autor: Ainee
Ve všem je krása
„Kam máš namířeno?“ Tom natáhl krk, aby se podíval za Andreasem. Ten právě zmizel do malé koupelny celý našňořený a Tom věděl s jistotou, že by takhle nikdy nešel do práce. Vážně, tím by si jen koledoval o malér.
Andreas se znovu objevil jen o pár vteřin později se širokým úsměvem na tváři. „Ne, že by ti do toho snad něco bylo,“ řekl a zamrkal, jak se opíral o rám dveří, „ale mám rande.“
Tom zaklel, jak mu prsty sklouzly, a jedním zachytil o kytarovou strunu, než vzhlédl ke svému kamarádovi. „Cože?“
Andreas si hlasitě povzdechl a nervózně se kousl do rtu. „Mám rande.“ Moc dobře věděl, že Tom ho napoprvé slyšel, ale opravdu mu nevadilo to zopakovat. Byla to, koneckonců, dobrá zpráva.
„To je to, co jsem si myslel, žes řekl,“ odpověděl Tom po chvíli. „Jen jsem tomu nevěřil.“ Vyplázl na něj jazyk a blonďák na něj na oplátku zakoulel očima.
„Takže s kým?“ Zeptal se Tom, zatímco se díval znovu na svou kytaru a přemýšlel, co dál hrát. Hrál už celé dopoledne a docházely mu písničky, jak už prošel alespoň třikrát celým svým repertoárem.
„S Michaelem.“
Když Tom opět vzhlédl, Andreas si okusoval nehty. Naklonil hlavu na stranu a všiml si toho neobvyklého chování. Andy si nikdy nekousal nehty. Byl zatraceně nervózní a bylo to vidět. Tom se sám pro sebe usmál a kývl na něj, čímž mu dal tichý souhlas.
Andreas s pochopením úlevně vydechl, přešel místnost a Toma objal. „Děkuju.“
Tom k němu se zamračením vzhlédl a upravil si kytaru na klíně. „Za co?“
Andreas pokrčil rameny a pousmál se. „Za to, že jsi.“
Tom se uchechtl a bezmyšlenkovitě přejížděl prsty přes struny, čímž vytvářel jemnou melodii, kterou nikdy dříve neslyšel.
„Takže kdy pozveš někam na rande toho svého kluka?“ Zeptal se Andreas a Tom se znovu zamračil.
„Já ho musím pozvat na rande? Myslel jsem, že už spolu chodíme, alespoň tak trochu. Jsem tam pořád, víš.“
Andreas se držel na uzdě, aby Tomovi nedal přednášku o tom, jak by se měl naučit být více romantický, a jen se spokojil s tím, že mu vynadal, jak je hloupý. „Samozřejmě, že musíš! Je to polovina podstaty vzájemného poznávání se, chodit na rande a dělat společně věci, které byste normálně nedělali. Užívat si sebe a jeden druhého. Vážně, Tome, jak očekáváš, že by tě měl poznat, když mu nikdy neukážeš, co rád děláš, svá oblíbená místa a tak,“ řekl ve spěšném tempu. A nakonec třikrát luskl prsty.
Tom vrtěl hlavou nad blonďákem, zatímco ten dokončoval svou řeč, nejistý, co na to říct.
„Chci říct, jak těžké může být vzít chlapa někam za zábavou? Vážně, je to něco, co bys měl dělat s nadšením, jelikož ho očividně máš rád, což znamená, že s ním chceš trávit více času. Pozvání na rande je jen záminka, aby ses ujistil, že je tvůj, jenom tvůj, na celý jeden večer.“ Andreas si povzdechl a uvažoval, jak se vůbec někdy mohl spřátelit s takovým imbecilem. „Prostě ho pozvi, aby šel jeden den s tebou, až se budeš chystat jít někam malovat nebo tak něco, aby měl pocit, že je součástí tvého života, že ho s ním chceš sdílet, že ho chceš mít poblíž. Definitivně to bude stát za to, to ti slibuju.“
Tom to na okamžik zvažoval, jemná melodie se každou vteřinou měnila v tvrdší a odhodlanější. Náhle se jeho tvář roztáhla do úsměvu a on vzhlédl s hvězdami v očích. „Andy, myslím, žes mi právě vnukl nápad.“
Andreas zavrtěl hlavou a rozesmál se. Nemohl si pomoct, aby si nemyslel, že Tom by možná potřeboval nějakou pomoc, když přišlo na jednání s potenciálními partnery. Byl beznadějný. „Opravdu? A co přesně ten nápad zahrnuje?“ Byl si jistý, že to bude pěkně mizerný nápad, koneckonců, byl to Tom, a ten kluk byl v romantice neštěstí, jen čekající, než nastane.
„To nemůžu říct,“ odpověděl Tom a vrátil svou pozornost ke kytaře a písni, která si pomalu vytvářela svou cestu z jeho hlavy k prstům. „Ale můžu tě ujistit, že to bude pěkné.“
Andreas tomu ani trošku nevěřil, ale nechtěl to Tomovi říct, protože ho nechtěl připravit o iluze. Sám pro sebe se usmál a pomyslel si, že by mu mohl dát alespoň nějaké body za snahu. A pokud, navzdory všemu, se to ukáže být v pořádku, bude první, kdo se mu omluví za to, že se choval jako odsuzující kretén. „Odcházím.“
Tom přikývl, duchem nepřítomný, jak byl ve skutečnosti myšlenkami někde daleko. Nebyl si jistý, kde přesně, ale byla tam hudba a byl tam Bill.
