Pohár z půli prázdný 24.

Bill sešel po schodech dolů do obýváku, kde jako vždy našel matku s hrnkem kafe a nějakými časopisy. Tak napůl ji pozdravil a pokračoval k ledničce, kde by se snad mohlo nacházet něco k snědku. Moc nevnímal, po čem sahá, byl úplně bez nálady. Věřil Tomovi, ale místy mu přišlo, že mu něco zatajuje. Nebylo to ničím opodstatněné, byl to prostě jenom vlezlý pocit, který si razil cestu jeho tělem a zatemňoval mu mysl. Byl rád za to všechno, co společně s Tomem prožil, ale teď si nebyl jistý, jak by měl jejich vztah pokračovat. Sám by se nejradši posunul dál a překonal tu chvilkovou nejistotu, ale nebyl si jistý, jestli s tím bude souhlasit i Tom. Potřeboval si s ním promluvit.

Sedl si k jídelnímu stolu a chytil se za hlavu, Vzpomněl si na sen, v němž proti němu stál dredatý chlapec s pistolí v ruce a omlouval se mu. Pak se ozval strašlivý výstřel a on se probudil. Ještě teď měl žaludek stažený strachem. Bylo to tak reálné, že klidně uvěřil, že je to skutečnost. Sám se ale klidnil tím, že Tom takový není. Tom nemá zbraň, Tom by po něm nevystřelil, Tom by neudělal nikdy nic špatného.

Uvědomoval si, že si nejspíš o svém miláčkovi dělá jakési falešné iluze, ale moc se tím netrápil. Stačilo mu vědět, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Pro něj bylo důležité, aby udělal maturitu, vypadnul na vysokou a pak nějak žil pokud možno s Tomem po boku. Věřil, že se všechny nejasnosti vyřeší, nebo je vezme čas. Společně zapomenou na předešlou situaci, kdy byl Tom úplně mimo. Billa opustí všechny jeho špatné sny a budou žít spokojeně jeden vedle druhého.

„Bille?“ Z přemýšlení o jeho budoucnosti jej vyrušila matka. „Je víkend, nechceš jít ven?“ pousmála se na něj, aby tak zakryla své postranní úmysly. „Oběd si koupíš ve městě a vrátíš se až na večeři, co ty na to?“

Bill sebou lehce trhl a přemýšlel, proč ho matka tak najednou žádá, aby na celý den opustil dům. Nechtěl jí ale kazit plány, ať už šlo o cokoli, proto po chvilce souhlasil a zašel zpátky do svého pokoje, kde Tomovi vysvětlil, že dnešek budou muset strávit venku.

Tom nic nenamítal do doby, než se Bill ozval s myšlenkou, že by mohli zajít k Tomovi domů. Tom se mu to snažil všemožně vymluvit, jelikož za žádnou cenu nechtěl, aby se stal Bill svědkem toho bordelu, v němž žije. Nejspíš by ho úplně odrovnala skutečnost, v jakém kumbálu to Tom přebývá.

Bill se té myšlenky vzdal jen velice nerad. Nechtěl se s Tomem hádat, proto ustoupil, i když v něm stále hlodala myšlenka, proč ho Tom nechce vzít k sobě. Náladu mu ale trochu zvedl fakt, že odpoledne zamíří do kina a podívají se na film.

Dopoledne jenom bloudili městem, dívali se do výloh a společně mlčeli. Bill by klidně zapředl nějakou řeč, ale tak nějak podvědomě tušil, že by se mohl dostat zpět k tématům, které by mohly být Tomovi nepříjemné, proto radši opětoval ticho, které v sobě neslo jenom malý náznak napětí. Stačilo mu lehké držení za ruku a občasné pohledy spojené s úsměvy. Společně si dali pizzu, kterou zaplatil Bill, a potom se šouravým krokem vydali směrem ke kinu, aby zabili nějaký ten čas.

Mlčenlivost se mezi nimi stále prohlubovala a nezdálo se, že by tomu měl být konec. Bill přemýšlel, jak by celou situaci napravil, vytvářel si plány na večer, kdy by snad mohl Toma dostat trochu do nálady. Doufal, že mu blízkost a polibky budou natolik příjemné, že se tentokrát odhodlá k něčemu závaznějšímu. Tajně doufal, že se tentokrát Tom nebude držet zpátky a vezme si všechno, co mu Bill nabídne. Tiše si to přál, jelikož sám pociťoval, že to potřebuje.

