autor: Clarrkys
Počátek
Štíhlý blonďatý muž popadl dvě malá děvčátka za ruce a snažil se je dostat ze zahrádky dovnitř do domu. Zahrádka byla lemovaná nízkým barevně natřeným plotem, na ní byly průlezky, skluzavky, pískoviště a různé další hračky na zabavení dětí.
Je to už několik hodin, co se městem rozléhala poplašná siréna hned po té, co v televizi i v rádiu premiér veřejně oznámil, že před několika dny z jedné výzkumné vojenské základny unikl nový nebezpečný virus, jehož šíření se prozatím nepodařilo zastavit. Lidé měli zůstat ve svých domovech, nepanikařit a shromáždit zásoby přibližně na týden. Blonďák však během těchto pár následujících hodin jenom pozoroval z oken mateřské školky, že lidé samozřejmě dělají pravý opak. Balili své věci, jako šílení všechno házeli do svých aut a odjížděli pryč. Pro většinu dětí okamžitě jejich rodiče přijeli, Bill se od nich dozvěděl, že v podstatě snad nikdo z obyčejných lidí po celých státech neví, odkud se ten virus vůbec šíří a taky co může způsobit. Televize skončila se vším vysíláním prakticky hned po veřejném prohlášení, ale na některých rádiových stanicích se ještě o původu viru spekulovalo. Všechno se seběhlo strašně rychle, a vláda nebyla schopná předat lidem všechny informace. Nikdo nevěděl proč. Většina lidí, se kterými se Bill během těch několika hodin setkal, se rozhodla odjet z města za svými rodinami na venkov, kde by se prý virus neměl šířit tak rychle jako ve velkých městech. Jiní zase mířili právě do větších měst, kde se prý měly začít stavět záchranné tábory. On sám rodinu neměl a nevěděl, kam by odjel. Nejspíš by stejně zůstal doma, proto se jako nejlepší zdálo zůstat se zbylými dětmi a čekat na jejich rodiče.
„Sarah, musíme jít dovnitř, pojď. Když si pro tebe tatínek přijede, musíš být přece nachystaná. A ty, Meliso, si klidně ten bagr z pískoviště můžeš vzít s sebou taky dovnitř, ale děvčata, musíme jít k ostatním, ano?“ Bill si k oběma holkám klekl na zem a díval se jim střídavě do očí. Snažil se skrýt svoji nervozitu.
„Pane Bille, proč si pro Michaela a George jejich tatínek přijel, a ten můj ne?“ řekla zvědavě jedna z holčiček.
„Tvůj tatínek určitě přijede každou chvíli, stejně jako všichni zbylí rodiče. Nejspíš je hned nepustili z práce, víš? Musí dodělat nějaké úkoly, a potom teprve budou moct jet pro vás a vezmou si vás domů. Teď pojďme opravdu dovnitř, myslím, že kuchařky nechaly v kuchyni nějaký pudink…“ Bill vstal, ale zůstal lehce sehnutý k děvčatům, aby dosáhl na jejich ruce, za které je odváděl do budovy.
„Pane Bille, někdo sem běží!“ Vykřikla vzrušeně malá Sarah. „Vypadá jako voják, stejně jako můj strejda!“ Bill se ohlédl a uviděl běžet muže v béžové maskáčové uniformě po silnici podél plotu jejich školky. Proběhl kolem ní a zastavil se u vedlejšího bytového domu, vběhl dovnitř otevřenými vstupními dveřmi, během chvilky byl ale zase venku. Z jedné z velkých kapes vytáhl mobilní telefon, a Bill mohl jenom vidět, jak po pár vteřinách, kdy ho přiložil k uchu, začal kroutit hlavou, zase ho schoval do kapsy a odhodil čapku, kterou měl doteď na hlavě.
„Pojďme,“ řekl Bill po chvilce, kdy sledoval toho vojáka, a vešel s děvčaty dovnitř.
Voják si až teprve teď všiml, že kousek od něj někdo je.
„Hej, počkejte!“ zavolal a rozběhl se směrem k blonďatému muži za barevným plotem. Bill popostrčil obě holky dovnitř k pár ostatním dětem, přivřel dveře a teprve pak se na vojáka otočil.
„Ano?“ založil ruce na hrudi a pár kroky přešel až k plotu. Voják doběhl až k němu, a teprve teď si Bill uvědomil, že je mu jeho tvář nějaká povědomá.