Blonďák se otočil k odchodu, když mu na mysl přišla myšlenka. „Jo, a nečekej na mě!“
Tom prudce zvedl hlavu s výrazem šoku a čistého odporu, což způsobilo, že se Andreas smál celou cestu chodbou ven ze dveří až na ulici. Věděl, že to bylo zlé, ale příležitost dát Tomovi vědět jen trochu více, než chtěl, nebo v tomto případě mnohem více, bylo až příliš zábavné, aby si to nechal ujít. V době, kdy zvonil na zvonek u Michaelova bytu, jej bolely břišní svaly a oči měl mírně opuchlé, jak smíchy brečel.
Úsměv na jeho tváři se jen rozšířil, jakmile se otevřely dveře a starší muž jej přivítal s vřelým úsměvem a jemným polibkem na tvář, který trval trochu příliš dlouho na to, aby to byla náhoda. Tohle bude dobrá noc.
***
„Hej, chtěl bych ti něco ukázat.“ Byli v Billově bytě, byla neděle a Tom měl plán.
„A co je to?“ Zeptal se Bill a zvědavě k němu vzhlédl. Seděl na gauči, nohy měl natažené na stole, hrnek kávy v ruce a vypadal, že se nechystá vůbec nikam, bez ohledu na to, jak vzrušující by to mohlo být.
„To ti nemůžu říct, zkazil bych to. Řekněme, že to má co dočinění s tvým vystoupením z té tvé malé, stísněné krabičky,“ odpověděl Tom uličnicky a povytáhl obočí. Opíral se o zeď vedle dveří, připravený k odchodu. Kdyby jen Bill zvedl svůj líný zadek z toho zatraceného gauče!
„Je to nezákonné?“ Zeptal se tmavovlasý muž. Jak znal Toma a jeho způsoby, nebyl si jistý, jestli je na to už připravený.
„Tak trochu.“ Tom pokrčil rameny, nechtěl lhát, ale věděl, že kdyby řekl ano, Bill by pravděpodobně nešel, na to byl příliš velký strašpytel, ale taky věděl, že to pro něj bude dobré, a tak pokračoval. „No tak, Bille, bude to pěkné! Vezmeme nějaké jídlo, pár sprejů, a uděláme si výlet. Co říkáš?“
„Myslíš tím rande,“ opravil jej Bill s pobaveným zábleskem v očích. „A proč potřebujeme spreje? Počkat… Budeme dělat graffiti?“
Tom s úsměvem opět jen pokrčil rameny, odstrčil se od stěny a zrušil vzdálenost mezi ním a gaučem. Sklonil tvář na úroveň té Billovy a naklonil se, aby jej jemně políbil na rty. „Když řeknu, že je to rande, půjdeš?“
Bill nasadil přemýšlivý obličej, jak předstíral, že to zvažuje, nakrčil přitom nos, jako by ucítil něco legračního. Bylo to naprosto rozkošné a Toma to rozesmálo.
„No tak, sluníčko, slibuju, že to bude stát za to,“ naléhal na něj Tom škádlivě.
Bill se dál neudržel a rozesmál se, byl až příliš nadšený. „Fajn, půjdu.“
„No to si piš, že půjdeš,“ zvolal Tom s úsměvem od ucha k uchu. Úspěch! „A vezmi si na sebe něco praktického.“ Odmlčel se, když uviděl Billův zmatený výraz, a znovu to zvážil. „Pokud něco takového máš…?“
„Vtipné,“ konstatoval Bill, vstal z gauče a loudal se do ložnice.
Znovu se objevil o deset minut později a Tomovi klesla čelist až na podlahu. Nikdy si nepomyslel, že by mohl spatřit Billa v něčem takovém! Starší muž měl na sobě volné džíny, obnošené tenisky, staré tričko nějaké kapely a tlustou, teplou mikinu. Vypadalo to dobře. No, koneckonců, byl to Bill, a ten vždy vypadal dobře – bylo to jen velmi, velmi odlišné.
„Wow, teď vypadáš skoro jako jeden z nás,“ řekl Tom a v koutku úst mu pohrával úsměv.
„Jeden z vás?“ Zeptal se Bill s hlavou nakloněnou na stranu.
„Jo, však víš, nás gangsterů.“
Aniž by si mohl pomoct, Bill se zhroutil v záchvatu smíchu a pokračoval, dokud mu po tvářích nestékaly slzy a nepíchalo jej v boku.
Tom se na něj díval skepticky a přemýšlel, co na tom bylo, sakra, tak vtipného.
Když konečně získal schopnost popadnout dech a promluvit, Bill se zazubil. „Ty, můj dobrý člověče, nikdy nebudeš gangster. Omlouvám se, já vím, že se opravdu těžce snažíš jako jeden vypadat, ale prostě to nefunguje.“
Tak trochu uražený si Tom odfrkl. „To uvidíme,“ řekl jednoduše, než se ke druhému muži otočil zády a zamířil ke dveřím.
