pokračování
Tohle mi nedělej, tohle mi nedělej, tohleminedělej.
Teď, když už měl nabito, se Billovi ruka třásla a na chvíli vypadal, že spoušť opravdu zmáčkne, ale pak hlasitě zaklel a pustil ruku podél těla s poraženým vydechnutím.
Tom vydechl úlevou a vyšel k němu, aby mu tu zbraň sebral, ale Bill ruku znovu zvedl, tentokrát zbraní mířil na Tomův hrudník. Tom se zastavil v mezikroku. „Udělej to,“ řekl klidněji, než by člověk, který je na dostřel zbraně, měl. „Jestli se mnou odmítáš jít, tak mě radši zabij, než abych musel vidět tvoji smrt. Tolik pro mě znamenáš, je to na tobě, Bille. Tys tohle začal, je to na tobě. Tak to udělej.“
Bill byl skoro na pokraji slz. Tentokrát se chvěl celý. „To není spravedlivé,“ vydechl, v očích měl zoufalství, zoufale hledal cestu ven. „Nemůžu uvěřit, že mi tohle děláš. Přísahals mi.“
Tom ho ignoroval, byl přesvědčený, že se všechny lži nakonec vyplatí, ale když slyšel, jak tohle Bill říkal, lámalo mu to srdce. Přísahal, ale bylo to tak lepší. Jediná možnost, neměl na výběr. „Nezastřelíš mě,“ řekl namísto toho a proti tomu všemu se mu podařilo znít klidně. „Chceš říct, jak to vím?“ pokračoval. „Protože nejsi zabiják. Nejsi.“ Dodal, když se Billovi přes obličej přehnala temnota. „Nejsi takový, nejsi.“
„Nevíš, čeho jsem schopný,“ řekl Bill tiše, tak výhružně, až si Tom musel připomenout, že Billa zná, že ví, co dělá, že tímhle už si prošli. „Už jsem to udělal. Přesně takhle.“
„Ano, vím, čeho jsi schopný. Víš, že to vím.“
Billovi se v ruce zbraň třásla, byla tak nestabilní, že by minul, i kdyby se pokusil vystřelit. Pak ji Bill konečně začal sklánět, ale Tom se uvolnil až moc brzy. Bill pokrčil loket a přitiskl si hlaveň pod svou čelist a zmáčkl spoušť.
A pak nastalo šílené, drtivé ticho. Tom si byl jistý, že se Země přestala točit. Všechno stálo a on se nemohl ani nadechnout.
„Není nabitá,“ vydechl Tom, když se vrátil zpátky na zem, a když mu pomalu začalo docházet, co se zrovna stalo. Měl oči dokořán, leskly se mu slzami a málem tu úlevu nedokázal pojmout. „Není nabitá. Já zapomněl. Ježiši, já zapomněl.“ Klesl na gauč, když mu vypověděla kolena. Složil si hlavu do dlaní a jen dýchal, snažil se nebrečet. Bill se opravdu chtěl… radši by zabil sebe, tady a teď, než aby s Tomem utekl. To prozření bylo jako černý ostnatý drát sevřený kolem všech jeho orgánů.
Nevěděl, co Bill dělá, ale slyšel, jak zbraň spadla na zem. Beze slova se Tom natáhl a sebral ji a vrátil ji zpátky do svého opasku. Nemohl se na Billa podívat, namísto toho se postavil, zvedl batoh a hodil ho Billovi k nohám.
Měl dojem, že Bill se na něj také nedívá, zatímco se tiše sklonil, vzal batoh a odešel do koupelny, třískl za sebou dveřmi tak silně, že se obrazy na zdi zachvěly.
Po tom nastalo otupění. Tiché, napjaté otupění. Bill po minutě vyšel z koupelny, oblečený do černých riflí, stejně tak temné volné mikiny a na očích s brýlemi, které mu poskytovaly zeď, za kterou se mohl schovat. Mezitím se Tom také převlékl, ale vynechal brýle, aby to nebylo tak podezřelé. Jediná věc, kterou Bill udělal, aby nějak dal najevo, že ví o Tomovi, bylo, že po něm hodil svůj starý vězeňský mundůr a sejmul ho s ním do hrudníku. Dal si kapuci přes hlavu a zdálo se, že chce Toma úplně odstřihnout. Nic neřekl, jen tam stál a zíral do zdi, ruce založené.
