autor: ophelia_seven
Tajemství ANEB jak Tom může mít po jeho jen tím, že řekne prosím
Bill se snaží mít tajemství… před tou jedinou osobou, u které si přísahal, že před ní tajemství nikdy držet nebude.
Bill zůstal tak tiše, jak jen to bylo možné, zatímco Tom se dal dohromady dost na to, aby šel zpátky dovnitř. Zadržel dech, když jeho bratr slezl z domečku na stromě na zem. Bill byl méně než třicet centimetrů daleko a kdyby byl přistižen, cítil by se poníženě. Nebyl žádný způsob, jak by to mohl vysvětlit. Naštěstí si jej Tom v té temnotě vůbec nevšiml a jen si upravil své pytlovité kalhoty, když odcházel směrem k přední části domu.
Bill se roztřeseně nadechl, jakmile byl jeho bratr z dohledu. Ruce se mu stále ještě třásly a uvědomil si, když se marně pokoušel vstát, že jeho nohy jsou vratké. Mohl z toho vinit ten improvizovaný orgasmus, ale tím to nebylo, to věděl. Nevolnost převalující se mu v žaludku toho byla dost jasným důkazem.
Bill se opřel o strom a snažil se uklidnit. Hluboké nádechy mu moc nepomáhaly a brzy se obával, že skončí zvracením do křoví. Zavřel oči, zakryl si tvář a snažil se zapomenout na vše, co se právě stalo. Trvalo to několik dlouhých, trhaných nádechů a asi dvacet minut, než se cítil být natolik pohromadě, aby znovu vstoupil do domu. Postavil se na své vratké nohy a okamžitě se chytil za břicho – nevolnost tam stále byla, jen odpočívala, než vstal. Definitivně se chystal zvracet, ale nechtěl nechat žádný důkaz, že byl někde poblíž toho stromu, a tak se pomalu a opatrně vydal na cestu zpátky před dům a snažil se zadržet žluč, dokud nebude v bezpečí své zamčené koupelny.
Zaměřil se na pohyb svých nohou a modlil se, aby mu to získalo nějaký čas. Byl teprve v přední části verandy, stranou v křoví, když přišel o vše, co snědl k obědu. Slzely mu oči, když si otřel ústa hřbetem ruky a tu poté do kalhot. Cítil se sám sebou ještě více znechucený. Chtěl zmizet a objevit se nepozorovaně v koupelně, ale věděl, realisticky, že tam není žádný způsob, jak se vyhnout Tomovi a jejich matce.
Takže se prodral předními dveřmi, protože věděl, že je to jeho jediná možnost. Jeho bratr na něj vzhlédl z gauče, když se za ním dveře tiše s klepnutím zavřely, ale Bill to spatřil pouze koutkem oka. Nemohl se na něj podívat o nic více přímo. Začal se pohybovat okolo gauče směrem ke schodům, když se jeho matka objevila ve dveřích s rukama zkříženýma na prsou a s podrážděným výrazem v očích.
„Bille Kaulitzi,“ začala dřív, než se mohl dokonce dostat ke straně gauče. Teď zrovna stál blíž k Tomovi, než by preferoval, a ona mu zatarasila cestu do koupelny, i když mu stále bylo špatně. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Kde jsi byl celou tu dobu?“
Otevřel oči a s lhostejností se podíval přímo na ni. „Poslala-“ odmlčel se a znovu zavřel oči, protože mluvení jeho nevolnost zhoršovalo, a stále cítil, jak jej Tom beze slov pozoruje. Když znovu otevřel oči, jeho matka se na něj stále dívala, ale její paže klesly a její oči byly měkčí. „Poslala jsi mě najít Toma,“ zakončil slabě.
„A našel jsi ho?“ Zeptala se, i když bylo zřejmé, že to neudělal, když přišel o hodně později než Tom. Bill zavrtěl hlavou a pokynul ke gauči, stále se snažil nedívat na svého bratra, a nemluvit. „Co je s tebou?“ Zeptala se jej nakonec měkčím tónem.
