autor: Ainee
Sto a jedna nástraha života
Tom, zíraje na zeď před sebou, naklonil hlavu na stranu a zamyslel se. Po pravdě řečeno, vůbec nezíral na zeď, ale na obraz, který na ní visel, ale jak už to tak bývá, čistě bílá zeď mu dávala větší smysl.
„Ach, a tenhle! Tenhle musíš vidět, je jeden z mých oblíbených.“ Ruka se natáhla pro Tomovu paži, pevně ji chytila a prudce jej táhla od smyslu postrádajícího nesmyslu, který si prohlížel, až klopýtnul při tom náhlém prudkém pohybu. Jakmile znovu našel rovnováhu, líně odtrhl oči od místa, kde sledoval své vlastní nohy, jen aby s nimi pohlédl na další nesmysl. Zkřížil si ruce na prsou a zamračil se. Tohle by mu nikdy nedávalo smysl, pomyslel si frustrovaně, bez ohledu na to, jak zoufale by chtěl.
„Připomeň mi ještě jednou, proč jsem s tímhle souhlasil?“ Zeptal se chladně.
Bill, který obraz sledoval s posvátným úžasem, pomalu otočil hlavu, jen aby spatřil Tomův nezainteresovaný úšklebek, a nervózně se kousl do rtu. „Tobě se to nelíbí?“
Odtáhl Toma do jiné galerie, vlastněné jeho bývalým kolegou, v naději, že ukáže tomu mladému muž, kde se vzala jeho vášeň. Byl to jeden z kroků, o kterých se rozhodl, že je potřeba podstoupit, pokud se chtějí stát něčím více, než čím prozatím byli, ať už to bylo cokoliv. Podělit se o svou vášeň s tím druhým, nebo se ji alespoň pokusit vysvětlit. Jak by mohl Tom Billa milovat, aniž by věděl, co Bill miluje nejvíc?
„Není to tak, že se mi to nelíbí. Je to, však víš, hezké. Jen to prostě nechápu. Má to něco znamenat?“ Zeptal se Tom frustrovaně. Snažil se, opravdu se snažil pochopit to, co viděl Bill, když se na obrazy podíval, jaký byl jeho názor a jak k němu promlouvaly, ale to se ukázalo být obtížné. Poté, co poslouchal, jak Bill rozmýšlí nad protichůdnými lidskými emocemi, zatímco on zíral na bílé plátno, které bylo sporadicky potřísněno červenou a černou, uvědomil si, že to je ztracený případ.
Tom dokázal vidět krásu, a také ji ocenit, tím to nebylo. Potřeboval, aby mu dílo dávalo smysl, aby to k němu promlouvalo, něco jej to naučilo, nebo mu to jednoduše povědělo příběh. To byl způsob, jakým Bill prožíval umělecké kousky, Tom jej přišel najít, a nyní jej zneklidňovalo, že nerozuměl tomu, jak to Bill cítí.
„No, tenhle má ve skutečnosti příběh. Je to příběh o ztracené lásce. Ty to nevidíš?“ Zeptal se Bill a věnoval Tomovi povzbuzující pohled.
„Ne,“ uvedl Tom rychle a pak si povzdechl. „Není to tak, že nechci, víš. Můj mozek prostě takhle nefunguje, promiň.“
„Neomlouvej se, není k tomu žádný důvod,“ řekl mu Bill a opatrně se usmál. „Pojďme to zkusit jinak. Proč mi prostě neřekneš, co vidíš ty?“
Tom hlasitě vydechl a zazíral na tu problematickou malbu. „Je to bílé plátno se dvěma postavami. Hádám, že to mají být lidé, ale barva je proměnila ve dva fleky. Krása,“ řekl, zatímco poslední slovo dodal sarkasticky. „A pak je tu něco, co vypadá jako mlha v pozadí.“
Bill se zamračil a podíval se na Toma nesouhlasně. „Ty mi jen říkáš, co vidíš v doslovném slova smyslu. To, co chci vědět, je to, co ti běží hlavou, když se na to díváš.“ Tlačil na Toma Bill, vědom si toho, že se druhý muž cítí nepohodlně, nebo se možná jen nudí. Přesto stále pokračoval a doufal, že v určitém okamžiku Tom uvidí světlo a konečně porozumí. Potřeboval, aby Tom rozuměl.