Tom si povzdychl a podíval se na uniformu, potlačil nutkání ji pohladit. Namísto toho vzal šev košile a roztrhl ji. Udělat to několikrát, dokud z košile nebyly jen hadry. Udělal to samé s kalhotami a byl si skoro jistý, že ho Bill skrz své brýle pozoruje, ale když k němu zvedl pohled, nebyl si tím už tak jistý. Když vše roztrhal na kousky, vyhodil to do koše. Chtěl se Billa zeptat, jestli to chce udělat, ale ten měl čelist semknutou tak silně, že se ho Tom neopovážil zeptat, a tak mlčel. Natáhl se pro sirky, dvě z nich zapálil a hodil je do koše, v tichosti se díval, jak oblečení zčernalo a hořelo. Další kapitola končí, pomyslel si smutně, ale stále bylo nejisté, jestli dojdou ke zdárnému konci, pokud nějaký vůbec byl. Oranžová pomalu mizela, malá identifikační karta na hrudníku tála, dokud čísla na ní nebyla nakonec absolutně nečitelná.
Když bylo oblečení skoro pryč, Tom vzal odpadkový koš a vysypal ho do krbu. O dvě minuty později opustili byt, šli bok po boku, ale nic víc. Jestli tohle bylo naposledy, co Tom opustil svůj domov, pak kvůli tomu nemohl být smutný. Bill byl naživu, a to bylo jediné, na čem záleželo, i kdyby ho měl Bill nenávidět. Jednou si toho, co pro něj Tom udělal, bude vážit.
Doufejme.
Bill byl v autě tak potichu, že to bylo, jako by snad ani nedýchal, a proto Tom trochu nadskočil, když něco konečně řekl hlasem ostrým jako bič. „Můžeme ještě někam zajet, než mě odtáhneš bůhvíkam?“
Tom chtěl říct ne, opravdu chtěl, protože na to neměli čas, ale po tom, co se stalo se zbraní, na to neměl. Bože, ne. „Jasně,“ řekl upjatě. „Ale nemůže to moc dlouho trvat. Musíme tam být za dvacet minut, nebo nám to uletí.“
Bill viditelně semknul čelist a otočil hlavu k okýnku, opřel se o sedadlo jako v křeči.
***
Tom beze slova vzal Billa tam, kam chtěl. Dělal si starost o čas, ale nikdo ho tu neposlouchal. Když Bill řekl, kam chce jet, Tom věděl, že nemůže říct ne, ať už měli času jakkoliv málo a ať se Bill snažil znít bez emocí, jak chtěl.
Země byla pod chodidly zmrzlá a tvrdá a připomínala Tomovi jeho noční můru. Dal si ruce do kapes a chvěl se. Nikdy neměl tahle místa rád, člověk se na nich cítí úplně sám.
Bill šel po cestě s Tomem za sebou, díval se na každý náhrobní kámen, dokud se najednou nezastavil. Dotkl se nejistě jeho vršku a pak si klekl. Utrhl jednu růži, která rostla na sousedním hrobě, a položil ji na zmrzlou zem pod kamenem. Hrob byl kromě ní naprosto prázdný a neudržovaný, stejně jako byl ten Billův v Tomově snu, a Tom věděl, aniž by četl, co tam bylo napsané, čí hrob to byl. Tom se zamračil nad tím, jak Bill položil růži nalevo a ne doprostřed, ale pak mu to s bolavým srdcem došlo, to protože mu pohřbili rodiče pohromadě.
Bill tam pár vteřin seděl, pak se narovnal a pokračoval v chůzi, tentokrát s větší nejistotou v krocích a pomaleji. Tom šel asi 3 metry za ním, nechtěl narušovat jeho prostor. Pak se Bill prudce zastavil před jasně bílým náhrobkem a zůstal stát, jen se díval, pak klesl na kolena s mnohem menší elegancí než před tím. Tom přišel trochu blíž, potlačoval touhu mu říct, ať si pospíší. Nechtěl ho uspěchat, ale řekl maximálně pět minut a měl dojem, že uběhla už alespoň hodina. Čas jim docházel, a pokud je Andreas nedokázal zdržet, tak si toho už někdo na stanici musel všimnout.
