autor: leahq
Jen krátká zpráva pro ty, co se třeba zalekli u prvního dílu mé informace, že je to povídka hodně strašidelná: LilKatie je prý strašprdelka :-D. Tak se nemusíte zase tak bát. J. :o)
Tom se probíral hromádkou dokumentů ve veřejné knihovně. Knihovnice mu moc nechtěla dát nákresy budovy, ale pak jí došlo, jaká díra to místo je. Po tom, co zažertovala, že je to nejvíc neužitečné vloupání v historii St. Louis, nechala Toma v zadní místnosti, aby pokračoval ve výzkumu.
Pečlivě si prohlížel všechny nákresy a zjistil, že hotel obsahuje několik pokojů, které nejsou přístupné veřejnosti a že si jich včera nevšiml. Když se podíval na scanner, tak mu bylo hned jasné, že tam papíry nenarve. Namísto toho si to vyfotil na mobil a zapsal si do mysli, že ještě jednou musí Billovi poděkovat.
Když uklidil mobil do kapsy, měl ještě jednu misi, než odsud odejde. Přešel k jednomu počítači s katalogem a napsal do něj jméno Bill Ziegler. Přejel si dlaní po plnovousu, když nic nevylezlo; Tom vymazal křestní jméno a znovu klikl na vyhledávač. O pár vteřin později mu vyjel seznam tří stran. Tomovi klesla brada, když projížděl seznam a zjistil, že je tam devatenáct knih od autora jménem B. L. Ziegler. Zapamatoval si kód pro danou sekci a přešel hluboko do zadního rohu budovy.
Žárovka nad tímto rohem začínala blbnout, a tak nevlídně blikala, když se Tom blížil na konec uličky a musel si kleknout až ke spodní polici. Vzal jednu z tlustých a prachem pokrytých bichlí, podíval se na obrázek mladíka, který stál čelem drakovi a třímal v ruce jen malou dýku. Natáhl se po jiné a vidět monstrózně vyhlížejí mořskou pannu s mechovými vlasy a dlouhými drápy, která zatahovala křičící děvečku do oceánu. Otočil knihu na druhou stranu a uviděl fotku muže, se kterým včerejší noci mluvil, nebo spíš nějaké jeho verze. Na téhle fotce se usmíval. Měl dlouhé vlasy stažené do culíku a na hladce oholeném obličeji měl hřejivý úsměv. Temné oči svítily zpod lehké ofiny nad jeho make-upem orámovanými víčky.
„No to mě poser…“
Prohlédl si každou z knih a nakonec si vzal tu s obrázkem minotaura a přešel k pokladně. Když šel domů, musel potlačovat nutkání se do knihy začíst a u toho jít, protože by určitě skončil tak, že by něco sejmul a skončil obličejem v chodníku.
Prošel dveřmi Moorsfieldu a byl překvapený, když byl osloven svým jménem.
„Pane Kaulitzi!“ promluvil k němu muž, který ho najal, „měl jste už nějaké štěstí na své misi?“
„Nic určitého. Teď jsem byl v knihovně, abych se podíval na nákresy budovy. Večer budu mít lepší plán na vyšetřování.“
„To zní dobře. Kdybyste něco potřeboval, dejte mi vědět.“ Naklonil muž hlavu na stranu a ukázal na Tomovu knihu. „Výzkum?“
„Ani ne.“ Ukázal mu Tom knihu. „Zábava pro volný čas.“
Muž se podíval na titulní stranu. „Oh, vidím, že jste potkal jednoho z našich stálých hostů.“
„Několik z nich, ano.“
„No, nenechte ho stáhnout vás dolů.“ Zvedl předtím netknuté noviny zpoza pultu „A jestli si od něj chcete něco přečíst, doporučuji vám, abyste méně plýtval svým časem a přečetl si dnešní absolutní hovadiny.“ Otevřel stranu s horoskopy a postrčil to směrem k Tomovi.
„Oh um… díky.“ Tom si vzal noviny a jeho nálada se bleskově změnila na bod mrazu. „Promluvím si s vámi později, jo? Rád bych se ještě podíval na ty nákresy.“
„Zajisté.“ Usmál se na něj a zamával na rozloučenou.
