autor: Ainee
Ukaž mi, že mě miluješ
Protahující se Bill Tomovi připomínal kočku a musel se uchechtnout, když Billa uprostřed protahování šťouchl do boku a kompletně tak zničil tuto jeho chvíli. Bill hlasitě zakňučel a na chvíli našpulil rty, než se mu zkroutily do širokého úsměvu a přitulil se blíže k Tomovu boku.
„Řekněte mi, pane Trümpere, co budu muset udělat, abyste pro mě maloval?“
Se zakoulením očima nad tím formálním dotazem si Tom odfrkl, když se setkal s Billovýma velkýma, pomrkávajícíma očima. „To záleží na tom, jak moc to po mně chceš,“ řekl drze a protáhl si obě ruce nad hlavu, následkem čehož nadzvedl z matrace svou hruď a Billovi z ní tak spadla hlava a zabořila se mu do boku.
Bill Toma šťouchl do žeber, až lehce nadskočil, a odpověděl: „Opravdu moc.“ Pak zvedl hlavu, aby se mohl setkat s Tomovým pohledem a všiml si, že se jeho přítel červená. Se smíchem se zakousl do napjaté kůže přes Tomova žebra a mladší muž vypískl.
Billův záchvat smíchu se protáhl na několik minut a Tom byl každou vteřinou červenější a rozpačitější. On nikdy nepištěl, nikdy! Prostě musel a před Billem – ze všech ostatních lidí – to nebylo nic jiného než ponižující.
Bill nakonec našel sílu, aby se vzpamatoval a zlomyslně se zazubil na svého červenajícího se přítele, ale Tom nebyl pobavený. S rozhodnutím, že je lepší to nechat být, místo aby si mladšího muže dobíral a prakticky si tak říkal o brzkou smrt, si Bill odkašlal a nasadil vážnou tvář.
„Ale já to myslím vážně, Tome. Chci tvou práci vystavit, pokud pro mě budeš malovat. Jsi velmi talentovaný a byla by škoda, kdyby ses alespoň nepokusil na tom založit své živobytí.“
Tom s povzdechem poraženě zavrtěl hlavou. „To nemůžeš vědět, Bille. Neviděl jsi skoro nic z toho, co jsem udělal. Navíc jsem se to nikdy nepokoušel dělat v malém měřítku.“ Bill se chystal protestovat, ale Tom pokračoval. „Jo, a nezapomeň, že to dělám proto, že se mi to líbí a dělám to rád, a ne pro peníze.“
Bill chápal, co Tom říkal, opravdu ano, ale prostě neviděl důvod, proč by to mělo být v rozporu s jeho zájmy. „Co je špatného na tom, vydělávat si peníze tím, co děláš rád? Není to snad to, co děláme my všichni, ať už jakýmkoliv způsobem?“ Zavrtěl hlavou a věnoval Tomovi prosebný pohled. „Prosím, mohl bys to zvážit? Když nic jiného, tak aspoň kvůli mně?“
„Budu o tom přemýšlet.“
***
„Hej, Andy, chci znát na něco tvůj názor,“ zařval Tom, když blonďák prošel kolem jeho dveří. Tom se ukrýval ve svém pokoji celé dopoledne, hrál na kytaru a byl zcela ztracen ve svých myšlenkách. Andreas už hodiny poletoval po bytě a dělal cokoliv, co mu právě přišlo na mysl, jen aby uklidnil motýly ve svém břiše. Měl později rande, řádné rande, a byl si jistý, že se mu to povede posrat.
„Hmm…?“ Jen sotva poslouchal, ale Tom vyslovil jeho jméno, a tak předpokládal, že byl žádaný. Prostrčil hlavu napůl otevřenými dveřmi a věnoval mu tázavý pohled. Jakmile mu pohled padl na celý pokoj, našel další věc, která jej udrží zaměstnaného. Tomův pokoj byl jeden velký chaos a Andreas vkročil dovnitř a po cestě zvedal různé věci.
Tom jej pouze sledoval a přemýšlel, co to do něj vjelo. Andy nenáviděl úklid. Ale nechal to být, měl na mysli důležitější věci.
