autor: Muckátko :o*
Zlatá klec
Komisař Leßner se dostal do své kanceláře chvíli před sedmou hodinou ranní. Odložil svoji tašku a na stůl položil nějaké dokumenty, které bude později potřebovat, a také kelímek se svojí kávou, kterou už několik měsíců kupoval v nově otevřené kavárně, kterou míjel po cestě do práce. Sotva se papírové dno dotklo desky stolu, rozezvonila se nudná melodie služebního mobilu. Leßner se zamračil, když přehazoval svoje sako přes opěradlo pracovní židle.
Kdo mohl volat tak brzy ráno?
Nejspíš někdo, kdo věděl, že je ranní ptáče a bývá v práci už v tuhle hodinu.
Trhl sebou, když rozpoznal poslední trojčíslí na displeji. Hmátl po mobilu a hovor přijal.
„Rozmyslel sis to?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu. Naděje v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
„Dobré ráno. Ne. Nerozmyslel. Volám jen proto, abyste mi dal vědět adresu a hodinu, kdy se mám hlásit na určeném místě,“ ozvalo se rozvážným hlasem.
„V tom případě se budeš hlásit tady na stanici v 8:45 a odtud tě kolegové převezou na místo. V devět byste měli být na místě. Já s kolegy a klientem dorazíme zhruba ve stejném čase nebo dřív.“
„Rozumím. Na shledanou.“ Ve sluchátku luplo a hovor byl volajícím ukončen. Leßner spustil ruku, odtahuje mobil od ucha a vláčnou rukou ho vložil zpět do stojanu. Měl pocit, že se o něj po tomto sdělení pokouší dost silná migréna, která byla nejspíš způsobena neuvěřitelnou radostí a nadějí, že bude moct povolat někoho jiného, a pak následným zklamáním a nejistotou, když mu agent pocit radosti vyrval ze žaludku, kde se původně umístil.
Nezbývalo mu nic jiného, než se spojit s Bradtem a Bergerem, aby jim potvrdil, že vše, na čem se domluvili, bez změny platí.
*
Tom byl vzhůru snad už od čtvrté hodiny ranní. Chvílemi měl pocit, že oči nezamhouřil celou noc, podle toho jak se cítil. Nechal si na pokoj poslat snídani hned, jak to bylo možné, a sbalil si veškeré své věci, které na hotelu měl. Den předtím musel dvěma policistům poskytnout všechny adresy, na kterých se nacházely jeho věci, které měly být převezeny na místo, kde měl být Tom podle všech v bezpečí. Policie poté zajistila, aby z první adresy byly vyzvednuty sbalené kufry a z druhé adresy – z nahrávacího studia – byl odvezen zbytek. O nic víc se v tu chvíli Tom nemusel starat. Bylo mu slíbeno, že jakmile bude dopraven na místo určení, jeho věci už tam budou a jak s nimi pak naloží, už bude jen a jen na něm.
Proto po snídani sbalil to minimum, které měl momentálně s sebou, protože než se dostal do téhle situace, bylo v plánu, že v hotelu, ve kterém Tom teď trávil čas, zůstanou jen pár dní, než se přestěhují zase jinam kvůli dalším povinnostem. David musel být tou dobou už v LA, vyrovnávající se s časovým posunem a vysvětlující Darcy, proč se tam objevil tak zčista jasna a bez Toma.
V osm hodin se ozvalo klepání na dveře. Nebylo žádné překvapení, když se Tom po otevření zadíval do očí dvěma mužům, kteří s ním před několika dny vedli výslech.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi, jste připraven?“ zeptal se kapitán Bradt.
„Ano.“
„Máte vyřízeny záležitosti týkající se odhlášení z hotelu a podobně?“
„Ano. Jen na recepci odevzdám klíče,“ pozvedl prsty, ve kterých držel stříbrný klíč s kulatým placatým přívěskem, na kterém stálo číslo pokoje.
