autor: Muckátko :o*
Opět obrovské díky za množství komentářů. Užívám si je plnými doušky, protože je mi jasné, že jak budou díly přibývat, tak bude komentářů ubývat.
Abych se vyjádřila k postřehům nebo stížnostem pod minulým dílem: Díly nemám předepsané dopředu, tudíž vás nemohu zásobit dvěma nebo třemi díly týdně (navíc letos končím univerzitu, takže jsem ráda, když najdu čas na sepsání alespoň jednoho dílu týdně), nové díly posílám v poslední době vždy v neděli, ale datum a čas zveřejnění už není v mé kompetenci, délka dílů je přesně taková, abych v ní sdělila vše podstatné, a zároveň abych díly nenatahovala planými slovy, které pro děj nemají žádný význam, minulý díl byl také označen za díl „o ničem“, tak bych jen chtěla říct, že to byl ve skutečnosti dost stěžejní díl, protože kdyby Tom nepláchl z hotelu a nešel se tajně bavit, nestalo by se nic z toho, co ho čeká, a já bych neměla o čem psát.
Užijte si následující díl s dávkou akce a budu se těšit na vaše názory, připomínky, teorie. M :o*
V (ne)správnou dobu na špatném místě
Karolin musela přiznat, že Tomovo tělo nádherně pasovalo k tomu jejímu, když se svíjeli do rytmu hudby, která zněla kolem nich. Nikdy se nespouštěla s nikým, koho potkala v baru, kde pracovala, protože si byla vědoma, jaká vrstva lidí tam poslední dobou začala chodit, ale Tom byl kompletně jiný. Měl čisté oblečení, byl upravený, voněl, pěkný obličej, zábavný, trochu arogantní a sebestředný, což Karolin naprosto imponovalo, věděl, co chtěl, a hlavně se neostýchal si to vzít, pokud mu to bylo nabídnuto. Díky tomuhle všemu Karolin uvažovala nad tím, že to musel být obrovský omyl, že někdo jako Tom zabloudil zrovna do jejího baru, ale teď za to byla vděčná, když cítila Tomovo stehno natlačené mezi svýma nohama, zatímco do sebe byli velmi důvěrně zakleslí. Navzájem si dýchali na krk, otírali nosy o hranu čelisti a zkoušeli, co ten druhý ještě vydrží, než dojde k nedočkavému a spontánnímu polibku. Jejich ruce dávno hladily téměř celé tělo toho druhého. Karolin si užívala široká záda a pevné paže, zatímco Tomovy dlaně většinou doputovaly k jejímu zadečku, kde zůstaly tak dlouho, dokud se energie kolem nich nezměnila a nevyžádala si tak nové pohlazení jejích zad nebo krku.
Ve žhavém momentu, kdy se napětí mezi nimi začalo pomalu stupňovat, Tomovi v přední kapse začal vibrovat mobil, což ucítila i Karolin, protože na něm byla poměrně hodně přitisknutá. Odtáhla se od Toma a sundala z něj dokonce i ruce.
„Vydrž,“ omluvil se Tom a sáhl do kalhot. Mohl to ignorovat, ale byl naučený, že telefonní spojení je pro něj mnohdy důležité, proto přístroj vytáhl a podíval se na displej. David. Ten proklatý David.
Ovšem nevzít jeho hovor by znamenalo povolání národní gardy, protože byl Tom pravděpodobně unesen, a jakmile by se našel jen pár ulic od hotelu, čekala by ho jistá smrt, že zase něco udělal proti pravidlům.
„Sorry, kotě, chůva mi volá, aby mi připomněla, že jsem prošvihl večerku. Bylo to fajn, ale musím jít. Měj se,“ pohladil ji Tom po tváři a usmál se.
„Uvidíme se ještě někdy?“
„Nejspíš ne,“ zavrtěl hlavou a začal se davem prodírat ven, aby mohl hovor přijmout a zároveň, aby slyšel vlastní slova.
„Halo?“ přiložil si telefon k uchu. Ani se neměl k nějakému úsečnému přijetí hovoru volajícího, protože věděl, že momentálně není v pozici, aby si vyskakoval. Porušil dost důležitá pravidla a v tu chvíli byl David v právu.
