The Moorsfield Hotel 1.

Bill trochu nespokojeně vydechl, když použil nohu, aby otevřel mříž od výtahu, jenž měl v úmyslu použít. Snažil se udržet všechny tašky s nákupem, které držel, vešel do čtvercového prostoru, zavřel za sebou mříž tak, jak byl zvyklý a za pomoci lokte zmáčknul kulaté tlačítko pět na zdi. Opřel se o zeď, zadíval se nahoru do zrcadlového stropu a vzdychl, když si uvědomil, že se jeho strniště začíná vymykat kontrole. Podíval se na čísla nad dveřmi starodávného výtahu, Bill si byl jistý, že tohle musela být nejhorší část toho, že bydlel ve starém hotelu.

Moorsfieldský hotel byl dekadentní hotel z roku 1917. Sloužil bohatým ve všech představitelných možnostech, dokud se během druhé světové války ekonomika nezastavila. Když se všechno ve světě uklidnilo, v hotelu nastat zmatek a původní majitel ho prodal tomu, kdo zrovna nabídl nejvíc. A teď, skoro o sto let později, budova stále stála; i když se z ní stal jednohvězdičkový hotel, jenž nabízel pokoje od týdne pobytu až po trvalé bydlení.

Bill cítil, jak výtah trochu klesl, když zastavil v jeho patře. Čekal chvíli, až se dveře otevřou, aby se mohl dostat zpátky k sobě do pokoje, a znovu si povzdychl, když se opět musel prát s nemožnou mříží. Nedával pozor na to, co se děje vně jeho osobní bubliny, a tak byl docela v šoku, když uslyšel tiché „uf“ po svém levém boku. Poprvé zvedl pohled a spatřil, že do někoho vrazil.

„Omlouvám se.“ Podíval se na vysokého, lehce zarostlého muže, kterému mohlo být něco málo přes pětadvacet.

„To nic.“ Řekl muž jednoduše a zavřel mříž namísto Billa. „Potřebujete pomoct?“

„Díky, ale ne.“ Bill trochu posunul v náručí svůj nákup. „Mám pokoj hned tady.“ Kopnul botou do dveří.

„No dobře.“ Muž si přejel potetovanou rukou po tmavých vlasech a poupravil si volný drdol, „Na viděnou.“ Prošel dveřmi, za kterými bylo schodiště, a zamířil dolů.

Bill z kapsy vylovil klíč a strčil ho do kliky od dveří, na kterých bylo zlaté 515. Vešel k sobě do pokoje a tiše ocenil malé technické vylepšení, které přidal nynější majitel hotelu, jelikož mu to mírně ulehčovalo život. Položil své tašky na postel a podíval se na starodávný stolní počítač, který měl na komodě. Tiše si zabručel něco o autorském bloku a začal pomalu vybalovat jídlo.

***

„Ne, ještě jsem skoro nic necítil…“

Tom Kaulitz stál na mezipatře mezi třetím a čtvrtým podlažím a telefonoval se svým nadřízeným. „Ale oba dva víme, jak se duše mohou chovat k nově příchozím. Hádám, že až se setmí, tak se něco ukáže, nebo budu alespoň vědět, co se tady děje, do konce týdne… Jo… Samozřejmě, že ano… Ok, zavolám ti později, Gustave.“

Položil telefon a chvíli se zamyslel nad tím, jak dobrý signál má tady na schodišti, pak pokračoval v cestě do prvního patra, kde, jak slyšel, byl bar.

Tom prošel kolem prázdné recepce a podíval se malou škvírou mezi dvojitými dveřmi, aby se ujistil, že jde správně. Když si byl jistý, tak jimi tiše prošel a rozhlédl se po překvapivě prázdné místnosti. Na zemi byl starý a prošlapaný koberec, ale pořád byl temně rudý se zlatými vzory. Několik malých kulatých stolů stálo po obvodu místnosti a byly tu také dva biliardové stoly. Nad hlavou mu visel obří lustr, pod kterým se Tomovi nelehce stálo vzhledem k tomu, kolikrát viděl Fantoma opery.

