Art imitates life 4.

Se spokojeným protáhnutím se Tomovi zachvěly oči a otevřely se v přirozené reakci na světlo proudící do místnosti. Ospale zamrkal, a zatímco se rozhlížel po místnosti, letmo přemýšlel, co přesně ho probudilo.
Andreas stál ve dveřích a díval se na něj se samolibým výrazem ve tváři. „Konečně jsi vzhůru! Čekal jsem celou věčnost,“ řekl a dvojí význam jeho slov Tomovi v rozespalém stavu unikl.
„Uhmpf,“ odpověděl a zívl.
S rozhodnutím pomstít se za předchozí den, jmenovitě za Tomův malý kousek při jeho probuzení, si Andreas svůdně olízl rty, čímž na Tomově tváři vyvolal zmatený pohled, a hravě zakroutil obočím. V beznadějné snaze číst Andyho mysl, se Tom zamračil. Uniklo mu něco?
Bez varování na něj Andreas skočil a hrubě za něj zatáhl, takže oba sjeli z matrace a ocitli se na podlaze. Andreas skončil pohodlně na vrcholu a rychle se posadil obkročmo na Toma.
Důkladně zmatený a stále napůl v režimu spánku Tom zamumlal: „Co to, sakra?“ a nevěřícně na Andrease zíral. Aniž by odpověděl, Andreas demonstrativně zavřel ústa a dál kroutit zadkem, čímž se zcela záměrně otíral o Tomovu ranní erekci. Tomovi konečně došel dvojí význam jeho slov a šokovaně vytřeštil oči.

„Andreasi!“ zařval a hrubě jej ze sebe odstrčil, než se dostal na nohy rychleji než kdy předtím. Jakmile se vymanil ze lvích drápů, nespokojeně zíral dolů na svého přítele.
Andreas se válel po podlaze a doslova se mohl uřechtat.
S pocitem zneuctění Tom vypochodoval z místnosti a zamířil do malé koupelny. Ve chvíli, kdy se vrátil, bylo o jeho malý problém postaráno a nervy se mu nakonec uklidnily natolik, aby se mu podařilo se ovládnout a neplácnout blonďáka po hlavě, když se na něj škádlivě zašklebil.
„Měl jsi pěknou honičku?“ Zeptal se, když mu Tom nenabídl žádný ranní pozdrav.
Se zazíráním se Tom sesul na židli naproti stolu. „K čemu to, sakra, bylo dobré?“ Zeptal se a demonstrativně si zkřížil ruce na prsou.
Andreas pokrčil rameny a podal Tomovi polovinu svého sendviče. „Zasloužil sis to. A ani nezkoušej tvrdit, že se ti to nelíbilo.“ Zakroutil obočím a široce se na svého přítele usmál.
Tom přijal nabídnuté jídlo a se zavrčením se do něj zakousl. Andreas mu dal jídlo, takže mu bude muset odpustit. „Jak myslíš,“ řekl a jeho hlas byl zcela utlumen jídlem v ústech.

„Byla dobrá. Mám toho docela dost hotovo. Ale bude to trvat déle, než jsem čekal. Ta stěna je zblízka trochu větší, než jsem si původně myslel.“ Tom se usmíval, zatímco vzpomínal na předchozí noc, na vzhled vznikajícího obrazu a krásného muže. Jeho mysl začala žít svým vlastním životem, když se mu před očima objevil obraz zlatých očí a způsobil, že zčervenal.
„Povídej,“ zvolal nadšeně Andreas, když si všiml náhlé změny v Tomově tónu.
Tom násilně vytržený ze svého snění mu věnoval zmatený pohled. „Povídej, co?“
Se smíchem nad omámeným stavem svého přítele Andreas lehce zavrtěl hlavou. „Cokoliv, co způsobilo, že jsi dnes ráno tak ztracený v myšlenkách.“

Andreasovi okamžitě poklesla čelist a jeho oči se rozšířily. Když se mu podařilo se vzpamatovat, zařval s hlasitostí, již Tom považoval za celkem o dost hlasitější, než bylo nutné. „Co tím, kurva, myslíš? Jak u toho můžeš být tak klidný? Přijela policie? Podali žalobu? Proč jsi mi to neřekl? Tome, proč, sakra, nic neříkáš?!“ Andreas zastavil své řečnění, aby vstřebal Tomovu tvář sevřenou zadržovaným smíchem, a způsob, jakým si držel břicho, jako by byl v bolestech.
A on byl. Smál se až příliš silně.

