autor: Muckátko :o*
Abych malinko uhasila vaši zvědavost, kdy se na scéně objeví Bill, počítejte tak se 2-3 díly. Kdo si počká, ten se dočká. Jinak samozřejmě děkuji za komentáře na sto tisíckrát. M. :o*
Když se společná cesta začne dělit
Tom kráčel v doprovodu dvou policistů – jiných, než kteří ho doprovázeli den předtím, chodbou, která vedla ke kanceláři kapitála Brandta. Tentokrát měl však v zádech ještě někoho dalšího než muže zákona s nekompromisním a profesionálním výrazem – Davida. Obezřetně se rozhlížel po všech osobách, které cestou minuli, a zároveň se snažil tvářit co nejméně podezřele, aby nikoho zbytečně neprovokoval ostrým pohledem.
Doprovod jim oběma otevřel dveře od kapitánovy pracovny, protože již byli očekáváni. Tom byl očekáván. David byl menší překvapení, protože s jeho návštěvou se nepočítalo.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom při vstupu do místnosti, kde už na něj čekali dva muži – kapitán Brandt a nadporučík Berger, kterého poznal u výslechu.
„Dobrý den, pane Kaulitzi, pojďte prosím dál,“ vyzval jej kapitán a zvedl hlavu. Vycvičeným policejním pohledem prošpikoval muže zhruba v jeho věku, který se objevil za zády jejich klienta.
„Uhm, tohle je můj manažer David Jost. Včera jsme probrali některé věci a rád by s vámi mluvil,“ vysvětlil Tom.
„Dobře. Posaďte se, pane Joste, prosím. Pane Kaulitzi, vás dovede nadporučík Berger na dohodnuté sezení. Jakmile budete hotov, přijďte prosím zpět sem,“ požádal a dostalo se mu ujištění, že se tak stane, když Tom přikývl, a po jasném gestu nadporučíka, aby opustil kancelář, zanechal Davida i kapitána o samotě.
V posledním patře budovy úplně napravo se před Tomem objevily tmavě hnědé dřevěné dveře s prosklenou výplní, skrz kterou díky její hrubé zrnitosti nebylo vidět dovnitř. Dokázal zachytit jen obrysy nábytku a ostatních předmětů, nebo tmavou siluetu člověka, který chodil uvnitř místnosti sem a tam. Berger ťukl prsty na sklo a hned na to otevřel.
„Doktore? Dobrý den, vedu vám pana Kaulitze kvůli tomu posudku,“ oznámil mu.
„Ach ano. Už na vás čekám, pojďte prosím dál.“ Dveře se za Tomem zavřely, ale dovnitř vešel sám.
„Dobrý den, pane Kaulitzi, jsem doktor Scheller,“ napřáhl k Tomovi ruku, načež ji Tom přijal.
„Dobrý den.“ Představování už nebylo potřeba, protože doktor Scheller o něm nejspíš věděl i to, co Tom nikdy nikomu neřekl. Opravdu ho zajímalo, jestli si o něm psycholog dělá určitý obrázek už od první sekundy, kdy vešel do místnosti, nebo jej ještě stále bere jako normálního člověka. Ne jako objekt svého zkoumavého pohledu.
„Můžete se posadit tady na to křeslo,“ ukázal na světle hnědé prodloužené křeslo, na které když se Tom posadil, vlastně na něm ležel. Opěrka na záda svírala s lehátkem úhel zhruba 120°, takže Tom ve finále pololežel poloseděl, což bylo u psychologa normální. Doktor se posadil k Tomovi do předepsané vzdálenosti. Ani příliš daleko, aby byla komunikace ztížená, ani moc blízko, aby to klientovi bylo nepříjemné.
„Dáte si kromě vody třeba kávu nebo čaj?“ zeptal se a ukázal na štíhlou sklenici s čirou tekutinou, která stála na rohu stolu v Tomově dosahu.
„Ne děkuji,“ odmítl Tom zdvořile. Požádá o kafe a psycholog si k sobě udělá poznámku, aby nezapomněl zjistit, jestli není Tom závislý na kofeinu, ne?
