Cassiopeia 10.

Jejich konverzace byla zpočátku hodně rozpačitá. Tom na sobě cítil Georgův pohled; věděl, že si jej ostražitě prohlíží a snaží se postřehnout případné nebezpečí dřív, než stihne Billovi ublížit, Tom však něco takového neměl v pánu a začínal se pod dohledem jeho olivových očí cítit poněkud nepříjemně. Roztřeseně se nadechl a natáhl se pro lahev piva, nervózně pokukuje po všech koutech místnosti. Georgovým očím se zatím úspěšně vyhýbal, ale věděl, že nebude trvat dlouho a bude muset čelit tomu, co bylo v jejich případě neodkladné. Bylo to přirozenou součástí takového způsobu poznávání se. Pro Georga byl cizím člověkem, rozuměl, že si chtěl být jistý tím, že svou přítomností v Billově bytě i životě nezpůsobí ještě větší katastrofu.

„Tak… Tome,“ ozval se Georg po chvíli ticha, natáhl se pro svou sklenku a hltavě ochutnal její rubínový obsah. „Co kdybys mi o sobě něco řekl?“ Našel si pohodlnější polohu, záda si podložil polštářem a spokojeně vydechl. Jeho pohled déle nebyl ostražitý, spíš zkoumavý, zvědavý.

Tom překvapeně zamrkal, ruka, v níž třímal vychlazenou láhev, se mu roztřásla ještě o něco víc. Už to bylo hodně dávno, co s někým vedl normální konverzaci, poslední dobou komunikoval jen s Billem a ten s ním vedl rozhovory na poněkud jiné úrovni. Neptal se, nevyzvídal, téměř nemluvil.

„Není toho moc, co bych o sobě mohl říct,“ reagoval na Georgovu otázku nejistou odpovědí.

„Ale no tak, chci tě jen víc poznat. Bill o tobě odmítá mluvit, vždyť ho znáš,“ odfrkl Georg, pobaveně kroutíc hlavou. „Dokud nejsi součástí periodické tabulky prvků, tak o tebe nejeví zájem,“ řekl se smíchem a trochu uvolnil atmosféru.

Tom se smutně pousmál. „Myslím, že o mě by nejevil zájem ani tehdy. Mám pocit, že jsem mu jen na přítěž.“

„Znám ten pocit.“ Georg si dopřál další lok sladkého moku a spokojeně přivřel víčka. „Neumíš si představit, jak dlouho mi trvalo, než jsem si získal jeho důvěru. Už jsem myslel, že je to nemožné.“

„No,“ Tom si pohrával se šňůrkou od pyžamových kalhot, aniž by postřehl, že se mu do slov vloudila lítost. „Jsem rád, že se otevřel alespoň někomu.“

„Tak to se pleteš,“ reagoval Georg dalším vrtěním hlavy, brýle mu při tom pohybu sklouzly až na špičku nosu, ale on si toho nevšímal a přisunul se k Tomovi o něco blíž. „Jen měl smůlu, že jsem tak zvědavý. Dostanu z něj všechno, ať už chce, nebo ne.“

Tom k němu zvedl pohled a Georg se na něj vesele usmál. Nevěděl, jestli za to mohla stoupající hladina alkoholu v jeho krvi, nebo jej konečně vzal na milost a pochopil, že z jeho strany nic nehrozí, ale bylo to milé, a tak nad ničím nepřemýšlel a nechával se unášet pohodovou atmosférou.

„Díky tomu vím, že tě má rád.“ Loktem jej hravě dloubl do boku.

Tom pozdvihl obočí a překvapeně zamrkal. „Řekl něco takového?“

„Samozřejmě ne přímo, ale já ho znám až příliš dobře na to, aby přede mnou něco utajil.“

„Pak jsi jeho signály pochopil zřejmě špatně, protože opravdu pochybuji, že by mě měl rád. Nejsme dokonce ani přátelé.“

„Vím, i přede mnou pořád dokola opakoval to, že jste jen partneři v projektu, ale přesto… se chová jinak. Nejsem si jistý, jestli si to uvědomuje, ale změnil se. Něco v jeho očích se změnilo… nevím, jak to mám vysvětlit.“

