autor: Ainee
Překážky
Byl tam vlastně jen jeden člověk, se kterým chtěl mluvit, ale od té doby, co Bill Toma přesvědčil, aby pro něj maloval, zdálo se, jako by zmizel z povrchu zemského. Požádal jej o to, to ano, ale pomalu toho začínal litovat.
Když telefon zazvonil už po tisící, došla mu trpělivost. Bez jakéhokoliv přemýšlení vytrhl telefon ze stojanu a téměř zařval: „Ano?!“ na nic netušícího volajícího.
„Taky moc ráda slyším tvůj hlas, miláčku,“ ozval se pronikavý matčin hlas přes telefon a Bill okamžitě zalitoval, že byl tak krutý. V poslední době neprovedla nic, aby si tohle zasloužila.
„Omlouvám se, matko, mám prostě hektický den,“ povzdechl si a mohl jasně slyšet únavu ve svém vlastním hlase.
‚To je mi líto, drahoušku.“ Jeho matka vůbec nezněla, jako by jí to bylo líto a Bill rezignovaně zavrtěl hlavou. Tady neměl nárok na nějaký soucit.
„Je tady nějaký konkrétní důvod, proč mi voláš? Opravdu jsem velmi zaneprázdněný,“ zeptal se, a modlil se, aby to nebyl společenský hovor. Na to neměl čas ani trpělivost.
„Vlastně, ano,“ začala Simone, ale odmlčela se pro dramatický efekt.
Bill se musel krotit, aby si neodfrkl, znal svou matku až příliš dobře a okamžitě to rozpoznal. Myslela si, že má na mysli něco důležitého. Obvykle to tak nebylo.
„Volám ti, abych se tě zeptala, kdy přesně jsi měl v plánu mi říct, že sis našel přítele.“
Bill ztěžka polkl, neuniklo mu, jakým způsobem vyslovila slovo přítel. Překvapilo ji to, pravděpodobně proto, že jí nikdy nic neřekl, a rozhodně byla naštvaná, že jí to neřekl sám.
„No, ehm,“ začal rozpačitě, ale neměl žádné vysvětlení. Prostě o tom nepřemýšlel. Vlastně, to byla lež. Prostě předpokládal, že jí o tom řekne otec. „Otec ti to neřekl?“ Byl to hloupý pokus o rozptýlení.
„Tvůj otec o tom věděl?“ vykřikla a Bill si musel na vteřinu odtáhnout telefon od ucha, zvuk jejího hlasu byl příliš hlasitý a rozhodně příliš intenzivní.
„Uklidni se, matko,“ marně se jí snažil rozumně domluvit, neposlouchala ho.
„Jak dlouho to ví? Proč mi to neřekl? Ne, počkej, to nebyla jeho povinnost. Williame Kaulitzi, proč jsi mi to neřekl?“
S vědomím, že se z té nepříjemné situace nevyvlíkne, Bill se smířil se svým osudem, který zřejmě znamenal více křiku. „Hádám, že jsem předpokládal, že ti to řekne. Omlouvám se, měl jsem ti to říct sám.“
Simone se na druhém konci linky nevesele zasmála a Bill si protřel spánky, ve snaze zbavit se rostoucí bolesti hlavy.
„Samozřejmě, že jsi měl.“ Odmlčela se a Bill se děsil toho, co přijde dalšího. „Takže, kdo on je?“
„Nikdo, koho bys znala. Jmenuje se Tom, je mu dvacet čtyři a je to umělec.“ Bill se rozhodl v tuto chvíli vynechat informaci o graffiti.
„Oh.“ Zaslechl v matčině hlasu nejistotu, zjevně byla překvapená. „Mladší muž? Musím říct, Bille, že jsem překvapená. Představovala jsem si tě s někým starším.“
Bill se tomu uchechtl a přemýšlel, kde jeho matka nacházela své podivné vize.
„No, hádám, že to jednoduše dává smysl. Přece jen, stárneš, je logické, že teď půjdeš po mladších,“ dodala poté.
Na to tmavovlasý muž neměl odpověď, jeho čelist byla příliš zaneprázdněná, jak byla otevřena dokořán údivem. Sakra, ta ženská dokázala být ale neomalená! „Matko!“ To bylo vše, čím se mu podařilo proklouznout do rozhovoru, než pokračovala ve svém malém proslovu.
