autor: Muckátko :o*
Ahojte!
Zase jednou bych vám ráda poděkovala za všechny komentáře. Měla jsem laptop v opravě, což byla nečekaná událost, takže nevím, jestli bude tenhle díl zveřejněn v pravidelném čase a pokud ne, tak se předem omlouvám. Užijte si dnešní díl a snad jen malé nakouknutí do příštího dílu: Komu bylo Toma líto už teď, tak se během příštího dílu radši něčeho chyťte. Nebude to mít chlapec jednoduché. S Billem a se mnou už vůbec ne.
Hodně zábavy při čtení!
Muckátko :o*
Amelie
Páteční program v televizi už snad ani nemohl být horší. Tom poloseděl položel na pohovce, nechávaje svoje tělo uhnízdit se do polohy, která mu vyhovovala, a znuděně zíral na obrazovku. Nejdřív měl ještě dostatek energie, aby vzal dálkové ovládání a snažil se najít na všech kanálech něco, na co by se dalo koukat, ale nakonec skončil u mechanického přepínání programů tam a zpět. Teď už jen seděl a díval se na scény, které před ním přeblikávaly. Poslouchal jen hlasy. Absolutně nevnímal, co si osoby v seriálu povídají. Co ho však dokázalo probudit z letargie, byl trapný smích diváků v pozadí, když jedna z osob měla údajně pronést něco neuvěřitelně vtipného. Tomův výraz v ten okamžik ještě víc klesl. Měl za to, že z nudy i na několik vteřin dokonce upadal do mikrospánku, protože pak zmateně zamrkal a rozhlížel se kolem, co se děje a kde je.
Dnešek byl jeden z těch dnů, kdy neměl náladu vůbec na nic. Obtěžovalo ho mrkat, dýchat, vlastně vůbec žít. Ráno se probudil stejně jako každý den s mrzutým výrazem ve tváři. Nešel si dát sprchu, jak míval ve zvyku, cestou z pokoje zakopl o pouzdro se svojí kytarou, avšak nevěnoval jí ani provinilý pohled, ani k ní nezaklekl, aby zkontroloval, jestli jí neublížil, a dokonce ani nesnídal. Kuchyň byla sotva pár kroků od něj, ale on neměl chuť se namáhat, proto nechával svůj žaludek, aby si mu tu a tam postěžoval, jak se o něj špatně stará.
V jednom okamžiku se domem rozezněl divný zvuk. Kdyby Tom nevěděl lépe, myslel by si, že je to alarm. Ve skutečnosti to byla ale dost podivná melodie zvonku, která Toma vytrhla z denního snění. V místnosti agentova působiště Bill na kameře zkontroloval příchozího a stlačil jedno z tlačítek na panelu před sebou.
„Jméno a identifikační kód, prosím,“ promluvil do malého mikrofonu.
„Amelie Maike Hein BT06301989,“ ozvalo se z mini reproduktoru. Bill sáhl po dalším tlačítku a vpustil ženu na pozemek. Její identifikace byla naprosto zbytečná. Bill Amelii znal už dlouhé roky a tyhle formality si mohli klidně odpustit, ale protokol byl protokol a on musel dodržovat nařízení. Vstal od svého stolu, vyšel z místnosti a vzpřímenou chůzí minul obývací pokoj bez jediného pohledu stranou. Došel ke dveřím, zadal na číselník šestimístný kód, zkontroloval situaci před dveřmi a teprve poté vpustil ženu dovnitř, ostřížím pohledem hledaje cokoli, co by naznačovalo nějaké ohrožení nebo narušení.
„Bille, zlatíčko! Nevěděla jsem, že už jsi zase zpátky ve službě,“ pověděla dáma čiperně a vztáhla ruce k Billovu obličeji, aby ho mohla pohladit po tvářích.
„Dobrý den, Amelie,“ pozdravil Bill slušně a vzal od ženy proutěný košík a nějakou tašku, kterou měla s sebou. Bohužel se nejednalo o nějaké zbytky gentlemanství, ale o povinnost. Musel totiž obsah zkontrolovat, proto se se vším přemístil do kuchyně, kde začal pomalu vyndávat všechny věci na kuchyňskou linku.