„Můžeš mi ksakru vysvětlit, kde jsi? Doufám, že je to někde v tom nejzapadlejším koutě hotelu, který Tobi ještě neprohledal, protože jestli ne, tak si mě nepřej!“
„Tak to si tě asi radši nepřeju,“ podotkl Tom, aby manažerovi nepřímo potvrdil, že v hotelu se rozhodně nenachází.
„Mám toho akorát tak dost, Tome, tohle bude mít dohru, ale nehodlám to řešit po telefonu, takže mi řekni, kde jsi, a Tobi pro tebe dojede autem.“
„To není třeba. Dojdu sám. Jsem kousek od hotelu,“ odmítl.
„Ne, Tome, řekni mi, kde…“
„Za patnáct minut jsem tam. Čau,“ ukončil hovor, aby Davida nemusel poslouchat.
Zábava byla u konce hned na to, co se tak slibně rozjížděla. Užíval si, že mladá barmanka neměla nejmenší tušení, kdo je, protože očividně podle toho, kde pracovala a jak vypadala, bylo jasné, že má sotva čas nebo povahu na to, aby si kupovala drahé módní časopisy, odkud by Toma mohla znát. Vypadalo to všechno tak slibně. Po uvolnění alkoholem mohlo následovat uvolnění sexem, ale to by David nesměl šňupat v jeho pokoji i tak pozdě večer, aby ho vyrušoval beztak kvůli nějaké hlouposti, která jako vždy mohla klidně počkat do dalšího dne.
Hodil telefon zpět do kapsy, nahrbil se a vydal se dlouhou ulicí zpět k hotelu. Nijak extra nespěchal, protože se mu opravdu nechtělo zakončit tento večer několikahodinovou přednáškou jeho manažera, jak zatraceně neopatrný byl, a co všechno se mu mohlo během večera stát jen proto, že v sobě opět probudil rebelství a potřeboval všem ukázat, že si může dělat, co chce, aniž by ho někdo kontrolovat shora.
Psychicky se připravoval na stejné věty, stejné argumenty a stejná varování, která měl David připravené vždy pro tyto případy, když se v tom za rohem objevila skupina zhruba deseti dívek. Tom nebyl schopný odhadnout, jestli někam mířily, nebo se už odněkud vracely.
„Ohh, kdybyste viděly, jak moc mu to slušelo v tom posledním čísle!“
„O kom je řeč?“ zeptala se jedna z nich.
„Oh bože! Jak to nemůžeš vědět?! O Tomovi Kaulitzovi přece! Ten, co fotí pro všechny ty módní časopisy. Já ho potkat, tak na něj asi skočím a už ho nikdy nepustím,“ zasmála se a ostatní s ní. Tomovi zamrzl výraz v obličeji a velmi rychle zahnul do jedné zapadlé uličky mezi domy, která byla skrz na skrz průchozí. Schoval se do jednoho z výklenků a čekal, dokud banda těch holek odbočku nemine a nedostanou se do bezpečné vzdálenosti.
Holčičí hlaholení a štěbetání pomalu ustávalo, až nebylo slyšet vůbec nic. Tom si oddychl, že měl opravdu namále a možná by měl přehodnotit svoji potřebu vybuřovat proti pravidlům, která byla nastavena především právě pro jeho bezpečnost. Seskočil ze stupínku a rozhodl se, že projde ulicí dolů a dostanete se, jak předpokládal, k hotelu jen z jiné strany. Míjel hordy odpadků ve velkých pytlích, které byly tu a tam naskládány na jedné hromadě na sobě a přitisknuty na zeď vysokých domů, které se tyčily po stranách ulice. Na levé straně stály pod požárním schodištěm velké plechové kontejnery a přes ulici se Tomovi dvakrát poštěstilo zahlédnout krysu. Připadl si jako v jednom z amerických filmů, kde byly tyhle úzké postranní uličky jako stvořeny pro kriminální činnost a odložení veškeré špíny města, aby zmizela z reprezentativních části, jež vítaly především turisty, kteří chtěli vidět navštívené město přesně v takové podobě, v jaké se města i státy prezentovaly na internetových sítí, aby přitáhly co nejvíce pozornosti a peněz do státní pokladny.