„A ještě ke všemu umělec. No, myslím, že to taky dává smysl. Chci říct, že všichni lidé, se kterými se setkáváš, jsou konec konců z oboru.“
Rád by k tomu řekl pár slov, ale jeho matka mu to nedovolila, byla jako na koni. „Ale tohle mi musíš říct, Bille, proč muž? Upřímně, co je špatného na ženách?“
Bill si nemohl pomoct, aby si nad tím neodfrkl. „Není to tak, že bych si vědomě vybral muže, matko. Prostě se to tak stalo, že je to muž, to je všechno.“
Teď byla na řadě jeho matka, aby zůstala oněmělá. Linka byla nějakou dobu zticha, než znovu našla svůj hlas. „Prostě se stalo, že je to muž? Bille, co je tohle za nesmysl? To musí být ta nejhloupější věc, kterou jsi kdy řekl.“
Rychle unavený z celé té věci Bill zoufale toužil hovor ukončit. Stejně nedokázal svou matku přimět, aby to pochopila. „Ne, dává to perfektní smysl, alespoň mně.“ Odmlčel se a předstíral, že přemýšlí. „Víš, matko, je mi to opravdu líto, ale už musím končit. Mám spoustu práce a rád bych se odsud dostal před půlnocí.“
Simone si na druhém konci linky povzdechla a Bill pocítil záchvěv viny.
„Dobře, rozumím.“ Pak to očividně znovu zvážila. „Ale ještě jsme s tím neskončili, synu. Přivedeš ho na večeři, můj syn nebude chodit s někým naprosto neznámým. Je jedině fér, abys nás představil.“
To bylo definitivně něco, na co byl Bill připravený, ale to neznamenalo, že to bylo něco, co chtěl. Přesto z toho neviděl žádnou cestu ven. „Chápu, brzy ho přivedu. Teď už opravdu musím končit.“
„Ano, ano,“ zamumlala a Bill si dokázal představit, jak při tom přezíravě mávala rukou ve vzduchu. „Promluvíme si později, miláčku.“
Bill zamumlal své sbohem a s těžkým povzdechem zavěsil. Byl už příliš starý na přednášky a rozhodně byl příliš starý na to, aby se obával představení svého přítele rodičům.
Nicméně, Bill se toho extrémně obával. Moc dobře věděl, jak budou reagovat a to Tomovi nepřál. Roztrhají ho na kusy.
Bohužel, už to slíbil, a Simone Kaulitzová nebyla osoba, která považuje ne za odpověď a rozhodně nebyla někdo, kdo příliš dobře snášel odmítnutí. Neměl jinou možnost: Tom se setká s jeho rodiči, dokonce i kdyby je to mělo oba zabít.
„Nemůžu uvěřit, že tohle dělám. Do prdele, nemůžu ani uvěřit, že jsem tě nechal, abys mě k tomu vůbec přemluvil!“ Tom se na svém sedadle nervózně vrtěl a Billovi jej bylo skutečně líto. „Ty víš, že tě miluju, Bille, ale vážně, proč musím potkat tvé rodiče? Já nehraju na rodiče.“
Bill potlačil uchechtnutí, věnoval svému příteli ten nejsoucitnější pohled, jaký jen dokázal, a vzal jej za ruku, kterou následně konejšivě stiskl. „Budeš v pořádku.“
„Víš, tak nějak o tom pochybuju.“ Tom se mračil a nezúčastněně zíral z okna, nóbl čtvrť mu na jeho nervy příliš nepomáhala. Byl tak daleko od své zóny pohodlí, že to ani nebylo vtipné.
„Uklidni se, Tomi, oni tě nesní.“
S úsměvem nad tou přezdívkou, kterou Bill nikdy dříve nepoužil (pouze ve své hlavě), Tom nemohl zastavit malé uchechtnutí. „Ne, celého mě spolknou.“
Bill se nad tím rozesmál a to způsobilo, že se Tom cítil trochu klidnější.
Že to byla pravda, nebylo třeba nijak potvrzovat, oba to už věděli.
„Vítejte!“ Drobná blonďatá žena je přivítala u dveří a Tom předpokládal, že je to Billova matka. Rychle hledal v její tváři podobnosti, ale našel jich překvapivě jen pár. Kromě rovného nosu a širokého úsměvu byli Bill a jeho matka jako noc a den, což Tomovi přišlo docela zábavné.