„Pane, neznáte Trümperovi, kteří tady bydlí?“ Voják ukázal směrem k bytovému domu, ve kterém před chvíli byl. „Nevíte, kde jsou, kam odjeli?“ Vychrlil muž v uniformě udýchaně.
„Ano, znám je. Odjeli asi před třemi hodinami společně s dalšími rodinami. Říkali, že pojedou směrem do Phoenixu…“ Bill se na chvíli odmlčel. „Ty jsi Tom Trümper, že?“
Voják se na moment zarazil a na blonďáka se podezřívavě podíval.
„Ano, jsem. My se známe?“
„Ehm, já… jsem Bill. Tvůj soused. Teda… byl jsem do té doby, co jsi bydlel tady s rodiči.“ Pokrčil Bill rameny a lehce se pousmál.
„Bill? Páni, změnil ses…“ zasmál se lehce Tom, ale hned potom zvážněl. „Do Phoenixu? To lidi neslyšeli ve vysílání, že nemají nikam odjíždět?“
„Někdo z nich říkal, že se prý ve Phoenixu začíná stavět tábor pro lidi, kteří se vyhnuli té nákaze, ale…“ Bill se zarazil. „Ty určitě víš, co je to za virus, že ano? Tome, musíš nám to říct, abychom věděli, co máme dělat!“
Tom jen zakroutil hlavou. „Jediné, co ti můžu teď říct, je to, že ve Phoenixu se žádný tábor nestaví. Všichni jedou do toho největšího nebezpečí. Bože, moji rodiče tam jedou…“ Tom si ztrápeně protřel čelo a sundal z ramena těžkou zbraň, kterou opřel o plot, a které si Bill všiml teprve až teď. Lehce vykulil oči a poohlédl se na budovu s dětmi za sebou. „Přijedu sem z takové dálky ze základny z Fort Riley z Kansasu, abych se dozvěděl, že jsou pryč… bože. Bille, rád jsem tě viděl, ale musím jít. Schovej se vevnitř, pozamykej všechny vchody, pozavírej okna. Raději už vůbec nevycházej.“ Tom znovu zvedl zbraň ze země a popruh si přehodil přes rameno.
„Cože? A to jdeš pěšky?“ Podivil se Bill.
„Jo… jel jsem našim džípem, ale asi před patnácti kilometry mi došel benzín. Většina pump v okolí je už prázdných, takže jsem zbytek šel pěšky nebo běžel. Snad najdu po cestě nějaké pojízdné auto.“ Povzdychl si Tom.
„Mám své auto v garáži. Nevím, jestli benzín vystačí až do Phoenixu, ale… můžeš si ho vzít, jestli chceš.“ Pokrčil Bill rameny.
„Pane Bille!“ ozvalo se najednou. Oba dva muži se podívali k proskleným dveřím, kde visela na klice blonďatá holčička s roztomilými copánky a růžovou mašlí na hlavě. „Pane Bille, David mi vzal panenku Ariel a nechce mi ji vrátit!“ zavolala zoufale a snažila se zadržet slzy.
„Co je to za děti?“ řekl Tom zděšeně, když si všimnul, že za okny té budovy je jich více. Rozhlédl se a podle barev a obrázků na plotu a na zdech si uvědomil, že stojí u školky.
„Sarah, vrať se zpátky, já hned přijdu, ano?“ snažil se říct s úsměvem, pak se otočil zpátky na Toma s vážným výrazem. „To jsou děti, pro které si jejich rodiče ještě nepřišli. Většinou pracují mimo Denver. Všechny učitelky, kuchařky i ostatní jsou pryč, zůstal jsem tady s nimi sám, ale musím s-…“ Bill se zarazil, když se ulicemi znovu rozezněla siréna, stejná jako dopoledne před několika hodinami, a v dálce najednou uslyšel křik a střelbu. „Pane bože, co se to děje?!“
Tom odběhl kousek dál, nahlédl do vedlejší ulice. Hned na to se rozběhl zpátky k Billovi.
„Jsou tady! Vezmi všechny děti, musíme jít okamžitě do nějaké míň přístupné budovy!“ Skoro křičel.
„Cože? Jak to jako myslíš?!“ Billa se zhostila obrovská panika. Celý den byl samozřejmě strašně vyděšený, ale snažil se kvůli dětem zůstat silný a nedávat na sobě nic znát. Když ale slyšel tu nepřestávající střelbu, začaly se mu třepat ruce i kolena, cítil, jak se mu dělá špatně od žaludku a točí se mu hlava.