„Dobře. Vysvětlím vám, jak bude celé naše setkání probíhat. Postupně se podrobíte celkem šesti psychologickým testům, které zahrnují spoustu různých metod zaznamenávajících odpovědi. Každý test trvá zhruba 15-20 minut, takže bych vás na tomto místě chtěl upozornit, že to bude psychicky velmi náročné na soustředění a přemýšlení, takže pokud se nebude cítit dobře, nebojte se to říct, abychom mohli sezení přerušit a dát si přestávku. Jedná se o test pro typy a poruchy osobnosti, velký test psychických poruch, test emoční inteligence, test osobních vlastností, osobnost mezi lidmi a test barev. Než ale začneme, potřebuji vědět, jak se cítíte,“ podíval se na Toma. Ten mu pohled opětoval.
„Já… nevím, co přesně chcete slyšet,“ přiznal Tom na rovinu.
„Tak jinak. Jste unavený?“
„Ne.“
„Cítíte se vyspalý a odpočatý?“
„Ano,“ přikývl Tom, ale bylo na něm poznat, že stoprocentní ano to není.
„Bolí vás něco?“
„Ne.“
„To mi pro začátek stačí. Zkuste se tedy uvolnit a soustředit se na otázky nebo obrázky, které vám budu postupně předkládat. Pokuste se odpovídat podle toho, jak to ucítíte, než se do celého procesu zapojí mozek a ovlivní vaše rozhodnutí. Můžeme začít?“
„Ano.“
A tímto přitakáním se vydal na milost a nemilost vědě, která muži s brýlemi pomůže za pomoci všetečných a prohnaných otázek nahlédnout do nejstinnějších koutů Tomovy duše, která najednou prozradí vše, co za normálních okolností jen tak nespatří světlo světa.
*
„Pane Joste, budu k vám upřímný. Nejsem si úplně jistý, že jsem nadšený ze zjištění, že vás pan Kaulitz zasvětil do veškerých informací, které zde padly, protože za standardních okolností je tohle naše práce, ale budiž. Tak jako tak bychom vás museli požádat, abyste sem přišel, protože pan Kaulitz vás uvedl jako jedinou nejbližší osobu, se kterou je v neustálém kontaktu, tudíž nebezpečí hrozí i vám,“ sdělil mu Brandt. David polkl. Z úst policie tahle skutečnost zněla ještě děsivěji než z Tomových úst.
„Takže si myslíte, že Tomovo řešení bude pro mě to nejlepší?“
„Nemohu to tvrdit s naprostou jistotou, ale ano. Pobyt mimo zemi a ve vašem případě dokonce i mimo Evropu by vám přineslo daleko více bezpečí než tady. Kdybyste se rozhodl zůstat, nebo neměl možnost někam odjet, pak bychom museli samozřejmě postupovat stejně jako v případě pana Kaulitze, ale vaše přítomnost tady není tak důležitá. Samozřejmě se nabízí možnost, aby pan Kaulitz odcestoval s vámi, a tím by bylo vše vyřešeno, ale bohužel slyšel, viděl a zažil věci, kvůli kterým tu musí zůstat a být policii ve vyšetřování po ruce,“ nastínil Davidovi.
„A co by bylo, kdybych zůstal?“ zajímal se David, protože ani téhle varianty řešení jejich situace se zcela nevzdal.