Přešel k dřevěnému baru, co měl po pravé ruce, a podíval se na svůj vlastní odraz v zrcadle, které bylo na zdi za ním. Posadil se na rudou koženou barovou stoličku a poklepal prsty na dřevo, zatímco zvedl pohled k horní polici, kde hrdlem dolů visely nedotknuté lahve s drahým likérem. Tom začal utíkat myšlenkami pryč, když se ode dveří ozval hřejivý tenor.

„Bylo by vážně jednoduché jednu z nich vzít a zmizet.“

Tom se otočil a podíval se na svalnatého bruneta, který měl na hladce oholeném obličeji okouzlující úsměv. Vlasy měl gelem vyčesané do účesu jako z šedesátých let. Na sobě měl hladkou námořnickou košili, která se zdála být na hrudníku ušpiněná od oleje, a k tomu jednoduché černé džíny.

„Umíš číst myšlenky?“

„Noup.“ Postavil se neznámý za bar. „Jen jsem trochu delikvent.“ Mrknul na něj a podal Tomovi ruku. „Plus taky údržbář tohohle hotelu a tvůj osobní barman.“

Tom mu potřásl rukou. „To je dobré vědět. Jsem Tom.“

„Georg.“ Řekl brunet. „Co ti můžu nalít?“

„Dvojitou skotskou s ledem.“ Tom se natahoval pro peněženku, ale zarazil se, když Georg zvedl ruku.

„Drinky zdarma pro nově příchozí médium.“

„Jak jsi to…?“

Georg ukázal na tetování, které měl Tom na rukou. „Nejenže vím, že šéf povolal médium, ale nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by měl skoro každý náboženský symbol, který kdy člověk znal, vytetovaný na předloktí.“

„Jsi dobrý.“ Pozvedl Tom sklenku směrem ke Georgovi, než se napil. „Ale když už o tom mluvíme, vsadím se, že by mi údržbář mohl dát pár tipů, kde tady hledat strašáky.“

„Mohl.“ Nalil si Georg sklenku Jägra. „Co přesně hledáš?“

„Tvůj šéf chce vědět, kdo mu tady starší, proč to dělá, a jestli to má něco společného s tím, proč tu jde obchod tak špatně. Až to budeme vědět, tak se rozhodne, jestli bude chtít ducha vyhnat, nebo z něj udělat atrakci.“

Georg protočil oči. „Typické.“ Hodil do sebe panáka. „Ale měl bys vědět, že tu není jen jeden.“

„To mě asi ani nepřekvapuje, vzhledem k tomu, kde jsme.“ Napil se Tom znovu. „Nějaké horké tipy?“

„Ve sklepě je to děsivý.“ Opřel se Georg o lokty a přemýšlel. „Ale to je asi většina sklepů.“ Dával si s přemýšlením na čas. „Ať už je tady cokoliv, tak má volný průchod, ale je tu jeden pokoj na čtvrtém patře, který je problémovější než ostatní.“

„Je tam teď někdo?“ dopil Tom svůj drink.

„Jo, ale za dva dny mají jet pryč… jestli do té doby neutečou.“

„Tak děsivý?“

„Dle mého názoru? Ani ne, ale některé lidi jde lehce vyděsit a tenhle pár je tady je na krátkou dovolenou.“

„To by šlo.“

Tomův sled myšlenek byl přerušen, když se rozrazily dveře a prošel jimi blonďák, do kterého dneska narazil. Byl vysoký, štíhlý, neupravený a kolem unaveně vypadajících očí měl zbytky make-upu. Vlasy měl sčesané dozadu a na tvářích strniště, od krku až na hrudník měl velké tetování, které vykukovalo z jeho véčkového výstřihu.

Unaveně se na Toma podíval a jakoby nic si vlezl za bar, kde vzal lahev džinu. Tom na něj šokovaně koukal, blonďák nechal na baru nějaké peníze a zmizel východem stejně rychle, jako sem vešel.

„To bylo nezdvořilý…“ otočil se Tom zpátky ke Georgovi.

„Ale prd, je jen trochu výstřední. Nevadí mi to.“ Georg si prohlížel bankovky a pak je dal do staré kasy pod pultem.

