autor: ophelia_seven
Příliš mnoho ANEB jak se Billovi nelíbí vysvětlení, které je mu nabídnuto
„Takže to vypadá, že pokud získáte v příštích dnech co nejvíce odpočinku, mohla byste být doma v polovině příštího týdne.“
Bill slyšel slova, která Dr. Schulz říkal jeho matce, a někde hluboko uvnitř věděl, že se mu ulevilo, ale stěží dokázal věnovat pozornost tomu, co to všechno vlastně znamená. Jediné, na co se mohl zaměřit, bylo to, jak se mu rozbušilo srdce pokaždé, když se Tomova paže přitiskla k jeho vlastní, nebo se jejich ruce o sebe náhodně otřely při chůzi příliš blízko u sebe. Dokázal se soustředit pouze na způsob, jakým se mu dech zadrhl v hrdle, když se na něj Tom nevinně podíval, a najednou každý pocit, který tam někdy mezi nimi byl, se vzdouval skrz ně. Bill si uvědomil, že to bylo spojení, které se snažil získat zpátky, ale teď to byl prostě pocit, jako by to bylo příliš mnoho. Chtěl Toma zpět – a to jak fyzicky, tak i psychicky – tak strašně moc, ale teď, když to bylo skutečné, teď když to Bill měl, bylo to ohromující. Skoro nemohl dýchat.
A ať už to byl jakkoliv dobrý pocit, a jakkoliv moc se před Tomem nechtěl stáhnout, vše uvnitř něj se kroutilo v pocitu viny, když si vzpomněl na to, co dělá Andreasovi, když Andreas byl na něj vždycky hodný. Opravdu tam ale nebyl žádný způsob, jak se tomu vyhnout. Nehodlal s Tomem cokoliv vzdát, jen aby ušetřil Andyho city. Jen prostě bude muset přijít na to, jak to Andreasovi opatrně předložit, aniž by odhalil skutečnost, že Andreas měl pravdu, když předpokládal, že se mezi ním a Tomem něco děje a Bill mu lhal, když mu řekl, že to tak není.
„Bille,“ řekl Tom, šťouchl jej do ruky a Bill si promnul místo, které pod tím dotekem nyní hořelo. „To je úžasná zpráva, že jo?“
„Co – jo,“ podařilo se Billovi říct s opravdovým úsměvem. Byl vážně šťastný, že jeho matka byla v pohodě, a brzy se dostane ven z nemocnice. „Ale budeme muset jít domů a uklidit veškeré důkazy o divokých večírcích, které jsme pořádali,“ dobíral si ji a snažil se tak odlehčit náladu. Tom zachytil jeho pohled a Bill se musel podívat jinam. Bylo to až příliš moc pro jeho už tak zmatený mozek.
„Budu s vámi chtít probrat některé věci, kluci, které můžete udělat, abyste pomohli vaší mámě se dát do pořádku, jakmile se vrátí domů, ale nechám to na později,“ řekl Dr. Schulz s úsměvem, a pak se obrátil k Simone. „Pro tuto chvíli se jen soustřeďte na co nejvíce odpočinku a zazvoňte na Janie, když budete něco potřebovat.“
„Děkuju vám,“ Simone se na něj usmála a pak se obrátila ke svým chlapcům, když lékař opustil místnost. Olízla si suché rty a poté se na ně s láskou usmála. Bill se cítil nesvůj z toho posunu v jejich vztahu. Dříve k sobě měli blízko, ale za celé čtyři roky nenastala chvíle, kdy by se na něj takhle usmála. „Doufám, že ty večírky nebyly až příliš divoké,“ řekla jemně.
„Ne,“ pokrčil Tom okamžitě rameny. „Jen pár striptérek,“ začal.
„A několik sudů s pivem,“ dokončil za něj Bill. Tom na něj z boku pohlédl a usmál se, zatímco jejich matka nad nimi nesouhlasně přimhouřila oči.
„Vy dva jste hrozní.“
„Tomova chyba,“ obvinil jej Bill okamžitě, hravě, jak se snažil rozmotat své vnitřní orgány a dostat mysl pryč od Andrease. Tom do Billa strčil a Billova kůže pod tím dotekem opět hořela.
