autor: Ainee
Odpoutat se
„Uvažoval jsi někdy o tom, že bys to dělal na plátno?“ Zeptal se Bill, zatímco bezmyšlenkovitě přecházel sem a tam po parkovišti. Tom místo odpovědi pouze zabručel něco, co absolutně nedávalo smysl a neobtěžoval se dokonce ani otočit hlavu.
Bill nakrčil nos, zastavil se s rukama v bocích a zazíral na záda svého přítele. „To nebyla odpověď.“
Tom zůstal po dlouhou dobu zticha, hluboce soustředěný na svou práci.
Bill si podupával nohou a cítil se střídavě rozzlobený, že mu nebyla věnována vůbec žádná pozornost, a střídavě tak nějak ohromený, že Tom dokázal být na své malování tolik soustředěný.
Tom s těžkým povzdechem konečně spustil ruku k boku a otočil hlavu, aby se setkal s Billovýma tázavýma očima. Nebyl schopný udělat žádnou práci, dokud Bill nepřestane s tím otravným podupáváním. „Nemá to tak úplně ten správný formát,“ pokrčil rameny, opatrně slezl po žebříku dolů a s těžkým žuchnutím přistál na zemi.
„Co tím myslíš?“ Zeptal se Bill zcela zmatený, jak ani v nejmenším nenásledoval Tomův myšlenkový směr.
„Myslím tím, že graffiti obvykle vypadá lépe na větší ploše, a proto by plátno bylo příliš malé.“ Znovu pokrčil rameny. Nebylo to tak, že by o tom nepřemýšlel. Jednou se doopravdy snažil být malířem, jen mu to prostě nevyhovovalo. Neměl žádnou trpělivost se štětcem v ruce.
„Chápu,“ souhlasil Bill zamyšleně. „Ale víš, plátno může být mnoho různých věcí.“
Teď byl na řadě Tom, aby byl zmatený a naklonil hlavu v nevyslovené otázce.
„Nemusí to být doslova bílá lněná látka a nemuselo by to být v malém formátu. To je krása umění, Tome,“ pokračoval Bill a bezmocně přitom rozhodil rukama. „Může to být cokoliv.“
Tom o Billových slovech chvíli přemýšlel. Pravda, nemusel by malovat na kousek bílé, hrubé tkaniny v příliš malém formátu na to, aby cokoliv zobrazovala. Ve skutečnosti, s ohledem na tu myšlenku, si uvědomil, že Bill má naprostou pravdu. Mohl vytvářet obrazy ve velkém měřítku, třeba na kusy dřeva, plastů nebo čehokoliv, co by se dalo použít jako plátno.
„Myslím, že máš pravdu,“ zamumlal, aniž by zrovna mluvil s Billem, ale i přesto tím vyvolal na rtech svého přítele úsměv.
„Samozřejmě, že mám!“
Tom se rozesmál a pohlédl do Billových zářících očí. „Jo, jo, já vím. Ty máš vždycky pravdu.“
Bill vážně přikývl a nasadil zamyšlený obličej. „Znamená to, že to uděláš?“
„Udělám co?“ Někde mu něco uniklo, tím si byl Tom jistý. Bill jej o nic nepožádal, nebo ano?
„Budeš pro mě malovat?“ Zeptal se Bill znovu a nervózně si přitom kousal ret. Opravdu doufal, že Tom řekne ano.
Tom se jen přehnaně zasmál a znovu vylezl na žebřík. „Nemyslím si, že moje umění je vhodné pro tvou galerii, sluníčko.“
Bill si odfrkl a myslel na to, jak moc se Tom mýlí, ale rozhodl se to nevyslovit. Usoudil, že nebude trvat příliš dlouho, než si jeho pomalý přítel uvědomí, co přesně to momentálně dělá.
Bill vstupujícímu muži nevěnoval jediný pohled a nezúčastněně jej mávnutím ruky pozval dovnitř. Ten hlas by poznal kdekoliv.
„Co chceš?“ Zeptal se chladně, když se ten člověk posadil do křesla naproti němu.
