autor: Muckátko :o*
Výslech
Vzhledem k posledním událostem Bill většinu noci probděl. Alespoň ten zbytek, co z celé noci zbyl. Bolest hlavy, která díky spánku pomalu ustupovala, udeřila opět v plné síle a Bill už byl příliš otrávený na to, aby se pokoušel s projevy lehké migrény vypořádávat bez pomoci. Jen co dorazil domů do svého bytu, zamířil do kuchyně pro sklenici vody a z lékárničky vydoloval léky proti bolestem. Spolkl hned dvě tablety a chvíli jen sledoval svůj odraz v zrcadle, které viselo nad umyvadlem, o něž se na pár okamžiků opřel.
Bylo 6:52 a on momentálně seděl na chodbě služebny a čekal, až se objeví jeho nadřízený. Byl unavený a nevyspalý, ale bolest hlavy byla pryč, a to bylo pro něj nejdůležitější. Sotva začal přemýšlet, v jaké náladě ho komisař Leßner přivítá, objevila se zmiňovaná osoba na patře s papírovým kelímkem, který obsahoval s největší pravděpodobností životabudící dávku kávy. Komisař se zastavil pár kroků od svého podřízeného a přejel jej přísným pohledem. I on byl nevyspalý. Jednak proto, že ho vyhnal z postele poplach, a zadruhé proto, že musel na služebnu dorazit v sobotu a ještě k tomu tak brzy ráno. Měl to být trest pro Trümpera, ale podle všeho se potrestal především on sám.
„Zasedací místnost za pět minut,“ promluvil tvrdým hlasem a prošel kolem Billa. Následně třískl dveřmi od své kanceláře a Bill na chodbě znovu osaměl.
Než Leßnera vytočit ještě víc, raději vstal a přemístil se do zasedačky, kam byl poslán.
Pár minut po sedmé hodině se v místnosti objevili dva muži a za nimi i Billův přímý nadřízený, který za nimi zavřel dveře od místnosti, aby měli soukromí.
„Dobré ráno,“ pozdravili oba muži a usadili se ke stolu. Bill jim odpověděl na pozdrav bezbarvým hlasem. Jeden z mužů se podíval na komisaře Leßnera, který usedl po jeho pravici, ovšem bez zdvořilého pozdravu. Leßnerovi došlo, proč se na něj jeho nadřízený tak dívá a rychle přišel s výmluvou.
„My už jsme se potkali před tím, než jste dorazili.“ Nehodlal svým šéfům vysvětlovat, jak moc je na svého podřízeného naštvaný. Nemohl pochopit, jak to oni dva mohli brát s takovým klidem, když v něm ta zlost přímo vřela.
„Asi rovnou přejdeme k věci, ať to příliš dlouho nezdržujeme,“ odkašlal si ředitel jejich oddílu a rozevřel nějaké složky, které s sebou přinesl. „Takže, agente Trümpere, byli jsme mírně obeznámeni s celou událostí, která se stala v posledních několika hodinách a je samozřejmě třeba vše prošetřit. Vzhledem k tomu, že je poměrně brzy a na několik příštích hodin ještě nebude pan Kaulitz schopen vypovídat, začneme s vaší verzí. Řekněte nám, co se v noci vlastně stalo,“ vyzval agenta ředitel a pozorně se na něj zadíval.
„Usnul jsem pozdě večer na pohovce v obývacím pokoji. Probudil mě dotyk na rameni a postava, která se nade mnou skláněla v naprosté tmě. Zareagoval jsem čistě na základě instinktů a obranných reflexů. Ve snaze zneškodnit kohokoli, kdo stál v tu chvíli u mě, jsem tu osobu zpacifikoval a hodlal ji tváří přitisknout na stůl. Ten ale bohužel nezvládl unést váhu těla a rozbil se. Že se jednalo o mého klienta, jsem zjistil až po rozsvícení lampy. Dostal jsem ho z podlahy na pohovku a zavolal zdravotníky,“ popsal Bill celou událost.
