Poslední andělův nářek 2.

Gustav s Georgem seděli u baru a se zaujetím sledovali všechny na parketě. Přišlo jim až neskutečné, jak se Bill v rytmu hudby mění. Všechno, co o něm kdy věděli, zapomněli v momentě, kdy viděli, jak s naprostou lehkostí proplouvá parketem. Jeho zavřené oči svědčily o tom, jak neskutečně si tyto okamžiky užívá. Veškeré jeho ladné pohyby přitahovaly cizí pozornost, aniž by ji skutečně vnímal. Možná tušil, že jej spousta lidí sleduje, ale nepřišlo mu to v tu chvíli nijak důležité.

„Jak dlouho vydrží dneska?“ zajímal se Gustav s upřeným pohledem na mladšího kamaráda.

„Řekl bych, že dost dlouho,“ pousmál se v odpověď a dál sledoval dívky, které se nenápadně motaly kolem Billa v naději, že si jich chlapec všimne.

Čas na parketu ubíhal neskutečnou rychlostí, Bill nevnímal, jak už je to dlouho, co vstoupil do tohohle baru. Občas si dal kratší pauzu, kdy se napil, zakouřil si a odháněl dívky, které se na něj lepily. Věděl, že tohle by mohl dělat pořád. Jenom ta hudba, která mu koluje žilami, ovládá jeho srdce a zastavuje jakoukoli činnost mozku. Tělo chaoticky zmítané v rytmu a ten neskutečný pocit uspokojení, který se po každém zhoupnutí boků dostaví s ještě větší intenzitou. Lepší pocit neznal, ta euforie se nedala ničím nahradit. Nebyl to jen sled několika momentů, byl to styl života, který chtěl navždy žít.

Georg s Gustavem se pustili do nezávazných flirtů, zatímco Billa neustále po očku sledovali. Nemohli skrýt svou závist vůči němu. Byl z bohaté rodiny, všechno mu procházelo a holky se kolem něj motaly, až to bylo téměř neskutečné. Uvědomovali si svou pozici ‚těch vzadu‘. Smířili se s tím, že pokud se chtějí přátelit s tímhle bohatým frackem a nechávat si od něj leccos platit, budou muset skousnout jeho náladovost i šarm, kterým dostával do kolen jednu po druhé.

Rozhodně to nebylo přátelství založené na důvěře a náklonnosti. Šlo tu o peníze a celkový zisk. Vyplácelo se s ním jezdit a být mu nablízku. On se potřeboval občas vypovídat o tom, jak děsně těžký ten svůj bohatý život má, což oni samozřejmě udělali. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Pak se mohli těšit z bohatých darů, které od něj dostávali.

Bill se měl k odchodu až kolem půl druhé. V tu dobu už bylo jeho tělo rozžhavené na největší možnou míru a on si plně uvědomoval svoji únavu. Na každý pohyb potřeboval mnohem více energie než obvykle, zdálo se, že mu tělo najednou ztěžklo a on se nemohl dál hýbat. Vyhledal tedy své přátele, aby si dali ještě poslední drink, než odjedou.

„Super DJ,“ pousmál se jakýmsi unaveným, ale šťastným úsměvem.

„Jasně,“ přitakali. Zjistili, že není dobrý nápad s Billem nesouhlasit v oblasti hudby. Vlastně nebyl dobrý nápad nesouhlasit s ním v čemkoli. To byla další věc, jeho slovo a názor byl tím nejdůležitějším a nejlepším, jinak by mohlo dojít k hádkám, což ani jeden z nich nechtěl. Občas utrousili poznámku třeba k jeho řízení, ale jinak s ním ve všem souhlasili, bylo to tak pohodlnější.

