Poslední andělův nářek 3.

Bill se mezitím cítil jako nikdy v životě. Jeho duše se oddělila od těla a on jenom sledoval, co se dělo dole pod ním. Viděl, jak se všichni snaží zachránit mu život, slyšel jednotlivé hlasy, nářek i tiché radování. Všiml si, že se nedaleko nacházejí jeho rodiče. Nečekal, že zde budou, proto se k nim na okamžik přiblížil, aby je slyšel zřetelněji. Jeho matka plakala. V pravé ruce s masivním prstenem svírala mokrý látkový kapesník a sháněla se po dalším. Po tvářích se jí honila jedna slza s druhou, jako by snad nikdy neměla přestat plakat. Oči měla opuchlé a celé zarudlé, líčení rozmazané a rozpité a myšlenky chaotické. Vnímal bolest z každé vzpomínky, která se jí vynořila v mysli. Vzpomínal společně s ní, ale bolest necítil. Cítil se přesně opačně. Celou jeho existenci zahalil pocit blaha a míru.

Celou svou bytostí cítil klid a lásku, jako by skutečně byl milovaným božím dítětem. Nepociťoval žádné starosti, strach nebo cokoli negativního. Tohle všechno bylo vzdálené jako nikdy předtím. Místo toho se cítil nejlépe ve svém životě. Doslova pulzoval vyrovnáním a vděčností. Uvědomil si, jak krásný život měl. Už se nesoustředil na to, co neměl, ale na to, co měl. Probíral si celý svůj život, vnímal den za dnem a děkoval za každý okamžik, který mohl žít. Vnímal ten dostatek, jehož se mu dostávalo. I když věděl, že se o něj rodiče moc nezajímali, právě před okamžikem mohl jasně vidět, že to není tak úplně pravda. Jeho matka pro něj brečela a trápila se myšlenkami na jeho smrt. Chtěl k ní promluvil, přál si ji utěšit, ale cítil se být vázaný v jiném světě.

Jeho otec seděl vedle matky a s kamenným výrazem sledoval dveře, jako by se chtěl dozvědět, co se děje za nimi. Na jeho těle se nijak nepodepsal strach, jaký cítil uvnitř. Uvnitř ho sžíralo svědomí za to, co svému synovi provedl, uvnitř si skutečně vyčítal, že mu dřív nevěnoval dostatek pozornosti a Bill to věděl. Odpustil mu, odpustil jí, odpustil jim. S každým člověkem, kterého za svůj život potkal, se v mysli vypořádal a dovedl sám sebe k odpuštění. Měl náhle úplně jiný pohled na svět, a ač věděl, že jej jeho přátelé jen využívali, nemohl se na ně skutečně zlobit. To odpuštění jej neustále odlehčovalo a působilo mu ještě intenzivnější pocit radosti a lehkosti.

S každým odpuštěním se ještě více vzdaloval z tohoto světa. Stoupal neustále výš, až pocítil neskutečnou a věčnou lásku, která jej začala objímat a vtahovat do sebe. Vnímal pocit hojnosti, osvobození, radosti a lásky. Cítil se tak dokonale, jako by se vracel domů, kde jej všichni očekávají a milují. Jakmile tento pocit okusil, už se dál nechtěl zdržovat dole. Chtěl stoupat neustále výš a výš. Ani mu nepřišlo, že umírá, myslel si spíš, že se vrací, kam patří.

V tu chvíli proti němu vystoupil jeho strážný anděl a zadržel jej.

„Máš možnost se vrátit,“ řekl mu. „Ještě nenastal čas, můžeš žít dál,“ promlouval k němu klidným a příjemným nebeským hlasem.

Bill se nemusel ptát, aby poznal svého anděla. Jednoduše věděl, kdo to je. Znal i jeho jméno, aniž by se ptal. Věděl, že tu s ním celou dobu byl, všechno bylo náhle jasnější.

„Žít znovu?“ ujistil se, zda jeho nabádání chápe.

„Pokračovat v tomto životě a ukončit jej jinak,“ opravil jej.

„Měl bych se vrátit zpět?“

„Můžeš se vrátit zpět a všechno změnit. Můžeš být lepší, než jsi dosud býval, můžeš změnit životy spoustě lidí, můžeš je vést k dobru.“

„Jak bych mohl? Nebylo by jednodušší jít před soud a přijmout rozsudek?“

„Jednodušší by to bylo, ale pokud by ses rozhodl vrátit, rozsudek by mohl být jiný než nyní, můžeš svůj život napravit. Dostává se ti druhé šance, kterou tě provedu. Budu ti neustále po boku a pomůžu ti, pokud budeš chtít.“

„Můžu žít svůj život, ale lepší?“

„Ta možnost tu vždy je,“ přitakal.

Bill se na okamžik rozhlédl kolem. Cítil se tak překrásně, nechtělo se mu klesnout zpět do svého těla a pokračovat ve svém bývalém životě.

„Přišel jsi přece na to, že tě tvoji rodiče mají rádi,“ vstoupil do jeho uvažování anděl. „Můžeš to vše napravit a pomoci spoustě lidem.“

„Můžu, ale nemusím.“

„Samozřejmě, to záleží jenom na tobě,“ souhlasil s ním.

„Jaká je pravděpodobnost, že se to změní, když se vrátím?“

„Těžko říct,“ pokrčil rameny jeho anděl. „Záleží na tom, kolik si z tohoto rozhovoru budeš pamatovat a jak moc se budeš chtít změnit.“

„Mně se nechce,“ řekl upřímně.