„Ani na chvíli vás nenapadlo, že to mohl být váš klient, protože kdyby se někdo vloupal do domu, zachytily by to jednak kamery a pak pohybové senzory, které by okamžitě spustily alarm? Vzpomínáte si, že byste něco takového zaznamenal, když jste napadl svého klienta?“
„V ten okamžik jsem se právě probudil, takže jsem opravdu nehodlal zkoumat dvaceti otázkami, kdo stojí nade mnou a co chce. Jak jsem řekl. Zareagoval jsem instinktivně. V tu chvíli jsem měl na paměti jediné. Buď já a můj klient, nebo ta osoba, když jsem ještě nevěděl, že jde o mého klienta.“
„Ačkoli vám musíme přiznat pohotovost a schopnost zneškodnit nepřítele, z naší strany na celou věc už teď nahlížíme jako na vaše pochybení, ale než vyvodíme nějaké závěry, počkáme si ještě na výpověď pana Kaulitze, za kterým se během dnešního dne zastavíme v nemocnici. Prozatím souhlasíme s návrhem vašeho nadřízeného komisaře Leßnera na vaše okamžité stažení z tohoto případu, dokud se celá věc neprošetří a nerozhodne se, jak budeme dál postupovat. Chcete k věci ještě něco dodat?“
„Snad jen to, že měl pan Kaulitz vědět líp, než se plížit po tmě k agentovi.“
„To by stačilo, agente Trümpere,“ zavrčel komisař Leßner, když už mu docházela trpělivost.
On se ještě bude pokoušet svalit celou vinu na Kaulitze! Podle jeho slov si za to vlastně mohl sám a ještě by se měl Billovi omluvit, že ho vzbudil?!
To už byla pro Leßnera poslední kapka.
„Jsem si jistý, že si můžeme odpustit nějaké vyhrocené emoce,“ odvětil ředitel nadneseně a zavřel složky, které měl rozložené před sebou. „Prozatím děkuji vám všem za spolupráci. Agente Trümpere, vy se vraťte domů a vyčkejte prosím na hovor z kanceláře vašeho nadřízeného. Hezký den a na shledanou.“
„Na shledanou.“
„Na shledanou,“ odpověděl Bill a ještě na krátko spojil pohled s Leßnerem, jehož oči přímo žhnuly. S Billem to však ani nepohnulo. Tiše se zvedl ze svého místa a odešel.
Tom se probudil do příliš osvětleného pokoje. Skrz okno vnikalo do místnosti denní světlo a odráželo se od bílých stěn i povlečení, vytvářeje tak ještě více oslepující světlo. Tom několikrát zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Zvedl ruce, aby si protřel rozespalé oči, a vzápětí bolestně usykl. Jednak pohnul obličejem a pak chtěl sevřít dlaně v pěst. Zvedl ruce nad svůj obličej a prohlídl si své zafačované dlaně. Opatrně se dotkl své pořezané tváře a usykl, když konečky prstů narazil na kousek šití, které trčelo z jeho zašitého obočí.
„Kurva,“ zamumlal přes téměř nehybné rty a zakňučel. Měl žízeň. Natáhl se pro zařízení, které mělo přivolat sestru, a zazvonil. Jedna ze sester, která předešlou noc asistovala při jeho ošetření, se objevila v pokoji krátce na to, co na sesterně začalo blikat číslo Tomova pokoje.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi, jak se cítíte?“
„Uch,“ vydechl Tom skrz pootevřené rty a sestře bylo hned jasné, že se mu nechce moc mluvit, aby nenamáhal obličejové svaly.
„Dojdu pro pana doktora, aby se na vás podíval. Můžu pro vás něco udělat?“
„Vodu,“ dostal ze sebe Tom.
„Hned budu zpět,“ usmála se a nechala Toma v pokoji samotného.
Zasranej kretén! Mít ho po ruce, tak ho zabiju holýma rukama! nadával Tom v duchu na svého agenta, když nahlas nemohl.
Zrovna když si v mysli přehrával tisíce různých způsobů, jak Trümpera zabít, vešla do pokoje sestra v zádech s doktorem, kterého si Tom pamatoval s nočního zásahu jen velmi matně.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi, čekal jsem, že budete vyspávat až do oběda,“ prohodil doktor a přešel k Tomovi, aby se mohl podívat na jeho obličej. Opatrně prohlédl všechna zranění, zkontrolovat zašité rány a spokojeně přikývl. Jakmile se od Toma odklonil, přiskočila k němu sestra se skleničkou, která v sobě měla nevábně vypadající hnědý obsah. Vložila mu mezi rty brčko a čekala, dokud si Tom nenasaje dostatečné množství, aby uhasil žízeň. Hned po prvním loku zjistil, že je to nějaký velmi slabý odvar černého čaje, ale za to šíleně přeslazený. Pustil brčko ze svých úst a zamumlal poděkovaní.
„Je mi špatně,“ postěžoval si lékaři.