„Je mi špatně. Budu zvracet,“ řekl prostě, paže měl omotané kolem žaludku. Ani nepředstíral. Chystal se znovu zvracet.
„Tipnul bych to na otravu jídlem,“ řekl Tom chytře ze svého místa v místnosti, „ale neměl ani večeři.“ Bill chtěl zvednout ruku do vzduchu a svého bratra odpálkovat, ale neměl sílu to udělat. Simone vypadala, že ignoruje poznámku svého staršího syna.
„Běž, a ať jsi brzo v posteli,“ řekla Billovi. „A zítra jdeš do školy.“
Bill přikývl, vděčně se chopil své příležitosti k útěku z obývacího pokoje a zamkl se v koupelně. Zdálo se, že jeho strach z dalšího zvracení byl neopodstatněný, protože když seděl na podlaze před toaletou, cítil, jak se jeho žaludek uklidňuje, ačkoliv ruce se mu stále třesou.
Ale pořád byl ještě znechucen sám sebou. Nechtěl poslouchat něco, co bylo pro jeho bratra tak osobní – jen chtěl zjistit, kdo Tom po těch čtyřech letech je. To – to se nemělo stát. Ale nejhorší na tom bylo, jak jeho tělo reagovalo na Tomova – jeho bratrova – slova, hlas, blízkost. Dokázal omluvit to, co dělali před čtyřmi lety. Byli děti, nevěděli, co dělají (a i kdyby věděli, stejně by to dělali), ale čtyři roky je dovedly na práh dospělosti, a teď to bylo velmi, velmi špatně.
Bill chtěl utéct, zapomenout, co slyšel a co udělal. Vstal, umyl si ruce a poté svůj obličej vyčistil od make-upu. Přejel si vlasy mokrým hřebenem a zhluboka se nadechl. Skoro nepoznal toho chlapce stojícího naproti němu. Chlapec v odrazu byl někdo jiný, kdo jen dokonale napodoboval každý jeho pohyb a výraz v obličeji.
Když na sebe do zrcadla přestal dělat ubohé obličeje, vyšel z koupelny a měl namířeno do postele přesně tak, jak mu navrhla jeho matka. Nechtěl ani bojovat proti tomu, aby šel následující den do školy, protože škola byla jediné místo, o kterém věděl, že tam Tom nebude, a ta myšlenka jej utěšovala.
Bill v koupelně zhasl světlo a vzhlédl, jen aby spatřil svého bratra stojícího na chodbě u protější zdi. V žaludku mu při pohledu na bratra opět zabublala nevolnost a byl si jistý, že jeho obličej nabral trochu zeleného odstínu zrovna tam, kde to mohl celý svět vidět. Rychle odvrátil pohled a pokračoval v cestě do svého pokoje. Zklamaně uslyšel, jak jej Tomovy kroky následují.
Bill ho ignoroval, a pokusil se za sebou zavřít dveře, ale Tom jej zastavil dřív, než to mohl dokončit, a následoval ho dovnitř. Bill měl pocit, jako by se dusil tím tajemstvím, které teď schovával. Bylo to, jako by mu Tom držel přes hlavu igelitovou tašku, aniž by si toho byl vědom.
„Teď ne, Tome,“ zaprosil Bill, než se vyškrábal na svou postel a přitáhl si přikrývku až k bradě. Zíral na bod na zdi daleko od místa, kde se nacházel jeho bratr.
„Co je s tebou?“ Zopakoval Tom dřívější slova jejich matky, nyní zcela stojící v pokoji, a s dveřmi za sebou zavřenými. Bill a Tom byli spolu – v jednom pokoji – sami, a po tom, co Bill právě udělal, si nebyl jistý, že z této situace dokáže vyjít živý. Věděl s jistotou, že tam bude oběť.
