autor: Ainee
Dobré ráno, sluníčko!
Slunce bylo vysoko na obloze, když Bill otevřel oči. V hlavě mu bušilo jako blázen a v ústech měl tak sucho, až jej to nutilo přemýšlet, jestli před ulehnutím do postele nesnědl velké sousto písku. Nenáviděl sám sebe za to, že dovolil, aby se mu věci tak vymkly z rukou. Pokusil se zvednout ruce, aby si protřel pulzující spánky, jen aby zjistil, že jsou uzamčené na místě, opatrně umístěné na Tomově hrudi.
Když na něj dolehly události včerejšího večera, zuřivě zčervenal. Co jej to vůbec posedlo, že byl tak troufalý? Nikdy, a to musel zdůraznit, nikdy předtím nebyl tak odvážný. Ani když byl mladší a dívky se na něj vrhaly. Mohl by sám sebe popsat jako někoho se sebevědomím z jiné dimenze, ale to pouze tehdy, když šlo o práci. Bill to prostě s lidmi tak dobře neuměl, vždy byl nervózní a nejistý.
Nikdy nebyl ten, kdo udělal první krok. V těch pár okamžicích, kdy skutečně s někým byl, to vždy byli oni, kdo převzal vedení, a on je váhavě následoval. Jak bylo možné, že se vůbec kdy dostal k sexu, bylo nad jeho chápání, ale na druhou stranu byl zatraceně žhavý. Samozřejmě, že někdo sebral odvahu, aby jej dostal do postele. Alespoň to takhle sám viděl.
Ale tenhle druh situace nebyl jedním z těch, které měl moc rád. Probudit se v posteli s někým, koho sotva znal, a nevědět, co říct, nebo jak se chovat, co by bylo vhodné, nebo co se očekávalo. A to ani nic nedělali! Ta představa, že by se spolu nakonec skutečně vyspali, to by právě teď určitě vyšiloval.
Okay, tak stejně vyšiluje, tak trochu. Přesto to mohlo být horší, řekl sám sobě, a našel v tom nějakou útěchu. Všechno, co dělali, bylo líbání, a to nebyla tak velká věc. Pak strávili noc v jedné posteli, stále nic velkého, téměř bez oblečení, pomyslel si Bill a zrudl ještě víc, jak se začínal cítit trochu nepříjemně.
Pak tady byl fakt, že se probudil, ucítil Tomovu teplou ruku na své vlastní a okamžitě dostal erekci. Počkat, cože? Bill vstřebal současný stav svého těla a rychle došel k závěru, že ta myšlenka je pravdivá. Co by měl dělat?
Získal opět schopnost se pohybovat a spíše násilím než čímkoliv jiným vytáhl ruku z Tomova sevření a odtáhl se od druhého muže tak opatrně, jak jen mohl, protože ho nechtěl probudit. Bože, ta představa, že by se Tom právě vzbudil a hned spatřil aktuální stav Billova těla. To by byl ten nejtrapnější okamžik celého jeho života! Musel se tomu vyhnout za každou cenu. A tak strávil příliš mnoho času tak tichý, jak jen to bylo možné, pomalu se pohyboval, zatímco se plížil z postele a ulevilo se mu, jakmile se dostal do koupelny a bezpečně za sebou zamkl dveře. Potřeboval sprchu, studenou sprchu, a možná, jen možná, potřeboval zvracet. Jakmile se dostal z postele, kocovina jej zasáhla plnou silou, a kdyby sám sebe už neměl nerad za to, že toho tolik vypil, začal by se nenávidět právě teď.
Zvuk sprchy Toma probudil. Několikrát zamrkal a vstřebával své okolí, než si po pár okamžicích vzpomněl, kde to je. Sám pro sebe se usmíval, když vzpomínal na předchozí noc, na Billovy měkké rty na jeho vlastních, a spokojeně se protáhl, než se zahrabal hlouběji pod přikrývku.
Téměř se znovu nechal unést spánkem, když se dveře koupelny otevřely a Bill vstoupil do místnosti. Nečekal, že Tom už bude vzhůru a na místě se zarazil při setkání jejich očí. Ruměnec, který byl více méně přilepený na jeho tváři od chvíle, kdy se probudil, se rychle znovu objevil.