Tomovi se nikdy nepoštěstilo, pokud se dá mluvit o štěstí, zavítat do těchto končin, kde malér číhal na každém kroku. Skoro si připadal jako v jiném světě.
Stíny a ponurá atmosféra navíc v tak pokročilých večerních hodinách mu na jistotě a bezpečí moc nepřidávala, proto mírně přidal do kroku a opravdu se snažil nemyslet na hororové scénáře, které by ho mohly díky jeho vlastní hlouposti potkat. Snažil se ignorovat divné zvuky střídané naprostým tichem a především fakt, že tady by se nenašel nikdo, kdo by mu v nesnázích pomohl.
V polovině ulice, když už byl na dohled východ z ulice na jinou, jistě daleko bezpečnější, se nedaleko od Toma začalo ozývat rychlé funění a zvuky bot, jak rychle zdolávaly další a další metry na asfaltovém nebo místy betonovém povrchu cesty. Tichý běh doplňovalo zakopávání o pytle s odpadky, šlápnutí na plastové láhve nebo plechovky povalující se kolem mimo popelnice. Kroky byly hlasitější a hlasitější, dokud se přímo proti Tomovi zpoza rohu nevyřítila osoba. Běžela jako o život tmou, která se povalovala všude kolem. Jediné, co Tom stihl rozpoznat, byly světlé seprané džíny, tmavá mikina s kapucí, kterou měl dotyčný nasazenou na hlavě, a věc, kterou nesl v rukách. Kradenou věc, usoudil Tom, protože jinak by tak rychle nezdrhal. Jedno bylo ale jisté – pokud s věcí utíkal takovým způsobem, bylo pravděpodobné, že majitel věci nebude daleko.
Tom se zastavil a nevěděl, jestli má před postavou začít utíkat, zastavit ho, nebo mu uhnout z cesty. Poslední možnost se zdála být v Tomově situaci nejlepší, proto ustoupil bokem a se zvýšeným tepem doufal, že ho zloděj mine, aby neztratil náskok a tempo.
Realita byla však jiná.
Postava zahalená v mikině hodila věc, kterou doteď nesla, Tomovi do náruče, který ji instinktivně chytl a hned na to byl prudkou silou svalen do odpadků mezi dva plechové kontejnery. Jeden z pytlů mu spadl na hlavu a téměř celého ho přikryl. Osoba pokračovala ve zběsilém úprku, zatímco Tom se znechuceně oklepal a snažil se dostat z odpadků.
Přestal v odhazování pytlů a šustění, když se zvuk běhu ozval znovu, tentokrát ale ve větším měřítku a daleko hlasitěji. Kousek od Toma se objevila skupina mužů, která se nejdříve rozhlédla a hned na to se rozběhla uličkou stejným směrem jako před tím ten člověk.
„Chyťte toho špinavýho parchanta, než nám pláchne definitivně!“ zakřičel jeden z nich a pokračoval v běhu.
Kroky se začaly od Toma vzdalovat, až nebylo slyšet nic. Teprve tehdy se Tom s těžkým polknutím začal hrabat ze své skrýše, za kterou by měl být nejspíš vděčný, protože bez ní mohl být už dávno na lopatkách. Postavil se na nohy, celý se oklepal a sundal ze sebe vše, co na něm při pádu ulpělo. Sehnul se pro věc, která mu byla v rychlosti předána jako štafeta, a zjistil, že je to poměrně obyčejný batoh. Byl docela těžký, z čehož Tom vydedukoval, že nešlo o ten batoh jako takový, jako spíše o obsah toho batohu.
„Hey!“ zazněl ulicí hrozivý hlas muže, který se na konci průchodu zastavil a v ruce držel mobil s rozsvíceným displejem. Ozvěnou se výhrůžné oslovení doneslo až k Tomovi, který držel inkriminovanou věc a byl si stoprocentně jistý, že právě ten batoh byl středem zájmu toho muže, kterému nebylo příliš dobře vidět do obličeje. Jednak byl poměrně daleko a jednak byla tma.