„Vy musíte být Tom,“ řekla, čímž upoutala jeho pozornost a Tom nesměle přikývl, jak nebyl schopen zprovoznit svůj vlastní jazyk. „Nemůžu říct, že jsem o vás něco slyšela, jelikož Bill, jako velmi špatný syn, mi neřekl nic, ale těším se, až se s vámi seznámím.“ Nemluvila nevlídně, ale Tom si rychle všiml, jak je její úsměv napjatý a linky na jejím čele nejsou zcela vyhlazeny. Byla velmi skeptická a on jí to nemohl mít za zlé.
„Bille, můj chlapče!“ Rozlehl se hluboký hlas chodbou a Tom se musel krotit, aby nad tím zvukem neposkočil. Byl rychle následován hlasitými kroky, které se s klapáním přibližovaly. Tom si představoval semišové italské boty, ruční práci, samozřejmě, s malým podpatkem, který tam byl jednoduše pro zvukový efekt.
Jörg Kaulitz byl tak temný a zastrašující, jako byla jeho manželka mírná a přívětivá. Tom rychle přišel na to, kde vzal Bill své temné barvy, ale rychle přičetl jeho matce zásluhy za jeho mléčně bílou pleť a křehkou stavbu těla. Jörg byl opálený, dobře stavěný muž a Tom si v duchu poznamenal, aby se nikdy nedostal na jeho špatnou stranu. Raději by nechtěl být na přijímacím konci jeho pravého háku.
„Otče,“ řekl Bill formálně a Tom zadržel úsměv. Co to bylo s bohatými lidmi a jejich manýry? Bylo to tak… ztuhlé, to bylo to slovo. Bylo to ztuhlé, neosobní a zjevně nacvičené.
„A vy musíte být Tom,“ řekl Jörg s napjatým úsměvem a natáhl ruku směrem k mladšímu muži.
Tom ji nervózně přijal, pevně s ní zatřásl a přidal „pane“, jen pro dojem.
„Můžu vám, kluci, přinést něco k pití?“ Nabídla laskavě Simone.
Oba, Tom i Bill, nervózně přikývli a Tom pozoroval její přikývnutí na oplátku, jasně věnovala jeho oděvu zkoumavý pohled, který nakonec posoudila jako nevhodný, podle nespokojeného výrazu na její tváři. S vnitřním povzdechem Tom následoval ostatní do obývacího pokoje, nebo do předního pokoje, nebyl si jistý, jaký výraz použít, ten obrovský dům měl očividně víc než jen jeden obývací pokoj.
„Takže, Bill nám řekl, že jste umělec. Jaký druh umělce?“ Vyptávala se Simone, jakmile všichni obdrželi své nápoje a zaujali svá místa. Bill s Tomem seděli na dvojsedačce, Jörg v obrovském křesle a Simone byla elegantně usazená na jedné z područek křesla. Bylo to tak obrazově perfektní, že Tom až zvažoval štípnutí, jen aby se ujistil, jestli se mu to nezdá. Tito lidé byli až příliš formální, příliš dokonalí, příliš cosi. Nedokázal to přesně určit, ale definitivně na tom bylo něco divného.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se na něj všichni dívají a trpělivě čekají na odpověď. Počkat, řekla umělec? S pohledem na svého přítele Tom ztěžka polkl. Zatraceně, Bill jim to neřekl.
„Já jsem…“ začal, ale odmlčel se a hledal ta správná slova. Jak na to? Po půl vteřinovém přemýšlení se rozhodl, že nejlepší způsob bude upřímnost. Co nejhoršího by se mohlo stát? „Jsem graffiti umělec.“
Bylo vlastně docela zábavné sledovat reakce starších Kaulitzů. Oba byli, samozřejmě, docela v šoku, ale dělali vše, co bylo v jejich silách, aby to nedali najevo. Simoniny oči rychle přeskakovaly mezi jejím synem, Tomem a podlahou.
Jörg na něj jen zíral, s ústy napůl otevřenými poměrně nedůstojným způsobem.
Bill měl oči pevně fixované na podlahu, aby se nesetkal s ničím pohledem.