Tom vyšel po schodech nahoru a bylo mu Billa hrozně líto. Nebyl moc přátelský, ale rozhodně se nechoval nijak zle. Pomalu začínal chápat, proč se vyhýbal rozhovorům se zaměstnanci hotelu. Tom se snažil setřást pryč nepříjemnou lítost, když došel do šestého patra. „Soustřeď se, Tome.“ Nařídil si hlasitě, když vešel do svého pokoje, aby se připravil na večer.
***
Bill se tupě díval na obrazovku počítače, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře, které ho vytrhlo ze strnutí. Mrkl na hodinky a neměl ponětí, kdo by na něj v deset večer mohl ťukat. Podíval se kukátkem a odfrkl si, když s protočením očí promluvil skrze dveře.
„Co chceš?“
„Požádat o laskavost, kterou mi nedlužíš…“
Bill otevřel dveře a odhalil nervózně přešlapujícího Toma. „To není zrovna super způsob, jak někoho o něco poprosit.“
„No, vlastně jsem přišel vyjednávat.“ Tom zvedl lahev Patronu. „Vyměním to za tvou společnost.“
Bill ustoupil stranou a přál si, aby jeho zvědavost nebyla tak silná. „Pojď mi to říct dovnitř, ano? Už takhle si lidi myslí, že jsem kus hovna; ještě aby si mysleli, že jsem šlapka.“
Tom vešel do místnosti, která byla v naprostém nepořádku plném krabic od jídla, nahromaděných novin a špinavého prádla. „Díky.“
„Tak co chceš?“ založil Bill ruce na hrudníku a díval se na Toma, který měl zjevně problém učinit oční kontakt.
„No, našel jsem v nákresech nějaké skryté místnosti a je hloupé prozkoumávat takhle staré budovy o samotě, obzvlášť když jdeš někam, kde tě nikdy nikdo nebude hledat, pokud se zasekneš.“ Tom si znovu kousal piercing. „Chtěl jsem poprosit údržbáře, ale musí být pryč, protože ho nikde nemůžu najít, a tak jsem si myslel, že bych mohl vyměnit tvoji společnost za tuhle lahev naprosto neukradeného Patronu…“
„Naprosto neukradeného, jo?“ Bill byl médiem trochu pobavený.
„No ok, ukradl jsem ho z baru, ale Vanhousen si to má hlídat a nechovat se k tobě jako kretén.“ Tom si dal ruku na pusu a vykulil oči.
Bill věděl, že ten debil, co vlastnil tuhle budovu, si o něm nemyslel nic hezkého, ale nevěděl, že své názory říká i ostatním v hotelu. Prohrábl si své načechrané neučesané vlasy a znovu se poddal své překvapivě plaché nové známosti.
„No dobře.“ Vydechl a vzal svou kartu od pokoje a likér z Tomovy ruky. „Když mi slíbíš, že se nervově nezhroutíš.“
„Ah, ne. Jsem v pohodě. Jen jsem nejistý, když obtěžuju lidi.“ Tom si upravil jeden z mnoha náramků. „Děkuju ti.“
„Jo, jo.“ Bill ukázal ke dveřím. „Veď mě, Jolando.“
„Jak si přeješ, Stephanie Meyerová.“
„Au.“ Řekl Bill hravě a dal si ruku na srdce. „Ale dobře ty.“
„Díky.“ Tom otevřel dveře ke schodišti a šel dolů.
„Proč jdeme po schodech?“
„Protože jdeme dolů jen o jedno patro.“ Tom už procházel dveřmi do čtvrtého patra. „Vchod do téhle nepoužívané části hotelu je vzadu za kumbálem.“
„Kde taky jinde.“
Bill následoval Toma do kumbálu a zastavil, aby se rozhlédl. Nabral si plnou hrst šamponů a dal si je do kapes, než se Tomovi znovu podíval do očí.