„Pak můžeme vyrazit,“ pronesl Bradt a ustoupil ze dveří, aby mohl Tom po vyzvednutí jednoho velkého kufru a menší cestovní tašky projít na chodbu. Nadporučík Berger přivolal výtah a nechal Toma se zavazadly vstoupit jako prvního. Po tiché cestě do přízemí si Tom oba muže prohlédl a zjistil, že kdyby nevěděl, kde pracují, nepoznal by, že jsou policisté. Měli na sobě naprosto obyčejné oblečení, ačkoli se jim u pasu malinko nadouvalo, z čehož Tom usoudil, že i když jsou tu inkognito, zbraň u sebe mají i tak. Výtah decentně cinkl a všechny tři osoby z něj vystoupily, míříce k recepci.
„Co pro vás mohu udělat, pane Kaulitzi?“ zeptala se recepční, prohlížejíc si Tomův malinko podezřelý doprovod.
„Včera jsem se odhlašoval z hotelu, takže jdu vrátit klíče od pokoje,“ vysvětlil a položil na mramorový pult zmiňované klíče. Recepční si je vzala a na svém stole našla pevné desky, na kterých byl připevněn dokument, který ještě potřebovala od Toma podepsat.
„Dolů vpravo poprosím váš podpis.“ Tom se natáhl pro pero, naškrábal svoje příjmení na černý řádek a vrátil desky recepční.
„Budete potřebovat, aby vám někdo pomohl se zavazadly?“ zeptala se.
„Ne děkuji.“
„Mám vám zařídit odvoz?“
„Není třeba.“
„V tom případě vám děkujeme za to, že jste si pro svůj pobyt vybral náš hotel, a budeme se těšit na vaši další návštěvu. Hezký den a na shledanou,“ rozloučila se recepční s profesionálním úsměvem.
„Děkuji, na shledanou,“ kývl Tom a popadl svoje věci.
Před hotelem stálo zaparkované nenápadné auto tmavé barvy. Nadporučík Berger otevřel kufr, aby do něj mohl Tom vložit svoje zavazadla a poté všichni tři nastoupili.
„Pane Kaulitzi, to je komisař Leßner. Ve vašem případu pracoval na výběru agenta, který bude vaším bodyguardem po celou dobu, kdy budete pod ochranou,“ představil čtvrtého muže, který seděl v autě.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom suše.
„Dobrý den,“ odpověděl mu Leßner. Nemohl si odpustit sjet Toma pohledem od hlavy až k patám. Tělem mu projel neblahý pocit, že se historie bude znovu opakovat, když se na toho mladíka tak díval.
Auto se dalo do pohybu. Ticho uvnitř bylo naprosto nesnesitelné a Tom byl opravdu rád, že po zhruba patnácti minutách začalo vozidlo zpomalovat, až zastavilo před jedním z domů.
Tom se celou dobu díval z okýnka a chvílemi měl pocit, že jsou v úplně jiném městě, ne-li v jiné zemi, protože si nevzpomínal, že by v téhle části města někdy byl, nebo jí alespoň projížděl. Na první pohled to vypadalo jako klidná čtvrť se spoustou rodinných domků. Pozemky ležely vedle sebe, ale v uctivé vzdálenosti, a z obou stran lemovaly asfaltovou silnici, která se táhla středem.
„Počkejte v autě,“ přikázal Tomovi nadporučík Berger a společně s kapitánem a komisařem z auta vystoupili. Rozhlíželi se po okolí, držíce pravé ruce za zády v náznaku okamžité připravenosti vytáhnout zbraň a střílet na cokoli, co by jejich misi ohrozilo. Poručík Berger nakonec obešel auto z druhé strany a otevřel zadní dveře.
„O kufry se teď nestarejte,“ pokynul mu a počkal, dokud se zbývající muži nepostaví do obvyklé formace, kdy Tom stál uprostřed živého trojúhelníku, který policisté vytvořili ze svých těl. V plné pohotovosti přešli k brance, Berger na klávesnici vedle zvonku naťukal kombinaci šesti čísel, a jakmile zámek cvakl, všichni v mžiku zmizeli na pozemku domu, který lemoval jednak vysoký kovový plot a pak také stromy tvořící dokonale upravený živý plot, aby nikdo ze sousedních zahrad neměl možnost do zahrady nahlédnout.