„Fajn,“ řekl Tom, postoupil o krok blíž a nakrčil nos, zatímco upřeně zíral na plátno. „Když budu předstírat, že fleky ve skutečnosti nejsou fleky, ale lidé, soudil bych, podle toho, jak jsou od sebe, že nejsou zrovna přátelé. Ale zase, v určitém místě ty fleky splývají, takže to má být nějaký druh spojení, ne?“ Zeptal se a otočil hlavu k Billovi, kde hledal schválení.
Bill neřekl nic, jen zvedl obočí a tiše jej povzbuzoval, aby pokračoval.
Otrávený nedostatkem odpovědi se Tom ještě jednou ohlédl na obraz a analyzoval ho. „Ta mlha vypadá, že představuje něco nejasného nebo mhlavého. Znamení, že to spojení tam stále je, jen skryté nebo neznámé, nebo možná je důvodem averze těch postav jednoho ke druhému?“ Teď pouze naslepo hádal, jak se snažil dát nějaký smysl nesmyslu. „Barvy jsou studené, ale s jemným podtónem, takže tu určitě něco je, ale nedokážu poukázat na to, co to je,“ odmlčel se a znovu naklonil hlavu na stranu. Byl to bezděčný zvyk, který měl, když si prohlížel umění a který Billovi přišel docela roztomilý. Bylo to, jako kdyby si podvědomě myslel, že pohled na věc z jiného úhlu udělá náhle věci jasnějšími.
„Jak tě to nutí se cítit?“ Zeptal se Bill po chvíli, kdy se ukázalo, že Tom ve své analýze už dál nebude pokračovat.
Tom rozhodil rukama v kapitulaci a hlasitě zvolal „Já nevím,“ než se na Billa zoufale podíval. Co to od něj vlastně očekával?
„Jen to zkus, Tome. Podívej se na to znovu a řekni mi, jak se cítíš.“
Tom si odfrkl a odpověděl, aniž by otočil hlavu směrem k obrazu. „Frustrovaně.“
Na to Bill jednoduše zvedl obočí, takže Tom zavrčel, zakoulel očima a znovu zazíral na obraz. Bylo to docela depresivní, opravdu. Mělo to v sobě nějaký druh touhy, skryté hluboko pod do očí bijící nenávistí. „Smutně,“ řekl nakonec. „Nutí mě to si myslet, že skutečně chtějí být spolu, ale nemůžou, nebo nebudou.“
Zvuk potlesku Toma vytáhl z žalostného stavu a on se na Billa zmateně podíval. Starší muž energicky tleskal a poskakoval nahoru a dolů jako malé dítě se širokým úsměvem na tváři. Tom opravdu nechápal, z čeho je tak šťastný. Ten obraz nebyl nijak zvlášť veselý.
„Co?“ Zeptal se hloupě a nechal při tom pootevřenou pusu, takže musel vypadat ještě retardovaněji, než se cítil.
„Říkal jsem ti, že to zvládneš, když se budeš snažit!“ Oči mu zářily a Bill se nedokázal zastavit, aby neomotal ruce kolem Tomova krku a silně jej nepolíbil. Ztracen v polibku, jeho oči se zavřely a na okamžik přemýšlel, proč kdy pochyboval o tom, jestli by Tom byl schopný porozumět, než přestal přemýšlet díky pocitu Tomova jazyka proti svému vlastnímu, tančícímu na pomalou melodii, kterou žádný z nich neslyšel.
Ne si tak docela jistý, co udělal, aby si tohle zasloužil, Tom jednoduše objal Billa kolem pasu a přijal tu nečekanou pozornost. Pokud to bylo všechno, co musel udělat, aby jej Bill políbil takovýmhle způsobem, z náhlého popudu, a dokonce i na veřejnosti, moc rád bude dál chrlit všechny druhy keců, kdykoliv.
„Tady jsi! Hledal jsem tě úplně všude!“ prakticky zařval brunet, když vstoupil do místnosti poté, co bez varování prudce otevřel dveře, až oba sedící muži na svých místech poskočili.
„Kde jinde bych měl být?“ Zpochybňoval Bill. „Já jsem vždycky tady. Nemohl jsi tak těžce hledat.“ Pokrčil rameny a obrátil svou pozornost zpět na muže sedícího naproti němu, kterému věnoval jemný úsměv. Tom přišel do jeho kanceláře neohlášeně a bylo to opravdu příjemné překvapení.