Ve svých představách se utápěl vlastní touhou po Tomovi, takže ani nepostřehl, o čem je film, na který šli. Nedokázal si pomoct, ale s přibývajícím časem přestal svým myšlenkám klást meze a ocitl se ve stavu, kdy jenom roztouženě snil a sem tam si pohladil svůj vzdouvající se rozkrok. Nechtěl už víc čekat na Toma, chtěl se už konečně posunout dál.

Po filmu, který ani Tom nevnímal, si koupili brambůrky, něco k pití a přesunuli se do nedalekého parku, kde si sedli na lavičku a společně jedli.

Netrápí tě něco? Zeptal se po dlouhé době Bill a upřímně se podíval do Tomových očí, jako by snad v nich mohl zachytit střípky pravdy.

Ne, odvětil s úsměvem, který i Billovi přišel hraný. Mělo by?

Nevím, pokrčil rameny černovlásek a na okamžik uhnul pohledem.

Možná jsem se jen blbě vyspal, nadhodil dredáč a sáhl si pro další porci solených brambůrků.

Bill znovu pokrčil rameny a zkontroloval čas. Na večeři to ještě nebylo, ale nenapadalo ho, co by mohli dělat dál. Konverzace stále vázla, až se Bill začínal nudit.

Chvíli jenom sledoval okolní krajinu a všímal si všech kolemjdoucích. Náhle mu přišlo zvláštní, proč všichni přidali do kroku a neustále obraceli svůj zrak k obloze, jako by se něco zjevilo. Sám svůj pohled přesunul výše, kde se na něj mračilo samotné nebe. Došlo mu, že se chtějí zase všichni schovat před deštěm. Chvilku počkal, než všichni opustili park, aby se šli schovat a pak se postavil kousek od lavičky, zavřel oči a nastavil své tělo dešti. Pamatoval si, co se stalo minule, když si nevzal žádný svršek a rozhodl se tancovat bosý, teď byl ale oblečený a obutý, takže si mohl hezky v dešti zatančit.

Udělal pár úkroků do strany, lehce se zaklonil a nechal dešťové kapky padat na svůj obličej, pak se narovnal, rukama objal svoje tělo, lehce se otočil a pak ruce postupně uvolňoval a ladnými pohyby zvedal do výšky. Oči měl přitom stále zavřené, jako by nechtěl, aby ho cokoli rušilo.

Tom jenom seděl a zkoumavě ho pozoroval. Zvažoval, zda by se neměl postavit a jít tančit s ním. Přišlo mu ale, že by ho v tom za žádnou cenu neměl nechat samotného, proto se taky zvedl a zezadu chytil jeho útlé boky a položil si hlavu na jeho rameno. V tanci byl úplný začátečník, jelikož k tomu nikdy neměl moc prostoru, proto se nechal jednoduše vést Billem, který se otočil čelem k němu, chytil ho za ramena a jemně se na něj natiskl. Pomalu a ladně houpal boky do svého vlastního rytmu a přiměl Toma, aby mu pomohl s otočkou. Tom zvedl pravou ruku a dovolil Billovi, aby se pod ní protočil a vrátil zase zpátky.

Bill ho následně vybídl, aby to zkusil taky, nastavil ruku a jenom sledoval, jak se Tom nemotorně snaží o ladnou a hezky vypadající otočku. Nebyl schopný ubránit se úsměvu, když to Tomovi napoprvé nevyšlo. Trochu mu s tím pomohl a pak si ho znovu přivinul k sobě.

Zhluboka se mu podíval do očí a široce se na něj zazubil. Tom se trochu uvolnil a zkusil napodobit Billovo pohupování boků, což na jednu stranu vypadalo dost mechanicky a nemotorně, čímž nápadně připomínal vomrdaného kačera, na druhou stranu to ale mělo něco do sebe.

Bill se ještě víc usmál a začal svými boky zlehka vlnit, což v Tomově podání vypadalo dost komicky. Černovlásek se snažil svoje pohyby vybírat tak, aby je zvládl i jeho protějšek, ale občas si neodpustil vlnění celým tělem, které pokládal za velice sexy. Tom jenom nesouhlasně kroutil hlavou, ale smál se, když si uvědomil, co to tady napodobuje. Bill ho chytil za boky a chvilku se ho snažil vést, aby Tomovi došlo, k čemu ty boky vlastně má. Jemně s nimi hýbal a usmíval se, když viděl, že se Tom alespoň trošku snaží.

Oba byli tak zabraní do svého tance, že skoro ignorovali kapky vlahého podzimního deště, které jim bez přestání dopadaly na kůži a postupně se plazily po jejich tělech nebo se vsakovaly do vrstev látek, jež měli na sobě. Kupodivu nikomu z nich nebyla zima, i když byly boží slzy doprovázeny chladným větrem. Oběma stačilo hřejivé vědomí blízkosti toho druhého, proti tomu vítr nic nezmohl.