„Dostal byste policejní ochranku, stejně jako ji dostane pan Kaulitz, avšak to neznamená, že byste mohli pobývat na stejném místě. Byli byste umístěni na dvou různých místech, takže tak jako tak, pane Joste, nebudete moct být s panem Kaulitzem v kontaktu. Nezáleží na tom, jestli zůstanete, nebo odjedete. Čím méně budete vědět, tím to bude pro vás bezpečnější. Žádné návštěvy, výlety, ani hovory. Mohu vám ale slíbit, že čas od času by se dalo zařídit, abyste se přes ochranku s panem Kaulitzem mohl spojit.“
„Já vím, že bude lepší, když odjedu a nebudu nic komplikovat, ale přijdu si jako srab a podrazák. Nechci se k Tomovi otočit zády, jen protože se dostal do průšvihu. Právě proto bych tu měl zůstat a dát mu najevo, že tu nejsem jen proto, abych s ním procházel těmi dobrými věcmi, ale i těmi špatnými. Ano, pokaždé když něco provedl a já to musel řešit, tak jsem na něj byl neskutečně naštvaný, ale byl jsem rád, že jsem tam byl, abych mu pomohl. Jak mu budu moct pomoct teď, když budu úplně stranou?“
„Pane Joste, já si uvědomuji, jak to pro vás musí být těžké a jak bojujete s vlastními pocity, ale tady opravdu není čas na hrdinství, a pokud jsem vás dobře pochopil, byl to sám pan Kaulitz, kdo vám to navrhl, takže jsem si jistý, že v tom nevidí ani vaši slabost, zradu ani zbabělost. Nejspíš si začíná uvědomovat, že tady nejde o žádnou maličkost, ale o opravdu vážnou věc.“
„On si to pravděpodobně začíná uvědomovat, ale já si pořád připadám jako ve špatném snu,“ zamumlal David a protřel si obličej, do kterého se za těch pár dní stihlo vetknout několik vrásek starostí.
„To je pochopitelné. Nikdo z lidí se na takovou věc nemůže předem připravit, protože nikdo neočekává, že by se něco takového stalo zrovna jim. Jsem vám ale vděčný, že jste přišel a celou věc mi oznámil. Netvrdím, že bychom vás z něčeho podezírali na základě zjištění, že jste v takovém spěchu opustil republiku, ale udělal jste správnou věc. Pokud by vám to nevadilo, požádal bych vás o vyplnění těchto dokumentů. Jde vesměs jen o základní údaje týkající se vašich osobních údajů, abychom věděli, kde se ve Spojených státech budete nacházet, kde bydlet a kde pobývat, kdyby bylo třeba se s vámi urgentně spojit. Když budeme mít vaše adresy a telefonní čísla, bude to rychlejší a snadnější, než kdybychom museli kontaktovat americké kolegy, aby vás vyhledali, což by se neobešlo bez hordy papírování.“
„Bez problémů,“ přikývl David a počkal, dokud mu kapitán z počítače nevyjede několik papírů a neposkytne mu nějaké psací náčiní, aby se do toho mohl pustit.
„V klidu si to projděte a vyplňte. Omluvte mě, hned budu zpět,“ omluvil se a vstal od svého stolu. David byl už dávno skloněný k papírům a počínaje svým jménem a příjmením, se dal do vyplňování údajů, které po něm dokument vyžadoval.
Kapitán Brandt odešel z kanceláře a ocitl se na chodbě. Místo doprava, kudy by se dostal na hlavní chodbu, zamířil doleva, kde se nacházelo pracoviště jeho kolegů. Říkal tomu počítačové doupě, protože chlápci z této kanceláře měli na starosti veškerou evidenci, která se jak v papírové, tak především v elektronické podobě vedla v archivech. Díky šikovným a policii na míru ušitým počítačovým programům, mohli z databáze a archivů vyhledat informace k desítkám let starých případů do těch nejpodrobnějších detailů.
Symbolicky klepl do dveří a i hned vešel dovnitř. Daniel okamžitě sundal nohy ze stolu, Joel přestal drobit svou svačinu do klávesnice pod bradou a nejvíc na očích Felix v rychlosti stáhl na lištu hru, kterou se zapálením hrál už přes půl hodiny. Kapitán Brandt za sebou zavřel dveře a založil si ruce na hrudi.
