Pohár z půli prázdný 29.

Tom seděl na svojí posteli a prohlížel si svou zbraň ze všech stran, jako by se chtěl skutečně ujistit, že je to ona, ta která nikdy nevystřelí. Přišla mu najednou tak cizí, jako by snad ani nebyla jeho. Tenhle pocit se ale přidal k dalším, které označil jako nedůležité.

Pokojem se ozvalo rázné zaklepání na dveře, po němž do jeho kumbálu vtrhla Tamara následovaná Fritzem a Christophem.

„Musíme si něco ujasnit,“ začala energicky, aniž by dovolila komukoli promluvit. Tom na ni jenom nepřítomně hleděl, netušil, co tu dělá, ve skutečnosti mu to bylo jedno. Mohla by to tady celé vyhodit do povětří, kdyby chtěla, nezajímalo ho to.

„Všichni víme, že její plán nevyjde, takže si musíme vytvořit svůj vlastní, aby peníze padly do rukou jejich pravému majiteli, rozumíte?“

Nikdo v místnosti, netušil, co má na mysli, ale na to Tamara nebrala ohledy. Jednoduše pokračovala dál. Vysvětlila jim celý svůj plán a počítala s tím, že všechno proběhne tak, jak má.

***

Amalia dřepěla u sebe v kanceláři a spokojeně kouřila jednu cigaretu za druhou. Milovala pocit vzrušení, který jí přinášela každá nebezpečná akce, kterou si naplánovala. V mysli si neustále přehrávala všechny scénky, ke kterým dojde, a spokojeně se nad tím usmívala. Věděla, že tohle bude ta nejdůležitější akce v jejím životě, tady bude mít konečně možnost se pomstít.

Pomalu došla k mapě, na níž byly zaznamenány všechny její dosavadní úspěchy, a chraptivě se rozesmála. Cítila se tak nepřemožitelně, když si vzpomněla na každou akci, k níž se dříve uchýlila. Všechny ty kulky, které létaly vzduchem, každý bolestný vzdech umírajících, všechna to prolitá krev… tohle všechno jí opět dodalo sílu pokračovat v tom, co začala. Nebála se ničeho, nic jí nemohlo zastavit.

Šouravým krokem se vrátila ke stolu a znovu si prohlédla plánek ulice, v níž Bill bydlel. Ještě jednou se ujistila, že její místo na pozorování vyhovuje všem jejím požadavkům. Mohla odtamtud vidět vše, aniž by kdokoli viděl ji. Mohla posílat jednu kulku za druhou, aniž by jí to někdo mohl vrátit. A po skončení akce mohla nepozorovaně zmizet a vyhnout se jakémukoli podezření.

Pokud by měla určit, zda něčeho ve svém životě lituje, pak to bylo její přátelství, které ji k tomuhle dovedlo. Nedokázala si představit, že by se mohla stát normálním člověkem, který se denně vídá s lidmi a normálně s nimi hovoří. Už si navykla své nadřazenosti těm, které už od útlého věku týrala. Bolest v očích ostatních jí dodávala vlastní pocit svobody a sebeuspokojení. Byla sama se sebou jako s člověkem spokojená. Nechtěla ve svém životě už nic jiného, nedokázala si představit, že by sama měla vlastní rodinu, vydělávala a smála se spolu se svými dětmi. Tato představa pro ni byla víc než nedosažitelná, už dávno se vzdala myšlenky na normální a šťastný život, který by mohla vést. Chtěla žít takhle, tady měla jistotu toho, že jediné pocity, které projevuje, je jenom nadřazenost a krutost. Nemusela se snižovat k lásce, lítosti nebo laskavosti. Tohle bylo to, čím žila.

***

Ráno toho dne se zdálo být stejné, jako kterékoli jiné. Sluneční paprsky líně kreslily po světě zlatavé stuhy, jejichž hřejivost postupně ustupovala. Podzimní mračna se seskupovala do stále větších chumlů a připomínala všem, že již brzy nastane zima.

Bill se probudil s blaženým úsměvem na tváři. Sen z předchozí noci si nepamatoval, a navíc se po probuzení cítil svěží a plný energie jako už dlouho ne.