„Dobré ráno, sluníčko,“ usmál se na něj Tom, který si všiml Billovy nejistoty a rozhodl se zlehčit náladu.
Bill zamrkal a jen zíral nazpět. Sluníčko? Byl si docela jistý, že nikdy nevypadal hůř; zbytky make-upu mu po sprše stékaly po obličeji, mokré vlasy měl přilepené ke tváři a jeho pokožka byla našedlá a vytahaná z včerejšího nadměrného pití. Zaskočil do místnosti, jen aby si vzal nějaké oblečení a poté se plánoval osušit. Ale byl přistižen a zůstal stát ve dveřích jako nějaký zatracený idiot.
„Ehm… Dobré ráno?“ Očima přeskočil od Toma ke své šatně a rozhodl se vzít to rychle. Doběhl do šatníku, posbíral náhodné oblečení a pak se doslova rozběhl zpátky do koupelny, kde za sebou bezpečně zamkl dveře.
Jakmile se o dveře zevnitř opřel a ztěžka oddechoval, uslyšel Tomův smích, tlumený dveřmi, a musel se usmát a poté vystřelit k záchodu, jak se mu obrátil žaludek. Bože, právě ze sebe udělal kompletního blázna.
Tom si opravdu nemohl pomoct, aby se nerozesmál nad Billovým zjevným utrpením. Bylo tak roztomilé vidět staršího muže dezorientovaného, zmateného a nejistého jen kvůli němu. Poté, jak Billa poznal, kdy byl obvykle samotným ztělesněním klidu a rozvážnosti, vždy se vším pod kontrolou, bylo komické vidět ho jednat tak odlišně.
V době, kdy se Bill rozhodl znovu se vynořit ze své temné propasti rozpaků a mizérie, byl Tom už oblečený, seděl na okraji postele a čekal. Bill ve svém předchozím spěchu popadl jen jednoduché džíny a tričko a došel k závěru, že pokud se má Tom i nadále ochomýtat kolem, dříve či později by jej stejně musel vidět bez make-upu, takže čím dříve, tím lépe.
S úsměvem nad jednoduchým oblečením tmavovlasého muže vstal Tom z postele. Byl šťastný, že mu byla dána příležitost spatřit Billa takhle, zcela přirozeného. Myslel si, že Bill ještě nikdy nevypadal lépe, s tváří bez make-upu a vlasy sčesanými dozadu, bez narovnaného přírodního zvlnění.
Možná chtěl být odvážný, nebo si jen prostě přál, aby si Bill vzpomněl, a tak zrušil vzdálenost mezi nimi několika krátkými kroky, sevřel ruce kolem jeho pasu a jemně jej políbil, zatímco se modlil, aby si tím nevysloužil monokl. Na druhou stranu by to tak moc stálo za to, takže k čertu s tím! Krátce poté se odtáhl a spojil s Billem svůj pohled.
Ten na Toma na moment vytřeštěně zíral, než se mu na rty vplížil úsměv, který nakonec dorazil i k jeho očím. „Ahoj,“ řekl, dobře si vědom toho, že to bylo to největší klišé, které kdy řekl, ale bylo mu to jedno.
„Ahoj,“ odpověděl Tom s úšklebkem na rtech, než se naklonil a znovu Billa políbil, tentokrát pevněji, ale stále tím nejcudnějším způsobem.
„Takže, ehm… snídaně?“ Zeptal se Bill po chvíli s hořícími tvářemi.
„Až po tobě,“ odpověděl Tom s úsměvem a pustil Billův pas, oběma okamžitě chyběla ta blízkost.
„Hej, chtěl jsem…“ Začal Tom, ale zarazil se. Zvedl šálek s kávou a napil se, než jej znovu položil na stůl.
Bill jej pozorně sledoval přes stůl, s houskou mezi rty a tázavým výrazem ve tváři. „Ano?“ Zachraptěl tlumeně přes jídlo v ústech.