„Co s ním je?“

„Klasický případ spisovatele zápasícího na konci svého provazu.“ Dolil Georg Tomovi drink. „Jmenuje se Bill Ziegler. Žije tady už tři roky, ale i když pár jeho děl už vydali předtím, zdá se, že cokoliv napíše, nikdo nechce. Nevím, co přesně je v tom za problém,“ hodil do sebe Georg dalšího panáka.

„No, četls někdy od něj něco?“

„Kdepak.“ Pokrčil Georg rameny. „Ani nevím, co píše za žánr.“

„No dobře.“ Vypil Tom svoji sklenici. „Díky za to pití. Měl bych nejspíš dokončit svou prohlídku.“

„To zní fajn.“ Dal Georg obě skleničky do dřezu. „Kdybys něco potřeboval, můj pokoj je ten bez čísla na konci chodby v prvním patře. Přijď kdykoliv. Moc nespím.“

Po tom, co mu poděkoval, se Tom vrátil, kudy přišel, byl odhodlaný najít něco paranormálního dřív, než půjde do postele.

***

Tom seděl na střeše hotelu a snažil se kouřem zahnat své podráždění. Byl médium už od narození a tak měl dvacet pět let na to, aby své schopnosti zlepšoval. Nikdy nepřišel nikam, kde by nic necítil, ale dnes, nejspíš v tom nejděsuplnějším hotelu v St. Luis, necítil vůbec nic.

Vydechl kouř a díval se na oranžově zabarvené mraky nad svou hlavou, frustrovaně vydechl.

„Něco není správně…“ zamručel si sám pro sebe několik vteřin předtím, než se od dveří, které vedly zpátky do hotelu, ozvalo hlasité cvaknutí. Rychle zvedl hlavu a znovu spatřil chodící trosku, jíž byl Bill Ziegler.

„Nehodláš skočit, že ne?“

Tom byl v šoku z toho, jak uvolněně s ním mluvil, „C… Cože?“

Bill si zapálil cigaretu a potáhl, než odpověděl. „Jen se ptám. Většina lidí se neobtěžuje vloupat na střechu, pokud nehledají nějaké dobrodružné milostné aktivity, nebo se nechystají skočit. A jelikož ty jsi tu sám…“ Bill větu dokončil všeříkajícím gestem.

„Oh, ne!“ zvedl se Tom a přešel blíž k dotyčnému. „Manažer hotelu mi dal kartu ke vstupu do všech částí hotelu. Jsem tady pracovně.“ Ukázal Tom svou kartu, která sloužila jako klíč. „Ty jsi sem přišel skočit?“

„Ne.“ Vydechl Bill a do vzduchu tak vypustil lehký nádech ginu. „Jen občas rád kouřím venku a nechtělo se mi nechat se přepadnout na ulici.“ Ukázal tři karty na kroužku na klíče, „Tak jsem si sám zřídil nějaké spešl kartičky. Jestli sis nevšiml, moc to tu nehlídají.“

„Vlastně všiml…“ Tomovi přišla svéráznost jeho kouřícího kolegy docela zábavná. „Neděláš si starosti s tím, že tohle říkáš inspektorovi, který by to tady mohl zavřít?“

Bill si odfrkl tak moc, že se zadusil kouřem. „Ty? Inspektor?“ utřel si slzu. „Moc vtipné.“ Bill si ho prohlídl od hlavy až k patě. „Moc inkoustu, málo návštěv u holiče.“ Bill si zapálil druhou cigaretu o svou první. „Ale když už o tom mluvíš, co tady děláš?“

„Mohl bych tu být inkognito…“

„A já bych mohl být J. K. Rowlingová a tady jsem, je o mně celosvětově neslyšeno a ty máš až moc roztažené uši.“

„Pravda!“ Tom byl příjemně překvapený, jak dobře se mu s Billem mluvilo. „Jsem médium, které si sem povolal pan Vanhousen, abych zjistil, jestli můžu zastavit duši nebo duše od toho, aby tu strašily.“

Bill se na Toma znovu dlouze a pomalu podíval od hlavy až k patě, přemýšlel, jestli říká pravdu. Tom se pod jeho dlouhým pohledem zavrtěl a cítil, jak začíná být na nervy z toho, jak čeká, až Bill dojde k nějakému závěru. Po tom, co mu přišlo jako věčnost, blonďák přikývl.