***
„Takže kam přesně to jdeme?“ Zeptal se Bill znovu. Bylo to už počtvrté od chvíle, kdy odešli z bytu a začínalo to být otravné.
Ne, že by Tom mohl být z Billa někdy opravdu otrávený, to prostě nebylo možné, ale už třikrát mu řekl, že je to překvapení, a byl z toho už trochu unavený. „Uvidíš,“ odpověděl a přísným pohledem zastavil Billovu další otázku.
Bill zavřel napůl otevřená ústa, povzdechl si a podíval se dolů na koleje. Proč vlastně byli na vlakovém nádraží?
Když vlak s nápisem Spandau konečně zastavil a Tom jej zavlekl dovnitř, byl důkladně zmatený. Co bylo ve Spandau k vidění, nebo spíše, proč jet celou tu cestu kvůli malování? Nedávalo mu to smysl. Samozřejmě, že druhého muže stále následoval, ale jakmile se posadili, věnoval mu pohled, který jasně říkal: ´Jsi si jistý, že tohle je ten správný vlak?´.
Tom se pouze tajnůstkářsky usmál.
***
Vystoupili z vlaku v Heerstraße a Bill už po bůhvíkolikáté za ten den přemýšlel, jestli si je Tom naprosto jistý, kam má namířeno. Ale druhý muž se zdál být dost sebejistý, když Billa chytil za ruku a vedl jej. Pocit Tomovy ruky v jeho vlastní mu v žaludku rozvířil motýly a Bill se začervenal, nesmírně šťastný, že Tom jde před ním, takže si toho nevšiml.
„Vážně, Grunewald?“ zeptal se po chvíli. Co bylo tak zvláštního na tomhle místě? Šli už přibližně deset minut, mimo centrum města, pokud se to tak dalo nazývat, a blížili se k zelenější oblasti. Zrovna když skončily domy a namísto nich se začaly objevovat stromy, Tom sešel z hlavní silnice na prašnou cestu.
„Ano, vážně.“ Tom se usmíval, ale Bill to nemohl vidět, jelikož stále kráčel za ním, zatímco se jej pevně držel za ruku.
„No to si ze mě, kurva, děláš srandu,“ prohlásil náhle Bill a zastavil se. A, jelikož držel Tomovu ruku, tak následně zastavil i jeho.
„Co?“ Tom otočil hlavu a věnoval staršímu muži zmatený pohled, než pohlédl zpátky na strmý kopec před sebou, a pak se znovu obrátil k Billovi. Tohle nic nebylo! Nikdy by nečekal, že Bill bude tak fajnový. Byl to jen malý kopec, pomyslel si, a musel se držet, aby se nahlas nerozesmál. Bill už i tak vypadal dostatečně silně znepokojeně.
„Ne, nedělám, a teď pohni tím svým malým, roztomilým zadkem, nemáme na to celý den!“ Ve skutečnosti měli, ale o to nešlo.
Zuřivě se červenající nad Tomovou poznámkou o jeho zadku, Bill vykročil kolem něj a ujal se vedení, jen aby po několika vteřinách těžce oddechoval. Sám sebou zklamaný si Bill v duchu poznamenal, že by měl začít posilovat. Pokud nedokázal vyšplhat ani na tento malý kopec, jak by mohl mít výdrž na sex? Ta myšlenka zesílila světle růžový odstín jeho tváří na ohnivě karmínový a tak zrychlil, aby to mohl svést na vyčerpání, kdyby si toho Tom všiml.
Bill byl shrbený a lapal po dechu, když jej Tom dohnal. Široce se usmíval a jen lehce oddechoval. Byl nádherný den a obloha jasná; bylo to perfektní počasí pro tenhle výlet a on věděl, že se to Billovi bude líbit. Hned, jakmile se vrátí mezi živé. Tom se zazubil nad tou myšlenkou a nemohl zadržet smích, když pohlédl dolů na bledou tvář druhého muže, pokřivenou z nepohodlí.
Bill si protáhl záda a konečně nechal své oči prozkoumat okolí. Stáli na vrcholu kopce, který byl téměř plochý, a jeho oči klouzaly kolem. Po levé straně mohl vidět panorama Berlína, před sebou další kopec s podivně vypadající budovou, po pravé straně les, kam až oko dohlédlo, a za sebou místo, ze kterého vyšli. Byl to úchvatný pohled a Billovi se rozzářil obličej a rty se mu roztáhly do úsměvu, zatímco mu jemný vítr roztancoval vlasy.
„Tome, tohle je…“ začal a obrátil se ke druhému muži stále stojícímu pár kroků za ním s vědoucím úsměvem na tváři. Bill to nikdy nedořekl, jak rychle překonal vzdálenost mezi nimi, objal Toma kolem krku a tvrdě jej políbil. Téměř okamžitě se zase odtáhl, k Tomovu velkému zklamání, a zíral do těch hlubokých, hnědých očí, které tolik miloval. „Měl jsi pravdu, opravdu to stálo za to. Děkuju, že jsi mi to ukázal.“
„Kdo říkal, že tohle je ono?“ Zeptal se Tom na oplátku a Billovi překvapeně vystřelilo obočí vzhůru.
