autor: Sayurii
Tak jsem tu znovu já, Sayurii, a moje krátká povídka. Nebojte se, tahle povídka nebude smutná, nebude ani tak ‚vtipná‘, jak jsou někteří zvyklí ode mě, tahle bude spíš… romantická a taková… podle mě milá. Když jsem ji přepisovala do wordu, říkala jsem si: ‚Teda Say, tohle je telenovela, ty Turku jeden!‘ A další věcí je, že vás musím varovat, ano, je to twincest 😀 Dvojčata tu jsou dvojčata 😀 Tak si první díl užijte, a kdyby se vám COKOLIV nelíbilo, NAPIŠTE mi to, nebojte se, já vás nekousnu, alespoň se poučím! 😀 A dál se chci omluvit všem autorům, kterým jsem poslední dobou nekomentovala povídky, ale je to proto, že jsem ani na blog nestihla za posledních pár týdnů zajít, no joo, ony jsou prázdniny a já mám kupu času… jenže nemám 😀 A proto jsem se s touhle povídkou zpozdila… A banneru se nebojte, já si jen řekla, nač na něj dávat Kaulitzovic dvojčata, když všichni ví, že v povídce budou?
Naše poslední společná chvíle
Andrew Belle – in my vains
„Oh, mám tě pod kůží a nemůžu tě dostat ven.
Oh, ty jsi vše, co jsem v noci ochutnal ve svých ústech.
Oh, utekl jsi pryč, protože nejsem to, co hledáš.
Oh, mám tě pod kůží a nemůžu tě dostat ven.“
Třeštila mu hlava. Ze všeho. Z pláče, z vysokého množství vykouřených cigaret, z nikam nevedoucího přemýšlení nad něčím, co se nemělo nikdy stát. Proč to dopustili? Nesmírně si ublížili. Vše zničili. A neexistovala žádná cesta zpět. Co se stane teď? Co udělají? Co udělá jeho bratr? Jak se s tím vyrovnají? Týden kolem sebe chodili po špičkách, nepromluvili na sebe. Asi doufali, že se vše samo urovná, samo to zmizí. Jen tak, jak to přišlo. Jenže čas, ten co rány hojí, se rozhodl táhnout ničivě pomalu, jako by za sebou táhl veškerou vinu a ta spadla dvojčatům na ramena. Tíha toho, co udělali. Čas je nechtěl zahojit. Ať trpí, protože to, co připustili… zašpinili své bratrství. Zbořili vztah, který měli… Měli. Žádné silné pouto je nezachrání. Neodpustitelné. Nemyslitelné. Špinavé. Choré. Jsou nemocní. Proč na to musí pořád myslet?
Černovlasý seděl v obývacím pokoji, kterému vládla jasná tma a hlasité ticho. Zdálo se, že mu po celém dnu a noci plakání dočista vyschly slzy. Žádné mu nezbyly. Poslední mu zaschly na bledých tvářích zhruba před hodinou. Nejspíš. Čas si stejně běžel, jak chtěl. Jednou příliš rychle, jindy děsivě pomalu. K čemu jsou potom minuty, když se tváří jako hodiny? A k čemu vteřiny, když si hrají na minuty? K ničemu. Vše je k ničemu. Vše ztratilo smysl, vše zvadlo a zešedlo. Stokrát by se vyzpovídal ze svých hříchů a tisíckrát by byl zavržen bez odpuštění. Jestli existuje peklo, shoří v něm. Jestli existuje Bůh, nechá ho shořet za tuhle… věc. Nevěděl, co to je. Proč to je. Vždy svého bratra potřeboval, ale ne… takhle.
Skleněný popelník, do kterého naposledy odklepl, stačil naplnit popelem po okraj. Zabořil do něj prst, až se dotkl dna. Když Bill začal třít popel mezi prsty, stal se z něj hodně jemný prášek, zanechávající po sobě na kůži jen šedou šmouhu. Nic z něj nezbylo. Rozpadl se, rozdrtil ho. Bill do popelníku foukl, čímž veškerý popel roznesl po konferenčním stolku. Vítr jej roznese pryč…
„Bille?“ uslyšel bratrův hlas. Kdy se vrátil? Neslyšel jej vejít. Tom rozsvítil, což černovlasého přimělo zamrkat. Ostré světlo se mu zabodlo do očí. „Bille, musím ti něco říct,“ pokračoval Tom stísněně. Bill se na své dvojče však ani nepodíval. Nepromluvil. Nehnul se. Cítil, že mu Tom nenese žádné dobré zprávy. Bál se. Těžce vydechl a oči otevřel. Zvykal si na světlo v místnosti. Nepřinutil se projevit jakoukoliv jinou známku přítomnosti svého ducha, to Tomovi nic neulehčilo.
