autor: B-kay
Pokračování, které je jen formou jakéhosi připomenutí a dodatku, abychom se společně mohli odrazit a pustit se do nové etapy příběhu. Do etapy plné lásky, důvěry a hledání svého skutečného já. Měla jsem v plánu rozvinout tenhle díl jinak, ale bohužel jsem měla během přestávky mezi díly menší nehodu a bolest mě donutila ukončit psaní dřív, než jsem původně myslela. Doufám, že vám i tak udělá radost. Z celého srdce děkuji za případné komentáře 🙂
Svět se smrsknul v malou, zanedbatelnou částečku, a když se od sebe v přítmí pokoje odtáhli a pohlédli si vzájemně do očí, věděli, že už nic nebude takové jako předtím. Polibek, který Tom Billovi věnoval, byl jemný a nevinný, nebyl víc než delší pusou, což svědčilo o respektu a úctě, které vůči černovlasému chlapci přechovával. Nikdy by si nedovolil zajít dál, nemohl na něj naléhat, i když už to, co právě udělal, mohlo být považováno za jistou formu naléhání.
Lapaje po dechu, zíral do Billových široce rozevřených očí z takové blízkosti, že stačilo jen mírně naklonit tvář a opět by si podmanil jeho ústa. V jeho pohledu viděl zmatek, viděl, jak se to všechno snaží pochopit a byl si jistý, že nepotrvá dlouho a vyhodí jej. Jako vždy. Tentokrát by mu však vůbec nic nevyčítal, protože si to zasloužil. Ještě před chvílí se mu omlouval, jen před chvílí mu slíbil, že na něj nebude zbytečně tlačit a co udělal teď?
Zatlačil jej do situace, která nutila Billa soustavně lapat po dechu, třást se v jeho náručí a vyděšeně hledět do Tomových očí.
Tom silně polkl. Byli tak blízko sebe, že se při každém sebemenším pohybu dotýkali nosy. Okolní vzduch byl prosycen napětím a Billovou vůní, která jej nutila zahodit všechno za hlavu a jednat. Už dávno věděl, že pro něj černovlásek znamená víc, než byl ochoten si připustit, už dávno se smířil s tím, že jej má rád i jinak, než by si Bill přál, že pro něj znamená mnohem víc než spolužák a dobrý přítel, ale teprve nyní, když hleděl do Billových očí, ve kterých se odrážela hvězdnatá obloha, si uvědomil skutečnou hloubku citu, jenž vůči Billovi choval. Byl do něj zamilovaný. Miloval ho celým svým srdcem, aniž by věděl, jak nebo kdy se to všechno stalo. Najednou to bylo tady a jemu nezůstávalo nic jiného, než se s tím vyrovnat.
Pustil Billovu tvář a ustoupil od něj následován Billovým zvědavým pohledem. Všechno to na něj nečekaně dopadlo, bál se, čeho všeho je ještě schopen.
„J-já…,“ začal ale všechno, co měl na jazyku, mu najednou přišlo bezduché a zbytečné.
Bill z něj nespouštěl pohled, kousal se do rtu, očekávaje, že Tom řekne něco, čím přeruší to nepříjemné ticho, ale Tom zůstával i nadále beze slov. Nervózně žmoulal okraje svého trička, přešlapoval z jedné nohy na druhou, a když zvedl pohled k Billovi, odhodlán konečně promluvit, přišel si naprosto ztracený. Za Billem se rozprostírala nekonečnost noční oblohy, majestátní a magické, poseté světýlky drobných hvězd, o kterých Bill tak rád mluvil, linie a hranice se vytrácely a slévaly dohromady a on najednou nebyl schopen poznat, kde končí realita, a začínají sny.
„Já… už musím jít,“ vydechl tiše a rozechvěle ustoupil. „Ano, měl bych už jít.“
Tentokrát jej Bill nemusel vyhazovat. Sám odešel, nechávaje zmateného Billa za svými zády.
Role se proměnily, následkem čeho byly dvě naprosto zmatené mysli, bolestivě bijící srdce a dva páry rtů, které netoužily po ničem jiném, než znovu splynout.
Bill si hlasitě povzdechl, žaludek měl jako na vodě, ještě pořád nebyl schopen se zhluboka nadechnout. Jednu ruku si přitiskl na břicho v místě, kde cítil zvláštní hřejivý pocit, tou druhou si přejel po rtech, které právě prožily svůj první polibek. Nechtěl na to myslet. Nemohl. Prudce zakroutil hlavou a bezmyšlenkovitě se natáhl po knížce, která mu byla nejblíž. Věděl, že pokud mu něco pomůže otupit mysl a zapomenout na vše, co jej trápí, byla to jedině chemie.