Tento hrob byl mnohem udržovanější než ten minulý. Byly u něj čerstvé květiny, i když bylo chladno, plevel byl pryč a zůstala tu rozsvícená svíčka od poslední návštěvy.
Bill zaryl ruce do zmrzlé trávy před kolena, a to, jak se mu zvedala záda, značilo, že se mu špatně dýchá. Tom se díval na hodinky, namísto aby mu poskytl útěchu. Zrovna když chtěl říct, že musí jít, Bill se bez pobízení rychle zvedl.
„Tak pojďme,“ řekl, když prošel kolem Toma, šel tak rychle, že Tom musel popoběhnout, aby ho dohnal.
Když Bill nasedl do auta, silně za sebou třískl dveřmi, přitáhl si nohy nahoru k hrudníku a otočil se k oknu.
„Připoutej se,“ řekl mu Tom, když projeli branami hřbitova. Bill nehnul ani brvou. „Prosím?“ Nic. S jednou rukou na volantu se Tom nahnul přes řadicí páku a prudce Billa připoutal. Bill se odtáhl pryč, rty semknuté víc než předtím, ale jinak nijak neprotestoval.
Ticho bylo tak nepohodlné, že Tom chtěl křičet. „Hele,“ řekl po několika minutách. „Chápu, že seš naštvaný, ale prostě…“
„Drž hubu.“
„No fajn.“
***
K jejich překvapení nikomu nepřišlo divné, že se na letišti pohybují takhle podivně oblečení lidé. Chladné počasí dodávalo na logice jejich velkým mikinám a čepicím a ty sluneční brýle… no, někteří lidé jsou prostě výstřední.
Bill měl hlavu dolů a ve vlnách z něj sálala úzkost a nervozita. Tom toužil po tom vzít ho kolem pasu. Byl opatrný, aby nereagoval, když Bill nakonec ustoupil a vzal ho za rukáv.
Je to v pořádku. Jsme v pořádku.
Teď už všichni museli vědět, že jsou pryč, Tom si tím byl jistý. Všichni na stanici byli nejspíše vyslýcháni. Včetně Andrease. Tom doufal, že to myslel vážně, když říkal, že nikomu neřekne, co udělali nebo kam jdou. Bylo skoro ironické, jak mu musel tak slepě věřit. Člověk, kterého nikdy neměl rád, teď v rukou držel jejich osudy. Ale Andreas byl jediný, který Billa znal, který v něm viděl změnu, který věděl, že je to opravdové. Samozřejmě, že tu byla ještě Anna, ale ta by tohle nikdy neudělala a Tom by nikdy neriskoval její kariéru nebo to, že by skončila ve vězení.
Ale všechno šlo jako po másle. Tom měl strach, že s sebou nebudou moct vzít Billovy prášky kvůli kontrole, ale byli tady, na druhé straně kontroly, a nikdo je ještě nezastavil. Jejich falešné občanky byly dost přesvědčivé na to, aby je někdo zastavoval. Nikdo je nehlídal, nikdo nebyl ostražitý, tak to možná na stanici přeci jen nevěděli. Andreas si musel vést dobře v rozptylování, pomyslel si Tom s lehkým úsměvem.
Pár chvil po tom, co prošli bránou, nastoupili do letadla, bylo skoro až děsivé, jak blízko byli k tomu, aby to zvládli. O půl hodiny později a letadlo by odletělo bez nich a pak by všechno, co udělali, šlo do kytek.
Tom nechal Billa sedět u okna, i když vypadal, že by radši seděl u uličky, aby mohl kdykoliv utéci. Bill se stále ještě v kapuci a se slunečními brýlemi posadil, ruce a nohy zkřížené. O pět minut později se ale začal vrtět, netrpělivě klepal nehty do opěradla a Tom ho chtěl až zoufale vzít za ruku a držet ho.
Když se z reproduktorů ozval hlas letušky, Billovi zbělaly kloubky, jak pěvně sevřel opěradlo. Tom by se ho zeptal, jestli chce valium nebo něco, aby se uklidnil, ale měl dojem, že by mu Bill urval hlavu. Možná to byl Tom, kdo by si měl vzít valium, asi by ho potřeboval. Namísto toho, aby letuška řekla, že v letadle sedí dva kriminálníci a aby zůstali připoutaní a nepanikařili, řekla jim, že během několika minut budou vzlétat. Bill povolil sevření opěradla.