Nasedli do auta a pustili si rádio. Bill si sedl na místo řidiče a začal se pohupovat do rytmu hudby. Ruce ztěžka položil na volant, sešlápl plyn a jel. Cítil, že to možná dnes přehnal, únava se zdála být nesnesitelná a střídání brzdy a plynu až moc namáhavé. Občas se neubránil tomu, aby na okamžik zavřel oči a plně si vychutnal tu krásu nočního města s energickou hudbou. Věděl, že má ještě chvíli a pak se znovu vrátí do svého života plného ignorace a zklamání.

Anděl sedící blízko něj neustále naléhal, aby nechal oči otevřené a sledoval silnici, ale Bill ho jednoduše ignoroval. Neslyšel jeho volání, vše se ztratilo v tom nádherném pocitu svobody, který během několika rychlých vteřin přehlušil zběsilý řev jeho kamarádů.

„Auto!“ řvali jeden přes druhého v naději, že Bill ještě stihne něco udělat. Než však stihl otevřít oči a strhnout volant do strany, bylo už pozdě. Došlo k silnému čelnímu nárazu, po němž Bill okamžitě ztratil vědomí. Auto bylo vpředu rozmačkané a všichni uvnitř uvěznění.

Řidič druhého vozidla dopadl podobně jako Bill, bojoval o holý život, aniž by byl při vědomí. Všude nastal zmatek, andělé se snažili být nablízku svým svěřencům a pomoct jim dál žít. Ještě nebyl nikdo mrtvý, ještě to mohlo být v pořádku.

Narychlo zavolaná záchranná služba, policisté i tým vyškolený na vyprošťování dělali, co bylo v jejich silách. Silnice se stala neprůjezdnou a po čase se tam objevil i televizní štáb. Nikdo skutečně nevěřil, že řidiči vyváznout živí. Ostatní pasažéři měli vetší šanci.

Trvalo dost dlouho, než byli všichni vyproštěni a dovezeni do nejbližší nemocnice. Zmatek, který vládl v okolí, byl o to víc umocňován skutečností, kdo byl jeden z řidičů. Začalo se šuškat o Kaulitzovi jako o nepovedeném synovi, který konečně dojel na svůj marnivý způsob života.

Všem byla poskytnuta ta nejlepší možná péče, ale i tak to stále vypadalo, že to ani jeden z řidičů nepřežije. Náraz prý byl moc silný a zranění příliš rozsáhlá na to, aby byla slučitelná se životem.

V tu chvíli se Billův anděl rozhodl jednat. A nebyl sám. Anděl druhého řidiče se pokusil o totéž. Oba byli strážci poměrně mladých lidí, kteří zažili moc krátký život na to, aby byl nyní ukončen.

Billův anděl prošel nebeskou bránou a s modlitbou nekonečné věčnosti pokračoval dále. Míjel veškerou zářící energickou modř, která byla symbolem samotného Boha. Míjel ostatní anděly, kteří měli v srdci jenom čistou lásku a věčné dobro. Setkával se s archanděly, které žádal o pomoc se svým svěřencem. S archandělem Rafaelem strávil snad nejvíce času, žádal jej o jeho schopnost uzdravovat a léčit, kterou by mohl Billovi pomoci. Pomohl mu, ale pouze omezeně, jelikož nemohl skutečně pomoci, pokud jej o to nepožádá samotný Bill.

Největší úkol před ním však stál ve chvíli, kdy prošel zlatou bránou osudu, po níž se všechno změnilo. Nebylo tu tolik lesku a energetických center, nebyla tu ani modř ani bělota. Vše tu nabíralo podoby Vesmíru. Černá barva přerušovaná hvězdami, galaxiemi, slunci, měsíci i planetami. Vše se tu míhalo přesně tak, jak mělo.

„Zdravím,“ ozval se anděl a postupně pokračoval k velkému stupínku, na němž ležela otevřená Kniha osudu, v níž byl zapsán osud každého člověka podle toho, jakou cestou se vydá. Byly zde zapsány všechny možnosti, všechna malá i významná rozhodnutí, která člověk ve svém životě učiní. Bylo tu zaznamenáno nespočetně cest, kterými se člověk může vydat podle toho, jak si svou cestu zvolí.

