autor: SakuraUchihaHaruno13
Billovi rodiče jeli na nákup, takže neměli ani potuchy, že se do jejich domu dostali tři neznámí chlapci. Bill odemkl a pomohl Fritzovi a Christophovi dovést Toma do jeho pokoje. Tam ho položili na postel a čekali, jestli se mu trochu uleví.
Bill se pro jistotu stavil v koupelně pro kýbl, kdyby se chtělo Tomovi znovu zvracet.
Všichni na dredatého chlapce zírali, jako by jim to snad mělo pomoct v tom, aby řekl, co se vlastně stalo, ale bylo to marné. Tom spal.
„No,“ opatrně prolomil věčné ticho Christoph a rozhlédl se po Billově pokoji, „máš to tu vážně moc pěkné,“ pokýval hlavou a zblízka si prohlédl obsah skříně, kde se nacházely všechny možné kožené bundičky. „Máš hodně bohaté rodiče, co?“ pokračoval, jako by to byla naprosto normální otázka.
„Chrisi!“ káravě ho okřikl Fritz a přitáhl si ho k sobě. „Nech si ty otázky,“ pošeptal mu. „Vždyť on by o nás ani neměl vědět.“
„Já to pořád nechápu,“ zakroutil hlavou Bill. Jeho předchozí otázce nevěnoval žádnou pozornost. V hlavě se probíral všemi možnými vzpomínkami na ten dům, v němž Toma našel. Nedokázal přijít na to, co by tam Tom mohl dělat a proč byl tak rozhozený. Skoro se mu ani nechtělo věřit tomu, co se stalo. Nedokázal si vysvětlit, jak se tam dostal.
„Vážně mi nemůžete nic říct?“ prosebně se na ně zadíval. Dřepl si k posteli, na níž spal Tom a svým pohledem přejížděl po jeho obličeji, na němž se podepsaly všechny ty slzy. Samotná představa plačícího Toma mu kdysi přišla nesmyslná a zcela nemožná. Nebyl schopný uvěřit tomu, že by jeho silný Tom mohl někdy uronit slzu a teď byl svědkem toho, jak pláče. Už jenom ta samotná představa mu rvala srdce na maličké kousíčky, všechny ty vzpomínky v jeho duši opakovaně vyvolávaly bolest.
„Nesmíme,“ odvětil Fritz dřív, než se Christoph stihl nadechnout k odpovědi. „Za tohle nechci nést zodpovědnost,“ řekl narovinu. „Buď ti to řekne on, nebo na to budeš muset zapomenout,“ nabídl mu dvě možnosti, které se můžou stát.
„Souvisí to ale se mnou, že jo?“ ujišťoval se. „Proč bych jinak viděl sám sebe dusícího se vlastní krví?“
„Neřeš to,“ snažil se ho od toho všeho odradit Fritz. „Tohle je něco, co bys neměl znát.“
„Když nad tím tak přemýšlím,“ vložil se do debaty Christoph, „možná bychom už mohli jít,“ jemně strčil do Fritze a pohledem mu naznačil, kde jsou dveře. „Řekli jsme přece, že ho pomůžeme odnést do bezpečí, nic víc,“ připomněl a společně s Fritzem zamířil ke dveřím.
„Měj se hezky, Bille,“ rozloučil se s ním černovlasý Christoph a nervózně si začal okusovat černý lak z nehtů.
„Rád jsem tě poznal,“ usmál se na něj Fritz a podal mu ruku. „Pro tvoje dobro ale radši zapomeň na všechno, co se dneska stalo,“ požádal ho. „Neznáš ani mě, ani jeho,“ pohledem mířil ke svému příteli, „nikdy jsi nebyl v tvé ulici ani v domě, je ti to jasné?“ pohledem se do něj zabodl a nekompromisně ho sledoval do doby, než mu to všechno Bill odsouhlasil.
„Věř mi,“ usmál se na něj blonďák, „vážně bude lepší, když se v tom nebudeš dál šťourat.“
Bill přikývl, i když si nebyl vůbec jistý, jestli ho poslechne. Nechtělo se mu na to zapomenout. Zajímalo ho, jak to s Tomem skutečně je. Přál si vědět úplně všechno, nemohl zapomenout.