„Je mi špatně,“ zasténal tiše a přál si, aby ho Tom prostě nechal na pokoji. Ale Tom na něj dál zíral a Bill odmítl zírat nazpět. Dokázal Tom říct, že se něco dělo? Samozřejmě, že ano, byli dvojčata – nebo bývali. Teď byli prostě odcizení bratři. Ale všiml si Tom, že se mu Bill nedokázal podívat do očí? Mohl si dát dvě a dvě dohromady? Bill udělal vše, co mohl, aby navázal oční kontakt se svým bratrem, ale nejblíže, kam se mohl dostat, bylo znaménko na Tomově tváři. „Opravdu špatně,“ potvrdil, a vůbec neměl pocit, že by to byla lež. Cítil se špatně – nechutně dokonce.
„Předtím jsi byl v pořádku,“ poznamenal Tom a Bill po něm chtěl okamžitě něco hodit. Jak se opovažuje?
„Přišlo to rychle,“ pokrčil rameny, klesl více pod přikrývkou a zavřel oči. Předstíral zívnutí a doufal, že to Tomovi dojde. Nedošlo.
„Zvláštní,“ řekl Tom a nevykazoval žádné známky toho, že by se chystal k odchodu.
„Ani ne,“ argumentoval Bill a otevřel oči. Stále se nedokázal přinutit pohlédnout svému bratrovi do očí bez ohledu na to, jak moc se snažil. Ale to mateřské znaménko na jeho tváři bylo docela fascinující. „Andreas to už měl předtím.“ Mohl to vědět? Dokázal Tom říct, že Bill lže? Věděl Tom, co Bill udělal? Nevolnost Bill nepředstíral. Byla to příčina té nevolnosti, kterou se snažil skrýt. Tom to nikdy nesměl zjistit.
„Hmm,“ řekl Tom přemýšlivě. Přitiskl dlaně na dveře za sebou a několikrát se zhoupnul sem a tam. Bill ho pozoroval a cítil, že se mu chce znovu zvracet. Tom byl tak… v klidu, nenucený.
„Jdu spát,“ zašeptal Bill. „Prosím, zhasni světlo, až budeš odcházet.“
„Pojď si se mnou zakouřit.“ Tom ignoroval Billův požadavek a vyslovil vlastní, zatímco si z kapsy vytáhl balíček Marlboro Reds.
„Je mi špatně,“ argumentoval Bill, když sledoval, jak si Tom olíznul rty a vložil si nezapálenou cigaretu mezi zuby. Neobalil kolem ní rty, dokud nenašel hluboko v kapsách zapalovač, a i přesto si nezapálil. Tom zvedl oči k bratrovi a důkladně si jej prohlédl.
„Vypadáš líp než předtím,“ poznamenal Tom poté, co si vytáhl cigaretu od rtů a držel ji mezi dvěma prsty pravé ruky po svém boku. „No tak, budeš se cítit líp.“
Bill zavrtěl hlavou. Nemohl vydržet ve stejné místnosti jako jeho bratr, pamatoval si, co se stalo méně než před hodinou, natož sedět blízko něj na malé střeše za oknem.
„Prosím,“ řekl Tom jistý si sám sebou. Bill se přistihl, že se konečně setkal s pohledem svého bratra. Bylo to intenzivní a Bill cítil, jak je tažen směrem, kterým by sám od sebe nikdy nešel.
Alespoň v případě, že by Bill potřeboval rychle uniknout, mohl vždy skočit ze střechy. S povzdechem se vzdal a shodil ze sebe deku. „Ale dáš mi jednu ze svých,“ řekl Tomovi, když před ním kráčel k oknu.
Poté, co vylezli na střechu, Bill si sedl tak daleko od Tomova obvyklého místa, jak jen to bylo možné, zatímco Tom následoval jeho příkladu, a pak začal znovu lovit svou krabičku cigaret. Podal jednu Billovi, který si ji vzal s roztřesenými prsty, a pak před ním zapálil zapalovač místo toho, aby mu jej podal. Bill na něj chvíli zíral, jako by byl mimozemšťan, který by na něj mohl plivat jed, a pak se neochotně naklonil dopředu, koncem cigarety k ohni.