Tom měl v plánu nějaké to malování, jelikož své mistrovské dílo v poslední době zanedbával, což bylo přirozeným důsledkem trávení většiny času s Billem nebo v práci. Bushidovo dítě opět onemocnělo a David jej otravoval s prací navíc. Ale nezlobil se až tak moc, jelikož Bill byl také zaneprázdněný. Bohužel tak úplně zapomněl na své dílo. Toho rána se probudil s potřebou malovat, a tak dychtivě zamířil do centra. A protože už tam byl, rozhodl se nakouknout do galerie v naději, že tam Bill možná bude.
Netřeba dodávat, že od té chvíle ani jeden z nich neudělal nic ani vzdáleně produktivního.
„Fajn, tak jsem tě opravdu nehledal. Jen jsem tě už prostě neviděl celou věčnost. Jak dlouho už to je? Týdny?“ Zeptal se Georg a zamířil ke stolu, kde těžce dosedl na křeslo vedle Toma. „Oh, ahoj,“ dodal, když se setkal s Tomovým pohledem. Opravdu si jej nejdřív nevšiml.
„Dobré odpoledne, Georgu,“ odpověděl Tom suše.
„Opravdu to nebylo tak dlouho, dokázal bych zvládnout několik dalších týdnů bez tvé přítomnosti bez jakýchkoliv problémů,“ vložil se do toho Bill a zíral na Georga. Ten chlap narušil jeho Tom-čas, a on z toho nebyl nijak zvlášť nadšený.
„Au!“ Georg potřásl rukou, jako by byla spálená a rozhodl se zaměřit svou pozornost raději na Toma, protože Bill byl evidentně v jedovaté náladě. „Jak se máš?“ Zeptal se a obrátil se k Tomovi celým tělem.
To způsobilo, že se mladší muž cítil opravdu nepříjemně. Neznal Georga tak dobře a z toho mála, co viděl, taky nijak zvlášť netoužil se s ním spřátelit. Vypadal jen jako další nafoukaný snob, který nebere ohledy na nikoho jiného než sám na sebe. A Gustava, dodal si pro sebe a v duchu se zasmál, když si vzpomněl na večírek a Gustavovo zuřivé červenání.
„Mám se fajn,“ odpověděl suše a poslal Billovi prosebný pohled, aby převzal konverzaci. Opravdu tomu člověku neměl co říct.
Trochu uražený tou krátkou, nenadšenou odpovědí, která mu byla poskytnuta, Georgovi přišlo na mysl, že by bylo vhodné věcmi trochu zamíchat. „Takže už jsi ho ojel?“ Zeptal se bez okolků s uličnickým úšklebkem v koutku úst.
Tomovi poklesla čelist a Bill pronikavě vykřikl: „Georgu!“ Oba byli v šoku.
„Co?“ Dívaje se z jednoho muže na druhého a zase zpět, trpělivě čekal na odpověď, ale žádnou nedostal.
„No tak, chodíte spolu už jak dlouho? A upřímně, Bille, pokud ses tomu nepoddal tu noc po večírku, budu s tebou muset brzy udělat něco vážného. To je prostě ubohé.“
Bill zíral na svého takzvaného přítele nejen pro tu přímočarou upřímnost, ale také pro ty narážky.
Tom nevěděl, co jej mátlo víc, jestli skutečnost, že Georg řekl, že spolu chodí, nebo to, že si myslel, že by s ním měl Bill už mít sex, nebo že se zdálo, že je u mužů běžná praxe mít jako první věc ve vztahu sex, nebo cokoliv jiného. Vlastně jej celý ten Georgův výrok mátl.
Jak Bill otevřel ústa, aby zareagoval, Tom ho přerušil. „Počkej, co je ubohé?“
„Bill. Má své období sucha už tak vyprahlé, že i Sahara začíná proti tomu vypadat jako zasraný deštný prales.“
Očividně ne příliš šťastný z toho, že byl nazván ubohým, nebo snad z toho, že Georg sdílel jeho soukromé informace s mužem, který by se v ne příliš vzdálené budoucnosti mohl stát jeho přítelem, ledaže by byl vystrašen dřív, než k tomu dojde, Bill vydal nesouhlasný zvuk.