Nálada mu trochu klesla, když se mu nepodařilo kontaktovat Toma, který stále bránil jejich spojení. Věděl víc než Bill a chtěl to tak i nechat, jelikož v této chvíli by se to už jenom špatně vysvětlovalo. Musel se smířit s tím, že svou šanci prošvihl a teď už bude jenom potřeba dokončit celý tenhle trhlý plán. Z předchozího večera si pamatoval Tamařin příchod a útržky jejích slov. Přišlo mu, že jeho úloha se moc nemění, pořád bude tím, kdo namíří zbraní proti Billovi a taky to bude on, kdo bude muset zmáčknout spoušť.

Bill měl až překvapivě dobrou náladu. Před rodiči se ale snažil stále hrát svou smutnou roli, proto povětšinu dne zůstával v pokoji, aby náhodou nezahlédli jeho potutelné úsměvy, jež bez ustání zdobily jeho tvář.

Vzpomínal na všechny krásné okamžiky s Tomem, připomínal si poslední polibky a sám sebe přistihl, jak jeho ruka automaticky putuje mezi jeho stehna. Ještě chvilku vzpomínal, než si připomněl, že dnes bude mít možnost jej znovu vidět.

Netrpělivě sledoval hodiny a modlil se za to, aby už konečně nastal čas k odchodu. Přál si, aby ho už mohl znovu vidět. Trochu jej mrzelo, že to musí dělat za zády svých rodičů, ale věděl, že kdyby konal podle nich, nebyl by šťastný a schopný normálně fungovat. Potřeboval ho, aby věděl, že alespoň nějaká část jeho života je v pořádku. Chtěl věřit, že život není tak špatný, potřeboval propadnout té zamilovanosti, jak tomu bývalo dřív.

Během oběda mlčel a snažil se vyhýbat zkoumavým pohledům svých rodičů. Věděl, že by byli schopni vytušit nějakou nepravost, kdyby se jim skutečně podíval do očí.

„Na to sezení tě odvezu,“ oznámil mu otec po několika dusivých minutách ticha. „Zpátky ale půjdeš sám,“ řekl rozhodně.

„Dobře,“ přikývl Bill a dál se přehraboval ve svém obědě, aniž by si do úst vložil víc než čtvrtinu porce.

Po obědě se zase zašil ve svém pokoji a snažil se svou mysl přimět k odpočinku u filmu, který stejně moc nevnímal. Neustále si připomínal skutečnost, že již za několik hodin se opět shledá s Tomem a nemohl se nabažit toho tepla, jímž jeho srdce hořelo. Byl tak nedočkavý, proto děkoval bohu, když konečně nastala ta chvíle k odjezdu.

Zkontroloval si, že má s sebou vše, co by na normální sezení potřeboval, a vyrazil k autu, v němž po celou cestu hrála hudba, která byla náhradou za nesnesitelné ticho, jež by jinak nastalo. Nikdo nepromluvil. Bill si uvědomoval, že svým utajovaným vztahem se od svých rodičů vzdálil. Nebyl schopný si s nimi normálně promluvit, jelikož by mohla na povrch vyplynout skutečnost, že je s Tomem pořád v kontaktu.

Auto tiše zastavilo a Bill s jednoduchým poděkováním vystoupil. Vešel do budovy, ohlásil se a pokračoval nahoru po schodech, přičemž si byl stoprocentně jistý, že jej otec sleduje do té doby, než mu zmizel z dohledu. Věděl, že za ten nedostatek důvěry si může sám, ale i tak toho trochu litoval.

Paní Drescherová jej zavedla do jednoduše vybavené kanceláře, kde už na něj čekal Tom. Popřála jim hezké chvíle a připomněla jim, že mají jenom dvě hodiny a pak odešla.

Bill postřehl smutek v Tomových očích, ale už nebyl schopný rozlišit, kde se tam vzal. Neměl přístup do jeho mysli, jak tomu bylo dřív. Tom jej vědomě blokoval.

„Nespal jsi?“ optal se, jakmile si všiml únavy v jeho obličeji.

