autor: Clarrkys
Děkuju všem za komentáře. Nesmírně mě těší, že si můj příběh našel své čtenáře a že se vám jeho námět líbí 🙂 Dnešní díl je o něco kratší než předešlé, ale doufám, že ho i přes to oceníte, a potěšíte mě dalšími skvělými komentáři, které mi dělají obrovskou radost a nacházím v nich inspiraci 🙂
Postavit se na vlastní nohy
„Alexi!“ zakřičel Tom. „Alexi!!!“ zavolal znova.
Jejich táborem se ozývala jenom střelba a křik, spolu s Tomem po infikovaných stříleli další dva muži. Po Alexovi jako by se slehla zem.
Když se z jednoho stanu ozval dětský jekot, objevil se i Bill ve dveřích karavanu, které pevně svíral, aby byl schopný se vůbec udržet na nohou.
„Pane bože!“ okamžitě blonďák vykřikl.
„Bille, zůstaň, kde jsi!“ zakřičel Tom a jednomu z infikovaných probodl lebku nožem. Bill neposlechl a kulhavým krokem se vydal ke stanu, ve kterém se ozývalo dětské volání o pomoc. „Bille, sakra!!! Okamžitě se vrať zpátky!“ zakřičel Tom a odstrčil Billa, který to neustál a upadl na zem. Z očí mu vytryskly slzy, jednak bolestí, která se mu z poraněného stehna rozlévala do celého těla, a taky kvůli tomu, co se kolem něj právě teď dělo.
Zdálo se, že infikovaných přichází víc a víc a zabíjí jednoho po druhém, zabíjeli všechny, kdo byli venku, a taky se dostávali do stanů k těm, kteří už spali. Billovi se podařilo odplazit zpátky ke karavanu, zůstal ale na zemi před jeho dveřmi a se zaslzeným obličejem už se pomyslně loučil se životem. Díval se na Toma, který se probojovával ke stanu, ve kterém byly děti s Melanie, a uvědomoval si, že ho vidí nejspíš naposled.
Tom vystřelil ještě pár ran, než mu došly náboje. Odhodil zbraň a s nožem v ruce klekl na kolena před stanem s dětmi. V místě, kde měl být zavřený vchod do stanu, se dovnitř dostal infikovaný, a ven mu trčela jen polovina těla. Tom ho za kalhoty vytáhl po zemi ven, podařilo se mu ho obrátit na bok, a když pevně svíral jeho nenasytné ruce, probodl mu lebku nožem. Když potom nahlédl dovnitř stanu, zatajil se mu dech.
„Pane bože,“ zašeptal a musel na chvíli nad tím vším, co viděl, zavřít oči, aby byl schopný to zvládnout a dál se soustředit. Melanie byla mrtvá, na boku a na břiše měla vykousanou zakrvavenou ránu a její krev se rozlévala přes šusťákový povrch spacáku přes karimatku až na dno stanu. Vypadala strašně a bylo otázkou jen pár minut nebo desítek minut, než se promění taky v jednu z nich. V kaluži krve vedle ní ležela dvě malá tělíčka obou holčiček. Jedna z nich měla nepřirozeně skloubenou nohu, částečně ohlodanou a krvavou, a v dokořán otevřených očích vyděšený výraz, tělo naprosto nehybné. Tomovi se do očí vehnaly slzy, vstal a chtěl se co nejdřív dostat ze stanu ven. Nemohl se na ten masakr dívat už ani o vteřinu déle.
„Strejdo?“ ozvalo se vyděšeným dětským hláskem dřív, než stihl opravdu odejít. Otočil se zpátky a uviděl, jak se malá blonďatá Sarah posadila a začala se k němu natahovat. „Strejdo Tome, proč se nám to děje zase? Proč nás nemůžou už nechat být?“ zavzlykala a rychle vklouzla do Tomova náručí.
„Já nevím, holčičko,“ odpověděl ztrápeně.
Vtáhl si malou Sarah do objetí a pohladil ji po vlasech. Hned se ale po kolenou dostal ven ze stanu a postavil se na nohy, s dívkou pořád v náručí. Podíval se na Billa, který seděl u karavanu a nějakým klackem se snažil od sebe odehnat asi tři infikované. Tom se k němu hned rozběhl a všem třem zezadu věnoval ránu nožem do hlavy, Sarah v jeho náručí vyjekla a neubránila se tomu, aby se její občasné vzlyky neproměnily v zajíkavý pláč. Bill se po zemi zděšeně odtáhl co nejdál od mrtvol infikovaných a až potom pohlédl nahoru na Toma. Podíval se na holčičku v jeho náručí a potom přeběhl očima na stan, ve kterém před tím byla.