„Pánové,“ oslovil je zeširoka, „Já chápu, že se tady dveře zrovna netrhnou, a když nepotřebujete na toaletu, tak za celý den nemusíte ani vstát od stolu, protože máte všechno při ruce, ale pokuste se si z té práce nedělat dobrý den,“ poznamenal a přišel blíž. „Pokud vím, tak občerstvení u techniky je zakázáno,“ promluvil k Joelovi a zabavil mu jak sáček s nedojedou svačinou, tak láhev s colou, která byla ještě ke všemu zavřená jen na oko. Kdyby se převrhla, mohla by zkratovat veškeré kabely vedoucí do počítače. Další na řadě, kdo si zasloužil pokárání, byl Felix. „Hrát tyhle stupidní, neurony likvidující, inteligenci snižující a pozornost odvádějící hry v pracovní době je naprostý výsměch! Poslední varování, pane Handtke,“ nahnul se k monitoru a myší pozavíral veškerá okna, která neměla nic společného s prací, která tu měla být odvedena. Felix jen tiše zakňučel. Měl opravdu dobře našlápnuto k tomu, aby tu zatracenou úroveň zvládl a postoupil dál. „A vy, pane ‚mám uděláno, tak si hodím nohy na stůl‘, když se tak nudíte, hned vám práci zadám. Najdete mi, jaký je stav policejní ochranky. Kolik lidí máme pod statusem ochrana svědků, kolik z nich na něj čeká a kolik se jich aktuálně vyřizuje. Pokud nenajdete žádné závažné případy, potřebuji, abyste zavolali do kanceláře vrchního komisaře Drehlera nebo komisaře Leßnera na linku šest a mým jménem je poprosili, aby své nejlepší lidi momentálně nikam nenasazovali, pokud to nebude nezbytně nutné,“ rozdal instrukce a otevřel dveře, které vedly do malé místnosti, která byla připojená k počítačové místnosti. Byl tam stůl s židlemi a malá kuchyňka. Právě tahle místnost byla určená pro konzumaci jídla a tekutin, proto postavil láhev coly na stůl a sáček položil vedle ní. Dveře za sebou zase zabouchl a vrátil se ke třem mladým mužům, kteří vejrali do počítače.
„Tak co máme?“ opřel se kapitán o zeď a přeletěl očima po jednotlivých pracovnících.
„Takže oddělení má teď k dispozici deset agentů, z čehož sedm z nich má nejvyšší bezpečnostní prověrku a tři z nich status superagenta,“ informoval Daniel.
„Joeli?“
„V našem okrsku budou v nejbližší době ukončeny 2 případy vyžadující ochranu svědků a v řízení máme k dnešnímu datu tři.“
„S tím naším čtyři,“ zauvažoval Brandt. „O jaké případy se jedná?“
„Rozsáhlé daňové úniky, ozbrojená loupež v bance a pokus o vraždu manželky. Až na tu loupež v bance jde o ochranu před možným ovlivňováním svědků, u loupeže by mohlo jít svědkovi o život.“
„Dobře. Situace je nad očekávání příznivá. Zavolejte komisaři, že budeme potřebovat jednoho z jeho nejlepších lidí, protože jde o opravdu závažný případ. Dokumentaci mu pošlu během zítřejšího dne, protože doktor Scheller teprve pracuje na psychologickém posudku našeho klienta. Takže to prosím zařiďte a mějte na paměti pravidla. Ať už se ta situace s jídlem, nohama na stole nebo hraním her neopakuje,“ pohrozil jim kapitán a z místnosti odešel.
Na cestě zpět do kanceláře se na chodbě několik kroků ode dveří potkal s Tomem, který mířil stejným směrem jako kapitán Brandt. Vypadal dost zdrchaně a ospale.
„Nemohu tvrdit, že v takovém stavu neskončí všichni, kdo se podrobí sezení u doktora Schellera,“ podotkl, když Toma sjel pohledem od hlavy až k patě. Testy mu očividně daly zabrat. „Tak jsme zpět,“ vešel do své pracovny, kde David dokončoval vyplňování a stvrzoval ho svým podpisem na řádek na samém konci strany společně s aktuálním datem. „Posaďte se, pane Kaulitzi,“ nabídl Tomovi druhou židli a posadil se za svůj pracovní stůl. Převzal si od Davida vyplněné papíry a položil je před sebe. Do pravého horního rohu vložil razítko, napsal datum a přes razítko se podepsal. Otočil se na židli s kolečky a ze skříně vytáhl zatím prázdný pořadač, který měl na hřbetu napsaná jen čísla, kterým ani Tom ani David nerozuměli. Pochopili ale, že tento šanon je nejspíš vyhraněný pro jejich – potažmo pro Tomův případ, kam se bude schraňovat veškerá získaná dokumentace, než po uzavření případu poputuje do archivu.