„Chtěl jsem se tě zeptat,“ pokračoval Tom po chvíli přemýšlení, jestli je vhodné se zeptat, „na ten obraz v tvé ložnici,“ dokončil a nervózně přejel jazykem po svém piercingu. „Kdo ho dělal?“
Bill na něj jen bez odpovědi hleděl, pomalu žvýkal a polkl, než si ukousl další sousto. Tohle nečekal. Kde by měl začít? „Jedna mladá umělkyně, kterou jsem tak trochu objevil,“ odpověděl nakonec.
„Tak trochu?“ Jak můžete někoho tak trochu objevit? Buď objevíte, nebo ne, správně?
„No, já ji objevil, ale když jsem jí nabídl, že vystavím její práci, odmítla to. Takže oficiálně jsem ji neobjevil.“ Odložil housku a místo toho zvedl sklenici džusu. Byl krásný den, slunce svítilo dovnitř přes veliké okno, až se stůl i oni dva koupali ve světle. Nálada byla klidná a uvolněná a Bill se musel usmívat té neobvyklé situaci. Nikdy doma nesnídal, vždycky si místo toho něco koupil po cestě do galerie. Byla to příjemná změna.
Tom byl zmatený Billovým prohlášením. Proč by jakýkoliv umělec někdy odmítl takovou nabídku? Byla obrovská příležitost mít někoho jako Bill, kdo by vystavil vaši práci, a musel byste být blázen, nechat si to ujít. „Proč to odmítla?“
Na Billovu tvář se vkradl úsměv, jak do jeho mysli vstoupila vzpomínka tak živá, jako by ji právě prožíval. „Protože řekla, že nepotřebuje slávu a lidi, kteří by si ji pamatovali, aniž by ji znali. Jediné, na čem záleželo, bylo, aby si ji pamatovali ti, které milovala, její přátelé a rodina a že její umění si měli pamatovat jen oni, aby jim ukázala, co pro ni znamenali. To pro ni byla ta nejdůležitější věc, ta jediná důležitá věc.“
Bill mluvil pomalu, jako by recitoval dívčina slova, jedno po druhém, přesně stejným způsobem, jakým je sama dříve vyslovila. Jak se slova formovala, do jeho úsměvu se vplížil přetrvávající smutek, a Tom zůstal neschopen slova.
Bylo to tak pravdivé, pomyslel si a přemýšlel, jak někdo dokázal tak úspěšně vyjádřit slovy ten jediný důvod, proč by kdokoliv měl vytvářet umění. Měl by sám tu stejnou filozofii, jen pokud by měl někoho, pro koho by to mohl udělat. Jeho umění bylo vytvářeno pro širokou veřejnost bez přítomnosti publika, na kterém záleželo. Jeho otec a Andreas byli jediní dva lidé, na kterých mu záleželo, ale žádný z nich neměl schopnost porozumět jeho vášni. Pak tady byl Bill. Jak ten do toho všeho zapadal? On byl někdo, kdo rozuměl.
„Takže, co se s ní stalo,“ zeptal se a sám sebe tím vytáhl ze svého snění.
„Zemřela.“ Byla to jednoduchá odpověď, ale úzce svázána s tolika emocemi. Billův pohled byl prázdný, jak zíral ven na město, ale doopravdy ho neviděl. Myslel na ni, na její blízké, které nechala za sebou.
„Cože?“ Tom jen zíral, tu smutnou skutečnost nečekal.
„Už měla diagnostikovanou akutní erytroidní leukémii, když jsem ji poznal, a zemřela jen o pár měsíců později. Bylo jí teprve dvacet jedna.“
Tom ztratil slova a sklíčený tím příběhem pohlédl dolů na své ruce v hlubokém zamyšlení. Co řeknete poté, když vám někdo poví něco takového?
