Dny všedního nepokoje 8.

Vítej v pekle

Následující dny se dosavadní průběh reakcí mezi mnou a Tomem otočil. Místo toho, aby se on vyhýbal mně, jsem se já vyhýbal jemu. Začalo to už při těch pokusech a pokračovalo to asi další dva týdny. I když nemůžu říct, že on by se se mnou snažil navazovat kontakt. Bylo to, jako bychom najednou oba došli k závěru, že ten druhý je pro nás nějakým způsobem nebezpečný. U mě to bylo pochopitelné… ale jeho chování mi bylo záhadou. Tak jako tak jsem zase nějakou dobu žil v klidu a bez jeho dalších pokusů o to mi něco udělat. Sice jsem byl sám, a to mi zrovna moc na sebevědomí nepřidávalo, a navíc jsem z toho byl skleslý, ale to bylo každopádně lepší, než slýchat ty jeho kousavé poznámky. Nic ale netrvá věčně… a to platilo i o tomhle vzájemném rozpoložení…

K dalšímu významnému incidentu v mém životě došlo v pátek přespříštího týdne. Měli jsme odpolední vyučování do čtyř. Poslední hodina byla estetika, a jelikož všichni vypadli ze školy hned po zvonění, nabídl jsem se učiteli, že mu pomůžu s úklidem. Byl mi vděčný. Pak jsem si ještě zašel do skříňky pro učebnice na víkendové učení a kolem páté jsem se konečně dostal ven ze školy. Tam na mě ovšem nečekalo nic pěkného. Jakmile jsem vyšel ze školní budovy, setkal jsem se s pohledy několika starších studentů. Stáli před školou a kouřili, asi jim bylo fuk, že je může někdo z profesorského sboru vidět. Doufal jsem, že mě nechají projít, jakmile jsem se ovšem pokusil kolem nich proklouznout, zastoupili mi cestu. „A hele! Richard měl pravdu!“ zašklebil se na mě jeden z nich. Vysoký, tmavovlasý mladík s nepříjemnýma, světlounce modrýma očima.

Richard?! Co jim řekl?! Prolétlo mi hlavou, ale nestačil jsem se tím moc zaobírat, měl jsem mnohem vážnější problém. „Co chcete?“ zeptal jsem se klidně, i když klidný jsem se rozhodně necítil být, když mě začali obklopovat.
„Co by?!“ zašklebil se na mě ten přede mnou a strčil do mě, až jsem zavrávoral, ale nespadl jsem, jelikož mě další z jejich šestičlenné partičky chytl zezadu a pevně sevřel. „Jdem jenom pomstít kámoše, buzno!“
„Jak jako pomstít?! Já nikomu nic neudělal! Nechápu, o co vám jde!“ bránil jsem se a snažil se vyškubnout.
„Ty sice ne, ale ten tvůj zasranej kamarádíček jo!“ vmetl mi do tváře.
„Jakej kamarádíček?! Vážně vám nerozumím!“ vůbec jsem netušil, která bije.
„Tak já ti to teda přiblížím, kreténe!“ popadl mě pod krkem. „Viděls poslední tři dny Richarda ve škole?!“
„No… ne…“ uznal jsem. „Ale nevím, co s ním je!“ prohlásil jsem, i když mě už něco napadlo… a vůbec se mi to nelíbilo…
„Byli jsme venku a dělali jsme si z tebe i s ním prdel, prostě klasická sranda. No a kolem šel ten krypl Tom. Můžeš jenom hádat, jak to dopadlo!“ křičel na mě.

Na okamžik jsem se přestal vzpouzet, jak jsem byl překvapený. Do prdele! Sice mě to napadlo, ale doufal jsem, že se pletu… „On mu ublížil?“ hlesl jsem.
„Ublížil?! Děláš si kozy?! Richard se kvůli němu nejméně pět dní nepodstaví na nohy, kurva!“
Jak jsem to poslouchal, stydla mi krev v žilách.
„Byl tam s tou svojí zasranou skupinkou, nemohli jsme se ho ani zastat, jinak bysme dopadli stejně! Ale neboj se, ty si to teď odsereš třikrát víc!“ rozmáchl se k úderu. Zavřel jsem oči, jako by mi to snad mohlo pomoct a zaťal jsem zuby.
„Tik… tak… tik… tak… tik… tak. Ty ho nepraštíš? Máš víc rozumu, než jsem si myslel!“ ozval se zprava hlas.
Už se šeřilo, a tak jsme si vůbec nevšimli osoby, co se sem přiblížila a celé to představení zaujatě pozorovala. Když jsem se nyní zadíval do té známé tváře, ulevilo se mi. Normálně bych panikařil, ale v tenhle moment… jsem byl vážně rád, že ho vidím.