„Takže nejspíš čekáte na nějaké instrukce týkající se nadcházejících hodin a dnů.“
Oba svorně přikývli, srovnávaje se s faktem, že jejich životy řídil někdo jiný.
„Pane Joste, nejdříve k vám. Můžu prakticky jen zopakovat, co už jsem vám řekl. Váš odjezd do Ameriky by byl nejenže vhodný, ale v našem případě i vítaný. Pokud se tedy opravdu rozhodnete odcestovat, bude třeba nám sdělit, kdy opustíte zemi, abychom věděli, zda bude třeba vám ochranu zajistit do doby odletu,“ předložil mu. David stočil pohled doprava, kde seděl Tom a na první pohled vypadal, že konverzaci u stolu ani neregistruje. Překvapivě se však na Davida otočil a s pohledem zapíchnutým do jeho očí němě pokýval na znamení, že to má udělat a neohlížet se. David v jeho očích hledal jakékoli pochybnosti, strach nebo prosby, aby zůstal a neopouštěl ho, ale Tomův pohled byl rozhodný a nepřipouštěl žádné jiné možnosti, které by Davida držely zpět.
„Dobře… já… odletím. Zarezervuji si první možný let z Německa,“ vydechl a sklonil hlavu. Nebylo jednoduché o tom přemýšlet, ale vyslovit to nahlas bylo ještě tisíckrát horší.
Tomovi se s těmi slovy ulevilo a zároveň přitížilo. Byl rád, že David dostal rozum a odjede, aby byl v bezpečí, ale na druhou stranu Toma zaplavil smutek, protože ho v takové situaci opustí jediná osoba, která ho tak dobře zná, která mu byla manažerem, přítelem a mnohdy i náhradním otcem.
„Ve vašem případě, pane Kaulitzi, budeme muset počkat, až doktor Scheller vyhodnotí výsledky vašeho testu, sepíše posudek a předá mi ho, abych mohl vaši dokumentaci přeposlat agentuře, která úzce spolupracuje s policií a poskytuje nám služby jejich členů ochranky.“
„Nemohl bych si nechat bodyguarda, kterého mám teď?“ zkusil Tom. Kapitán si povzdychl.
„Nechci nějakým způsobem podceňovat schopnosti a dovednosti vašeho bodyguarda, ale tady bude případně třeba zvládnout víc než jen dav rozvášněných fanynek,“ uvedl na pravou míru, že tady je nutné nasadit úplně jiný kalibr. „Jakmile agentura najde vhodného agenta, který vám bude přidělen, přesuneme vás oba na místo, o kterém bude vědět jen opravdové minimum lidí a kde bude možné zajistit vaši bezpečnost.“ Tom se posměšně uchechtl.