Když obrátili svou pozornost zpět k matce, dívala se na ně vážně, ale s úsměvem. „Jsem ráda, že spolu vy dva vycházíte.“
„Pro tuto chvíli,“ zamručel Bill, ale Tom to slyšel a zamračil se. Byl to jen další hravý komentář, ale oba znali váhu, kterou v sobě měl. Tom nechtěl ustoupit zpět o nic víc než Bill, ale neustoupí nakonec stejně oba?
„Poslouchejte,“ začala Simone, čímž opět upoutala pozornost obou chlapců. „Chtěla jsem s vámi oběma mluvit.“
Bill trochu zasténal a promnul si tvář, zatímco Tom tiše vklouzl na jedinou židli v místnosti. „Nemůžeme si o tom promluvit později?“ Zeptal se Bill, protože opravdu nechtěl vést tento rozhovor, zatímco se snažil vyřešit všechno ostatní.
„Ne,“ odmítla Simone pevně. „Jestli jsem se něco naučila, tak to, že se nevyplatí čekat.“
„Ale-“ začal Bill namítat, ale Simone zvedla ruku stále připojenou k hadičkám a umlčela ho.
„Posaď se,“ řekla mu a Billa ani nenapadlo se posadit na kraj matčiny postele. Okamžitě zamířil k židli a posadil se na Tomovo koleno. Tom se na místě lehce zavrtěl, ale neprotestoval. Simone zavřela oči a zavrtěla hlavou, na rtech jí hrál malý úsměv, ale nekomentovala to. „Nejdřív jsem se chtěla omluvit,“ začala a Bill zvedl obočí. Pootočil hlavu jen dost na to, aby spatřil Tomovu tvář a jejich pohledy se na okamžik střetly, než matka pokračovala. „Za to, jak jsem tenkrát toho dne reagovala.“
Bill se napjal, stále ještě trochu nesvůj z tématu, ale Tom mu přiložil ruku na záda a Bill se okamžitě uklidnil, dokonce i když teplo z Tomovy dlaně na jeho zádech bylo téměř příliš mnoho. „To je okay,“ řekl Tom rychle, ale tiše, a Bill souhlasně kývl hlavou. Bylo to na hovno, ale věci se zlepšovaly, takže věděl, že jí to nemohl vyčítat věčně.
Jejich matka zavrtěla hlavou. „Musíte pochopit, jak moc mě to vyděsilo. To není něco, co by matka někdy chtěla spatřit, ale nikdy to nemělo trvat tak dlouho,“ vysvětlila. Zhluboka se nadechla a podívala se přímo na Toma. „Je mi to opravdu líto. Jsem si jistá, že sis pravděpodobně myslel, že jsem tě nenáviděla, ale přísahám, že tak to nikdy nebylo.“
„To je v pohodě,“ řekl jí Tom, „vážně.“
„Proč to trvalo tak dlouho?“ chtěl vědět Bill, jeho ústa konečně dohnala jeho mozek.
„Bylo to s vámi tak obtížné; ty jsi přestal mluvit,“ začala a Bill ji musel přerušit.
„Tys mi nedovolila říct jeho jméno,“ řekl frustrovaně a Tomova ruka stále položená na jeho zádech se začala pohybovat v kruzích. Tohle byl přesně ten důvod, proč by měl tento rozhovor raději později, v soukromí svého domova.
„Já vím,“ zamračila se lítostivě. „A Bože, je mi to tak líto. Ale prostě – pokaždé, když jsi vyslovil jeho jméno, způsob, jakým jsi ho říkal, pořád jsem to v hlavě viděla znovu a znovu, a-„
„Takže je to moje vina, že byl pryč čtyři roky?“ Zeptal se Bill a jeho hlas byl klidnější, ale jeho vnitřnosti se pořád kroutily jako lékořice. „Protože jsem byl obtížný?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Bylo to proto, že jsi byl z toho tak rozrušený, jako by byl tvá bezpečnostní přikrývka nebo tak něco. A pak, když jsem zjistila, že Tom…“
„Že jsem se snažil zabít,“ vložil se do toho Tom, když jeho matka zaváhala. „On to ví.“
„Myslela jsem, že by vám to mohlo prospět, být trochu rozdělení – nebýt na sobě tak závislí. Ale teď si uvědomuju, jak moc škody to nadělalo vám oběma a já nedokážu ani říct, kolik věcí bych si přála, abych mohla zpětně změnit.“
„Tak ti trvalo čtyři roky, než sis uvědomila, že mít nás od sebe možná dělá víc škody, než nás držet pohromadě?“ Naléhal Bill pro další odpovědi, zatímco Tom seděl tiše za ním.
