Cassiopeia 19. (2/2)

„Tome,“ Bill se ostýchavě natáhl po jeho zápěstí a zlehka se jej dotkl. Jakmile došlo ke střetu pohledů, zaváhal. „Nechceš nad tím ještě popřemýšlet?“

„Jaký by to mělo smysl?“

„N-no… nevím,“ odpověděl Bill rozechvěle a snažil se rozvzpomenout si na to, co mu řekla. Říkala něco o tom, jak skvělou společnicí by byla a že Tom udělá velkou chybu, pokud nevyužije svou šanci. Co když měla pravdu?

„Možná toho budeš později litovat,“ špitl.

„A možná ne,“ řekl Tom s úsměvem, v očích mu plály hravé jiskry.

„Podívej, je to dobrá příležitost. Líbila se ti přeci tak dlouho a ples… já jsem sice nikdy na žádném nebyl, ale rozhodně by sis tam užil spoustu legrace.“

Tom se nedokázal přestat usmívat. Bill se snažil působit vyrovnaně, snažil se budit dojem, že je mu to v podstatě naprosto lhostejné, ale moc se mu to nedařilo a čím víc se snažil Tomovi otevřít oči a změnit jeho názor, tím větší nutkání udělat něco šíleného Tom cítil.

Nejdříve to byl jen bláznivý nápad, který se v jeho mysli nečekaně rozrostl v nejasnou představu, a ta byla jen krůčkem od toho, aby ji přetvořil ve skutečnost.

Zády se opřel o opěradlo židle, nespouštěje pohled z Billa, který se pohotově sklonil k učení a pustil se do vymýšlení dalších úkolů, jen aby se nemusel dívat na Tomův vševědoucí úsměv.

„Máš pravdu,“ řekl po chvíli, naslouchaje zvukům závěsů šelestících za jeho zády.

Bill zvedl hlavu, Tomovo prohlášení jej připravilo o veškerá slova. Něco takového nečekal.

„Jo, máš pravdu,“ Tom spokojeně kývl hlavou a naklonil se přes stůl stejně jako před chvílí Mandy. Z pohledu na něj se Billovi zatočila hlava. Nebyl schopen vnímat nic jiného, soustředit se na víc než na hru světel v Tomových očích a vůni vznášející se kolem něj. Poprvé v životě zatoužil přitisknout se k jeho tělu a nadechnout se jeho vůně z naprosté blízkosti, přijmout ji přímo z horké pulzující kůže.

„Mám?“ zaskřehotal, aniž by měl tušení, o čem Tom mluví.

„Jo,“ Tom opět kývl hlavou, našpulil pusu a nakrčil obočí, jako by nad něčím úpěnlivě přemýšlel. „Je to opravdu dobrá příležitost. Vlastně ne. Je to zatraceně skvělá příležitost!“

„Aha,“ vydechl Bill, když mu konečně došlo, co tím Tom myslel. Postavení jeho těla ochablo, složil hlavu mezi ramena, perem ryl do tenkého papíru a roztřeseně vydechl.

„Mandy bude moc rá-„

Tomův hrudník se dmul spokojeností a pýchou. „Půjdu na ples,“ odpověděl s naprostou jistotou, doprovázen Billovým strnulým přikývnutím. „Ale jedině s tebou.“

Bill vykulil oči a otevřel ústa, neschopen jakékoli reakce. Instinktivně zavrtěl hlavou, čímž se pokoušel projevit svůj nesouhlas.

„Tome, to ne…“

Tom se na něj nepřestával usmívat, sledoval jej pohledem malého chlapce, očima, jejichž něha a nadšení sahaly daleko za hranice Billova strachu a nejistoty.

„Ani na to nemysli.“

Ukazováčkem jemně šťouchl Toma do ramene, i když věděl, že je to zcela zbytečné.

Ještě naposled zavrtěl hlavou, doufaje, že tentokrát Tom pochopí. Ten si uždibl kousek svého sendviče, vložil si jej do úst a tajnůstkářsky na něj mrkl. Bill cítil, jak mu hoří tváře, jak se drobné plameny plazí přes jeho líce a barví je do růžova.