Kluk přede mnou zbledl a jeho ruka klesla stejně rychle, jako se vymrštila nahoru.
„Víte…“ vydal se k nám Tom pozvolným krokem, „předkládáte tady docela solidní píčoviny. Jasně, že jsem s Richardem dojebal, ale ta moje slavná skupinka měla tři členy… a vás bylo šest a udělali jste pěkný hovno…“ potáhl z cigarety, co měl v ruce a kouř požitkářsky zase vydechl. „A neřek bych, že se ani nepostaví na nohy… utíkal celkem rychle,“ zašklebil se. „Ale vo tom až jindy… teď buďte vod tý lásky a hezky Billa pusťte a nechte nás vodejít. Nebo se taky můžem servat, mně je to vlastně u prdele. Ale dobře víte, jak dokážu někomu vylepšit ksichtík, takže to bych na vašem místě neprubnul. I když… je to vaše věc…“ hodil dohořelou cigaretu na zem a zašlápl ji.
„Hej, Tome!“ ozval se z přilehlé silnice hlas, a když jsem se tam podíval, zjistil jsem, že pod lampou zastavilo dlouhé, černé auto. Okénko bylo pootevřené, ale uvnitř byla tma, a tak nebylo vidět, kdo volá. „Kde zas lítáš?! Za půl hoďky tam máme bejt, vole!“
„Dyť já vim, sráči!“ opáčil s uchechtnutím spolužák a stočil pohled zpátky ke klukům, co mě stále ještě nepustili. „Tak dělejte. Navalte mi ho a neserte, nebo si to budete vyřizovat nejen se mnou!“ pohrozil.

Jeho příkaz byl spěšně uposlechnut a kluci se co nejrychleji začali stahovat, zároveň se k němu však neobraceli zády. Zaslechl jsem jejich mumlání o nějakém černochovi…
„Za chvíli sem tam!“ mávl Tom na auto.
„Okay, ale hni kostrou, kámo, nebo tě zabije!“ s tím se auto dalo do pohybu a rozjelo se dál po silnici. Brzy jsme osaměli…
Nepobíral jsem, co se děje, ale to už nebylo nic nového, dělo se mi to neustále. „Děkuji…“ zamumlal jsem jenom a upravil si bundu. Pak jsem přešlápl. „Tak… ahoj v pondělí…“ zkusil jsem to, i když jsem silně pochyboval, že mi to vyjde. A taky že nevyšlo.
„Žádný takový,“ čapl mě za loket. „Ty jedeš hezky se mnou,“ informoval mě a zamířil za roh školy.
Raději jsem se ani nepokoušel klást odpor, stejně by to bylo nanic. „A kam…?“ zamumlal jsem jenom nespokojeně. Nikam se mi nechtělo. A už vůbec ne s ním!
„Nemám čas tě vyhazovat doma a samotnýho tě jít nenechám. Takže budeš moct vidět něco, co se poštěstí jen málokomu,“ odpověděl mi.

Trochu jsem se zamračil. Mám to brát jako štěstí? Nebo se spíš bát? Uvažoval jsem, zatímco on zabočil. Za rohem školy stála jeho motorka a ve světle lampy se blýskala, jako by byla právě naleštěná.
Pustil moje předloktí. „Čeká tě doma někdo?“ přehodil nohu přes vozidlo a usadil se.
S odpovědí jsem si dal načas, nebyl jsem si jistý, jestli mu můžu říct, že ne, jelikož pak bych se mohl taky namočit do něčeho, o co jsem vůbec nejevil zájem. On pro mě byl nebezpečný už v budově školy, nedokázal jsem si ani představit, co by mi mohl udělat, kdybych se jím nechal odvézt bůhví kam a řekl mu, že domů se můžu vrátit klidně až další den… I když na druhou stranu to vypadalo, jako by mě chránil… tak snad… „Ne, ale kolem páté ráno dorazí máma, a to budu muset být doma,“ rozhodl jsem se pro kompromis.
„Hm… fajn, to se stihne. Tak sedej!“ vybídl mě.
Raději jsem si ani nedomýšlel, co vlastně chce stihnout…