Když už to déle nedokázal vydržet, Tom obrátil oči v sloup a pevně chytil Billovu ruku do své. Všechny oči se okamžitě přesunuly na jejich spojené ruce a Tom se vítězoslavně ušklíbl. Alespoň přivedl jejich mysl na jiné myšlenky.
„Takže, ehm…“ Pokusila se Simone začít po chvíli, s opravdu velkou snahou, aby její hlas zůstal stabilní. Zřejmě to bylo příliš mnoho pro její slušnou, malou duši. „Jak dlouho se spolu vídáte?“
Její hlas byl na konci sotva na hranici šepotu a Tom si nemohl pomoct, aby nepřemýšlel, proč. Byl to tak velký šok? Přišel jí jejich vztah tak moc ostudný? Nebo to bylo pouze proto, že jí bylo předloženo něco, s čím se ještě nesetkala a neměla tušení, jak se s tím vypořádat?
Oba mladší muži si vyměnili pohledy, jak se rychle vraceli ke dni, kdy se oficiálně stali párem. Tom počítal dny, Bill si v duchu oživil vzpomínku. Jak se na tváři tmavovlasého muže rozlil ruměnec, Tom se chápavě usmál. Byl to den k zapamatování.
„Pár týdnů,“ odpověděl Tom neurčitě, s rozhodnutím, že přesné datum bylo jen pro ně dva.
„Aha,“ řekla Simone tiše. Neměla ponětí, jak tu situaci zvládnout a každou vteřinou se cítila nepříjemněji. To, jak její syn neustále posílal mladšímu dredatému muži tajnůstkářské úsměvy a pohledy, ji opravdu dostávalo.
Jak proboha William, její syn, skončil s někým takovým, byla pro ni obrovská záhada. Mladý muž se špinavě blond dredy a piercingem ve rtu, který byl oblečený, jako by si myslel, že je černý, bylo to necizejší stvoření, jaké kdy měla ve svém domě. Nepatřil do jejího světa, do jejich světa, a jak bylo možné, že to Bill neviděl, to prostě nedokázala pochopit.
Jörg si nechával svůj názor pro sebe, na rozdíl od své manželky, která to měla jasně napsáno na svém obličeji. Jednoduše pozoroval interakci mezi dvěma mladými muži a otřásl se. Bill byl pro něj vždy podivín, hádanka, kterou prostě neuměl vyřešit. Když už si myslel, že mu konečně přišel na kloub, ten vzpurný malý kluk šel, a udělal něco kompletně nečekaného. A to jej dělalo tak zatraceně dobrého v tom, co dělal, to Jörg uznával, protože jeho syn rozhodně měl talent, ale vždy jej to zanechalo zcela zmateného a ohromeného.
To byl přesně důvod, proč tento vztah odmávl jako další vtípek a modlil se, že se z toho Bill vzpamatuje dříve, než se mu podaří nenapravitelně poškodit svou vlastní pověst.
„No, to bylo zajímavé,“ řekl Tom nevesele a nepřítomně při tom hleděl z okna.
Bill seděl na opačném konci zadního sedadla a dělal přesně to samé. Oba měli plnou hlavu myšlenek a žádný z nich neměl náladu na mluvení. Tom opravdu neočekával odpověď a Bill neplánoval mu nějakou poskytnout. Nechte to na rodičích, aby věci posrali.
Taxík byl znepokojivě tichý, jediné zvuky prolamující ticho byly rovnoměrné pohyby stěračů. V půli cesty se řidič nakonec uchýlil k zapnutí rádia, jen aby se vypořádal se svými vlastními nervy. Dokonce i on pochopil, jak moc špatně dnešní večer šel.
Večeře byla nesnesitelně dlouhá a tichá. Všichni se snažili navázat rozhovor: Jörg o umění, samozřejmě, Simone o vztahu obou kluků, což skončilo překvapivě rychle, Bill o svých plánech s vystavením Tomovy práce, a Tom o Billových současných úspěších, o kterých upřímně nic nevěděl, ale přišlo mu to jako lehčí a méně citlivé téma. Poté, co každý z těchto pokusů selhal, pokračovali v jídle v tichosti, kdy si pouze vyměňovali nepohodlné pohledy a silně vynucené úsměvy.