„Nesuď mě, uklízečka ke mně už nechodí a nikdy nedostanu nové.“
„Já tě nesoudím.“ Tom si vzal několik propisek a zápisník. „Jen pro případ, že bychom si potřebovali něco zapsat.“
„No jistě, parťáku.“ Bill ukázal ke druhým dveřím v místnosti, které na sobě neměly scanner pro karty. „Máš klíč?“
„Ne-e.“ Tom vzal za kliku, aby se ujistil, že je opravdu zamčeno, a natáhl se do kapsy, aby vyndal svou kartu.
Bill se na něj díval a přemýšlel, jestli se mu tohle jenom zdá, když viděl, jak médium hýbalo kartou mezi dveřmi a futry a po chvíli zámek povolil a dveře se otevřely.
Bill zakašlal, když se mu do obličeje nahrnul prašný vzduch a dal si ruku přes pusu a nos, až pak promluvil. „Takže jsi opravdu médium, nebo jsem jen nástroj pro vloupání?“
Tom pokrčil rameny a posvítil malou baterkou do místnosti před nimi. „Zajímá tě to?“
„To máš pravdu.“
Bill si zapnul aplikaci s baterkou na svém telefonu a posvítil do toho, co se zdálo být bohužel jen zábavní pokoj. Pod prachem uprostřed místnosti stál stůl na karty a šest k sobě neladících skládacích židlí. Nalevo byl pult a umyvadlo v podobném stavu a napravo byly další dveře.
Bill se otočil na Toma a sledoval, jak vyleštil kus zrcadla a zadíval se do něj. Bill se zrovna chtěl pohnout k dalším dveřím, když slyšel, jak Tom zalapal po dechu, a tak leknutím uskočil dozadu a začal se vyděšeně rozhlížet po malém temném pokoji.
Tom se snažil zůstat cool, zatímco nemohl uvěřit, že s ním náladový autor souhlasil jít na tohle dobrodružství za zdi Moorsfieldu. Věděl, že by to nejspíš zvládl sám, ale vnitřní hlásek mu pořád říkal „co kdyby“, a tak ho poprosil o společnost.
Tom se otočil k zrcadlu nad umyvadlem, zdálo se mu, že všechna zrcadla v tomhle hotelu byla ve stylu začátku dvacátého století. Utřel trochu prachu a cítil, jak se mu málem zastavilo srdce, když ve stříbřitém odrazu uviděl, jak přímo vedle Billa stojí nějaká žena.
Zalapal po dechu a otočil se, cítil se hned trochu provinile, když viděl, jak Bill uskočil do rohu.
„Cos viděl?!“ Bill kulil oči a skenoval pokoj.
Tom zvedl prst, aby Billa umlčel. „Halo?“ čekal asi minutu, aby viděl, jestli je duch ještě přítomný. „Je to v pořádku Bille, už šla pryč.“
„Šla?“ Bill byl stále zády přitisknutý na zeď.
„Moc dobře jsem nekoukal, ale myslím, že to byla pokojská. Byla malá a jen tady stála…“ ukázal, „vedle tebe.“
Bill si nervózně prohrábl vlasy. „Nezdvořačka.“
Tom se zasmál a šel k dalším dveřím. „Obvykle jsou jen zvědaví, abych byl upřímný. Tohle jen dokazuje, že moje schopnost může být potlačována, ale není úplně blokovaná.“
„To je dobře… řekl bych.“ Bill nejistě šel za Tomem, který otevřel cestu do neskutečně úzké chodby.
„Je to dobré.“ Tom posvítil baterkou do rohu, než zatočil. „Nevím, jak bych bez toho fungoval. Je to, jako by normální člověk oslepl nebo ohluchl.“
„Ty jsi se tak narodil?“
„Jop.“ Přikývl Tom, když zvedl pohled a neviděl nad nimi nic než jen obyčejné trubky. „Máme to v rodině.“
„Tak proč jsi z toho tak nejistý?“
Tom se zastavil a opřel se o zeď. „Je to tak vidět?“
„Ty ses to snažil schovat?“ Bill byl ohromen.
„Trochu?“ odfrkl si Tom a pokračoval v chůzi. „Není to o duších. Je to opravdová porucha takže…“
„Oh, to mě mrzí,“ řekl Bill provinile.