„Tohle je nějaký způsob, jak pozdravit svého vlastního otce? Myslel jsem, že jsem tě vychoval lépe.“
Bill zvedl hlavu a zahleděl se na staršího muže. Jak někdo mohl vypadat tak pohodlně v tak škrobeném obleku, bylo nad jeho chápání, a jak bylo vůbec možné vypadat tak zatraceně samolibě bez jakéhokoliv zjevného důvodu, byla jedna z těch mála záhad, na které s jistotou nikdy nebude znát odpověď. „No, s lítosti tě musím informovat, otče, že jsi selhal.“
Bill se opřel ve svém velkém kancelářském křesle a pro jednou měl pocit, že má navrch. Při jednání s Jörgem Kaulitzem se člověk rychle naučil, že pokud jste chtěli jakýkoliv respekt, nebo jste prostě chtěli, aby s vámi bylo zacházeno jako rovný s rovným, museli jste být minimálně srovnatelně domýšliví, a nejlépe dvojnásobně. Nebyl to krutý muž, to Bill věděl z první ruky, ale Jörg byl rozhodně někdo, koho bylo třeba se obávat. Neměl žádné slitování.
„To je škoda,“ odpověděl Jörg se zřejmým humorem v hlase. Oba muži chvíli mlčky seděli, než se Bill rozhodl zavolat svou sekretářku, aby jim přinesla kávu.
„Tak jak jdou obchody?“ Zeptal se jeho otec a Bill hravě protočil oči.
„Neviděl jsi mě jak dlouho, měsíce? A tohle je všechno, na co se mě zeptáš?“ Bill se s uchechtnutím zapřel o podlahu palci u nohou a přinutil křeslo, aby se houpalo ze strany na stranu. „Žádné ´Jak se máš?´ nebo ´Jak jde život?´ Musím říct, otče, že jsem trochu zklamaný.“
Jörg se tiše smál a dovolil malému úsměvu, aby rozsvítil jeho oči. Měl svého jediného syna velmi rád a vždy měl zájem o jeho blaho; jen prostě nebyli na důvěrné rozhovory. Při společném setkání spolu Kaulitzovi muži mluvili vždy obchodně, tak to prostě bylo. Osobní rozhovory přenechával své ženě Simone.
Ačkoliv skutečnost, že s tím Bill přišel, jistě znamenala, že k tomu měl důvod, a tak se Jörg rozhodl spolupracovat. „Je mi to tak líto, synu. Řekni mi, jak se máš? Jak jde život?“
Bylo to vysloveno posměšným hlasem, ale Bill věděl, že to jeho otec nemyslí špatně. Takže si prostě odfrkl a věnoval mu polovičatý úsměv. „No, však víš, už mi bylo i hůř.“
„Chápu, chápu,“ řekl Jörg vážně a pokýval hlavou.
Přerušilo je zaklepání na dveře a poté, co byl povolen vstup, Billova sekretářka vstoupila do místnosti s konvicí kávy a dvěma šálky. Beze slova vše postavila před oba muže a se sklopenou hlavou opustila místnost. Bill si sám pro sebe povzdechl a přemýšlel, jak dlouho to bude trvat, než se jeho zaměstnanci budou cítit dostatečně pohodlně nejen kolem něj, ale také kolem jeho otce. Nebylo to tak, jako by se ten muž snad někdy chystal přestat zjevovat bez ohlášení.
„Předpokládám tedy, že máš nějaké novinky?“
Bill se zarazil ve své činnosti, kdy naléval kávu do obou šálků, a podíval se na svého otce. „Co tím myslíš?“ Neřekl nic, co by vyvolávalo tento dojem, nebo ano?