„Odstěhuju se.“ Cože? Billovi se stáhlo hrdlo, začalo mu hučet v uších. Vzhlédl a uviděl Toma stát uprostřed obývacího pokoje. Němě jej sledoval s pootevřenými rty, snažil se dýchat. Tohle Tom neřekl, nemohl to říct…
„Zítra,“ doplnil dredatý mladík, snažil se spolknout zábranu ve svém krku, neúspěšně. Billův nevěřící, ztracený pohled byl jako šíp směřující přímo do Tomovy hrudi. Ostrý šíp, který se zařezával hlouběji a hlouběji.
Odejde, opustí ho. Kdy se tak rozhodl? To jsou doopravdy ztracení? To vážně není jiné východisko? Musí se rozdělit? Vše, co měli zahodit? Své bratrství, přátelství… Je konec? Konec všeho, co byli… Billovi se zamotala hlava. Pokoj se s ním houpal, vnitřnosti se mu sevřely, zatímco vzduch se měnil v síru.
„Bože,“ zasténal bezmocně Tom, „nedokázal bych se s tím smířit, ani kdyby… ta noc… nic neznamenala,“ mluvit o tom bylo snad ještě těžší, než na to myslet. Získávalo to hlasitost, vracelo se to, ožívalo to.
Tom si promnul čelo, ve kterém mu začalo nepříjemně pulzovat. Nevěděl, jak Billovi vysvětlit to, co si zasloužil, aby mu bylo vysvětleno. Jak by mu to měl říct tak, aby to pochopil, jak to myslel? Nechtěl Billa opustit jako bratra, chtěl od něj odejít jako od… milence. Protože bratr a milenec nesmí být jedna osoba… A Tom si byl jistý, že by udělal nějakou hloupost, která by to porušila.
„Bille, já nemůžu,… nejsem dost silný, abych tohle zvládl,“ nejspíš tím chtěl říct, že už přemýšlel o možné budoucnosti s Billem jako s bratrem a milencem v jedné osobě, ale nemělo by to budoucnost, nebyl by dost silný, aby zvládnul s Billem procházet městem plným lidí a nedívat se na něj jako na milovanou osobu, jiným způsobem. Nedokázal by ho nedržet za ruku… bylo by těžké někomu neříct: ‚Tohle je Bill, je to můj bratr, moje dvojče a já ho miluju, protože je to ta nejdokonalejší osoba na světě.‘ Těžší by však bylo smířit se s tím, že to nesmí říct. A měl by strach, že to někdo zjistí, měl by strach, že Billovi nemůže dát vše, co si zaslouží, protože nikdo nemůže vědět, že jsou spolu, nebyli by jako ostatní páry, nemohli by dělat to, co ostatní páry. Musí to zastavit. „Chtěl bych na to zapomenout, ale nedokážu se tvářit, jakože se nic nestalo, děje se to pořád. Uvnitř mě… něco se změnilo a to je moc špatně.“
Černovlásek zbledl ještě víc. Díval se nepřítomně pryč, nemohl se dívat na Toma a nemohl slyšet to, co mu povídal. Nechtěl to slyšet, ani slovo, bolelo to. Udělal by cokoliv, aby bratr zůstal. Bill bez Toma… už nebude Billem. Nebude nic. Jejich síla spočívala v tom, že byli vždy spolu, spolu byli nezastavitelní, dokázali vše, co kdy chtěli. Sám nedokáže nic. Sám se rozpadne na popel. Bez Toma… Bill zavrtěl hlavou. Cítil se jako zoufalý parazit na těle někoho, kdo už nemá sílu živit ho dál. Bylo to tak? Tom už neměl sílu starat se dál o své mladší, slabší dvojče? Bill si nikdy nepřipadal slabý, nikdy. Připadal si stejně silný jako Tom, ale bez něj jeho síla rychle opouštěla jeho tělo. Dokázal cítit, jak pomalu vyprchávala. Bill si uvědomoval, ač nerad, že tu noc nezpůsobila zvrhlá zvědavost, byla to čirá vášeň (no nekecej, to je na Sayurii moc vážné :O 🙁 ), cítil se naživu víc než kdy dřív. Potřebuje Toma k životu.