„To ještě pravděpodobně doznívají účinky narkózy. Zatím budete pít jen čaj, a pokud zvládnete jíst tak suché pečivo, abyste příliš nedráždil žaludek. Co se týče vašich zranění, tak ruce jsme vám obvázali, to jste si určitě už všiml, a bude třeba, aby vám je někdo pravidelně převazoval. Rány na obličeji se s největší pravděpodobností zahojí všechny. U těch třech nejhlubších, které jsme museli zašít, se obávám, že je vysoká pravděpodobnost, že po nich zůstanou jizvy, ale také nemusí. Prozatím zkuste obličej namáhat co nejméně. Mluvit samozřejmě můžete, jen se zkuste vyhnout zatěžování mimických svalů, které by mohly způsobit otevření už hojících se ran, tím myslím například velmi široké úsměvy, ale vzhledem k vašemu stavu hádám, že vám do smíchu moc nebude,“ konstatoval doktor.
„Kdy budu moct odejít?“ zajímal se Tom.
„Propustíme vás během dneška. Měl by si vás vyzvednout komisař Leßner, takže záleží na něm, kdy se tu objeví. Půjdu mu zavolat, že jste se probudil a pokud se cítíte dostatečně fit na převoz, tak nebude problém vás propustit.“
„Zvládnu to,“ přikývl Tom, i když se mu mírně motala hlava a kroutil se mu žaludek. Byl si ale jistý, že v posteli, na kterou si zvykl, mu bude líp. Rozloučil se s doktorem i se sestrou, která mu připomněla, že kdyby něco potřeboval, tak že stačí zazvonit, a s tím pokoj opustili.
Tom si znovu povzdychl a zadíval se na své ruce. Čert vem dlaně. Spíš se hrozil toho, jak vypadá jeho obličej, který ho prakticky živí. Měl hrůzu z toho podívat se do zrcadla, na které jisto jistě dříve či později narazí, ať už to bude byť jen tmavé sklo auta, ve kterém uvidí svůj odraz, a kdyby ne, zvědavost by si jistě vybrala své a on by zrcadlo nakonec vyhledal z vlastní vůle, aby viděl tu spoušť. Muselo to být hrozné, když si vybavil šílenou bolest, kterou cítil těsně po tom, co obličejem prorazil skleněný stolek. Jestli mu zůstanou nějaké jizvy, bude muset zaplatit šílené peníze za jejich odstranění, jinak bude muset na každé focení nosit spoustu make-upu, aby se následky zranění zamaskovaly.
„Doufám, že tě žere svědomí! Doufám, že ti ta bolavá hlava upadne!“ usykával na agentovu adresu samé nelichotivé věci.
Uprostřed další myšlenky, jak přimět agenta za tohle všechno zaplatit, byl vyrušen zaklepáním na dveře. Zavolal sice dále, ale nebyl si jistý, jak moc to bylo slyšet až na chodbu, protože nechtěl při vyslovení samohlásky á příliš otevírat ústa. Dotyčný za dveřmi buď Tomovo vyzvání zachytil, nebo zdvořile chvíli počkal a pak vešel tak jako tak. V příchozím Tom poznal komisaře Leßnera a za ním pak vstoupili ještě dva muži v obleku, které Tom neznal.
„Dobrý den, pane Kaulitzi, jak se cítíte?“ zeptal se komisař.
„Co myslíte?“ ucedil Tom. Komisař si odkašlal a podíval se na svůj doprovod.
„Tohle je ředitel našeho oddělení Hans Graaf a tohle je prezident policejního sboru našeho okrsku William Staubmaier,“ představil oba muže. „Pánové, tohle je pan Tom Kaulitz, toho času náš klient v programu na ochranu svědků.“
„Dobrý den,“ pozdravil Tom. Oba muži ho pozdravili nazpět.
„Důvod, proč se ptám, jak se cítíte, je především ten, zda budete schopný nám povědět, co se v noci stalo, abychom mohli posoudit vaši i agentovu výpověď a podle toho posléze vyvodit důsledky,“ objasnil mu komisař. Tom na posteli poposedl připraven na ně vychrlit, že je Trümper narušená osoba s jasnými psychickými problémy a sklony k násilí, ale když si prohlédl profesionálně kamenné výrazy všech třech mužů, spolkl veškeré své emocemi a nesympatiemi motivované projevy a zhluboka vydechl.
„Chtěl jsem být jen milý a udělat pro něj něco přátelského bez ohledu na to, jak se celou dobu chová on,“ řekl.
„Můžete být konkrétnější?“
„Billa… totiž… agenta Trümpera už druhý den bolela hlava. Nejedl a očividně čekal, až ty bolesti odezní samy od sebe, protože jsem vyslechl jeho rozhovor s hospodyní, při kterém zmiňovala, že si nesmí brát léky.“ Oba muži přikývli.
„To proto, aby agentův úsudek nebyl ovlivněný jakýmikoli chemickými látkami, ať už léky nebo alkoholem,“ vysvětlil ředitel.