„Nemusí.“ Tom konečně uviděl východ na konci chodby. „Není to tvůj problém.“
„Ok.“ Bill si znovu prohrábl vlasy, když se Tom protáhl dalšími dveřmi.
„No to je ovšem jiná!“
„Oh! Co je tam?!“
„Nejsem si jistý, ale vypadá to jako jeden z těch starých kuřáckých salonů.“
Tom se rozhlédl po velké místnosti, která byla v barvách šarlatové a zlaté jako zbytek hotelu, ale byla v mnohem lepším stavu, až na přítomný prach. Velká zdobená křesla stála v půlkruhu kolem velkého krbu, do kterého by se vešel i rovně stojící Tom. Když se podíval na strop, zabručel si trochu pod nos a ustoupil zpod dalšího až přehnaně obřího lustru.
„Taky bych si pod tuhle krávu nestoupal.“ Zakašlal Bill, když se procházel po místnosti. „Je v pořádku, když zkusím vypínač?“
„Oh um… jasně, pokud z něj nečouhají dráty nebo tak.“ Tomovi bylo trapně, že ho ani nenapadlo se po nějakém podívat. Ozvalo se tiché cvaknutí a pak bzučení. Když Tom zvedl pohled, uviděl, jak světla nad nimi zablikala a o chvíli později místnost prosvětlil jemný svit. Tom se podíval zpátky na Billa a byl opravdu vděčný, že byl všímavější než on sám.
„Ode dneška se mnou budeš chodit na všechny výpravy.“
„Budu navždy znám jako muž, který rozsvítil světla v temné místnosti.“
Tom na Billa vyplázl jazyk, ten mu to oplatil a ukázal tak svůj piercing.
„Pěkný.“ Zasmál se Tom a přešel prozkoumat jeden z obrazů na zdi.
„Takže co hledáme?“
„Ty bys měl hledat nějaké značky nebo objekty, které jsou zvláštní nebo se sem nehodí.“
„A ty?“
„Já se dívám po zjeveních nebo vibracích, které by mě zavedly k…“ Tom usykl, skoro jako by mu něco dalo šok.
„Tome?!“ Bill cítil, jak se mu zježily všechny chloupky na těle.
Tom zíral do blba, jako by se snažil spojit s někým přítomným v místnosti. Pro někoho nezainteresovaného to vypadalo, jako by poslouchal hlas, ale přitom používal svůj dar pro to, aby našel nějaké telepatické zprávy nebo nějakou vizi. Vykulil oči, když se přes něj přelil silný nepříjemný pocit. Tom zakřičel na Billa:
„Zakryj si oči!“
Bill se sklonil zrovna včas na to, aby si zakryl obličej před sklem, které začalo pršet z lustru, když žárovky jedna po druhé začaly vybuchovat. Tom si obličej schoval za ruku a rozkřikl se.
„Přikazuji ti, abys přestal! Jestli jsi ukřivděný, mluv se mnou! Slyším tě a chci s tebou spolupracovat! Jestli chceš, abychom odešli, tak to uděláme, aniž bys nám musel na hlavy sypat tohle!“
Skoro jako by Tom seslal kouzlo, žárovky přestaly pukat a v pokoji nastalo ticho. Když zvedl pohled, viděl, jak se Bill krčí za jedním z křesel s rukama přes hlavu.
„Jsi v poho?“
Bill se nehýbal. „Jsem v pořádku, ale mohl bys mi prosím z vlasů vyndat ten obří kus skla, než se pohnu?“
„Jasně.“ Tom se k němu sehnul a vyndal Billovi z vlasů několik střepů, pak mu nabídl ruku.
„Tak dostals nějakou zprávu?“
„Ani ne,“ Tom se znovu rozhlédl po pokoji, „ale zjevně chce, abychom odešli.“
„No… Tak jdeme.“ Bill se podíval na dveře.