Po dlouhé chvíli neustálého převalování se ve snaze najít si co možná nejpohodlnější pozici, svou snahu vzdal. Posadil se, tlustou knihu si složil do klína, ignoruje soustavné chvění svých rukou, husí kůži na zápěstí i třes vlastních zběsilých výdechů. Tohle zvládne. Byl si tím víc než jistý. Taková hloupost, pomyslel si a rychle zavrtěl hlavou, jako by bylo v jeho moci odehnat tok myšlenek, které si postupně přivlastňovaly veškerou jeho soustředěnost. Všechno kolem něj se otáčelo kolem své vlastní osy a možná bylo všechno stoické, všechno kromě něj. Cítil mírnou nevolnost, ale nepřikládal tomu žádný význam a pokračoval ve vytrvalém zírání do knížky, kterou si půjčil ze školní knihovny asi před třemi týdny a které obsah znal již dávno zpaměti.
Zhluboka se nadechl a rychle zamrkal ve chvíli, kdy se mu složité chemické rovnice začaly slévat do nesrozumitelné spleti písmen a číslic. Vyděsilo ho to. Něco podobného se mu ještě nikdy předtím nestalo. Nebylo na tom přeci nic složitého.
Nešťastně zakňučel a lehce se pleskl po tváři v naději, že se jeho mysl okamžitě vzpamatuje a začne pracovat tak, jak by měla. Že se opět bude dívat pouze jedním směrem a všechno ostatní půjde bokem, beze slov ustoupí do pozadí. Přesně jako poddaní před svým vládcem. Rovnice, čísla, vzorce, náročné přepočty. To byl jeho svět. Tohle byly součásti života, který si vybral. On byl vládcem tohohle světa a ty hloupé myšlenky poddanými, kteří ale z nějakého důvodu poprvé odmítali poslouchat. Začínala se u něj projevovat panika.
„No tak,“ šeptl prosebně a dlaní si bezmocně vjel do vlasů. Několik neposedných tmavých pramínků mu pomalu sklouzlo do tváře a zabránilo mu ve výhledu. Roztržitě si je zastrčil za ucho a pokračoval ve snaze pochopit smysl reakce, která mu nikdy předtím nedělala problémy. Nádherný příklad substituce, jednoduché výměny funkčních skupin a on najednou ničemu nerozuměl.
„Teď nemysli na hlouposti. Rozumíš tomu. Jen se musíš soustředit. To je všechno,“ opakoval si tiše, aby neprobudil Beth spící vedle něj. Maličká se převalila na záda, její medové lokny se rozprostřely po polštáři a vábily k pohlazení. I ze snu se jemně usmívala a tiskla k sobě malou hadrovou panenku. Bill spočinul pohledem na její tváři a jemně se pousmál. Byla tak překrásná.
Hlasitě si povzdechl a vzdal se veškerých pokusů o studium, nejistým pohybem zavřel knihu a odložil ji na noční stolek s vědomím, že se z toho vyspí a do rána bude zase všechno v pořádku.
Možná na to do rána zapomenu, pomyslel si smutně a zlehka si přejel špičkou jazyka po spodním rtu. To neměl dělat. Ten drobný nepatrný dotek, hebká struktura a jemná nevtíravá chuť, v něm oživily vzpomínku na moment, od kterého jej dělila necelá půlhodina, takže se možná ještě nestačil proměnit v opravdovou vzpomínku.
Ať už to byla vzpomínka, nebo ne, donutila jej vyskočit z postele a přiběhnout k oknu, zběsile lapaje po dechu. Sklonil hlavu, horké čelo opřel o chladný sklený povrch, hladověl po uvolnění. Silně dýchal nosem, soustředící se pouze na zběsilý tlukot svého srdce a třes nohou, ve kterých cítil podivnou slabost. Silně stiskl rty a modlil se, aby měl schopnost vrátit čas. Od začátku věděl, že to nebude dobrý nápad. Věděl, že s tím klukem budou akorát potíže. Věděl to, jen si nebyl jistý tím, co ty potíže způsobí. Počítal se vším, ale o tom, že bude součástí těch potíží i on sám, se mu ani nezdálo.