Bill vzhlédnul, Tom se náhle ocitl klečící před Billem. Díval se na něj prosebným pohledem.
„Bille, prosím pochop, že takhle jsem to nechtěl.“
„Co jsi nechtěl?“ zašeptal černovlasý sotva slyšitelně chraptivým hlasem.
„Nechtěl jsem,“ Tom se zarazil. Sklopil zrak a zhluboka se nadechl. Bude hodně špatné to říct? Neměl by to říkat. Nechtěl se… zamilovat. Ne do svého dvojčete. Něco takového prostě neplánoval, nikdy si ani nemyslel, že je něco takového možné, vždyť jsou sourozenci. Tom Billa vždy miloval, byl si jistý, že jako bratra, ani neměl důvod pochybovat. Měli by být přátelé na celý život. Dredatý opět těžce vydechl a spolkl slova, která mu ležela téměř na jazyku.
„Musíš přece vědět, že bych tě nikdy neopustil,“ ale opouštím tě.
Tom ucítil bratrovu chladnou ruku opatrně dotýkat se jeho tváře, jako by se bál. Tom se do toho doteku opřel, bylo těžké přiznat si, že chtěl cítit každý jeho dotyk. Sebemenší. Jako by Billovy konečky prstů jiskřily a to jiskření se mu dostávalo pod kůži, do žil, rozneslo se do celého těla, rozechvívalo jeho srdce a zrychlovalo mu dech. Billovy doteky zatemňovaly mysl. Tom položil obě dlaně na Billovy tváře. Byly horké a vlhké od nově přicházejících slz.
„Nejradši bych si to nemocné srdce vyrval z hrudi a zahodil ho, protože se úplně zbláznilo,“ šeptal Tom, hlas se mu slabě třásl. V prsou se mu rozpínal tíživý pocit. Bude muset opustit tuhle nádhernou osobu, protože ji miluje víc než cokoliv. Byl tak plný, byl toho tak plný. Jak jeho tělo může unést tolik lásky? A byl tak dlouho vystrašený z toho, co cítí, je to horší, než co si myslel.
„Musel bys mi ho vyrvat taky.“ Bill přitiskl svoje čelo k Tomovu, zavřel oči a stále opatrně hladil bratra po tváři.
„Když tady zůstanu, nepodaří se nám dát to do pořádku. My nesmíme-„
„Mlč, Tome.“ Bill nechtěl slyšet víc.
„Potřebuju, abys to pochopil, Bille,“ naléhal bezmocně Tom, ale Bill mlčel.
Tom potřeboval vědět, co si o tom Bill myslí. Souhlasí s ním? Zlobí se? Nenávidí ho? Tom cítil, že brzo začne plakat ze zoufalství a strachu, které ho dusily. Byl tak bezmocný a vyplašený.
„No tak, řekni něco.“ Bratrovo mlčení jej mučilo.
„Nemám nic, co bych ti řekl.“ Nic, co bys chtěl slyšet. Co by bylo vhodné říct. Řekl by mu, jak moc ho potřebuje, jak moc se s ním cítí kompletní. Že s ním není nic, co by mu scházelo. A jak moc se do něj zamiloval, ale nemá právo tohle říct. Nemůže ho tu držet těmito slovy.
„Chápu to.“ Řekl Bill nakonec. Tohle nebyla možnost, jakou by si sám vybral, přesto chápal, proč se Tom takhle rozhodl. Jestli mu to pomůže, jestli bude šťastnější, tak ať odejde. Bill si byl jistý, že ho to zničí, rozdrtí ho to, ale nemohl Toma nutit, aby se rozhodl jinak. Sám byl vystrašený a zmatený.