K bližšímu prozkoumání Tom nedostal příležitost, protože během sekundy se dostali ke vstupním dveřím, kde nadporučík znovu naťukal nějaký kód a dveře otevřel.
„Kdo všechno bude znát ten kód?“ zajímal se Tom.
„Jen my tři a váš bodyguard,“ odpověděl kapitán.
„A co já?“ zamračil se.
„Vy dostanete kód jen ode dveří domu.“
„A co ten od branky?“
„Ten znát nepotřebujete, protože pozemek bez doprovodu jednoho z nás, nebo agenta neopustíte.“ Tom semkl čelist a rozhlédl se po útrobách domu. Jako ve zlaté kleci pomyslel si.
„Takže, pane Kaulitzi, jsem si jistý, že domem vás provázet nemusím. Předpokládám, že víte, jak vypadá kuchyň nebo obývací pokoj, navíc budete mít spoustu času dům zevnitř prozkoumat sám. Každopádně váš pokoj a koupelna je na patře,“ dodal nakonec. Tom pouze přikývl. Nevěděl, co by měl na tento druh informací odpovědět.
„Dále potřebujete vědět něco málo o zabezpečení domu. Jak jste viděl vstup na pozemek a do domu je chráněn kódem. Po celém pozemku a v jeho bezprostřední blízkosti, to znamená i mimo hranice pozemku, jsou naistalovány vesměs velmi nenápadné a skoro neviditelné kamery, které zajišťují kontrolu nad okolím. Na některých místech jsou i pohybové senzory, které aktivují spínač a dají vědět agentovi, že se v okolí domu někdo pohybuje. Víc vědět nepotřebujete, protože zbytek má na starosti přidělený agent.“
„Já vás poprosím, abyste mi odevzdal váš mobil a laptop, popřípadě jiné elektronické zařízení, které máte u sebe,“ řekl nadporučík Berger. Tom sáhl do kapsy, aby vyndal mobil a následně ho vložil do otevřené dlaně.
„Laptop mám zabalený v pouzdře v kufru a nic jiného kromě I-Podu už u sebe nemám,“ přiznal po pravdě.
„I-Pod je v pořádku, ale zbylé dvě věci si vezmeme k sobě. Do obou zařízení bude nainstalována rušička signálu. V mobilu pak bude nahrán program, který bude znemožňovat přístup k internetu, volání a odesílání sms zpráv a v laptopu nebude přístup k internetu. Obě věci vám po prověření můžeme vrátit zpět.“
„A k čemu mi budou, když ani jedna z nich nebude plnit to, pro co je mám?“ odfrkl si Tom.
„V tom případě budou uloženy do trezoru na policejní stanici, a kdybyste změnil názor, dejte vědět agentovi.“
„Proč nemůžu mít ani přístup na internet?“
„Víte, pane Kaulitzi, jsem si jistý, že kdybychom vás požádali, abyste nekontaktoval nikoho zvenčí, určitě byste nám to slíbil, nemám pravdu?“ zeptal se Brandt. Tom horlivě přikývl hlavou. „Nevěřit podezřelým a pachatelům je samozřejmost. Nevěřit obětem a svědkům je opatrnost. Je mi líto,“ pozvedl ruce v poraženeckém gestu, že víc s tou situací udělat nemůže. „Navíc tu nejste ani na dovolené ani v lázních. Měl byste brát na vědomí, že jste mohl být umístěn někam, kde není přístup ani k televizi ani k ničemu tak pohodlnému, jako je vybavení celého domu včetně vašeho pokoje,“ podotkl nadporučík Berger uštěpačně. Tom věnoval smrtící pohled jeho zádům, když se muž otočil a z domu odešel.
„Doufám, že dostanu alespoň nějaký manuál, na kterou kachličku můžu stoupnout a na kterou ne,“ ucedil Tom naštvaně.