„Kurva,“ zašeptal Tom vyděšeně, když viděl, jak muž zahazuje cigaretu a spěšným krokem míří k Tomovi. Mohl zůstat stát a věc muži vrátit, ale instinkty Tomovi nařídily, aby se otočil k muži zády a rychle odtamtud zmizel.
„Stůj, ty šmejde!“ zahřmělo za Tomovými zády a v ten okamžitě se nedobrovolně stal komplicem a lovnou zvěří. Vyběhl z ulice a snažil se rychle najít nějaký úkryt, protože si nemohl být jistý, že muž za ním nemá po ruce zbraň, kterou by se mu jistě bez problémů trefil přímo do zad.
Několika sekundový náskok Tomovi poskytl čas najít úkryt v další ze zapadlých uliček. Vylezl po přistaveném žebříku nahoru a položil se na plechové větráky, které nejspíš z domu odváděly přebytečné páry a vlhkost. Natáhl se po žebříku a nechal ho spadnout dolů. Štěstí mu přálo, když horní díl dopadl na horu odpadků, které naprosto ztlumily pád, a hladký povrch pytlů žebříku umožnil sjet dolů, takže to vypadalo, jako by tam ležel už nějakou dobu bez využití. Sekundu na to, se v uličce objevil i muž. Měl dvě možnosti – odbočit a dostat se do části, ve které byl Tom ukrytý, nebo pokračovat dál dolů z kopce. Vytáhl mobil a vytočil něčí číslo.
„Poslouchej mě. Na toho malýho hajzla někdo čekal v té uličce. Pošli dva chlapy, aby dohnali toho sráče a oddělali ho. Ne! Ten batoh má ten druhej. Sleduju ho! Počkejte na mě na rohu u klubu, kde jsme se rozdělili!“ Hlas utichl a podrážky bot se v rychlosti odlepily od povrchu místa, kde stál telefonující muž. Bylo snazší vydat se z kopce, ze kterého se utíká daleko rychleji, než se zaseknout ve slepé uličce, kde by byl dotyčný okamžitě chycen, a přesně na tuhle teorii spoléhali oba dva. Muž počítal s tím, že Tom utíkal snadnější cestou, a Tom zase s tím, že přesně tohle si muž bude myslet.
Třásl se jako osika, zatímco ležel na tvrdém plechovému povrchu větráků a snažil se téměř nedýchat. Měl pocit, že svět ztichl, aby ho prozradil i ten nejnepatrnější nádech. Jeho tělo bylo strnulé, levá dlaň křečovitě tiskla batoh, který ho málem stál život. Tomovy oči byly do široka otevřené a jeho srdce vyskakovalo z jeho hrudi tak silně, že mohl málem slyšet, jak ťuká o plechy pod jeho tělem.
Neměl nejmenší tušení, jak dlouho na tom místě ležel ve stejně strnulé poloze, nehýbaje byť jen jediným článkem prstu. Kolem bylo ticho, přesto ho každý zvuk ulice dokázal vyděsit natolik, že se mu strachem objevily i drobné slzy v očích. Nevěděl, jestli jsou ti chlápci opravdu pryč a hledají ho na druhé straně města, nebo číhají kolem, mají obklíčenou celou čtvrť a jakmile Tom vystrčí nos z jedné z ulic, bude to jeho konec.
Napořád ale na tom místě zůstat nemohl. Pokud ti muži zjistí, že je nepravděpodobné, aby jim Tom utekl tak daleko, vrátí se tam, kde ho naposled viděli a kde ztratili jeho stopu. Proto Tom tiše sunul svoji pravou ruku, která se zčásti odírala o zeď, podél svého těla, aby dosáhl na přední kapsu a vytáhl z ní mobil. Podal si přístroj před obličej, aby na něj viděl a našel v něm číslo na bodyguarda. Dostávali vždycky stejný mobil se stejným číslem, ať už se u něj vystřídalo tolik lidí, kolik chtělo. Vždy když u nich končili, museli ten telefon odevzdat.
Tom stiskl tlačítko hovoru a přitiskl si telefon k uchu. Vyzvánění se zdálo jako věky, než ve sluchátku luplo a ozval se Tobiho překvapený hlas.