„No ohledně toho.“ Tom nervózně přešlápl. „Chápu, jestli se chceš vrátit, ale tenhle výbuch vzteku znamená, že tady něco je a musíme se ještě víc podívat…“
„Oh!“ Billovo nadšení bylo obnoveno. „Pomůžu!“
„Jsi si jistý? Můžeš se zranit.“
„No jestli se vrátím k sobě do pokoje, tak budu stejně jen ubližovat svým játrům. Jsem rád za změnu.“
„No dobře. Jestli mi chceš pomoct, tak sundej obrazy ze zdí a podíváš se, jestli za nimi nic není?“
„Jdu na to.“
Tom si nemohl pomoct a musel se usmát, když pár vteřin strávil sledováním Billa, jak zvedá první obraz ze zdi. Začínalo ho udivovat, jak uvolněný jeho kvazi-partner byl, i když už dvakrát narazil na duši.
Tom zavrtěl hlavou a odvrátil se pryč, snažil se urovnat myšlenky a začal sundávat křesla z koberce uprostřed místnosti. Když byl odkrytý, vzal ho Tom za roh a otočil ho. Povzdychl si a nakopnul prázdnou dekoraci.
„Smůla.“ Bill založil ruce přes hrudník. „Taky jsem nic nenašel.“
Tom pohledem skenoval pokoj, jenž byl jinak prázdný. Nervózně si mnul ruce, a když už si začínal myslet, že se s bouchajícími žárovkami zmýlil, přešel Bill přes pokoj ke krbu.
„Dej mi tu tvoji baterku.“
„Moji c…“ Tom viděl, že se Bill chystal vlézt do krbu. „Oh!“ hned mu ji podal. „Ale buď opatrný, ano?“
„Budu.“
Bill posvítil světlem přímo do komína a vydal ze sebe tiché ‚ahah!‘.
„Co tam je?“ Tom se skláněl pár kroků do mřížky.
„Nejsem si jistý.“
Tom se zhluboka nadechl, semknul pěsti a vlezl za Billem, který ukazoval nahoru do šachty z cihel. Asi tak dva a půl metru nad zemí bylo něco na zdi namalované černou barvou.
„Fantastické!“ Tom vystoupil z úzkého prostoru.
„Je?“ Bill se znovu podíval nahoru. „Mně to přijde jako nic moc.“
„Je to Quincunx. Pětibodý symbol používaný v HooDoo pro spoustu účelů, ale vsadil bych všechny peníze, že tady to bylo použito pro to, aby to blokovalo mou schopnost.“
„A co s tím uděláme?“
„Když tě zvednu, smažeš jeden z těch kroužků ze zdi? Mělo by to kouzlo prolomit.“ Tom mu podal kapesní nožík.
„Proč to musím být já?“
„Protože vypadáš lehčeji.“
„Udělám to, protože ses pokusil udělat kompliment, a ne proto, že to je zjevný fakt.“
„Děkuju.“
Tom spojil ruce a sklonil se, aby mohl Billovi udělat stoličku. Když se blonďák opřel o zeď, vyndal nožík a podíval se na svého společníka.
„Je jedno jaký?“
„Jo, jen mezi nimi udělej jednu nebo dvě linky skrz čtyři z nich a smaž úplně jeden z nich, ten, na který nejsnáze dosáhneš.“
„Chápu.“
Bill se vrhnul do práce a Tom se snažil dívat, aniž by to schytal barvou do očí. Po minutě ho začínaly bolet svaly. Zhluboka se nadechl a připomínal si, že on má tu jednodušší roli.
„Dobře, jdu dolů.“ Bill opatrně pustil nožík na zem a opřel se o zeď, než se odvážil seskočit z Tomových dlaní. „Neměli bychom cítit, že se něco změnilo?“
„My? Ne nutně.“ Tom si protřepal ruce. „Já cítím, že se něco změnilo, ale tohle nikdy není tak dramatické jako ve filmech.“
„Škoda.“ Bill podal nožík zpátky jeho majiteli. „Takže budeme dnes v noci ještě něco dělat?“
„Myslím, že by bylo dobré počkat. Chceš se odsud dostat a zabalit to?“
„Jasně.“
Tom ho odvedl zpátky do úzké chodby, kudy se dostali zpátky do opuštěné herny. Cesta tímhle směrem byla mnohem méně děsivá než ta předchozí, i když to, že se mu otevřely schopnosti, je teoreticky mohlo přivést do většího nebezpečí.