„Já chápu vaše rozhořčení, pane Kaulitzi, ale nezapomeňte, že tohle opatření je jen pro vaše dobro. Žádný manuál není. Všechny vaše otázky posléze může zodpovědět váš bodyguard. Veškerá interakce mezi vámi a vším, co leží za hranicemi pozemku, půjde přes vašeho bodyguarda, takže když budete něco potřebovat, obraťte se na něj. On bude vaše potřeby tlumočit nám a my pak posoudíme, zda je možná vám vyhovět a do jaké míry.“
Během jejich rozhovoru dopravil nadporučík Berger do domu zbytek Tomových zavazadel a následně na to Toma znovu vyzvali, aby jim předal svůj laptop. Naštěstí byl hned nahoře, tudíž stačilo jen kufr odepnout, vytáhnout černé pouzdro a předat přístroj policistům.
„Můžete si zatím odnést zbytek vašich věcí nahoru a porozhlédnout se po domě, než dorazí váš bodyguard,“ pobídl jej kapitán a sledoval, jak Tom beze slova učinil, co mu bylo pod rouškou nabídky prakticky přikázáno.
Komisař Leßner se posadil na barovou židličku v kuchyni, zatímco zbylí dva muži zamířili do místnosti, která byla vybavena počítačem, laptopem a spoustou obrazovek, na kterých byly promítány záběry, které aktuálně pořizovaly všechny nainstalované kamery. Při jejich kontrole se ujistili, že fungují i ostatní zařízení, která byla využívána především v noci, protože nikdo nemohl chtít, aby agent držel 24-hodinovou hlídku a kontroloval obrazovky bez nároku na spánek.
„Vypadá to, že je všechno v pořádku a funkční,“ zamumlal kapitán Bradt, když všechny kontrolky svítily tak, jak měly podle aktuálního stavu zařízení. Červená vypnuto, zelená zapnuto, oranžová v pohotovosti.
„Kdyby se něco pokazilo, je tu seznam techniků, takže by neměl být problém,“ ukázal nadporučík na seznam telefonních čísel na bílém papíře.
„Tak pojďme,“ pohodil hlavou a místnosti znovu opustili.
Právě v okamžiku, kdy se hodlali připojit ke komisaři, se otevřely hlavní dveře. Několik policistů vešlo dovnitř a okamžitě se zajímali, kam přijdou věci a zavazadla pro agenta. Laßner je navigoval do ložnice v přízemí, která měla být určena agentovi. Brzy na to se v kuchyni objevila i osoba, na kterou se čekalo. Muž oblečený celý v černém se jistým krokem přiblížil až policistům.
„Dobré ráno,“ pozdravil všechny.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno, agente.“
Od komisaře Laßnera se mu dostalo jen letmého kývnutí hlavou.
„Dobrá tedy. Představíme vám vašeho klienta a tím tady bude naše práce ukončena,“ složil si kapitán ruce a poté zavolal Toma, který se stále nacházel někde ve vyvýšeném patře. Bez dlouhého čekání Tom sešel pár schodů a zůstal se dívat na muže, který byl v domě nový.
„Pane Kaulitzi, tohle je agent Trümper, který bude váš osobní strážce. Agente Trümpere, pan Kaulitz,“ ukázal na Toma a na chvíli všichni zmlkli. Ani jeden z dvojice se neměl k tomu, aby tomu druhému nabídl pravačku k seznámení. Zatímco se agent Bill Trümper svým pohledem soustředil pouze na oči svého klienta, Tom si svého nového bodyguarda bezostyšně prohlížel. Skenoval celou jeho postavu odshora dolů a zase zpátky neschopen jediného slova.
Komisař Leßner byl mírně na rozpacích. Reakce Toma Kaulitze byla pochopitelná, ale reakce jeho agenta ho přinejmenším zarazila. Díval se na Toma tak prázdným pohledem, že začal mít pochybnosti, jestli Toma před sebou vůbec vidí, protože pohledem visel na jeho obličeji, ani na okamžik nesjížděje na jinou část těla.
„Agente Trümpere, spoléháme na vás, že budete v neustálém kontaktu s policejní stanicí a budete nás okamžitě informovat o jakékoli změně.“ Bill pouze mírně přikývl, a tím byl se svojí odpovědí hotov.
„Dobrá. V tom případě můžeme odejít,“ rozhodl kapitán a společně se svými kolegy se odebral ke dveřím domu. Tom nespouštěl oči z mladého muže před ním. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale policisté už byli na cestě k brance. Otočil se na patě, doběhl ke dveřím, které rozrazil, a vyběhl za policisty.