„Myslíš, že bych mohl být umělec? Myslím, jako doopravdy?“ Tom se bezmyšlenkovitě kousal do spodního rtu a bez nějakého zvláštního účelu přejížděl po jednotlivých strunách na kytaře.
Andreas se zastavil uprostřed pohybu a otočil se směrem k němu. „Proč?“ Byla to na Toma obrovská změna a Andreas mohl jen hádat, kdo byl důvodem jeho náhlého zájmu o kariéru.
„Já nevím. Jen jsem přemýšlel…“ Tom se odmlčel, věděl, že Andreas dokázal prohlédnout tyhle jeho kecy.
„Jiiistě,“ řekl blonďák se širokým úsměvem. Tohle mu vůbec nesežral.
„Fajn!“ Ustoupil Tom, dokonce si ani nebyl jistý, proč se vůbec snažil vyhnout tomu, aby prozradil skutečný důvod. Bylo to odsouzeno k neúspěchu ještě dřív, než otevřel pusu. „Bylo to prostě něco, co Bill minule navrhl, že bych měl zkusit dělat věci na menším formátu. Řekl, že by to rád vystavil, pokud bych to udělal.“
Andreasovi poklesla čelist a současně zapomněl na to, že drží spoustu Tomových věcí, které taky klesly k zemi. Přistály na zemi s hlasitým žuchnutím, až sebou Tom škubl. „To si ze mě děláš srandu!“
„Ehm, ne?“ Snažil se Tom, divil se, proč je Andy tak ohromený. Bill byl koneckonců jeho přítel, dávalo to smysl, že Tomovi nabídl pomoc.
„Tome, to je fantastické!“ Zařval Andreas a hodil rukama do vzduchu, jak si nebyl jistý, co jiného by s nimi měl dělat.
„Je?“ Jistě, byla to skvělá nabídka, ale proč byl Andy tak nadšený?
Bez dalších okolků začal blonďák přecházet po místnosti celý rozhozený tou náhlou změnou událostí. „Samozřejmě, že je! Jen si to představ: Tvá práce visící v nóbl galerii v centru města, se všemi těmi bohatými a slavnými, kteří prakticky vyhazují své peníze tvým směrem za to, že nic neděláš. Promiň, ne nic, ale však víš, za něco, co bys stejně dělal. Tohle je ohromné, Tome! To by mohla být tvá cesta pryč z tohohle místa!“
„Já mám tohle místo rád,“ zamumlal Tom a Andreas se zastavil uprostřed kroku. To opravdu nečekal.
Z Andreasova pohledu byla tohle jen přechodná zastávka, místo k odpočinku, než se přesune jinam. V jeho hlavě tohle nebylo nic trvalého. Sakra, nebylo to ani bezpečné místo. Nikdy si nemyslel, že by to Tom mohl cítit jinak. Byl si tak jistý, že se na tomhle shodovali. Opravdu Tom čekal, že tady zůstane navždy? Nebylo to tak, že by to snad vůbec byla jedna z možností. V kterémkoliv okamžiku mohli být vyhozeni.
„Tome,“ řekl tiše a klesl do podřepu na stejnou úroveň očí se svým zamračeným kamarádem. „Ty víš, že tady nemůžeš zůstat navždy.“
Tom pomalu přikývl a nepohodlně se zavrtěl. „Já vím.“
Andreas ho vzal za ruku a jemně ji stiskl. „Dobře. Tak co ti brání? Mohla by to být tvá vstupenka k větším a lepším věcem, jen pokud bys to dovolil.“
Tom si povzdechl a pak jemně zavrtěl hlavou. „Možná pro to ani nemám talent, víš. Sakra, ani si nemyslím, že bych dokázal vytvořit něco i jen vzdáleně zajímavého! Co když to budou nenávidět? Co když se ukáže, že nemám žádný talent a budu jen terčem posměchu?“ Byl vystrašený, to si musel připustit. Byl k smrti vyděšený z možnosti selhání. To byl pravděpodobně důvod, proč jej nikdy ani nenapadlo pokusit se létat, byl si tak jistý, že spadne přímo na zadek.“
Andreas si jej s jemným úsměvem přitáhl to teplého objetí a poplácal ho po zádech. „To nikdy nezjistíš, pokud to nezkusíš. A i když se ti to nepodaří, alespoň budeš vědět, že ses o to pokusil.“ Bylo to klišé, ale bylo to to nejlepší, co Andreas mohl nabídnout, znal Tomův strach až příliš dobře, jeho samotného pronásledoval taky. „A když se nejhorší sejde s nejhorším a ty budeš vyhnán z města,“ řekl posměšně, „slibuju, že tam budu, abych dal pozor, že po tobě neházejí ničím tvrdým.“
Tom ze sebe Andrease se smíchem odstrčil a praštil jej žertem do hrudi. „No díky!“ Oba se smáli a Tom nedokázal zabránit zazubení, které se mu šířilo po tváři. „Zmrde.“ Alespoň měl přátele, kteří by jej chytili, kdyby padal.