„Tohle není ono?“ Bill si tím byl tak jistý a Tomova otázka jej zmátla.
Tom jej náhle uchopil za ramena, otočil ho kolem dokola a během toho procesu si jej přitáhl ke svému tělu. Jednu ruku nechal proklouznout kolem Billova pasu a přitáhl si jej tak blízko, jak jen to šlo, a poté zvedl druhou, aby ukázal dopředu. „Ne, tohle je ono.“
Lehce sužovaný pocitem Tomova pevného těla přitisknutého ke svému, nemluvě o způsobu, jakým na to reagoval, Bill zjistil, že má problémy se soustředit na to, co mu Tom ukazoval. Nejvíce ze všeho se chtěl prostě otočit a vylíbat z něj život, nebo možná jen zatlačit zadkem proti Tomovu rozkroku. Jo, to by určitě fungovalo, pomyslel si lstivě.
Nakonec zvedl hlavu k objektu na konci Tomova ukazováčku a poklesla mu čelist. Tohle bylo ono? Vtipně vypadající budova byla důvodem, proč jej Tom táhl celou tu cestu až sem? Kvůli tomuhle šplhal na ten zatracený kopec? Bill se zamračil a pomyslel si, že byl více nadšený z výhledu; byl opravdu úžasný. Nebo to teplo vyzařující z Tomova těla, způsobující příjemné chvění po Billově páteři. Za tohle ten výlet opravdu stál.
***
Další kopec a Bill opět těžce oddechoval. Bylo to delší stoupání a přes opravdu nepřátelský terén, protože Tom trval na tom, aby šli po zarostlé stezce, namísto asfaltové silnice.
„Hej, pojď se podívat na tohle,“ zvolal najednou Tom a Bill natahoval krk, aby viděl, kde hned za zatáčkou stojí.
Šli podél plotu obklopujícího podivnou budovu a pouhá skutečnost, že to byl dvojitý plot s ostnatým drátem na vrcholu, Billa nutila si myslet, že by měl pravděpodobně zamířit domů místo toho, aby dál následoval tu dredatou hlavu. Říkal si o problémy tím, že zůstane, ale jeho nohy jej dál vedly směrem k Tomovi, zatímco byl zády k městu skrývajícímu se kdesi daleko, daleko za ním.
„Co je?“ Zeptal se a ani se neobtěžoval rozhlédnout, aby na to přišel sám.
„Tohle,“ odpověděl Tom vesele a ukázal skrz několik stromů. Bill naklonil hlavu na stranu a zíral do zeleně, zatímco se zastavil hned vedle Toma.
„To je…“ začal, a pak náhle jeho oči našly to, co pravděpodobně měly. „Lavička?“ Byla to ta nejpodivnější věc, pomyslel si, jak se mu na rtech roztáhl malý úsměv. Skrytá mezi stromy a porostlá rostlinami, tam byla lavička. V žádném případě na ní nyní nemohlo být bezpečné sedět, ale Bill si to snadno dokázal představit jako ideální místo, kam vzít milovanou osobu pro tichý okamžik na ničím nerušeném místě. Zaplavila jej vlna smutku, když si uvědomil, že už se to nikdy znovu nestane, ne tak, jak si byl jistý, že se to stalo už tolikrát předtím. To místo bylo zapomenuto a ponecháno svému osudu.
„Krásné, že?“ Zeptal se Tom tiše a jemně uchopil Billovu ruku, aby ji lehce stiskl.
„Ano,“ zašeptal na oplátku a otočil se k Tomovi se smutným úsměvem na tváři.
Tom jej lehce zatahal a dál je vedl po cestě. V Billově mysli prodléval obraz dvou lidí sedících u sebe blízko na lavičce, jak si pro sebe kradou polibky v soukromí stromů, byl to obraz tak živý, že se jeho úsměv brzy přeměnil ze smutného na blažený.
„Tudy,“ řekl Tom a ukázal na zamčenou bránu.
„No to si ze mě zatraceně děláš srandu,“ odpověděl Bill a zkřížil si ruce na prsou. „Tomuhle,“ řekl autoritativně, „se říká vloupání.“
„Jako by mě to snad někdy dříve zastavilo.“ Tom hodil batoh přes plot a poté se nadzvedl dost vysoko na to, aby prolezl mezi dvěma kovovými tyčemi v bráně, které od sebe byly mírně odkloněny předchozími návštěvníky.
Přistál na zemi na druhé straně a otočil se, aby se podíval na Billa. „Jdeš nebo co?“ Byla to výzva a on doufal, že to Bill vycítil. Pokud by nešel dovnitř, celý výlet by přišel nazmar.
„Já nevím…“ začal Bill nejistě.
Tom jen pokrčil rameny, jednoduše se k němu otočil zády a udělal několik kroků dál po cestě.
S obavami, že jej tam Tom nechá, Bill učinil bleskové rozhodnutí. „Počkej na mě!“ Zavolal a následoval Tomova příkladu, když se nadzvedl a proklouzl bránou.