Tom, zatímco střídavě hleděl z Georga na Billa a poté zpět na Georga, se rozhodl to nechat být a soustředit se na něco jiného. „Proč si myslíš, že už bychom měli mít sex? My spolu ani oficiálně nechodíme, víš?“
Na Billově tváři se při těch slovech mihl ublížený pohled. Ačkoliv věděl, že to byla pravda, nebyla zrovna zábava slyšet, že si Tom nemyslí, že spolu chodí, oficiálně nebo ne. On si myslel, že ano, už od toho tána, kdy se probudil s Tomem ve své posteli.
Tom, který zaměřil celou svou pozornost na Georga, to neviděl.
„Kdo se stará o randění? Pokud potkáš někoho, u koho se ti líbí, jak vypadá, tak proč ho neojet?“ Odvětil Georg s pokrčením ramen. V jeho světě to takhle fungovalo. Láska s tím opravdu neměla nic společného. Randění bylo jen pěkné slovo, které v těchto dnech používaly děti. On sám byl příliš starý na takové naivní sračky.
„Prostě jen tak?“ Zeptal se Tom.
„Prostě jen tak.“
Nebylo to tak, že by Tomovi byly cizí známosti na jednu noc, ale byla to pro něj spíš výjimka potvrzující pravidlo než norma, a nedokázal si představit to mít opačně, jako to měl zřejmě Georg. Pak jej něco napadlo. „A co Gustav?“ Zeptal se zvědavě. Kam do toho zapadal on?
Georg zamrkal a poposedl si na židli. „On je… něco jiného.“
Bill si hlasitým smíchem najednou získal veškerou pozornost. Tom se na něj díval udiveně a Georg zíral, protože věděl, co přijde.
„Musíš to pochopit, Tome.“ Začal Bill, zatímco se díval pouze na něj a zcela ignoroval Georgovu tichou prosbu, aby držel jazyk za zuby. „Georg nerandí, nezamilovává se, ani nedělá nic, co je jen vzdáleně podobné romantice.“
Georg hlasitě zahučel, aby byla jeho zlost slyšet, a potopil se hlouběji do křesla. Věděl, co se chystá a nikdy to neznělo dobře. „Víš, Georg je prvotřídní šlapka. Ne, není to něco, čím ho nazývám jen pro zábavu, on opravdu je.“
Georg si odfrkl, ale zůstal zticha.
Tom se na něj podíval a přemýšlel, proč obvykle dost hlasitý brunet nemá námitky, a pak pohlédl zpět na Billa, zvědavý na zbytek příběhu.
„Začalo to vlastně už na základce. Nebylo to jen tehdy, když jsme zjistili, co je to sex, ale také když jsme objevili, že mít ty správné přátele a správné známosti může přinášet prospěch. Netřeba říkat, že kombinace těchto dvou věcí se ukázala být smrtící. Obrazně řečeno, samozřejmě,“ dodal Bill s ironickým úsměvem. „Dlouhý příběh ve zkratce, Georg se naučil už v raném věku, že spaní s těmi správnými lidmi ti může poskytnout cokoliv, co jen chceš. Od té doby si na tom založil způsob svého života.“ S mrknutím na Toma Bill obrátil plnou pozornost na Georga. „Má všechny ty správné přátele.“
„Ale to pořád nevysvětluje jeho podivnou náklonnost ke Gustavovi.“
Oba muži se k němu současně otočili, Bill se zamračením a Georg zírající na něj s přimhouřenýma očima.
„No, já opravdu nevím, jak to vysvětlit, jelikož tomu sám docela nerozumím,“ řekl Bill a pokrčil rameny. „Upřímně řečeno, jsem stejně zmatený jako ty. Zakládá si na tom, nikdy se nedružit s nikým, koho lze považoval za dělnickou třídu, což náš drahý Gustav rozhodně je.“
Nad tím označením sebou Tom trhnul. Byl si plně vědom toho, že společnost je ve skutečnosti rozdělena na horní a dělnickou třídu, nebylo to tak, že by bláhově věřil vládním kecům o ´rovnoprávnosti každého´, ale přesto neměl rád, když to lidé takto pojmenovávali. Nikdy se mu to nelíbilo a poté, co potkal Billa, se mu to líbilo ještě méně. Bylo to něco, co by se mohlo ukázat jako dostatečně silné na to, aby je to rozdělilo.
