se nemohl svést s vámi. Mám ve Freiburgu jednoho starého přítele a on mi už delší dobu nabízí, že kdybych se snad někdy rozhodl odsud odejít, mohl bych se nastěhovat k němu,“ vysvětlil Set.
„Dobře. Klidně můžete jet s námi,“ pousmála se Simone přívětivě.
„Děkuji. Tak já se půjdu obléknout,“ sdělil jim a z kuchyně odešel.
„Možná bychom s sebou mohli vzít i kluky, co ty na to? Vzadu se určitě nějak poskládají,“ zauvažovala Simone.
„Jasně, proč ne. Půjdu se jich zeptat,“ nabídl se Gordon a bez dlouhého uvažování zamířil rovnou do Tomova pokoje, protože si v poslední době zvykl, že svého nevlastního syna má hledat právě tam. Zaťukal na dveře a po Tomově vyzvání, aby vešel, otevřel dveře.
„Kluci, my… oh… myslel jsem, že jste tu oba,“ nakrčil čelo, když na posteli našel sedět jen Toma a po druhém mladíkovi nikde ani stopy. Tom na chvíli sklopil pohled, a pak znovu vzhlédl ke Gordonovi.
„Bill je asi u sebe v pokoji.“
„U-hu. No proč jsem přišel. Jedeme do Freiburgu, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nechcete jet s námi.“
„Já ne, ale děkuji za nabídku,“ poděkoval Tom slušně.
„V pořádku a něco přivézt nechceš?“
„Ne děkuji,“ zavrtěl Tom hlavou.
„Dobře, tak kdyby něco, jsme na telefonu,“ připomněl mu Gordon a s úsměvem z pokoje odešel.
S nakrčeným čelem ušel pár kroků, než se dostal do Billova pokoje. Něco mu nesedělo. Podle toho, jak se Tom tvářil a že byl v pokoji sám, což se už nestávalo tak často, protože Bill u něj vysedával celé dny, usoudil, že se mezi kluky nejspíš zase něco stalo, tak doufal, že obyvatel pokoje, na jehož dveře krátce zaťukal, aby na sebe upozornil, mu dá nějakou rozumnou odpověď a vysvětlení.
„Bille?“ strčil Gordon nos dovnitř a našel svého nevlastního syna sedět v téměř stejné poloze jako předtím Toma.
„Hm?“ zvedl Bill pohled od svého mobilu a podíval se na příchozího.
„Já jen, že jedeme do Freiburgu za tím právníkem, tak jestli nechceš jet s námi.“
„A kdo všechno jede?“ zajímal se Bill nenápadně.
„Zatím já, máma a Set,“ sdělil mu.
„A uhm Toma už ses ptal?“
„Ptal a jet nechce,“ odpověděl.
„No mně se taky moc nechce. Zůstanu tady,“ rozhodl se Bill. „Ale jestli se budete cestou stavovat v obchodě, tak bych si dal nějaké kyselé žížalky nebo tak něco,“ nadiktoval si téměř prosebným hlasem. Neměl náladu chovat se jako spratek a z Gordona si utahovat. Gordon pustil kliku, dveře přivřel a vešel hlouběji do pokoje.
„Co se stalo?“ zeptal se rovnou bez vytáček.
„Co tím myslíš? Nic se nestalo,“ tvrdil mladík.
„Bille, nedělej ze mě hlupáka, už jen to, že sedíš tady sám a ne vedle s Tomem, je dost jasné potvrzení, že se něco děje. Udělali jste si něco?“ Bill sklopil pohled a trochu mu zahořely uši. Právě, že si nic neudělali, protože Tom nebyl ještě připravený.
„Všechno je v pohodě. Nebo… bude,“ zaváhal, protože si tím nebyl úplně jistý.
„Bille, jestli…“
„Ne!“ okřikl Bill svého otčíma. „Nech to prostě plavat. To, co se mezi námi děje, už je nad tvoje síly, a i kdyby nebylo, tak to rozhodně nebudu probírat s tebou, a už vůbec ne s mámou, tohle si musíme vyřešit sami, a pokud nechceš, abychom se oba cítili trapně, tak to nech být a neptej se,“ pronesl Bill důrazně a ostře se podíval do Gordonovy tváře. Byl si jistý, že svými slovy dal Gordonovi malé nápovědy, čeho se to napětí mezi nimi týká, ale doufal, že Gordon bude natolik taktní, že do toho jistého tématu, které se s rodiči obvykle nerozebírá jen tak na potkání, nebude pouštět hlouběji.