Bill nebyl jedním z těch, kdo porušovali zákon, alespoň ne úmyslně, a vědomí, že to právě udělal, způsobilo, že se mu zkroutil žaludek. Ale brzy jeho tělem projel adrenalin a odehnal všechen zdravý rozum, když přiskočil k Tomovi, popadl nataženou ruku, která mu byla nabídnuta, a celým svým srdcem mu oplatil jeho široký úsměv. Okay, tak možná to nebyl ten největší a nejhorší zločin, který mohl spáchat, ale byl první, který kdy spáchal vědomě, a to stačilo k tomu, aby se Bill cítil jako delikvent. Bylo to docela povznášející.
Se smíchem nad jeho dětinským chováním Tom zavrtěl hlavou a společně zamířili nahoru po cestě, zatímco míjeli jednu prázdnou budovu za druhou. Líbilo se mu vidět Billa takhle, tak mimo své běžné prostředí, ale stále si užívajícího sám sebe.
„Takže co přesně je tohle za místo?“ Zeptal se Bill, podvědomě levitující směrem k Tomovi. Slunce svítilo, obloha byla modrá a nikdo jiný kolem nebyl. Přesto měl pocit, jako by byl sledován. Zdálo se, jako by na něj ty prázdné budovy zíraly, zkoumaly ho, soudily. Nebyl vítaný; cítil to v kostech.
„Teufelberg. Bývala to odposlouchávací stanice pro Západ, však víš, během studené války,“ vysvětlil Tom a věnoval staršímu muži úsměv. „Je to už léta prázdné a než odešli, tak to docela vyprázdnili. Vlastně vzali úplně všechno.“
Co tím myslel? Budovy tam stále byly, takže očividně nebylo odstraněno všechno, nebo ano? Bill se zamračil a rozhlédl se kolem. Rozbitá okna, dveře visící na pantech, střechy padající na zem spolu se stěnami, byly všude kolem. Nicméně, stále tam byly.
„Tudy.“ Tom jej náhle zatáhl za paži a vytrhl tak Billa z jeho snění.
Mířili na venkovní schodiště a Bill si musel klást otázku, jestli je to bezpečné, nebo ne. Zdálo se, že se tohle místo po kouskách rozpadá a on si nebyl jistý, jestli je připraven riskovat svůj život jen proto, aby viděl, co mu Tom chtěl ukázat. Přesto druhého muže v tichosti následoval a ani jednou ve svých krocích nezaváhal. Pokud mu Tom chtěl něco ukázat, Bill to chtěl vidět.
Robustní betonové schodiště se v žádném případě nechystalo pod ním povolit, ale Bill po něm i přesto opatrně našlapoval.
„Opatrně,“ varoval ho Tom a odhrnul nějaké kovové zbytky z Billovy cesty, když pootevřenými dveřmi vstoupili do samotné budovy. Se zasyčením stáhl ruku zpět, jakmile Bill vstoupil za ním, a rychle si strčil prst do úst, aby slízal krev unikající z jeho ruky. Se zanadáváním Tom věděl, že jeho pokus být slušný selhal, když mu Bill věnoval ustaraný pohled a rukou se natáhl pro tu jeho. „To nic není, ten okraj byl jen trochu ostřejší, než jsem čekal. Neboj se, během pár vteřin to přestane krvácet, není to hluboké.“ Bill se zamračil a nechal to být, jakmile jej Tom postrčil dál do místnosti.
Teprve poté si Bill všiml svého okolí. Se zalapáním po dechu se přesunul dál do místnosti, s očima široce dokořán. „Teď už to chápu,“ řekl po chvíli. „Oni skutečně vzali všechno.“ S úsměvem se obrátil k Tomovi a mladší muž se pokusil o úsměv i přes to, že měl plnou pusu. Ten pohled byl příliš legrační a Bill se zachichotal. Byl to rozhodně ten nejroztomilejší zvuk, jaký Tom kdy slyšel.
„Nemůžu uvěřit, že ty stěny jsou celé pryč.“ Bill natahoval krk, aby pohlédl přes okraj plošiny, na které stáli. Byla to docela dlouhá cesta dolů, takže se neodvážil jít úplně na kraj, ale šel tak blízko, jak jen mohl, zatímco se cítil stále bezpečně.
„Je to docela cool, že?“ Řekl Tom s úsměvem a natáhl se, aby uchopil Billovu ruku. Opravdu nechtěl, aby spadl a zabil se; na to ho začínal mít až příliš rád.
„Jo,“ vydechl Bill. „Jen to prostě nechápu. Proč by odstraňovali zdi?“
Tom jednoduše pokrčil rameny, ačkoliv to Bill nemohl vidět, jak se díval přes okraj a snažil se přijít s alespoň jedním rozumným vysvětlením, proč by někdo odstraňoval stěny budovy, ale nechal by tam celou konstrukci, podlahy a pilíře. Podle jeho názoru to bylo prostě hloupé.
„Kdo bude první na střeše,“ řekl Tom náhle a Bill líně otočil hlavou a díval se na něj zmateně.
„Cože?“
Tom se bez odpovědi otočil a rozběhl se k vnitřnímu schodišti, k černé díře uprostřed budovy.
Bill jej se zachvěním následoval, šel rychle, nechtěl zůstat pozadu.
