Dny všedního nepokoje 10.

Na záchodcích

Zmatek v hlavě a nejistota v srdci. Popravdě jsem nevěděl, jak to vstřebat. Jak se poprat s touhle věcí, se kterou jsem se ještě nikdy dřív nesetkal? Bylo to něco jiného a zvláštního… být žádaný. Vědět, že je tu někdo, komu se zamlouvám… ať už jenom fyzicky… Měla to pro mě být pocta? Nebo jsem měl zmatkovat? Té nestability uvnitř sebe jsem měl už dost. Když se Tom objevil v mém životě, začal všechno měnit… překrucoval moje jistoty a věci, o kterých jsem si myslel, že jsou samozřejmostí. A teď jakoby z nemožného udělal skutečnost…

Když jsem vkročil zpátky do místnosti, kde se nacházel on i se zbytkem skupinky, neměl jsem jasno v tom, co se uvnitř mě odehrálo. Mé nitro podstoupilo změnu… ale jakou? Dobrou nebo špatnou? Radostnou nebo smutnou? Zásadní nebo drobnou? Otázek bylo mnoho, ale odpovědí jen hrstka. To varování, které mi Eri dala, bylo jistě podstatné a já věděl, že bych se nad ním měl zamyslet, ale zároveň jsem nemohl. Už jsem se nechtěl bát. Nechtěl jsem se dál nacházet ve víru strachu… nechtěl jsem podléhat domněnkám a nejasným odrazům reality. A nechtěl jsem vlastně už ani couvnout, i když ještě před pár minutami bych to udělal bez váhání. Před pár chvilkami bych s radostí odešel a nechal tohle všechno ležet ladem, s nadšením bych se chopil možnosti všechno smazat a začít znova… ale teď už ne. Dalo by se to brát jako krok směrem k dospělosti. Dosud jsem nebyl schopný připustit si, že se chovám stále jako dítě a že moje názory jsou taky dětinské. Nebyl jsem schopný přijmout svoji naivitu, svoji duševní slabost a to, že se sebou nechávám snadno manipulovat.

Ale nyní jsem si to uvědomil. Rychle a neomylně. Ano, byl jsem jako malý, příliš jsem lpěl na věcech, co mi jako dítěti vštěpovali. A konečně jsem si to přiznal. A společně s tímhle se změnil můj pohled na Toma. Měl jsem pocit, jako bych dostal možnost nahlédnout hlouběji. Hlouběji do sebe i do něj. Já procházel světem, jenž mě obklopoval, procházel jsem jím se svými zastaralými úvahami… a on byl chodec ve tmě a stínech. Já doufal a věřil a on konal a nelitoval. To, čím jsem se já vždy tolik zaobíral, nad tím on mávl rukou. Byl jako můj protipól… nebo jako pavouk, snovající pavučinu, do které všechny chytal. Motal je do lepkavých vláken a zbavoval se tak všeho, co by mu mohlo zkřížit cestu. Klestil si pěšinku skrze les nástrah a neohlížel se přes rameno. A přesto jsem v něm nacházel něco jiného, než co jsem vnímal. V jeho šedočerném životě byly i odlesky světla. Nenápadné a v pozadí… čekaly. Na co? Dobrá otázka. Na smrt? Nebo na… vysvobození?
Zvedl jsem hlavu od země a svoje oči jsem upřel do těch jeho. Sledoval mě… a já se teď rozhodl sledovat jeho. Jak si v pekle jeho slov najít svůj vlastní ráj? Jistě to nějak šlo… muselo to nějak jít. Ale jak? Jakým způsobem bych se mohl dostat do míst, kam on nechtěl nikoho pustit? Poddat se mu? Nebo se rvát? Jak…?

