Poslední andělův nářek 5.

Dny ubíhaly rychleji, než se zdálo. Všichni se museli připravit na nadcházející rozhodnutí, které nad všemi zúčastněným viselo jako oprátka. Bill to ale tak tragicky nebral. Přišlo mu, že je tohle poslední část jeho starého života, poté bude žít úplně jinak.

Černé vlasy, které měl normálně natupírované kolem hlavy, si sčesal a uhladil natolik, aby nevypadal jako nějaký rozjívený puberťák. Oblékl si drahý oblek, který mu pořídila jeho matka. Vzal si jednoduchou, ale opět drahou bílou košili a černobílou pruhovanou kravatu.

Když se poté na sebe díval do zrcadla, musel uznat, že tohle je skutečně změna od toho, čím dřív býval. Cítil se v tom neobvykle, ale také přirozeně. Odložil všechno líčení a díval se do tváře chlapci, kterým skutečně byl. Musel se pochválit za to, jaký je. Takhle se měl mnohem radši, než jako neustále opilého devianta. Líbilo se mu to.

„Jsi připraven?“ položila mu stejnou otázku snad už po sté jeho matka.

„Samozřejmě,“ přikývl a přestal se zkoumáním svého odrazu. „Už jdeme?“

„Ano,“ přitakala a společně s ním vyšla z domu a usedla do auta hrdá na to, jak to všechno zvládá. Nikdy by si nemyslela, že svého syna navlékne do drahého oděvu a bude v jeho blízkosti na veřejnosti, aniž by musela neustále poslouchat, že připomíná spíše dívku.

„Děláš pokroky,“ neodpustila si. V jejím hlase se do jisté míry skutečně odrážela pýcha.

„Uvědomil jsem si, jak špatný život jsem vedl. Smrt člověka dokáže vážně změnit,“ odvětil příjemným hlasem, v němž nebyla ani stopa po nervozitě nebo strachu. Byl naprosto klidný a vyrovnaný, věděl, že vše dopadne, jak má. Připustil, že trest si skutečně zaslouží.

„Trváte si skutečně na stanovisku, že se za vás nemám nijak přimlouvat?“ ujistil se pan Kellner, který jel s nimi.

„Chci, aby to dopadlo ve vší spravedlnosti,“ usadil ho. „Trest si zasloužím, tak ho i dostanu.“

„Dobrá,“ zakroutil zklamaně hlavou. „Tím mi ale zničíte reputaci,“ připomněl mu jakoby mimochodem. „Co si o mně budou myslet ostatní, když nebudu schopný Kaulitze dostat z obvinění řízení v opilosti?“ Povzdechl si ještě zdrceněji. „Celá moje kariéra bude v háji.“

„Já trvám na své vině, s tím vy nemůžete nic udělat. Stejně tak ani jiný právník,“ povzbudil ho.

Čím víc se blížili budově soudu, tím byla jeho matka nervóznější. Dokonce i Billův otec neměl zrovna nejlepší pocit, když procházeli hlavními dveřmi okresního soudu.

Během chvíle byli zavedeni do soudní místnosti, kde mohli na dálku vidět druhého obviněného s jeho rodinou a právníkem.

Bill si důkladně prohlédl chlapce na druhé straně soudní síně a musel se hodně přemáhat, aby nežasl. Nedospělý muž s dredatými vlasy, které mu lehce splývaly na očividně drahý oblek, jej na několik dlouhých vteřin zbavil dechu. V okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, měl pocit, že sebou sekne.

Ty nádherné hnědé oči jej hypnotizovaly tak moc, že skoro nevnímal nic jiného. Na tváři měl provokativní přidrzlý úsměv, jako by byl v právu, zatímco v očích měl jasně vepsaný pocit viny.

Zvedl ruku v pozdravu a lehce pokýval hlavou, aby mu tím dal najevo, že jej bere na vědomí.

Bill také kývl, ale oči z něj nespustil, nemohl. Něco se v něm pohnulo. Nemohl uvěřit, že by se mu do života mohl dostat takový charizmatický mladík vlivem nehody. Skoro se mu ani nechtělo uvěřit, že by to mohla být pravda. Jenom zběžně pomyslel na to, jaké by to bylo, kdyby začal chodit s někým, kdo řídil to druhé auto. S pošetilým úsměvem zakroutil hlavou nad tou šílenou myšlenkou. Bylo to nemyslitelné.