„Jeden prášek proti bolesti hlavy by ho snad nepřinutil střílet kolem sebe jako magor nebo snad ano?“
„Protokol je protokol,“ odvětil ředitel.
„Zkrátka ten večer – vlastně už v noci jsem z dolního patra slyšel šramot, tak jsem se tam šel podívat, protože ten den agent Trümper chodil po domě sem a tam, tak jsem se chtěl jít podívat, co má za lubem tentokrát. Našel jsem ho ležet a spát na pohovce v obýváku. Bylo jasné, že ho ta hlava pořád bolela, protože se i ze spánku mračil, neklidně se vrtěl a něco mumlal. Chtěl jsem ho nechat a jít si zase lehnout, ale cítil jsem se kvůli němu špatně, tak jsem zamířil do kuchyně, uvařil jsem mu bylinkový čaj a opekl dva toasty, protože celý den nic nejedl, tak jsem myslel, že to bude to nejlepší pro jeho prázdný žaludek. Všechno jsem mu položil na ten stůl v obýváku a ještě jsem se rozhodl přikrýt ho dekou, protože v místnosti bylo chladno a on měl jen tenké tričko s krátkým rukávem, ale když jsem na něj tu deku položil a chtěl mu okraj přisunout k bradě, zavadil jsem o jeho rameno. Pak se to seběhlo strašně rychle. Zkroutil mi obě paže za zády a hodil hrudníkem na stůl, který se pode mnou rozbil. Co bylo pak už moc nevím, protože mě strašně bolel obličej. Pamatuju si doktora a jízdu do nemocnice, ale pak už nic,“ stočil pohled k oknu. „Asi to byla blbost,“ povzdychl si sklíčeně. „Je to moje chyba. Neměl jsem se kolem něj tak plížit. Mohl jsem předvídat, že bude reagovat instinktivně.“
„Pane Kaulitzi, z ničeho se neviňte. My celou věc prošetříme a učiníme příslušná opatření,“ slíbil mu ředitel.
„S ním už jste mluvili?“
„Ano mluvili. Mohl nám poskytnout jen informace od jeho probuzení až po vaši hospitalizaci. Od vás jsme potřebovali to, co celé věci předcházelo. Je nám velice líto, co se vám stalo, a budeme doufat, že se brzy uzdravíte,“ pokýval ředitel hlavou.
„Děkuji.“
„Pane Kaulitzi, mluvil jsem s vaším ošetřujícím lékařem, který mi sdělil, že jste připraven na převoz zpět. Je to tak?“
„Ano.“
„Dobře. Půjdu za lékařem podepsat nějaké dokumenty a mezitím vám sestra přinese tašku s nějakým vaším oblečením, jelikož vás sem včera převezli jen ve spodním prádle a tričku. Poté se pro vás vrátím a doprovodíme vás s policisty v civilu do auta a následně do domu. Souhlasíte?“
„Ano,“ odkýval Tom.
Rozloučil se s oběma muži a znovu v pokoji osiřel.
Jestli ho nezabijí ti gangsteři, kteří po něm jdou, tak jeho vlastní bodyguard určitě.
Příště: „Kus za kus“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Tom má dneska ode mě jedno velké plus. I když byl na Billa celkem pochopitelně naštvaný, tak byl taky fér a přiznal, že na tom incidentu měl podíl i on a já si myslím, že díky jeho výpovědi z toho Bill nakonec bez problémů vyvázne.
Bill sice jednal instiktivně a je pravda, že v té tmě nemohl tušit, kdo nad ním stojí, ale Toma taky nikdo nevaroval, jak se má a nemá přibližovat k agengtovi. Jako bodyguard se náš Terminátor zatím moc neosvědčil, klienta si rozsekal na maděru, takže projevit aspoň trochu lítosti by ho snad nezabilo. I kdyby jenom ze slušnosti…
A kdo teď bude Toma chránit, když Billa stáhly z případu?
Díky za díl
Tak fajn. Vypadá to, že Bill z toho vyvázne bez většího postihu. Jenom doufám, že si uvědomí, že Tom ho mohl parádně potopit, kdyby chtěl.
Díky, těším se na pokračování.
Tom si příště rozmyslí komu pomáhat ale Bill postupoval správně co kdyby to byl někdo jiný a ne Tom.
Som veľmi zvedavá ako sa Bill dostane zase k Tomovi, keď ho teraz stiahli z prípadu… Chudák Tom, je mi ľúto jeho tváre, ale myslím, že časom sa to určite zlepši a dúfam, že sa zlepší aj komunikácia Billa a Toma. Ďakujem.