„Toho jsem si bohužel já všimnout nemohl, protože mi neustále uhýbá pohledem.“

Tom si upil z lahve, v ústech chvíli převaloval hořkosladkou tekutinu, než polkl a svalil se na velký polštář, který měl za zády. Do mysli se mu vkradla představa natolik živá, až jí téměř uvěřil. Zatímco Georg zkoumal obsah jednotlivých balíčků sladkostí a nad každým znechuceně ohrnul nos, on se soustředil na Billa, který z jeho myšlenek prostoupil do reality, usadil se vedle něj a hlavou se opřel o Tomovo rameno. Tom odtrhl ústa od hrdla lahve a třesoucí se po celém těle ji odložil zpět na stůl. Nyní neměl pochyb, že toho vypil až příliš, protože jeho imaginární Bill byl pořád na svém místě. S hlavou na jeho rameni se snažil zachytit Tomův pohled, a když se mu to konečně podařilo, sladce se usmál a pohladil jej po čelisti, aniž by na vteřinku opouštěl jeho pohled. Tom právě začínal uvažovat, že přišel o rozum, když se Georg opět přihlásil o slovo.

„Ta fešanda, se kterou jsi byl v cukrárně… víš ta,“ ztichl, v očích mu šibalsky zajiskřilo, když rukama naznačoval její přednosti. „Chodíte spolu?“

Tom těžce polkl a pootočil hlavu. „Ne,“ odpověděl šeptem, utápěje se v Billově pohledu.

„Proch?“ Georg si netrpělivě poposedl. „He to hus,“ huhlal s plnou pusou lékořicových tyčinek a tvářil se přitom, jako by mu někdo do jídla nasypal jed.

„Cože?“

„Ptal jsem se proč, vždyť je to kus. Je zatraceně krásná.“

„J-jo… to je,“ odpověděl Tom a v duchu se modlil, aby Billův přízrak zase zmizel, protože hrozilo, že z jeho blízkosti do pár minut opravdu zešílí, pokud se tak už dávno nestalo.

Je krásnější než já? Myslí mu prolétlo Billovo tiché ševelení. Jeho lehce erotický podtón vyslal do Tomova těla vlnu chvění, rozhoupal podlahu pod jeho nohama a donutil jej v duchu zasténat.

„Nějak jsme si… neměli co říct. Nemáme toho moc společného,“ věnoval Georgovi nervózní úsměv, a když se k němu imaginární Bill opět zboku přitiskl, prudce vyskočil na nohy. „Poslyš, já, musím si odskočit. Hned jsem zpátky, ano?“ vydechl a rozešel se směrem ke koupelně.

„Jasně jen běž.“ Georg, který Tomovo chování neshledával nijak zvláštním, do sebe na jeden nádech vylil zbytek vína, zajedl jej několika lupínky a vrátil se do své původní polohy, bojuje s obalem lízátka ve tvaru čtyřlístku. Když se k němu konečně dopracoval, přivoněl k němu a s jistými obavami si jej vložil do úst. Nebylo tak špatné, jak si myslel.

Tom bez dechu vběhl do koupelny, rozsvítil a přiskočil k umyvadlu. Sklonil se a několikrát si opláchl obličej ledovou vodou, doufaje, že to pomůže. Srdce měl až někde v krku, cítil, že se o něj pokoušejí mdloby. Předměty kolem sebe viděl rozmazaně, svět se s ním začínal pohupovat příjemným tempem, ale pořád si nemyslel, že je opilý natolik, aby to omluvilo jeho vidiny. Možná mu dal Georg do pití něco na uvolnění. Možná nějakou drogu, která místo toho, aby na Billa na chvíli zapomněl, měla zcela opačný účinek a on jej náhle viděl úplně všude.

Zavzdychal, naposled si protřel obličej vlhkými prsty a zastavil vodu. Když se narovnal, málem vykřikl leknutím, jakmile v zrcadle nespatřil jeden obličej, ale rovnou dva.

„Zbláznil jsem se,“ nevěřícně zakroutil hlavou, zíraje do Billova obličeje.

Nezbláznil. „Máš být v nemocnici. V zatracené nemocnici! Co proboha děláš tady?“ Snažil se mluvit tak tiše, jak jen byl za daných okolností schopen, jeho slova se místy měnila v šepot. Billův pohled byl něžný, ani na chvíli neopouštěl Tomovy oči, na rtech drobný úsměv. Pro Toma to bylo všechno zcela nové. Hladově oplácel Billův pohled, vpíjel se do jeho očí a šílel ze všech pocitů, které v něm vyvolával. Krátké černé vlasy mu spadaly do obličeje, vyvolávaly v Tomovi nutkání dotknout se jich, zaplést do nich obě ruce a konečně poznat jejich strukturu a vůni. „Jsem opilý. To proto tě vidím?“ zeptal se šeptem.

