Dny všedního nepokoje 3.

Následujících několik dní jsem se ve škole neukázal. Mamce jsem nechal v pokoji lísteček s tím, že mi není dobře, tak aby mě omluvila, s jejím nezájmem o mě s tím neměla problém. Dokonce mě ani nepřišla zkontrolovat, takže jsem simuloval s šátkem na krku a čajem u postele zbytečně… Trochu mě tím zklamala, i když bych si na její přístup už asi měl zvyknout a nedělat si plané naděje…
Dřív, než jsem se nadál, tak uplynul týden. Čas postupoval rychle a já si plně uvědomil, že se nemůžu skrývat věčně. Nemohl jsem utíkat a halit se v závoj hrané nemoci jen proto, abych se už s Richardem nemusel znovu setkat. Musel jsem sebrat odvahu a čelit tomu. A tak jsem se další pondělí konečně odhodlal k hrdinskému návratu do školní lavice.

Bydlel jsem asi osm kilometrů od školy, takže jsem dojížděl autobusem, v němž jsem trávil zhruba patnáct až dvacet minut. Tahle cesta ale pro mě byla stokrát horší než mnohé jiné. Seděl jsem na jednom ze zadních dvojsedadel u zamlženého okna a skrz bílý opar jsem sledoval velké, dešťové kapky tříštící se o asfaltovou silnici. Typické podzimní počasí se chopilo své povinnosti a jeho pochmurnost mi nepomáhala se zrovna moc uvolnit. Naopak. Podněcovala ve mně rozpačitost a obavy hraničící až se strachem. Ani hudba, kterou jsem si pouštěl do sluchátek, mi nepomáhala a to už bylo co říct. Miloval jsem ji. Byl jsem fascinován tím, jak dokonale dokáže hlas zpěváka nebo zpěvačky splynout s tóny a rytmem dané písně. Když jsem byl mladší, tak jsem jednu dobu sám zpíval v malé skupině, kterou jsme si založili s pár kluky ještě na základce. Ale brzy jsme to odpískali, každý šel na jinou školu a náš plán jednou hrát na koncertech pohořel.

Když autobus zabrzdil na zastávce těsně vedle vysoké, temné budovy, již jsem nazýval svou školou, sevřelo se mi srdce. Chvilku jsem vážně zvažoval to, že bych vůbec nevystoupil, ale pak jsem se odhodlal, vstal jsem, přehodil si přes rameno popruh batohu a vyšel jsem na chodník. Okamžitě se mě chopil chlad a voda padající ustavičně z nebe způsobila, že jsem byl ve vteřině mokrý. Ale nevadilo mi to. Vlastně jsem se tím nestačil zabývat, moje myšlenky měly zcela jiný předmět zájmu.
S povzdechem jsem se vydal ke dveřím do budovy a z kapsy jsem vytáhl klíče, na nichž visel čip na otevření. Čip jsem přiložil plochou stranou na plastovou destičku vedle dveří a ty mě s pípnutím pustily dovnitř. Dostal jsem se do rovné, delší chodby lemované z obou stran dvěma řadami vysokých, dřevěných skříněk. Bylo tu asi dvacet studentů, co si za hlasitých debat vyndávali věci, nebo je naopak zandávali.

Se sklopenou hlavou jsem spěšně došel až na konec chodby a odemkl si svoji skříňku. Odhrnul jsem si vlhké vlasy, co se mi lepily na kůži, z tváře a užuž jsem si chtěl naházet pár učebnic na předměty, co jsme dnes měli, do batohu, když tu se přímo za mnou ozval nepříjemný, kousavý hlas:
„A hele, buzna konečně dorazila!“ smál se ten někdo.
Prudce jsem se otočil a stanul tváří v tvář Erichovi – kapitánovi školního fotbalového týmu. Byl to vysoký, hnědovlasý, ramenatý svalovec, co měl místo mozku biceps. Dokázal být opravdu hodně hlučný, nepříjemný a protivný. Ale co bylo nejhorší, byl fakt, že to byl ten největší homofob, s nímž jsem měl možnost se vůbec kdy setkat. A nějakým způsobem se dozvěděl o mé orientaci…
Ztěžka jsem polkl. „Cože…?“ zkusil jsem dělat, jako že nerozumím v naději, že mě tak nechá být.
„Nedělej nechápavýho!“ k mé smůle mi to ani přes svou podprůměrnou inteligenci nesežral. „Seš teplouš, tak to řekni hezky nahlas!“ šklebil se na mě téměř z dvoumetrové výšky jeho brunátný obličej.