„Počkat!“ zastavil je v polovině pohybu.
„Pane Kaulitzi?“ oslovil ho kapitán Brandt v náznaku otázky, co potřebuje.
„To nemyslíte, doufám, vážně!“
„Co máte přesně na mysli?“
„Že by jeho?“ máchl rukou, aby ukázal do domu, kde agent Trümper stál na tom stejném místě a slyšel každé slovo, které jeho klient pouštěl z úst, stejně jako odpovědi, kterých se mu dostalo od třech mužů před ním.
„Můžete být konkrétní?“
„Tenhle mě má chránit? To jako vážně? Vždyť vypadá, že když do něj jen trochu strčím, tak se sesype na zem! To můžete těm, co mě chtějí zabít, rovnou napsat, kde mě najdou. Vyjde to úplně nastejno!“ rozčiloval se Tom.
„Pane Kaulitzi, laskavě se uklidněte,“ usměrňoval ho komisař Leßner. „Agent Trümper je nejlepší agent, který je v našem týmu, a od vás je velice neslušné soudit lidi, se kterými jste ještě ani nepromluvil. Za nasazením agenta Trümpera do této služby si stojím a dal bych za něj ruku do ohně, kdyby to bylo třeba. Poprosím vás, abyste přestal dělat předčasné závěry a nechal nás jít. Čím dříve tento případ vyřešíme, tím rychleji se budete moct vrátit ke stylu života, na který jste zvyklý.“ Komisař se otočil a opustil pozemek. Nadporučík i kapitán si Toma prohlédli skeptickýma očima, ale bez slova napodobil svého kolegu, který nasedal do auta.
Branka cvakla a Tom zůstal zírat na její dřevěnou výplň, skrz kterou nebylo vidět vůbec nic.
Dvířka jeho zlaté klece se právě zaklaply a on zůstal uvnitř bůhví na jak dlouho.
**
Příště: „Těžké začátky“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
No konečně se někam posouváme!!! Ale od začátku. Hodně mě překvapilo, že Toma odvezli jen takový kousek. Čekala jsem minimálně několikahodinovou jízdu, třeba i do jiného státu, nebo tak, aby byl opravdu daleko od místa činu.
Za druhé, zdá se mi to, nebo si Bill se svým předchozím klientem něco začal a nedopadlo to dobře? Alespoň mě to napadlo, když si ten komisař prohlížel Toma a bál se, že se minulost bude opakovat. A Bill se zřejmě poučil, protože to vypadá, že si zakazuje jakoukoliv emoci a je z něho teď spíše stroj, než člověk…
Toma je mi stále moc líto, ale pokud se tam nechce zbláznit, tak se zřejmě bude muset pokusit se s nastálou situací smířit a sžít… I když to, očividně, nebude jednoduché.
No sláva. Bill je konečně oficiálně na scéně a my se můžeme těšit na to, jak jim to spolu nebude klapat. 😀
Jejich první setkání tomu jednoznačně napovídá. Bill chce evidentně zůstat striktně profesionální a Tom na druhou stranu nevěří jeho schopnosti ochránit ho. Jak říkám, bude "veselo".
Díky, moc se těším na pokračování.
Tohle asi nebude lehké Tom je už teď na Billa alergicky jsem zvědava jak to bude pokračovat.
Oh ano, ano, ano božee… teda Muckátko, asi tě umuckuju. 😀
Ježiši todle mě tak baví! 😀 Úplně jako bych četl nějakou akční knihu a díky mé, až moc živé představivosti, tak je to jako film, který se mi promítá v hlavě. Oh můj bože, chci ještě a ještě a úplně moc! 😀
Děj se skvěle napsaný, je poutavý a krásně čtivý. Vlastně už teď miluju všechny postavy, které se tady v té povídce vyskytly a dokonce i ty negativní! Pitomá platonická láska! 😀
Pokud jde o ty postavy. BILL!!!! Objevil se!!!! On!!!! Bill!!!!! 😀 😀 Skvělé, i když si myslím, že minulost se bude opakovat.