Bill za jeho zády jemně zavrtěl hlavou. Vidíš mě proto, že jsem tvou součástí.

Další nevěřícné zavrcení hlavou. Další nervózní smích. „Já už vůbec ničemu nerozumím,“ mumlal Tom, čelem se opíraje o rám zrcadla. Koupelnou se nesly různé vůně, poznával stopy mýdla a šamponu, desinfekce a pracího prostředku, ale přesto, jak moc se snažil, nedokázal cítit vůni Billa tisknoucího se na jeho záda.

„Nejsi skutečný,“ vydechl nakonec.

„A nejsi ani mou součástí,“ mumlal motajícím se jazykem. Únava, stres a nedostatek jídla ve spojitosti s přítomností imaginárního Billa způsobily, že pouhá dvě piva měla na jeho tělo přímo enormní dopad.

Tom zatnul čelist, silně stiskl víčka a rukama se zapřel o umyvadlo. Z Billova hlasu se mu točila hlava, začínalo to na něj být až příliš. Pokud to byl sen, byl to ten nejbláznivější sen, jaký kdy snil, a najednou si přestával být jistý, jestli se z něj chce vůbec probudit. Bill tisknoucí se k jeho tělu, jeho hlas, který při vyslovování plynule přecházel ve sténání. Bylo to tak magické. A tak nereálné.

„Odejdi,“ zavzdychal. „Běž.“ Odmítal otevřít oči. Odmítal podlehnout takové manipulaci. Jeho podnapilá mysl si s ním dělala, co se jí zachtělo, byl loutkou v rukou prolhaného loutkáře a co víc, díky zrcadlu měl obraz své slabosti přímo před očima.

Tiché konstatování, poslední slova, a když Tom prudce otevřel oči, Billův přízrak byl pryč. Zavrtěl hlavou, opět se sklonil k umyvadlu, aby si opláchl obličej, a když o několik minut později opouštěl koupelnu, cítil radost, protože se zdálo, že jeho šílený sen je konečně u konce. Spokojen s tím, že bylo zase všechno tak jako předtím, se vrátil do obýváku, kde našel Georga s obličejem v pytli od brambůrků.

„Všechno v pohodě?“ zahuhlal, doluje poslední zbytky.

„Jo,“ odpověděl Tom s úsměvem a nervózně pootočil hlavu, jen aby se přesvědčil, že je opravdu všechno tak, jak by mělo být. Místo po jeho levici bylo prázdné, do setkání s Billem zůstávalo jen pár hodin, takže Tom neměl žádný další důvod, aby si dělal starosti. Uvolnil se a s potěšením zjistil, že ani jeho artikulace na tom nebyla tak špatně, jak si původně myslel. Zapomněl na bláznivý sen, na Billa prosícího jej o záchranu a pokračoval v tichém rozhovoru s Georgem.

Během pár minut se o tom jednoduchém, ale moc milém klukovi dověděl téměř všechno, protože Georg si rozhodně servítky nebral a byl snad tím nejotevřenějším člověkem, s jakým se Tom kdy setkal. Povídal mu o svých bohatých rodičích, pro které mají peníze přednost přede vším, o svých zálibách ve hraní počítačových her a devastování zombie příšer, i o tom, jak se s Billem poznali a jak dlouho mu trvalo, než se dostali do bodu, v jakém se právě nacházeli. Přiznal se mu i se svou láskou ke hraní na kytaru, což Tom opravdu ocenil a tak strávili další minuty povídáním o nejlepších hudebních obchodech ve městě, idolech, kteří je ke hraní přivedli a vysněných modelech kytar. Když jim došly otázky, vrátili se zpět k Billovi. Tom umíral touhou dovědět se o něm něco víc, ale nechtěl zacházet příliš do hloubky. Uvědomil si, že vůbec neví, jestli Bill při škole ještě pracuje, tak se na to Georga rovnou zeptal.

„Kdysi hodně brigádničil. V knihovně, v lékárně, chvíli dokonce vedl doučovací kroužek pro děti.“

Tom překvapeně zamrkal. „Opravdu?“ Opět ucítil, jak se mu hrudí rozlévá známé teplo.