Ve chvíli, kdy se dostali na střechu, se Billovi třásly ruce. Schodiště bylo úzké a nebylo tam žádné světlo kromě toho, které tam probleskovalo skrz dveře na každém patře. Tom na něj čekal s velkým úsměvem na tváři, zřejmě na něco pyšný, a ten pouhý pohled na tvář mladšího muže uklidnil Billovy nervy lépe než cokoliv jiného. Tom na něj měl ten efekt a Bill brzy zjistil, že mu to nevadí. Popravdě řečeno, líbilo se mu být schopný se tak kompletně uvolnit v něčí přítomnosti.
„Tak co si myslíš?“ Zeptal se Tom s obavami, když jednou rukou pohodil k impozantnímu výhledu za ním.
Bill lítostivě odtrhl pohled od krásy Tomova obličeje a na tváři se mu rychle rozšířil široký úsměv, když vstřebal vše, co jeho oči spatřily. Postoupil dopředu, prošel kolem Toma a vydal se k nejvzdálenějšímu rohu na střeše.
Před ním byl nádherný výhled na celé město Berlín. Mohl vidět někde v dáli televizní věž na Alexanderplatzu a to jej přinutilo se usmát. Přestože v tom městě bydlel většinu svého života, nikdy předtím ho takhle neviděl.
Byl to perfektní den, obloha byla jasná a modrá, město se táhlo, kam až jeho oko dohlédlo, a Tomova brada byla jemně položená na jeho rameni. „Děkuju, žes mě sem vzal,“ zašeptal Bill sladce, jeho ruka našla Tomovu a lehce ji stiskla.
„Děkuju, že jsi přišel,“ vydechl Tom a na oplátku Billa jemně políbil na krk, než dodal tiché ´děkuju´ komukoliv, kdo mu Billa seslal.
***
„Takže, prostě jen budu sprejovat?“ Zeptal se Bill a nejistě k Tomovi vzhlédl.
„Ano. Opravdu to není tak těžké, víš. Prostě jen zatlačíš na vršek.“
Tom si z něj dělal legraci a Bill to věděl, ale prostě se nedokázal přinutit, aby byl naštvaný. „Takhle?“ Zeptal se znovu a opatrně zatlačil na horní část spreje, jen aby překvapeně poskočil, když plechovka vydala sípavý zvuk, vyprskla z ní barva a obarvila zeď. „Ehm…“ Neměl ponětí, co to dělá, a Tom smějící se někde v pozadí tomu opravdu moc nepomáhal. Znovu zatlačil na vrchol a znovu poskočil při zvuku spreje a létající barvy.
Tom se mohl přetrhnout smíchy nad Billovou roztomilou reakcí a měl přitom problémy s dechem.
Bill dupl nohou jako malé dítě a otočil se, s předstíraným rozzlobeným výrazem ve tváři. „Přestaň se smát, sakra! Není to tak vtipné.“
Tom si osušil slzy a podíval se na něj, jen aby propadl dalšímu záchvatu smíchu, když uviděl, jak starší muž trucovitě špulil rty, vážně špulil rty, a vypadal tak jako věrný obraz tříletého dítěte, kterému nebylo splněno jeho nereálné přání.
„Ano, to je,“ řekl, když nad sebou konečně získal dostatek kontroly, aby mohl odpovědět. „Není to nebezpečné, víš. Ta plechovka ti neublíží.“
Bill nakrčil nos, otočil se k Tomovi zády a zamračil se na stěnu před sebou. „Já vím.“
Ztracen v koncentraci byl Tom ve svém vlastním světě, zatímco energicky maloval na protější stěnu. Pouze lákavý zvuk Billova smíchu jej vrátil do reality. „Co?“ Zeptal se ještě předtím, než se otočil, ale rychle zavřel pusu, když spatřil, na co se Bill dívá. Na vteřinu mlčel, možná dokonce i na dvě, než se nahlas rozesmál a zachytil Billovy oči zářící ve slunečním světle.
„To je vážně ubohé, člověče,“ řekl Tom a rezignovaně vydechl.
Bill přikývl, zatímco si pozorně prohlížel svůj ´obraz´ a nemohl udělat nic jiného, než souhlasit.
„Chci říct, tos nemohl přijít s ničím lepším, než je tohle?“
Bill pomalu zavrtěl hlavou a v kapitulaci vyhodil oběma rukama do vzduchu. „Co na to mám říct? Já obrazy prodávám, je tady dobrý důvod, proč je sám nedělám.“
Tom si odfrkl a pak souhlasil. „A my všichni jsme za to vděční.“
Bill se otočil zády ke svému vlastnímu selhání při pokusu být kreativní, připlížil se blíž k Tomovi a snažil se nahlédnout kolem něj, aby přišel na to, co vytvořil. „Takže s čím jsi skončil ty?“
Ve skutečnosti to vůbec nebyl obraz, ale psaný text. Bill si ho přečetl a poté si ho přečetl znovu, než svůj pohled přesunul na Toma. Ten se lehce červenal, upřeně zíral na své nohy a roztržitě kopal do špíny na zemi, jak byl příliš nervózní, aby se podíval Billovi do očí.