***

Zářivá světla města se prolínala a splývala s tmou, co se už plně ujala vlády. Ledový noční vzduch bičoval každou část mého těla, ke které se přes to jeho dostal. Žádná auta. Žádní lidé vracející se domů. Všechno bylo až nezvykle klidné. Mohl jsem jenom doufat, že se nejedná o ticho před bouří…
Oči jsem měl zavřené a pevně jsem ho objímal kolem pasu, abych se při rychlosti překračující povolený limit vůbec udržel. Nijak jsem netoužil sletět na zem, zvlášť když jsem neměl helmu, jíž se on zřejmě nehodlal zatěžovat.
Cesta trvala déle, než jsem původně předpokládal. Když jsme konečně zastavili, měl jsem už téměř nepohyblivé prsty a byl jsem řádně promrzlý. Odlepil jsem víčka od sebe a zadíval se na budovu, před kterou jsme zastavili. Její okolí, ani ona samotná, se mi ani trochu nezamlouvala. Všechny domy v okolí byly potemnělé, oprýskané a bylo do očí bijící, že v nich nikdo nežije… zato ve stavbě naproti to žilo nepopiratelně. Zevnitř se ozývala hlasitá hudba řvoucí až na ulici a taky halas hlasů, který naprosto kazil vzhled normálního, bíle omítnutého domu, stejně jako barevné, stále se měnící světlo pronikající ven dvěma okny po stranách dveří, ta ostatní měla zatažené rolety.

„Takže…“ zašklebil se Tom a ohlédl se po mně. Jeho oči byly ve světle z domu temnější. A možná se mi to zdálo, ale vypadaly i mnohem… nebezpečněji. „Vítej v pekle, drahoušku…“ hrdelně se zasmál způsobem, který mě zevnitř rozechvěl. „Tak pohyb, nenecháme je čekat, ne?“
„Koho?“ vydechl jsem a slezl z motorky. Objal jsem se pažemi, abych potlačil chlad, co mi pronikl až pod oblečení.
„To brzo poznáš. Zatím padej dovnitř, já ještě odklidím tohle zlato do bezpečí,“ se zalíbením se podíval na svoji motorku.
„Nemohl bych raději jít s tebou?“ optal jsem se. Sice jsem mu zrovna moc nevěřil, ale jeho jsem alespoň znal, o tom, co na mě může čekat uvnitř, jsem neměl ani páru, a to mě znepokojovalo.
„Ne!“ odmítl rázně. „Mazej a drž klapačku. Todle je můj ring, a pokud chceš bejt v pohodě, tak budeš poslouchat, co ti řeknu, jasný?“ vypadal, že si náramně užívá ten pocit moci, kterou nade mnou měl. Nevěděl jsem pořádně, kde jsem, ani co se chystá, a proto měl můj osud jistým způsobem v rukou…
„No dobře,“ povzdechl jsem si, nedůvěřivě se zadíval na dřevěné dveře a pomalu jsem se k nim vydal. Ale dřív, než jsem vzal za kliku, jsem se ohlédl a ještě se na něj podíval. Stále tam i se svou motorkou byl a tvářil se vyzývavě. Čekal, až opravdu vejdu.

Ještě jednou jsem si povzdechl, pak jsem se zhluboka nadechl a vešel dovnitř.
Okamžitě jsem byl v držení cigaretového kouře a vůně bezpočtu voňavek. Nalézal jsem se v prostorné místnosti, která by se možná dala nazvat i jakýmsi sálem. Přímo naproti mně se nacházel dlouhý, dřevěný bar s typickými vysokými židličkami, na kterých sedělo několik lidí. Dalších pár skupinek bylo nalevo ode mě, kde ležel parket. Z asi tři metry vysokého stropu visela drobná disko-koule vrhající barevné odlesky na všechny strany. V rozích pak byly reproduktory hlasitě vyřvávající rychlou hudbu. Když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že kabely jsou připevněné k bílým stěnám, aby nepřekážely, a vedou do mírně pootevřených dveří až v tom nejzazším levém rohu. Při pootočení hlavy jsem odhalil, že levá část prostoru je zabrána dvěma stoly, u jednoho sedělo šest a u druhého osm lidí. Vedle stolů ve stěně byly posazeny dvoje dveře s nápisy označujícími dámské a pánské WC.