Tomovi se chtělo brečet, když o deset minut později letadlo vyrazilo po runwayi a vzneslo se do vzduchu. Možná, že brečel, malinko, ale tak, aby si toho Bill nevšiml.
Tom si dával velký pozor na Billovu náladu. Preferoval burácející zlost, kterou mu předvedl předtím, než tu, co jen vysílal. Teď byl zticha, tiše pěnil, měl založené ruce a zkřížené nohy, ale bylo to asi mnohem děsivější, protože Tom nevěděl, co si myslí (nebo co plánuje). Pro Toma byla tichá zlost vždy horší. Byla nepředvídatelná a chladná jako zeď, skrze kterou nikdy nebyl schopen vidět.
Možná s ním bude muset začít zase úplně od začátku, ale možná mu to bylo jedno.
„Měl by ses vyspat,“ řekl Tom po chvíli, koutkem oka se na Billa podíval. „Je to dlouhý let.“
„Ne.“
Tom přikývl. „Stejně jsem rád, že jsem to udělal, víš,“ řekl, tiše, aby je nikdo neslyšel. „Vím, že jsi naštvaný.“
„Tak tos mě naštvaného ještě neviděl.“
Tom mohl jen přikývnout a zase se opřít. Let se právě stal ještě delším.
***
O dvanáct hodin později konečně přistáli. Ani jeden z nich nezamhouřil oka. Bill protože byl až moc nervózní, vyděšený nebo naštvaný (nebo všechno dohromady) a Tom, protože nemohl usnout, když věděl, že je Bill vzhůru a ve stavu, ve kterém je. Potřeboval vědět, kde je, že je v bezpečí a naživu a že nikam nejde. Bylo to tak zlé, že málem ani nemohl jít na záchod, protože by Billa musel nechat o samotě.
Po tom, co tak seděli, docela rádi vešli na letiště a nadechli se čerstvého vzduchu, který byl tak jiný od toho, jenž byl v Německu. Rozhlédli se, zdálo se, že se všechno dělo rychleji. Lidi se pohybovali rychleji, mluvili rychleji v Japonštině a dalších jazycích, a tak pro ně bylo jednoduché zapadnout do davu a zmizet.
Zdálo se, že se Bill za těch dvanáct hodin trochu uklidnil, ale pořád byl v křeči, když se o něj někdo otřel a znovu v Tomovi hledal útěchu tak, že se ho chytil kolem zápěstí jako svěrák. Tom sklopil pohled a schoval úsměv, když došli do trochu osamělejší části letiště nedaleko od východu. Otočil se k Billovi.
„Hej,“ řekl a navzdory Billovým protestům mu sundal brýle. „Tohle nepotřebuješ.“ Sundal mu i kapuci a tak poprvé po dvanácti hodinách mohl vidět jeho obličej. „Nikdo nás tu nezná.“
Bill se mu krátce podíval do očí. „Nenávidím tě.“
Tomovi se bolestivě semknul hrudník, ale pousmál se. „To vyřešíme.“
Bill si odfrkl a založil ruce. „My. To je legrační. A já si myslel, že tu rozhoduješ jenom ty.“
„Udělal jsem, co jsem udělat musel,“ řekl Tom a Bill se zašklebil, nepřesvědčeně.
„A kde máme žít?“ zeptal se. „Předpokládám, že na ulici? Možná v kontejneru, když budeme mít štěstí?“
„Už jsem nám koupil byt.“
Bill se na něj pořádně a poprvé za celou tu dobu opravdu podíval. „Cože?“
„Prodal jsem auto,“ vysvětlil Tom. „Už před nějakou dobou.“
Bill se na něj díval, jako by mu až teď docházelo, že to Tom všechno myslel opravdu vážně a že to není jen žert. V jeho očích ale byla zrada, a to bylo pro Toma to nejhorší.
„Je to až moc, žádat o čistý štít?“ zkusil Tom a Bill na to nic neřekl, ale bylo to lepší než ano.