Tom si zapálil svou vlastní a pak seděli mlčky. Billovi se to nelíbilo, ale stejně nemohl mluvit. Byl uvízlý v nepříjemné situaci, a tak v tichosti kouřil, potahoval z cigarety, co nejvíc mohl a vyfukoval kouř co nejpomaleji.
„Třeseš se,“ poznamenal Tom po několika chvílích nepříjemného ticha. Bill pokrčil rameny.
„Je mi špatně,“ zopakoval už asi po milionté. Opravdu to nechtěl nikomu vysvětlovat, a už vůbec ne Tomovi.
„Předtím jsi byl v pořádku,“ řekl Tom a Bill se zamračil.
„To už jsi říkal. A já jsem ti řekl-„
„Je to prostě divné. V jednu chvíli jsi v pořádku, a v další vypadáš, jako by ses mohl každou chvíli složit a umřít.“ A to bylo přesně to, co Bill chtěl v tomto okamžiku udělat – složit se a umřít. „Možná, že jsi něco chytil venku?“
Tomovo obočí se stáhlo k sobě a Billovi se zkroutil žaludek. Ze svého místa na vrcholu střechy viděl domeček na stromě, který byl nyní pošpiněný zvuky, jež si Bill pamatoval z Tomova rozhovoru s Casi. Bill pokrčil rameny a potlačil nevolnost, zatímco silně potahoval z cigarety mezi prsty. „Možná.“
„Mimochodem, díky, žes mě hledal.“
Bill přimhouřil oči a snažil se číst ve svém bratrovi. Bill s ním tři dny nemluvil, hádali se od chvíle, kdy Tom přijel, a teď mu děkoval za to, že ho šel hledat? „Máma mě přinutila,“ řekl Bill tupě. Byla to jedna z mála pravd, kterou řekl svému bratrovi od jeho návratu.
Tom se ušklíbl. „Jo, ale nemusel jsi. Mohls ji poslat do prdele.“
„Jo.“ Bill polkl a pak zvedl své roztřesené prsty k ústům, aby hluboce nasál z nikotinové tyčinky. Tom byl mnohem klidnější než on, jak si všiml, a věděl, že on sám by byl mnohem klidnější, kdyby neudělal to, co udělal.
„Byl jsem v domečku na stromě,“ podotkl Tom zničehonic a Bill zbledl, jeho oči se okamžitě vrátily ke stromu. Nejenže tam v tom domečku zůstaly staré vzpomínky, ale teď měl Bill nové věci, aby jej trápily. Promnul si tvář bez make-upu, jak se snažil mít vše pod kontrolou.
„Hádám, že mě nenapadlo se tam podívat,“ řekl tiše a přál si, aby se Tom především nikdy nevrátil. Opravdu to vše převrátilo vzhůru nohama. Byl spokojený ve své mizérii, ale teď byl jen zmatený a neustále na hraně a měl pocit, jako by se chystal zvracet.
Odvážil se podívat na svého bratra a spatřil pobavení vířící v jeho stejně hnědých očích. „Nemůžu uvěřit, že ta věc tady pořád je.“ Tom lehce natočil své tělo, aby se podíval na vratkou stavbu a pak se otočil nazpět. „Nevypadá to, že by to v poslední době vidělo nějakou akci.“
Bill se snažil ovládnout svůj dech, víření v žaludku, a výraz ve tváři. Nemohl prozradit své tajemství. Kdyby on a Tom byli stejní lidé, jakými byli před čtyřmi lety, Tom už by to věděl. Bill poprvé děkoval Bohu, že se změnili a rozdělili. „Vyrostl jsem z potřeby tam nahoru chodit,“ řekl prostě a doufal, že to Tom nechá být. Stále byl rozrušený.