„To vidím,“ smutně přikývl jeho anděl. „Pamatuj ale, že kdo žije, má naději.“

„Copak já žiju?“ pousmál se a směřoval svůj pohled dolů, kde viděl své bezvládné tělo napojené na přístroje, které symbolizovaly jeho umělý život. Dýchal s jejich pomocí. Pravděpodobnost na jeho skutečný život nebyla vysoká. Všechno to záviselo jenom na jeho rozhodnutí.

„Když odejdu,“ zauvažoval, „budu se cítit ještě lépe než teď?“ optal se.

„Mnohonásobně,“ přitakal jeho anděl.

„A oni se budou cítit mnohem hůř, že?“ svůj pohled přesunul na své rodiče.

„Samozřejmě,“ dostalo se mu dalšího přitakání.

V tu chvíli si Bill něco uvědomil. Věděl moc dobře, že za normálních okolností by je v té bolesti nechal vykoupat a jenom by se smál, kdyby je viděl v takovém stavu, ale nyní, kdy byl plný soucitu a odpuštění usoudil, že nemá důvod jim působit bolest. Něco se v něm zvláštním způsobem pohnulo a on jim chtěl pomoct. Chtěl napravit svůj vztah k nim. Přál si dostat další šanci a změnit ten příběh, který vypadal, že brzy skončí. Už v sobě neměl nenávist, sobectví nebo lítost. Cítil se tak plný láskou, že chtěl pomoci. Rozhodl se, že se vrátí a zkusí to ještě změnit. Byl vděčný, že dostal příležitost si to celé uvědomit a jednat jinak. Byl vděčný za druhou šanci, která mohla být ale jen další kulkou.

„Pomoz mi se vrátit,“ požádal svého anděla. „Pomoz mi to všechno napravit.“

„S radostí,“ přitakal s mírně zaskočeným výrazem jeho anděl. Chytil jej za ruku a vyvedl jej z proudu toho milujícího světla. Táhl jej zpět dolů, kde mu pomohl spojit se opět se svým tělem. V tu chvíli se ozvaly přístroje, které začaly hlásit, že je nejspíš naživu.

„On žije!“ ozvala se překvapeně jedna sestřička, která zrovna kontrolovala hodnoty na přístrojích.

„Nemožné!“ ozval se nevěřícně doktor a postavil se k přístrojům, aby se přesvědčil. Se zatajeným dechem svolal ostatní, aby se jej pokusili probudit. Tohle bylo prvně v jeho životě, kdy mu jasně umírající pacient zázračně ožil.

Mezitím se v jiném pokoji stalo něco podobného. Druhý řidič měl také možnost zkusit žít svůj život dál, a jakmile se dozvěděl, že se ten druhý rozhodl žít, neváhal a tuto výzvu přijal. Chtěl se s ním setkat, ať už zde, nebo v božím království. Zpráva o jeho rozhodnutí se k němu dostala skrz jeho anděla a on neměl důvod to dál protahovat. Chtěl se skutečně setkat s osobou, do níž v opilosti vrazil. Ač to bylo zvláštní, těšil se na okamžik, kdy se setkají.

„Neuvěřitelné!“ neslo se nemocnicí v několika následujících týdnech. V jeden den, v téměř totožný čas jim ožili hned dva lidé, jež spojovala strašlivá autonehoda.

Psalo se o tom v novinách. Byla to hned dvojitá novinka, nejdříve se psalo o Billovi a potom o dvou zázračných uzdraveních. Tahle zpráva se dostala do povědomí mnoha lidí, kteří ji i nadále sledovali. S každým následujícím dnem, kdy se stav obou řidičů zlepšoval, vyvstávala otázka, kdy dojde k rozhodujícímu soudu. Spekulovalo se o tom snad všude. Vyšlo najevo, že jsou oba nezletilí, nezpůsobilí k tomu, aby řídili. A oba řídili opilí. Všichni začínali věřit, že se z toho dostane Bill díky vlivu svých rodičů, ale soudci se to moc nelíbilo. Byl to přece jenom ostře sledovaný soud a oba na tom nesli téměř stejnou vinu, rozsudek, k němuž by měl směřovat, se veřejnosti zdál až moc nespravedlivý.

Georg s Gustavem se po několika týdnech dostali ze všech zdravotních i psychických problémů. Nijak to však nezměnilo jejich osobnosti. Jenom přemýšleli dál, jak by mohli z Billa opět vytěžit co nejvíc. Psychiatři, kteří se jim věnovali kvůli případným traumatům z nehody, jim doporučovali, aby se od Kaulitze drželi dál, ale oni nechtěli. Nemohli se odříznout od zdroje svých zisků.

A tak postupně uplynul víc než měsíc. Bill si uvědomoval, že dostal druhou šanci a stále se v něm držela maličká naděje, že možná změní velkou část světa. Nejdřív ale potřeboval změnit svůj vztah s rodiči. Často za ním chodili a vyhýbali se svým povinnostem. Rozmlouvali spolu, aby si ujasnili, jak to bylo dříve a jak to bude dál. I oni si uvědomili svou chybu a chtěli svému synovi vyjít vstříc. Zdálo se, že to možná nebude tak špatné.

Billův andílek byl s ním neustále a snažil se jej kontaktovat, jak jen to šlo. Bill jej bral na vědomí víc než dřív, ale stále to nebylo ono. Přečetl si několik článků o klinické smrti a snažil se rozpomenout si, co se dělo, když nebyl ve svém těle. Pamatoval si to světlo, tu lásku a i pocit bezpečí. Občas zahlédl pár dalších střípků ve své mysli, ve svých snech slýchával hlas, až si nakonec vzpomněl na svého andílka. Dal se do čtení článku na téma strážných andělů a zjišťování jejich jmen, až si vzpomněl na jméno svého anděla, na němž se už dříve domluvili. Měl pocit, že jde všechno lépe, než si kdy mohl myslet.

autor: SakuraUchihaHaruno13