„Až příliš dobře tě znám, Wiliame,“ řekl Jörg a Bill se v duchu přikrčil nad použitím svého celého jména. „Neptal by ses na můj nezájem o tvůj osobní život, pokud bys k tomu neměl něco konkrétního. Nemůžeš starého muže oklamat tím, že si budeš hrát na hloupého.“
Bill opět pokračoval ve své činnosti a přemýšlel přitom, jestli to udělal schválně, nebo ne. Copak opravdu chtěl, aby jeho otec věděl, co se dělo v jeho osobním životě? Prohodil ten vtip, protože to bylo pro Jörgovo chování tak typické a on chtěl věci trochu rozvířit. Ani jej nenapadlo uvažovat nad následky.
Položil konvici a setkal se s pohledem svého otce. Byl připraven? Bill ztěžka polkl, opřel se v křesle a prohlížel si svého otce. Jak bude reagovat?
S rozhodnutím, že už je příliš starý na hry, Bill hlasitě vydechl. „Někoho jsem potkal.“
Očividně překvapený, Jörg se ve svém křesle opřel a zvedl obočí. „Opravdu?“
Bill přikývl, nejistý, jestli by k tomu měl něco říct, a jen se dál pohupoval na svém křesle.
„A předpokládám, že je to vážné? Chci říct, jelikož jsi cítil potřebu se o to se mnou podělit.“
Bill své křeslo náhle zastavil a věnoval otci zmatený pohled. Bylo to vážné? Dokonce nad tím ani neuvažoval. Jistě, měl Toma rád, měl ho hodně rád, ale bylo to něco, co vydrží? Chtěl, aby to vydrželo? Po chvilce uvažování Bill zjistil, že se usmívá jako zamilovaný blázen. Ano, rozhodně to chtěl.
„V to doufám.“
Jeho hlas byl tichý, ale jeho otec to stejně slyšel. Sám pro sebe se usmíval a doufal, pro dobro svého syna, že to tak bylo.
Poté se ticho protahovalo. Bill byl ztracen ve svých myšlenkách a Jörg byl, pro jednou, dostatečně ohleduplný, aby svému synovi dopřál okamžik snění.
„Dobrá, tedy,“ prohlásil Jörg náhle, až příliš hlasitě a příliš nadšeně, čímž Billa přivedl zpátky do přítomnosti. „Zpátky do práce. Jak to jde? Je současná výstava výdělečná?“
Bill přikývl a informoval svého otce o současné situaci, čísla a ceny, jak věděl, že je to od něj očekáváno. S Jörgem Kaulitzem bylo vše definitivně o obchodu.
„Ale mám takový jeden nápad, se kterým si už dlouhou dobu pohrávám a rád bych na to znal tvůj názor.“ Setkání se protáhlo a bylo tady něco, u čeho Bill umíral touhou zeptat se na názor svého otce.
„A to je?“ Zeptal se Jörg, s upřímným zájmem, protože věděl, že nápady jeho syna jim obvykle nakonec vydělaly oběma hodně peněz. Koneckonců, Bill byl Jörgovo milované zázračné dítě.
„Chci vystavovat graffiti,“ prohlásil Bill s pokřiveným úsměvem.
Staršímu Kaulitzovi beze špetky důstojnosti poklesla čelist. Co jiného mohl dělat? Tohle byla ta nejabsurdnější myšlenka, jakou kdy slyšel. Byl mužem zvyklým na vybrané výtvarné umění, dokonce i moderní umění mu způsobovalo spíše mrazení v zádech. Pokud by někdo použil na Jörga Kaulitze slovo vybíravý, příliš by to zlehčoval. Nebyl vybíravý, byl velmi selektivní.
Zavrtěl hlavou se zjevným zklamáním a věnoval svému synovi skličující pohled. „To musí být jeden z nejhorších nápadů, jaké jsi kdy měl, Williame. To ani není umění, je to ostuda celého našeho oboru.“ Bill otevřel ústa, aby protestoval, ale Jörg jej umlčel jednoduchým gestem rukou. „Tito lidé si říkají umělci, ale nejsou nic jiného než jen vandalové. Jejich práce nemá místo uvnitř stěn renomovaného podniku, jako je tento.“ Ukázal po místnosti a Bill klesl zpátky na křeslo. Bylo zřejmé, že od svého otce nedostane žádný druh podpory.