„Tome?“
„Tobi, poslouchej mě,“ zašeptal Tom nejtišeji, jak uměl. „Musíš pro mě přijet. Sám. Bez Davida.“
„Dobře. Kde jsi?“
„Já teď nevím přesně. Kousek od hotelu je ulice, kde jsou kluby. Přistav tam auto a nech pootevřené dveře od spolujezdce. Nevypínej motor,“ nakázal mu.
„Tome, co se…?“
„Neptej se a udělej, co ti říkám, až budeš na místě, prozvoň mě a hlavně si pospěš!“ špitl Tom a hovor ukončil. Pozvedl mírně hlavu a podíval se dolů na ulici. Nikde nikdo. Jeho tichý hovor, zdá se, zůstal utajen a nepřitáhl žádnou nechtěnou pozornost.
Během deseti minut v Tomově dlani zavibroval telefon na znamení, že auto je na místě podle jeho přání. Zbývalo jen dostat se dolů na pevnou zem a najít rychle cestu zpět.
Seskok nebyl nic těžkého. Za prvé nebyl Tom vysoko a za druhé tu pořád ležely odpadky jako měkký doskokový materiál. Bez zjišťování, jestli rámus někdo zaznamenal, běžel stejnou cestou, kterou se dostal sem, zpět, aniž by se rozhlížel, jestli ho někdo nezaznamenal, nebo jestli někdo dokonce neběží za ním. Se zrychleným dechem se dostal z bludiště zapadlých ulic a rozběhl se k černé dodávce, která stála zaparkovaná u krajníku. Vrazil do několika lidí na chodníku, ale jejich nadávky nevnímal. Vzal za kliku ode dveří, škubl jimi a rychle naskočil dovnitř. Třískl dveřmi zpět.
„Rychle!“ řekl a raději sklonil hlavu dolů.
„Co se děje?“ nechápal Tobi, který sešlápl plyn a vracel se zpět do hotelu.
V bezpečné vzdálenosti Tom vykoukl z okna a přesvědčoval se, že je nikdo nesleduje. Ulice vypadaly klidně. Jen Tobi jimi uháněl jako o život.
„Zajeď do podzemních garáží,“ zastavil ho, když chtěl parkovat na hotelovém parkovišti.
„A máme tam…“
„Nemáme. Zaplatím to,“ řekl Tom a vytáhl z kapsy peněženku, aby si zajistili místo ke stání.
Po zaparkování oba vysedli z auta a Tom nápadně rychlým krokem zamířil ke vchodu do hotelu. „Jdu k sobě do pokoje. Řekni Davidovi, ať nezvedá žádné telefony a v žádném případě nepouští nikoho ani k sobě, ani k nám dvěma, rozumíš?“
„Já… dobře, ale co když…?“
„Jo bude se ptát, ale prostě na tom trvej,“ řekl Tom a ztratil se na chodbách hotelu, nechávaje Tobiho za sebou. Byl příliš rozrušený na to, aby svému bodyguardovi poděkoval, a zároveň mu poskytl nějaké vysvětlení, které si bez pochyby za tak rychlou reakci zasloužil, ale Tom se pouze zavřel ve svém pokoji, zamkl na tolik západů, kolik zámek dovolil, hodil jeho život ohrožující batoh na jedno z křesel a vešel do koupelny, kde se zapřel dlaněmi o porcelánové umyvadlo a zhluboka vydechl. Pustil proud studené vody a v několika dávkách si ji chrstl do zčervenalé tváře, aby se uklidnil. Nechal vodu crčet ze svého obličeje, kde stékala na jeho bradu a odtud kapala na jeho oblečení, když se narovnal, aby se na sebe mohl podívat do zrcadla.
Prudce sebou trhl, když někdo rázně zabušil na dveře od jeho pokoje. Srdce mu skočilo až do krku a racionální uvažování odplavalo pryč. Na chvíli se vyděsil, že za dveřmi stojí ti, kteří chtějí ten batoh nejlépe společně s jeho hlavou.
„Tome! Okamžitě otevři ty dveře!“ ozval se tlumeně Davidův rozzuřený hlas. Tom přivřel víčka a úlevně se opřel o zeď. Přitiskl k ní záda a zaklonil hlavu.