„Ne, ale v době, kdy jsem si myslela, že by bylo nejlepší, aby se Tom vrátil domů, to s tebou bylo mimořádně obtížné, a Tom měl svůj život v Berlíně, a od vašeho otce jsem neslyšela o moc lepší příběhy, takže jsem si nebyla jistá, jestli bych vás oba dohromady zvládla.“
„Takže ses nás chystala nechat rozdělené navždy,“ řekl Bill a jeho hlas byl ostrý a ublížený. „Dokud ho táta nevykopl, chtěla jsi to tak nechat napořád?“
„Ne, Bille,“ řekla podrážděně, snažila se mu vysvětlit všechny ty věci, které přehodnotila od chvíle, kdy se v nemocnici probudila. „Nepřemýšlela jsem o tom, co se bude dít nebo kdy. Jen jsem se tě snažil chránit – vás oba – od zbytku světa, ale přerostlo mi to přes hlavu, a je mi to líto.“
„To je v pořádku,“ opakoval Tom klidně a Bill zuřivě vyskočil, než se obrátil k bratrovi.
„Ne, to není v pořádku,“ vyštěkl, a pak se obrátil ke své matce. „To není v pořádku, mami. Vzala jsi mi jedinou věc, která mě držela pohromadě, a teď říkáš, že kdybych nebyl tak obtížný, a kdyby z toho Tom nebyl tak v prdeli, až se pokusil sám sebe zabít, tak jsme mohli být zase spolu mnohem dřív?“
„Snažila jsem se vás chránit,“ řekla mu lítostivě se slzami v očích.
„A teď? Pořád ještě potřebujeme ochranu?“
„Ano,“ zašeptala a snažila se získat kontrolu nad svým hlasem, „ale myslím, že budete oba v pořádku, dokud máte jeden druhého.“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechl Bill a zkřížil si ruce na hrudi. Jeho matka ho pozorně sledovala a on se cítil špatně, že ji přivedl k pláči, ale nemohl ji nechat tam jen tak sedět a svalovat všechnu vinu na něj, na ně. Podíval se na Toma, který ho zamyšleně sledoval.
„Musím se odsud dostat,“ řekl rychle. „Musím se jít projít.“
„Nech mě-“ začal mu Tom nabízet, že půjde s ním, ale Bill jej okamžitě usadil. „Zůstaň,“ řekl, a Tom poslušně znehybněl. „Potřebuju být sám.“
Tom se zamračil, ale nic nenamítal, když se Bill otočil a nechal místnost i všechno napětí za sebou. Až poté, co z celé té situace unikl, si uvědomil, že si není jistý, kam chce jít, a zjistil, že míří přímo k jídelně, o které doufal, že tam jeho nový přítel zrovna pracuje a mohl by si pro něj ušetřit pár minut. Bylo zřejmé, že mohl, protože jakmile Bill vstoupil do jídelny v suterénu nemocnice, kde v poslední době trávil většinu svého času, Georg si ho všiml a už byl připraven si dát pauzu a posadit se k jeho stolu.