Kluky vyprovodil a ujistil je, že se tím nebude moc zabývat. Pak se vrátil zpátky do pokoje, kde Tom odpočíval. Nezdálo se, že by se něco změnilo. Ležel stále stejně, přerývavě dýchal a jeho víčka se neustále chvěla. Bill by ho nejradši probudil a zasypal ho množstvím otázek, ale zdravý rozum mu v tom bránil. Nemohl ho probudit, spánek rozhodně potřeboval.
Chvilku ho soustředěně pozoroval, zatímco sám sobě kladl všelijaké otázky. Když na ně ani po půlhodině nebyl schopný najít odpověď, lehl si do postele vedle Toma a snažil se usnout. V mysli měl tolik věcí, že spánek považoval za nemožný, přesto se mu ale podařilo usnout.
Na město už padaly stíny noci a on se zrovna vracel domů. Vítr si hrál s jeho černými vlasy, kterým ráno věnoval hodně pozornosti. Teď mu ale létaly ve větru, jako by s nimi ráno nedělal vůbec nic. Už vzdal ustavičné uhlazování a narovnávání. Za chvíli bude doma a vlasy půjdou pěkně pod vodu, aby se z nich všechno smylo.
Jak tak přemýšlel, který kondicionér použije, uslyšel za sebou jasně zřetelné kroky. Nejdřív je ignoroval v naději, že jej nebudou následovat, ale ve chvíli, kdy se k němu přiblížily, otočil svou hlavu a podíval se tím směrem.
V jasném měsíčním světle zahlédl mužskou postavu s jemně vyrýsovanými svaly. Vyhledal obličej, jenž se schovával za několika silnými prameny, v nichž později spatřil dredy, a poznal Toma.
„Co ty tady?“ zeptal se. Na tváři mu hrál potměšilý úsměv, myšlenky se mu od kondicionéru stočily k jeho vlastní posteli, v níž by mohl Toma uvítat.
„Bille,“ zašeptal dredatý chlapec zasmušile. Měsíční světlo se odráželo v jeho slzách, které se mu z posledních sil dařilo udržet v očích. Ruka se mu třásla, když prsty pevně obtočil kolem studeného kovu. Pomalu vytahoval věc kapsy a jenom sledoval, jak se Billovi zúžily zorničky strachem, když si uvědomil, co to je.
Pistole. Tomova pistole.
„Odpusť mi tohle všechno,“ žádal ho. Tvářil se, jako by prožíval skutečná muka, ruka se mu neustále třásla a slzy se mu spustily po tvářích.
„C-co?“ Bill vůbec nic nechápal. Viděl jenom pistoli, která ho ukotvila na místě. Nebyl schopný se pohnout, byť sebemenší pohyb způsobil nepříjemně chladivý pocit v jeho těle. Srdce mu tlouklo, jako by mu každou chvíli chtělo vyskočit z hrudi. Mysl měl úplně prázdnou, nedokázal se na nic soustředit, vnímal jenom strach, který na něj doléhal ze všech stran. Každá buňka v jeho těle byla dokonale paralyzovaná, jeho mozek byl nakonec schopný zpracovat jenom jedinou informaci: Za chvíli zemřu!
Přerývavý dech tvořil u jeho tváří lehké obláčky páry, jeho pohled zůstal neměnný. Nedokázal vyslovit ani jméno svého milovaného, nedokázal vůbec nic.
Tichem se ozval ohlušující zvuk. Výstřel, který všechno ukončil.
Bill sebou silně škubl. Odlepil víčka od sebe a rozhlédl se kolem. Tělo měl ještě stále ovládané strachem, nehýbal se. Slyšel jenom svůj divoký dech a snažil se zklidnit svoje srdce. Nedokázal si vysvětlit, co ho to napadlo snít zrovna o tomhle. Neviděl v tom žádný smysl.
„Bille?“ Tomův hlas zněl jinak než kdykoli dřív. Bill ale netušil, čím to je. Napadlo ho, že to může být tím pitomým snem, který ho před několika málo okamžiky vyděsil smrti. Možná za to mohlo ale něco úplně jiného.
„Máš pistoli?“ Ta otázka z Billa vyletěla dřív, než si ji stačil pořádně promyslet. Okamžitě se styděl za to, že se neovládl a neřekl něco jiného.