„Ne,“ povzdechl si jeho bratr a objal ho. Z každého jeho pohledu vyzařovalo zoufalství. Dokonce i polibky v sobě nesly pocit viny a sklíčenosti. Každý dotek působil, jako by měl být posledním v jejich životě. Tom věděl, že je hodně pravděpodobné, že se po dnešku už neuvidí, proto si jej chtěl k sobě připoutat alespoň vzpomínkami, které by mu vydržely.

Dovedl ho ke gauči, který se tísnil v rohu místnosti a jemně jej na něj položil. Každá připomínka skutečnosti jej donutila dotýkat se jej naléhavěji.

Tom měl po celou dobu zavřené oči a pohyboval se jako ve snu. Moc dobře věděl, že tahle chvíle nemusí být opakovatelná, proto se snažil přijmout úplně všechno. Poslouchal Billovy zasněné vzdechy, které jej neskutečně dráždily.

Neustále si připomínal, že tenhle kousek dokonalosti je pro tuto chvíli jenom jeho a choval se, jako by každá nasávající vteřina nemusela být tak velkorysá.

Znovu se s ním vyspal. Chtěl si z něj pro tento okamžik vzít co nejvíc, aby měl v budoucnu z čeho těžit. Každý centimetr jeho odhalené kůže pro něj znamenal mnohonásobně víc než kdykoli dřív. Věděl, že po dnešním večeru buď zemře, nebo bude sedět ve vězení a už nebude mít možnost mít Billa u sebe.

Jedinými slovy, která mezi sebou za celou dobu pronesli, bylo počáteční a konečné pozdravení. Víc než skutečný vztah to připomínalo jednorázovou akci, ale nikdo proti tomu nic neměl. Bill přistoupil na jeho způsob hry a nevzpouzel se, byl spokojený s tím, co měl. Byl tak rád za možnost být s ním, že nevznesl žádnou námitku.

Na rozloučenou jej ještě naposledy políbil a pak se vydal zase po schodech dolů, až nakonec zmizel v noční tmě.

Tom si počkal několik okamžiků a pak se taky vydal z budovy pryč. Ve tmě poznal Amaliino auto a beze slova nastoupil. Nikdo se ho neptal, jaké to bylo. Všichni mu jenom připomínali podrobnosti plánu a ještě jednou mu zopakovali, co bude potřeba.

Společně s ostatními vystoupil pár ulic před Billovým domem a rozloučil se s Amalií, která pokračovala na svoje stanoviště. Ostatní se rozprostřeli podle plánu.

Tamara mu lehkým kývnutím hlavy naznačila, že jde připravit vše potřebné. Vytratila se ze svého stanoviště a společně s Fritzem a Christophem přešla k dalšímu, kde nepozorovaně omráčili jednoho ze svých spolupracovníků. Takhle obešli všechna jejich stanoviště, až ve hře zůstali jenom oni čtyři a mohl začít jejich plán.

Bylo asi čtvrt na devět, když se Bill objevil a ulici a rázoval si to směrem ke svému domu. Spokojeně si v mysli přehrával předešlé okamžiky, když za sebou uslyšel jasně zřetelné kroky. Nejdřív je ignoroval v naději, že jej nebudou následovat, ale ve chvíli, kdy se k němu přiblížily, otočil hlavu a podíval se tím směrem.

V jasném měsíčním světle zahlédl mužskou postavu s jemně vyrýsovanými svaly. Vyhledal obličej, jenž se schovával za několika silnými prameny, v nichž později spatřil dredy, a poznal Toma.

„Co ty tady?“ zeptal se. Na tváři mu hrál blažený úsměv.

„Bille,“ zašeptal dredatý chlapec zasmušile. Měsíční světlo se odráželo v jeho slzách, které se mu z posledních sil dařilo udržet v očích. Ruka se mu třásla, když prsty pevně obtočil kolem studeného kovu. Pomalu vytahoval věc kapsy a jenom sledoval, jak se Billovi zúžily zorničky strachem, když si uvědomil, co to je.

Pistole. Tomova pistole.

„Odpusť mi tohle všechno,“ žádal ho. Tvářil se, jako by prožíval skutečná muka, ruka se mu neustále třásla a slzy se mu spustily po tvářích.