„Fajn. Nebudu se na nic ptát, ale jen bych rád ještě jednou podotknul, že tvůj vztah s Tomem, ať už na jakékoli rovině, rozhodně není jen tak nějakým standardním vztahem, a jestli Tom udělal nebo neudělal něco, co se ti nelíbilo, dovol mi připomenout ti, že Tom je ve všech věcech nový a ty bys ho neměl trestat za chyby, které v tom procesu poznávání udělá, protože pokud tě za ta léta znám tak, jak si myslím, že tě znám, máš na Tomovi rád právě to, že je jiný, tak to zkus mít na paměti.“ Gordon se otočil a došel ke dveřím. „Řeknu mámě, aby ti ty kyselé žížaly nezapomněla koupit. Kdyby se něco dělo, máme u sebe oba telefon,“ upozornil Billa a z pokoje odešel, než si od něj stihne vyslechnout ještě něco dalšího.
Bill se po Gordonově odchodu jen zamračil a vrátil se pohledem ke svému mobilu, v mžiku zapomínaje všechno, co mu Gordon před chvílí řekl. On Toma za nic netrestal. To, že Billa nechtěl nechat, aby ho vzrušil, nebyl důvod k tomu, aby se na něj Bill zlobil. Jen mu dával prostor, aby si všechno srovnal v hlavě a přišel za Billem ať už s dalšími otázkami, nebo s tím, že to chce znovu zkusit.
Jediné, co frustrovalo Billovo nemravné já, byl fakt, že budou mít celý dům pro sebe a stejně to bude k ničemu. Všichni budou na delší dobu pryč, což by byla ideální příležitost na intimní hrátky, aniž by se museli bát, že je někdo přistihne, nebo zaslechne slastné naříkání. Takhle si tuhle příležitost nechají proklouznout mezi prsty tím, že budou oba zavření ve svých pokojích, zeď mezi sebou, dokud se rodiče se Setem zase nevrátí zpátky.
Zhruba hodinu po tom, co se rodiče přišli s oběma mladíky rozloučit, že už odjíždějí, Bill na chodbě zaznamenal pohyb. Dvakrát zaslechl dveře od Tomova pokoje, jak se zavírají, tudíž mu bylo jasné, že se Tom někam vydal a za krátko se zase vrátil zpátky do pokoje. Když zaslechl zavření dveří potřetí, chvilku na to se ozvalo zaklepání na jeho dveře.
„Dále,“ zavolal, snažíc se znít úplně normálně. Na posteli se narovnal a díval se na desku dveří, čekaje, dokud se neotevřou.
„Uhm… ahoj,“ pípl Tom a nesměle se na Billa podíval.
„Ahoj,“ odpověděl mu Bill a složil nohy do tureckého sedu, čekaje, jestli z Toma něco vypadne, nebo bude stát v pootevřených dveřích, zíraje na podlahu. „Jdeš dál?“ zeptal se Bill trochu otráveným hlasem. Očividně z toho zpackaného rána dělal Tom větší vědu, než doopravdy byla.
„Ne, já jen, chtěl jsem se zeptat… chtěl jsem tě poprosit, jestli bych si mohl půjčit tvůj laptop,“ dostal ze sebe. Bill na chvíli zauvažoval, na co Tom může chtít jeho laptop, ale neviděl jediný důvod, proč mu jej nepůjčit.
„Jasně. Je támhle na stole,“ ukázal na pracovní stůl a čekal, jestli se pro něj Tom odváží jít sám, nebo bude muset slézt z postele a pro laptop dojít.
Tom kývl hlavou, pustil se dveří a jako duch přešel přes místnost ke stolu, odkud zvedl přístroj. Sevřel ho v náruči a vrátil se zpět ke dveřím.
„Děkuji, já… dám na něj pozor,“ slíbil Tom.
„V pohodě,“ mávl Bill rukou a koutkem oka sledoval, jak se k němu Tom otáčí zády a tiše mizí z pokoje decentním cvaknutím kliky, aby nerušil.