„Tohle je naše poslední společná chvíle, že?“ Tlumený vzlyk se dostal skrz Billovy rty. Snažil se zadržovat opět nalezené slzy. Nedařilo se mu pořádně nadechnout. Prosím, prosím, zůstaň. Ať už chápal Toma jakkoliv, ač mu přál štěstí kamkoliv půjde, nechtěl, aby odešel. Zoufale, bolestivě a bezradně nechtěl, aby odjel. Tome, řekni, že tohle není jediná možnost, řekni, že najdeme jiné řešení, že nemusíš pryč. Tome, prosím,… Tome? Bill se nekontrolovatelně, hlasitě rozplakal. Tom si ho k sobě stáhl do náruče a začal ho hladit ve vlasech. Bill se mu vrhl okolo krku a tiskl se k němu, jako by na tom závisel jeho život, jako by se do Tomova těla chtěl schovat a nevylézt, protože až by to udělal, Tom by odjel a nechal ho tu. Už se nevrátí. Bill ucítil Tomovy paže objímající jej kolem pasu. Chvěl se. Možná se chvěli oba.
Tom něžně přejížděl Billovi po zádech, dokud se černovláskův dech neuklidnil. Oddechoval pravidelně a jeho tělo ochablo Tomovi na hrudi. S domněním že Bill usnul, jej Tom přenesl do ložnice, uložil do postele a zhasl. Třesoucíma rukama zavřel dveře, když z pokoje vycházel. Chtělo se mu křičet. Nenáviděl se. Nic takového se nemuselo stát, kdyby nebyl chorý blázen. Bill se kvůli němu trápil, plakal kvůli němu. Protože ho miluje… Nesmírná bolest rozlévající se celým jeho tělem jej doprovázela po dobu balení věcí.
Když si byl Tom jistý, že si sbalil vše, co měl, vyčerpaný si lehl do postele na záda. Nastavil si budík a usnul. Bolela jej hlava a hruď mu stlačovala bolest, ale usnul. Avšak za necelé dvě hodiny se znovu probudil. Zamrkal do tmy, vstal a odešel z pokoje na chodbu, ani nevěděl, kam šel… Stál bosý na místě a díval se na dveře od bratrova pokoje. Byly pootevřené, i když nepochyboval, že je zavřel. Měl v úmyslu je dovřít, jakmile se však ocitl tak blízko Billovy ložnice, zaváhal. Nejistě dveře víc otevřel, podíval se do šera, neviděl téměř nic. Vešel do místnosti a nejistými kroky zamířil k Billově posteli. Co chtěl dělat, nevěděl. Podívat se, jak Bill spí? Asi… V místnosti kralovala noční tma, ale ne tak černá, aby si neviděl na ruce nebo na siluetu svého bratra. Ležel na boku, což zvýrazňovalo jeho štíhlé křivky. Bill sebou lehce trhl. Jeho dech byl hluboký a nepravidelný. Nejspíš se mu zdál špatný sen.
Tom se k bratrovi sehnul a jemně ho pohladil po tváři, nejdřív pouze bříšky prstů. Bill stiskl víčka k sobě, jako by se snažil probudit. Tom se jej začal dotýkat celou dlaní, hladil jeho lícní kost, čelist, bradu… rty. I po deseti dnech si pamatoval jejich chuť. Byly jemné, vlhké a chutnaly stejně jako Billova kůže, jen sladší. Prsty se mu zachvěly jako celé jeho tělo, když si na ně vzpomněl. Zrychlil se mu dech, srdce bilo silněji. Co to s ním Bill dělá? Bill z úst vydal tlumený vzlyk. Tom stáhl ruku k sobě. Chvíli se na bratra díval, byl jednoduše nádherný. Tom věděl, že nesmí, ale nedokázal se sebou bojovat, políbil Billa na čelo. Hlasitě polkl. Tohle byla jejich poslední chvíle. Tom Billovi věnoval další polibek, tentokrát na rty. Věděl, že později se bude cítit, jako by si tímhle zatloukl hřebík do rakve. Později jej tenhle polibek bude mučit, pronásledovat jej. Měl pocit, že mu právě sál poslední kusy rozumu. Kam mu Billovy rty schovaly zdravý rozum? Proč mu Billovy doteky ukradly vůli? Byl boje neschopný. Trhal se na kusy, když Billa líbal a plakal. Musel pryč, musel opustit Billa, protože ho neskutečně miloval, teď to věděl. Nebylo to fér.
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Sayurii, co mi to děláš? Teď se mi chce strašně, strašně moc brečet taky… 🙁 Opravdu doufám, že tohle dokončíš, protože tohle bych bez happyendu asi nepřežila!!!