„Gustav je příliš rafinovaný, aby mohl být nazván dělnickou třídou, můj drahý chlapče,“ opáčil Georg a Bill se zahihňal. Bylo docela zábavné, jak egocentrický brunet okamžitě bránil svého miláčka.
„Vážně?“ Řekl Bill s vědomým úsměvem.
Tom se jen rozesmál nad Georgovým zjevným utrpením, jak se necítil pohodlně při diskuzi o tomto tématu.
Dobře mu tak, pomyslel si Bill zlomyslně a vzpomněl si, kolikrát jej Georg přede všemi ponížil. Dokonce i dnes jej před Tomem ztrapnil. Pravděpodobně to nebylo nijak zvlášť zdravé, ale byl to jediný způsob, jak jejich přátelství mohlo fungovat, střídavě na sebe navzájem slovně útočit. Ale na konci dne věděl, že by se na Georga mohl vždy spolehnout.
Jako na povel se ozvala tři rychlá zaklepání na dveře a poté, co Bill zakřičel vstupte, se otevřely dveře a dovnitř vešel Gustav. Jakmile tam spatřil Toma a Georga, snažil se omluvit a odejít, ale Bill jej nenechal.
„Co se děje?“ Zeptal se a mávnul na něj, aby přišel blíž. Blonďák zůstal hned za dveřmi a prohlásil, že to není nic důležitého a že je to něco, co by měli pravděpodobně projednat v soukromí a že se vrátí později.
Neschopen přinutit Gustava, aby zůstal jen kvůli svému poblázněnému nejlepšímu příteli, Bill blonďáka propustil.
Strážný byl napůl ze dveří venku, když na něj Georg zavolal. „Hej, Gustave, půjdeš se mnou na rande?“
Oba, Bill i Tom, prudce otočili hlavami s vytřeštěnýma očima, zatímco zírali na bruneta. Georg nerandil.
„Ne,“ řekl Gustav chladně a sáhl po klice.
„Proč ne?“ Tlačil dál Georg.
Na to Gustav poslal Georgovi zmatený pohled, což naznačovalo, že už dříve měli ten samý rozhovor.
Bill jejich interakci pozorně sledoval, nedobrovolně zvědavý, kam tím Georg mířil.
S rozhodnutím to zopakovat tomu zdánlivě natvrdlému brunetovi, si Gustav povzdechl a odpověděl. „Zaprvé proto, že jsi muž, za druhé proto, že jsi to ty, a za třetí,“ řekl a odmlčel se, aby zdůraznil, že tohle je důležité, „protože jsi to ty. Jsi otravný, nesnesitelně hlasitý, tak plný sám sebe, že to ani není vtipné, a tak namyšlený a povýšenecký, že kdyby ti někdo do zadku strčil koště, nikdo by nepoznal rozdíl.“ S tím blonďák vypochodoval ze dveří a pevně je za sebou zavřel.
Bill s Tomem jen lapali po dechu. Čelisti měli pokleslé až k hrudi nad Gustavovou krutou otevřeností, ale Georg se na ně jednoduše vítězně zazubil. „A to je důvod, proč ho chci!“
„Protože je upřímný?“ zeptal se Bill poté, co se vzpamatoval a znovu získal svou schopnost mluvit. Byla ta malá show něco, o čem by si měl s Gustavem promluvit? Nebylo to moc profesionální. Ale zase, Georg ho tak trochu vyprovokoval. Po chvíli se rozhodl to nechat být.
„No, hádám, že to taky, ale ne, to nebylo to, co jsem měl na mysli.“
„Protože on tě nechce,“ konstatoval Tom. V jeho mysli to nebyla otázka, ale fakt.
„Bingo!“ Georg se na ně široce usmál a uvažoval, že ten chlap nakonec nemusí být až tak hloupý, jak vypadá. Jen bůh ví, že vypadá jako kompletní idiot!
„Ty jsi masochista,“ odvětil Tom jednoduše. Ale dokázal to pochopit, alespoň trochu. Pokud jste mohli mít kohokoliv, a podle toho, jak to znělo, tak Georg mohl, věřte nebo ne, samozřejmě že byste chtěli toho jediného, kdo vás nechce.
„No, my všichni potřebujeme ve svém životě nějaké to vzrušení, nebo ne?“ Řekl Georg a pokrčil rameny. „Proč nepřesvědčovat někoho, kdo vás zjevně nechce? Je to trochu jako hra, jen mnohem přínosnější na konci.“ Pak mrkl na Toma, což bylo něco, nad čím se mladšímu muži nepříjemně zkroutil žaludek. Byl si zcela jistý, že si na Georga nikdy nezvykne, opravdu ne.