Nepřesvědčený Tomovou lhostejností, Andreas se zamračil. „Jak to víš?“
Tom si s úsměvem založil ruce za krk a spokojeně si povzdechl. „Řekněme, že jsem byl přistižen tou správnou osobou.“
Andreas nad tím zavrtěl hlavou. „Pokud tě to nedostane do vězení.“
„Bez obav, člověče, nedostane.“ Nebyl si zcela jistý, odkud jeho jistota pocházela, ale pocit v žaludku Tomovi říkal, že to bude v pořádku. Někde hluboko uvnitř měl neodbytný pocit, že setkání s Billem byla dobrá věc, a on se ji neodvážil zpochybňovat.
„A teď mi řekni, proč ses červenal.“

Tom byl ztracen v myšlenkách, takže se jeho oči rozšířily, když pohlédl na Andrease, který měl nyní na tváři zlomyslný úsměv. Sakra, úplně by na to zapomněl! Jak by se z tohohle mohl vykroutit? Nechystal se říci svému mimořádně gay příteli, že se červenal, zatímco myslel na jiného muže. Což mu přineslo na mysl otázku, proč se červenal? „Ehm,“ začal a snažil se získat čas. Co to bylo na Billovi, přesněji na jeho očích, co způsobilo, že zčervenal? Tom nebyl jedním z těch, kterého by přitahovali muži. Nikdy to nevylučoval, protože nenáviděl nálepkování, ale vždycky sám sebe považoval za heterosexuála. Bill však byl nepopiratelně muž a pomyšlení na něj mu přesto způsobovalo divné věci.

„Ano?“ Naléhal Andreas a naklonil se přes stůl s větším zájem než kdy jindy díky Tomově neochotě odpovědět. Muselo to být něco dobrého, nebo proboha, Andy by zvažoval, že jako gay selhal. Měl radar pro dobré drby, sexuálně zaměřené drby zejména, a v tomto okamžiku Tom rozezníval všechny jeho alarmy.
S uvědoměním, že to Andreas nechce nechat být, a s vědomím, že mu nemůže lhát – ten zatracený blonďák je samotný detektor lži – rezignoval na svůj osud. Musel mu říct pravdu, ale možná by to mohl obejít a neříct mu celou pravdu. Jisté podrobnosti by měly být vynechány, jinak bude mít jednu protivně energickou vílu za zády po zbytek svého života.
„Nic to není. Jen…“ odmlčel se a přemýšlel, jak to říct. „Osoba, která mě chytla, byla docela dobře vypadající.“
Andreas zvedl obočí. Bingo! „Docela?“
Tom mentálně obrátil oči v sloup a děkoval bohům, že si Andy nevšiml nedostatku důrazu na pohlaví. „Fajn, víc než docela. Sexy, zatraceně sexy!“
„Ach, věděl jsem to!“ Zaječel Andreas a tleskl rukama. Do prdele, Tom mentálně zaklel, teď mu s tím nikdy nedá pokoj. „Řekni mi víc! Setkáš se s ní znovu?“

Tomem projela úleva, když uslyšel, že Andreas předpokládá, že to byla žena. Nechystal se jej opravit, neodvážil by se. „Já nevím, asi ne.“ Byla to pravda. Stejně jako by si přál, aby se Bill ukázal znovu, považoval tyto šance za malé, za mikroskopické ve skutečnosti, a rozhodl se nedělat si plané naděje.