Mladík na druhé straně lehce pokrčil obočí, aby tím naznačil, že nechápe jeho kroucení hlavou.

Billův připitomělý úsměv se ještě zvětšil. Cítil se tak lehce, jako by měl znovu letět do nebe. Jeho srdce rychle bilo, dech mu odumíral na rtech a jeho mozek na okamžik vypnul veškerou pozornost. Měl pocit, jako by se zamiloval. Jeho uším to znělo sice úplně pitomě, ale v tu chvíli to nevnímal. Chtěl ho minimálně poznat.

Vše se utlumilo v okamžiku, kdy se ozvalo několik úsečných ran soudcovským kladívkem.

Na okamžik odtrhl svůj pohled, aby se podíval na soudkyni, která si všechny přítomné prohlédla ostrým pohledem a pak pokračovala v předčítání celého líčení. Bill to slyšel už několikrát, proto vypnul a svůj pohled směřoval k druhému obviněnému. Srdce mu doslova poskočilo, když zaregistroval, že se jeho směrem dívá taky.

Jejich pohledy se opět setkaly. Nikdo z nich nic víc nedělal.

„Jak k tomu přistupuje žaloba?“ optala se soudkyně a podívala se Billovým směrem. Pan Kellner se ujal slova:

„Pan Kaulitz si je skutečně vědom svého provinění a netrvá na žádné přímé obžalobě,“ sdělil jednoduše a zároveň trochu hořce. Nebyl rád, že to má dopadnout takhle.

„A co druhá strana?“ chtěla vědět.

„Jelikož se dle krevních testů ukázalo, že měli v krvi stejné množství alkoholu, dovoluji si říct, že trest by měl být na obou stranách stejný,“ ozval se právník druhé strany. Billa to trochu překvapilo, myslel, že se budou nějak bránit, jak to u většiny soudů chodí, myslel si, že dojde na zpochybňování testů a tak podobně, ale nic z toho se nestalo. Tichounce poděkoval Andymu za prozatímní průběh soudu. Vše vypadalo v pořádku.

„Má k tomu ještě někdo něco?“ rozhlédla se po sále a podívala se i do poroty, kde všichni jenom koukali někam do prázdna, aniž by se skutečně zajímali o to, co se děje.

Chvíli se ještě s porotou a právníky domlouvala na výši trestu, nechala si několik přestávek na promyšlení, až došla ke konečnému rozhodnutí. Celý ten proces netrval tak dlouho, jak se původně zdálo. Obě strany přiznaly vinu a celkově se to obešlo bez hádek, takže bylo jasné, že když k tomu nikdo nic nemá, trest bude pro obě strany stejný. Soudkyně opomněla skutečnost, že to byl Tom, kdo vybočil ze svého pruhu a naboural do Billa, jelikož se Billova strana nepřipomněla a tuto skutečnost vynechala.

„Dobrá tedy,“ ujala se slova, jakmile zaklepala kladívkem do stolu. „Oběma proviněným, Billu Kaulitzovi a Tomu Trümperovi se uděluje nepodmíněný trest v délce trvání osmi měsíců a zákazu řízení na dva roky. Oba mladiství si část svého trestu odsedí v nápravném zařízení pro mladistvé. Po dosažení plnoletosti budou převezeni do vězení, kde si odsedí zbytek svého trestu.“

Tak zněl verdikt, žádná strana neprotestovala ani si nenechala čas na odvolání.

„Tak to budu mít asi půl na půl,“ pousmál se Bill a nechal se vést. Nějací silní chlápci jej doprovodili k autu, kde se mohl rozloučit s rodiči a následně byl převezen na místo určení.

U Toma to proběhlo naprosto stejně. Byly to poslední vteřiny svobody.

Bill poslouchal, jak mu jeho matka slibuje, že za ním bude chodit a bude mu nosit vše potřebné. Vděčně jí poděkoval a nastoupil si. Přece jenom tohle bylo to, co skutečně chtěl.

