Dny všedního nepokoje 9.

Sourozenci

Klap… klap… klap…
Místností se začaly i přes hudbu z reproduktorů nést hlučné, rychlé kroky mířící přímo k nám. Jejich hlasitost násobil malý černý podpatek na podrážce vysokých kožených bot.
Celá místnost zmlkla, stejně jako když jsem se tu objevil já. Tohle ticho bylo ovšem jiné. Lidé ztichli ne proto, že by byli překvapení, jejich výrazy nasvědčovaly tomu, že mají z osoby, co se objevila, nahnáno.
Upřímně jsem ani nechtěl zvedat hlavu, abych zjistil, kdo se objevil, obával jsem se, co zjistím. Ale jak se ten někdo blížil, bylo těžké odolávat zvědavosti. A ve chvíli, kdy se ozval vysoký, ženský hlas, jsem to už opravdu nevydržel.

„Nazdar hoši,“ prohodila dívka, jíž onen sympatický mladík nazval satanem. Ale mně se tak vůbec nejevila. Nebyla vysoká, ale nepatřila ani mezi nejmenší osoby. Měla dlouhé, kaštanové vlasy, co se na koncích stáčely do jemných loken, a zeleno-hnědé oči s dlouhými řasami. Co mě na ní zaujalo, bylo její oblečení, které se skládalo z červených, upnutých džínů, zdůrazňujících její štíhlé nohy, a z rudého trička, které vyčuhovalo zpod černé, koženkové bundy, nápadně podobné té, ve které jsem vídal Toma. I všechno ostatní na ní bylo laděno v těch dvou barvách. Ony boty, co vydávaly klapavý zvuk, byly také černé a výrazné, kruhové náušnice měly krvavou barvu.

„Jdeš pozdě, Eri,“ neodpustil si Tom, ale jeho slova nezněla nepříjemně nebo kousavě, spíš jenom provokativně. A když jsem se po něm ohlédl, dech se mi zadrhl v hrdle.
On se usmívá?! Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděl se upřímně smát. A byl to pro mě šok. V kakaových očích se mu zračila… něha. Bylo to nepřehlédnutelné a nepopiratelné. Vypadal najednou šťastně jako malý kluk, co právě dostal dárek, po kterém toužil.
„Snad jsi kvůli tomu neplakal,“ zasmála a bez problémů se vyhoupla na barovou desku vedle něj.
On naopak hned vzápětí seskočil a zepředu k ní přistoupil. „A co když jo…?“ přivřel oči a natáhl k ní ruce. Stáhl ji na sebe.
„Já myslela, že se ti sem nechtělo…“ znovu se zvonivě zasmála, objala ho kolem krku a nohy mu ovinula kolem pasu.
„Jenom sem musel řešit ňáký věci…“ opřel si čelo o to její.

Už jsem jenom čekal, kdy se začnou ocucávat. K ničemu takového ale nedošlo. Jenom se jeden druhému dívali do očí a potutelně se usmívali. Zdálo se, jako by mezi nimi probíhal neslyšný rozhovor beze slov a gest. Tenhle jejich stav narušil až Bruno…

„Ďete vod sebe, vy dva. Chováte se zase jako magoři,“ jeho hlas dával jasně najevo, že jejich blízkost neschvaluje. Zároveň však nevypadal, že by žárlil nebo něco podobného, prostě… se mu to jenom nepozdávalo.
Nicméně jeho stav se vůbec neslučoval s tím mým. Bylo mi… divně. Hodně divně. Když jsem je tak sledoval, měl jsem sto chutí je od sebe odtrhnout. S chováním ani jednoho z nich jsem zásadně nesouhlasil! Co to s tebou krucinál je?! Okřikl jsem sám sebe v duchu. Začínal jsem mít velmi neblahý pocit. Do tohohle ti nic není! Tak to přestaň řešit, vůbec se tě to netýká! Můžou si dělat, cokoliv uznají za vhodné. Beztak spolu asi chodí. A vůbec! Je to celé jejich záležitost! Ty jsi tu jenom náhodou, ani nevíš, co je ona zač. A neznáš pořádně ani Toma! To, že se s tebou Tom líbal, vůbec nic neznamená. Pořádně se na něj podívej! On přece může mít na každém prstě několik holek a… V ten moment jsem se zasekl. Co to zase plácáš?! Zase až tak atraktivní není! A je to pořádný surovec!