Bill si povzdychl. Část jeho samotného si přála, aby s ním Tom zůstal v místnosti, ať už jeho laptop potřeboval na cokoli, ale zdálo se, že Tom se ještě stále necítil dost pohodlně, aby s Billem sdílel stejný vzduch, natož aby s ním zůstal v jedné místnosti. Vždyť se na Billa sotva podíval. Netušil, jestli to bylo studem nebo provinilostí, ale jedno z toho, nebo možná i obojí to bylo. Bill si byl moc dobře vědom, že to byl on, kdo by se měl zvednout, jít za Tomem a promluvit si s ním, protože on byl v jejich případě ten zkušenější a světaznalejší. Měl by Tomovi říct, že se na něj nezlobí a že se tím Tom nemusí trápit, ale z nějakého důvodu v tom chtěl nechat Toma vykoupat. Hodit neplavce do vody a nechat ho, aby se ze strachu naučil plavat sám, ale ne v tom špatném slova smyslu. Ve skutečnosti to Bill myslel dobře. Samozřejmě Tom potřeboval ze začátku pomocnou ruku, aby se rozkoukal, ale možná byl čas na to, aby se naučil postarat se sám o sebe, porvat se sám se sebou, když něčemu nebude rozumět, umět vyhledávat informace, když bude potřebovat něco vysvětlit. Možná bylo na čase sundat z jeho kola pomyslná podpůrná kolečka a pustit sedlo, aby se naučil na kole udržovat rovnováhu sám a pokud to tentokrát nevyjde, Bill bude na blízku, aby Toma zachránil před pádem, ale bude to zkoušet tak dlouho, dokud jeho pomoc jednou nebude potřeba.
Pokud půjde všechno podle plánu, máme 5 dílů do konce.
Která moje povídka je u vás prozatím na prvním místě? Dejte mi vědět do komentářů 🙂
M. :o*
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Už jen 5? :O :'( .. Zatím moje nejoblíbenější je "Change of lifestyle" :3
Souhlasím s Yuki, taky mám nejradši Change of Lifestyle, mám jí i v mobilu a čtu docela často 😀
Dnešní díl byl zajímavý, mám pocit, že ten konec věstí nějaké… vyhledávání informací o intimním životě pomocí googlu? 😀 možná, že Tom prubne nějaké Péčko, ale to by asi chudák nerozdejchal 😀 😀 😀 snad nakonec přeci jenom využijí prázdný dům a něco z toho bude 🙂 a taky držím palce Simone, snad poznají, že ti lidé jsou šmejdi a dům si buď nechají, nebo najdou daleko lepšího kupce.
Děkuji za další skvělý dílek, na těch pět zbývajících se těším :))
Já mám z tohohle dílu strašně rozpolcené pocity, ani sama netuším proč. :-/
Nevím, možná mě Bill dneska trochu naštval? 😀 Já fakt nevím kam kategorizovat svoje pocity, každopádně mi přišlo, že ten svůj unáhlený ranní odchod nijak neřeší. Já být na Tomově místě, tak si právě kvůli jeho zbrklém útěku myslím, že jsem udělala něco hodně špatně a to by byl důvod, proč bych z toho všeho byla tak špatná. Netuším, jak se cítí Tom a doufám, že se s tím chudák nějak sám popere, možná mu to opravdu prospěje. Jen mám stejně pocit, že se Bill k Tomovi chová nějak odtažitě, i když z těch pár řádků to samozřejmě nemůžu až tolik posuzovat, jen mi to tak prostě přišlo.
Proto jsem z tohohle trošku přešlá, protože je mi líto Toma! 😀 Každopádně mě překvapilo, že si přišel vypůjčit Billův laptop a taky si myslím, že si chce možná na internetu něco hledat, aby se nemusel vyptávat Billa a aby se s tím popral nějak sám o samotě a ne před Billem.
Rozhodně jsem zvědavá na další pokračování a děkuji za upozornění konce! 😉 Víme, jak je špatně nesu! 😀
A ještě abych nezapomněla na moji nej povídku od Tebe. Mně osobně se to dost těžko posuzuje, protože se vracím ke všem Tvým povídkám a to i v průběhu psaní ještě nedokončených povídek 😀 a pokaždé mě rozhodně zaujalo téma a i charaktery kluků a není od Tebe povídka, do které bych nebyla zažraná a netěšila se na nové díly. Bohužel, nemůžu napsat jen jednu oblíbenou povídku. Chtělo by se mi říct, že jsou všechny, ale je pravda, že nejvíce se vždycky vracím k Change of lifestyle a ještě k Breaking Through. Mám je přečtené už nespočetněkrát, takže hádám, že asi tyhle dvě. 😉 To nic ale nemění na tom, že se ráda vracík ke všem Tvým povídkám! 🙂
To už se to blíží ke konci…moc rychlé…tak uvidíme kam to bude spět…nejoblíbenější povídka?! Těžko říct, protožr každá tvá povídka je svým osobitým způsobem krásná…ale pokud bysem musela nominovat, tak Teach me…díky za díl.
Moje nejoblíbenější povídka je rozhodně Teach me, ale možná je to proto, že jsem ji od tebe četla jako první. Už jsem se k ní několikrát vrátila. A jako druhá asi taky Change of lifestyle.