Nejeli spolu, každý seděl v jiném autě, ale i tak se zdálo, že o sobě vědí. Bill nepřemýšlel o soudu tolik, jako o Tomovi. Musel uznat, že na tom klukovi něco skutečně bylo.

„Stálo ti to za to?“ prohodil nepřítomně jeden z jeho strážců.

Bill jenom překvapeně zvedl pohled. „Cože?“

„Stálo ti to za to?“ zopakoval lehce podrážděně.

„Dřív jsem si myslel, že ne,“ odvětil popravdě. „Měl jsem dojem, že to byla ta největší blbost v mém životě, ale teď…“ na okamžik se odmlčel. „Jo, stojí mi to za to,“ pousmál se.

Strážník jeho směrem hodil překvapený a vcelku i nevybíravý pohled. „Nejsi psychopat?“

Bill nad tím jen mávl rukou. „Jsem rád, že jsem ho potkal,“ prohodil na svou obranu.

Strážník jenom protočil oči a měl co dělat, aby se nerozesmál. „Ještě mi řekni, že sedím s nezletilým teploušem!“ rozesmál se. „Tak tohle tu dlouho nebylo!“

„Hej,“ ohradil se Bill. „Nejsem teplej, jen jsem rád, že jsem ho potkal,“ bránil se.

„Je mi to úplně jasný,“ rozchechtal se ironickým smíchem.

„Nechte to být,“ mávl nad tím rukou a nechal ho, aby se dál vyžíval ve svém zvučném smíchu, zatímco se uchýlil ke svým myšlenkám, v nichž se snažil zhodnotit celý průběh soudu. Jeho myšlenky ale neustále sklouzávaly směrem k Tomovi, až dospěl do fáze, kdy už proti tomu přestal bojovat a jednoduše nechal svou fantazii pracovat. Chvílemi se dokonce modlil, aby je dali spolu. Netušil, co by za to dal, ale věděl, že je to věc, která by mu mohla prosvětlit následující čtyři měsíce.

Cesta se neskutečně vlekla, což ale Billovi nevadilo. Mohl se dál probírat všemi možnými situacemi, které by mohly mezi nimi skutečně nastat. Chvílemi si musel přiznat, že už zachází do extrémů. Občas měl i nutkání tomu strážníkovi přiznat, že tu ta možnost homosexuality je. Nechtěl se moc zabývat skutečností, jak by mohli reagovat jeho rodiče nebo dokonce i Tom. V tu chvíli mu to bylo vlastně jedno, věděl jenom, že tenhle den úplně změnil jeho plány do budoucna. Nebyl to vlastně ani tak celý den jako osoba, kterou dnes prvně potkal.

Anděl osudu mezitím sledoval celou situaci a nespokojeně kroutil hlavou. Nevěřil, že by se něco takového mohlo stát. Pošetilá snaha strážného anděla mu přišla tak zbytečná, že ani nezvažoval skutečnost, že by se vše mohlo vyvíjet lepším způsobem. Když tak listoval svou knihou, napadala jej spousta možností, jak to celé obrátit a učinit z toho hotovou tragédii. Když ale spatřil průběh jejich společného soužití v pasťáku, musel uznat, že zde zasahovat nemusí. Viděl, co by se mělo s největší pravděpodobností stát, když zůstanou stanoviska všech zúčastněným neměnná.

„Neměl bys přemítat nad nejhorší možnou variantou,“ promluvil k němu hlasem plným lásky Archanděl Michael. „Jsme zde ve službách Božích, máme konat věčné dobro pro každého.“

„Už dostal druhou šanci, co by měl dostat víc?“

„Možnost ji využít,“ odvětil lehce. „Vždyť se chce změnit, dokonce prožívá lásku k jinému člověku, je na dobré cestě změnit svět.“

„I ostatní by mohli,“ připomněl a opět zkontroloval seznam těch, kteří by měli dále přijít na svět.

„On je nyní tam, kde je ho potřeba. Není nutné nic měnit,“ řekl medovým hlasem a odešel. Měl v plánu jej nahradit někým jiným, pokud se skutečně nezlepší.

autor: SakuraUchihaHaruno13