„Opravdu?“ Tom byl hned zvědavý. „Nikdy jsi tam nevzal Andrease?“
„Ne,“ odpověděl Bill rychle a pevně. Chtěl Tomovi říct, že by to nikdy neudělal, že ten domeček na stromě byl jejich a bylo by to jako znesvěcení, kdyby se tam objevil kdokoliv jiný, ale nemohl, protože pak by to Tom určitě pochytil, a Bill by nikdy nebyl schopný sám sebe vysvětlit. Tom by nikdy nevěřil nějaké jeho výmluvě. „Proč bych tam nahoru bral Andrease?“ Zeptal se místo toho.
„Ale no tak,“ naléhal Tom. „Však víš, jaké je to ideální místo pro zatajení věcí před mámou.“
„Nechtěl jsem to, co jsem dělal s Andreasem, před mámou tajit.“ Nebo s nějakým jiným klukem, chtěl dodat, ale neudělal to.
Tomovo dřívější pobavení se změnilo ve zmatek. „Proč ne?“
„Protože jsem byl naštvaný,“ vykřikl Bill frustrovaně. Jeho nevolnost byla v současné chvíli zapomenuta. „Protože jsem chtěl, aby věděla, že i když jsem nedělal-“ Rychle se zarazil, dech se mu zadrhl v hrdle. Nemyslel si, že by mohl pokračovat, ale Tom se na něj díval a čekal, až dokončí to, co se chystal říct, a něco v Tomových očích mu dodalo odvahu, aby tak učinil. „Že i když jsem nedělal… tyhle věci s tebou, tak je stejně dělám s někým jiným.“
Tomův úsměv se rozšířil, téměř vítězoslavně, a Bill potáhl ze zbytku své cigarety, než odhodil nedopalek na zem pod nimi. „Co je?“ Zeptal se podrážděný pohledem v očích svého bratra.
„Nic,“ zazubil se Tom. „Jen konečně přiznání minulosti.“
Bill natáhl tak velké množství vzduchu do plic, jak jen dokázal snést, než vše pomalu vydechl a reagoval. „Dostal jsem se přes to.“
Tom zavrtěl hlavou a mlaskl jazykem. „Nemyslím si.“
Bill se rozzlobil. Samozřejmě, že se přes to dostal a kdo sakra byl Tom, aby nesouhlasil? Tom nevěděl, co zažil v posledních čtyřech letech. Nevěděl nic o tom, jak se Bill cítil.
„Vypadni,“ Bill zopakoval stejná slova, která řekl i posledně, kdy spolu on a Tom mluvili venku na střeše. Posledně Tom řekl něco tak pravdivého, ale tak špatným způsobem, že nechtěl nic jiného, než být sám.
„Ne,“ řekl Tom místo toho tentokrát, stále s úsměvem.
„Vypadni,“ zavrčel Bill. Ruce se mu třásly ještě víc než předtím.
„Ani náhodou. Naposledy, když jsi mě požádal, abych odešel, tak jsi se mnou tři dny nemluvil.“
Bill přimhouřil oči na svého staršího bratra, rozzuřený, že mu říká tyhle věci a odmítá odejít. To byl jeho prostor, ne Tomův. „Samozřejmě, že jsem se přes to dostal,“ řekl a vrátil se tak zpět k tématu. Věděl, že je prohraná bitva snažit se Toma přimět ochotně odejít, když odmítl. „Proč bych neměl?“
Tom si odkašlal, opřel se hlavou o zeď za sebou a usmál se úsměvem, který Bill viděl jen několik minut předtím. „Protože kdyby ano, nikdy bys mě neposlouchal, jak mám sex po telefonu se svou ex-přítelkyní.“
Pokud bylo Billovi předtím na zvracení, tak teď umíral. Žaludek mu poklesl, dech se mu zastavil, a nemohl dělat nic jiného, než jen zírat na svého bratra. Musel se dostat pryč. Dusil se; Tom ho dusil. Pokud se Tom nechystal odejít, odejde on. S roztřesenýma nohama, pravděpodobně víc než dřív pod tím stromem, se pokusil vstát, ale střecha byla šikmá, a on neměl žádnou rovnováhu, hlava se mu točila a on se naklonil na stranu a málem spadl ze střechy. Ale Tom byl rychlejší, popadl jej za ruku, než se to mohlo stát a s obavami ho sledoval.