„Ale on tě miluje,“ ozval se Bill. Už o tom nějakou dobu přemýšlel a přišel k závěru, že to všechno dávalo smysl. Vlastně to, že Gustav byl do Georga zamilovaný, tak trochu torpédovalo Georgovy důvody, proč vůbec po blonďákovi jít. Ve skutečnosti to byl druh situace, kdy na koci všichni prohrávají.
Georg se bezmyšlenkovitě tahal za některé ze svých dlouhých, lesklých pramenů a našpulil rty. „To nevíš.“
Tom zavrtěl hlavou, došel ke stejnému závěru jako Bill. „Ano, my to víme a on tě miluje. Což mě přivádí k další otázce: Proč po něm pořád jdeš? Vlastně už jsi uspěl, tak trochu.“
Brunet si zkroutil několik pramenů kolem prstu a hlasitě si povzdechl. Co jim mohl říct? Opravdu jim nechtěl říct pravdu. Tihle dva příliš zvědaví bastardi, stejně jim do toho nic nebylo! Ale zase, byl si docela jistý, že by ho nepustili, dokud by jim to neřekl.
„Protože já ho taky miluju.“
Tomovi i Billovi dopadly čelisti až na zem a oba zírali s vytřeštěnýma očima na nyní červenajícího se bruneta. Nevěřili vlastním uším a prostě nemohli dělat nic jiného, než se na Georga dívat v naprostém úžasu. Georg Listing nerandil a rozhodně se nezamilovával.
Bill přecházel tam a zpátky. Kráčel rychle z jednoho konce stěny na druhou, pak se otočil a kráčel zpátky. Dělal to už nějakou dobu a Tom začínal být rozčilený.
„Můžeš alespoň něco říct? A prosím, přestaň tu přecházet, mám z toho závrať.“
Bill se zastavil, jen aby udělal několik kroků zpět a zkřížil si ruce na hrudi.
„No, definitivně je tady nějaký potenciál, alespoň v některých z nich, problém jsou všechny ty ostatní hovadiny. Vážně, proč to tak je, že lidé prostě musí psát oplzlosti přes práce jiných lidí? Já to prostě nechápu! Představ si, že by někdo nakráčel do galerie a začal malovat přes obrazy jiných umělců. Nastala by vzpoura!“ Vztekal se hlasitě a Tom musel potlačit smích a pečlivě nasadit vážnou tvář, když se k němu Bill otočil a očekával odpovědi.
„Protože je to dovoleno, hádám,“ řekl prostě. „A graffiti ve skutečnosti není považováno za umění, takže proč ne?“
Tom Billa přivedl na jedno ze svých oblíbených míst ve městě, k obrovské zdi pokryté graffiti. Bylo to považováno za jakési cvičiště a pokaždé, když přišel, byla pokrytá novými obrazy. Měl rád dynamiku toho místa, nemluvě o tom, že policie je za to nikdy nezatkla. Bylo to jedno z mála míst, o kterých s jistotou věděl, že tam vlastně měli dovoleno malovat.
To, na co Bill odkazoval, byla samozřejmě nadávka, kterou nějaký netalentovaný idiot zcela nedbale napsal přes něco, co byl vlastně docela pěkný kousek. Bylo to frustrující, když vám lidé takto zničili práci, ale Tom moc dobře věděl, že to přicházelo s územím, takže v sobě nedokázal najít důvod, aby se kvůli tomu rozčiloval.
Bill, na druhé straně, byl docela naštvaný. Koneckonců, měl cit pro talenty a rozhodně to považoval za vandalismus, jak ten samotný akt kompletně zničil jiný kus. „To neznamená, že se mi to musí líbit,“ řekl Bill po chvíli. „Nebo to dokonce akceptovat.“
Tom už si nedokázal pomoct a zazubil se. Zvedl se z lavičky, na které seděl, a přešel k Billovi, kterého jemně políbil na tvář. „Ne.“ Poté z batohu vyhrabal sprej a přešel ke zdi.