„Jo. Pomáhal jim s matikou a těm starším s fyzikou a chemií. Nikdy neměl problém s placením nájmu. Byl hodně spolehlivý, takže si lehce sháněl různé brigády.“

Tom cítil, že to hezké období bylo již dávno u konce. „Ale?“

„Ale pak se sem přistěhovala Alice, máma Beth, která byla v té době těhotná. A pak už to šlo všechno z kopce.“

„Jak to myslíš?“

„Nechápej mě špatně, miluju ji, udělal bych pro tu princeznu všechno na světě, ale pravdou je, že se věci od jejího narození značně zkomplikovaly. Alice o novorozeně neměla zájem, měla zcela jiné plány, a tak pokaždé hodila dítě Billovi na krk a ztratila se. Ze začátku mu za hlídání platila a on se uklidňoval tím, že to nějak zvládne, že je to jen další brigáda, ale Alice byla pryč pořád častěji a platila pořád méně.“

„A co teď?“

Georg vyprskl smíchy. „Teď? Ani neví, že má dítě. Beth je s námi prakticky pořád. Jistou dobu hrozilo, že Bill přijde o byt, pokud neskončí ve škole a urychleně nezačne pracovat, ale to jsem nemohl dovolit.“ Hrdě vypnul hruď a napravil si brýle, které mu opět sklouzly na špičku nosu.

„Požádal jsem o pomoc rodiče.“

„A Bill souhlasil?“ Tom si vložil do úst kousek zázvorového bochánku.

„Neměl na výběr,“ konstatoval Georg smutně. „Nabízel jsem mu pokoj po mém bratrovi, nevadilo by mi, kdyby se ke mně nastěhoval, ale Bill potřebuje mít svůj prostor. Pořád naivně doufá, že mu dovolím jim to všechno vrátit, až si najde práci.“

„Trošku ho chápu. Ani já bych nechtěl být nikomu nic dlužný.“

„Tome, ta částka pro mé rodiče nic neznamená. I jeden pár bot mojí matky stojí víc,“ odfrkl si a Tom začínal chápat, proč se od rodičů tak brzy osamostatnil a začal žít po svém.

Krom toho jej začínala naplňovat lítost. Zatímco on měl na svém účtu značnou částku peněz, kterou mu odkázal jeho dědeček a neví, co by si s ní počal, Bill kdysi téměř přišel o střechu nad hlavou. A přesto v sobě nalezl sílu každé ráno vstát a jít do školy, kde byl denně vystavován posměchu a urážkám. Obdivoval jej. On sám by nic takového nedokázal. Kéž by jej poznal dřív. Kéž by mu mohl v té době pomoct. Všechno mohlo být úplně jiné.

„Je mi ho líto.“ Zvláštní ticho v místnosti náhle protrhl Georgův šepot. „Nezaslouží si nic z toho, čím neustále prochází. Je úžasný a obdivuhodný a sakra, je tak zatraceně moudrý,“ řekl s tichým smíchem a Tom se k němu na chvíli připojil.

„Víš, nikdy to neměl lehké. Už jako dítě…“ Najednou ztichl a Tom věděl, že právě prozradil mnohem víc, než měl původně v úmyslu.

„Chtěl bych mu pomoct.“

„Pomůžeš mu jen tak, že odoláš jeho odmítání. Že zůstaneš i přesto, že o to nebude jevit zájem. Protože věř mi, to on rozhodně nebude.“

Tom se jemně usmál. Právě tahle stránka Billovy osobnosti jej začínala přitahovat nejvíce. Byl jako pokladnice plná tajemství, skrýval v sobě poklad, na který nikomu nedovolil pohlédnout, natož sáhnout a Tom si v mysli stanovil další cíl.

Změní Billův pohled na svět. Pokusí se mu ukázat, že se dá žít i jinak a možná, možná se mu on sám jako jediné osobě ve svém životě, konečně zcela otevře a svěří se mu se vším, co se neodvažoval říct nikomu jinému.

Když se o hodinu později příjemně opojeni rozloučili a popřáli si dobrou noc, Tom nezamířil ke křeslu u okna. Opatrně vylezl na postel, poskládal se vedle Beth, která k sobě tiskla vrch od Billova pyžama jako nejmilovanější panenku, a přes oba přehodil přikrývku. Pohladil její zlaté kudrlinky a natiskl se na její drobná záda. Spánek přišel nečekaně rychle. Možná za to mohla sladká, nádherně omamná vůně ulpělá na povlečení, možná replika noční oblohy nad jeho hlavou, ale doslova mohl cítit, jak mu únava sedá na oční víčka, dělá je ztěžklými a krůček po krůčku odvádí jeho mysl pryč, až dokud se neocitla ve snu.