Když se Bill dal dostatečně dohromady, trhnul rukou od Toma, jako by se spálil.
„Zůstaň,“ prosil Tom.
Bill zavrtěl hlavou. „Nemůžu,“ odpověděl a otočil se k oknu, než sklonil hlavu, aby se připravit na svůj útěk.
Tom byl na nohou dřív, než si Bill vůbec mohl uvědomit, co se děje, a tahal za Billovo zápěstí. „Prosím, zůstaň.“
Bill zjistil, že hledí do bratrových očí, najednou neměl vůli se dohadovat, a nenáviděl, že Tom má nad ním stále takovou kontrolu. S Tomovou nechtěnou pomocí se Bill usadil zpět na okraj střechy, tak daleko od Toma, jak jen to bylo možné, a blíže k okraji, než by Tom preferoval (ačkoliv nic neřekl, jen dál bedlivě svého mladšího bratra sledoval).
Oba chlapci byli několik minut zticha, jak se snažili vyrovnat s nevyřčenými slovy, která kolem nich poletovala ve vzduchu. „Jak jsi…“
Tom se usmál, i když ne tak oslnivě jako předtím, a obrátil oči v sloup. „Slyšel jsem, jak chodíš kolem zadní části domu,“ řekl. „A nejsi tak tichý, jak si myslíš, že jsi, když… však víš.“
Bill se chtěl usmát nad tím, že se jeho bratr také cítil nepohodlně, ale všechno, co mohl udělat, bylo sedět a cítit teplo šířící se mu po tváři. Bill si rukou nervózně prohrábl vlasy. „A ty pořád-“ Zhluboka se nadechl a snažil se srovnat si věci v hlavě a přimět svůj hlas, aby správně fungoval. „Ty to víš, a přesto pořád chceš, abych zůstal? A… mluvil s tebou?“
Bill měl těžké chvíle to pochopit, ale Tom jen přikývl. Zdálo se, že si je vším tak jistý. „Pořád jsi můj bratr, Bille.“ Řekl to, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě.
„To je ten důvod!“ Vykřikl Bill. „To je důvod, proč je to tak zatraceně… nechutné. Nechtěl jsem- Neměl jsem-„
„Tak proč jsi to udělal?“
Bill se zhluboka nadechl, jak se jeho oči rozšířily. „Neměl jsem to v úmyslu- Chci říct, nebylo to tím, že bych se přes to ještě nedostal,“ řekl. Bál se, že jednou bude muset najít způsob, jak vysvětlit toto uklouznutí, ale prostě nebyl připravený to udělat tak brzy. Rozhodl se prostě vyjít s pravdou ven. Věděl, že ke svému bratrovi může jít s upřímností, když už k nikomu jinému na světě. „Jen jsem chtěl zjistit, kdo jsi,“ začal s pohledem upřeným do Tomových očí a Tom bez mrknutí zíral zpět. „Já- ty ses setkal s Andreasem a viděl jsi, jak jsem žil poslední čtyři roky a já mám pocit, jako bych už ani nevěděl, kdo jsi.“
„Jsem stejný, jako jsem byl předtím,“ konstatoval Tom a Bill zavrtěl hlavou.
„Nejsi. Já nejsem.“
Tom vypadal, že nad tím chvíli přemýšlí, než kývl hlavou, jako že souhlasí. „Myslím, že máš pravdu. Nejsme.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
S každým dalším dílem jsem z těch kluků víc a víc zmatená….