„C-co?“ Bill vůbec nic nechápal. Viděl jenom pistoli, která ho ukotvila na místě. Nebyl schopný se pohnout, byť sebemenší pohyb způsobil nepříjemně chladivý pocit v jeho těle. Srdce mu tlouklo, jako by mu každou chvíli chtělo vyskočit z hrudi. Mysl měl úplně prázdnou, nedokázal se na nic soustředit, vnímal jenom strach, který na něj doléhal ze všech stran. Každá buňka v jeho těle byla dokonale paralyzovaná, jeho mozek byl nakonec schopný zpracovat jenom jedinou informaci: Za chvíli zemřu!

Přerývavý dech tvořil u jeho tváří lehké obláčky páry, jeho pohled zůstal neměnný. Nedokázal vyslovit ani jméno svého milovaného, nedokázal vůbec nic.

Tichem se ozval ohlušující zvuk. Výstřel.

V ten samým moment následoval Billův bolestný skřek. Chytil se za rameno a vrávoravě klesl na kolena. Zrak se mu rozmazal množstvím slz, která mu přivodila náhlá bolest. Snažil se svým pohledem vyhledat Toma a dozvědět se, co se děje.

Tom zmateně odhodil pistoli a přiběhl k Billovi. Nerozuměl tomu, co se stalo, vlastně ani nevěděl, co by měl dělat dál. Zpozoroval, že se mezitím do ulice přihnala dodávka, z níž ve zmatku vystoupil jeden silnější muž, který k nim okamžitě přiběhl. Prohlédl si celou situaci, pistoli odkopl pryč a sáhl po mobilu, aby zavolal sanitku.

Zatímco čekal, až přijede, snažil se zjistit, co se stalo. Nepodezíral Toma. Myslel si, že je to jenom někdo, kdo se k tomu nachomýtl a neví, co by měl dělat.

Ve stejnou chvíli se Tamara a Christoph pomocí chloroformu postarali o druhého řidiče sanitky, který hleděl do svého telefonu. Odložili ho vedle popelnic, nastoupili a odjeli. Klíček zůstal v zapalování, takže jim nic nebránilo.

První řidič se jenom zmateně ohlédl a pozoroval, jak dodávka s penězi mizí z dohledu. Snažil se zavolat policii, ale v tom mu zabránil pohotový Tom, který mu mobil vyškubl z ruky a odhodil z dohledu. Zdálo se, jako by se dredáč probral z celodenního snění a konečně si uvědomil, co se stalo. Aniž by cokoli řekl, utekl na místo, které mu určila Tamara během jejich večerního plánování.

Zdálo se, že všechno klape. Tohle mohl potvrdit i Fritz, který svoji část splnil na výbornou. Postaral se o to, aby to vypadalo, že za všechno může Amalia. Zavedl ji do vedlejší ulice, kde ji čtyřikrát postřelil. Každá rána symbolizovala jednoho z nich: Tamaru, Christopha, Fritze a Toma. Do rukou jí vložil pistoli, s níž byl postřelen Bill, kterou získal během sanitního zásahu, kdy se všichni soustředili na Billa a postavy vedle si vůbec nevšímali. Stejně tak všechny kulky v jejím těle byly ze stejné pistole, z níž setřel svoje i Tomovy otisky a vložil ji ji do ruky tak, aby tam byly pouze ty její. Ať by řekla cokoli, nedokázala by vysvětlit, proč se ona pistole dostala do jejích rukou. Zbytek už závisel na tom, co všechno o své organizaci přizná. Každopádně ostatní zmizeli. Fritz si nastoupil do dodávky na smluveném místě.

„Čtrnáct dní, stanoviště B,“ to bylo vše, co se dozvěděl Tom, který chtěl ve městě zůstat a čekat, jak to celé dopadne.

Tamara se pak ujala řízení a oddechla si. Všechno vypadalo v pořádku, až na policejní houkačky v pozadí. Silně dupla na plyn a pokračovala v cestě. Jejich plán pokračoval.

autor: SakuraUchihaHaruno13