„Musíme někam víc nahoru, někam, kde se nemůžou tak lehko dostat!“ Tom se neobtěžoval otevírat branku, přeskočil plot a vběhl spolu s Billem v patách do školky. Přeběhl očima všechny děti, bylo jich tam sedm a všechny zůstaly na vojáka se zbraní v ruce zaraženě zírat.
„Ale kdo?!“ Bill okamžitě popadl nejmladšího chlapce do náruče, ten začal hned potahovat a následně brečet. Sledoval Toma, jak vzal do rukou dvě děvčata a očima jezdil po zbylých dětech.
„Infikovaní…“ řekl tišším hlasem a věnoval Billovi vážný pohled. Blonďák pootevřel pusu a párkrát zamrkal. „Musíme hned jít, Bille!“ Znovu skoro zakřičel. Bill začal zrychleně dýchat, do očí se mu hnaly slzy, i když nevěděl proč, ale podíval se na děti na zemi.
„Honem, musíme hned jít. Chytnete se vzájemně za ruce a budete se držet mě, ano? Budeme pospíchat, ale nesmíte se mě pustit, rozumíte?“
„Ale proč?“ ozvala se hned Sarah a taky začala potahovat.
„Protože to říkám, musíme se schovat do bezpečí. Tady ten pán nám pomůže.“
„Bille, sakra, musíme hned jít!“ Zakřičel Tom, který už vybíhal ven z budovy na zahrádku. Bill přikývl a popadl Sarah za ruku, další děti se pak chytly ještě jí.
„Pojďme,“ vyšel ven a slyšel křik i střelbu o hodně blíž než předtím, rozhlídl se a uviděl Toma u jednoho z bytových domů vedle školky, který měl sedm pater a byl tady v okolí nejvyšší. Položil děti na schody před vstupem a rozběhl se zpátky k Billovi, aby mu pomohl s ostatními.
Dveře domu byly zamčené, Tom s nimi zkoušel lomcovat, ale nepomáhalo to.
„Pozor děti, běžte kousek dál a zakryjte si oči,“ řekl a sundal si zbraň z ramene.
„Honem, slyšeli jste,“ Bill sklonil hlavu a sehnul se nad děti, aby je bránil před střepy, které se rozletěly, když Tom pažbou zbraně rozbil prosklenou část dveří. Hned na to je otevřel a začal všechny děti po jednom strkat dovnitř. Potom za rameno popadl Billa a taky ho zatlačil dovnitř. Bill hned začal mačkat tlačítko výtahu, ale zbytečně.
„Nejde elektřina, Bille, musíme nahoru po schodech.“
„Jak moc nahoru?“ řekl Bill zoufale, několik slz se mu už prodralo ven a objevily se mu na tvářích, rychle si je rukávem mikiny setřel.
„Nejlíp až do posledního patra,“ řekl Tom, hned popadl dvě z dětí do náruče a rozešel se po schodech. Skoro všechny děti už brečely a ptaly se po rodičích.
Ze dveří prvního patra vykoukl ven muž a za zády mu stála žena. Podíval se na rozbité vstupní dveře a Billa držícího dvě děti v náručí a snažícího se ty zbylé přesvědčit, že musí jít nahoru. „Co to tady děláte?“ řekl přísným hlasem.
„Pane!“ objevil se na schodech vedoucích do druhého patra Tom, který se pár schodů i s dětmi vrátil. „Musíme se dostat co nejvíce nahoru, prosím, pojďte taky a pomozte nám s těmi dětmi!“
„Cože? Proč nahoru?“ řekla žena, která vystoupila ze dveří. Zněla nejistě, její muž se ji snažil zadržet, ale sešla dolů a vzala jedno z dětí do náruče a lehce se na Billa usmála, i když její výraz se za moment proměnil ve zděšený.
Hned za jejími zády za dveřmi se z ulice ozval výstřel, který dopadl hodně blízko schodů. Za ním se objevilo více a více výstřelů a strašně divné zvuky, křik, volání o pomoc…
„Musíme jít!“ vykřikl Tom a položil děti na zem, vzal do rukou svoji zbraň a seběhl schody dolů. Nahlédl dírou ve dveřích ven a odjistil zbraň. „Okamžitě utíkejte nahoru! Hned!!!“ zakřičel. Když začal střílet směrem na ulici, Bill sebou škubl a trochu vyjekl. Nikdy neslyšel výstřely tak blízko. Ani ho nikdy nenapadlo, že je vůbec někdy uslyší.