Pár minut seděli v tichosti. Georg byl trpělivý a čekal, až začne Bill, a ten byl za to vděčný, ale nakonec už to ticho nemohl snést, tak promluvil. „Taky někdy prostě… nenávidíš svůj život?“
„Někdy jo,“ souhlasil Georg s kývnutím a malým, soucitným úsměvem. „Co se stalo?“
Bill si sklopil hlavu do dlaní. „Moje máma půjde domů příští týden,“ začal. Když se ohlédl na Georga, dlouhovlasý chlapec se na něj díval s očekáváním. „Ne, chci říct, že to je dobrá věc,“ vysvětlil Bill. „Jen prostě… Je tam nahoře a říká nám, že kdybychom nebyli tak rozervaní z toho, že jsme od sebe byli odtrhnutí, mohli jsme být zase spolu mnohem dřív. Jako že je to všechno naše vina, že jsme byli na čtyři roky rozdělení,“ řekl Bill rychle, stále více podrážděný, a pokračoval. „Chci říct, že to technicky byla naše chyba, že jsme vůbec byli rozděleni, ale říct, že kdybychom to přijali dříve, tak jsme mohli být spolu, je prostě kurva směšné.“
Georg zvedal obočí nahoru, jak poslouchal Billův proslov. Ale nepřidával k tomu vlastní názory, protože si byl jistý, že Bill to jen potřeboval vyventilovat. Georg dokázal říct, že tam bylo hodně věcí, které Bill držel v sobě, a bylo pro něj asi nejlepší to ze sebe prostě dostat.
„Řekla, že si uvědomila, že jsme na sobě byli příliš závislí a pomyslela si, že by nám prospělo být na chvíli rozděleni, ale pak jsem přestal mluvit a Tom se pokusil o sebevraždu a ona si nemyslela, že by nás zvládla oba dohromady. Věříš tomu?“ Zeptal se Bill, a Georgovi se rozšířily oči překvapením nad novými informacemi. „Jediný důvod, proč jsem s ní přestal mluvit, byl, že mi zakázal na celý zasraný rok říct jeho jméno, a jediný důvod, proč se Tom snažil zabít, byl, protože byl vytržený z jediného života, který kdy poznal. Kdybychom byli spolu, nic z toho by se nestalo.“
„To zní dost vážně,“ poznamenal nakonec Georg. „Musíte si být opravdu blízcí.“
Bill přikývl. „Velmi blízcí. Příliš blízcí,“ řekl dřív, než měl čas to promyslet. Georg si olízl rty.
„Co se stalo, že jste byli rozděleni?“
Bill znehybněl, lítostivě si vsál oba rty mezi zuby. Ne lítostí z toho, že se to stalo, ale proto, že o tom nemohl nikomu říct. „Já opravdu…“ začal, ale odmlčel se a sklopil pohled ke stolu. Když znova vzhlédl, Georg ho stále pozoroval a čekal. „Nemůžu o tom mluvit.“
„Má to něco společného s tím, co se stalo s Andym?“ Naléhal Georg opatrně a Bill roztřeseně vydechl, což vše vypovědělo za něj. Žaludek se mu sevřel pod tíhou toho, že další jeho tajemství bylo právě odhaleno, a nejhorší na tom bylo, že nechtěl, aby se to Andreas někdy dozvěděl, ale Georg měl všechnu moc jít přímo k němu.
Bill beze slova vstal. Nemohl zůstat; příliš mnoho už bylo řečeno. Nevěděl, kam by šel – někam, kde bude sám, nebo zpátky do matčina pokoje, nebo možná by mohl jít chytit autobus a jet domů – ale nejdřív se musel dostat ven. Obrátil se k odchodu, ale než udělal dva kroky, Georg vstal, popadl jej za loket a tahal ho zpátky. Pohlédl Georgovi do očí, ale neviděl v nich nic jiného než soucit.
„Potřebuješ o tom mluvit,“ řekl Georg, ale Bill jen zatřásl hlavou. Ani náhodou. „Můžeš mi věřit,“ dodal Georg. „Nebudu tě soudit nebo tak něco, a ani slovem se o tom nezmíním Andymu.“
„Já-“ Bill začal protestovat, ale něco ve způsobu, jakým se na něj Georg díval, jej přinutilo se posadit zpátky ke stolu. Georg trpělivě čekal, než znovu začal mluvit. „Nic se za poslední čtyři roky nezměnilo,“ řekl Bill tiše.