Byly to už dny a Bill Tomovi začínal vážně chybět. Ale držel se stranou z nějakého důvodu, a jak kráčel po známé cestě, nedokázal se přinutit, aby se přestal zubit jako idiot. Jakmile byla galerie na dohled, podvědomě zrychlil. Čím dříve tam bude, tím dříve mohl Billovi ukázat, co dělal.
Galerie byla otevřená a k Tomově nelibosti plná lidí. Zřejmě šlo o nějakou velkou událost. Nějakou dobu přecházel před budovou, než se rozhodl vstoupit. Nikdy se v galerii necítil pohodlně, když tam byli lidé. Cítil se nepatřičně a mohl na sobě cítit pohledy lidí, když mezi nimi procházel. Byl tak mimo svou komfortní zónu, jako by vyšel z vlastního času a dostal se do času někoho jiného.
Byl už téměř na schodišti, když v tom jej někdo popadl zezadu za paži, čímž jej vyděsil a přinutil ho se otočit. Bill se široce usmíval, příjemně překvapený neohlášenou návštěvou svého přítele.
„Hej, cizinče,“ zapředl a rychle zrušil vzdálenost mezi nimi, aby Toma měkce políbil na bradě. Tom se nad tím gestem mírně začervenal, přece jen, byli na veřejnosti, a na oplátku se jen usmál. „Už jsem tě pěknou dobu neviděl. Kde ses schovával?“
Tom pokrčil rameny a nezúčastněně se rozhlédl po místnosti. „Tak co se tady děje?“
Mírně zklamán Tomovou vyhýbavou odpovědí, Bill otráveně zakoulel očima. „Jeden umělec vydává svůj životopis a rozhodl se, že tohle je ideální místo na oslavu této společenské události. Jaké může být lepší místo než to, které je už vyzdobeno jeho prací, že?“
Tom se musel zasmát Billovu zjevnému nedostatku nadšení. „No, ty jsi ten, kdo ho sem přivedl,“ dobíral si jej Tom a vysloužil si tím zazírání.
„Jo, jo, to je jedno. Mám rád jeho umění, to ale neznamená, že mám automaticky rád i toho chlapa.“
Tom pobaveně zavrtěl hlavou a letmo jej napadlo, jestli to z něj dělá výjimku.
„Tak, a teď mi řekni, kde ses schovával? Chyběl jsi mi,“ řekl Bill a našpulil rty.
Tom se škodolibým úsměvem zavrtěl hlavou, neměl v úmyslu mu to říct. Místo toho odpověděl na Billovu poslední poznámku. „Taky jsi mi chyběl.“
Bill, očividně spokojený, se naklonil k polibku, jen aby Tom následně poodstoupil.
S jasným pocitem odmítnutí mu Bill věnoval tázavý pohled. „Co?“
Tom si povzdechl a ukázal po místnosti. „Nemyslím si, že tohle je to správné místo.“
Upřímně, Tom se nestaral o to, kdo je viděl, ale s ohledem na Billa on bude muset být ten zodpovědný. Ani nevěděl, jestli o jejich vztahu někdo ví, nebo jestli Bill chtěl, aby to bylo známo. A dokud neznal Billův názor v této věci, bude si na veřejnosti držet svůj odstup.