Tom na chvíli zaváhal, než natáhl ruku a chytil Billa jemně za krk. Chvíli ho držel pro případ, že by mu Bill chtěl utéci, ale on zůstal stát, kde byl, temným pohledem se bořil Tomovi do očí. I když mu to zrovna neoplácel, neodtáhl se, když se Tom naklonil pro polibek. Bylo to dobré, i když trochu chladné, ale zdálo se, že by mu Bill mohl dát šanci.
Polibek trval jen chvíli, než se Bill odtáhl, ale neustoupil od něj. „Kéž bys tohle neudělal,“ řekl tiše.
Tom mu držel obličej v dlaních a opřel se o něj čelem. „Jen mě nech,“ zamumlal. „Nech mě naučit tě, jaké to je, být volný.“ Bill se zavrtěl, ale Tom ho držel pevně. „Nebudu tě nutit se mnou zůstat,“ pokračoval. „Už po tobě nikdy nebudu nic chtít, stačí vědět, že jsi pořád tady, naživu. Ale nech mě, i kdyby to byla ta poslední věc, co pro tebe udělám.“
Zdálo se, že Billův pohled zjihl a jeho oči se zavřely, v obličeji měl viditelnou únavu, uvolnil se. „Jsi šílený,“ řekl po chvíli. Sám zvedl ruku a skoro až zkusmo přejel Tomovi prsty po tváři tak, jako ještě nikdy. „To ze mě jsi zešílel?“
Tom se poprvé po sto letech usmál. „Ano, kvůli tobě,“ řekl. „Jsem do tebe blázen.“
Zdálo se, že to Bill přijal, protože mu úsměv oplatil, i když trochu váhavě.
Chvíli takto zůstali stát, jen sbírali energii z toho druhého a léčili se. Dost překvapivě to byl Bill, kdo se odtáhl s lehce nadzvednutým obočím jako první a řekl: „Takže?“
Tom hloupě přikývl a zkusmo vzal Billa za ruku. Nepřišla žádná reakce, jen kolem něj Bill semknul prsty a Tom ho začal vést k východu.
Bill si znovu nandal sluneční brýle, ale Tomovi to nevadilo. Nemohli se uvolnit a přestat dávat pozor, ne úplně, ne teď. Nejspíš to nebudou schopni udělat ani za deset nebo dvacet let svobody. Nikdy nebudou mimo nebezpečí. Ale to nevadí, pomyslel si Tom, stiskl Billovi ruku, když se před nimi otevřely dveře. S tím se dá naučit žít.
KONEC
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Ooo, tak silný příběh…bozě, děkuji autorce za dobrý konec. Úplně mě to dostalo, že ani písmenkem nám autorka neprozradila, jak to půjde dál. Jen si teď říkám, že by bylo fajn vědět, jak to půjde dál…ale takhle zase můžu věřit, že je nikdo nenajde, že Bill Tomovi odpustí, že ho zachránil, že nakonec budou spolu šťasti, protože Bill nebyl ten špatný v tomto příběhu a především můžu věřit, že Andreas je nezradí a nic se mu nestne. Díky za úžasný příběh a ještě lepší překlad. Díky.
No áno. Toto. Vždy budú musieť byť ostražitý. Ale som rada, že to dobre dopadlo. Už len aby boli šťastný. Ďakujem za preklad a šťastné a veselé! :-p
Ani neumím vyjádřit jak mě tahle povídka dostala. To jak to autorka měla všechno promyšlené je neuvěřitelné. I mě se hrozně ulevilo že to nakonec dopadlo dobře a Tom Billa zachránil. Myslím že bych to psychicky nezvládla kdyby to skončilo špatně. Na jednu stranu cítím i lítost že už je konec. Děkuji LilKatie za překlad.
Naprosto jsem byla přesvědčená, že na konci příběhu budou oba mrtví. Brečela jsem dopředu, abych se na to připravila 😀 Ale tohle…??? Vždyť to si úplně říká o pokračování!! Jsem ráda že to dopadlo tak, jak to dopadlo, ale zajímalo by mě jako to budou spolu dál vzladat.
u téhle povídky jsem prostě nemohla dýchat. od začátku až do konce..