Hloupý Tom! To on za všechno mohl. Byl tím nejhorším, co jej mohlo potkat. Nebyl snad jeho život už tak dost komplikovaný? Musel to všechno udělat ještě těžší? Jak si vůbec mohl dovolit něco takového?! Hned na začátku si stanovili pravidla. Měl se jich držet, to byla přeci jediná podmínka. Chtěl mu pomoct a on se mu takhle odplatí? Zahrával si s ním. Přesně jako kočka s myší, ale dělal to opravdu sofistikovaně. Nenápadně, nenuceně se mu dostával pod kůži, vyvolával v něm dojem, že je všechno naprosto v pořádku a ve chvíli, kdy mu Bill téměř uvěřil, udělá něco takového. Proč?
Zvedl hlavu, otevřel oči a pohled soustředil na nebe za oknem. Na krásně temnou, mystickou oblohu plnou zářících hvězd. Nesoustředil se na jednotlivá souhvězdí, nepokoušel se připomenout si vše, co kdy o hvězdách a o vesmíru přečetl. Jen se díval a ve chvíli, kdy očima utkvěl na pětici jasně zářících bodů, vytvářejících písmeno W, se silně zachvěl. Kasiopeja.
Smutně se pousmál. Tom si nežádal svolení. Surově jej vyrval z jeho bezpečí, ze světa, ve kterém jej nemohlo nic překvapit. Z míst, kde rozhodovala přesnost a předem daná pravidla a vrhl jej do úplně nového světa. Do světa, kterému nerozuměl, ve kterém tápal a kde se mu i vlastní myšlenky a pocity zdály naprosto cizí. I on sám si tak najednou připadal. Netušil, co se to s ním děje. Nedokázal zatřídit své myšlenky a vyvodit z nich reálné závěry. Nadešla chvíle, které se tolik bál a ve kterou nikdy příliš nevěřil. Všechny získané tituly, skvělé výsledky a miliony prostudovaných knih, mu nyní byly naprosto zbytečné. V téhle chvíli nebyl tím starým dobrým Billem. Nebyl chodící wikipedií, jak jej nepříliš lichotivě nazvali spolužáci a okolí. V téhle chvíli byl člověkem.
Poprvé v životě nedokázal bojovat se svými city. Cítil toho tolik a netušil, jak to má vyjádřit. Třásl se, srdce mu v hrudi zběsile tlouklo a čím víc odkládal vzpomínku na jejich polibek do pozadí, tím silněji se drala do popředí, dávajíc najevo, že odmítá být přehlížena a zapomenuta.
Věnoval obloze poslední smutný pohled předtím, než přivřel víčka a propadl se do propasti, ze které nebylo úniku. Zvedl ruku a konečky zkřehlých prstů si zlehka přejel po rtech. Možná blouznil, možná si to jen zoufale přál, ale zdálo se mu, že ještě pořád cítí chuť Tomových úst. Vybavil si hořkost, kterou mu předával prostřednictvím svých polibků přesně tak, jako je ve fyzice předáváno teplo chladnějšímu tělesu. Byl on tím chladným elementem? Nebyl z něj snad Tom kdysi právě z tohohle důvodu tolik zoufalý? Neříkal mu, že když bude takhle pokračovat dál, zůstane úplně sám?
Z nenadání si vzpomněl na slova profesora Higginse.
„Tvorba chemické vazby je definována jistými osobitými vlastnostmi. Konstituenty téhle vazby, kterými jsou myšleny atomy, případně jednodušší molekuly, ztrácejí svou chemickou individualitu, takže chemický jedinec vzniklý jejich sloučením může mít zcela jiné vlastnosti než složky, z nichž vzniknul.“
On byl tím atomem, který přišel o svou individualitu. To on se stal součástí něčeho mnohem většího, bez možnosti úniku. Bez cesty zpět.
Jen dva měsíce poté, co si danou poučku společně se zbytkem třídy poslechl na jedné z přednášek, pro Billa náhle ta slova získala zcela jiný význam.
Byl natolik pohroužen do svých myšlenek, že málem vyskočil z kůže, když bylo ticho narušeno jen o něco hlasitějším klepáním. Kousl se do rtu a váhavě vyšel z pokoje. Zakroutil se do teplého vlněného svetru, který měl přehozený přes ramena, a než došel ke dveřím, přemýšlel, kdo by to mohl být. Možná Georg, pomyslel si, ale vzápětí se neubránil tichému zachichotání. Že by se v něm náhle probudila dlouho utajovaná slušnost? To sotva.
Nahlédl do kukátka a zalapal po dechu.