Ani v nejmenší otřesený tím příběhem, jak si ho sám pro sebe opakoval už tolikrát předtím, Bill prostě pokračoval. „Dala mi ten obraz ve chvíli, kdy jsem ji viděl naposledy, jen několik týdnů předtím, než zemřela, a odmítla mě nechat, abych jí za něj zaplatil.“ Usmál se. „Pak mi řekla, abych si pamatoval, co je v životě důležité…“ Odmlčel se, zdánlivě ztracený v jiném čase, a Tom se neodvážil rušit jeho potulující se mysl. „V tu chvíli jsem se rozhodl, že je na čase, abych začal hledat někoho, s kým bych sdílel svůj život a vášeň, a přestal se uzavírat před zbytkem světa. Místo toho jsem se ponořil do práce a odtlačil pryč každého, kdo se ke mně jen trochu přiblížil. Hádám, že to je to, čemu se říká být kontraproduktivní.“ Ze rtů mu unikl prázdný smích a pak se na chvíli odmlčel, uzamkl pohled s Tomem a zamračil se. „Teď je to jen smutnou připomínkou toho, jak je život krátký a jaká je škoda jej s nikým nesdílet. Je to připomínka mých vlastních selhání, a že já sám jsem příčinou samoty, ve které žiju.“
Nikdy dřív nebyl k nikomu tak otevřený, a proč si k tomu vybral právě Toma, bylo pro Billa záhadou. Ale tak nějak to byl dobrý pocit, vpustit někoho dovnitř, i když jen nahlédnout na to, co se skrývá za jeho zdí.
Těžká nálada Toma dusila. Nevěděl, co říct Billovi, tak očividně zlomenému a nedbale slepenému zpátky dohromady k vytvoření falešného pocitu celistvosti.
„Naštěstí už je vždycky večer a tma v době, kdy tam přijdu, takže se už na to nikdy opravdu nedívám.“ Bill pokrčil rameny a uchechtl se, jak se snažil odlehčit náladu a zcela ignoroval Tomovu mračící se tvář. Nechtěl kompletně zničit dobrou náladu, ale bál se, že to už udělal. To nejmenší, co mohl udělat, bylo, se zasmát. „Jsem spokojený se svým životem, víš. Proč bych potřeboval někoho dalšího? Nemůžu spoléhat na jiné lidi pro své štěstí, nebo ano? Není to tak, jako by mě někdo jiný mohl magicky doplnit, nebo způsobit, abych se cítil méně… prázdný. Je to tak?“ Bylo to míněno jako vtip, ale prostě to vyšlo celé špatně.
V tu chvíli se Tom rozhodl, že by měl jednat namísto mluvení. Rychle vstal ze židle, čímž Billa vylekal, obešel stůl a vytáhl ho ze židle. Poté kolem něj omotal své paže a přitáhl si jej do drtivého objetí, přičemž doufal, že tím vyjádří všechno, co nedokázal říct. Chtěl, aby Bill věděl, že není sám, že někomu na něm záleží, a že se nemusí cítit osamělý nebo prázdný, pokud nechce. Chtěl mu říct, že tady bude, pokud Bill bude chtít, na jakkoliv dlouhou dobu. Bylo to velkolepé gesto, ale Tom ho nabídl dobrovolně.
Šokovaný tím náhlým manévrem, hrubým zacházením a těsným objetím, Bill nemohl reagovat jiným způsobem, než že hlasitě vzdychl, dech se mu zasekl v hrdle, dusil ho a přinesl mu slzy do očí.
Všech slov, která nebyla vyřčena, nebylo třeba. Bill to mohl všechno cítit ve způsobu, jakým byl Tom omotaný kolem něj, jako by jej držel pohromadě, se strachem, že by se Bill mohl rozpadnout, pokud by jej pustil. Možná, že bych mohl, pomyslel si Bill bez špetky humoru, když zvedl své vlastní ruce, aby je uzamkl kolem Tomova pevného těla. Možná, že se pomalu rozpadal po celou tu dobu a nikdo si toho nevšiml. Podle všeho, co věděl, odstrkování lidí byl jen obranný mechanismus, pravděpodobně se bál, že kdyby někoho pustil dost blízko, všiml by si, jak křehký a snadno zranitelný ve skutečnosti je.
Bill Tomovi dovolil, aby jej viděl slabého a on neutekl. Někomu se otevřel a místo toho, aby zanechal rozptýlené střepy, Tom se snažil poskládat dohromady to, co bylo rozbito. Možná, že pustit někoho dovnitř nebyl tak špatný nápad, pomyslel si Bill a opatrně se usmál, než zabořil tvář do Tomova krku, zhluboka se nadechl a nechal Toma, aby zaplnil všechny jeho smysly.