Bill zahučel a udělal krok vzad. Nikdy nečekal, že by se za ně Tom styděl. Tom byl přece ten důvod, proč řekl ne, že? „Mě to nezajímá. A tebe?“
Tom jej s uculením vzal za ruku a konejšivě ji stiskl. „Ne.“
Bill chvíli uvažoval, než roztáhl rty do širokého úsměvu. „Dobře, teď pojď, chci se tebou pochlubit.“
Tom se stále smál, zatímco jej Bill táhl do davu, jejich prsty byly propletené a Billovu tvář zdobila jemná červeň. Nikdy nečekal, že bude tak nadšený z předvádění svého přítele, ale teď už tomu pocitu rozuměl. Byl to ten pocit nadřazenosti, když jste měli ve svém držení něco, co mělo způsobovat žárlivost a závist ostatních, a podle Billova názoru, Tom nebyl nic jiného než mimořádný.
Jak se Bill dokázal udržet, aby každého jednotlivého člověka z těchto lidí nezaškrtil, Tom neměl tušení. Jejich blahosklonné pohledy a sarkastické poznámky jej nutily chtít z nich vymlátit duši, dokonce i z žen. Trpěl už dvě hodiny, než mohl najít způsob, jak Billa vylákat spolu s ním. Toho večera vstoupil do galerie s jasným cílem a byl trochu naštvaný, že byl obelstěn a sveden z cesty.
No, nebylo to úplně tak špatné, uvažoval, a pohlédl na Billovu unavenou tvář. Nikdy dříve nebyl ve svém životě tak hrdý. Bill ho představil spoustě částečně slavných lidí a pokaždé dělal velkou věc z toho, že jej představuje jako svého přítele. Ve skutečnosti jej Bill představoval jako svého přítele, novou vycházející hvězdu uměleckého světa, a ta myšlenka ho rozesmála. Neměl k tomu ani vzdáleně blízko, ale slyšet to od Billa mu dávalo naději, že jednoho dne by mohl být.
Bill zívl a pohlédl na Tomovu zamyšlenou tvář. Tramvaj byla téměř prázdná a on byl docela rád. Užíval si sezení v tichosti spolu s Tomem, zatímco sledoval venkovní ruch velkoměsta. Byla tma, ale město se hemžilo světly a životem. Byla to Billova oblíbená denní doba, a trávení času s Tomem byla jeho oblíbená věc. Bylo to prostě perfektní.
„Jedeme k tobě?“ Zamumlal. Ani ho nenapadlo se zeptat dřív, prostě Toma slepě následoval. Zdálo se, že to v posledních dnech dělával stále častěji, důvěřoval mladšímu muži bez jakýchkoliv otázek a předpokládal, že bude v bezpečí, dokud budou pohromadě. Byl to nový a děsivý pocit, ale Bill by ho ani za nic nevyměnil.
„Mhm,“ zabroukal Tom místo odpovědi, stále ztracen v myšlenkách a s úsměvem na rtech.
„Nic nevidím!“ Kňučel Bill a Tom se mu hlasitě zasmál do ucha.
„To je tak trochu účel, víš.“ Ruce měl pevně sepjaté přes Billovy oči a oba klopýtali kupředu a několikrát málem spadli díky předmětům ukrytým v trávě.
„Myslel jsem, že jdeme k tobě,“ zakňučel znovu tmavovlasý muž a Tom si odfrkl.
„Jsme u mě.“
Bill se na okamžik zastavil, aby se zamyslel nad Tomovými slovy a Tom mu přitom narazil do zad. Hlasitě vzdychl a Bill se uchechtl. Pomsta byla tak sladká věc.
„Pořád jsme venku, takže nemůžeme být u tebe. A věř mi, že bych si pamatoval, kdyby ti z podlahy rostla po kolena vysoká tráva.“ Docela spokojený se svým vlastním odůvodněním, Bill pevně přikývl a téměř tak shodil Tomovy ruce a zároveň zničil překvapení.
Tom se s povzdechem téměř vzdal. „Věř mi, ano? Jsme u mě, jen ne uvnitř budovy. Můžeme teď prosím pokračovat? Jak už jsem řekl, chci ti něco ukázat a momentálně se nedostáváme nikam.“
Bill mu vyhověl a oba se znovu rozpohybovali kupředu, dokud mu Tom neřekl, aby se zastavil a otočil doleva. A Bill, jako hodný chlapec, udělal, co mu bylo řečeno, a dokonce i ze své vlastní vůle nechal zavřené oči, jakmile Tom sundal ruce.