Uvnitř mě se rozzuřil divoký souboj dvou myšlenek. Jedna mi říkala, že i když se chová otřesně a leckdy ho proklínám, tak je vlastně v jistém ohledu i dobrý. A hlavně že je hezký. A taky zvláštním způsobem přitažlivý. Ne takovým jako třeba Richard, ale jiným… mnohem temnějším a tajemnějším. Člověk jako by měl v jeho přítomnosti stále pocit, že může něco objevit, že když se k němu dostane dostatečně blízko, tak přijde na něco strhujícího a tajuplného, na něco, co neobjevil ještě nikdy nikdo jiný. A tohle uvědomění mě k němu trochu táhlo, ač jsem to sám sobě nechtěl přiznat. Příčila se mi myšlenka, že by se mi mohl zrovna on líbit, přece jenom dokázal být nepříjemný a ty jeho kousavé poznámky, které zasazoval s přesností, s jakou myslivec střílí laně, uměly zabolet. Ale i přes to všechno byla vyhlídka, že odhalím něco z jeho soukromí, lákavá… Pak tu ovšem byla ještě ta druhá myšlenka, která hlasitě vykřikovala, ať přestanu lítat hlavou v oblacích a stojím nohama na zemi. Křičela na mě, že bych se měl zamyslet a přestat žít ve svých představách, jež jsou beztak nereálné. A taky mě upozorňovala na špatné stránky, které jsem na tomhle motorkáři dosud objevil. Vyzdvihovala jeho snahu všechny děsit, jeho agresivitu a nadřazené chování. Moc si o sobě myslel a vystupoval, jako by mu snad patřil celý svět… idiot!

„Emáku! Země volá!“ Z hlubokého zamyšlení mě probral až kousavý hlas osoby, co byla předmětem mých dočasných úvah.
Rychle jsem zvedl oči od země, kam jsem nevědomky stočil svůj pohled, a zadíval jsem se na něj. „Co?“ zamumlal jsem jenom. Za dobu mé duševní nepřítomnosti se změnilo hned několik věcí. Tou zásadní bylo, že ona dívka teď stála na svých nohách vedle Toma. Pravou ruku měla založenou v bok a pozorně mě sledovala přivřenýma očima. Jedním z dlouhých, gelových, rudě nalakovaných nehtů přitom poklepávala na barovou desku vedle sebe. Její oči ve světle z disko-koule nápadně připomínaly zraky kočky, co ze tmy sleduje svoji kořist.
„Zajímavé…“ přehlušil hudbu její zaujatý hlas. Zkoumala mě. Klouzala po mně pohledem, jako bych byl nějaký portrét, na který se přišla podívat do galerie. „Takovej je vždycky?“ obrátila se na Toma, což mě trochu namíchlo, mohla se přece zeptat mě! Ale slovně jsem neprotestoval, na to byl můj pud sebezáchovy dostatečně silný.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou on a jeho pohled se zaklesl do mých očí. Byl jiný, než jsem byl zvyklý. Mnohem zaujatější, zvědavější a dokonce snad i… milý. „Ale je pravda, že sem ho eště tak dopodrobna nezkoumal. Je z mý nový školy, tak si spočítej, jak krátce tam sem.“
„Hm… chápu,“ kývla, pak ke mně přistoupila a chytla mě za předloktí. „My dva si musíme promluvit, hochu,“ oslovila mě, jako bych snad ve srovnání s ní byl nějaký malý kluk. Přitom nemohla být zase o tolik starší.
„O čem?“ uniklo mi. Nevěděl jsem, jestli se mám bát. Kluci tady ji označili jako satana… takže bych asi i měl. Na druhou stranu ale nevypadala zle nebo tak, nevzbuzovala ve mně strach nebo obavu.
„To brzy zjistíš. Teď pojď…“ s tím mě začala tahat směrem k východu z prostoru, v němž jsme se nacházeli.

Následoval jsem ji v klidu a nevzdoroval. Byl jsem upřímně zvědavý, co mi chce. Mohl jsem jenom doufat, že nemá v plánu mě odtud vyhodit s tím, že tu nemám co dělat. Přece jenom, pokud s Tomem opravdu něco měla, tak jsem pro ni mohl být něco na způsob překážky. Bylo odvážné tvrdit to i jenom v duchu, ale podle toho, jak se na mě motorkář vrhl ve škole, jsem si odvodil, že se mu líbím. Alespoň trochu.
Jakmile jsme se dostali ven, pod oblečení se mi zase začal drát ten nepříjemný chlad a já se oklepal. Byla čím dál větší zima.
Ušla ještě několik kroků od budovy a až pak se zastavila a pustila moje předloktí. Obrátila se ke mně. Její lehce přivřené oči se pověsily na moji tvář. Ještě několik vteřin počkala, než se dveře s lehkým bouchnutím zavřely a až pak začala:
„Tušíš, proč s tebou chci mluvit?“ otázala se. Její hlas byl najednou hlubší a klidnější, možná až moc klidný. Slova přetékala přes její rty pomalu, nikam s mluvením nespěchala, jako by si snad každou vyslovenou hlásku musela napřed rozmyslet… nebo snad vychutnat? To jsem nedokázal sám posoudit, třeba jsem se toho i bál. Byla to pro mě neznámá osoba, a i když mi připadala milá a v pohodě, svému úsudku v tomhle ohledu jsem přestával věřit, už mockrát jsem se kvůli němu spálil.

Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že netuším. Pak jsem to ale pro jistotu vyslovil i nahlas: „Ne,“ přece jenom tu bylo pouze to málo světla, co se dralo ven z oken za mými zády. A mohl jsem si domyslet, že moje tvář je zakrytá stínem.
„Tom měl recht, jsi vážně docela natvrdlej,“ vyjadřovala se místy obdobnými, nespisovnými výrazy jako ostatní v té jejich skupince, o které jsem raději moc neuvažoval, protože jsem se asi ani nechtěl dobrat k tomu, co jsou vlastně zač. Sladká nevědomost byla v tomto případě rozhodně a nepopiratelně lepší volbou.
„Jak jako natvrdlej?“ trochu jsem se zamračil. Neměl jsem rád, když mi někdo říkal, že jsem pomalejší v myšlení, kdo by to taky měl rád, že?
„Normálně natvrdlej. To si vážně vůbec nevšímáš svého okolí a toho, co se v něm děje?“
„Pořád nerozumím, kam tím míříš…“ povzdechl jsem si. Zase jsem se cítil jako lední medvěd v létě nebo jako sedlák v bavlněném oblečku.
„To je fuk,“ mávla rukou na znamení, že se v tom nebudeme dál nípat. „Ale i když to nechápeš, dlužím ti poděkování.“
Teď jsem tedy absolutně nevěděl, která bije. „Poděkování?“ uniklo mi. Zněl jsem víc nevěřícně, než jsem si myslel, že znít budu.
„Přesně tak,“ potvrdila s lehkým pousmáním. Možná se mi to v té polotmě jenom zdálo, ale připadalo mi, že její výraz je z části shovívavý. „Takže děkuji.“

„Ale za co?“ požadoval jsem vysvětlení. Když už je mi za něco vděčná, docela rád bych věděl, za co! Nikdy jsem ji neviděl, tak co jsem tak mohl udělat, že cítí potřebu mi za to děkovat?
„Zkus se trochu zamyslet,“ pobídla mě. „Není to nijak extra těžký.“
To si myslíš ty. Poznamenal jsem v duchu nespokojeně, ale poslechl jsem ji. Za tu dobu, co jsem v její společnosti, s ní mluvím poprvé, ne? A nikdy dřív jsem se s ní nepotkal… nebo o tom teda nevím. Tak o co jí jde? Lámal jsem si s tím hlavu. Jedná se o něco, co jsem udělal už dávno? Ale pokud jo, tak co by to mohlo být? Nikdy jsem nedokázal nic světoborného. A v poslední době už vůbec ne. Vždyť se s nikým pořádně ani nebavím! Marně jsem se snažil rozlousknout tenhle příliš tvrdý oříšek.
„No dobře, tak já se teda slituju,“ ozvala se, když jsem se delší dobu neměl k žádné kloudné reakci. V jejím hlase bylo patrné pobavení. „Jedná se o Tomiho. Víc ti k tomu ale neřeknu, na todle už musíš přijít sám,“ mluvila zvláštně. Používala částečně výrazy jako Tom, ale zároveň se vyjadřovala víc na úrovni. Bylo znát, že kdyby chtěla, uměla by s někým hovořit i normálně.