Mohla by to být dobrá věc, rozhodl se vystoupit ze svého pohodlí a nechat pro jednou rozhodnout někoho jiného, jestli by to měl unést nebo zlomit. Možná, že závislost na ostatních lidech nebyla nutně špatná věc.
Byl to zcela nový způsob myšlení a Bill se cítil pozitivně povznesený myšlenkou, že může dělat něco jinak. Bill Kaulitz, workoholik a organizátor, se chystal vydat na cestu tak neobvyklou, až se z toho cítil trochu sjetý. A pokud Tom chtěl, může jej doprovázet. Upřímně, Bill by to s nikým jiným neudělal.
Zbytek dne strávili lenošením v Billově bytě. Tom nepotřeboval nikde být a Bill nechtěl chodit nikam, kde nebyl Tom. Práce bude muset počkat.
Hodiny strávili válením se na gauči, mluvením, sledováním filmů a poznáváním se navzájem znovu a znovu. Když zazvonil telefon a recepční z galerie se zeptala, jestli Bill ten den přijde, odpověděl jí, že se necítí dobře a že se rozhodl vzít si den volna.
Recepční šokovaně zalapala po dechu. Bill Kaulitz nikdy nevolal, že je nemocný. Smrt mu mohla klepat na dveře a Bill by ji pouze ve spěchu odstrčil z cesty, jen aby se dostal včas do práce.
Upřímně, Bill měl docela těžké chvíle, aby zněl sklíčeně a nemocně, když Tomovy prsty hladily jeho boky a nutily jej se kroutit. A i přes dívčino zmatení si byl jistý, že to dokázal. Tom si odfrkl a řekl, že Bill by nedokázal lhát ani pro záchranu vlastního života.
Když později toho odpoledne zazvonil Tomův telefon, neochotně ho zvedl a poté ho rychle odtáhl od ucha, jak mu do něj zakřičel pronikavý hlas. Snažil se Andreasovi říct, že je mu fajn a že se vrátí později, ale blonďák se nenechal odbýt. Chtěl odpovědi!
Nakonec mu to Tom položil a vypnul si telefon. Bill byl důkladně zmatený, ale když ho Tom namísto vysvětlení políbil, na všechno zapomněl.
„Hej, kolik ti je?“ Tato otázka ve skutečnosti Billovi dříve na mysl nepřišla, jak předpokládal, že jsou stejně staří, ale když mu Tom řekl, že se přestěhoval do města nedlouho poté, co dokončil střední školu, zamračil se. A to bylo kdy přesně?
„Zrovna mi bylo dvacet čtyři. Proč?“
Nejistý, jak reagovat, se Bill rozesmál. Randil s mladším mužem. Počkat, chodili spolu vlastně? Možná, že Georg po tom všem nebyl tak mimo s tím svým vtipem o zajíčkovi. „A jak dlouho už tady jsi?“
Tom tvrdě přemýšlel a počítal roky. „Tři a půl roku.“
„A to jsi žil na… Ehm, tom místě, po celou dobu?“ Bill si nebyl jistý, jestli mohl nazývat Tomovo dočasné obydlí domovem, nebo vůbec něčím, protože o tom věděl příliš málo.
„Ne, tam jsem se přestěhoval něco málo před rokem.“ Tom o tom opravdu nechtěl mluvit, když to byl takový kontrast k jeho současnému okolnímu prostředí. Bill by tomu nerozuměl.
„A předtím?“ Zeptal se Bill, chtěl vědět všechno.
„Já, ehm… Byl jsem prostě, však víš, kolem.“ Prakticky žil jako bezdomovec, dokud nepotkal Andyho, ale to by Billovi nikdy neřekl. Nebylo to tak, že by se za to styděl, opravdu, vybral si tenhle život sám, jen si prostě myslel, že by bylo příliš těžké pro někoho, jako je Bill, aby pochopil, proč by si někdo vybral takový život, a on to nedokázal vysvětlit žádným způsobem, který by tomu privilegovanému muži dával smysl.
„Chápu.“ Když si povšiml Tomovy vyhýbavosti, rozhodl se, že nebude dál tlačit a doufal, že později mu Tom bude chtít říct víc.