„Jak se máš?“ zeptala se žena vřele, aniž by se pozastavovala nad Billovou činností. Byla se vším za tu dobu, co pracovala u policie, už dávno sžitá.
„Dobře, děkuji za optání,“ odpověděl Bill. Amelie si tiše povzdychla. Opravdu doufala, že zvěsti o Billově rapidní změně chování byly přehnané, ale když viděla, jak velký odstup si od ní mladík udržuje, ačkoli ještě nedávno neměl problém upustit od své profesionality a sevřít ji v náruči jako svoji babičku, nemohla si pomoct necítit se trochu zklamaně.
„Mám v plánu zapečené brambory s rozmarýnem a zeleninové placičky. Může být?“ zeptala se.
„Budu jíst až později. Bolí mě hlava. Obsah je v pořádku,“ pronesl Bill a odložil prázdnou tašku a košík stranou.
„Víš, že nesmíš brát ani léky na bolest. Nemám zavolat komisaři Leßnerovi, aby sem poslal…“
„Ne,“ zamítl Bill rázně, aniž by ženu nechal domluvit. „Nejde o nic, co by mě nějak omezovalo. Najím se zkrátka až později,“ oznámil a odešel z kuchyně.
Amelie zmlkla okamžitě, jen co Bill z úst vypustil jasné ne. Nechala mladého muže odejít bez snahy ho zastavit a promluvit s ním.
Tom seděl na pohovce v pozici jako by spolknul pravítko. V první fázi byl nadšený, že byl v domě někdo třetí, kdo alespoň mluvil, v druhé fázi se jeho tvář zkroutila do úšklebku, když díky příchozí ženě zjistil křestní jméno svého agenta, ačkoli ještě nevěděl, jak s tímto zjištěním naloží, a ve třetí fázi byl konsternovaný. Myslel si, že se takhle agent chová jen k němu, ale po tom, co vyslechl jeho odměřený rozhovor se ženou, mu bylo třetí osoby líto, protože si to nezasloužila. Tom si jeho chování taky nezasloužil, ale zvykl si na něj, takže nebyl důvod nad tím hlouběji dumat, ale k té paní se Trümper choval opravdu jako kretén.
Tom vypnul televizi a vstal, aby opustil své dosavadní působiště. Byl odhodlaný připojit se k neznámé osobě v kuchyni, aby si užil alespoň nějakého sociální kontaktu a rozhovoru na úrovni i za tu cenu, že bude muset pomoct s vařením nebo mytím nádobí.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně starší ženu, kterou odhadoval tak na 55 maximálně 60 let.
„Dobrý den,“ otočila se k němu žena s úsměvem. „Vy budete Tom Kaulitz,“ konstatovala.
„Jo, to jsem já a prosím tykejte mi,“ vyžádal si. „Uhm… já… slyšel jsem váš rozhovor s agentem Trümperem a no… jste v pořádku?“
„Nedělej si starosti. Všechno je v pořádku. Je nejspíš mrzutý kvůli té bolavé hlavě,“ omlouvala ho žena, ačkoli bylo jasné, že svým slovům nevěří ani ona sama, natož tak Tom, který s Billem v domě už nějakou dobu žil, takže věděl, že tohle chování není chvilková záležitosti zapříčiněná bolestí hlavy. „Jestli si dobře vzpomínám, tak v papírech bylo, že jsi vegetarián, správně?“ ujišťovala se.
„Správně.“
„Tak výborně. Alespoň jednu věc budu mít tentokrát ulehčenou. Bill je taky vegetarián, takže nebudu muset vařit více chodů,“ pousmála se spokojeně. Tom naklonil hlavu a přešel blíž k ženě. Její sdílnost mu nahrávala a doufal, že by z ní nenápadně mohl vytáhnout nějaké další informace o Trümperovi, ale jakékoli jeho snahy, ať už nenápadné nebo přímé otázky, byly zahrány do outu. Amelie všechny jeho pokusy utnula hned v zárodku, ospravedlňujíc se, že tohle ona nesmí nikomu vykládat, ani kdyby měla svolení. Tom tedy jen poraženě pokrčil rameny a začal se zajímat o ženu.