„Takže…“ Bill se sklonil, aby uhnul pavučině, která visela přes vchod do herny. „Dneska jsme narazili na dvě rozdílné duše?“
„Jo.“ Tom pustil Billa do kumbálu a ujistil se, že se za ním ne tak dobře schované dveře zamknuly. „Hodlám tento večer strávit tím, že se budu dívat na zprávy na internetu, abych zjistil, kolik lidí tady zemřelo.“
„To zní úchvatně.“ Bill se podíval na hodinky. „Chtěl jsem si objednat nějaké jídlo. Nechceš posedět u Thajské kuchyně s naprosto neukradeným Patronem?“
„Opravdu se mnou chceš trávit víc času?“
„Právě jsme nasrali vážně potrhlého ducha. Jsem naprosto sobecký, když si vyberu, že nechci být sám, dokud si nebudu jistý, že nás nesleduje.“ Bill se zastavil před výtahem, zatímco Tom pokračoval v chůzi. „Kam jdeš?“
„Opravdu chceš riskovat výtah,“ udělal Tom uvozovky, „po nasrání vážně potrhlého ducha?“
„Opravdu mě nutíš zpochybňovat rovnováhu mezi mou leností a sebezáchovou.“
„Pojď po schodech a zaplatím jídlo.“
„Fajn.“ Bill protočil oči. „Musíme se stavit u mě v pokoji pro to pití a číslo do restaurace.“
„Dobře.“
O dvacet minut později Tom odemykal dveře svého pokoje, zatímco ho Billa následoval s taškou, která obsahovala šest krabic thajské kuchyně a lahví patronu. Prošli dovnitř, Tom rozsvítil a povzdychl si, když viděl, že jeho pokoj byl vypleněn.
„Pokaždý!“ hodil klíče na noční stolek a otočil se na Billa. „Připrav jídlo a já poklidím, ano?“
„Dobře, ale nechceš mi vysvětlit, co se děje?“ Bill podal Tomovi triko, které leželo na stole.
„Já tenhle nepořádek neudělal.“ Začal Tom, zatímco si skládal oblečení do skříně. „Tohle je práce čehokoliv, co jsme dnes nasrali.“
„Aha.“ Bill vyndával krabice a dělal z nich talíře, aby vytvořil jakýsi bufet. „Mohlo to být horší.“
„Mohlo.“ Tom si všimnul knihy, kterou si půjčil v knihovně. Rychle ji schoval pod peřinu, otočil se zpátky na Billa, který rozdělával hůlky. „Naleješ mi panáka?“
„Rozhodně.“ Bill rychle rozbalil dva papírové hrnky, které byly v pokoji, a nalil do každého tequillu. Jeden z nich podal Tomovi, druhý pozvedl a usmál se. „Na zdraví!“
„Na zdraví.“ Tom do sebe hodil panáka a posadil se. „Hezky jsi to připravil.“
Bill se zasmál. „Není těžké na tebe udělat dojem, co…“
„Nevyšiloval jsi a nezabil mě za to, že jsem tě zatáhl do nebezpečí. Podle mě jsi neuvěřitelně působivý člověk.“
„No, víš, kdybych tě zabil, tak by z tebe byl jen další duch uvězněný v tomhle hotelu a myslím, že bys mě navždy pronásledoval s touhou po pomstě.“
„Pravda.“ Tom si vzal sousto a zamyšleně žvýkal. „Takže jsi před dneškem na tohle všechno věřil?“
„Jasně.“ Bill vcucl nudli a pokračoval. „Nikdy jsem neměl opravdový důkaz, ale za život se mi stalo pár podivných věcí, takže nejsem moc skeptický.“
„Jako co třeba?“ Tom se na něj zvědavě podíval. „Pokud to není moc osobní.“
„Když mi bylo šest, hrál jsem si se svým psem Čmuchalem ještě rok po jeho smrti.“
Tom se zasmál. „Jak moc se tvoji rodiče báli, že jsi blázen?“
„Docela jo!“ zasmál se Bill, „ale jen proto, že jsou duchové opravdoví, si nemysli, že nejsem blázen.“
„Okay.“ Tomovi bylo s blonďákem čím dál lépe. „Něco dalšího?“
„Jo.“ Bill hodil na Tomovu stranu talíře houbu. „Trochu, ale mám pocit, že nejlepší by bylo říct ti, co se mi stalo tady.“
„Pokračuj.“ Tom jim oběma dolil tequillu a opřel se.