Následoval jsem jeho sestru, která se s pohodářským výrazem vyhoupla na barovou židličku, již jí uvolnil jeden z kluků. Já zůstal stát na místě a nepřestával jsem s temným mladíkem udržovat oční kontakt. Tvářil se zvláštně. Víčka měl jemně přivřená a zdál se být zamyšlený. Ale jinak zamyšlený, než bylo běžné. Seděl na baru a shlížel na mou maličkost. Nevím, jak dlouho tohle trvalo. Vteřiny se přelévaly v minuty rychle a zároveň mučivě pomalu. Nakonec byl on tím, kdo to ukončil. Svezl se na zem vedle mě. „Pojď,“ pobídl mě jen tak nahlas, abych to přes hudbu slyšel, ale zase ne tak, aby to slyšeli ostatní. Vydal se směrem k pánským WC. Otočil jsem se po směru jeho chůze. Tentokrát jsem neváhal a šel za ním stejně jako předtím za jeho sestrou.
Vyprovodilo nás několik pohledů, ty pro mě ale momentálně nebyly nikterak podstatné. Více jsem se zaměřoval na Toma a na rozhovor, co nás jistě čekal. Měl jsem několik teorií týkajících se toho, co mi asi řekne, ale ani jedna se mi nezdála být přesná. A tak jsem byl zvědavý.

Oba jsme se dostali do chodbičky, jejíž podlaha byla z bílých kachliček. Stěny a strop byly asi taky původně bílé, ale teď je pokrývalo množství čmáranic. Po pravé straně se táhla řada pisoárů a dvě kabinky, a naproti dveřím bylo jediné umyvadlo s automatem na ubrousky ve stěně, o jehož funkčnosti jsem pochyboval. Na levé straně pak bylo velké, i když trochu zašpiněné zrcadlo.
„Tak co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem za námi zavřel dveře a zády se o ně opřel.
Světlo nad našimi hlavami lehce poblikávalo, jako by snad celé situaci chtělo dodat na dramatičnosti.
„Co ti chtěla?“ stihla mě otázka. Opřel se o jednu z kabinek se záchodem.
„Proč?“
„Chci to vědět.“
„Já bych taky chtěl vědět spoustu věcí, ale nikdo mi je neřekne,“ možná jsem byl až příliš odvážný, ale ta změna, ke které uvnitř mě došlo, mě k tomu vybízela.
„Ale ty mi todle řekneš,“ prohlásil sebejistě.
„Proč bych to dělal?“ pročísl jsem si jednou rukou vlasy, abych si je trochu poupravil.
„Páč víš, jak dokážu bejt zlej, ne?“
„Ale taky vím, že na mě jsi ještě zas tak zlý nebyl. Jsi nepříjemný, ale doteď jsi mi pomáhal,“ pousmál jsem se.
„Vysmíváš se mi?“ zavrčel.
„To ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Seš fakt divnej,“ zhodnotil.
„Ale to ty taky, i když jiným způsobem,“ byl jsem otevřený a říkal jsem mu, co jsem si opravdu myslel.
„A jakym jako?“
„Chováš se zvláštně,“ jal jsem se mu objasnit, „projevilo se to třeba v tom, jak jsi mi už několikrát pomohl, i když se vlastně neznáme a nemusel jsi to dělat,“ nadnesl jsem.

„Seš zajímavej, byla by škoda, dybys byl na odpis,“ odpověděl ihned.
„Zajímavej?“
„Jasný. Chováš se jako slušňáček. Mluvíš spisovně, věříš kde komu a hádám, že rád ostatním pomáháš… prostě zajimavý…“ ušklíbl se. „A mě baví todle tvoje chování sledovat.“
„Takže jsem pro tebe něco jako nová atrakce?“ to se mi nezamlouvalo.
„Ne, atrakce ne… to by vypadalo jinak.“
„A co tedy…?“ už zase se do popředí drala moje dětinská povaha, vnímal jsem to.
„Výzva.“
„Výzva?“ zopakoval jsem tázavě, chtěl jsem po něm přesnější vysvětlení.
Přistoupil ke mně blíž a jeho výraz se změnil. Zase tu byla ta samolibost… Zastavil se těsně přede mnou. „Jo. A to se mi líbí, víš…?“ ukazováčkem mi pomalu přejel po spánku a tváři a zastavil se na bradě jen kousíček od mých rtů.
Natiskl jsem se víc na dveře. „Bereš mi osobní prostor!“ tak a ta moje rádoby dospělost byla fuč.
„Myslíš…?“ v jeho hlase zazníval vrnivý podtón. Opět měl navrch a věděl to… „A co teď…?“ druhou rukou přejel po mém pravém boku a zpředu se na mě natiskl. „Hm….?“ jeho tvář se nebezpečně přiblížila.
„Nech toho!“
„Copak? Bojíš se…?“ zněl nadmíru spokojeně.
Kousl jsem se lehce do jazyka a zarytě mlčel. Neodvažoval jsem se mu přiznat, že je to opravdu tak…