Přemýšlel, zda byl vynalezen vzorec nebo rovnice objasňující elektrizující pole, které kolem sebe Tom vytvářel. Síla, s níž k sobě Billa přitahoval a vazba, kterou jej k sobě připoutal, byla mnohem agresivnější než ty, o nichž se kdy dočetl. Nikdy předtím se s něčím takovým nesetkal. Ten pocit nebyl k zastavení a každou vteřinou narůstal na síle.

…

„Něco takového nemůžeš myslet vážně,“ slabě protestoval Bill, následuje Toma do jeho pokoje. Jejich pohybující se postavy vytvářely na zdech úzké chodbičky tmavé stíny, pod nohama jim pukalo staré, opotřebované dříví.

„Proč ne?“ zeptal se Tom vesele poté, co vstoupili do jeho pokoje. Pokynul Billovi, aby se usadil na postel, zatímco on se pustil do hledání vypůjčených sešitů a poznámek, ze kterých stejně většinu neviděl. Ani za tři životy by nestihl prostudovat tolik knih a pročíst tolik článků jako Bill. Jeho poznámky byly ještě obšírnější než samotné učivo, postřehy na okrajích hustě popsaných stránek svědčily o Billově zapálení pro vědu a Tom se ve většině z nich ještě pořád ztrácel.

Bill se s hlubokým povzdechem posadil na kraj tvrdé matrace a předtím, než odpověděl, se zvědavě rozhlédl kolem sebe.

Pokoj byl jednoduchý a skromný, ve vzduchu se však vznášelo něco temného. I samotné zdi byly nasáklé stíny a prázdnotou. V člověku rozhodně nevyvolával pocit, že se nachází na místě, které bylo něčím domovem. Byl spíš ponurý a smutný, což nebylo jen zásluhou Tomova minimalizmu a nedostatku drobností, které by místnost zpříjemnily, ale také bolesti, která za ta léta stihla vsáknout do zdí a stala se součástí Tomova skromného obydlí, aniž by to její majitel postřehl.

Zvedl hlavu a překvapeně zamrkal, jakmile nad postelí spatřil svůj obraz. Tom jej tam zřejmě upevnil lepicí páskou; z jakého důvodu, to Bill netušil, přesto však ucítil, jak se mu při pohledu na vlastní výtvor tělem rozlévá příjemné teplo.

„Na ples chodí lidé v párech. Měl bys pozvat Mandy, ne mě,“ ozval se Bill nejistý pravdou vlastních slov. Neříkalo se mu to lehce, ale bylo to správné, a jelikož Bill po většinu svého života dělal jen to, co považoval za správné, jiná možnost nepřipadala v úvahu.

Tom vzhlédl od učebnic a jemně se na něj pousmál. „Člověk by měl jít na ples s někým, s kým si rozumí, a kdybych si měl vybrat, pozval bych jedině tebe.“

Bill plaše sklonil tvář. V duchu se zaláskovaně pousmál.

„Umíš si představit, co bys způsobil, kdyby ses tam zjevil se mnou? Přišel bys o všechny své kamarády, o svou reputaci a dobrou pověst, považovali by tě za stejně divného jako mě.“

Tom se zhluboka nadechl, vytáhl z hromady dva tlusté sešity a společně s nimi zamířil k Billovi. Když došel k posteli, klekl si naproti černovláskovi a odložil sešity vedle sebe, aby mohl vzít Billovu tvář do svých dlaní. Jemným pohybem ji zvedl k té své a zahleděl se mu hluboce do nedůvěřivých, tolik zranitelných očí.

„Víš, co bych si přál?“ zeptal se šeptem, nespouštěje oči z Billova laního pohledu. Palcem jej pohladil po čelisti a nosem nasál sladkou vůni jeho vlasů.

Bill jemně zakroutil hlavou.

„Přál bych si, aby ses alespoň jediný den viděl mýma očima.“

„Co bych viděl?“ Odvážil se zvednout ruku a něžně přejet hřbetem dlaně po Tomově líci, pomalu rozevřel dlaň a prsty sevřel jeho čelist.

„Viděl bys výjimečnou, překrásnou bytost, která možná je tím nejzvláštnějším, s čím jsem se kdy setkal, ale je zvláštní tak nádherným způsobem, že bych ji za žádnou cenu nechtěl změnit.“

Bill zalapal po dechu. „Tohle doopravdy vidíš?“ zaskřehotal.