Při zpětném pohledu na graffiti Bill nedokázal zastavit úsměv šířící se mu po tváři, ani teplo procházející jeho tělem, jen aby se usadilo někde hluboko uvnitř jeho hrudi. Bylo to sladké, dětinské i hřejivé najednou.
Bill přistoupil k mladšímu muži, vzal jeho obličej do dlaní a přinutil Tomovy oči, aby se setkaly s jeho vlastními.
V pátrání po odpovědi, se Tomovy oči přesouvaly z jednoho oříškově zbarveného oka na druhé, a pomalu zachytávaly to, co mu Bill říkal beze slov.
Uzavíraje vzdálenost mezi nimi, Bill Toma jemně políbil, jeho rty přejely přes Tomovy, jak zašeptal to, co nebylo třeba říkat. „To bych byl moc rád.“
Tom se se širokým úsměvem natáhl a zabořil ruce do Billova trička, jen aby si jej k sobě energicky přitáhl a hladově jej políbil.
Bill se mu zcela odevzdal a jednoduše následoval Tomovo vedení, když mladší muž zcela převzal kontrolu nad situací, vášnivě jej líbal a jeho ruce putovaly po těle staršího muže a přitáhly si jej blíž, potřeboval ho cítit tak blízko, jak jen to bylo možné.
Chtivé ruce se natahovaly zoufale po jakémkoliv kousku kůže, na který jen mohly dosáhnout, zatímco Tom se vzdálil od Billových rtů, jen aby místo toho napadl jeho krk, kde jej jemně líbal a kousal. Jak Tom zamířil dolů na klíční kost, Bill zaklonil hlavu a vystavil tolik ze svého krku, kolik jen šlo. Miloval pocit Tomova dechu, rtů a zubů na své citlivé pokožce.
Po dosažení klíční kosti ji Tom opatrně olízl, jen aby Billa ochutnal, nad čímž starší muž překvapeně zalapal po dechu. Ruce pomalu přesunul níž, opustil spodní část jeho zad, jen aby jimi sklouzl na Billův zadek a jemně ho stiskl.
Billovi se zadrhl dech v hrdle a pomalu vypouštěl vzduch v krátkých, přerývaných stenech. Tom byl k němu pevně přitisknutý, jeho tělo bylo tak blízko, že Tom mohl cítit každý jeho pohyb proti svému vlastnímu tělu.
Se silnějším kousnutím do Billovy klíční kosti Tom přitiskl svůj rozkrok proti Billovu, za zadek si jej přitáhl k sobě ještě blíž a oba dva hlasitě zasténali, jak k sobě jejich rostoucí erekce byly natisknuty a vrstvy oblečení mezi nimi vytvářely příjemné tření.
Tom chtěl víc, potřeboval víc, a tak s nimi zacouval, dokud Bill opět nestál zády u zdi. Svými rty se vrátil k Billovým vábivým ústům a jemně jej políbil, jen aby jej Bill na oplátku políbil tvrdě, jeho jazyk se tlačil do Tomových úst a útočil na jeho vlastní jazyk se zoufalstvím a silou.
Tom přirazil boky proti Billovým, až oba do polibku zasténali a rychle ten pohyb zopakoval a mírně přitom zakroužil boky. Bill se zoufale snažil zatlačit nazpět, ale byl pevně držen na místě Tomovýma silnýma rukama, kterýma mu prsty zarýval do boků těsně nad lemem džín.
Tom zvýšil rychlost, opakovaně proti Billovi přirážel a Bill se pokaždé prohnul v zádech v beznadějné snaze vyjít Tomovi naproti. Jak se jejich orgasmus blížil, Tom okusoval Billův spodní ret a Bill zabořil ruce do Tomových dredů a přitahoval si jej k sobě až nemožně blízko.
Blízko k uvolnění, Tom zjistil, že musí pustit Billovy boky, aby se zapřel rukama o zeď. Bill vydechl úlevou, když byl konečně volný, aby mohl přirážet nazpět. Oba se pohybovali v dokonale synchronizovaném rytmu, přidaná třecí síla byla pro ně oba až příliš moc, aby to vydrželi déle než jen několik vteřin.
Když oba vyvrcholili, Bill jen o půl úderu srdce dříve než Tom, setkali se v divokém polibku, polykali navzájem svá sténání a jejich nohy se pod nimi třásly a hrozily, že povolí. Bill Toma svíral, jako by mu šlo o život, a Tom se ztěžka opíral o zeď pro oporu, s Billem mezi svým tělem a stěnou.
Těžce si oddechovali do úst a líně se líbali, než se pomalu vzpamatovali z jejich vrcholu.
Když se Tom konečně odlepil ode zdi a zároveň i od Billa, zuřivě se červenal. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy vyvrcholil jen z pouhého tření, pokud vůbec někdy.
Bill se zachichotal nad zjevnými rozpaky mladšího muže a následoval ho, jen aby si jej přitáhl pro další líný polibek. „To bylo…“ zašeptal do Tomových úst, než se odtáhl, aby mu pohlédl přímo do očí, do těch krásných, tmavě hnědých očí, „…moc pěkné.“
Tom se kousl do spodního rtu a jemně se usmál. „Jo,“ vydechl na oplátku a oči mu zářily ve slunečním světle. Definitivně pěkné.