„Davide, prosím, vzbudíte celý hotel. Je opravdu v pořádku. Nic mu není,“ naléhal Tobi, který se rozzuřeného Davida snažil uklidnit, aby nevyváděl uprostřed noci na tiché chodbě hotelu, ve kterém se předpokládalo, že mají hosté úroveň a nebudou dělat problémy.
„Ráno se vrátím, Tome, a jestli mě nepustíš dovnitř, dám ty dveře vyrazit a nechám to zaplatit tebe!“ bouchl pěstí do dveří a nejspíš odešel, protože pak už se ozývalo jen ticho. Tom si promnul celý obličej a bouchl pěstí do zdi za sebou.
Tohle byla ta nejposranější noc v celém jeho životě a nejhorší na tom bylo, že si za to mohl sám. Jen on sám.
Na chvíli si oddychl, že s prvními paprsky slunce tahle noc skončí a on na ni bude moct zapomenout, ale byla tu ještě jedna věc, kterou musel vyřešit.
Tajemný batoh, který zatím zapomenutý ležel v křesle.
Příště: „Tak jednoduché to nebude“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Má takový pocit, že jsme konečně našli Billa 😀 vsadim se že to byl ten zloděj 😀 … Díky za další úžasný díl 🙂
Tak tohle byla opravdu akcička. Je mi jasné, že teď Tom hluboce lituje, že se vydal mimo hotel. Jsem zvědavá, co je v tom batohu. Zdalipak se do něho Tom podívá? Počítám, že ti pronásledovatelé nebudou jediní, kdo teď bude ten batoh hledat.A je možné, že ta osoba v kapuci může být Bill? Ale teď už aspoň vím, že Tomík se živí modelingem. 😀 Jasně že tam už nějaké focení proběhlo, ale to je u celebrit běžné, takže jsem to nějak nepovažovala za směroplatné. 😉
Díky, moc se těším na pokračování.
Uuuf, takové drama! Taky mě hned napadlo, že ten zlodějíček bude Bill. Úplně jsem ho viděla před sebou jako toho feťáka z FIA v té mikině s kapucí, kde mu to mimochodem strašně slušelo.
Teď mě napadla taková teorie, že ten bodyguard v názvu povídky by nakonec vlastně mohl být Tom. Kdoví, co Bill (pokud to byl on) šlohnul, ale asi něco vážně důležitého, takže mu zřejmě půjde o život a nedivila bych se, kdyby nakonec skončil u Toma…
Ptám se… "Co je v tom báglu?" Ptám se po dobrém… "Co je v tom zatraceném báglu?" 😀
Ano, i já se zase vrátil a zase poctivě komentuju. 😀 Tajně jsem po kouskách četl v práci a tajně doufal, že se mi žádný z lidí nezastaví a nepůjde se resuscitovat a pokud ano, marně hádám, že bych řekl něco ve smyslu . "Teď ne, resuscitace počká, čtu další díl od Muckátka!" Naštěstí se nic nedělo a já si mohl na sesterně zase užívat chvíli uvolňujícího klidu 😀
"Co je sakra v tom báglu?" Ptám se potřetí a podobrém! Muckátko! Půjde to po zlém… 😀
Ne to snad ne, i když umím být krutý…no, beru takové hezké heslo, že lepší je injekce dávat, než dostávat a ty jsi mi zas naočkovala twincestní dávku, tolik toužebně potřebnou pro moje fungování na večer 😀 Děkuju.