„Asi tě budu muset donutit štěbetat, co?“ nečinilo mu to problém. Jakmile totiž domluvil, přitiskl svoje rty lačně k těm mým.
Ani jsem se nehnul. Srdce mi bušilo mnohem rychleji, než bylo běžné a v duchu jsem zmatkoval, ale nepohnul jsem ani jediným prstem. Proč? Asi proto, že se mi to zčásti líbilo. Kdyby jen nebyl tak dravý… pak by to bylo rozhodně lepší… ale to on zřejmě neuměl…
„Co je?“ zeptal se s nasupeným podtónem, když se po chvilce odtáhl.
V duchu jsem si oddechl, i když to možná bylo předčasné. „Nejsem děvka…“ zamumlal jsem. „A jsi moc… hrr…“
„Moc hrr? Padls na hlavu? Dybych byl hrr, tak teď ležíš pode mnou s roztaženýma nohama a už dávno nemáš panickou prdel,“ mluvil o tom s nevídanou uvolněností. „Tohle je jen takový voťukávaní. A moc dobře vím, že nejseš děvka, to bych s tebou nakládal jinak…“ hrdelně se zasmál, ale už to zase byl ten starý, neupřímný smích. „Ale jak teda chceš, zkusíme to jinak…“ znovu se naklonil blíž a jeho rty už potřetí přišly do kontaktu s těmi mými. Ale tentokrát… to bylo jiné. Nebyl tak násilnický jako předtím. Stále to nebylo nic něžného, ale rozhodně lepší než minule… tentokrát jsem se alespoň dokázal uvolnit.

Co mám dělat? Nebyl jsem si jistý, jestli mám spolupracovat. Ani jsem nevěděl, jestli jsem o něco takového vůbec stál. Nelíbilo se mi vědomí, že bych měl něco podobného provozovat s osobou, se kterou vlastně vůbec nechodím, ale… na druhou stranu… kde jinde bych se tohle měl naučit…? Nikdy jsem se nelíbal s nikým jiným než s ním a nějaké ty zkušenosti by se mi hodily… z čistě praktického hlediska. Bylo pro mě těžké dívat se na to takhle, ale když jsem to udělal, dokázal jsem jakž takž potlačit výčitky… A nakonec jsem ho váhavě objal kolem krku a ještě váhavěji jsem vyšel vstříc jeho horkým rtům těmi svými. Nebylo to vážně vůbec špatné… sice až příliš intimní a osobní, ale taky jistým způsobem příjemné. Navíc představa, že se právě líbám s někým, jako byl on, na záchodkách v podivném klubu… to bylo i docela vzrušující.
A tak se to stalo… takhle došlo k tomu, že jsem se i přes svoje dřívější předsevzetí, že chci nejprve s někým chodit, než s ním budu něco mít, muchloval v noci na neznámém místě s osobou, které se většina lidí bála. Rychle i pomalu. Žhavě i opatrně. Nezávazně i závazně.
A tohle byl první skutečný krok… krok do velkého neznáma, které na mě čekalo. Krok do nitra snění i do hlubin prokletí. A také první a zároveň poslední svobodný krok…

autor: Ann