„A ještě mnohem víc.“ Tom se nadzvedl a lehce jej líbl do vlasů. „Bolí mě, když o sobě neustále pochybuješ, a ještě víc to, že se vidíš jejich očima. A že jim věříš.“

Bill pootevřel ústa v odpověď, ale nedokázal ze sebe dostat ani hlásku. Rozrušeně zíral do Tomových očí, cítil, jak se v těch jeho vytvářejí slzy a zalévají je, Tomova tvář byla náhle nejasná a rozmazaná, jako by je dělila hustá mlha.

„Jsi stejný jako všichni ostatní. I ty máš právo jít na ples a bavit se.“

„Nejsem stejný,“ namítl Bill tiše. „Snažím se, opravdu bych chtěl být jako ostatní, ale nejde to.“

Tom se zhluboka nadechl a bez varování přitiskl své rty na ty Billovy, které zůstávaly nadále pootevřené, čímž nabídly prostor Tomovu jazyku, kterým nejdříve jemně polaskal Billův spodní ret, teprve poté jeho rty více rozevřel a s jemným výdechem vklouzl mezi ně.

Bill překvapeně nakrčil čelo a okamžitě pocítil nutkání odtáhnout se jako pokaždé, když se potýkal s něčím neznámým. Srdce mu v hrudi tlouklo Jako splašené, byl si jistý, že Tom v tichu místnosti slyší jeho zoufalé volání.

I přesto, jak moc s tím bojoval, neodtáhl se. Zavřel oči a poddal se všem pocitům, které s sebou jejich spojení přinášelo. Byl to skutečně zvláštní pocit. Nebylo to nepříjemné, možná jen trochu zvláštní. Nikdy by neřekl, že se právě on ocitne v takové pozici. Že bude líbán člověkem zoufale toužícím po tom, aby jeho polibky opětoval. V ústech cítil jemné pohyby Tomova jazyka, který nesměle postrkoval ten jeho, hladil jej a kroutil se kolem něj jako nadšené hádě kolem své kořisti. Bill těžce vydechl nosem a zcela se mu podvolil. Soustředil se na Tomovo laskání a vychutnával si tu chvíli plnými doušky.

Měl chuť usmívat se proti rtům, které mu způsobovaly tolik potěšení, místo toho spojil dlaně za Tomovým krkem, sklouzl z postele a neslyšně přistál na Tomově klíně. Tom kolem něj automaticky omotal ruce a přitáhl jej do svého objetí, zatímco se Bill v jeho náručí osměloval. Přitiskl se na Tomův hrudník celým svým tělem, dovolil, aby mu zabořil ruku do vlasů a naklonil hlavu do úhlu, který byl příjemnější pro oba.

Tehdy Bill přestal přemýšlet a jazykem váhavě pohladil ten Tomův. Bylo to hezké, tak důvěrné a hluboké, jejich opatrně se proplétající jazyky vytvářely hotovou smršť pocitů, která zasáhla Billovo srdce tak prudce, až se musel na chvíli odtáhnout. Čelem se opřel o Tomovo, lapaje po dechu, vnímal láskyplné polibky, kterými Tom začal pokrývat jeho čelist a bradu.

„Ještě pořád chceš být jako ostatní?“ zasténal mu na rty.

Bill se naklonil k jeho tváři a vlasy pošimral Toma na čele, jak pomalu zakroutil hlavou. Usmíval se. Aniž by si toho byl vědom, jeho obličej zářil a činil Billa mnohem kouzelnějším, než byl Tom schopen unést. Natáhl se po jeho spodním rtu, něžně jej skousl zuby a vzápětí znovu nasál mezi své. Tentokrát se okamžitě setkal s odezvou. Billův jazyk byl učenlivý stejně jako jeho majitel, netrvalo dlouho a veškerá nejistota byla pryč. Billovy polibky se rázem proměnily v hotové umělecké dílo.

Když o pár minut později stáli na prahu Tomova pokoje, usmívali se. Tom držel v ruce Billovy sešity, což bylo dobře, protože měl neustálé nutkání dotýkat se jeho tváře a nechtěl Billa svou potřebou být mu neustále nablízku vyděsit. Nevycházel z údivu, jak výraznou změnou prošel jejich vztah během krátkých dvou měsíců. Bill už nebyl tím nesmělým chlapcem, který na něj sotva pohlédl, a když odpovídal na jeho otázky, tak jedním slovem a bez většího citového pozadí. Nestavěl mezi ně zeď a zoufale se nepokoušel udržet Toma za každou cenu na druhé straně bariéry.