Jakmile jsem se objevil, veškeré pohledy se na mě pověsily a všechno kromě hlasité hudby utichlo. Okamžitě mi bylo z pohledů všech zhruba padesáti lidí tady jasné, že tu nemám vůbec co dělat. Z jejich výrazů jako by vystupovalo jedno jediné slovo znějící ‚vetřelec‘.
Zastavil jsem se na místě a sevřel popruhy batohu na svých ramenou. Snažil jsem se tvářit uvolněně, ale nedařilo se mi to. Kam mě to ten idiot zavlekl?! Hrozil jsem se v duchu. V okolí jsem nenacházel nic přívětivého… a tíživá atmosféra ve vzduchu se stupňovala.
Nakonec se postavil zhruba třicetiletý černoch dosud sedící u baru a vydal se ke mně. Při pohledu na něj jsem měl sto chutí se otočit a pláchnout rovnou domů, ale to by mi asi stejně nepomohlo, jedině bych se ztratil. A navíc jsem se snažil dbát Tomových slov, protože v tomhle prostředí jsem byl jako ryba na písčité pláži.
Už jsem dočista vzdal snahu o klidný výraz a sledoval tu horu svalů přibližující se ke mně pozvolným krokem. Ten chlap byl vážně obřisko. Byl to beze sporu nejvyšší člověk, se kterým jsem se měl možnost vůbec kdy setkat. Měl rozhodně více než dva metry. Široká ramena, svaly pracující při každém pohybu a široká jizva táhnoucí se mu po celé levé tváři, mu pak zrovna na přívětivém vzhledu nepřidávaly. Navíc byl oblečení celý v černém… ne, že já bych takhle taky nechodil, ale u něj… to bylo děsivé.

Došel ke mně a zadíval se mi zblízka do tváře, přičemž se musel sklonit. Měl jsem sto chutí couvnout, když jsem se koukl do jeho obličeje s širokým nosem, pronikavýma hnědýma očima a plnými rty. Nevypadal nadšeně, že mě vidí. „A ty seš jako, kurva, kdo?!“ zavrčel nakonec hlubokým, chrčivým, hrdelním hlasem, jenž mi dal už opravdu jasně najevo, že tu nemám co pohledávat.
Nadechl jsem se a užuž jsem se chystal něco odpovědět, když se za mými zády ozval hlas: „Klídek, brachu, ten je tu se mnou!“
Oddechl jsem si, když se černoch zatvářil udiveně a zvedl oči ke dveřím, ve kterých se objevil Tom, k němuž jsem v pudu sebezáchovy couvl. Právě byla zničena moje představa o tom, že můj spolužák je ta nejděsivější osoba na světě.
„Do prdele, Tome,“ ušklíbl se obr a narovnal se. „To nemůžeš aspoň kváknout, že si přitáhneš někoho novýho? Jak se v tom člověk pak má orientovat? Už sem ho chtěl vyrazit…“
„Sorka, Bruno, ale vono se to tak ňák semlelo, původně sem neměl ani v plánu ho sem tahat,“ pokrčil rameny. „Ale to nebudem řešit. Už dorazila?“
„Ne, máš štěstí, asi se ještě zdržela.“
„Díky bohu,“ uchechtl se, chytl mě za předloktí a vedl mě k baru. Okolí se mezitím už zase dalo do pohybu a veškerý zájem o mou maličkost se vytratil. Stále jsem si však všímal pohledů, jdoucích naším směrem, ale nebyly směřované na mě, ale na Toma.

Byl jsem doveden až ke skupince lidí u baru. Byli tu, když odečtu toho černocha Bruna, čtyři. A ani jedna holka…
„Zdárek, hoši,“ pozdravil Tom.
„Ahoj…“ zamumlal jsem já hodně tiše, aby mi to nebylo náhodou vyčteno. Jinak jsem se raději na nic neptal, i když mě hodně zajímalo, kdo je například ta holka, o které se bavili…
„Nová tvář? Tak kdo je to tentokrát, Tomi?“ zasmál se kluk asi tak v našem věku, sedící na jedné z barových židliček. Vypadal celkem sympaticky a mile, tak nějak jako Willy, kterého jsem tu nikde neviděl… udivilo mě to.
„Spolužák,“ odpověděl s pobavením v hlase oslovený a vyhoupl se přímo na barovou desku, kde se usadil a podal mi ruku, aby mě vytáhl k sobě. „Ale výjimečně to není tak, jak si myslíte.“
Vděčně jsem se ho chytl a usadil se vedle něj. Byl jsem vyvedený z míry jeho chováním… všechna jeho nadřazenost byla pryč. Byl najednou… v pohodě…
„Fakt? A proč si ho teda přitáh?“ zajímal se pro změnu zase Bruno.
„Dlouhý story, povim vám ho zejtra na tom srazu,“ řekl. „Ale jeho do ničeho netaháme, je tu z jinýho důvodu, ještě jsem ho nikam takhle nebral.“
„Fakt?“ podivil se zase ten sympatický kluk a podíval se na mě jakoby se soucitem. „Tak vítej v pekle,“ zopakoval větu, co mi Tom řekl, když jsme sem přijeli. A když se s hlasitým bouchnutím rozletěly dveře, doplnil to větou: „A satan už je tu…“

autor: Ann