„Nic?“
„Všechno se změnilo,“ zaskřehotal Bill. „Ale nic na tom, co k němu cítím. Já vím, že je to opravdu posrané, ale-„
„Ale co?“ zeptal se Georg, když se Bill náhle zarazil. Šel mu mráz po zádech, když si uvědomil, co málem řekl. Ta dvě slova, která dokonce ani Andreas nikdy neslyšel vyklouznout z jeho úst.
Bill zaváhal. „Přísaháš, že tenhle rozhovor zůstane tady?“
„Zapomenu na to hned, jakmile vstaneme,“ slíbil Georg s lehkým úsměvem.
„Ne, nezapomeneš,“ usmál se Bill smutně. „Nemůžeš zapomenout, že znáš někoho, kdo má takové myšlenky o svém bratrovi.“
Georg se tiše zasmál. Nepopřel to, ale z nějakého důvodu mu Bill důvěřoval. „Jsou ty city vzájemné? Změnily se věci pro něj?“
Bill se kousl do spodního rtu a přemýšlel o předchozí noci, kdy se o sebe třeli a dotýkali se, dokud už to nemohli déle vydržet. A znovu, Tom neodešel, jakmile Bill usnul. Byl tam celou noc a to muselo něco znamenat. „Myslím, že ne. Myslím, že pořád cítí to stejné.“
„Tak v čem je problém?“ Chtěl Georg vědět a Bill si povzdechl. Upřímně řečeno, byl tam velký problém, jiný, než jen ten zřejmý.
„Andy,“ odpověděl Bill jednoduše. „Nechci mu ublížit, ale nevím, co mám dělat.“
„Už s tebou mluvil? Od chvíle, kdy…“
Bill zrudl. „Jo, včera. Přišel sem a my, ehm… no…“
Georg se ušklíbl. „Žádné detaily, prosím.“
„Záleží mi na něm,“ řekl Bill. „Vážně. Ale Tom…“
„A jsi si jistý, že Tom to cítí stejně?“
Bill při té otázce zavřel oči. Mohl vidět způsob, jakým se na něj Tom toho rána díval. Způsob, jakým se na něj díval od chvíle, kdy se vrátil. Bill si olízl rty, cítil, jak se mu napjal žaludek a bylo mu špatně z toho, jak mu neustále bylo špatně. „Jo.“
Georg pokrčil rameny. „Pak je jasné, co musíš udělat.“
„Ale já mu nechci ublížit,“ zasténal Bill a zíral na Georga, jako by se ho snažil přimět, aby pochopil, že to není jen tak jednoduché. Že nic na tom být zamilovaný do svého bratra není snadné a nekomplikované.
„Ubližuješ sám sobě, pokud to neuděláš,“ řekl mu Georg.
„To ne-„
„Ubližuješ Tomovi, pokud to neuděláš,“ dodal Georg, Billovi se sevřel žaludek a zhluboka se nadechl.
Georg měl pravdu. Mohl ublížit sám sobě, to nebyl problém. Ale když přišlo na výběr – když přišlo na ublížení Adreasovi nebo na ublížení Tomovi – byla tam jen jedna osoba, o které Bill věděl, že jí nedokáže ublížit. A tak nějak Georg na to všechno přišel.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Georg je vážně prima 🙂 Jsem ráda, že si s ním Bill promluvil, vážně. Myslím, že byl dneska hodně užitečný 🙂
No, a Simone… Je od ní hezký, že se omluvila, jsem ráda, že o tom vůbec začala mluvit. Na jednu stranu se ji snažím pochopit, protože ta situace tenkrát musela být opravdu šílená… Ale na stranu druhou… Nelíbilo se mi všechno, co dneska řekla. Jako by pořád odmítala přiznat svůj díl viny na tom všem. Vlastně to byla taková omluva neomluva která k ničemu moc nebyla 😛
Díky moc za překlad a těším se na další díl 🙂
Takže se Bill rozhodl rozseknout tu věc s Andreasem? No konečně… Teď řeší, že Andymu nechce ublížit, ale jaksi mu nedochází, že mu nejvíc ubližuje právě tím, že se s ním nerozešel už dávno, že ho využíval a dělal z něj pitomce.