***
„Nemůžu uvěřit, že se to právě stalo.“ Tom seděl zády opřený o zeď a zhluboka potáhl z cigarety.
Bill ležel na zemi s hlavou v Tomově klíně. Pokud to Tomovi bylo nepříjemné, nic neřekl, a jestli byl Bill trochu na rozpacích, že je tak blízko u Tomova rozkroku, nedal to na sobě znát. „Hmm…“
Tom vydechl a pohlédl dolů na tu černovlasou krásu, setkal se s jeho očima a oba se usmáli.
„Ahoj,“ řekl Tom po chvíli ticha.
„Ahoj,“ odpověděl Bill, mírně růžový nádech zdobil jeho vysoké lícní kosti.
Tom vzhlédl a znovu si přečetl své graffiti, po tváři se mu rozšířil široký úsměv. Četl to už minimálně desetkrát a stále nemohl uvěřit tomu, že Bill opravdu řekl ano. Ve skutečnosti to byl jen dětinský rozmar a on od toho opravdu nic neočekával v domnění, že se tomu jen zasmějí jako vtipu. Nikdy, ani za milion let, nečekal, že by to Bill vzal vážně. Naklonil hlavu na stranu a znovu si ta slova přečetl.
„Přečteš mi to nahlas?“ Zeptal se Bill tiše poté, co Tom dokouřil svou cigaretu, zamáčkl ji o zem a hodil nedopalek přes okraj, aby dopadl někde o dvě patra níž.
Tom se podíval na Tomovu usměvavou tvář a přál si, aby mu Bill také i znovu odpověděl, pokud to udělá.
„Bille Kaulitzi,“ začal, než přečetl svou otázku nahlas. „Budeš můj přítel?“ Tomův hlas byl pevný, ale ruce se mu třásly, zatímco vyslovil napsaná slova. Při pohledu dolů se setkal s Billovým měkkým pohledem.
„Ano, budu,“ odpověděl Bill tichým hlasem. Nikdy si ve svém životě nebyl ničím jistější. Chtěl Toma víc, než kdy chtěl cokoliv nebo kohokoliv kdy předtím a teď ho měl. Pokud by jeho úsměv mohl být ještě širší, tak právě teď by byl, ale nešlo to. Spokojil se s natažením a omotáním ruky kolem Tomova krku, než si jej přitáhl dolů a jejich rty se setkaly v měkkém polibku, s tichým příslibem navěky.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Pro lepší představu autorka k této kapitole dodala vlastní fotky z toho místa, kam si Bill s Tomem udělali výlet. Jen k tomu dodává, že je opravdu nelegální na tom místě být, takže ji nepráskněte 🙂
Teufelberg (v překladu Ďáblova hora)
Lavička v lese
Tady ukázka toho, jak opravdu odnesli všechno
Výhled na panoráma Berlína
Skvělý díl. A je super že k tomu jsou i fotky. Absolutně jsem neměla představu o tom jak by ta budova mohla vypadat. No a ta jejich vášnivá chvilka, moc moc pěkné. Díky Zuzu.
No téda! Dobre napredujú! A dozvieme sa niečo viac aj o ďalších dvojiciach z príbehu? Jední sú lepší ako druhí, :-p
Možná to měl Tom vyhlásit jako výpravu po stopách Yettiho na Čerťák. Ale obávám se, že chlupatá příšerka by Billa moc nelákala. 😀
Nakonec si to oba náramně užili, a já taky. Díky za překlad a těším se na pokračování.
Ty fotky jsou k tomu perfektní a ten jejich výlet byl paráda.
Fotky jsou naprosto parádní, protože jsem si sama vůbec neuměla představit, jak to tam asi tak může vypadat. Teď mám chuť se sbalit a jít se tam sama podívat, protože to tam vypadá opravdu skvěle. Nádherná podívaná. Úplně klukům závidím! 🙂
Musela jsem se usmívat té otázce, co Tom napsal na zeď. Bylo to super roztomilé a vůbec se nedivím, k čemu to nakonec vedlo. Na to, jak měl Andy strach, co Tom vymyslel, to bylo vážně parádní a i Billa Tom naprosto dostal. Ještě teď se nad tím usmívám.
Nemůžu ani slovy popsat, jak moc se těším na další díly! 🙂
Moc děkuji za překlad, Zuzu! 🙂
Myslím, že Andy bude s Tomovým výberom "romantiky" celkom spokojný, za tú nasprejovanú otázku ho určite pochváli. Bolo to strašne pekné, takým tým Tomovo-rebelským štýlom. Pre Billa to bude životný zážitok a to malé porušenie zákona k tomu bude skvelý adrenalínový zážitok. Veľmi pekne ďakujem za krásny preklad♥
Krásne rande. Tomov nápad veľmi oceňujem, bol vážne originálny (i keď trochu nelegálny), ale mal úspech a to je hlavné 🙂 Tá ich vášnivá chvíľka bola teda fakt niečo a som rada, že je konečne ich vzťah oficiálny.
A priložené fotky sú super.
Úchvatné místo, úchvatná povídka, úchvatný Bill s Tomem ❤️ Miluju oba jejich charaktery, jsou tak úžasní 💞 A abych nezapomněla, samozřejmě úchvatný překlad 😁