Tom se zasmál té ironii. Squatter, pracující částečně jako číšník v zašlém baru a částečně jako prostitut, posedlý životem bohatých a slavných. Tomovi na mysl najednou vstoupila závažná myšlenka, že to vůbec nemusí být až tak ironické. Opravdu Andrease nemohl vinit za to, že sní o lepším životě. Ne všichni měli ten luxus výběru života, jako byl tento, někteří tak prostě skončili. Tom sám nemohl upřímně říct, že byl odsouzen k tomuto životu. Vždy tu byla možnost vrátit se domů. Měl otce, který ho miloval, který by jej k sobě ochotně vzal, kdyby to někdy potřeboval, dal mu střechu nad hlavou a jídlo na stůl, a nežádal za to nic na oplátku. Ne, Tom si zvolil tento život ze své vlastní vůle.
To Andreas byl úplně jiný příběh, on neměl jinou možnost. Neměl žádný domov, kam by se mohl vrátit, žádné hřejivé objetí a usmívající se tvář na něj nečekaly. Na tomto světě byl Tom asi ta nejbližší věc, kterou ten kluk mohl nazývat rodinou, a to bylo něco, co on bral velmi vážně. Kdyby kohokoliv někdy nazval svým bratrem, byl by to Andreas.

Přesto tam nebylo moc toho, co by pro něj mohl udělat, než jen být přítelem, ramenem, na kterém se mohl vyplakat, když mu bylo ublíženo, být někým, s kým mohl sdílet svou radost, když s ním život zacházel dobře a tím, na koho se mohl obrátit, když to potřeboval. Pokud by Andreas někdy od Toma něco žádal, ochotně by se toho vzdal, i kdyby to něco byl jeho život.
Po návratu do reality, se Tom na Andrease vřele usmál. Blonďák si maloval všelijaké scénáře, ve kterých Tom potkal v centru někoho opravdu bohatého, a jaký báječný život by oni oba (zatáhnul do toho i sebe, samozřejmě) vedli, když by žili na účet jeho bohaté přítelkyně.
Celá ta věc byla absurdní, samozřejmě, ale Tom to svému příteli shovívavě dopřál tak dlouho, dokud mu to udrží neustálý úsměv na tváři.

—

Vzduch byl překvapivě chladný, když Tom opět scházel dolů mezi dvorky. Slunce svítilo po celý den a teplota byla příjemná. Skončil trávení většiny dne venku na dvorku, kde popíjel pivo společně s Andym a pár dalšími squattery. Celkem vzato to byl dobrý den. Andreas byl doma, v bezpečí a spící, protože ten večer neměl práci, a sama tato skutečnost způsobovala, že byl Tom mnohem uvolněnější, víc než cokoli jiného.
Během cesty do centra města z něj vyprchal alkohol a jeho mysl ochladla společně s teplotou. Byl připraven k akci a netoužil po ničem jiném, než pokračovat ve své práci. Hodil batoh přes plot, snadno na něj vylezl a tvrdě přistál na obě nohy na druhé straně. Celý areál byl spoře osvětlený, jen jedna lampa stála na nejvzdálenějším okraji pozemku. Naštěstí byla docela blízko u samotné budovy a poskytovala tak Tomovi veškeré světlo, které potřeboval.
Rychle přešel parkoviště a opět se ocitl před zdí. Dílo zůstalo nedotčené a on tuto skutečnost tiše připisoval na účet Billovi.
O čem nevěděl, byla Billova zapomnětlivost, když šlo o cokoli jiného, než byla práce, a skutečnost, že celá ta věc prostě vyklouzla z jeho mysli. Tom by byl pravděpodobně trošku dotčený, kdyby to věděl.