„To víš, v mém věku se práce už hledá velmi těžko. Všude chtějí mladé flexibilní perspektivní lidi. Co by dělali se starou ženskou, která už není tak energická jako ve dvaceti,“ zasmála se Amelie, když se jí Tom zeptal, jak se dostala k téhle práci.
„Takže jste vždycky přidělená k nějakému případu a zůstáváte u něj?“
„Většinou,“ připustila. „Někdy ale, když je potřeba, tak se zvládnu starat o žaludky 4 lidí najednou, pokud jsou místa jejich pobytu blízko u sebe.“
„A stalo se vám někdy, že byste se sama ocitla v nebezpečí?“
„To už mám za sebou hned ve dvou případech. Jednou mě postřelili, když ti darebáci našli cestu, jak se dostat do domu, a v druhém případě mě drželi jako rukojmí, aby vylákali agenta a jeho klienta z domu. Brzy ale pochopili, že život hospodyně – navíc ještě k tomu staré hospodyně, nemá žádnou cenu oproti životu agenta a jeho svěřence, takže mě nakonec nechali jít. Odnesla to jen zlomená pravá ruka,“ povyprávěla. Tom vypadal zděšeně.
„A po tomhle všem jste zůstala a pokračujete dál, jako by se nic nestalo?“
„Jak vidíš. Já nemám žádnou rodinu, takže starat se takhle o někoho mě hladí na duši, a když je k tomu někdy i trochu vzrušení,“ zažertovala Amelie.
„Neuvěřitelné,“ zakroutil Tom hlavou.
„Jednou umřu stejně, ale budu radši, když to bude takhle, kdy někomu pomáhám, než někde v domově důchodců s dekou na klíně a v teplých papučích,“ uchechtla se. Byla zkrátka akční žena.
„S Billem jste si povídala celkem důvěrně. Pracovali jste spolu už někdy?“
„Téměř na všech případech, které dosud měl. Znám se se všemi jeho kolegy, ale jelikož je Bill jeden z těch nejmladších v týmu, přirostl mi k srdci jako vnuk, kterého jsem nikdy neměla.“
„S takovým chováním?“ vyhrkl Tom nechápavě. „Kdo by si mohl oblíbit člověka, který se chová takovým způsobem?“ odfrkl si.
„To bude tím, že takový nebýval vždycky. Toho Billa, kterého jsem poznala, by si zamiloval každý,“ usmála se. Tom nedůvěřivě nakrčil čelo. Ani ve snu si nedokázal představit, že byl Trümper někdy přívětivý natolik, aby si ho člověk zamiloval. Tom by ho nejradši něčím praštil, kdyby mohl.
„Tak to bych vážně rád věděl, co jsem komu udělal, že jsem musel vyfasovat zrovna jeho a ještě v době, kdy se z něj stal takovej psychouš,“ zavrčel Tom naštvaně. Jako by nestačilo, že se musel bát o svůj život, a přišel o Davida jako o jediného blízkého člověka.
„Při vší úctě, Tome, jsi nemohl dostat na ochranu lepšího agenta. Bez ohledu na to, jaký je Bill jako člověk, je zatraceně dobrý v tom, co dělá, a to by pro tebe mělo být prioritou. Budeš vedle sebe raději mít skvělého kamaráda, který je pro každou špatnost, ale na úkor toho, že když přijde na lámání chleba, tak bude první, kdo půjde k zemi, nebo budeš raději, že máš vedle sebe opravdového profesionála, který ví, kde jsou hranice a který je ochotný postavit se před tebe jako živý štít?“
„Když to podáte takhle,“ hodil Tom rameny.
„Všechno záleží na úhlu pohledu,“ mrkla na něj Amelie.