„Pistoli?“ Tom se na něj zděšeně podíval. Myslel si, že se ho bude ptát na to, co se stalo u Amalie. Něco takového nečekal. „Ne,“ neochotně zalhal. „Nemám pistoli,“ řekl. Sám se tišil tím, že ta pistole nestřílí, je rozbitá, což může být synonymní tomu, že ji nemá. Nemá funkční pistoli. Na to se ho nejspíš Bill ptal, takže odpověděl víceméně pravdivě.
„Proč?“ zajímal se. Svýma hnědýma očima se na něj podíval a spatřil v Billově tváři jakési napětí. „Děje se něco?“
„Jenom sen,“ pokusil se ho Bill uklidnit. Vzal jeho ruku do své a položil mu hlavu na rameno. Musela se mu zdát úplná blbost. Tom by přece nemohl mít pistoli a nemohl by na něj vystřelit. Nikdy v životě. Byly to jenom nesmysly. „Spíš ty máš co vysvětlovat,“ odfrkl si Bill a silně se k němu přitiskl. „Cos sakra dělal v tom domě? Proč jsi byl tak mimo? Proč jsi zvracel? A co to bylo za myšlenky? Já v kaluži vlastní krve? Jak tě to proboha napadlo?“ Bill pouštěl na svět jednu otázku za druhou, až se v nich Tom ztratil. Nebyl si jistý, na kterou má odpovědět nejdříve. Hlavní problém byl ale s tím, jak by mu měl odpovědět.
Tom ho nepřerušoval. Nechal ho, aby se ptal na všechno, co si pamatoval a sám si v hlavě uvědomoval, co všechno mu může říct. Došel k závěru, že by neměl vědět nic, co by mu mohl říct. Neměl vědět ani o tom domě. Neměl vědět vůbec nic!
„Tak prosím,“ vyzval ho Bill s výrazně zvednutým levým obočím. Bylo na něm jasně vidět, že se nenechá ničím obalamutit a chce jenom čistou pravdu bez vytáček, kterou mu ale Tom poskytnout nechtěl.
„No,“ nadechl se Tom a v mysli se modlil, aby jej něco zachránilo, „já si z toho moc nepamatuju,“ vydechl znaveně. „Mohl bys mi říct, co se stalo?“ požádal ho a v duchu se modlil, aby mu to Bill uvěřil.
„Neříkej mi, že nevíš vůbec nic,“ podezíravě se na něj zaměřil.
Tom jenom pokrčil rameny. „Byl tam nějaký blonďák? Možná další černovlasý kluk a pak ty,“ předstíral, že si matně vzpomíná.
„Ti kluci tě ale znali!“ rozhodil rukama. „Jedem z nich byl Fritz, říká ti to něco? Prý si s ním o mně mluvil,“ nenechal se jednoduše odbýt.
„Fritz?“ Tom ze sebe dělal úplně blbého. Proklínal se za to, že takhle Billovi lže, ale pravda nepřicházela v úvahu. Nedokázal by mu přiznat, co dělal celý život a co má teď v plánu. Nebyl schopný přiznat, že nejspíš dopomohl k jeho smrti.
„Jo! Říkal, že mi buď řekneš, co se stalo, nebo na to všechno budu muset zapomenout. A já chci vědět, co se stalo!“
Tom se chytil za temeno hlavy a chvíli si ho mnul, aby v Billovi vzbudil podezření, což se mu po chvilce podařilo.
„Nedostal jsi třeba do hlavy?“ začal se svými teoriemi Bill. „Možná tě někdo přepadl, třeba tě někdo zmlátil a píchnul ti nějakou divnou látku,“ pokračoval ve svých úvahách, i když jim sám moc věřit nechtěl. Když ale viděl ten Tomův zdrcený výraz, který byl podtržen dokonalou nechápavostí, dal se na ústup. Věřil tomu, že by mu Tom nikdy v životě nedokázal lhát. Už jenom ta myšlenka byla nepředstavitelná. Tom by ho nikdy nepodvedl, řekl by mu, kdyby se dělo něco vážného. Skutečně tomu věřil.
„Říkal jsi, že jsem zvracel?“ optal se, aby tím podpořil Billovu teorii, že ho někdo něčím nadopoval.
„Jo,“ přitakal. „Zvracel jsi a vypadal jsi, jako bys byl úplně mimo,“ sdělil mu.
„A co jsi to říkal o krvi? Stalo se snad něco tobě?“ Nenáviděl se za ten zlomený tón ve svém hlase, ale věděl, že pravdu by nejspíš neunesl.