—

Gustav dopil zbytek vlažné kávy a zvedl se ze svého místa ve strážní místnosti. Bylo čas na jeho obchůzku, aby zkontroloval vnější prostor a jen se obecně ujistil, že kamerám nic neuniklo. Galerie byla tichá a slabě osvětlená, každý krok se rozléhal místností a jejich ozvěna zde zůstala dlouho poté, co tamtudy prošel.
Zamknul za sebou dveře a dvakrát zkontroloval, že dveře jsou řádně zamčené, než se zhluboka nadechl chladného vzduchu. To byla jeho nejoblíbenější část u pravidelných obchůzek, že se skutečně dostal ven. Být uvízlý po celou noc uvnitř galerie a upřeně při tom zírat na obrazovky byla velmi stupidní práce. Stejně se nikdy nic nestalo.
Při pohledu ze strany na stranu nespatřil nic neobvyklého. Ulice byly prázdné, ani jediná duše v dohledu. Koneckonců byla středeční noc. S náhlou vzpomínkou na jednoho z ostatních strážců, který uvedl něco o nějakém vloupání na pozemek, se rychle vydal na cestu kolem rohu budovy. Odemkl branku a prošel, jen aby se ujistil, že ji za sebou správně zavřel.
Když se blížil k rohu budovy, zaregistroval zvuk spreje a zřetelný zápach barvy. Vytáhl paralyzér a v duchu si přál, aby mu bylo umožněno nosit reálnou zbraň, protože s těmito bastardy nikdy nevíte, mohli by být ozbrojeni.
Broukání byla první věc, která jej vyvedla z rovnováhy, až se zastavil. Nezvaný host si zpíval? Se zadrženým dechem se zaposlouchal pozorněji, zády téměř přitisknutý ke zdi, a s rohem jen dva metry od něj.

Tom se usmíval a spokojeně si broukal nějakou neznámou melodii. Byl ve velmi dobré náladě. Po perfektním dni měl perfektní večer. Navzdory chladu mu bylo teplo, zahřál se při pohybu, jak vehementně maloval. Výsledek se ukazoval být lepší, než se kdy odvážil snít, a pracoval nerušeně po dobu delší než dvě hodiny. Ačkoliv by to nikdy dobrovolně nepřiznal, tak trochu doufal, že by se Bill mohl ukázat znovu, ale upřímně řečeno, byl v až příliš dobré náladě nechat tu možnost, že by se neukázal, aby jej srazila k zemi. Zastavil se na vteřinu, aby zkontrolovat svou práci, když jeho pozornost upoutal zvuk. Co to bylo? Lehce zmateně se kolem sebe rozhlédl a pozorně naslouchal. Jakmile sám sebe přesvědčil, že to nic nebylo, znovu zvedl hlavu k obrazu a pokračoval v broukání.

Gustav si ani nevšiml, že se pohnul, dokud broukání nepřestalo spolu se zvukem spreje. Udělal nějaký hluk? Při pohledu dolů na své nohy uvažoval, jestli mohl do něčeho kopnout nebo tak něco. Vyplašil ho snad? Ne, nemohl. Nebylo slyšet, že by se kdokoliv pohyboval. Pokud něco, mohl se jen na chvíli zastavit. Když broukání opět pokračovalo, roztřeseně vydechl. Dobře, stále ještě má výhodu v momentu překvapení. Okay, pomyslel si, zhluboka se nadechl a připravoval se na cokoliv, co by mohlo být za tím rohem. Poté se pohnul.
O několik metrů dál u zdi stál nějaký chlápek se sprejem v ruce a kýval hlavou v rytmu svého broukání. Oblečený v obrovské mikině, pracovních kalhotách a se šátkem pokrývajícím většinu jeho obličeje rozhodně vypadal jako chuligán, ten typ, u kterého jste nechtěli, aby se poflakoval kolem vaší budovy.