Zatímco se taxík hnal směrem k městu, ohlušující ticho už Bill déle nedokázal snést. Pomalu otočil hlavu a prohlédl si Tomův vážný postoj, jak byl ztracen v myšlenkách ve venkovním dešti.
„Ty víš, že je mi jedno, co si myslí, že?“ Zeptal se Bill opatrně, jeho hlas byl sotva slyšitelný přes silný déšť a rádio.
„Já vím.“ Tom se ani neotočil, aby se setkal s Billovým pohledem a Bill si povzdechl. Nebyl si tím tak jistý.
Ve skutečnosti si tím nebyl příliš jistý ani sám Tom. Copak Billovi bylo opravdu jedno, že jeho rodiče nenáviděli jeho přítele? Jak mu to mohlo být jedno? Přece jen, byli to jeho rodiče, jejich názory by měly být důležité, nebo ne?
Billovi nějakou dobu trvalo, aby sebral sílu znovu promluvit poté, co byl napoprvé tak odbyt. Alespoň to tak cítil. Ale domov už nebyl tak daleko a on ještě měl co říct, takže musel. „Ty víš, že tě miluju,“ řekl a jeho hlas byl tentokrát trochu silnější. To bylo něco, co bylo jednoznačné.
„Já vím.“ Tentokrát se Tom otočil a setkal se s jeho pohledem, s malým úsměvem na rtech. Jo, definitivně věděl, že to je pravda. Otázka zněla, stačilo to?
Bill se natáhl přes prostřední sedadlo a vzal Toma za ruku. „Nenechám je, aby vstoupili mezi nás.“ Udělal to rozhodnutí už dávno, bylo jen fér, aby to dal Tomovi vědět.
Po pravdě, Bill vždycky věděl, že jeho rodiče nebudou nadšení, že má mužského milence. Skutečnost, že byl graffiti umělec a navíc ještě squatter, nebyl tak velký problém. Jistě, měli s tím své problémy taky, ale Bill si byl jistý, že to byla ta věc s přítelem, která je štvala nejvíc.
Přesto Bill udělal rozhodnutí toho dne, kdy přijal skutečnost, že se do Toma zamiloval, a to bylo, že kdyby z toho něco vzešlo, bude bojovat, aby to vší silou ochránil. Bill Kaulitz se nikdy nezamilovával, a tak v ty vzácné příležitosti, kdy se to stalo, se do toho vrhnul z celého srdce. Pokud by se ho Tom chtěl zbavit, musel by Billa osobně vykopnout ze svého života.
„Jen bych si přál…“ Začal Tom, ale znovu se ztratil v dešti dřív, než mohl vůbec dokončit svou vlastní myšlenku.
„Přál by sis co?“
Zatímco si bezmyšlenkovitě pohrával se svým piercingem, přemýšlel Tom, jak to formulovat. „Přál bych si, aby mě akceptovali jako součást tvého života, to je všechno. Není to tak, jako by ses mě v dohledné době mohl zbavit,“ řekl s jemným úsměvem. „Alespoň doufám, že ne,“ opravil se rychle, protože, upřímně, to s jistotou nevěděl.
„Neboj se, neplánuju se tě v dohledné době zbavit, Tomi,“ řekl Bill a zamrkal. Tom mírně zčervenal, zatím ne tak docela zvyklý na novou přezdívku. „Nebo vůbec,“ dodal tiše jeho přítel a Tom vyhodil svůj smysl pro slušnost z okna, aby se rychle utopil v lijáku. Jediným rychlým pohybem se posunul přes sedadlo, chytil Billa kolem pasu a přitáhl si jej tak blízko, jak jen to bylo lidsky možné.
Polibky, které sdíleli, byly plné vášně a nevyslovených slibů. Zoufalá touha být si blízko a komunikovat o všem, co cítili, byla tak silná, že to bylo téměř ohromující. Ztratili se v tom okamžiku, vytvářeli sliby o věčnosti ve svém vlastním jazyce, bez nutnosti slov.
Až ve chvíli, kdy si taxikář hlasitě odkašlal, se od sebe odtrhli, s oteklými rty a zubící se jako idioti. Vůz se zastavil a Bill vykoukl z okna, jen aby spatřil rýsující se stín jeho bytového domu.