Kolem se začal shlukovat dav zvědavců a já znejistěl. Neměl jsem sem vůbec chodit! Sakra! Byl jsem sám na sebe naštvaný, a zároveň jsem cítil obavu. Snažil jsem se rychle vymyslet nějakou výmluvnou odpověď, která by mi pomohla se odtud v klidu dostat bez nějakých větších i menších komplikací, ale nic mě nenapadalo. Jeho obvinění bylo moc přímé, aby se mu dalo nějak chytře vyvléknout. Už jsem se chystal vzít nohy na ramena a prostě zbaběle utéct, když tu bylo Erichovi odpovězeno… Nikoliv však mnou…
„A ty seš vypatlanej debil a taky po tobě nikdo nechce, abys o tom kafral nahlas,“ vedle mě se zničehonic vynořila osoba, se kterou jsem se zrovna nedávno setkal.
Překvapeně jsem zamrkal, když jsem sledoval toho motorkáře, o kterém jsem si myslel, že ho už nikdy neuvidím. Byl hrdě narovnaný, ale držení jeho těla bylo zároveň ležérní. Pravou ruku měl zvednutou a ukazováčkem a prostředníčkem držel zapálenou cigaretu, jako by si vůbec nevšiml papíru vyvěšeného u dveří, který hlásal zákaz kouření.
Co on tu dělá?! Pomyslel jsem si šokovaně. Nikdy v životě jsem ho tu neviděl! Že by byl nový?! I pohledy ostatních mi dokazovaly, že ho tu nikdo nezná.

„Cos to řek?!“ vyštěkl fotbalista naštvaně.
Můj zastánce v klidu potáhl z cigarety. Rozhodně nikam nespěchal. Pak lehce přivřel oči a s požitkářským výrazem vyfoukl obláček kouře přímo do Erichovy tváře. „Že seš debil. D.E.B.I.L. Leze ti to teďka už víc do palice?“ odvaha mu tedy rozhodně nechyběla.
V ten moment jako by obrovi ruplo v bedně. Zaskřípal zuby a bylo vidět, že se na dredatého kluka chystá vrhnout, ale dřív, než to stačil podniknout, tak jeho sok natáhl ruku a bez nejmenšího varování nebo váhání mu doutnající část cigarety přitiskl na odhalenou kůži na rameni.
Chodbou se rozlehl bolestný výkřik a několik zalapání po dechu včetně toho mého.
Fotbalista rychle couvl. „Co to, kurva, děláš?!“ jeho hlas už nezněl tak hrdinně jako spíš vyděšeně, čemuž jsem se nemusel divit.
„Típám cígo,“ pokrčil oslovený bez špetky většího zájmu rameny a hodil vajgl obloukem do tři metry vzdáleného koše v rohu místnosti. „Tak mi tu neječ jak slečinka, páč se ti eště skoro nic neděje…“ vyhrnul si dlouhé rukávy černého trika a jeho tvář nabrala děsivý nádech. V očích se mu objevil výraz rváče a rty se mu ohnuly do strašidelného, hrůzu nahánějícího šklebu. „Chceš se rvát, ne…?“ protáhl dlouze a udělal krok vpřed. Zdálo se, že ho vůbec netíží, že se jde prát s někým, komu sahá ani ne po krk. A to bylo samo o sobě znepokojivé.
Erich ho sjel tázavým pohledem a pravou ruku si přitom tiskl na rameno. „Ty hajzle!“ ucedil.
„Hajzl…?“ jedno obočí kuřáka vyjelo tázavě vzhůru. „Tak mi už dlouho nikdo neřek… ale líbí se mi to…“ hrdelně se uchechtl. „I když je to od takovýho tydýta, jako seš ty…“