„Bylo to krátce po tom, co jsem se sem nastěhoval. Měl jsem blbou noc a nemohl psát, a tak jsem se rozhodl, že půjdu do místnosti s biliardy pro nějakou inspiraci a drink nebo šest.“ Bill si vzal další sousto. „Byla prázdná, což je normální za noci v týdnu, tak jsem si rozložil stůl a začal hrát sám proti sobě. Nebyl jsem tam víc než deset minut, když jsem měl dojem, že se otevřely dveře, ale nikdo tam nebyl. Nějak mě to neobtěžovalo, jelikož vím, že staré budovy dělají spoustu neobvyklých zvuků, ale to, čeho jsem si všimnul, bylo to, že moje sklenka byla prázdná. Vrátil jsem se k baru a vzal si lahev, a když jsem zvedl pohled, tak za mnou v zrcadle stál nějaký muž. Tohle mě teda sakra vyděsilo a upustil jsem sklenku a otočil se, abych mu vynadal, že si za mě tak stoupnul, ale co se nestalo, nikdo tam nebyl.“ Bill si vzal od Toma dalšího panáka. „To, co za mnou ale bylo, byl stůl na biliár, kde jsem měl rozehranou hru, a teď byl uklizený a připravený pro dalšího hráče, aby se přidal.“
„Duch ti během hry srovnal koule?“
„Jop.“ Přikývl Bill. „Nejen to, ale když jsem se otočil zpátky na bar, abych uklidil střepy, tak všechny byly pryč a lahev, kterou jsem používal, byla zpátky na polici.“
„Jéééééžiš.“ Tom byl ohromený tím, jak silné některé duše v tomhle hotelu byly. „A cos udělal pak?“
„Utekl jsem, sakra, pryč.“ Řekl Bill jednoduše. „Teď tam chodím jen rychle, jak jsi viděl na vlastní oči.“
„To hodně vysvětluje.“ Tom položil hůlky a došel si pro colu do lednice. „Chceš?“
„Jasně.“ Bill od Toma přijal pití, ten se posadil.
„Nepamatuješ si, jak ten duch vypadal, co?“
„Moc jsem ho neviděl, ale myslím, že to byl dospělý muž.“
Tom přikývl a vytáhl si zápisníček z kapsy. „Měl bych si to zapisovat, jestli budeme dál pít.“
„No, no.“ Ukázal Bill na Toma prstem. „Nechtěls být vzhůru a dělat průzkum?“
Tom mávnul rukou. „Většinu výzkumu dělám stejně ve dne. Duše jsou aktivnější v noci, takže to chodím na průzkumy, a toho jsme dneska udělali až až.“
„A kdy spíš?“
„Obvykle mezi pátou ráno a druhou odpoledne, plus minus.“
Bill se zasmál. „To zní jako rozvrh spisovatele.“
„Vždycky jsem si víc rozuměl s nočními ptáky.“ Tom si dal dalšího panáka a zabil to Colou. „Opravdu se nezlobíš, že jsem tě do toho všeho zatáhl?“
„Tome.“ Bill se napil přímo z lahve. „Jestli to skončí dobře, tak dost možná budeš moje další kniha. To já využívám tebe.“
„Oh.“ Tom se podrbal ve vousech a zamyslel se, zatímco se tequille dařilo zpomalovat jeho mysl. „Alespoň mi ji věnuj, ano?“
„Jasně.“ Bill si nalil ještě dalšího panáka a pak si s Tomem ťuknul. „Na nás dva a na to, že jsme možná uprostřed spravení kariéry!“
„Tak, tak!“
autor: leahq
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Docela mě překvapilo, že Tom prostě jen tak zaklepal u Billa a požádal ho o asistenci. A ještě víc mě dostalo, že Bill byl naprosto v pohodě, u všeho. Věřím, že spolu budou dobrá dvojka. Věřím, že i Georg pomůže.