Co tady dělá? Proč se vrátil? Nemůže mu jen tak otevřít uprostřed noci, ne po tom, co se před chvílí stalo. Nebo může?
Zatímco jeho mysl pracovala na plné obrátky, postava za dveřmi zřejmě vycítila jeho nejistotu a zaklepala rázněji.
„Bille, otevři,“ dolehlo k němu tlumené mumlání. „Prosím, musíme si promluvit.“
Billovo srdce tlouklo jako o život. Měl pocit, že se neudrží na vlastních nohou. Už jen z toho hlasu se mu točila hlava. Nebyl si jistý, jestli se mu opět zvládne podívat do očí. Ne teď, když zničil veškerou jeho jistotu a popletl mu hlavu. Ne teď, když ví, jak sladké bylo cítit jeho rty na svých a naprosto se odevzdat tomu okamžiku.
„Jdi pryč,“ pípl poněkud nepřesvědčivě. Byl si jistý, že se Tom za dveřmi pobaveně usmívá a kroutí přitom hlavou jako pokaždé, když se mu snažil nacpat do hlavy složité poučky.
„Bille, nech toho,“ zahuhlal se smíchem. „Nebo zaskočím za Georgem a vezmu si náhradní klíč. Takže se dovnitř dostanu tak jako tak.“
„Jediný, kdo má povolení vstupovat sem bez povolení, je Georg. Takže se to bude počítat jako vloupání a já na tebe můžu klidně zavolat policii.“ Jen co to vyslovil, měl chuť vzít svá slova zpět. Odkdy se vyjadřuje jako dítě? Co to s ním proboha provedl?
„Pět minut.“ Ozvalo se další zaklepání. „Prosím.“
Billova ramena poklesla stejně rychle jako jeho vzdorovitost. Sklonil hlavu a zíraje na špičky svých pantoflí, otevřel dveře, aniž by pohlédl na chlapce před sebou. V krku cítil velkou překážku. Bál se promluvit, i samotné dýchání mu způsobovalo potíže.
Zhluboka se nadechl. „Pět minut. A zůstaneš tady,“ rozevřenou dlaň mu přitiskl na hrudník ve chvíli, kdy se Tom pokusil vstoupit dovnitř, a odtlačil jej zpátky na chodbu. Málem se neubránil zasténání. I přes látku Tomova trička cítil jeho pevnou horkou kůži a začínal se za své myšlenky stydět a nenávidět zároveň. Odkdy si začal všímat takových hloupostí? Žije, dýchá, jeho tělem pulzuje teplo. Proto je horký, proto byl ten dotek příjemný, není v tom nic jiného. Omlouval své chování sám před sebou a každou vteřinou se cítil hůř.
Nereagoval. Netušil, jak měl reagovat.
„Podívej se na mě.“
Byla to prosba. Prosba o jeden pohled. Co se může stát? Podívá se na něj, vyslechne si ho, společně uzavřou věc s tím, že na to zapomenou a už nikdy se to nebude opakovat. Jejich životy se vrátí do starých kolejí, všechno bude takové jako předtím.
Roztřeseně se nadechl a nato konečně zvedl hlavu. Chvíli očima bloudil všude kolem, vyhýbaje se Tomovu obličeji, nakonec však zabodl pohled do jeho hlubokých očí. Zacouval. Měl chuť otočit se a okamžitě za ním třísknout dveřmi. Nedokázal to. V jeho očích viděl něco něžného a teplého. Způsob, jakým jej sledoval, rozechvíval každou částečku jeho těla. Když natáhl ruku a bříška prstů otřel o jeho čelist, nebránil se. Pořád se na něj díval. Když nesměle vzal jeho tvář do dlaní, neutekl. Reagoval zcela přirozeně, aniž by se nad svým chováním jednou zamyslel. Opřel se do toho doteku, přivřel víčka a nasával vůni, která byla tou nejnebezpečnější chemikálií, s jakou se kdy setkal. Dráždila jeho smysly, hrála si s jeho myslí, naprosto jí podléhal. Jen matně vnímal, jak je Tomovým tělem tlačen dovnitř a vzápětí přitisknut na tvrdý povrch dveří. Jen matně vnímal, kdy si jeho třesoucí se ruce našly cestu na široká ramena a naléhavě sevřely látku košile.
Když se jejich pootevřené rty setkaly a Tom hlubokým polibkem spolkl jeho roztřesený sten, měl pocit, že to nevydrží. Že se rozletí na milion kousků nebo exploduje.
Jak jsme se dostali až sem? Pomyslel si zoufale, opláceje každý z těch nádherných polibků. Panebože, jak?