V ten moment vzduchem zasvištěla pěst mířená mu přímo do tváře. Nestačil jsem postřehnout, co přesně se stalo dál, ale odhadem to bylo tak, že se ten ‚hajzl‘ sklonil a tak se vyhnul ráně. Pak vzduch opět proťalo bolestné zavytí a já už jenom spatřil klečícího Ericha držícího si rozkrok a toho neznámého kluka tyčícího se nad ním se spokojeným výrazem.
„Hej, Tomi!“ vložila se do toho zničenonic třetí osoba, co vystoupila z davu. „Už toho prosím tě nech… nebo se tě tu všichni budou bát!“ přešel nějaký mladík k dvojici rváčů. Přesněji řečeno k tomu, který mi pomohl. Ani tohohle kluka jsem tu nikdy neviděl. Byl vysoký, štíhlý a měl atletickou, ladně se pohybující postavu. Vypadal mile. Měl modrohnědé oči plné života a delší, střapaté blond vlasy. Byl hodně snědý a tolik nevyčníval jako osoba, kterou oslovil. Vypadal jako normální, nekonfliktní kluk… tak jak to, že se bavil s někým tak chladným?!
„Bát…?“ zopakoval oslovený zamyšleně. „Ale to není vod věci…“
„Prostě toho nech, jo? Nelíbí se mi to, a navíc máme ještě někam zaskočit, zapomněls snad?“ domlouval mu beze strachu blonďák a položil mu ruku na rameno. „Tak se na tohle vykašli…“
Motorkář nespokojeně zamlaskal, ale kývl. „Jasný, zlato. Dyť já se s ním ani rvát nechtěl, to von si začal!“
„To už je teď jedno. Já to teď veřejně ukončuju…“
„Fajn…“

Erich se za tu dobu stihl sebrat. Vstal a velmi nedůstojně odešel pryč. Spěchal. A když zmizel on, začal se postupně rozpouštět i zbytek davu až na pár jedinců. Když bylo kolem už jenom relativně málo lidí, tak jsem se odhodlal k tomu promluvit:
„Ehm… Tomi? Jmenuješ se tak, ne?“ zkusil jsem to. „Chtěl bych ti moc poděkovat, teď jsi mi vážně pomohl…“
Blýskl ke mně pohledem. „Tak mi neříkej!“ sykl nevraživě. „A vůbec… kdo ti dovolil mi tykat, ty nádhero?!“
Rychle jsem couvl, až jsem zády narazil na skříňku. Zase byl tak děsivý! „No…“ pokusil jsem se odpovědět, ale on mi k tomu nedal prostor.
„Neser mě! Dvakrát jsem tě zachránil, tak si moc nedovoluj! Eště jednou se to bude opakovat a neobejde se to bez trestu! A tykat mi můžou jen kámoši, kurvy a osoby, co uznám za vhodný. A ty nepatříš ani do jedný týdle skupiny!“
Natiskl jsem se ještě víc na skříňku.
„Je to jasný?!“
„Jo!“ vyrazil jsem ze sebe.
„Okay. Tak si to zapamatuj,“ s tím se otočil na patě a zamířil pryč společně se svým kámošem, který mu začal zase domlouvat.

Sledoval jsem obě odcházející postavy. Blonďáka v modré mikině a upnutých, světlých džínech a kluka s dredy, tmavým trikem, černým páskem a kovovým řetízkem, kterého jsem si všiml až teď. Na karabinkách ho měl pověšený na pásku. Sahal mu asi ke kolenům a lehce při jeho chůzi řinčel, ale to zanikalo v okolním ruchu.
Když mi zmizeli z očí, v mysli se mi vynořila jedna prostá, ale zcela jasná myšlenka. Teď se všechno změní…

autor: Ann