…

„Co tady děláš?“ zeptal se Bill, jakmile se mu konečně podařilo nalézt ztracený hlas. Přesto působil zesláble a nejistě. Jen trošku silněji než šepot. Opatrně vstal, zavrávoral, ale nedovolil Tomovi, aby jej podepřel a pomohl mu. Místo toho se pokoušel nalézt ztracenou rovnováhu sám prostřednictvím židle, a zároveň se vyhýbal Tomovu pohledu, v němž by jistě spatřil zklamání. „Je brzo,“ vydechl a zůstal stát na místě, naneštěstí až příliš blízko na to, aby necítil Tomovu vůni a kouzlo jeho osobnosti. „M-můžeš tady vůbec být? Ptal ses sestry? Nechci, abys měl kvůli mně potíže.“ Odvážil se zvednout pohled a s divoce tlukoucím srdcem se zahleděl Tomovi do očí.

„Omlouvám se. Můžu odejít a přijít později, jen jsem ti přinesl pár dárků,“ pronesl plaše a rukou ukázal směrem k Billově posteli. Na rozestlaném povlečení ležela obrovská taška.

Bylo to zvláštní. Když si povídal s Billovým přízrakem, cítil se úplně jinak. Věděl, že není skutečný, že se jej nemůže dotknout, a proto si jeho blízkost tolik nepřipouštěl, ale teď… stál naproti Billovi, který byl z masa a kostí a kterého se mohl dotknout. Cítil jeho vůni, teplo vyzařující z jeho těla i chlad proudící z jeho pohledů. Čím déle zůstávali ve stejné místnosti, tím menší si připadal. Najednou litoval svého rozhodnutí vzít si taxík a jet za ním ještě před svítáním. Litoval svých myšlenek a naděje, že to mezi nimi někdy bude jiné, protože stačil jediný Billův pohled k tomu, aby byly všechny zmařeny.

„J-já nemám narozeniny,“ promluvil Bill rozechvěle, oči upíral na hromadu věcí, které mu Tom přinesl. „Ani žádný jiný svátek.“

„Já vím,“ Tom jemně kývl hlavou a odvrátil pohled. Najednou se cítil jako malý kluk, který vyvedl nějakou špatnost a čeká na to, až bude potrestán. „Ale jsi v nemocnici a všichni, co jsou v nemocnici, by měli dostat nějaký dárek.“

Působil natolik roztomile, že se Bill neubránil, a když se Tom nedíval, dovolil, aby se mu do očí prodrala něha, a bolavé rty zkroutil do jemného úsměvu.

„Nechci, abys za mě utrácel peníze,“ špitl. „A krom toho, dárek jsi mi už přeci dal. Copak jsi zapomněl?“

Na chvíli skutečně zapomněl a pak očima sklouzl níž, zadíval se na Billovu ruku a rozzářil se. „Máš ho na sobě,“ usmál se. „Sluší ti daleko víc než mně a až zmizí ty obvazy, bude vypadat ještě lépe,“ podotkl vesele a vzal Billovu ruku do své, aby si mohl prsten na Billově prstu pozorněji prohlédnout. Obvazy však byly na některých místech odhrnuté a jemu se naskytl pohled na ošklivě odřenou kůži. Znovu v něm vzkypěl vztek a nemohl přestat myslet na to, jak rád by si to s Gregem okamžitě vyřídil. Bill jako by zaslechl jeho myšlenky.

„Ani na to nemysli,“ šeptl, vymanil ruku z jeho sevření a pomalu kulhal směrem k posteli. „To, co se stalo, je už minulost. Nechci, aby sis kvůli mně udělal nepřítele. Bylo by to zbytečné.“ Váhavě si skousl ret a pohlédl na Toma očima malého dítěte. „Můžu?“ pípl a ukázal na velkou tašku. Ještě nikdy předtím nedostal tolik dárků. Samozřejmě je nechtěl všechny přijmout, byl jen zvědav, co si pro něj Tom připravil.