„A co venkovní zdi?“ Zeptal se vyzývavě a Jörg mu věnoval zmatený pohled.
„Prosím?“
Bill zavrtěl hlavou a řekl mu, že o nic nejde, než se stáhl do tichého trucovaní. Nevadilo mu se do toho dát na vlastní pěst, protože bův ví, že neměl v úmyslu se té myšlenky vzdát, jen si přál, aby to jeho otec viděl i z jeho úhlu pohledu.
„Jaký je tvůj názor na graffiti?“ Zeptal se Bill, jak se mu nohy pohupovaly přes okraj stolu.
No, tak možná nezíská podporu svého otce, ale to jej nezastavilo, aby svůj nápad nerozšiřoval mezi další lidi. V tomto případě ke své matce.
„Jak to myslíš?“ Zeptala se Simone, zatímco její štětec ani na okamžik neopustil plátno.
„Já nevím,“ začal Bill a díval se dolů na své nohy. „Obecně, řekl bych.“
„No,“ začala jeho matka, ale odmlčela se, aby na paletě smíchala dvě barvy a získala tak perfektní odstín světle fialové. „Tohle opravdu není konkrétní otázka, nebo ano?“ Pokračovala ve své práci, ale když od jejího syna nepřišel žádný komentář, pokračovala. „Myslíš to jako pouliční formu umění, nebo jako akt vandalismu, nebo spíše lidi, kteří to vytvářejí a kulturu kolem toho?“
Bill s úsměvem seskočil ze stolu a začal přecházet po ateliéru, aby zvedal a zkoumal různé předměty. Alespoň jeho matka věděla, jak správně klást otázky. „Myslím to jako formu umění.“
Chvíli si pro sebe broukala, jasně přemýšlela nad otázkou, a Bill by ji ani za nic nepřerušil. Místo toho udělal krok vzad a věnoval nejnovější malbě své matky zkoumavý pohled. Nikdy by se neodvážil říct, že jeho matka nemá talent, ale už jí řekl před lety, že to rozhodně není jeho styl. Dospěli k dohodě, že Bill nemusel komentovat práci své matky a ona jej o to nežádala. Když přišlo na umění, byl ještě větším kritikem než jeho otec, jen prostě měli odlišné názory na to, co bylo považováno za krásné a co ne.
„Myslím, že to má své kouzlo,“ řekla jeho matka tiše. „Ale nemůžu říct, že bych toho byla nějakým velkým fanouškem.“ Bill přikývl, nic jiného ani nečekal. „Nicméně si myslím, že je důležité si uvědomit, že je to ve většině případů akt vandalismu. Nemluvě o tom, že existuje jen málo těchto graffiti umělců, kteří jsou skutečně umělci. Může to dělat každý, stačí ti k tomu plechovka barvy a to celkově zanechává špatný dojem. Chci říct, s tolika, omluv můj slovník, sračkami, které jsou všechny považovány za graffiti, jak může být od nás jako od kultivovaných lidí někdy očekáváno, že bychom to mohli brát vážně jako formu umění?“
Bill se zasmál a otočil se, aby se setkal s matčiným pohledem. Přestala malovat někdy uprostřed svého proslovu a teď se na svého syna tázavě dívala. Přemýšlela, co jej přimělo, aby s tím vůbec přišel. Graffiti definitivně nikdy nebyly součástí jejich povinných výtvarných osnov.
„Ale uznáváš to jako formu umění?“ Přitlačil Bill, jak potřeboval, aby to řekla nahlas.
„No, ano, myslím, že ano,“ odpověděla ještě zmatenější než předtím. Kam tím mířil?