„Možná. Ale sama musíte uznat, že hloupé dobré ráno, by ho nezabilo.“
„V tom máš možná pravdu. Zkus tomu dát čas. Neříkám, že z vás budou přátelé na život a na smrt, ale možná si na sebe zvyknete natolik, že budete oba schopni vést minimálně zdvořilou konverzaci, když se potkáte ve společných prostorách.“
„A to bude den, kdy se kameny naučí mluvit,“ zamumlal Tom.
Amelie se drobně pousmála, ale nijak Tomovu poznámku nekomentovala.
„Dobrá tedy. Navařeno máte, pečivo jsem vám nějaké nechala venku a zbytek jsem dala do mrazáku. Když ho budete postupně vytahovat, bude každé ráno čerstvé po tom, co se nechá roztát, nebo ho můžete strčit do mikrovlnky, abyste ten proces uspíšili. Budete potřebovat ještě něco?“ podívala se na Toma, který dojídal svůj oběd.
„Kdy zase přijdete?“ zeptal se místo odpovědi.
„Nejdříve v pondělí dopoledne. Proč se ptáš? Budu ti chybět? Já a moje skvělé jídlo?“ zasmála se Amelie.
„To taky, ale hlavně někdo, s kým se dá mluvit. Začínal jsem z toho ticha pomalu bláznit. Ráno jsem musel zapnout alespoň tu hloupou televizi, abych slyšel někoho mluvit,“ postěžoval si Tom. Žena se na něj soucitně usmála.
„Zkus vydržet. Zítra může být vše jinak.“
„Kéž byste měla pravdu.“
„Buď trpělivý,“ poplácala ho po rameni. „Tak jo. Půjdu za Billem, aby mě pustil ven. Uvidíme se v pondělí. Měj se hezky, Tome.“
„Vy taky. Nashle v pondělí,“ rozloučil se Tom a dožvýkal poslední sousto. Zůstal v kuchyni tak dlouho, aby slyšel vše, co ještě padlo mezi hospodyní a Billem.
„Dala jsem Tomovi instrukce ohledně pečiva a podobně. Tvoji porci dnešního oběda jsem nechala v troubě, tak si ji později jen přihřej, a kdybys neměl chuť, tak to jídlo schovej do lednice, aby se nezkazilo. Přijdu v pondělí ve stejném čase,“ oznámila žena agentovi a nechala se vyvést z domu a následně i z pozemku. Jediný člověk, se kterým si Tom mohl popovídat, byl pryč a před ním se rozprostřely téměř 3 dlouhé dny plné ticha a šílenství.
Tom doumýval nádobí od svého oběda, kvůli kterému chtěla Amelie v domě ještě setrvat, aby měla vše v pořádku, ale Tom ji ujistil, že talíř, příbor a sklenici od džusu umýt ještě zvládne a že už může jít domů, nebo jinam, kde ji momentálně potřebovali. Právě když Tom vypnul kohoutek a odložil mokrý talíř, aby okapal, uslyšel zavření dveří a aktivování domovního alarmu. Čekal, že Trümper přijde do kuchyně pro svoji obvyklou dávku kofeinu, ale tentokrát se místnosti vyhnul velkým obloukem a Tomovi nezbývalo, než hádat, jestli to bylo kvůli němu, nebo za to mohla jeho migréna, že neměl chuť na svůj horký nápoj.
Tom vykoukl z kuchyně a díval se na agentova záda, jak mizí za dveřmi jeho působiště. Kromě zlosti a vzteku se do Tomova pohledu pomalu vkrádala i zoufalost a možná i zklamání. Trümper sice nevypadal jako ten typ lidí, se kterými by se Tom dal sám od sebe do řeči, nebo je dokonce chtěl udržet ve svém životě, ale člověk je přizpůsobivá osoba, takže za této situace by si Tom nejspíš zvykl i na krysy, kdyby s nimi žil dostatečně dlouho. Ne že by úplně neměl na vybranou, ale zaujala ho Ameliina slova, že Trümper nebýval vždycky takový, tak se chtěl přesvědčit, zda je to pravda, nebo Amelie žila v nějakém svém přeludu a snažila se agenta prezentovat tak, jak ho chtěla vidět ona a ne tak, jaký ve skutečnosti byl. Už jen z toho, jak se k ní choval. Copak takhle mluví člověk s někým, s kým pracuje a kdo je navíc ještě tak přátelský? Sotva.