„A teď se podívej,“ řekl mu Tom vzrušeně.
Bill několikrát zamrkal, aby si jeho oči přivykly na světlo. Byli venku, jak předpokládal, a podle rychlého pohledu okolo Bill usoudil, že jde o dvorek, o kterém Tom neustále mluvil, ale ještě nikdy mu jej neukázal. Bylo tam roztroušeno několik starých sudů od oleje, z nichž většina sloužila jako ohniště s plameny šlehajícími přes okraj. Kolem se poflakovalo několik lidí, většinou v odlehlém koutě dvorku, kteří si tiše povídali a nechali mezi sebou kolovat lahev. Vypadalo to skoro útulně, pomyslel si Bill.
„Takže?“ Naléhal Tom, když Bill nic neříkal. Mírně zmatený Bill obrátil pozornost ke zdi před sebou. Byl tak rozptýlen svým okolím, až úplně zapomněl, že je sem Tom přivedl z nějakého důvodu. Když mu konečně došlo, na co se to dívá, Bill zalapal po dechu. O zeď zde bylo opřeno několik obrazů, očividně Tomova práce. Velké dřevěné desky, kovové desky, staré kusy nábytku a podobné věci, které sloužily jako plátno. Bylo zřejmé, že Tom použil cokoliv, co se mu dostalo do rukou.
Pokud Bill někdy přemýšlel nad tím, jak by Tom mohl přeměnit své graffiti na prodejná umělecká díla, nikdy si nepředstavoval to, co mu bylo předloženo. Bylo to inovativní, originální, a ach, tak velmi Tomovské. S vítězným úsměvem se obrátil ke svému nervóznímu příteli. Ano, bylo to definitivně jako Tom.
„Miluju to.“
Když vstoupili do bytu, Bill se stále usmíval. Opravdu nečekal, že by Tom přijal jeho nabídku. Doufal v to, samozřejmě, ale vlastně si myslel, že ho Tom odmítne. Skutečnost, že samotný byt byl také zaplněn věcmi, které byly buď v procesu malování, nebo připravené k malování, pouze přidalo k jeho vzrušení. Tom ho definitivně vzal vážně.
Zastavil se uprostřed kroku a obrátil se k Tomovi loudajícímu se za ním. „Děkuju ti,“ řekl. Bylo to tak jednoduché, ale znamenalo to mnohem více.
Tom v rozpacích sklonil hlavu a pokrčil rameny. „Nikdy nevím, dokud to nezkusím, že?“
Bill vážně přikývl a zrušil vzdálenost mezi nimi. Jemně přiložil dlaň na Tomovu čelist a přiblížil k sobě jejich tváře. „Myslel jsem za to, že to děláš kvůli mně. Já vím, jek se ohledně toho cítíš.“
Tom zamrkal a ještě jednou pokrčil rameny. „Bylo to stejně tak i kvůli mně. Už bylo na čase, abych vyšel z té své malé ulity, že?“ Necítil se příliš pohodlně při mluvení o svých nadějích a snech, stejně nikdy nečekal, že by z nich mohlo něco vzejít.“
Ale tohle byl Bill a ten měl právo to vědět. „Vždycky jsem snil, že možná, jednoho dne, bych tohle mohl dělat na plný úvazek, ale vždycky mi to připadalo hloupé.“ Odmlčel se jen na tak dlouho, aby se setkal s Billovýma chápajícíma očima. „Takže si myslím, že já jsem ten, kdo by ti měl poděkovat za to, žes mi dal to poslední popostrčení, abych do toho šel.“
Poté už nebyla potřeba žádná slova. Jejich rty se spojily v tom nejjemnějším polibku a chladné, bloudící ruce našly svou cestu pod vrstvy oblečení, jen aby se téměř stáhly ze šoku při styku s horkou kůží.
Bill, pro jednou se nestarající o své okolí nebo o to, že by mohl někdo přijít, stáhl Toma až k podlaze, zatímco těžce oddechoval a potěšeně sténal pod Tomovými žádostivými polibky.
Jejich těla tančila ve spoře osvětleném obývacím pokoji, pot se lesknul ve slabém světle, a když Bill dosáhl svého orgasmu, jeho zastřené oči se potulovaly po okolí, aby plně vstřebaly krásu Tomova umění a smysl za jeho pouhou existencí.