„Což znamená, že bys neměla problém s tím, kdybych to vystavoval ve své galerii?“
Když ji zasáhlo to uvědomění, Simone hlasitě vydechla. Vzala si chvíli, aby to vše vstřebala a dala se dohromady, než obrátila pozornost zpět ke svému obrazu. „Je to tvoje galerie.“
Tak možná nedostal podporu, kterou přišel hledat, ale Bill neviděl slova své matky jako porážku. Ne, na to byla až příliš důležitá, protože jimi doslova udeřila hřebíček na hlavičku. Byla to jeho galerie. Proč by potřeboval něčí svolení? Uznal tu skutečnost, ale zároveň byl trochu zklamán. Vždycky doufal v podporu svých rodičů, nebo alespoň v jejich pochopení.
Skleslý řekl své sbohem a zanechal matku u jejího obrazu.
Když vyšel ven a syrový podzimní vítr mu pročísl vlasy, obrátil se, aby věnoval svému domovu z dětství poslední pohled, zatímco si omotal kabát těsněji kolem svého těla. Už dříve věděl, že jeho rodiče měli na většinu věcí odlišný názor, zjistil to, když byl ještě docela mladý, ale stále mu to občas přišlo celkem smutné.
Celé dětství se cítil cize, když viděl a cítil věci jinak, než bylo očekáváno. Udělalo to z něj toho, kým byl dnes, a zaručovalo mu to úspěch, zatímco byl starší a moudřejší. Ale někdy, jen jednou za čas, si přál, aby mohl být schopen být to, co od něj očekávali jeho rodiče. Možná, že by se necítil tak sám.
Po překročení příjezdové cesty rychle nastoupil do svého vozu a zavřel dveře před nemilosrdným větrem. Zapnul motor a nechal jej chvíli běžet, aby auto zahřál. Zíral na velkou, studenou budovu a nedokázal zabránit úsměvu tvořícímu se mu na rtech. Už to nebyl domov a nedokázal pomoct tomu, že už se kvůli tomu necítil být smutný.
Ne, Bill už měl svůj domov jinde a už nebyl sám. Našel někoho, kdo rozuměl, nebo se o to alespoň pokoušel. Někoho, kdo, pokud mu byla dána příležitost, viděl věci stejným způsobem jako on.
Zatímco couval a nechával tak ten cizí dům za sebou, Bill sám sobě připomínal, že není sám, už ne. Pro teď, a na tak dlouho, jak jen mu bude dopřáno, má Toma.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Je mi líto, že se Bill u svých rodičů nesetkal s větším pochopením. Ale zase tu je prostor, aby jim dokázal, že má pravdu. Zatím se rodičům nesvěřil, že ta jeho známost je muž a navíc.. jak se říká těm, co tvoří grafiti? Sprejer? Hnusné slovo.
Jsem zvědavá, jestli se Tom nechá přesvědčit, aby vytvořil něco, co by Bill mohl vystavit uvnitř galerie.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Tušila jsem že bude něco takového následovat. Že Bill pomůže Tomovi s jeho uměním. Krásné, krásné. Díky za překlad.
Rodiče mě zklamali vůbec se nezajímali proč se na to ptá.
Bill měl skvělý nápad, ten už jen doufat, že Tom někdy kývne na takovou nabídku. Věřím, že to bude něco nového, jiného a ne všichni pochopí, že bude Bill vystavovat graffiti, ale určitě se najdou i tací, kterým se to bude moc líbit.
Bill se zatím moc nesetkal s nadšením od rodičů, ale až uvidí Tomovy práce, snad změní názor.
Moc děkuji za překlad, Zuzu 🙂
Som zvedavá ako Bill presvedčí Toma na to aby pracoval pre galériu a bol ochotný vystavovať svoje diela za peniaze… musel by sa vzdať svojho štýlu života… ale možno keď porozmýšľa zistí, že musí začať život žiť a nie si len užívať… Billa mi je ľúto aj keď ho jeho rodičia milujú, sú k nemu takí cudzí… Veľmi pekne ďakujem za preklad.
Je mi ľúto Billa, že nedostal od rodičov podporu, ktorú si prial, ale ako povedala Simone, je to jeho galéria, takže si pôjde za svojím.
Som zvedavá, ako presvedčí Toma, aby preňho maľoval a tiež, či Billovi rodičia zmenia názor, keď Tomove diela uvidia.