„T-tome… kde je Melisa?“ zvedl pohled znovu na Toma, který mu věnoval smutný pohled a lehce zakroutil hlavou, snažil se mu to nejhorší naznačit i beze slov. Mezitím kolem nich proběhl snad poslední člen jejich tábora, s křikem se rozběhl bezhlavě pryč. Ostatní leželi na zemi, poražení, i když některým se snad podařilo utéct. To stejné měl v plánu i Tom, i když teď v jejich bezprostřední blízkosti nebyl žádný infikovaný na nohou, když se ohlédl za zlověstnými zvuky, mohl v dálce rozpoznat celé stádo, které muselo čítat nejméně pětadvacet, třicet infikovaných, jak se mezi stromy rychle přibližují.
„Bille, rychle vstaň, prosím… musíme se dostat co nejrychleji pryč, přichází jich ještě víc,“ Tom si přehoupl holčičku jen na jednu ruku, schoval nůž do pouzdra u pasu a tu druhu natáhl směrem k Billovi.
„Cože? Ne, nemůžu odejít bez mojí Melisy!“ Bill se jeho ruky nechytil, podařilo se mu postavit na nohy za pomoci otevřených dveří karavanu. Kulhavým krokem se vydal ke stanu, ve kterém obě děvčata původně měla být, kličkoval přitom mezi mrtvolami.
„Bille, začnou se přímo před námi přeměňovat, jestli teď hned neodejdeme!“ Tom popadl blonďáka za paži, a když ho k sobě otočil, mohl vidět čerstvé slzy v jejich očích a na tvářích.
„Ale Melisa-…“ snažil se mu Bill vytrhnout.
„Melisa je mrtvá, Bille! Stejně tak i Melanie, i všichni ostatní!“ zakřičel Tom rozčileně. Okamžitě toho ale litoval, když viděl Billův zničený, ztrápený a ubrečený výraz, s očima plnýma vzdoru. Tomu, co Tom říkal, blonďák nemohl věřit, prostě nemohl.
Vytrhl se z jeho sevření a šoural se ke stanu. Tom si povzdychl a odešel k Alexovu stanu, ve kterém byly schované zbraně. Postavil Sarah na zem, vzal do tašky nějaké zbraně, náboje i nože, když uslyšel Billův překvapený výkřik. Ohlédl se zrovna, jakmile si Bill zděšeně zakryl ústa při pohledu do stanu, kde byla Melanie s Melisou.
„Pane bože,“ vydechl Bill a zhluboka se nadechl, přiložil si dlaň na hrudník a snažil se normálně dýchat. Připadalo mu, že pokud se něčeho nechytí, skončí zase na zemi. Zašmátral rukou kolem sebe a nahmatal Tomovu mikinu. Pohlédl na něj a rychle se mu schoulil do náruče, schoval si tvář do ohbí jeho krku. Začal okamžitě vzlykat a sotva popadal dech. V dlaních sevřených v pěst svíral lem Tomovy černé mikiny. „J-je to všechno moje vina, Tome. Přilákala je ta… ta střelba a Alex střílel kvůli mně. Jen kvůli mně – kvůli tomu, že jsem naprosto neschopný,“ mumlal mezi vzlyky. Tom si povzdychl. Bill si podle něj vůbec neměl co vyčítat, kdyby Tom poslechl názory ostatních, neskrývali by se v lese, a kdyby učili ostatní zacházet se zbraněmi, všechno mohlo už dříve dopadnout jinak. Bill není ten, kdo by si to měl vyčítat, opravdu ne. Tom všechnu vinu viděl na svojí hlavě. Dokonce už ani nevěděl, proč trval na tom, aby se skrývali zrovna tady. Všechny jeho plány a názory se najednou rozplynuly, ztratily se bůhví kde – jediné, co jeho mysl dokázala momentálně zpracovávat, byla ohromná a až příliš krutá bolest a strach z dalších dnů.
„Nemluv nesmysly, Bille. Není to tvoje vina, byla to jen otázka času, kdy se to stane. Musíme ale hned odejít… a s námi Sarah. Buď silný alespoň pro ni.“ Bill se po těch slovech zase narovnal, přikývl a utřel si slzy z tváří. Otočil se za hlukem, který byl už téměř u nich, a když uviděl to stádo infikovaných, začal rychle přikyvovat a vydal se k Sarah. Tom ještě rychle popadl batoh, do kterého naházel z Alexova stanu nějaké zásoby, a dal si ho na záda, Sarah vzal na ruce. Billovi předal tašku se zbraněmi a jednu z nich blonďákovi strčil přímo do ruky. Rychlým krokem se rozešel pryč. Bill si prohlédl pušku v ruce a hned Toma následoval, i když pomalejším tempem, a snažil se při chůzi neusykávat bolestí moc nahlas.
„Kam to jdeme?“ zeptal se Bill, když se horko těžko prodíral mezi keři a stromy, černočerná tma to moc neulehčovala. Nějakou chvíli bylo ticho, než se Tom odvážil odpovědět.
„Nevím,“ řekl tak tiše, že to blonďák sotva uslyšel.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Ach jo. Doufám, že se podařilo utéct ještě jiným. Bylo by opravdu smutné, kdyby přežili jen tihle tři. Jsem zvědavá, kam teď zamíří. Budou muset spěchat, když mají v patách infikované a Bill je navíc zraněný na noze… To budou nervy.