Tom se rozhodl to Trümperovi ulehčit. Poutíral okapané nádobí, schoval ho na své místo a v lednici popadl láhev s neperlivou vodou. Hodlal vyklidit pole, aby se jeho bodyguard mohl v klidu najíst a doplnit chybějící dávku kávy. Už teď to s ním bylo k nesnesení, co by bylo pak, kdyby se musel vypořádávat s nerudným, zlým a navíc ještě hladovým, po kávě toužícím agentem? To by byla nejspíš vražedná kombinace.
Tom se nakonec zavřel ve svém pokoji, odložil láhev s vodou na noční stolek a poprvé za tu dobu, co byl v domě, vytáhl z pouzdra svoji kytaru, aby se jednak zabavil a jednak dělal něco, co mu připomínalo svobodu.
Když už tu nebyla Amelie, se kterou mohl mluvit, nechal svoji kytaru, aby k němu promlouvala ona.
Příště: „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Ať žije Amelie! Konečně se taky v tom baráku objevil někdo, kdo umí mluvit a dokonce se i usmívat. To její vychvalovaní Billa jako úžasného profesionála se mi sice moc nelíbilo, protože pořád zastávám názor, že nedílnou součástí profesionála by mělo být i profesionální chování, ale budiž. Třeba se jednou Bill před Toma opravdu postaví jako živý štít, i když tomu zatím opravdu moc nevěřím. Na to, aby se předsvědčil, že je jeho klient v pořádku, mu zjevně stačí fakt, že občas nemůže do kuchyně, aby ho tam náhodou nepotkal. Čistě teoreticky, kdyby se Tom nedejbože zranil a upadl do bezvědomí, jak dlouho by trvalo, než by si Bill všiml, že něco není v pořádku?
Díky za díl
No tedy, Bill musel byt docela zlaticko nez se psychicky sesypal a stalo se z nej nekomunikativni stvoreni. Tom je chudacek, tohle je normalni tyrani, kdyz nemuze s nikym mluvit, nikam chodit, nic delat. Aspon toho psa mu tam mohli poridit. Nebo kocku… pani Amelie byla jiste mile rozptyleni, o kvalitni strave nemluve. Snad se Tom brzy docka jeji opetovne navstevy 🙂
Dekuji za dilek ^^
Amelie byla jako světlo shůry. Aspoň si Tom mohl s někým promluvit a má pravdu v tom, že Bill kromě jakékoli vstřícnosti postrádá i ty základní prvky lidské zdvořilosti. Absolutní ignorace člověka, kterého má "chránit", mi připadá naprosto směšná. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Předpokládám, že se jednou stane něco, co ho vytrhne z jeho lhostejnosti. Doufám, že to nebude nic drastického, protože okolnosti jsou už tak dost nepříznivé. Zajímalo by mě, jak daleko už jsou zločinci v hledání Toma. Tipla bych si, že už asi vědí, o koho jde a urputně po něm pátrají.
Díky, těším se na pokračování.
Skvělý díl, těším se na další:)
Ještě že má Tom aspoň Amelii na občastne pokecani.
Na příchod Amelie jsem se skutečně těšila a jsem ráda, že je to tak sympatická, upovídaná paní. Tom i my jsme se díky ní dozvěděli o Billovi pár drobností, což je fajn. Sice nic zásadního, co by nám odkrylo jeho příběh, ale bylo hezké o něm něco slyšet a ještě když o něm Amelie mluvila tak hezky. Billa jsem si v téhle povídce zatím vůbec neoblíbila, protože mi k tomu ani nedal žádný důvod. Spíš mě tím jeho ignorováním dokáže vždycky akorát tak naštvat, takže bylo hezké o něm slyšet pár hezkých slov. Snad někdy Tomovi i nám dokáže, jak fajn člověk to je, protože já jej zatím vidím stejně jako Tom.