Well, well, well… že by si Tom urval kus mé sympatie? Třeba z něj udělám miss sympatie, nebo spíše missáka 😀
Rozhodně si u mě šplhnul tím, že spolkl všechny své negativní emoce a neudělal z Billa jen narušeného psychopata, vhodného k letnímu i zimnímu pobytu v Bohnicích, nebo u nás na oddělení. 😀 Tak či tak, obrovský palec nahoru. Pravda vítězí! 😀
Je mi jasné, že to teď budou hrozně vyšetřovat. Je mi Billa líto, i když se zdá, že je mu to všechno u prdele 😀 taky bych chtěl být ve vážných věcech tak luxusně splachovací. Jedním uchem tam a druhým ven a tvářit se přitom co nejvíc nudně, až apaticky 😀 snad i somnoletně (v mém případě)…
Ale jelikož všichni v naší politice jsou somnolentní, tak to zrovna Billovi odpustím. A s radostí. 😀 Nemoct si vzít prášek proti bolesti, když vás něco bolí a nepřestává, musí být k zblbnutí. Stačí dvoudenní migréna, každý z nás to zná. Protokol je protokol…
Komisař se mi líbí, je to celkem i důležitá postava. Trochu mi nahrazuje Davida, ale jen lehce. 😀
Ještě to bude sakra velká zábava. Toma nezabijou zločinci, oni se v tom baráku pozabíjejí sami. 😀 A Tománek bude kňučet, kvůli jizvám. Měl by být rád, že je vůbec naživu. 😀 Bill je prostě perfektní bodyguard! 😀
P.S. Tom s jizvama … prostě SEXY! 😀
Děkuju za díl. D :*
Doufala jsem, že se ještě dozvím i Billovu reakci na Tomovu výpověď, no, tak snad příště. Tom se zachoval vážně skvěle, když řekl pravdu a nesnažil se Billa nijak očernit. Vážně jsem strašně zvědavá, jak se to teď vyvrbí!
Bill mě nepřestane udivovat. Bohužel v tom špatném slova smyslu. Jednoduše nepochopím, proč neumí ukázat alespoň nějakou lítost? Vždyť to z jeho výpovědi vyznělo tak, že si Tom za to může sám a že si to tím pádem zasloužil. Jasně, už minule jsem psala, že jeho instinktivné chování chápu a neodsuzuju jej, ale ta jeho nechutně ledová maska už mě začíná štvát a to ne zrovna málo. Každým dílem se jen utvrzuju v tom, jak moc se mi jako člověk nelíbí. Vážně už by to z jeho strany chtělo něco pozitivnějšího. Buď ať se začne chovat lépe, nebo by mě zajímaly jeho myšlenky..prostě cokoli, díky čemu bych se k němu mohla víc přiblížit. Takhle se totiž začínám dostávat do fáze, že je mi až pomalu na obtíž. Já samozřejmě chápu, že to nejde tak, aby v každé povídce bylo všechno perfektní, a jsem za to i ráda, ale tenhle Bill už je na mě moc. Takovéhle lidi nemám ráda ani v reálném životě, natožpak když si tak představím Billa.
Naopak Tom má u mě opět milion bodů! Ačkoli byl na Billa naštvaný a to právem, neřekl nic špatného a ještě vinu svalil na sebe. Jasně, de facto si za to může sám, ale i tak. Mohl Billa pořádně očernit, že by byl Bill hned z případu stažen, a kdo ví, za by byl vůbec ještě někdy k něčemu připuštěný.
Jsem zvědavá, zda tenhle incident v Billovi něco posune a bude se chovat alespoň o maličko lépe, a nebo bude pořád stejně nesnesitelný.
Rozhodně se těším na další díl a nepřestanu doufat, že s každým novým dílem bych si mohla Billa alespoň trošku oblíbit.
Moc děkuji za díl! ♥
Zajímavé.
Těším se, jak se to bude vyvíjet dáll.
Díky za díl 🙂
Moc dobrá povídka. Teď jsem zvědavá, jak zařídíš, aby Bill zůstal s Tomem. Že by si ho nakonec Tom vyžádal? No to se dozvíme… Těším se na pokračování a jdu si přečíst Tvoje další povídky 🙂
Teda ja cucim… Bill je stale kamenny ksicht a chudak Tom ma naslapnuto na pokazenou karieru. Jsem zvedava, jak se vrati Bill. Predpokladam,ze komisar nebude mit moc na vyber, nikdo nebude chtit ten pripad vzit. Inu, snad Bill sebere kuraz a aspon se Tomovi omluvi. A pekne se o nej v ramci rekonvalescence postara 😀
Diky za dil ^^