„Půjdeš se mnou?“
Proč se Bill vůbec obtěžoval ptát, Tom nevěděl. Neměl v úmyslu spustit toho krásného tmavovlasého muže z očí. Kývnutí byla jediná odpověď, kterou Bill dostal. A zatímco Bill platil řidiči, Tom zasypával jeho krk měkkými polibky a šeptal mu do ucha sladká slůvka.
Ani jeden z nich si nevšiml taxikářových nepohodlných pohledů, necítili ani chladný déšť, který na ně dopadal a promáčel je na kost, navzdory tomu, že cesta od vozu k předním dveřím byla velmi krátká. Ruku v ruce si razili svou cestu budovou, vybrali si schodiště před výtahem z důvodů neznámých dokonce i jim.
Žádná slova nebyla třeba, když vstoupili do bytu, Bill se rychle zbavil klíčů i svého oblečení a sundal i Tomovo. Oba byli svlečeni dřív, než se vůbec dostali do ložnice, během té cesty ztraceni v hladových polibcích a spalujících dotecích.
Tu noc, kdy se milovali za zvuku silného deště neúprosně bijícího do oken, Tom s Billem deklarovali svou lásku k sobě navzájem znovu a znovu. Udělali svá rozhodnutí, že nic a nikdo nebude mít nikdy dovoleno, aby mezi ně vstoupil. A když usnuli s propletenými končetinami, oba věděli, že jejich životy už nikdy nebudou jako dřív. Jejich životy se navždy změnily, a pokud byste se jich zeptali, oba by souhlasili, že k lepšímu.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Bála jsem se, co je všechno asi potká, když název dílku nebyl zrovna pozitivní, ale na druhou stranu, i když nebyl přístup a přijetí Toma Billovými rodiči zcela v pohodě, přesto dnešní díl byl něčím výjmený, něčím milý. Díky za překlad.
No jo, rodiče. To bývá dost často ten největší kámen úrazu. Pokud neschvalují partnera (nebo partnerku) svého potomka, dokážou být dost nepříjemní, mnohdy se neštítí i přímého nátlaku a vměšování. Dospělý a zralý člověk by měl umět svým rodičům dát své stanovisko jasně najevo. I když někdy je to skutečné peklo. 😀
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Rodiče májí smulu ty dva se jim nepodaří odtrhnout od sebe.
Chudák Tom. Ale dalo se čekat, že v tomhle směru to nebudou mít jednoduché. Díky Zuzu za překlad. Miluju tuhle povídku. (Jo, už jsem to říkala a budu to říkat při každém dalším dílu. :D)
Nakoniec tá návšteva nedopadla tak katastroficky ako som čakala. Billovi rodičia sú síce snobi, ale syna milujú a nedovolili si Toma uraziť. Potešilo ma, že to Tom zvládol a mieni ich tolerovať, keďže sa Billa vzdať nechce:) Je to také zlatučké:) dúfam, že sa nikomu nepodarí Toma a Billa poštvať proti sebe… bola by to škoda… ďakujem za kapitolu…
Čekala jsem, že nemůže jít všechno tak lehce jako doteď a už při názvu dílu mi bylo jasné, že se něco semele. Na to, jakou hrůzu jsem ale čekala, tohle setkání ještě dopadlo dobře. Samozřejmě, nebylo to nic extra, ale Billovi rodiče se taky mohli chovat daleko hůře, a odporovat proti Billovu příteli i slovně, nejen pohledy. Mohli Toma urážet, vyhnat jej, vydírat Billa..ačkoli by to nemělo žádný smysl, jen by to ještě více pocuchalo nervy kluků. Uvidíme, jak se tohle bude vyvíjet dál, ale zatím to ujde. Samozřejmě, nikdy není příjemné, když vás rodiče partnera neberou, ale já věřím, že to spolu kluci zvládnou! 🙂
I tak to byl hezký díl, hlavně ten závěr! 😉
Moc děkuji za parádní překlad, Zuzu! 🙂
Ach jaj. Niežeby ma reakcia Billových rodičov prekvapila, ale aj tak ma to kvôli Tomovi mrzí.. dúfam, že časom sa na Tom zvyknú a zmieria sa s tým, že tvoria s Billom pár.
Ale záver bol pekný, ako sa chalani nemienia vzdať jeden druhého a nezaujíma ich názor ostatných.