Takže telenovela, hm 🙂 No, vypadá to hned ze startu nějak dramaticky, to jo 😀
Vůbec se mi nelíbí, že Tom odchází, přestože Billa miluje a nemá problém si to přiznat. Sice chápu, že by pro ně bylo těžké svůj vztah tajit, ale opravdu je lepší se rozdělit, než se zkusit na veřejnosti trochu ovládat? To, že nebudou spolu, je bude podle mě bolet daleko víc… Ale v rámci žánru je asi pochopitelné, že Tomovi nějakou dobu potrvá, než se mu rozsvítí v kebuli 🙂
Oh:O už, když jsi mi pár odstavců posílala, věděla jsem, že tahle povídka bude smutná, a že se tvůj styl psaní zlepšil, protože člověk se čtením zároveň učí psát. tohle je taková twincestní klasika, a přesto mě pořád mrzí, že se chce Tom odstěhovat, pravděpodobně kvůli tomu, že se vyspal s Billem? :O Tomee. Neblbni. Však oni se nakonec dají dohromady. No a i když jsem pár částí četla před tím, tak netuším o čem celá povídka bude a proč ten název Sibyla? :O Tomee. Neblbni. Však oni se nakonec dají dohromady. No ale pobavil mě ten tvůj komentář; no nekecej, to je na Sayurii moc vážné :DD tohle jsi tam nechtěla ne? to tak trošku zničilo ten okamžik :''D ty skáčeš i sobe do písma 😀 tak a teď se budu těšit na další sobotu ale hlavně na to tvoje překvapení o.O hmmm…
[3]: jo jo ja vím 😀 nějakse mi špatně okopiroval text tak se tam opakuju 😀
Nejprve jsem si řekla, že podle názvu a podle banneru to je nic moc, ještě provokativně jsem si k tomu pustila písničku "Earned it"z Fifty Shades Of Grey a to jsem neměla dělat. Brečim tu jak malá holka. Ještěže jsem v práci v budově sama, neboť by na mě zvláštně koukali. 😀 Trochu mi to připomíná Obloquy. Což ale nevadí, jelikož ta povídka si mě získala stejně jako ta tvoje. Nechápu, proč já takhle dobře psát neumim, ať se snažim jak chci!!:D Už se těšim na pokračování tohoto skvostu. ^^
Jediné, co mě utěšuje, je fakt, že na začátku říkáš něco ve smyslu: Nebojte se, tahle povídka nebude smutná.
No, zatím to tak nevypadá. Ale snad se tahle vyhrocená situace nějak vyřeší.
Určitě si přečtu další kapitolu. 😉
Moc se těším na sobotu a věřím že dlouho od sebe nezůstanou.
Celkom dramatický začiatok.
Mrzí ma, že Tom nevidí inú možnosť, ako situáciu vyriešiť inak ako odchodom. Tento začiatok fakt hral na city, ale kedže si napísala, že poviedka nebude smutná, tak verím, že sa to čoskoro zmení a tí dvaja budú znova spolu – minimálne ako bratia a ostatné môže prísť aj postupne 🙂
Teda Ty si mi dala. Človek by od Teba také silné a smutné veci nečakal. Normálne to trhalo dušu. Mám slzy v očiach a nerevem jedine preto, že si vďakamerlinovi napísala, aby sme sa nebáli… Tak ja sa snažím nebáť a trpieť s nádejou, že sa Bill neutrápi tým Tomovým blbým rozhodnutím. Ale keď Tom má mozog cchlapa, tak mu to uvedomenie sa trvá trochu dlhšie ako nám nežnejším tvorom vrátane Billa. Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a aj za takúto emotívnu poviedku. Teším sa na ďalšiu dávku pocitov:)
Dekuju vsem za mile komentare 🙂 Jak jsem psala, povidka bude romanticka… Az prekoname zacatek 😀 Samozrejme se dozvite, co se vlastne stalo, takze se muzete tesit na spoustu flashbacku a muzu vam s klidem napsat, ze se dockame i happyendu, vsechno je otazka casu. Vlastne ani nevim, jak dlouha Sibyla bude… o.O 😀 Ale vic nez 20 dilu ne. Nemuzume se vsak divit, ze je dil tak pekne napsany, psala jsem ho asi pul roku 😀 Ne vkuse samosebou. Ale i tak 😀