Tom mu vpletl ruku do vlasů, zatímco si jej tou druhou tiskl na své třesoucí se tělo. Ztrácel se někde mezi realitou a sněním, protože to, co právě dělali, rozhodně nemohlo být skutečné. Kam se poděl Bill, který by k sobě nikdy nepřipustil ani živou duši? Kam se poděl rozumný Tom, který by nikdy nedovolil, aby svým chováním nějakým způsobem zkomplikoval Billův život? Kam se poděly jejich staré já, osobnosti tvrdě zkoušené, ovlivněné děním posledních let? Pořád tu byli… pořád, ale když srdce zvítězí nad urputnou válkou s mozkem a člověk přestane přemýšlet, přestane dělat jen to, co je rozumné a správné, plodí se zázraky. Tom se do polibku pousmál, slíbávaje z Billových úst poslední zbytky nevinnosti. Nedotčenost byla pryč, váhání a hádanky týkající se toho, jaké by to všechno mohlo být, kdyby… byly náhle zodpovězené. Tom Billa jemně přirazil ke dveřím, ruce mu na několik vteřin zvrátil nad hlavu a odtáhl se od něj. Billovy rty zůstaly pootevřené a nádherně prokrvené.
„Tome.“ Nemluvil. Jeho hlas byl směsí šepotu a sténání. „Tome, co to děláme?“ ptal se, omámeně se vpíjeje do Tomova pohledu.
Tom jemně zakroutil hlavou, pustil jeho ruce a znovu si přitáhl Billovu tvář pro polibek.
„Musím už jít,“ zasténal mu na rty, jen s těžkým srdcem se od něj znovu odpoutal.
Bill poplašeně zamrkal. „Teď?“
„Mých pět minut,“ usmál se na něj Tom. „Právě vypršelo.“
„Tome…“
„Pššt,“ Tom jej jemně pohladil po spodním rtu. „Dnes nechci přemýšlet. A ani ty bys neměl. Měl by sis jít odpočinout. Uvidíme se zítra.“
„Zítra,“ zopakoval tiše Bill, svět kolem něj se ještě pořád jemně otáčel.
„Dobrou noc, hvězdo,“ šeptl Tom s hravým úsměvem na rtech a naposled Billa políbil. „A sladké sny.“
„Dobrou noc,“ vydechl roztřeseně Bill, a když se za Tomem tiše přivřely dveře, svezl se podél nich k podlaze.
Právě se potvrdilo další Georgovo tvrzení.
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Mám slzy v očích…je to těžké, ale spolu to překonají. Krásný dílek. Díky.
Bože, Bill se v tom tak ztrácí. Ale věřím, že s pomocí Toma najde novou rovnováhu. Bude určitě jiné než dřív, ale věřím, že spolu zvládnou všechno.
Zítra jde Bill poprvé po tom útoku do školy, tak jsem napnutá, jak to bude probíhat.
Díky, moc se těším na pokračování.
Doufám že Bill konečně pochopí že je zamilovaný a že by mu Tom neublížil.
haha tak reakci jsem si četla už minule, když jsem znovu zabrousila do prvního dílu, tákže dnes po třetí a pořád super :)))))prostě píšeš tak, že si to člověk může číst kolikrát chce a stejně ho z toho mrazí… jinak jsem ráda, že to nakonec bylo tak, že ho Bill nevyhodil, ale odešel sám. Taky Tomovo uvědomění na začátku bylo hezký 🙂 Samozřejmě se těším na další
Oh, takže jsem se přece jen dostali do toho okamžiku, který nám byl nastíněn v první díle! 🙂 Mám ohromnou radost!
Věřím, že Bill cítí zmatek a je ze všeho vykolejený a ani neví, co si myslet, nažtopak co cítit. Ale věřím, že všechno brzy Billovi přijde tak automatické a tak běžné, že to až nebude chápat. Je mi jasné, že je teď ze všeho zmatený, ale spolu s Tomem to překonají, já tomu věřím. Jsou si jednoduše souzeni.
Překráný díl, B-Kay! 🙂
Mela jsem zkousky a tak jsem povidku zacala cist az ted. Je uzasny jak dokazes popsat city. Libi se mi tvuj styl psani. Moc chci dalsi dil dalsi polibky. Vazne moc krasne sepsany.
Zbožňujem aj túto Tvoju poviedku. Bill je nádherná čistá nevinná dušička a Tom je jeho hrdina, záchranca a zároveň krásna osobnosť♥