„Hej! Co si myslíš, že děláš?“ Vykřikl Gustav a doufal, že to bylo zastrašující. Možná měl rozložitou stavbu těla, ale stále si ještě kompenzoval své nedostatky ve výšce.
Tomovi poskočilo srdce v hrudi, ale aspoň nevyskočil dva metry do vzduchu jako minule. Zíral na toho muže, zřejmě bezpečnostního hlídače, soudě podle vzhledu, a na zlomek vteřiny přemýšlel, jestli by měl utíkat, nebo ne. Dostal přece svolení tady být, ne? Nejistý, co by měl dělat, si spočítal, že ten chlap byl stále ještě příliš daleko, aby představoval reálné nebezpečí. Ne, nepřehlédl v jeho ruce paralyzér, ale vzdálenost mezi nimi byla dost velká, aby měl Tom dobrou šanci mu utéct, pokud by jej začal ohrožovat.
S nebojácným pocitem pokrčil rameny. „Jako co to vypadá?“
Gustav, naštvaný drzostí toho kluka, se jej rozhodl trochu postrašit. „Vandalismus. Nedovolené vniknutí na pozemek.“ Zvedl obočí. „Mohl bys za to skončit ve vězení, víš.“
Tom se zamyslel a zvažoval své možnosti. Ten muž měl samozřejmě naprostou pravdu, ale Tom měl ještě jednu kartu v rukávu. Jen doufal, že je tak dobrá, jak si myslel, že je. Znovu pokrčil rameny a vysloužil si tím od strážce otrávený pohled. „To by mohlo být, ale vysoce o tom pochybuju.“

Vážně rozmrzelý Gustav přistoupil blíž k mladému muži, potěšený, že jej to očividně znervóznilo. Byl pekelně drzý a moc si o sobě myslel, ale přesto jej ten kluk nechtěl u sebe ani o kousek blíž. Zajímavé, pomyslel si, opravdu zajímavé.

„Který chlápek?“ Zeptal se Gustav. Někdo mluvil s tímhle klukem, a dokonce mu řekl, že má dovoleno úmyslně poničit tuhle budovu? Nemohl to být nikdo z ochranky, to bylo jisté, hned by mu to nahlásili. Ne, musel to být někdo jiný. Problém byl v tom, že tady nebyl nikdo, kdo by tady kolem byl zhruba v době, jako byla tato, a Gustav předpokládal, že ten kluk přicházel jedině v noci. Většina zaměstnanců galerie odcházela nejpozději mezi osmou a devátou. Poté tady byla pouze ochranka.

„No k čertu.“ Ta slova přešla přes Gustavovy rty dříve, než je dokázal zastavit a způsobila, že se na něj mladík podíval podivně, nebo spíše tázavě. Buď si ten kluk udělal svůj vlastní průzkum a přesně věděl, čí budova to byla, nebo byl velmi dobrý lhář. Poslední možností by bylo, že Billa skutečně potkal, ale to se zdálo být příliš nepravděpodobné. I přesto to Gustav nemohl vyloučit. Nejjednodušší způsob, jak to zjistit, je zeptat se. S rozhodnutím, že ho nebude potřebovat, odložil svůj paralyzér a neunikl mu při tom úlevný výraz na mladíkově tváři.

„Ano, samozřejmě, že ho znám,“ odpověděl Gustav mírně otráveně. Ten kluk věděl, s kým to mluvil, nebo ne? „Počkej chvilku. Ty říkáš, že ti řekl, že je to okay, řekl ti své jméno, a ty pořád nevíš, kdo to je?“ Gustav se musel ovládnout, aby na toho kluka doslova nezíral s otevřenou pusou.

Když mu došlo, co za člověka Bill je a proč tenhle chlápek vypadal tak překvapený, že s ním Tom mluvil, nedokázal se zastavit, aby se opět nezeptal na hloupou otázku. „Vážně? Neděláš si ze mě srandu, že? On je tak velké zvíře?“ Byl tak ohromený, že úplně zapomněl být uražený za to, že o jeho umění strážný prohlásil, že ničí budovy.

Po nějaké době se rozhodl, že ten kluk není nebezpečný ničemu jinému než jen té zdi a že by se měl vrátit ke své práci a zírat na obrazovky plné prázdných místností a opuštěných chodeb. Bez varování se otočil k odchodu, ale na poslední chvíli se zastavil, než zmizel za rohem. „Budu tě sledovat,“ varoval toho gangstera a odešel.

autor: Ainee

original