Název příštího dílu a Tvůj proslov mě trošku děsí, takže jsem velmi zvědavá, co se semele.
A taky jsem zvědavá, jak jde policii pátrání po zločincích a zda oni už ví o Tomovi. Za zdmi téhle Tomovy klece vypad všechno v pohodě a velmi poklidně, pokud pomineme Billovu ingnoranci. Skoro to až vypadá, že by měl být Tom v pohodě po celou dobu, ale je mi jasné, že to takhle vůbec nebude.
Teď se jen modlit, aby se Bill alespoň trochu vzpamatoval a začal být alespoň maličko příjemnější!
Moc děkuji za další díl. 🙂
Bylo mi jasné, že Tom bude od Amelie hned vyzvídat nějaké to info o Billovi, a vlastně i trochu uspěl. I když těm informacím zatím moc nevěří. Já jim věřím. Pořád mě strašně zajímá, co tak strašného se Billovi stalo, že se takhle uzavřel před celým světem.
Jsem ráda, že si Tom bude mít alespoň občas s kým popovídat, aby tam nezešílel. Těším se, až se dozvím něco nového, třeba právě od Amelie! 🙂
Ou yeah, abych se pořád do kola neopakoval, tak je snad nadmíru jasné, že jsem prostě hrozně happy, když je další část MB povídky.
Místo trhání vlasů, si koušu nehty nedočkavostí. 😀 Kdo ví, co je lepší…
Amélie! Anděl z čistého nebe. Babička, kterou máte chuť chytnou do náruče a mačkat, mačkat, mačkat. Až do posledního dechu. 😀 Ne to snad ne. Amelie je přece jen dáma jistého věku a zkracovat ji roky (či dny, dle její práce) je tak ošklivé, že bych si to nedovolil a snad ani na to nepomyslel! 😀
Amélie je další oblíbená postava. Prostě babuška, jak má být. Komunikativní a naprosto k zulíbání. 😀 Oh bože, tak perfektní protipol Billa!
Proč já mám takový velmi divný pocit, že zrovna ona bude ten člověk, který bude dávat Billa s Tomem dohromady? Možná proto, že je jediná, kdo se zatím s "dvojčaty- i když to bratři zde nejsou" stýká?
Tohle stejně vypadá na dlouho, což není u Muckátka žádnou novinkou. Pěkně krůček po krůčku a obláček za obláčkem. Všechno nemůže být žůůůůžové. 😀
Co se týče Billa, je to prostě TOP oblíbená postava (moje :D). Prostě ho žeru a překvapil mě, že dal dohromady další jednu celou větu! 😀 No není to úžasné? Není úžasný? 😀
Tom je zatím pro mě jen další klubíčko nervů a nudy. 😀 Stejně jako David…kde tomu je jen konec? 😀
Dobře, takže zase za týden a já si budu muset koupit nejaké antikousavé pacičky na ruce.
😀 Pac a pusu D. :*
Amelia ma potešila a asi aj Toma. K Billovi sa správala tiež krásne a bolo mi jej trochu ľúto, že bol Bill taký chladný aj k nej, ale ona aspoň vie aký býval a asi aj to prečo je takýto teraz. Ďakujem za kapitolu a teším sa na pokračovanie.
Vďaka Bohu za Ameliu! Dnes bola skutočným darom z nebies, inak by nám Tom asi už zošalel. Amelie vyzerá fakt ako taká klasická milá babička (i keď trochu akčná :D) a to jej rozprávanie o Billovi – no mrzí ma, že sa teraz tak odmerane správal aj k nej. Popravde som čakala, že taký je len k svojim "klientom" a nie ku všetkým. Ale napriek všetkému nám Bill znovu prehovoril – doteraz mal len veľmi obmedzený slovník 😀
A pridávam sa k Nade, že by ma zaujímalo, ako pokračuje pátranie zločincov.
Ďakujem za časť, ale budúcej sa trochu bojím po tom tvojom preslove a názve ďalšej kapitoly. Už teraz je mi Toma ľúto.