„Měl jsem v mysli takový divný obraz,“ začal s detailním popisem všeho, co se přihodilo. Všechno mu vysvětlil, nevynechal ani to, jak se dostal do toho domu, aniž by ve skutečnosti věděl, kam jde. Popsal mu i Fritze a Christopha v naději, že si na ně vzpomene a dokáže o nich říct něco bližšího, třeba jak se znají, ale Tom se tvářil stále stejně. Byl šokovaný tím, co Bill vypráví a zpočátku mu nechtěl věřit. Zahrál to skutečně tak dobře, že by se za to nejradši sám zmlátil.
Před Billem dokázal sehrát dokonalé divadélko, lhal mu, jako když tiskne a před Amalií tlachal takový blbosti. Miloval ho, vážně ho měl rád, ale nedokázal ho zranit pravdou. S Amalií to bylo ale jiné, znal ji celý svůj život, a i když ji neměl rád, vděčil jí za život. Byl plný rozporuplných pocitů, které v něm mezi sebou bojovaly. Chtěl od ní odejít, chtěl se jí navždy zbavit, ale ne tím způsobem, že sám skončí ve vězení. Chtěl spolu s Billem odejít do bezpečí, ale netušil kdy a jak. Nevěděl vůbec nic. Pravda mu přišla natolik bolestná, než aby ji vyslovil.
Byl najednou takový srab. Nedokázal se tomu postavit. Nebyl ani schopný vymyslet něco, co by jim zachránilo krk. Byl tak vyděšený ze skutečnosti, že se blíží jejich konec, že ani nedokázal přemýšlet nad nějakým únikovým plánem.
Přál si, aby se oba mohli zachránit a nemuseli zemřít, ale netušil, jak to zařídit. Amalia si už v klidu kula svoje plány s dokonalým načasováním, což jí vždy zajistilo vítězství. Do každičkého detailu probrala prostory, kde k útoku dojde, počítala i s nějakými nevinnými přihlížejícími, o které se postará hlídka. Důležitý pro ni byl cíl. Potřebovala ho dostat tam, kde ho nikdo nebude moct zachránit. Hodilo by se, kdyby se to odehrálo v jejich uličce, kde jsou jenom její přívrženci a nikdo tam ze strachu nevleze.
Těšila se tak, že své datum neustále posouvala blíže k přítomnosti. Přála si, aby vše proběhlo úplně nenápadně a naprosto v pořádku. Kdyby zmizel v pátek, jeho rodiče by se mohli domnívat, že je přes víkend někde u kamaráda, takže by měla dva dny k dobru. Nikdo by se po něm příliš nesháněl a pak už by bylo pozdě ho hledat.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Vůbec se mi nelíbí, jak Tom Billovi lže! A na Billově místě bych mu taky nevěřila… Vážně mě Tom štve!
Tom ma teraz veľmi sklamal. Myslela som si, že má Billa naozaj rád. Teraz o tom pochybujem. Možno je tou skvelou Améliinou výchovou už tak zdeformovaný, že mu niet pomoci. Mám z pokračovania a smerovania tejto poviedky celkom obavy.
Pridávam sa k dievčatám, že ani mne sa nepáči, čo Tom robí! Prečo Billovi stále klame? Takto to robí len horším! Kebyže Billovi povie, o čo ide, tak by ho tým síce vystrašil, ale na druhej strane by bol Bill opatrnejší a dával by si pozor! Fakt neviem, čo si Tom sľubuje od toho, že Billovi tají pravdu, ale bojím sa toho, ako to bude pokračovať…
Na jedné straně Toma i chápu, že Billa nechce vystrašit, protože by pak o něj mohl přijít. Možná má strach, že by se na něj Bill zlobil tak moc, že by s ním už nechtěl mít nic společného. Jenže čím víc to prodlužuje, tím víc to pak bude horší, doufám, že to Tom ví! Jasně, na jeho místě bych taky netušila jak to všechno Billovi říct a jak se mu dostatečně omluvit, ale prostě mám pocit, že by to tak bylo daleko lepší. Doufám teda, že má Tom sakra dobrý plán na jejich záchranu, jinak tphle nedopasne dobře.
Upřímně se teď každého nového dílu bojím, protože už vidím jak bolestně to všechno dopadne!
Z Toma jsem pěkně rozčarovaná jen doufám že se Billuv sen nestane skutečností.