Dva dospělí chlapci si určovali vlastní rytmus podle svého srdce, které se náhle rozhořelo touhou. Není na světě píseň, která by mohla vyjádřit, jak se ti dva cítili. Měli svoji vlastní, jež zahrnovala ustavičné pleskání kapek o nedalekou silnici, vítr prohánějící se v promoklých korunách stromů a tlukot jejich srdcí.

Bill se na Toma na okamžik znovu natiskl, aniž by přestal hýbat svými boky. Zvedl se na špičky a lehounce políbil Toma na jeho deštěm zmáčené rty. Neodtáhl se v okamžiku, kdy si ho dredáč přivinul blíž k sobě a svými rty semkl ty jeho do dlouhého polibku, který by nejraději protáhl na celou věčnost. Sám cítil, že nedokáže dál odolávat Billově provokativní dokonalosti, která si ho neustále zvala k sobě a nabízela mu vše, po čem toužil. I když sám vždy potřeboval vlídné hřejivé objetí, jež by ho přesvědčilo o tom, že je vždy v bezpečí, nedokázal postavit svůj zájem před ten Billův. Rozhodl se, že v tuhle chvíli není on ten, kdo potřebuje pozornost a péči, byl to právě Bill, kdo si ji nejvíc zasloužil.

Svýma silnýma rukama objal jeho tělíčko a vyzvedl ho kousek nad zem. Odpovědí mu bylo náhlé a překvapivé vyjeknutí, po němž následoval jenom letmý úsměv a další polibek, jehož trvání těm dvěma připomínalo jen mrknutí oka, pro náhodného pozorovatele by to ale mohla být skutečná věčnost.

Déšť kolem si vzal k sobě jejich tichounká slova lásky, jež si šeptali. Kapky pohltily slova i s jejich hlubokými významy a dopravily je na mokrou trávu, z nich měly být následně odpařeny a přeneseny do nebes, kde měl být jejich význam ještě více zpečetěn.

Čas náhle plynul tak rychle jako nikdy. Ač pro zamilované čas neexistuje, stále nás ale v materiálním světě trápí a tlačí do spěchu.

Dvojice stojící v parku přitisknutá těsně k sobě o čase vůbec netušila. Důležité pro ně byly jenom následující pohledy, v nichž se odrazila jakási skrytá duše. Na povrch se dostala jemnost, kterou by u Toma nikdo nehledal. Červeň na tvářích by se dala přisuzovat zimě, avšak oni sami věděli, že jsou to právě hříšné myšlenky, které zbarvily jejich líčka do ruda.

Následoval další taneček, který připomínal spíš plouživé kroužení kolem jednoho bodu, jak to dělávají náctiletí na diskotékách. Byli si tak blízko, že mohli jasně cítit tvrdší přirození toho druhého. Jejich pohledy se přerušovaly jenom kratičkým mrkáním, jinak nic nerušilo jejich oční spojení, během něhož si dali jasně najevo, co mají na srdci.

Přišlo další šeptání těch několika slov lásky, které si s sebou tentokrát odnesl vítr, aby je přenesl do všech světa krajů a mohl zvěstovat o jedné veliké lásce, která by však mohla nést přídomek zakázaná.

Tuto skutečnost však věděl jenom jeden z nich, který si byl plně vědom toho, co se stane, jakmile se tato zpráva dostane k někomu dalšímu. Nedovedl si představit, že by jediný skutečný vztah, který prožíval více než jenom sexuálně, mohl skončit tak snadno kvůli nějakému pitomému zákonu.

K ustupujícímu dešti se přidaly i sluneční paprsky, které prozářily místo, kde se dva chlapci nacházeli. Netrvalo dlouho a oblohu proťala duha, která hrdě zářila svými barvami a jasně kontrastovala s šedivou oblohou. Jak pomalu ustával déšť, duha se ztratila bez povšimnutí okolí. Ani dva chlapci, jimž byla věnovaná, neměli o její krátkodobé existenci ani minimální tušení.

Objevila se a zase zmizela jako malinkatá naděje třepotající se v temném víru událostí. Nezůstala v ničích vzpomínkách, nerozradostnila žádnou živou duši, nevryla se do žádného srdce, a přesto nebyla zbytečná. Stala se jednou z těch mnoha malých radostí, které máme denně ve svých životech, ale vůbec si jich nevšímáme.

autor: SakuraUchihaHaruno13