Bill mi jde většinu času na nervy, ale dneska mi ho bylo opravdu líto a poprvé za celou dobu jsem ho chápala, že je z Tomovi přítomnosti tak nesvůj. Je velká škoda, že není napsáno taky něco z Tomova pohledu, protože by mě opravdu zajímalo, co se mu honí hlavou a jak to všechno prožívá. Uvědomuje si, jak na Billa jeho návrat a chování působí? A pokud ano, tak proč to dělá? Občas mi připadá kapku škodolibý, chce snad bráchovi vrátit to, že musel odejít, zatímco on mohl zůstat doma? Nebo je z Billa taky tak zmatený a ta jeho kousavost a jakože nenucenost jsou pro něj stejné způsoby obrany, jako pro Billa to hysterčení? Už vůbec nevím, co si mám o nich myslet…
Ha, já věděla, že o něm Tom ví :)) A jsem moc zvědavá, jestli z něho nakonec vypadne i to, že na Billa narafičil celej ten telefonní rozhovor 🙂
A to jejich povídání na střeše… Bylo to super. Mám pocit, že jejich rozhovory konečně k něčemu vedou, a za to jsem ráda. No, a když Tom řekl Billovi, aby zůstal… Téměř mě to dojalo 🙂 Toho kluka vážně miluju a Bill může být jenom rád, že Tom je, jakej je 🙂
Děkuju moc za překlad a těším se na pokračování 🙂
Je mi ľúto ako ťažko si k sebe hľadajú cestu a ani Tom tomu s tou Casi nepomáha. No a Bill ten je tak presvedčivý v tom ignorovaní Toma a tým hnevom. Je mi ľúto, že sa tak strašne trápia. Alebo vlastne trápi sa aj Tom? Znie tak strašne v pohode, nemyslím si ale, že naozaj je, aj ja by som chcela vedieť čo sa mu v tej jeho peknej hlave odohráva. Som ale rada, že sa snaží s Billom komunikovať a že je k nemu úprimný a je bezprostredný tak, ako by to medzi spriaznenými dušami malo byť nech sa už stalo čokoľvek.
Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad.
Také by mě zajímalo jak to prožívá Tom a co se sním dělo.
Ja som tušila, že o ňom Tom vie! Ale hral to potom parádne, kým na to len tak ledabolo hodil reč 😀
A síce mi Bill celkom lezie na nervy, tak dnes mi ho bolo vážne ľúto. Ale aspoň sa pomaly tými rozhovormi začínajú niekam dostávať, tak dúfam, že sa dostanú tam, aby dokázali veci medzi sebou vyriešiť.
Ďakujem za preklad.
Fakt by se hodil ten Tomův pohled 😀 ale né je to napínavější 🙂 mám takový pocit, že on tak nějak ne jenom ví, ale rovnou chce 😀 opět super díl, jen tak dál. Díky za překlad. 🙂
Ačkoli mám z tohohle dílu naprosto rozporuplné pocity, jsem strašně za ten jejich rozhovor ráda. Já prostě vím, že je to zase dostane o kousek dál a halvně doufám, že v mluvení o minulosti budou pokračovat dál. Mám pocit, že jim to rozhodně pomáhá!
Billa mi bylo neskutečně líto. Sám má ohledně sebe rozporuplné pocity a ačkoli ví, že to co mezi sebou jako bratři měli je špatné a rozhodně by to nemělo pokračovat, tak rozhodně ví, že to ještě pořád za ním není, i když to Tomovi tvrdí. Jinak by se pod domečněm nestalo to, co se stalo. A jak mu pak chudince bylo z toho všeho špatně. Fakt mi bylo líto všech jeho pocitů a byla jsem ráda za Toma, že jej svým ´prosím´ donutil jít si zakouřit a pak i s ním zůstat. Pro Billa to nebylo jednoduché, hlavně když zjistil, že Tom ví, co tam pod domečkem dělal, ale čekám, že je to posune dál.
Moc moc děkuji za překlad! 🙂