„A to bude kde? Severní pól? Aljaška?“
„Takové destinace nebudou třeba,“ zavrtěl kapitán trpělivě hlavou. „Dnes se můžete vrátit do vašeho hotelu. Zpracování dat a výběr agenta bude trvat minimálně dva až tři dny, takže si jsem jistý, že vám tenhle společný čas bez návštěv policejní stanice přijde vhod, abyste vyřešili, co je třeba a rozloučili se. Ve vašem vlastním zájmu nikomu neposkytujte informace. O ničem. Je jasné, že se ve všem začnou šťourat média, ale ať se děje cokoli, nikomu nevysvětlujte náhlou změnu bydliště i místa pracovního působení. Ve vašem případě je to obtížnější, protože jste oba mediálně známé osobnosti a to nám ani trochu nepomáhá, protože dříve či později se začnou objevovat zprávy, že se pan Kaulitz stáhl do ústraní a vy jste se odstěhoval do Ameriky. Nevíme, s kým máme v tomto případu tu čest a jaké mají možnosti, ale bylo by lepší, kdybyste si v Americe našel někoho, kdo by vás chránil. Nikdy nevíte.“ Návštěva stanice pomalu končila. „Děkuji vám oběma za spolupráci. Pane Kaulitzi, vám se ozvu, jakmile se věci dají do pohybu a vám, pane Joste, přeji bezpečný let a pobyt ve státech. A jak jsem slíbil, pokusím se zajistit, abyste mohli zůstat v kontaktu. Budete ale muset počítat s tím, že veškerá korespondence, i když půjde oficiálně přese mě, bude s největší pravděpodobností kontrolována. Buďte oba opatrní,“ vstal kapitán od stolu a podal Davidovi ruku na rozloučenou. „Na viděnou, pane Kaulitzi,“ rozloučil se i s Tomem a nechal je opustit pracovnu. Venku si je opět převzali strážnici, aby jim udělali obvyklý doprovod.
Cesta byla tichá.
Oba měli o čem přemýšlet.
Policejní auto v utajení zajelo do podzemních garáží a nejkratší cestou dopravilo oba muže do bezpečí jejich pokojů. Vedení hotelu už dále nemohlo tolerovat tyto akce, protože jednak byla znepokojena veřejnost a především hosté hotelu, kteří vídali příslušníky policie na chodbách častěji, než bylo třeba, proto došlo k vzájemné dohodě, že se celá věc zkusí co nejvíce utajit.
Tom i David odešli do svých pokojů, ale oba věděli, že na skrývání před tím druhým nemají čas. Nemají čas na to, aby se báli slov nebo pocitů, protože měli před sebou v nejlepším případě dva až tři dny, které mohou strávit spolu. Bylo ale možné, že David zjistí, že letadlo do Ameriky odlétá už zítra, a to by znamenalo ještě méně času dohnat to, co doteď zanedbávali, a uchovat si to, co jim bude na dlouhou dobu odepřeno sdílet.
**
Příště: „V doupěti“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Aaaa.. Už to neprotahuj. Jsem netrpělivá. 😀
Chudák Tom. Vůbec nic neprovedl a stejně se s ním zachází skoro jako se zločincem. Život mu obrátili vzhůru nohama, dělají na něm psychotesty a každou chvíli přijde o jediného blízkého člověka, kterého má. Někdo mu jde po krku a on neví kdo a proč… Celá tahle policie na mě působí strašně špatným dojmem. Pokud je ta věc do které se Tom zapletl opravdu tak vážná, vůbec bych se nedivila, kdyby v tom jel i někdo z nich a snažil se Toma odstranit…
To jo chudak tom…
Tak to vypadá, že Bill možná přeci jen bude bodyguard 🙂 To bude zajímavé :3 Už se nemůžu dočkat pokračování. 🙂 Jsi skvělá. 🙂
Samé napětí, furt se něco řeší, a já vlastně pořád nic nevím! To je na nervy! 😀 Pomalu se začínám bát o Tomův i Davidův život, protože mám pocit, že těm policajtům všechno strašně dlouho trvá a když ví, že jsou oba v takovém nebezpečí, tak by toho super bodyguarda měli dodat hned, ne? Zbytečně ubíhá čas, kdy si je ti zlí na tom hotelu najdou…
Ale moc se mi líbí ta vyhlídka toho, že Tom bude muset s tím novým bodyguardem odcestovat na nějaké tajné místo…pokud to bude vážně Bill, tak se mi tenhle vývoj moooc líbí! 😀
Ale už by se s tím mohli pohnout, protože se to vážně moc táhne!!!
Tom si chudák poriadne zavaril. a zdá sa, že nie len sebe. Davida chápem, že mu je nepríjemné odísť, ale urobí tak Tomovi láskavosť aby nemal strach o jeho život… už si prosím ďalšiu kapitolu, aby sme sa čím skôr dostali k tej, kde bude aj Bill:)
Chudák Tom.. kvôli jednej noci, keď zdrhol z otela sa mu život takto obrátil naruby.