Takže zkráceně a dedukovaně. Bill prostě dostal zakázku. S touto "zakázkou" měl vztah, citový nebo nejspíše rovnou milenecký, ale nezvládl to a "zakázku" odstřelili. Čili trauma jak prase. Zamiloval se a nedokázal díky tomu ochraňovat, protože, jak se říká… Láska je slepá. To máte oči jen pro toho jednoho člověka a pak se divíte, že vám něco jiného proklouzne mezi prsty, třeba taková kulka… že jo…
Reakce Toma, je sice přehnaná, ale na místě. Sám bych tak reagoval, ale jen v duchu, nepotřebuju dělat scény. 😀 I když Bill nějaké to svalstvo má a i když velké tělo nezaručí větší IQ, než má moje želva a také nezaručí sílu a promýšlenost. Stejně bych se bezpečněji cítil vedle vysokého chlapa, stylu Vin Diesel, i kdyby byl tupý jako pařez, ze kterého zrovna leze veverka. Prostě by to byl super ultra velký korbič s prázdnou hlavou. 😀
Bez internetu? Stupid Bitch…WaTaFak? 😀 To bych se tam zabil sám, sice nevím zda by byl Tom tak chytrý a oběsil se třeba na vlastních tkaničkách od bot, které by měl čistou náhodou na suchý zip, ale! Opatrnost. :DDD Za chvílu mu zakážou i mezizubní nit. 😀
Bille! Ty to tam s ním vydrž a já zkusím vydržet do dalšího dílu. 😀
Děkuju moc! 😀 Pac a pusu Davidoff
Nějakou takovou reakci na Billa jsem očekávala 😀 jsem ráda že už se nám povídka rozjíždí a konečně tu máme oba dva :3 děkuju ti za další díl 🙂 jsi skvělá 🙂
Tak máme konečne všetky dôležité postavy na scéne.
Tiež ma prekvapilo, že Tom odviezli len taký kúsok, čakala som dlhšiu cestu. Ale ako sa hovorí, pod lampou je najväčšia tma.
Ďalej som fakt zvedavá, čo sa odohralo v Billovej minulosti, keď si ten komisár pomyslel, či sa nebude história opakovať. Padli tu už nejaké teórie, ale ja sa pri tebe zatiaľ ešte žiadnu vážnejšiu nedovažujem vysloviť – ty dokážeš vždy prekvapiť 🙂
A Tomovi sa nečudujem, že tak reagoval, keď Billa videl. Predsa len Bill nevyzerá ako správna ochranka. 😀
Teraz sa už len teším na ich najbližšiu interakciu, lebo je jasné, že to len tak ľahko nepôjde.
A Tomovi prajem, nech to vydrží 😀 Hlavne, keď už má byť aj bez toho internetu.
Ďakujem za časť.
Konečně jsem se dočkala Billa! Nemáš ponětí, jakou radost mi to udělalo! 🙂 Tohohle momentu jsem se fakt nemohla dočkat! 😉
Tomova reakce na svého nového bodyguarda mě vskutku pobavila. 😀 Ačkoli se nedivím jeho reakci. Mně kdyby přiřadili takového bodyguarda, taky bych se v duchu divila. Na rozdíl od Toma bych si ale netroufla nahlas nic říct. Stavba těla stranou, ale Bill musí být asi fakt třída ve svém oboru, když patří k těm nejlepším. 🙂 Nemůžu se dočkat, až poznám, co je na něm tak speciálního. 🙂
Hlavně jsem zvědavá, jak spolu budou kluci vycházet. 😉 Může to být totiž všelijaké.
Padlo tady pár dosti možných a věrohodných teorií o Billově minulosti a mě upřímně napadlo něco podobného, takže jsem zvědavá, jaká je pak ve skutečnosti pravda. 🙂
Tenhle díl se mi neskutečně MOC líbil a nemůžu se dočkat dalšího pokračování. 🙂
Chudák Tom asi mu Billova vizáž neposkytuje veľa viery v bezpečnosť:) Som zvedavá ako ho Bill presvedčí, že je ten naozaj najlepší a pre Toma ten pravý:)
Ďakujem za super kapitolu:)
👏👏👏