„Jsou tvoje,“ povzbudil jej Tom s úsměvem a usadil se na kraj matrace. „Jak jsi to myslel?“

„Co?“ Bill právě vytáhl první z dárků, kterým byla přímo obří encyklopedie s názvem Věda. Láskyplně přejel přes čtyři úhledná písmena a v duchu Tomovi zatleskal. Hned prvním dárkem se dokonale trefil do Billova vkusu, i když to možná nebylo tak těžké vzhledem k tomu, že ničím jiným nežil. On sám by si nikdy tak drahou knihu nemohl dovolit a cítil se hloupě při pomyšlení, kolik peněz Tom utratil jen proto, aby mu udělal radost.

„Že by to bylo zbytečné.“

Bill se zhluboka nadechl a nesměle na Toma pohlédl. Věděl, že se tomu nemůže vyhýbat dlouho, protože Tom by stejně časem zjistil, že se něco děje. Rozhodl se, že to nebude zbytečně komplikovat. Odložil knížku zpět do tašky a sklonil hlavu.

„Já už se do školy nevrátím,“ řekl a vyděšeně otočil hlavu směrem ke dveřím, kolem kterých zrovna procházela sestra a hlasitě se smála něčímu vtipu. Byl rád, že zrovna uhnul pohledem, protože ticho, které po vyslovení jeho slov následovalo, vypovídalo o všem, co měl vzápětí zahlédnout v Tomově obličeji.

„Cože?“ zeptal se Tom s pozůstatky úsměvu na rtech. „Asi jsem dobře nerozuměl.“

„Rozuměls dokonale,“ oponoval mu Bill rozechvělým hlasem, ještě pořád neschopen zvednout tvář a podívat se na něj. „Už se do školy nevrátím.“

Toma polila vlna studeného potu a jeho nitro zachvátila panika. Pořád mu to nedocházelo. „To nemyslíš vážně, že ne? To nemůžeš udělat! Jen pár měsíců před koncem… Bille, ale co tvé plány? Co náš projekt? Tohle nejde. Nemůžeš jen tak skončit.“

„S projektem ti samozřejmě pomůžu.“

„Kašlu na projekt! Kdy konečně pochopíš, že mi jde o tebe?“

„Tome, je zbytečné o tom mluvit. Sám nejlépe vím, co mám udělat.“

„Ne nevíš. Jsi jen vyděšený kvůli tomu, co se ti stalo a věř mi, že bych na tvém místě reagoval stejně, ale tohle nemůžeš udělat. Dám na tebe pozor, ochráním tě. Greg se k tobě už nepřiblíží. Jen si to prosím ještě všechno promysli.“

Bill cítil, jak mu v hrdle narůstá překážka a do očí se mu tlačily slzy.

„Nejsem vyděšený,“ vydechl, neschopen hlubokého nádechu. „Už jsem se rozhodl. Musím myslet i na Beth. Nemůžu být tak sobecký a hledět pouze na své zájmy. Nechci, aby mě ještě někdy viděla v takovém stavu.“

„Nemůžeš být sobecký.“ Tom nevěřícně zakroutil hlavou. „Nabízím ti pomoc a ty ji odmítáš, kvůli čemu? Kvůli tomu, že máš strach někomu důvěřovat. To ti nepřijde sobecké?“

„Odejdi,“ vydechl Bill z posledních sil.

„Dobře víš, že nikam nepůjdu, dokud mě nevyslechneš.“

„Já tě nechci poslouchat,“ vydechl Bill a i přes bolest se po čtyřech připlazil k Tomovi a snažil se jej postrčit ke dveřím.

Oči měl nyní plné slz, všechno kolem něj bylo rozmazané, dokonce i Tomův obličej. Tlačil do něj vší silou, které byl schopen, ale Tom místo toho, aby konečně poslechl a odešel, jemně omotal ruce kolem jeho boků a dřív, než stačil Bill jakkoli protestovat, přitiskl jej na své tělo, věnujíc mu opatrné objetí.

„Pusť mě,“ zasténal, jakmile se tváří otřel o Tomovu pulzující tepnu a do nosu jej udeřila jeho vůně. „Prosím,“ další zoufalý sten opustil jeho rty ve chvíli, kdy Tom zesílil své objetí. Opět se s ním točil svět. Tomovo tělo bylo jako přístav, do kterého po letech konečně doplul a ve kterém mohl nalézt útočiště. Z očí mu tiše stékaly slzy a on nebyl schopen žádné reakce. Jeho nitro bylo po téhle stránce naprosto chladné, nevědomé, a tak nedělal vůbec nic. Zavřel oči, hladově vdechoval vůni Tomova objetí a víc neřekl ani slovo.

Možná to bylo málo, ale rozhodně to byl dobrý začátek.

autor: B-kay