Tom zůstával ve dveřích, Bill a muž se ženou vzali co nejvíce dětí, zbylým pomáhali dostat se nahoru po svých.
Když byli ve čtvrtém patře, uslyšel Bill zvuk roztříštěného skla a Tomova střelba ustala.
„Sakra, sakra, sakra!!!“ zakřičel sám ze zoufalství. Nahlédl dolů přes zábradlí a viděl Toma, jak také vybíhá schody nahoru, naštěstí. V mezipatře se zastavil a začal střílet. Když Bill viděl, na koho střílí, podlomila se mu kolena a nemohl popadnout dech. Střílel do lidí. Do lidí, kteří se snažili dostat nahoru, viděl jejich ruce na zábradlí, jak vybíhali schody. Bylo jich určitě víc než deset. Viděl je sice z dálky, ale byli to určitě normální lidé. Vůbec nic mu nedávalo smysl. Snažil se zamrkat všechny slzy, které se mu do očí tlačily víc a víc. Zvuk střelby a dupot všech se přibližoval k nim, a to rozhodně rychleji, než jak byli schopní se s dětmi dostat nahoru. Silně sebou škubl, když najednou hned za sebou uslyšel Toma.
„Musíme na střechu!“ Tom popadl dvě děti, které hlasitě brečely a musely doposud po schodech po svých. Rozběhl se nahoru, bral schody po dvou a ostatní ho následovali. Bill slyšel na schodech pod nimi divné zvuky, takové, jaké ještě nikdy neslyšel… snad jakoby vrčení psů nebo vlků, a zvláštní bolestné zvuky. Neznělo to jako lidé.
Když se jim podařilo zdolat i záchranné schodiště a dostat se na střechu, Bill už nezvládal zadržovat vzlyky. Dopadl i s dětmi na zem, snažil se je všechny skrýt ve svém náručí, uklidnit je. Neměl odvahu se podívat přes římsu střechy dolů pod domy… bál se toho, co by tam uviděl. Zamlženě skrz slzy viděl pouze muže v uniformě, se kterým si spolu jako malé děti hráli, a do kterého byl později zamilovaný, jak stojí ve dveřích u schodiště vedoucího na střechu a střílí jednu ránu za druhou do lidí, co se snažili dostat nahoru. Tomovi došly všechny náboje, nikde po kapsách už neměl další zásobník… zahodil velkou zbraň na zem a z kapsy u pasu vytáhl druhou, menší zbraň, a znovu začal střílet, když se k nim zvuky těch lidí přibližovaly, a nezdálo se, že by ustávaly.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Wow…četla jsem to s otevřenou pusou a skoro jsem nedýchala a ono to najednou skončilo O.O
Hned teď chci další díl!!! 🙂
Rýchlo další diel prosím. je to veľmi napínavé
Bože… cože!? Konec? No já se picnu. Honem další díl, prosím… 😀
Páni.. Tak toto som čítala doslova so zatajeným dychom. Už ten banner poukazoval na niečo katastrofické a potom dej…Kurnik, rýchlo ďalšiu časť, nech viem, čo sa deje 😀
Uf, tak toto je desivý príbeh ale strašne dobre napísaný, nemohla som dýchať. Banner je úplne skvelý. Má takú ťažkú atmosféru ako aj táto prvá kapitola. Je mi tých detí strašne ľúto:(
Tak to byl hrozny začátek tak honem prosím další díl.
Oooooh, takhle to utnout? Já jsem tak napnutá! Nejraději bych byla, kdyby tady byl další díl hned zítra! Nebo ne, nejlepší by bylo, kdyby tu byla hned celá povídka, protože to vypadá na pěkně akční povídku!
Taky jsem téměř vůbec nedýchala! Je to tolik děsivé! Co je to za virus, co je to za lidi, co se to děje? Tolik otázek a odpověďi nikde! 😀 A hlavně mám pocit, že se dalšího dílu snad ani nedočkám! 😀
První díl se rozhodně povedl, jsem z toho u vytržení! Doufám, že se pokračování dočkáme velice brzy a hlavně doufám, že se klukům nic nestane!!!
úplně mi to připomíná film Já, legenda :O
Hustý, paráda, nádhera připomíná mi to the walking dead 😀 honem další dílek
ohohooooo paráda! konečně! *-* ale…já chci další díl oO tohle je tak…zatraceně sexy představa Toma jak..awww no prostě další díl! btw..chudáci děti 🙁