„Na střeše je nenajdeš.“

„No ne…“ zamrkal Tom. „Přišel jsem sem kouřem zahnat stres, protože nikde nic nemůžu najít, a to se mi nikdy předtím nestalo.“

„Neříkej…“ Bill se podrbal na bradě a na chvíli se zamyslel. „Zdá se, že to je nejlepší trik tohohle hotelu.

„Oh můj bože, máš pravdu!“ Tom zahodil cigaretu na zem a dupnul na ni, jak jeho nadšení rostlo. „Jsi úžasný!“

„Co to meleš…?“ zamrkal Bill, když ho zaskočila Tomova náhlá změna nálady. „Seš zhulenej? Já o duších nic nevím.“

„V budově musí být něco, co záměrně brzdí moje schopnosti. Je to neobvyklé, ale četl jsem o prokletích, která ničí motivaci, inspiraci a talenty určitých lidí, takže nevidím důvod, proč by to nemohlo ničit celý tenhle hotel.“

„Ale jiní lidé tady duchy viděli.“ Bill se otočil k Tomovi, začal být do konverzace plně ponořen. „Kurva, i já je několikrát viděl.“

„Jo, jo.“ Tom si promnul ruce a snažil se, aby jeho pusa stíhala jeho mysl. „Duše si často vybírají, komu se ukážou z různých důvodů, ale trik mého daru je, že je vidím kdykoliv. Kdyby se teď nějaký objevil, tak by se mohl zjevit nám oběma, ale kdyby můj dar pracoval, jak má, tak bych ho mohl vidět i slyšet, aniž bys ho viděl nebo slyšel ty…“ Tom zvedl k Billovi pohled. „Ledaže bys byl taky médium?“

„Kdybych byl alespoň trochu dobrý lhář, abych předstíral, že jsem médium, tak bych rozhodně neplýtval svým životem na naprosto umírající kariéru spisovatele.“

„Pravda.“ Tom si kousal piercing ve spodním rtu a přemýšlel. „Náhodou nevíš, jestli v nějakém pokoji není divná značka nebo objekt nebo prostě divný vzduch?“

„No… z té místnosti z biliardy mám husinu, ale tobě tam bylo předtím naprosto normálně, takže…“ pokrčil Bill rameny.

„Stejně jsem se musel zeptat.“ Tom přecházel sem a tam a snažil se vybavit si nákres budovy. „Zítra si to tu ještě jednou projdu a pokusím se něco vymyslet.“ Podíval se na Billa, který měl stále trochu skeptický výraz, zatímco Toma zvědavě sledoval. „Děkuji ti, Bille.“

„Asi nemáš zač.“ Bill se na chvíli zamyslel. „Jak to, že víš, jak se jmenuju?“

„Řekl mi to údržbář.“

Bill se trochu zamračil. „Divné, ale ok. Hádám, že bych měl vědět, kdo jsi, když se zdá, že na sebe budeme narážet v chodbě, obrazně i doslova, celkem často, když tu teď budeš.“

„Tom.“ Podal mu ruku, aby si s ním potřásl. „A bylo to ohromné štěstí, že jsem na tebe narazil. Nemáš ponětí, jak dlouho by mi trvalo, než bych na to přišel sám.“

„V tom případě,“ Bill otevřel dveře, které vedly zpátky do šestého patra, „bych ti také měl doporučit, abys navštívil veřejnou knihovnu. Je to jen šest bloků odsud a nejspíš tam bude nákres budovy.“

„Znovu děkuju.“ Řekl Tom upřímně, když vylezl ze dveří směrem ke svému pokoji.

Bill jen mávl rukou. „To nestojí za řeč.“

„Když to říkáš.“ Tom odemkl dveře a znovu se zarazil. „Jestli něco uvidíš nebo uslyšíš, kdykoliv za mnou můžeš přijít.“

„Jasně, jasně.“ Bill přešel k výtahu až s překvapivou elegancí na někoho, kdo zjevně toho večera vypil až moc likéru.

Tom zavrtěl hlavou nad tím, jak zvláštně se tahle zakázka vyvíjela, a vešel k sobě do pokoje, aby promyslel nápad, který mu mrzutý autor vnukl.

autor: leahq

original