„Co tu pohledáváš?“ zeptal se Anděl osudu, jehož úkolem bylo psát osud všem existujícím lidem. „Víš, že bys tu neměl co pohledávat,“ pokáral jej. „Jsi ještě tak mladý a nezkušený, jdi hlídat svého svěřence a nech mě pracovat.“

„O to jde,“ začal opatrně. „Zdá se, že už dlouho žít nebude.“

Anděl osudu si přelistoval na stránky s Billem Kaulitzem a začetl se do všech možností.

„Máš pravdu,“ přitakal, „moc času mu skutečně nezbývá. Měl bys jít za ním a doprovodit jeho duši k nám.“

„Není zde možnost, že by mohl žít dál?“ optal se.

„Ta možnost tu je vždy,“ přitakal, „ale pravidla znáš, on sám musí chtít žít,“ pohlédl na něj. „Už nemá naději.“

„Kdo žije, má naději,“ opravil jej.

„A žije on skutečně?“ optal se nazpět. „Sám víš, že za něj by mohl žít někdo jiný,“ pousmál se. „Lepší.“ Jeho úsměv se rozšířil, když se podíval do nabídky těch, kteří čekají, až se na Zemi uvolní místo. „Třeba tato dívka s nadáním léčit, nebo tento duchovně založený kněz, nebo…“

„Nebo Bill,“ naléhal. „Je tu možnost, že se Bill napraví, když bude žít, že?“

„Ta možnost je tu vždy,“ přitakal. „Ale chce se on skutečně změnit?“

„To musíte vy vyčíst z té knížky,“ odvětil.

„Mám tu poznámku, že když dojde právě k této srážce a on přežije, bude přístupnější zázrakům a boží pomoci.“

„A není toto snad dostačující?“ žadonil.

„Řekni mi,“ vyzval jej. „Lituje opravdu některého ze svých činů? Přeje si být lepším člověkem? Přeje si pomáhat ostatním? Nebo se chce jenom sobecky topit ve svém zklamání?“

„Tak takhle to tu funguje?“ optal se zklamaně. „Radši dáte přednost někomu, kdo může za dvacet let léčit, než někomu, kdo může za dva roky změnit svůj postoj k životu a začít pomáhat?“

„Ta možnost tu vždy je,“ zopakoval už poněkolikáté, „ale musí to chtít on sám, ne ty,“ připomněl mu. „To rozhodnutí je na něm, to neučiníš za něj a sám dobře víš, že pravděpodobnost je velice malá.“

„Ta možnost tu pořád je,“ zopakoval. „Pokud žije možnost, žije i naděje. A když existuje naděje, pak je nablízku víra.“

„Jsi moudrý,“ pochválil jej. „Potřebuji to ale slyšet od něj, ne od tebe.“

„Jak jej mám přimět, aby si to uvědomil?“

„Máš čas, dokud jej tam dole neprohlásí za mrtvého. Povoluji ti za ním jít a setkat se s ním, aniž by to on sám vyžadoval. Dám ti možnost si promluvit s jeho duší, která si nyní zvyká na to, jak jej nebesa přijmou, až se úplně oprostí od svého života.“

„Skutečně?“

„Pokud ale nezměníš jeho názor, smiř se s jeho smrtí. Nemůžeš jej nutit, máš k dispozici pouze lásku a své věčné dobro, nic jiného.“

„Mám tady skutečné povolení se s ním setkat?“ žasl.

„Vkládám do tebe naději, že mu pomůžeš se změnit,“ přitakal Anděl osudu a poslal jej zpět za brány. Jakmile se vytratil, usedl opět k psaní a lítostivě se usmál. Tolik snaživých andělů už poznal, tolik šancí jim už dal a i přes to musel do knihy zapisovat jednu smrt po druhé.

autor: SakuraUchihaHaruno13