„Takže, jak dlouho už vedeš galerii?“
Tom se snažil změnit téma a Bill to okamžitě pochopil a rozhodl se být shovívavý. „Otevřel jsem galerii před třemi lety. Předtím jsem měl na starosti jednu z galerií svého otce, dole v Mnichově.“
„Proč jsi otevřel svou vlastní?“ To bylo v pořádku se zeptat, ne? Bill mohl prostě dál pracovat pro svého otce, který měl očividně víc než jen jednu galerii a pravděpodobně by se mu hodila Billova pomoc.
„Chtěl jsem udělat něco sám pro sebe, hádám, dovést to k dokonalosti.“ Dokonce i Bill chtěl vytvořit něco úžasného, jen prostě neměl talent to udělat stejným způsobem jako Tom. Byl to pocit, který Tom znal až příliš dobře a měl pro to ten nejvyšší respekt.
Nechal své prsty přejíždět po tetování na Billově předloktí a letmo přemýšlel, co to znamená. Žasnul nad pocity, které mu to posílalo po páteři, a usmál se nad způsobem, jakým se Billovi třepetala víčka při tom doteku. Doba vyhrazená pro otázky byla pro tuto chvíli u konce a oni se ponořili do pohodlného ticha, které se pro ně rychle stávalo typickým. Nepotřebovali slova.
Když Bill na gauči usnul s hlavou položenou na Tomově hrudi, Tom jemně hladil jeho vlnité, černé vlasy, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Že dostane od Andrease kázání v okamžiku, kdy překročí práh jejich bytu, bylo momentálně daleko od jeho mysli, jak začal klimbat. Těsně vedle Billa Tom usnul s tím nejpoklidnějším úsměvem, jaký kdy zdobil jeho rty.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Moc pěkná kapitola zajímalo by mně proč Tom byl bezdomovec.
Miluju tuhle povídku. Napsáno s lehkostí, dokonale přeloženo. Mám pocit že se už ale opakuju. 😀 Jsem zvědavá kam se to bude vyvíjet. Díky Zuzu za překlad.
Jsem ráda, že "ráno poté" proběhlo celkem v klidu. I když Bill si neodpustil menší vyšilování, ale k němu to tak nějak patří. Tom naštěstí tenhle problém neměl a dokázal všechno vrátit do normálu. Nakonec si ten den docela užili.
Jsem zvědavá, jak na to budou reagovat zbývající aktéři příběhu, Andy a Géčka. 😀
Zuzu, strašně moc děkuji za překlad tohohle skvostu! Nemáš ani ponětí, jak nádherné pocity mi tenhle díl přivodil. Hotové pohlazení na duši! 🙂
Trochu jsem se bála ranního probuzení kluků, a ikdyž to bylo z Billovy strany zprvu trochu rozpačité, nakonec to dopadlo dokonale! Tom i Bill jsou úžasní lidé, ačkoli oba dva žijí v naprosto rozdílných podmínkách. Líbí se mi, jak Tom přes to všechno, čím si prošel, umí být optimistický a pozitivně naladěný. Pravděpodobně to bude asi proto, že si sám tenhle život vybral a rád jej žije. Každopádně ti dva jsou spolu rozkošní a neodolatelní.
Jestli bude tahle povídka pokračovat v takhle nádherném duchu, tak budu nejšťastnější.
Zuzu, díky Ti moc! 🙂
Ďakujem za úžasný preklad tejto skvelej poviedky. Strašne sa mi páčilo ako si Tom všímal Billove rozpaky a ako to všetko pekne vyriešil. Prežili krásny deň.
Bill síce ráno trochu spanikáril, ale našťastie Tom bol v pohode a rýchlo ho ukľudnil. Som zvedavá na reakciu ostatných – rátam, že Gustav bude skeptický, Geo bude mať blbé pripomienky a Andy najskôr hysterčiť, kde Tom bol a prečo sa neozval a nakoniec sa správať ako puberťáčka 😀
Ďakujem za preklad.
Tak nádherný díl 😍 Ani jsem nedýchala při tom jejich tichém objetí ❤️