„Co to děláš?“ Zeptal se Bill rychle. Vypadalo to, jako by Tom šel udělat něco naprosto protichůdného všemu, co právě řekl. „Nemůžeš přes to malovat!“
Tom se otočil ke staršímu muži se zmateným pohledem a naklonil hlavu na stranu. „Proč ne? Od toho tady ta zeď je. Musíš přijmout fakt, že ten kousek už je zničený. Proč přes to něco nenamalovat?“
Bill to chvíli zvažoval a zrovna se chystal promluvit, když byl nezdvořile přerušen ještě dříve, než řekl jediné slovo.
„Ne, já to nechci slyšet. Budeš to prostě muset přijmout. Teď si běž támhle sednout a nech mě dělat to, co umím nejlíp, okay?“ Jeho hlas byl měkký a slova byla spíše prosba než příkaz.
Se zamračením Bill udělal, co mu bylo řečeno. Sledoval Toma při práci a nedokázal zabránit úsměvu, který se mu šířil po tváři. Rád sledoval, jak Tom maluje. Intenzita jeho pohledu a způsob, jakým se ztrácel ve svém vlastním světě, to vše jej fascinovalo. Až dokud Tom o pět minut později neustoupil, aby zkontroloval svou vlastní práci a vrátil se zpátky ke zbytku světa. S úsměvem se obrátil k Billovi s otázkou na rtech. „Co myslíš?“
Bill vstal z lavičky a pomalu se k němu loudal. Když si uvědomil, co Tom namaloval, překvapením mu poklesla čelist. Byla tam namalována písmena BK, velká a odvážná, zapletená do vinné révy s listy ve tvaru srdce. Byla to docela jednoduchá kresba, opravdu, s měkkým melírováním a slabým stínováním, ale bylo to tak sladké a ach-tak-kýčovité gesto, že to Billa značně dojalo.
„Ach, Tome…“ řekl, jakmile znovu našel svůj hlas. „Je to krásné.“
Spokojený sám se sebou, Tom si přitáhl Billa blíž, ruku mu omotal kolem pasu a bradu si opřel o jeho rameno.
„Děkuju ti,“ zašeptal tiše do Billova ucha. „Jsem rád, že se ti to líbí.“
„Miluju to,“ řekl Bill upřímně a otočil se, aby se setkal s Tomovým pohledem. „Co dokážeš s plechovkou spreje, mě stále ohromuje,“ řekl a jemně Toma políbil.
S ušklíbnutím se Tom přiblížil a nechal jejich rty spojené, než se odtáhl. „Jen počkej, až uvidíš, co dokážu s plechovkou šlehačky.“
Červeň, která se rozšířila po Billově tváři, byla temně rudá, ale Tom to neviděl, jelikož zavřel oči a naklonil se, aby si ukradl další z těch sladkých Bill-polibků, které tolik miloval.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Pěkně zmáčkli Georga Tom z Billem jsou moc sladký povídka je moc pěkně napsaná.
Miluju tuhle povídku. Díky za překlad.
To jak Georga vydusili, se mi moc líbilo. 😀 To má za to, že vždycky otravuje v nevhodnou dobu.
Je fajn, že se vzájemně snaží poznat pohled na umění z druhé strany. Evidentně to oba myslí vážně, i když se tváří, že o nic nejde.
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Ten Georg má teda dotazy a hloupé přípomínky! 😀 Když se Billa ptal, zda už Toma ojel, mám pocit, že jsem se červenala spolus klukama. Přímočarost je sice fajn, ale asi ne zrovna v takovéhle situaci. Ale to je prostě Georg, co jiného od něj čekat, že? 😀
Vztah mezi kluky se stále vyvíjí a jámám radost, že to takhle můžu sledovat. Jsem za něj mooc ráda!
Těším se na další pokračování. Moc děkuji za překlad! 🙂
Teda, od Georga som vôbec také priznanie nečakala, ale zrejme ho to na duši tlačilo už dlhšie a muselo to von. Zamrzelo ma to vyhlásenie, že Tom s Billom nechodí… ale tá maľba na stene dáva jasne najavo, že je to vzťah:) a aký krásny… Ďakujem za prekrásnu kapitolu.
Bože, Georg!! Tie jeho pripomienky 😀 AL pekne ho tí dvaja donútili priznať sa. Teraz len ich dať vážne dokopy.
A Bill s Tomom – trochu sa mrzí to vyhlásenie, že oficiálne spolu nie sú, ale hlavné je, že spolu sú 😀 A tá kresba bola krásne gesto.