Díky, těším se na pokračování.
Parádní povídka moc se těším na další díl.
Tak jsem si to konečně přečetla a moc se mi povídka zamlouvá. Nemůžu si pomoct, ale připomíná mi AHS, pátou řadu. Prostě Hotel 😀 Ale to vůbec nevadí. Zatím jsem se nebála, jako ty, Lil, ale třeba too přijde 😀 Bill s Tomem jsou dobří parťáci, skvěle se doplňují. A Billovo vyprávění je dost zajímavé. Těším se na další díl 🙂
neco mi říka, že Bill nebude až tak…Bill..nebo ja nevím, jak to vysvětlit, ale soude dlě jeho klidnych reakci….nebo ne klidny…ale prostě…reakci…. bože tehle komentář stojí za to 😀 Lil, hlavne pokračuj 🙂
[4]: Vím, co myslíš! 😀 Taky mi na něm něco "smrdí" 😀 Bude nějaký divný. Není taky duch? 😀
Ja se picnu 😂😂😂😂😂😂 Jolanda, Nezdvoracka a koule xD na twc blogu snad neni nikdo, kdo by dokazali udelat takovouhle uzasnou prekladatelskou smycku, toho neni schopna ani vetsina prekladatelu americkych filmu nebo serialu xD
Co se tyka Billa, myslim, ze sam bude medium (momentalne opravdu odolavam touze si to otevrit na THF, ale nebudu to delat, prptoze jinak by tvoje dokonala prace prisla vnivec), ale nevim, jestli se treba nemylim, myslim ale, ze je vuci tomu rozhodne citlivejsi jako Tom, uz jen proto, jaky druh knizek pise. Rozhodne se tesim na dalsi dil 🙂
Duchařinu sice nemám moc ráda, jsem taky strašpytlík, ale tahle povídka mě dostala. Taky jsem se pozastavila nad Billem, buďto je už tak permanentně v lihu, tím myslím, že si udržuje hladinku, takže je mu to všechno vlastně "jedno", a nebo je vážně nějaký jiný:D překvapil mě ale Tom, že za Billem šel, tak si říkám, že když důvodem bylo to, že by ho nikdo nehledal, kdyby někde zapadnul, tak se situace nezměnila, ani když by zapadli někde spolu 😀 kdo by je šel hledat? 😀
Stejně jako Valar Morghulis odolávám kouknout na THF…
Moc děkuju za luxusní překlad 🙂
No aj mne napadlo či Bill nebude nejaký druh ducha, keď je so všetkým tak v pohode… ale radšej by som bola keby bol živý praštěný spisovateľ:) Ale s Tomom sú dobrá dvojka. Ďakujem za kapitolu a teším sa na pokračovanie.
Jejdáá, tak já se už bojím! 😀 No, moc toho nevydržím, jen co je pravda. Na mě je to už tak silné kafe! Když Bill pospisoval, co se mu stalo v místnosti s biliardy, neměla jsem daleko k tomu, abych zdrhla k bratrovi do pokoje, abych nebyla sama neměla pocit, že za mnou někdo stojí. 😀 Myslím, že tahle povídka mi dá ještě hodně co proto!!
Každopádně Billa obdivuju! Toma samozřejmě taky, ale on je médium, tak je už na takové věci zvyklý a alespoň trochu ví, co dělat. Bill se moc s takovýma věcma nesekal a bere to tak v klidu? Já bych s Tomem už nikdy nikam nešela a pro jistotu bych asi ani nikdy nechtěla být v jeho blízkosti, protože by mě děsily ty jeho pohledy a to, že ví, že je v místnosti duch.
Spolupráce kluků je ale celkem komická, protože se ti dva dobře doplňují a jsou děsně vtipní.
Díky moc za překlad! 🙂