Co se týče Toma, posral si to 😀 David přišel o nervy a hádám, že i o zbytek vlasů a nejspíš se objevil Bill. Takže dedukuji, že Bill je parchant, který prostě něco čmajznul a Toman se tam prostě vyskyt jako stopový prvek 😀 Jak se říká, náhoda je blbec a Tom je blbec taky 😀
Takže znovu děkuju za díl a těším se u dalšího s mými originálními blitky 😀
A kde je Bill alebo teda ten zlodej? ak je to teda Bill??? a čo je v tom batohu? Myslela som si, že si toho zlodejíčka vezme aj s batohom do toho auta, škoda, že ten zlodej zmizol… Som strašne zvedavá na pokračovanie. Za kapitolu ďakujem:)
Zeby byl tajemny utikajici zlodej Bill? To bylo husty 😀 takhle akcni dil jsem necekala. Tom byl sproste zneuzit aby slouzil jako spolecnik pro nejaky zlocin. At uz byl zly lupic nebo jeho pronasledovatele, Tom ma pruser. Batoh budou chtit asi obe strany. Co v nem muze byt? Nejake tajne informace? Draha relikvie? Myslim, ze do dalsiho dilu se mi zavari mozek uvazovanim 😀 ale hodne me pobavilo, jak Tom narazil na ty nanynky co si o nem tak zaujate povidaly 😀
Dekuji za kapitolu, uz se nemuzu dockat dalsi 🙂
Povídka pokračuje směrem, který bych absolutně nikdy netipovala. Ovšem tím mě to stále utvrzuje v tom, že dokážeš překvapit a vyrazit mi dech!
Tom si o nějaký průšvih říkal, ale že by to mohlo zajít až takhle daleko, to jsem teda nečekala. Přiznám se, že mi jej ke konci bylo úplně líto, protože ten adrenalin a pomalu hororový zážitek, co musel zažít, bych já pravděpodobně nepřežila. Možná, kdyby s tím baťohem nezačal utíkat, věci by dopadly trochu jinak, i když kdo ví, zda by mu ten muž věřil, že to byla jen náhoda a ne podpásovka. Těžko říct, co se Tomovi honilo hlavou, pravděpodobně jen měl strach o svůj život a tak vzal nohy na ramena spolu s baťohem a utíkal kam se dalo. Štěstí, že pak měl štěstí a našel si fajn schovku.
I bych si myslela, že by to tímhle mohlo všechno skončit, ale název dalšího dílu mě utvrdil jenom v tom, že to opravdu tak jednoduché nebude. 😀 Teď jen čekat, co se ještě semele. Snad po Tomovi nebudou ti chlápci pátrat. Prostě budu doufat, že si nikdo nevšiml jak vypadá a kam zmizel, protože pak by byl v pěkné průšvihu. Navíc jsem neuvěřitelně zvědavá, co se skrývá v tom proklatém batohu! Musí to být asi něco důležitého, cenného či nebezpečného. No a nebo tak budou drogy. Těžko říct!
S Davidem to Tom pravděpodobně taky nebude mít jednoduché, ale věřím, že s Daidem se Tom nějak vypořádá, horší to bude s tím zlodějíčkem (třeba si bude chtít přijít pro baťoh :-D) a nebo spíš s těmi jinými muži!
Což mě taky připomíná to, že jsem zvědavá na Billa! Zda to byl ten zlodějíček a nebo třeba bude jedním z těch mužů co chtějí baťoh zpět a nebo to bude někdo jiný? Opět miliony otázek, tak snad se na ně postupně dozvím odpovědi! 🙂
Děkuji za akční díl!! 🙂 Těším se na pokračování! 🙂
Ted jsem si precetla vsechny dily ktere tu zatim jsou. No pani je to fakt dost zajimavy. Ani nevim ktery z nich byl Bill asi jeden z tech policajtu. Moc me povidka zaujala a rozhodne budu cist dale.
Tak to bylo napínavé.
Vypadá to pěkně zajímavě, těším se na pokračování
No páni, tak to bol riadny adrenalín. Mám pocit, že po tejto noci si Tom nabudúce 2x rozmyslí, či pôjde niekde sám. A hlavne mám pocit, že dráma ešte neskončila 😀
A som zvedavá, kedy sa konečne na scéne objaví Bill. Boli tu úvahy, že by to mohol byť ten zlodej, ale o tom osobne pochybujem… Skôr tipujem, že v tom batohu bude niečo poriadne zaujímavé (a hlavne diskriminujúce pre toho, komu bol ukradnutý), takže sa Tom zaplietol do niečoho fakt vážneho a Bill bude agent, ktorý to bude vyšetrovať a zároveň na Toma dávať pozor, ak by ho tí chlapíci našli 😀
Ďakujem za časť a som zvedavá, či budem mať v niečom pravdu 🙂