Díky, těším se na pokračování.
To bolo strašné:( som zvedavá čo sa stane ďalej… Je mi ľúto všetkých zomretých… táto poviedka vyzerá, že sa nebude môcť skončiť dobre…
Byla jsem celou dobu jako na trní a doufala jsem, že se klukům podaří se zachránit. Vlastně jsem už ani nepočítala s tím, že by se jim sebou podařilo vzít ještě někoho. Alespoň Sarah měla štěstí, i když kdo ví, na jak dlouho. Teď jen doufám, že se jim podaří utéct dost daleko a schovat se. Ale pořád si neumím představit, jak by tohle celé mohlo dopadnout dobře, protože ti infikovaní jsou vážně hrůzostrašní…
Hrozné doufám že se jim podaří utéct.
Tak tohle je teda masakr!
Asi jsem nějak tajně doufala, že těch infikovaných tam nevtrhlo nějak moc a že než se to všechno rozjelo, povede se jim je pozabíjet a minimálně 3/4 lidí přežije. Nestalo se. Proto alespoň doufám, že se povedlo zachránit ještě někomu a ne jen Billovi, Tomovi a Sarah. I když jsem samozřejmě šťastná i za ně! A to strašně moc.
Ale přiznám se, že jsem tohle fakt nečekala! Ne takhle velké! Je mi to strašně, strašně líto! Neumím si představit, tak se teď musí všichni tři cítit. Tom se nejspíš za všechno obviňuje, Bill pravděpodobně taky a ještě je mi smutno po dětech a Sarah se na všechno musela koukat z první ruky a je to přitom ještě malé dítě. Divím se, že se z toho ještě nezbláznili.
Já upřímně nevím, zda bych na tohle všechno měla nervy. Pravděpodobně bych to už vzdala a sama se zastřelila, protože tohle mi přijde jako neřešitelná situace. Ono je sice hezké, jestli se jim povede utéct, ale co pak? To budou celý život jen utíkat a skrývat se? Těžko se Tomovi povede je všechny pozabíjet, i když by to byla krásná představa. Stejně jako holky si neumím představit, že by tohle mohlo dopadnout dobře, ačkoli si to přeju neuvěřitelně moc! Za všechny ty hrůzy, co kluci prožívají, si to neuvěřitelně zaslouží! Jenže všechno vypadá tak strašně těžce! 🙁
A zase to skončilo tak neskutečně napjatě! Ovšem u téhle povídky to asi ani nejde jinak, to je samá akce a člověk si ani chvilku neodpočine, jak neustále trne a bojí se o kluky.
Ale opravdu děkuji za takovouhle povídku! Tohle je můj šálek kávy, ačkoli takové knihy a příběhy nečtu moc často (jinak bych se nervama asi už zhroutila :-D) a tohle je tedy bravurní! Teď budu jen čekat za nějakých spoooustu dílů šťastný konec! 😛
Díky MOC! 🙂
No páni, to bol teda masaker.
Dúfam, že prežil aj niekto iných okrem nich troch, ale veľa nádejí tomu nedávam. A ešte to, že z tých ľudí sa stanú noví infikovaní, takže ak sa s nimi chalani niekedy stretnú, bude to dosť ťažké.
Je hrozné, čo sa stalo a ešte k tomu si to Tom dáva za vinu. Ale všetko je len čo KEBY a už to bohužiaľ nezmení. 🙁
Jedna vec ma akurát na chvíľočku zarazila… keď videl, čo sa stalo v tom stane, ako infikovaný zabili a doslova požierali. Bližšie opísané boli len dve telá – Melanie a Melisa. Otočil sa a chcel odísť a keby sa malá Sarah neozvala, tak by ju tam akože nechal? Chápem, že to bol hrozný pohľad, ale nemal by ako vojak všetkých skontrolovať pred odchodom? No ešte, že sa Sarah ozvala a bola nezranená, tak aspoň nemusel podniknúť žiadne drastické kroky.
Teraz už len dúfam, že sa tým trom podarí čo najskôr nájsť nejaké úkryt, lebo pochybujem, že Bill zvládne dlho unikať infikovaným s tou zranenou nohou.
Ďakujem za časť a som fakt zvedavá na pokračovanie.
Tak trochu jsem v tomhle díle viděla svá slova, tak hádám, že jsem pro autorku také inspirací. 😀
Jinak si myslim, že bylo nemilosrdné pozabíjet celý tábor v jednom díle, čekala jsem, že jich přežije víc. Což by bylo reálnější, ale zase vzhledem k tomu, že neuměli se zbraněmi, tak se nad tím dá přihmouřit oko. ;):D A hlavně, kdo ví. Třeba se ještě setkají s jinými, pokud někdo stihl utéct teda. A hlavně můžou potkat někoho úplně nového, v což doufám. Měli by najít nějaké auto, aby už kvůli malé měli cestu jednodušší.
Těším se na další díl!!:)