Jistě, v jeho očích ještě byla znát plachost, byl si jistý, že ta nikdy úplně nevymizí, ale úsměv zdobící jeho rty byl silný a skutečný a na tom jediném záleželo.

Tomův úsměv se rozšířil. Pohrával si s myšlenkou, že mu Bill možná konečně věří.

„Ani jsem se nezeptal na tvůj názor,“ promluvil a poté, co se na něj Bill tázavě zahleděl, hlavou ukázal směrem do místnosti.

„Oh,“ vydechl Bill s úsměvem, když mu došlo, že se jej Tom ptá na svůj pokoj. Váhavě se kousl do rtu, nebyl si jistý, jak zformulovat to, co v něm Tomův pokoj vyvolával.

„Nechápej mě špatně, Tome,“ začal a přistoupil blíž ke chlapci, který nečekaně sklonil tvář. „Vzhledem ke standardu studentských internátů bych řekl, že je tenhle pokoj opravdu hezký, avšak poněkud smutný. Je v něm cítit až příliš mnoho bolesti.“

„Nikdy jsem se nesnažil, aby to bylo jinak. Nezáleží mi na tom, jak to tady vypadá. Tenhle pokoj není mým domovem, jsou to jen čtyři zdi, čtyři hloupé ošklivé zdi, které nikdy nenahradí to, co jsem měl.“

Bill udělal další krůček vpřed, i když tentokrát o něco váhavěji. Tom byl tak blízko, fyzicky cítil jeho bolest, pohled na smutnou tvář bez obvyklé jiskry v očích v něm probouzel nezvyklou lítost.

„Chceš si o tom promluvit?“ konečky prstů zlehka otřel o Tomův obličej. „Vyprávěj mi o domě, ve kterém si bydlel a o dědečkovi, možná se pak budeš cítit líp.“

Tom zachytil Billovy prsty a jeden po druhém polaskal drobným polibkem. Potlačil úsměv, jakmile rty přejel přes prstýnek, který mu daroval, a sklíčeně vydechl.

„Ještě na to nejsem připravený,“ šeptl.

Bill chápavě přikývl. „Ale až jednoho dne budeš, jsem tu pro tebe.“

Tom se na něj zadíval vděčným pohledem, chytil jej za krkem a přitáhl k sobě, věnuje jeho rtům něžný polibek.

„Děkuji,“ vydechl. „A chci, abys věděl, že totéž platí i pro tebe. Nechci na tebe naléhat, ale až budeš mít někdy potřebu promluvit si o svých rodičích nebo o čemkoli jiném, rád si tě vyslechnu.“

Bill jej s úsměvem pohladil po líci, dívaje se mu hluboko do očí. Netušil, jestli za to mohl Tomův pohled, nebo potřeba navrátit ztracené, ale dřív, než si stačil všechno promyslet, otevřel ústa, vyslovuje nesmělá slova. „Můžu si teď něco přát já?“

Tom jej jemně dloubl do špičky nosu. „Samozřejmě.“

Bill se zhluboka nadechl a opatrně vyslovil své přání. „Chci, aby sis sbalil všechny věci.“

Tom překvapeně zamrkal, na rtech zmatený úsměv. „Cože?“

„Sbal si všechny věci,“ zopakoval Bill. Nevěděl, do čeho se řítí, nebyl si jistý, co bude dál, ale silné bušení srdce a doteky motýlích křídel, otírajících se o jeho útroby, mu napovídaly, že koná správně.

„Bille-“ Tom zmateně svraštil obličej. „Nechci, abys to dělal jen proto, že mě momentálně popadla lítost.“

„Nedělám to z lítosti. Chci to udělat. Kvůli tobě. Kvůli sobě,“ plaše sklonil tvář. „Kvůli nám.“

„Takže, Georg ti už řekl-“ byl natolik zaskočen zvratem situace, že nebyl schopen poskládat smysluplnou větu.

„Teď nemluvím o něm,“ Bill něžně uchopil Toma za tvář. „Chci, abys bydlel se mnou.“

autor: B-kay