Nemůžu uvěřit, že to dobře dopadlo ♥ už jsem byla přesvědčená že s Billem je fakt konec…úžasná povídka, tolik emocí..děkuji :*
Neskutečný.. bože… ja proste nemám slov. Silný hodně silný příběh. Děkuji za něj.
Málem mi vynechalo srdce tahle povídka je tak emocionální že se nedá popsat moc děkují za ni.
Ono to skončilo dobře… ono to skončilo dobře… ono to skončilo dobře!!! Nemůžu tomu uvěřit!!! To není možné…
Tato povídka je opravdu skvělá a už teď vím, že si ji přečtu znova a ne jen jednou… Děkuji autorce za napsání a děkuji moc ze překlad.
Na začiatku som chvíľu dúfala, že by to mohol byť príbeh, ktorý skončí dobre, ale to som ešte nevedela, že Bill tie činy naozaj vykonal, potom som už vôbec neverila… teraz som strašne rada, a budem sa môcť do tých ťažkých riadkov zase začítať, aj keď sa najprv budem musieť vydýchať, kým naberiem znovu odvahu…
Ďakujem za skvelý preklad. A prajem všetko dobré do nového roka:)
Nádherná povídka. Moc, moc, moc děkuji za překlad. Dost jsem si u konce pobrečela, ale nakonec to dopadlo dobře
Tyvole… to je asi jediný, co k tomu můžu říct.. Nikdy jsem si nemyslela, že tuhle povídku někdy dočtu. Až předvčerejškem jsem si na ní vzpomněla, že jsem jí kdysi četla a doufala jsem, že bude dokončená. V průběhu čtení jsem ale začala litovat, protože to nevypadalo moc dobře a bylo mi z toho hrozně smutno. Konec mě naprosto odzbrojil a nejsem si zcela jistá, jestli bych chtěla pokračování, protože bych špatný konec nezvládla 😀 Klobouk dolů autorce.. četla jsem strašně moc povídek, ale žádná mě nedostala jako tahle.. nevím, čím to je, ale strašně mi přirostla k srdci. Děkuji za překlad 🙂
V prvom rade chcem poďakovať autorke BrokenMirror, že dokázala napísať niečo tak neuveriteľné, je naozaj NAOZAJ talentovaná – toľko emócií v každom diele, naozaj prekrásne volené slová, vzrušujúce scény, smutné, pochmúrne a zároveň som sa aj zasmiala, vela riadkov bolo aj zábavných, hlavné skryté vtipy :). Rozpitvať tak detailne psychiku postáv – klobúk dole. Ani na moment som sa nenudila. Páčilo sa mi prelínanie prítomnosti, minulosti, budúcnosti , aj krátke veršíky na začiatku diel. Zaujímalo by ma – čo bolo jej inšpiráciu (mňa hneď napadol seriál Prison Break ale ten nebol ani zďaleka tak pútavý). Aj keď som si prečítala už posledný diel, stále premýšlam, prečo to Bill urobil….ale myslím si, že keď omylom zastrelil svoju matku – musel sa trochu zblázniť. Autorka týmto koncom nechala volnú ruku mojej fantázií a ja VIEM, že ich čaká krásny dlhý život SPOLU – naozaj ďakujem za tento príbeh ♥ .
LilKatie – ďakujem, že si sa dala na túto dlhú cestu a poviedku takto majstrovsky preložila pre nás 🙂 naozaj ďakujem ♥ urobila si to z dobrej vôle, vo svojom volnom čase, nie pre seba – lebo ty vieš super po anglicky a môžeš si prečítať mnohé originály – koľko len chceš, ale urobila si to pre nás neznalých a ja si to naozaj moc vážim. Ďakujem ti krásne ,určite to bolo vyčerpávajúce ale stálo za to ♥♥.
Veľmi rada si uchovám tento príjemný pocit z poviedky čo najdlhšie, ale viem ,že časom určite zabudnem a opäť sa s velkým nadšením pustím do čítania :).
Janule: ďakujem, že si pomáhala LilKatie s prekladom, že vdieš blog a umožňuješ nám čítať si takéto skvosty 🙂 .
Ď-A-K-U-J-E-M
úžasný příběh. Krásně napsaný, nijak urychlený. Prostě paráda 🙂 děkuji
Jednoduše skvost 💎! Dekuji za preklad tehle uzasne povídky 💘.