Pokud jde o Simone, tak jsem ráda, že přehodnotila svůj postoj a konečne si klukama o všem otevřeně promluvila a omluvila se jim. Samozřejmě že jedna omluva těžko může napravit všechno, co se odehrálo, ale na druhou stranu minulost už se změnit nedá a nemá smysl se k ní pořád vracet. Mámu mají jenom jednu a když už se snaží dát věci do pořádku, měla by dostat šanci….
Tenhle dílek je celkem užitečný…nějak tak víc lze pochopit kontext…ale nelíbí se mi, jak Simone mluvila…Billa chápu, že se ho to dotklo, i když jako pro matku to muselo být těžké dělat taková rozhodnutí, ale co nepochopím, že to trvalo tak dlouho…snad Bill konečně vyřeší tu věc s Andym…myslím, že nemůže najít způsob, jak mu to sdělit a přitom neublížit…proboha – dva roky mu lhal a on ho miluje…to bude vždycky bolet…díky za překlad.
Doufám že toho Georg nikdy nezneužije a nechá si to pro sebe.
Jsem ráda, že Simone začala o všem uvažovat a pravděpodobně už to nebere až tak hrozně celou tu situaci. Já neříkám, nedivím se, že byla tehdy tak vystrašená, že kluky rozdělila. Sama si sebe neumím představit v její situaci, takže nechci nijak hodnotit její rozhodnutí. na stranu druhou si myslím, že některé věci, co udělala, byly až moc přehnané a ani se moc nedivím, že Bill dneska trošku vybouchl při slovech matky a potřeboval klid. O to víc mě překvapuje Tom, jak bere všechno s klidem a jak dokáže odpouštět. Zlatý člověk! 🙂
Jinak Georga mám ráda! Už minule se mi relativně líbil a dnešním dílem mi to toálně potvrdil. Je hezké, že i když je Andreasův kamarád, tak radí Billovi tak, co je nejlepší pro něj a ne pro Andrease. A snad tahle slova Billovi pomohou a hned se posune vztah kluků více! 🙂
Moc děkuji, Zuzu! 🙂
Tak je to tady. Simone skutečně trochu přehodnotila své rozhodnutí, ale vůbec se nedivím, že je Bill tak naštvaný, i když by za to měl být vlastně vděčný. Důvody, proč to trvalo tak dlouho, jsou opravdu přitažené za vlasy, ale na druhou stranu, Simone musela být totálně v pr*eli.
Georg mě hodně překvapil tím, jak je chápavý a rozumný. Snad opravdu dokáže to "tajemství" udržet, protože jinak by to byl průšvih.
Díky, těším se na pokračování.
Tak tohle byl opravdu šokující díl. Doufám, že se Bill s Andym co nejdřív rozejdou 😛 díky za další díl 🙂
Za Georga som vďačná. Bill je tak zvláštny… ubližuje každému tým, že podvádza oboch… je dobre, že mu to konečne niekto vysvetlil, keď to nevie pochopiť sám… Simone to dosť prehnala, chápem, že bola na začiatku hotová, ale keby som sa dozvedela, že moje decko chce zomrieť, letela by som za ním okamžite a priviezla by som si ho domov. No uvidíme ako to bude pokračovať. Ďakujem za preklad.
Konečne si Simone priznala svoju chybu. Aj keď chápem, že ich chcela chrániť, tak to prehnala a dopadlo to bohužiaľ tak, ako to dopadlo. To, že vedela, že sa Tom chcel zabiť a napriek tomu neurobila nič, aby situáciu napravila.. no na to ani nemám slov. Dúfam, že sa už uvedomila a zmení svoje správanie.
A Georg je super – na začiatku som sa bála, či sa z neho nestane ďalšia Billova aférka, ale našťastie nie a preukázal sa ako skvelý priateľ. Páči sa mi, ako dokáže v pohode Billa vypočuť, nech sa jedná o čokoľvek a neodsudzuje ho za to, čo cíti k Tomovi a tiež to, ako mu poradil ohľadom Andreasa. Dúfam, že teraz to Bill už s Andreasom vážne skončí, aby naďalej neubližoval nielen sebe a jemu, ale aj Tomovi.
ďakujem za preklad.