Souhlasím s Mischulkou, minule mě Bill naštval ale říkala jsem si, že mohl mít prostě nějaký zkrat a bude to dobrě, ale po dnešku už to jeho chování vážně nechápu. Nedokážu pochopit, co po Tomovi vlastně chce a na co čeká. Já být na Tomově místě, tak se vystrašeně stáhnu a myslím si, že jsem udělala něco hodně špatně. Tom ale naštěstí není jako já a vypadá to, že chce vzít věci do vlastních rukou a moc ho obdivuji, že k tomu má vůbec ještě vůli a chuť…
Ani si nedokážu představit, jak by se tohle všechno mohlo vyřešit během pěti dílů…
Tak já mám taky jednoznačně na prvním místo Change of lifestyle a myslím, že tuto povídku jen tak něco nepřeková.
Jsem zvědava co bude v dalším díle.
Mne je Tom a strašne ľúto, vidieť, že sa trápi a nevie čo sa deje, ale vyriešil to super, tak ako si to Bill predstavuje, pomôže si sám. Na nete je všetko a Tom je dosť inteligentný aby si nejaké veci zistil aj bez strešteného Billa:) Dúfam, že poučenie si hneď pôjde overiť na Billovi.
Ja milujem všetky Tvoje poviedky ale najviac sa vraciam asi k Change of lifestyle, potom nasleduje Teach me a
Breaking Through. Tá je na treťom mieste len preto, lebo je strašne smutné čo sa Billovi stalo, a dosť pri nej trpím, ale inak je tak isto úžasná ako všetky ostatné, vrátane jednodielok. A táto bude tiež niekde medzi prvými, a určite si ju prečítam strašne veľa krát:)
Strašne ma mrzí to napätie, ktoré je momentálne medzi chlapcami.
Ale inak trošku súhlasím s tým, že mám pocit, že Bill nevie, čo od Toma chce. Na jednej strane chápe celú Tomovu situáciu a naraz príde jedna takáto udalosť a aj keď si hovorí, že dáva Tomovi čas, tak mne to skôr príde ako trucovanie.
A Tom je z toho chudák celý zmätený a mrzí ho to, že sa mu Bill vyhýba. Som zvedavá, čo sa na internete dozvie a dúfam, že sa to čoskoro medzi nimi vyrieši.
A k obľúbenej poviedke od teba.. dosť ťažko sa mi vyberá len jedna, pretože každá má niečo do seba a je niečím výnimočná. Ako som si všimla, tak tu výrazne vyhráva Change of lifestyle, ale myslím, že u mňa to bude asi Breaking Through. Aj keď je možné, že je to tým, že tú som od teba čítala ako prvú, takže tá mi vlastne ukázala tvoj štýl písania, ktorý je vážne úžasný 🙂
[9]: Zistila som, že ako prvú som čítala už Teach me – neviem, prečo som to mala v hlave prehodené, že šli po sebe naopak 🙂 Takže to Teach me je v rámci toho dôvodu, ale Breaking Through je pre mňa stále niečím osobitá 🙂
Předpokládám, že Tom se právě pustil do samostudia. Dělá moc dobře, aspoň bude mít trochu představu, o co vlastně jde. Pořád mě dostává, jak je nevinný. 🙂
Doufám, že rodiče dobře pořídí.
Díky, těším se na pokračování.
Povídku nevím, myslím, že jsem ještě všechny nečetla. Dám vědět. 😉
Jako první mě napadlo, že Tom chce surfovat na netu a zjišťovat nějaké informace, aby se před Billem tolik nestyděl, tak snad mám pravdu a kluci se ,udobří' 🙂 je to teď mezi nimi divné a nemohu se rozhodnout, koho je mi líto víc :\ chápu oba, Tom má právo se bát, pže všechno co je poprvé, vzbuzuje nervozitu a strach, právě proto, že nevíte, do čeho se to vlastně pouštíte, na druhou stranu plně chápu i Billa, který je frustrovaný, pže se zase bojí, aby něco nepodělal nebo nespěchal 🙁 je to vážně složitá situace, ale věřím, že to kluci zvládnou 🙂
Co se týče tvých povídek, tak miluju absolutně všechny :3 největší srdcovka je ale asi prvotina Change of Lifestyle 😉 hodně jsem se bavila u Teach me a nezkušeného Billa a nejvíc si poplakala u Breaking Through, která pro mě byla nejsmutnější 🙂 tahle je zase nejtajemnější 😉 každá tvá povídka má prostě něco do sebe 🙂
Miluju všechny tvoje povídky, protože píšeš dokonale, ale na plné čáře u mě vyhrává ve všech aspektech Breaking Through.. 🙂