Tiež chápem, že Davidovi sa odísť nechce a ani Tom je nie z toho nejaký nadšený, ale pre oboch to tak bude lepšie a hlavne bezpečnejšie. Aspoň im ostane nejaká tá možnosť komunikácie (aj keď značne obmedzená).
A k Billovi – no tak to som si celkom dosť istá, že to bude ten agent. A to, že budú musieť ísť s Tomom na nejaké tajné miesto a byť v podstate neustále spolu poskytuje veľmi veľa príležitostí 😀
Ďakujem za kapitolu.
Ty náš napínáš povídka perfektní.
Propána, tak jsem se na tuhle kapitolu těšila, a teď vidím, že jsme se vůbec nepohnuli dál. Na začátku jsi říkala, že musíme na Billa počkat tak 3-4 kapitoly (pokud se nepletu) a teď se to zase přesouvá dál. Už fakt netrpělivě vyhlížím, kdy se objeví. Bez něho je to takové… Přirovnala bych to k těhotenství slonice, fakt to trvá dlouho. 🙂
Bude se ty 2-3 díly vůbec něco zajímavého dít? Povídka začala takovým adrenalinem a teď to strašně stagnuje.
Nicméně děkuji za kapitolu a netrpělivě vyhlížím další. 😉
Tak jako vždy, komentuju jako první, dnes… potažmo včera…vlastně předvčera mě zdržela od psaní komentáře taková kravina, jako je práce. 😀 Takže jdu lehce pozdě, nicméně komentuju! I když v této nekřesťanské hodině nic moc inteligentního nesesmolím, přeci jen mám IQ bublajícího bláta velikosti hopíka, jak jede na houpacím koníkovi.
Musím říct, že dnes jsem u dílku spal. Nebylo to tím, že by byl nudný, nezajímavý nebo tak něco, ale to bude tím, že jsem v práci a že ve dvě ráno většina obyvatel spí…no jo, ale já nejsem většina :D… no já jsem jen v takovém lehkém opojení. 😀
Co se týče dílu, tak byl super, mám rád takové ty papírovací a informační věci… hmmm to je přesně moje, možná jsem se seknul s povoláním a měl jsem být archivář, nebo prostě nějaký papírofil…papírosexuál, nebo nějaké další super věci.
Tom… celkem by mě zajímalo, co všechno si s psychologem povídali, podle toho co jsem četl, tak si to představuju následovně:
"A co vidíš tady, Tome?" Zeptal se doktor a svýma očima sledoval Tomův výraz v obličeji, když na něm zkoušel Rorschachův test.
"Batoh…" Povzdychl si Tom a očima sledoval černý flek, který mu doktor držel až příliš blízko obličeje.
"A zde na tom obrázku?" Doktor zvedl další obrázek a Tom si jen unaveně protřel oči.
"Batoh…" Odpověděl Tom už po šesté a upřel na doktora své unavené oči. "A přísahám Vám, doktore, že další obrázek bude batoh!"
Vlastně ani nevím co dál dnes psát, jelikož do mě z jedné strany i z druhé strany hučí kolegové a můj květák prostě stagnuje. Mám pocit, že mám plnou RAMku. Takže raději půjdu a budu se těšit u dalšího dílu. 😀
Udušenej… 😀
Uff, pořád je mi dost těžko z celé Tomovy situace. Strašně ráda bych mu nějak pomohla, ulevila mu..nebo prostě cokoli, co by jej alespoň na chvilku vytrhlo z toho celého kolotoče, kdy už i Tom přestává být sám sebou.
Jediné světýlko momentálně vidím v příchodu Billa. Doufám, že až se na scéně objeví (a že mám momentálně teorii tu, že Bill bude ten speciální agent :-D), tak doufám, že si kluci sednou a ne že bude Bill pro Toma někým otravným na koho si bude muset dlouho zvykat. No, jsem na to všechno zvědavá! Trochu je mi ze všech těch změn těžko za Toma, ale on je silný, nějak to zvládne! 🙂
Těším se na pokračování! 🙂