Tak teď nastal uvnitř mě vážně zkrat. „Ale vždyť já ho skoro neznám!“ aniž bych si to uvědomil, zvýšil jsem hlas. Co se mi to snaží říct?! „Já se s ním vážně nebavím, když to není nezbytně nutné! A ani jemu jsem nikdy nepomohl, to on mě neustále tahá z problémů!“ ani nevím proč, ale začal jsem to na ni všechno chrlit. Když mi to ale došlo, ihned jsem zmlkl. Co to do mě zase vjelo…? Byl jsem toho už vážně plný, když se to projevovalo dokonce i takhle. Ale asi by to mělo být pochopitelné. Poslední dobou se mi stalo hodně věcí, o kterých bych rád někomu řekl, ale neměl jsem se komu svěřit. A to se teď vyhrotilo.
„Já vím,“ odvětila s klidem a odhrnula si z tváře jeden zbloudilý pramínek vlasů. „Ale o to právě jde.“
„Ty mi děkuješ za to, že mě on zachraňuje?“ šla mi z toho hlava kolem.
„Ano.“
To jí hrabe? Jiné rozumné vysvětlení mě nenapadalo. „Proč bys mi měla být vděčná za to, že se namáčím do problémů a tvůj kluk mě z nich musí tahat?“ ani mi nedocvaklo, co jsem vlastně vyslovil. Plácl jsem to, protože jsem předtím hodně uvažoval nad tím, jestli spolu ti dva něco mají nebo ne.
„Kluk?! Děláš si prdel?!“ rty se jí zvlnily do úsměvu. „Teď seš teda hodně mimo mísu. Se svým bráchou bych fakticky nechodila!“
„Bráchou?!“ To jako vážně?! „Vždyť si nejste podobní!“
„To slýcháme pořád. Ale jo, je to můj sourozenec. Ale neboj, vážně nám to říkají všichni, kdo nás ještě neznaj. A spousta z nich si taky myslí, že spolu něco máme, ale jde jen vo to, že se máme opravdu rádi a nebojíme se to ukázat. Tečka. Žádný složitosti.“

Projel jsem si rukou vlasy. „Tak… to se omlouvám,“ řekl jsem, zatímco uvnitř mě se odehrával další souboj. Jistá moje část začala totiž při jejích slovech nadšeně výskat a radovat se. Což mě patřičně vyděsilo, protože to by mohlo znamenat dost velký problém! Ne, tak na tohle rovnou zapomeň! Vůbec nic se nestalo, buď v klidu, jasný?! Opět jsem se jal toho, dělat sám sobě psychologa. Jenom se ti to zdálo, není to tak, že bys byl rád, že s ní Tom nechodí! Koukej se vzpamatovat! Sám sebe jsem už děsil.
„Nemusíš. Nech to plavat. A teď poď, nebo ty vevnitř začnou bejt podezřívavý. Ještě by si mysleli, že tady na tebe něco zkoušim. A o to opravdu nestojím. Ne, že bys nebyl hezkej, tak si to neber, ale brácha mi už stačil říct, že na holky zrovna moc nejsi,“ s tím vykročila zpátky k budově.
„Počkej!“ vyhrkl jsem já a tím jsem ji zastavil. „Dovol mi prosím se na něco zeptat!“ požádal jsem. Měl jsem hodně otázek týkajících se Toma, které jsem jemu samotnému položit nemohl a ani jsem nechtěl, neodhodlal bych se k tomu, tolik odvahy jsem vážně neměl.
Otočila ke mně opět tvář. „Ale možná ti nebudu moct odpovědět,“ varovala mě.

Ztěžka jsem polkl. Jen do toho! Dodal jsem si v duchu odvahy. „Co o mně vlastně všechno říkal…?“ zeptal jsem se a ztišil u toho hlas. Přenesl jsem váhu na pravou nohu, to jsem dělával, když jsem byl ve stresu.
„Vážně to chceš vědět?“ ubezpečila se.
„Chci,“ když jsem to říkal, nebyl jsem si svými slovy až tak jistý. Ale ona byla v tuhle chvíli vážně ta jediná, na kterou jsem se mohl obrátit. A navíc mi připadala hodná, i když se jí ostatní báli. Možná mi ale něco unikalo…
„No tak tedy dobře. Namluvil toho docela dost, protože měl v krvi už nějaký to promile. Ale říkal v podstatě pořád to samý, jenom to jinak formuloval. Podle něj seš naivní idiot. Přesně takhle mi to řekl…“
Tak naivní idiot, jo?! Tohle na mém obličeji vytvořilo zamračený výraz. Upřímně mě tím docela i zklamal, doufal jsem v něco jiného…
„…ale…“ pokračovala po chvíli odmlky, „neměla bych ti to asi říkat, ale on stejně vykládal, že mu nepřipadáš jako hajzlík, takže ti to vyklopím. Líbíš se mu. Můžeš to brát jako výhru, ale taky jako prokletí. Ani já nevím, co ti vlastně doporučit. Věř mi, že si nelibuju v děšení lidí kolem sebe, ale když se Tomovi někdo líbí, dopadá to leckdy špatně. Mohla bych ti udělat hodinový výklad o tom, jaký je, ale stejně by to nebylo k ničemu, protože je nepředvídatelný a náladový. Ale hlavním kamenem úrazu je to, že když něco opravdu chce, musí to mít. Za každou cenu. Někdy mi připadá jako malý dítě, který jeho rodiče už od mala rozmazlujou,“ zašklebila se a poplácala mě po rameni. „No, Bille, drž se… máš toho ještě hodně před sebou…“

autor: Ann