Tom zasypával svého milence sladkými, nedbalými polibky a jeho mysl se toulala, jak přemýšlel, jestli tohle je to, jak by to bylo vždycky, jestli tohle byla ukázka toho, co by život s Billem znamenal. Láska, potěšení, vášeň, a žár žhnoucí jako oheň. Se zabořením prstů do křehkého těla pod sebou přemýšlel, kde by byl, kdyby Bill zničehonic nevstoupil do jeho života, a jestli by to přežil, pokud by se druhý muž rozhodl z jeho života opět vystoupit.
Tom pevně zavřel oči a nechal tyto chmurné myšlenky odejít, jak jej naplnily vlny rozkoše z jeho vyvrcholení, a nezbylo v něm nic, než jen čistá euforie a vyčerpání.
„Miluju tě,“ zamumlal Bill a Tom otočil hlavu, aby se setkal s jeho něžnýma, hnědýma očima.
Bill v tlumeném světle vypadal ohromně, vlasy měl ještě vlhké a tělo se mu lesklo potem. Ten pohled sám o sobě byl dech beroucí, ale pro jednou to byla jeho slova, která Toma připravila o schopnost dýchat. S unaveným úsměvem Bill na mladšího muže zamrkal svými dlouhými, tmavými řasami, opravdu neočekával odpověď.
Nebylo to něco, u čeho Tom čekal, že to uslyší tak brzo, ale to neznamenalo, že jej to nepotěšilo. Bill se ani nezamyslel, než to řekl, přišlo to tak přirozeně, ale Tomova reakce jej přinutila zuřivě zčervenat. Tom se široce usmíval a oči mu zářily v bledém světle měsíce.
Tom jej nesměle pohladil prstem po čelisti a jemně ho políbil na čelo. „Taky tě miluju.“
Byla to pravda, jaká jen mohla být, miloval Billa víc, než si kdy myslel, že by někoho mohl milovat. Na čase nezáleželo, ani na věku nebo společenském postavení. Oni dva našli něco speciálního, a Tom byl připraven bojovat se vším, s čím musel, aby si to udržel.
Ale pro tuto chvíli se spokojil s tím, že Billovi ukáže, jak moc jej miluje, s pomocí svého spreje. S tím a s jemnými polibky sdílenými ve tmě, a se sladkými slovy šeptanými do ticha noci.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Díky za dílek…je velmi krásný…úžasný…konečně začal jejich vztah hezky plynout a doufám, že je čeká jen samé štěstí. Díky.
Škoda, že nemůžeme vidět, co Tom stvořil, takže bude muset stačit Billovo nadšení.
Moc krásný dílek, těším se na další.
Já vím že se opakuju a že to píšu pokaždé, ale já prostě miluju tuhle povídku. Díky Zuzu.
Věřím že Tom bude moc dobrý malíř a jejich láska je krásna.
Nádhera! ♥
Vždycky nevím, co více k téhle povídce dodat, každopádně si ji pokaždé strašně ráda čtu. Krásně plyne a jednoduše zbožˇuju vztah Toma s Billem. ♥ Jsou spolu dokonalí a mám radost z toho, jak si spolu rozumí a mají se rádi.
Ráda bych viděla, co Tom stvořil, ale hold se budu muset spolehnout na Billa, ale věřím, že jeho úsudek je správný.
Billovo vyznáná na konci mě dostalo a hlavně moc potěšilo.
Děkuji moc, Zuzu! ♥
Prekrásna kapitola. Bill je strašne zlatučký ako ochotne predviedol Toma ako svojho priateľa a umelca… som rada, že Tom sa nechal presvedčiť a skúsil svoje umenie preniesť na niečo iné ako na cudzie steny… muselo to byť fascinujúce, rada by som si takú graffiti výstavu pozrela… a vyznania lásky celej kapitole dali vôňu nehy… Ďakujem za preklad:)♥
Super! Som rada, že Bill tak hrdo predstavoval Toma ako svojho priateľa a hlavne za to, že sa Tom rozhodol predsa len tú Billovu ponuku prijať a maľovať.
Vyznanie lásky bolo už len takou sladkou čerešničkou na záver 🙂